Článeček je volným pokračováním a rozšířením původního tématu s názvem Znaky apoštolského kázání. V této souvislosti chci zmínit několik dalších – dle mého soudu – důležitých a navazujících znaků z Petrova kázání v knize Skutků.
Především zde shledávám vzácný soulad mezi Starým a Novým zákonem. Dějinné události předpovězené ve Staré smlouvě došly naplnění ve smlouvě Nové. Na tomto základě Petr ohlašuje „plnost času“(2,16-21.33.38-39). Na mnoha místech Starého zákona vidíme proroctví o budoucím příchodu Mesiáše. Jsme svědky jeho dávno prorokovaného narození, charakteru služby, života, smrti, vzkříšení a slavného nanebevstoupení. Stará smlouva ukazuje na „lepší“ smlouvu mezi Bohem a člověkem: ohlašuje příchod jednoho Prostředníka, Ježíše Krista, Božího Syna. Nový zákon pak poukazuje na Ježíše Krista jakožto standard pro naši dokonalost (Ef 4,11-13).
Petr navazuje na starozákonní Písma a stanovuje tyto skutečnosti ve svém kázání v knize Skutků v kapitolách 2,14-3,26. Nebojácně předstupuje před své posluchače, neboť ví, že jeho poselství pochází přímo od Boha. Petr pod vedením Ducha svatého pečlivě vybírá ze Starého zákona takové citace veršů, které dokazují mesiášství Ježíše Krista. Kupříkladu:
„Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.“ (Iz 52,13-14)
„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ (Iz 53,5a)
„Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Dám, že tvé potomstvo bude navěky stát pevně, já jsem zbudoval tvůj trůn pro všechna pokolení.“ (Ž 89,4-5)
Za druhé, Petr znal své publikum. Věděl, že převážná většina jeho posluchačů byli jeruzalémští Židé, kteří skálopevně věřili, že si Ježíš zasloužil být odsouzen jako rouhač. Židé znali Starý zákon a rozuměli židovským obřadům a tradicím. Petr ale poukázal, že Ježíš nepřišel ohrozit integritu Písem, ale ji naplnit. S vědomím, že porozuměli Písmu, Petr použil to, co již věděli a co plně sdělovalo platnost Ježíšova svědectví. Pro ilustraci zde uvádím variace oslovení posluchačů z Petrova kázání:„Muži judští a všichni“ (Sk 2,14a), „Muži izraelští, …“ (Sk 3,12; 2,22), „Muži bratři“ (Sk 2,29 ČSP) apod.
Za třetí, Petrovo kázání se soustřeďuje kolem dávno slíbeného Mesiáše. „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ (Sk 3,26) Bůh dal svého Syna, to nejcennější, co měl, přestože ho miloval - a to není slabost.
Poté, co Petr Židům předložil fakta o Ježíšově životě, který byl ve Starém zákoně proroky předpovězen, pokračoval dál ve vysvětlování pravd svým posluchačům. Jak můžeme vidět v jeho prohlášení ve Skutcích 2,36, jde rovnou ke kořenu věci. Podívejme se pozorněji na tento verš, přičemž zvažujme klíčová slovní spojení, která zásadním způsobem ovlivňují srdce i mysl posluchačů. V prvním případě slovní spojení „… učinil Bůh Pánem a Mesiášem“ říká, že Bůh svou autoritou učinil Ježíše Pánem a Mesiášem. Ježíš nebyl povýšen do této pozice člověkem, ale samotným Bohem. Uvedené prohlášení muselo mít velký ohlas, protože Židé věděli, že Bůh je naprosto svrchovaný. V další části verše „… toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ – Petr konfrontuje přítomný dav lidí s realitou jejich skutků a myšlenek. Někteří z nich se osobně či fyzicky podíleli na ukřižování Ježíše, jiní spíše zpovzdálí škodolibě a pohrdavě sledovali ukřižování. Reakce lidí na daný výrok nám bude jasnější ve chvíli, když se podíváme na verš 37 v téže kapitole, kde je řečeno následovné: Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“
V následné pozoruhodné a moudré odpovědi apoštola Petra nacházíme princip, který zní: „Lidem potřebujeme sdělit to, co potřebují slyšet a ne to, co chtějí slyšet.“ Je to jeden z momentů, kterému se z Petrova kázání můžeme naučit. Jsem si jist, že mnozí z nich v ten den chtěli raději slyšet slova pochvalného uznání, že se dopustili velikého, záslužného a svatého skutku, když ukřižovali Mesiáše. Přesto v jejich postojích nastává posun a obrat o 180 stupňů, protože jejich srdce byla připravena slyšet, co Petr chtěl říct. A výsledek? „Ti, kteří radostně [ochotně, NBK] přijali jeho slovo, byli pokřtěni a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší.“ (2,41 ČSP)
Další užitečná lekce, i když není součástí zkoumaného textu, ale následuje bezprostředně poté, nám ukazuje na Petrovu zanícenost a odvahu. Ve Skutcích 4,3 vidíme situaci, kdy Petr strávil noc ve vězení, protože otevřeně kázal evangelium. Mnozí křesťané dnes trpí, jsou pronásledováni a dokonce i umírají mučednickou smrtí pro svou víru. Jeden z otců rané církve Tertulián řekl: „Krev mučedníků je semenem církve.“
Pokání a víra
Ve svém kázání se Petr obrací k posluchačům a vyzývá je k pokání a víře v Ježíše Krista (2,37-40). Pokání je postoj srdce. Lidé se Petra dotazují: „Co máme dělat?“ Petr jim jednoznačně odpověděl: „Obraťte se“ (CEP), „Čiňte pokání“ (NBK, B21), „Učiňte pokání“ (ČSP). Pokání je obecně definováno jako úplný obrat v myšlení a konání. Činit pokání znamená odvrátit se od hříchu. Pokání je totiž začátkem procesu a spolu s vírou spouští řetězovou reakci, což způsobuje celý sled událostí, který pak souhrnně nazýváme slovem znovuzrození nebo obrácení. Petr říká, že odpuštění hříchů a dar Ducha svatého přichází následně po pokání. Odpuštění hříchů je součástí smíření. Tohoto nádherného slibu se podle Joelova proroctví nedostane pouze jim, ale je k dispozici i pro jejich děti.
V apoštolově kázání z knihy Skutků 2,14-3,36 vidíme velice jasně, že Petr, apoštolové a mnozí další přijali v den Letnic křest v Duchu svatém, což je zmocnilo a uschopnilo ke svědectví a službě (Sk 1,8). Byl to Duch svatý, který stál za Petrovým pomazaným a mocným kázáním. Byl to Duch svatý, který posluchače usvědčil z hříchu. Byl to Duch svatý, který je vedl k pokání a k uvěření. A byl to právě Duch svatý, který naplnil nově obrácené svou mocí a touhou následovat Boha. Duch svatý jako Boží osoba tudíž není pouze průvodní znak nebo okrajová záležitost, ale naprostá nezbytnost. On je tím zdrojem všech inspirovaných a úspěšných kázání.
Ducha svatého a život v něm není možné nadobro potlačit. I přes všechna lidská omezení, slabosti a dokonce i selhání je trojjediný Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý „… tentýž včera i dnes i na věky.“ (Žd 13,8)
Vladimír Rafaj
středa 23. února 2011
sobota 19. února 2011
Znaky apoštolského kázání
Ježíšova poslední slova "budete mi svědky" (Sk 1,8) byla adresována vyděšeným učedníkům a časově předcházela kázání prvních apoštolů. Autor knihy Skutky apoštolů Wave Nunnally v této souvislosti uvádí, že v kontextu Skutků 1,8 se výraz „svědek“ nebo „svědkové“ vztahuje na „zvláštní třídu jednotlivců, kterým je dovoleno poskytnout výpověď ke zjištění skutečnosti, protože jsou s věcí bezprostředně obeznámeni“. Pro Lukáše je tento výraz evidentně důležitý – pro poselství Skutků, kde se vyskytuje 29krát, se stává ústředním. Vhodnou a názornou ukázkou nám budou dvě Petrova kázání pronesena ve Skutcích 2,22-3,26, která srozumitelně ilustrují to, jakým způsobem se učedníci chopili svého úkolu. Proč byla první církev v hlásání evangelia tak úspěšná? Můžeme se z toho něco naučit? Jaké jsou charakteristické znaky obsažené v apoštolském kázání?
V následujících řádcích jednotlivé části mozaiky prozkoumáme a zjistíme, že do sebe nádherně zapadají. Především se zamysleme nad Ježíšem, který žil na této zemi. Všechna kázání Petr začíná přímočaře a bez okolků konfrontuje své posluchače s Osobou, která žila mezi nimi. V den Letnic Petr zahájil kázání oslovením: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vámi mocnými činy, divy …“ (Sk 2,22). Přitom apeloval na poznání svých posluchačů. Zvěst o Ježíši se roznesla daleko a on se stal široce známý právě pro toto zvláštní označení. Nový zákon se na tohle označení často odkazuje. Kupříkladu muž posedlý nečistým duchem zavolal: "Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský?" (Mk 1,24, KMS). Evangelista Matouš zaznamenává událost, která v Jeruzalémě způsobila značný rozruch a pozdvižení. Ježíš triumfálně vstupuje do města a všechen lid se ptá: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídají: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ (21,10-11). Když ho vojáci v čele s Jidášem přišli zatknout, Ježíš se jich prozíravě ptá: "Koho hledáte?" Vojáci mu odpověděli: "Ježíše Nazaretského …" (J 18,7). Když byl Petr dole na nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek, a ta si všimla Petra, jak se ohřívá, upřeně se na něj podívala a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“ (Mk 14,67). Při vzkříšení anděl sdělil zarmouceným ženám: „Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu. Vstal, není tu!“ (Mk 16,6). Petr se chopil tohoto důležitého označení, protože tito lidé – Izraelité byli s tímto pojmem seznámeni. On jim pouze připomněl skutečnost Ježíšova ponížení. Apoštol Pavel v epištole Filipským 2,6-8 náležitě doplňuje: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži.“
Ježíš z Nazaretu nebyl žádnou mystickou, smýšlenou či fiktivní osobou. Mnozí o něm věděli, vždyť Ježíš byl veřejně proslulá postava, která se bezpochyby stala hlavním tématem rozhovorů mnoha lidí po dobu nejméně tří let. Petr s jistotou poznamenává: „Jak sami víte …" (Sk 2,22). Zvěst evangelia je tedy bezpečně a pevně ukotvena v historické realitě.
Jednání a proslovy apoštolů zaznamenané v knize Skutků poskytují hojné důkazy o židovství prvotní církve. Například druhé Petrovo kázání (Sk 3,11-26) bylo ve své podstatě neobyčejně židovské. Začalo otázkami, které souvisí s ohlasem na uzdravení chromého člověka u chrámové brány v Jeruzalémě. Tento zázrak byl událostí, ke které se seběhl zástup. Zde Petr reaguje na zděšení a údiv lidí, kteří byli svědky nevídaného zázraku "Proč nad tím tak žasnete?“ a“Proč na nás hledíte?" (3,12). Tato reakce byla vyústěním nadpřirozeného a svrchovaného Božího jednání, protože tento muž byl mnoho let chromý, žebral a teď je na nohou. Petr opět začíná svým pověstným oslovením „Muži izraelští“. Petrův následný výběr slov není náhodný či nedbalý. Záměrně používá slova "Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců …" (3,13a). Tímto způsobem jim připomněl jejich minulost. Židé byli lidé Písma, smlouvy a proroků. Jaká to historie, jaké to dědictví? Měli záznamy o divech a zázracích, jež se jako zlatá niť táhnou mnoha staletími. V posledních dnech ale viděli tolik projevů moci Boží. Mnozí byli svědky těchto zázraků a uznávali je, ale naneštěstí přesto zatvrdili svá srdce. Co tím Petr zamýšlel? Jednoduše jim připomíná Boha jejich praotců, Boha jejich historie. Petr však u tohoto konstatování nezůstává, ale pokračuje dál: „… oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit“ (3,13b). Tito jeruzalémští židé dobře vědí, kdo Ježíš je.
Další důležitý znak obsažený v apoštolském kázání je konfrontace posluchačů s ukřižovaným Ježíšem. Petr se zaměřil na osobu Ježíše a pronesl: "Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili" (2,23). V tomto výroku nacházíme veškeré tajemství kříže. Kříž jedná s hříšníkem. V kříži apoštol poznal podstatnou skutečnost a sice jak Boží, tak i lidské hledisko. My nejsme zachráněni zabitím muže. Jsme zachráněni tím Jedním, který dobrovolně vydal sám sebe do rukou bezbožníků prostřednictvím „uložené rady a předzvědění“ (BK), „uloženého rozhodnutí a předzvědění“ (NBK), „jisté vůle a prozřetelnosti“ (B21). V těchto teologických pojmech a slovních spojeních spatřujeme Boží plán, který se rozsahově nevymykal jeho záměrům. Právě naopak, Boží plán byl vykonán v souladu s jeho záměry. Petr chce říci, že Kristova oběť Otce ani Syna nezaskočila. Ježíšova smrt nebyla náhoda ani nehoda, ale svrchované Boží dílo uskutečněné v lidských dějinách za účelem věčného záměru a plánu.
Petr vynáší na povrch všechnu vinu hříšníka a kontrastuje ji ve světle kříže. Apoštol rozpoznává dva lidské faktory: "vy" a "bezbožníci". První uvedený výraz se týká Izraelců, které oslovuje. Obrat „rukama bezbožníků“ v řečtině zní doslova „rukama bezzákonných mužů“, tj. mužů jednajících proti zákonu. Horton naznačuje, že jako tito protizákonně jednající mužové by měli být identifikováni Pilát a římští vojáci. V Římanech 3,23 Pavel konstatuje „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Náš tak zvaný „normální“ život nedosahuje Boží slávy. Člověk upadl do hříchu, když začal prosazovat svou vůli proti vůli Stvořitele a rozhodl se udělat něco, co bylo v protikladu s Božím záměrem. Z lidského hlediska byla smrt Ježíše způsobena hříchem.
Ve své druhé promluvě Petr uvádí: „Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky“ (Sk 3,14-15). Tím, co právě Petr předeslal, byla posílena vina Izraele. To je ta lidská strana (hledisko) kříže. Později Petr dodává: "Bratří, vím, že jste to udělali z nevědomosti stejně jako vaši vůdcové. Bůh to dopustil, aby se naplnilo, co předpověděl ústy všech svých proroků, že Mesiáš bude trpět.“ (3,17-18, B21). Petr je tímto však neomlouvá, jednoduše ale raději přijímá fakt o tom, co řekl Ježíš v hodině své smrti. "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." (L 23,34). Dovedl je do bodu, kdy byli nuceni uvědomit si svou vinu a zároveň jim ukázal, že se tak stalo z jejich vůle a na základě jejich vlastního rozhodnutí. Nunnally poznamenává, že ze své zodpovědnosti se nemohou vykroutit tvrzením, že tuto popravu vykonali vlastně Římané. Skutečnost, že někdo zhřešil, znamená, že je před Bohem vinen. Ale i přes předem promyšlené, tj. úkladné, zabití Ježíše Bůh sledoval svůj věčný plán milosti, který zvítězil nad lidským hříchem a naplnil své záměry. A to je Boží strana (hledisko) kříže.
Třetím důležitým znakem v Petrově kázání byla skutečnost Ježíšova vzkříšení. Petr nadále trvá na totožnosti osoby Ježíše a říká: "Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci." (2,24). To byl klíčový moment. Hlásání Kristova utrpení není úplné, není-li hlásáno jeho vítězství nad hrobem. Tohle byl s největší pravděpodobností první veřejný výrok o Kristově vzkříšení. Toto netvrdili lidé, kteří žili později po údajném vzkříšení, ale mluvili tak Ježíšovi současníci a očití svědkové hned během několika týdnů po Ježíšově zmrtvýchvstání v Jeruzalémě. V době, kdy ještě bylo zcela možné ověřit si prohlášení svědků, přivést je k výslechu, apoštol otevřeně prohlašuje vzkříšení jako fakt, který lidé nepotřebují jako důkaz, protože je jim to známé. Tato výpověď je jednoduchá a explicitní – „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“. Petr nepředstavuje vzkříšení Krista formou různých lidských důkazů, i když hovoří, že "všichni jsme toho svědky“ (2,32; 3,15). Pokud je jeho argument o Ježíši pravdivý, pak vzkříšení bylo nezbytně nutné. Tento Ježíš z Nazaretu se opravdu prokazoval nevšedními skutky, divy a zázraky, naprostou bezhříšností, a nakonec, i když zemřel, smrt ho nemohla zadržet. Bůh Otec jej slavně vzkřísil z mrtvých.
Tyto tři znaky v apoštolském kázání - Syn Boží chodil po této zemi, zemřel a pak byl vzkříšen - způsobily usvědčení z hříchu v srdci posluchačů. Skutečnosti obsažené v Petrově poselství jsou důležité i pro dnešek a neměly by chybět v našich kázáních. Petr pod vedením Ducha svatého použil takové prvky, o kterých byl přesvědčen, že podporují platnost a účinnost evangelijního sdělení. Mnozí kazatelé dnes používají složitá slova, aby vysvětlili jednoduché pravdy. Musíme se však naučit znát naše publikum lépe než naše slovníky. Lidé v naší době potřebují slyšet, že Ježíš chce být jejich osobní Spasitel a Přítel. Petr nám jednoduše připomíná, že Ježíš nepřišel ohrozit integritu Božího slova, ale ho naplnit.
Ale jsme i my ochotni platit jakoukoliv cenu?
Vladimír Rafaj
V následujících řádcích jednotlivé části mozaiky prozkoumáme a zjistíme, že do sebe nádherně zapadají. Především se zamysleme nad Ježíšem, který žil na této zemi. Všechna kázání Petr začíná přímočaře a bez okolků konfrontuje své posluchače s Osobou, která žila mezi nimi. V den Letnic Petr zahájil kázání oslovením: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vámi mocnými činy, divy …“ (Sk 2,22). Přitom apeloval na poznání svých posluchačů. Zvěst o Ježíši se roznesla daleko a on se stal široce známý právě pro toto zvláštní označení. Nový zákon se na tohle označení často odkazuje. Kupříkladu muž posedlý nečistým duchem zavolal: "Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský?" (Mk 1,24, KMS). Evangelista Matouš zaznamenává událost, která v Jeruzalémě způsobila značný rozruch a pozdvižení. Ježíš triumfálně vstupuje do města a všechen lid se ptá: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídají: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ (21,10-11). Když ho vojáci v čele s Jidášem přišli zatknout, Ježíš se jich prozíravě ptá: "Koho hledáte?" Vojáci mu odpověděli: "Ježíše Nazaretského …" (J 18,7). Když byl Petr dole na nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek, a ta si všimla Petra, jak se ohřívá, upřeně se na něj podívala a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“ (Mk 14,67). Při vzkříšení anděl sdělil zarmouceným ženám: „Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu. Vstal, není tu!“ (Mk 16,6). Petr se chopil tohoto důležitého označení, protože tito lidé – Izraelité byli s tímto pojmem seznámeni. On jim pouze připomněl skutečnost Ježíšova ponížení. Apoštol Pavel v epištole Filipským 2,6-8 náležitě doplňuje: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži.“
Ježíš z Nazaretu nebyl žádnou mystickou, smýšlenou či fiktivní osobou. Mnozí o něm věděli, vždyť Ježíš byl veřejně proslulá postava, která se bezpochyby stala hlavním tématem rozhovorů mnoha lidí po dobu nejméně tří let. Petr s jistotou poznamenává: „Jak sami víte …" (Sk 2,22). Zvěst evangelia je tedy bezpečně a pevně ukotvena v historické realitě.
Jednání a proslovy apoštolů zaznamenané v knize Skutků poskytují hojné důkazy o židovství prvotní církve. Například druhé Petrovo kázání (Sk 3,11-26) bylo ve své podstatě neobyčejně židovské. Začalo otázkami, které souvisí s ohlasem na uzdravení chromého člověka u chrámové brány v Jeruzalémě. Tento zázrak byl událostí, ke které se seběhl zástup. Zde Petr reaguje na zděšení a údiv lidí, kteří byli svědky nevídaného zázraku "Proč nad tím tak žasnete?“ a“Proč na nás hledíte?" (3,12). Tato reakce byla vyústěním nadpřirozeného a svrchovaného Božího jednání, protože tento muž byl mnoho let chromý, žebral a teď je na nohou. Petr opět začíná svým pověstným oslovením „Muži izraelští“. Petrův následný výběr slov není náhodný či nedbalý. Záměrně používá slova "Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců …" (3,13a). Tímto způsobem jim připomněl jejich minulost. Židé byli lidé Písma, smlouvy a proroků. Jaká to historie, jaké to dědictví? Měli záznamy o divech a zázracích, jež se jako zlatá niť táhnou mnoha staletími. V posledních dnech ale viděli tolik projevů moci Boží. Mnozí byli svědky těchto zázraků a uznávali je, ale naneštěstí přesto zatvrdili svá srdce. Co tím Petr zamýšlel? Jednoduše jim připomíná Boha jejich praotců, Boha jejich historie. Petr však u tohoto konstatování nezůstává, ale pokračuje dál: „… oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit“ (3,13b). Tito jeruzalémští židé dobře vědí, kdo Ježíš je.
Další důležitý znak obsažený v apoštolském kázání je konfrontace posluchačů s ukřižovaným Ježíšem. Petr se zaměřil na osobu Ježíše a pronesl: "Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili" (2,23). V tomto výroku nacházíme veškeré tajemství kříže. Kříž jedná s hříšníkem. V kříži apoštol poznal podstatnou skutečnost a sice jak Boží, tak i lidské hledisko. My nejsme zachráněni zabitím muže. Jsme zachráněni tím Jedním, který dobrovolně vydal sám sebe do rukou bezbožníků prostřednictvím „uložené rady a předzvědění“ (BK), „uloženého rozhodnutí a předzvědění“ (NBK), „jisté vůle a prozřetelnosti“ (B21). V těchto teologických pojmech a slovních spojeních spatřujeme Boží plán, který se rozsahově nevymykal jeho záměrům. Právě naopak, Boží plán byl vykonán v souladu s jeho záměry. Petr chce říci, že Kristova oběť Otce ani Syna nezaskočila. Ježíšova smrt nebyla náhoda ani nehoda, ale svrchované Boží dílo uskutečněné v lidských dějinách za účelem věčného záměru a plánu.
Petr vynáší na povrch všechnu vinu hříšníka a kontrastuje ji ve světle kříže. Apoštol rozpoznává dva lidské faktory: "vy" a "bezbožníci". První uvedený výraz se týká Izraelců, které oslovuje. Obrat „rukama bezbožníků“ v řečtině zní doslova „rukama bezzákonných mužů“, tj. mužů jednajících proti zákonu. Horton naznačuje, že jako tito protizákonně jednající mužové by měli být identifikováni Pilát a římští vojáci. V Římanech 3,23 Pavel konstatuje „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Náš tak zvaný „normální“ život nedosahuje Boží slávy. Člověk upadl do hříchu, když začal prosazovat svou vůli proti vůli Stvořitele a rozhodl se udělat něco, co bylo v protikladu s Božím záměrem. Z lidského hlediska byla smrt Ježíše způsobena hříchem.
Ve své druhé promluvě Petr uvádí: „Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky“ (Sk 3,14-15). Tím, co právě Petr předeslal, byla posílena vina Izraele. To je ta lidská strana (hledisko) kříže. Později Petr dodává: "Bratří, vím, že jste to udělali z nevědomosti stejně jako vaši vůdcové. Bůh to dopustil, aby se naplnilo, co předpověděl ústy všech svých proroků, že Mesiáš bude trpět.“ (3,17-18, B21). Petr je tímto však neomlouvá, jednoduše ale raději přijímá fakt o tom, co řekl Ježíš v hodině své smrti. "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." (L 23,34). Dovedl je do bodu, kdy byli nuceni uvědomit si svou vinu a zároveň jim ukázal, že se tak stalo z jejich vůle a na základě jejich vlastního rozhodnutí. Nunnally poznamenává, že ze své zodpovědnosti se nemohou vykroutit tvrzením, že tuto popravu vykonali vlastně Římané. Skutečnost, že někdo zhřešil, znamená, že je před Bohem vinen. Ale i přes předem promyšlené, tj. úkladné, zabití Ježíše Bůh sledoval svůj věčný plán milosti, který zvítězil nad lidským hříchem a naplnil své záměry. A to je Boží strana (hledisko) kříže.
Třetím důležitým znakem v Petrově kázání byla skutečnost Ježíšova vzkříšení. Petr nadále trvá na totožnosti osoby Ježíše a říká: "Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci." (2,24). To byl klíčový moment. Hlásání Kristova utrpení není úplné, není-li hlásáno jeho vítězství nad hrobem. Tohle byl s největší pravděpodobností první veřejný výrok o Kristově vzkříšení. Toto netvrdili lidé, kteří žili později po údajném vzkříšení, ale mluvili tak Ježíšovi současníci a očití svědkové hned během několika týdnů po Ježíšově zmrtvýchvstání v Jeruzalémě. V době, kdy ještě bylo zcela možné ověřit si prohlášení svědků, přivést je k výslechu, apoštol otevřeně prohlašuje vzkříšení jako fakt, který lidé nepotřebují jako důkaz, protože je jim to známé. Tato výpověď je jednoduchá a explicitní – „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“. Petr nepředstavuje vzkříšení Krista formou různých lidských důkazů, i když hovoří, že "všichni jsme toho svědky“ (2,32; 3,15). Pokud je jeho argument o Ježíši pravdivý, pak vzkříšení bylo nezbytně nutné. Tento Ježíš z Nazaretu se opravdu prokazoval nevšedními skutky, divy a zázraky, naprostou bezhříšností, a nakonec, i když zemřel, smrt ho nemohla zadržet. Bůh Otec jej slavně vzkřísil z mrtvých.
Tyto tři znaky v apoštolském kázání - Syn Boží chodil po této zemi, zemřel a pak byl vzkříšen - způsobily usvědčení z hříchu v srdci posluchačů. Skutečnosti obsažené v Petrově poselství jsou důležité i pro dnešek a neměly by chybět v našich kázáních. Petr pod vedením Ducha svatého použil takové prvky, o kterých byl přesvědčen, že podporují platnost a účinnost evangelijního sdělení. Mnozí kazatelé dnes používají složitá slova, aby vysvětlili jednoduché pravdy. Musíme se však naučit znát naše publikum lépe než naše slovníky. Lidé v naší době potřebují slyšet, že Ježíš chce být jejich osobní Spasitel a Přítel. Petr nám jednoduše připomíná, že Ježíš nepřišel ohrozit integritu Božího slova, ale ho naplnit.
Ale jsme i my ochotni platit jakoukoliv cenu?
Vladimír Rafaj
pátek 18. února 2011
Intenzita a účinnost vykoupení
„V něm [tj. v Kristu] máme skrze jeho krev vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti …“(Efezským 1,7)
Vykoupení je klíčovým teologickým pojmem a může být definováno jako „vysvobození na základě zaplacení výkupného“. Je výrazem pro akt, jímž po složení určité částky získal otrok svobodu. Tento princip spatřujeme ve Starém zákoně na příkladě, kdy Izrael byl vykoupen z egyptského područí.
1) Slovo vykoupení se zde používá k popisu vysvobození Izraele v Exodu 6,6. Písmo, a zvláště pak Nový zákon nám ukazuje, že jediným řešením veškeré potřeby člověka je Ježíš, Boží Syn. Ve zmíněném verši Efezským 1,7 je řeč o Ježíši Kristu, jenž je Vykupitelem (hebr. goel). Vykoupil padlé lidstvo z otroctví hříchu. Jedině Bůh ví, jak s našimi hříchy naložit.
2) Do jaké míry však je hříšník v zajetí nebo v otroctví? Apoštol Pavel píše Timoteovi, aby „poučoval odpůrce, snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatuji se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho [ďáblově] vůli“ (2Tm 2,25-26). Čím více a déle se člověk podílí na hříchu, tím méně uspokojení na oplátku dostává. Hříšník je vykoupen přímo z ďáblovy pasti, z ďáblových spárů.
3) Jaká je tedy cena vykoupení? Krev Božího beránka (srov. Sk 20,28; 1K 6,20; 1Pt 1,18-19). Výkupné tedy složil někdo jiný než ten, kdo svobodu získává. Ježíšova krev má výkupní cenu. Hřích začíná neposlušností a způsobuje nejprve odcizení člověka Bohu a pak vytváří překážku pro jeho důvěrné obecenství s Bohem. Ježíš se snížil k tomu, aby žil v srdci hříšníka zachráněného milostí.
4) Co je požehnaným plodem či ovocem vykoupení? Odpověď nacházíme v tomtéž verši. Je to odpuštění, které je pouze jedním z ovoce neboli požehnání vykoupení. Ježíš zemřel místo nás, aby nám získal odpuštění.
Vladimír Rafaj
Vykoupení je klíčovým teologickým pojmem a může být definováno jako „vysvobození na základě zaplacení výkupného“. Je výrazem pro akt, jímž po složení určité částky získal otrok svobodu. Tento princip spatřujeme ve Starém zákoně na příkladě, kdy Izrael byl vykoupen z egyptského područí.
1) Slovo vykoupení se zde používá k popisu vysvobození Izraele v Exodu 6,6. Písmo, a zvláště pak Nový zákon nám ukazuje, že jediným řešením veškeré potřeby člověka je Ježíš, Boží Syn. Ve zmíněném verši Efezským 1,7 je řeč o Ježíši Kristu, jenž je Vykupitelem (hebr. goel). Vykoupil padlé lidstvo z otroctví hříchu. Jedině Bůh ví, jak s našimi hříchy naložit.
2) Do jaké míry však je hříšník v zajetí nebo v otroctví? Apoštol Pavel píše Timoteovi, aby „poučoval odpůrce, snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatuji se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho [ďáblově] vůli“ (2Tm 2,25-26). Čím více a déle se člověk podílí na hříchu, tím méně uspokojení na oplátku dostává. Hříšník je vykoupen přímo z ďáblovy pasti, z ďáblových spárů.
3) Jaká je tedy cena vykoupení? Krev Božího beránka (srov. Sk 20,28; 1K 6,20; 1Pt 1,18-19). Výkupné tedy složil někdo jiný než ten, kdo svobodu získává. Ježíšova krev má výkupní cenu. Hřích začíná neposlušností a způsobuje nejprve odcizení člověka Bohu a pak vytváří překážku pro jeho důvěrné obecenství s Bohem. Ježíš se snížil k tomu, aby žil v srdci hříšníka zachráněného milostí.
4) Co je požehnaným plodem či ovocem vykoupení? Odpověď nacházíme v tomtéž verši. Je to odpuštění, které je pouze jedním z ovoce neboli požehnání vykoupení. Ježíš zemřel místo nás, aby nám získal odpuštění.
Vladimír Rafaj
neděle 13. února 2011
Misijní výjezd Slovensko - Rumunsko 2011
„S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“ (Izajáš 55,12-13)
Jsme biblickou školou, která je zaměřená na misii domácí i zahraniční. I letos v dubnu se uskuteční misijní výjezd studentů na Slovensko a do Rumunska. Záměrné načasování výjezdu do velikonočního týdne poskytne týmu příležitost navázat na poselství Velikonoc.
Kromě stovek ujetých kilometrů a kromě pobytu v neznámém prostředí a v odlišné kultuře bude náplň naší práce velice pestrá. Sloužit budeme duchovně i zcela prakticky. Jednoduše to bude taková všehochuť různorodých činností, které studentům nabídnou možnost vyzkoušet si v terénu to, o čem se průběžně ve škole učí. Studenti již dnes připravují scénky, soutěže, hry, písně, osobní svědectví a další formy evangelizace.
Důraz při tom klademe především na 3 hlavní cíle: 1) umožnit studentům v rámci misijní praxe navázat na teoretickou průpravu, 2) rozšířit jejich obzor v oblasti misijní a evangelizační práce a 3) navázat na dobré vztahy z předchozích let.
Věřím, že celý výjezd přinese jen a jen pozitivní ohlasy a vyhlídky na možnou spolupráci v budoucnosti. Věřím, že získané zkušenosti přinesou vytoužené a očekávané ovoce, které pak bude zpětně uplatněno a využito ve výuce.
Vladimír Rafaj, vedoucí výjezdu VOŠMT Kolín
Slovo moudrosti a slovo poznání
Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha. (1K 12, 7-8)
Duchovní dary jsou nadpřirozené projevy milosti, které úzce souvisejí s letniční praxí. Příklady těchto darů najdeme v dějinách církve, zvláště pak v dobách probuzení.
Jelikož dar slova moudrosti a dar slova poznání v rámci duchovních darů řadíme do skupiny tzv. darů zjevení, pojednám v tomto příspěvku o těchto dvou darech najednou. Tyto dary velice často působí podobně ve smyslu účelu a funkce (1K 12,7), avšak jak slovo moudrosti, tak slovo poznání jsou rozdílná ve smyslu povahy a aplikace. Obecně řečeno, moudrost odpovídá na otázku jak, poznání na otázku co. Potřebujeme obojí. Jednotícím prvkem u těchto darů je fakt, že oba působí v oblasti rozumu. Jsou dány, aby pomohly služebníkům v kázání nebo vyučování Božího slova a v budování církve a jako takové jsou určeny pro zvláštní příležitosti. Stanley Horton v této souvislosti zdůrazňuje důležitost souhry a spolupráce mezi Bohem, který zde vystupuje v roli dárce a člověkem, který je obdarován: „Je velmi důležité naučit se používat lidských zdrojů a možností a být přitom závislý na Duchu. Dary Ducha jsou stále Božím prvotním prostředkem duchovního i početního budování církve. Nic jiného to nemůže nahradit.“ Ralph Riggs poznamenává: „Dary si není možné zasloužit … nedají se od dárce vynutit … Svatý Duch je poskytuje milostí.“
V pojednání o zmíněných darech uvedu nejprve základní definici jednotlivého daru, poté bude následovat jeho vysvětlení a nakonec účel a aplikace daru.
Slovo moudrosti
Moudrost je v obecném smyslu definována jako „poznání a dobrý úsudek“. Slovo moudrosti je část zjevené Boží pravdy vyslovená v pravý čas. Tento dar přesahuje jak lidskou moudrost, tak lidskou připravenost. Bůh bez přestání pracuje a jedná s člověkem. Především z Bible, ale mnohdy i z vlastních zkušeností se dozvídáme o Boží nesmírné moudrosti a poznání - jsou bezmezné. „Duch svatý dává slovo moudrosti, aby člověk mohl poznat, co dělat ve chvílích krize. Nejde zde jen o pouhou lidskou moudrost, která je založena na předchozí zkušenosti, ale o zvláštní moudrost, která je dána kvůli tomu, abychom si dokázali poradit s konkrétní situací. Může, ale také nemusí obsahovat slovo poznání.“ Ulonska o tom napsal: „Člověk, který dnes promluví v Duchu slovo moudrosti, může být při jiné příležitosti bezmocný, nebo bude jednat dokonce bláznivě. Ale díky inspiraci je mu v určité věci dáno náhle zjevení. Tato slova moudrosti nepocházejí z jeho intelektu, nýbrž z inspirace.“ To znamená, že ten, kdo tímto darem slouží, není nutně moudřejší než ostatní.
Pro svou praktickou povahu dar slova moudrosti, spíše než dar poznání nebo proroctví, je darem vedení, jelikož vedení musí být založeno na Boží moudrosti. Kdy a za jakých okolností se projevuje tento dar? Aplikaci daru moudrosti nacházíme zejména v knize Skutků při různých příležitostech a za různých okolností. Slovo moudrosti bylo dáno k vedení mladé církve v situaci, kdy se první církev v Jeruzalémě nemohla spoléhat na lidskou moudrost ani své schopnosti, ale byla naprosto odkázána na Boží nadpřirozený vhled do konkrétních potřeb. Tak tomu bylo například v případě, kdy se apoštolové nestydí mluvit veřejně a směle o vzkříšeném Ježíši, načež vzápětí přišlo potrestání v podobě vězení a bití. Oni však v této kritické situaci obstojí a svým osobním příkladem určují a ukazují směr posílení slovem moudrosti, které pronáší Petr a Jan, aktéři zmíněného incidentu (4,8-14.19-21). I o něco později se v životě nedávno zrozeného křesťanského společenství znovu a opět projevoval dar moudrosti zejména v souvislosti s vedením a řízením církve (Sk 6,1-10; 15 atd.). Slovo moudrosti je tedy velice nápomocné zvláště vedoucím církve. Další uplatnění daru slova moudrosti nacházíme v situacích, kdy byli lidé v nesnázích. Dar slova moudrosti je typický i pro službu apoštola Pavla. Pavel promlouval slovo moudrosti k věřícím v Korintě, které vložil Duch svatý hluboko do jeho srdce (viz 1K 2,5-15).
Slovo poznání
Slovo poznání je zjevení části Boží moudrosti, která je daná člověku. Horton nám připomíná, že moudrost má co do činění se správnou aplikací poznání a slovo poznání tedy má velmi blízký vztah k daru slova moudrosti (2K 2,14; 4,6; Ef 1,17-23; Ko 1,9-10). „Duch svatý zná mysl Boží. Pokaždé, když to bude potřebné, může zjevit část tohoto Božího poznání. Může to být předpověď budoucnosti nebo něco, co se děje právě nyní na jiném místě a co potřebuješ vědět, nebo to také může být něco z minulosti, co si potřebuješ připomenout. Nebude ti dán dar poznání, abys věděl všechno, ale pouze slovo poznání – v okamžiku, kdy to bude potřebné.“ Poznání je tedy nezbytným předpokladem moudrosti a učení. Něco z toho zakoušíme, když nám Duch svatý zjevuje smysl Slova, pravdu, která je pro nás nová, kterou jsme předtím neznali. Donald Gee si proto všímá úzké souvislosti tohoto daru s učením Božího slova a charakterizuje jej jako „záblesky pochopení pravdy, které pronikají až tam, kam … rozum bez pomoci nedosáhne.“ Každý, kdo promlouval darem slova poznání, řekl něco, co nemohl vědět sám ze sebe, aniž mu to zjevil Ducha svatý.
Kniha Skutků je knihou akce a především knihou skutků prvních apoštolů pod vedením Ducha svatého a nejranějším zachovaným historickým záznamem o vývoji a růstu apoštolské církve.
Slovo poznání se průběžně objevuje v celé knize Skutků. Příklad můžeme vidět v Petrově rozpoznání podvodu Ananiáše a Safiry (Sk 5,1-10). Petr pokáral Ananiáše: „Lhal si Duchu svatému … Nelhal si lidem, ale Bohu!“ (Sk 5,3-4), a přitom se v celém proslovu vůbec nezmiňuje o sobě. Horton naznačuje, že Petrovy otázky pocházejí ze slova poznání – daru Ducha, který věřícímu umožňuje vidět nebo vědět o osobě nebo situaci více, než je lidsky možné. Další příklad můžeme vidět v domě zbožného Kornelia v Cesareji. Přestože učedníci měli potíže s tím, že Bůh pohany přijímá, nemůžou ignorovat důkazy, když „… je slyšeli mluvit v jazycích a velebit Boha.“ (Sk 10,46 B21) Petr dochází k jednoznačnému závěru, který vyjadřuje prohlášením: „Kdo [tomu] může zabránit?“ (Sk 10,46-47) Skrze něj přišlo konkrétní slovo poznání i na jeruzalémském koncilu (Sk 15,7-11). Petr vidí skrze dar slova poznání špatný postoj kouzelníka Šimona v Samaří a reaguje na vzniklou situaci slovy: „Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti.“ (Sk 8,23) Podobná situace, kdy bylo dáno slovo poznání, nastala ve službě Pavla a Barnabáše. Zde Pavel přímo a naprosto radikálně konfrontuje Elymasův odpor, jenž se snaží překroutit a zkreslit evangelium (rys falešných proroků). Skutky nám líčí situaci slovy: „V tu chvíli byl Pavel naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ (13,9-10)
Účelem slova moudrosti a slova poznání je budování Kristova těla. To je pravidlo charakteristické pro všechny dary milosti. „Všechno ať slouží společnému růstu“ (1K 14,26). Každý z nás je součástí jediného těla. Jsme jedno s živým Kristem. Každý z nás, na svém místě je církví. Církev je tudíž živým organismem, má nadpřirozený charakter a nemůže fungovat bez duchovních darů. Duch svatý rozděluje dary, aby mohli být všichni věřící požehnáni, a aby mohla být budována církev.
Závěrem uvádím citát, který ať je pro nás ponaučením a mementem, ale zároveň i výzvou a nadějí, abychom se my sami nestali církví laodikejského typu (Zj 3,14-22), která padla za oběť bezzubosti a vlažnosti, a to zcela a jistě Církev zabíjí. Nikdo totiž není proti tomuto fenoménu opravdu imunní. „Proč chřadnou mnozí křesťané v duchovním životě, proč se mnohých zmocňuje duchovní úpadek, proč zakrněli ve zbožnosti? Odpověď zpravidla najdeme v tom, že nevyužívají možnosti těžit z bohatství darů, které nám Bůh poskytl k životu víry. Svým nezájmem, netečností, pokud se týká růstu v poznání Boha, svou nevědomostí zabraňují tomu, aby jejich život a zbožnost byly syceny, síleny, obohaceny a zušlechtěny těmi Božími dary milosti, které on volně poskytl svou mocí.“
Vladimír Rafaj
Duchovní dary jsou nadpřirozené projevy milosti, které úzce souvisejí s letniční praxí. Příklady těchto darů najdeme v dějinách církve, zvláště pak v dobách probuzení.
Jelikož dar slova moudrosti a dar slova poznání v rámci duchovních darů řadíme do skupiny tzv. darů zjevení, pojednám v tomto příspěvku o těchto dvou darech najednou. Tyto dary velice často působí podobně ve smyslu účelu a funkce (1K 12,7), avšak jak slovo moudrosti, tak slovo poznání jsou rozdílná ve smyslu povahy a aplikace. Obecně řečeno, moudrost odpovídá na otázku jak, poznání na otázku co. Potřebujeme obojí. Jednotícím prvkem u těchto darů je fakt, že oba působí v oblasti rozumu. Jsou dány, aby pomohly služebníkům v kázání nebo vyučování Božího slova a v budování církve a jako takové jsou určeny pro zvláštní příležitosti. Stanley Horton v této souvislosti zdůrazňuje důležitost souhry a spolupráce mezi Bohem, který zde vystupuje v roli dárce a člověkem, který je obdarován: „Je velmi důležité naučit se používat lidských zdrojů a možností a být přitom závislý na Duchu. Dary Ducha jsou stále Božím prvotním prostředkem duchovního i početního budování církve. Nic jiného to nemůže nahradit.“ Ralph Riggs poznamenává: „Dary si není možné zasloužit … nedají se od dárce vynutit … Svatý Duch je poskytuje milostí.“
V pojednání o zmíněných darech uvedu nejprve základní definici jednotlivého daru, poté bude následovat jeho vysvětlení a nakonec účel a aplikace daru.
Slovo moudrosti
Moudrost je v obecném smyslu definována jako „poznání a dobrý úsudek“. Slovo moudrosti je část zjevené Boží pravdy vyslovená v pravý čas. Tento dar přesahuje jak lidskou moudrost, tak lidskou připravenost. Bůh bez přestání pracuje a jedná s člověkem. Především z Bible, ale mnohdy i z vlastních zkušeností se dozvídáme o Boží nesmírné moudrosti a poznání - jsou bezmezné. „Duch svatý dává slovo moudrosti, aby člověk mohl poznat, co dělat ve chvílích krize. Nejde zde jen o pouhou lidskou moudrost, která je založena na předchozí zkušenosti, ale o zvláštní moudrost, která je dána kvůli tomu, abychom si dokázali poradit s konkrétní situací. Může, ale také nemusí obsahovat slovo poznání.“ Ulonska o tom napsal: „Člověk, který dnes promluví v Duchu slovo moudrosti, může být při jiné příležitosti bezmocný, nebo bude jednat dokonce bláznivě. Ale díky inspiraci je mu v určité věci dáno náhle zjevení. Tato slova moudrosti nepocházejí z jeho intelektu, nýbrž z inspirace.“ To znamená, že ten, kdo tímto darem slouží, není nutně moudřejší než ostatní.
Pro svou praktickou povahu dar slova moudrosti, spíše než dar poznání nebo proroctví, je darem vedení, jelikož vedení musí být založeno na Boží moudrosti. Kdy a za jakých okolností se projevuje tento dar? Aplikaci daru moudrosti nacházíme zejména v knize Skutků při různých příležitostech a za různých okolností. Slovo moudrosti bylo dáno k vedení mladé církve v situaci, kdy se první církev v Jeruzalémě nemohla spoléhat na lidskou moudrost ani své schopnosti, ale byla naprosto odkázána na Boží nadpřirozený vhled do konkrétních potřeb. Tak tomu bylo například v případě, kdy se apoštolové nestydí mluvit veřejně a směle o vzkříšeném Ježíši, načež vzápětí přišlo potrestání v podobě vězení a bití. Oni však v této kritické situaci obstojí a svým osobním příkladem určují a ukazují směr posílení slovem moudrosti, které pronáší Petr a Jan, aktéři zmíněného incidentu (4,8-14.19-21). I o něco později se v životě nedávno zrozeného křesťanského společenství znovu a opět projevoval dar moudrosti zejména v souvislosti s vedením a řízením církve (Sk 6,1-10; 15 atd.). Slovo moudrosti je tedy velice nápomocné zvláště vedoucím církve. Další uplatnění daru slova moudrosti nacházíme v situacích, kdy byli lidé v nesnázích. Dar slova moudrosti je typický i pro službu apoštola Pavla. Pavel promlouval slovo moudrosti k věřícím v Korintě, které vložil Duch svatý hluboko do jeho srdce (viz 1K 2,5-15).
Slovo poznání
Slovo poznání je zjevení části Boží moudrosti, která je daná člověku. Horton nám připomíná, že moudrost má co do činění se správnou aplikací poznání a slovo poznání tedy má velmi blízký vztah k daru slova moudrosti (2K 2,14; 4,6; Ef 1,17-23; Ko 1,9-10). „Duch svatý zná mysl Boží. Pokaždé, když to bude potřebné, může zjevit část tohoto Božího poznání. Může to být předpověď budoucnosti nebo něco, co se děje právě nyní na jiném místě a co potřebuješ vědět, nebo to také může být něco z minulosti, co si potřebuješ připomenout. Nebude ti dán dar poznání, abys věděl všechno, ale pouze slovo poznání – v okamžiku, kdy to bude potřebné.“ Poznání je tedy nezbytným předpokladem moudrosti a učení. Něco z toho zakoušíme, když nám Duch svatý zjevuje smysl Slova, pravdu, která je pro nás nová, kterou jsme předtím neznali. Donald Gee si proto všímá úzké souvislosti tohoto daru s učením Božího slova a charakterizuje jej jako „záblesky pochopení pravdy, které pronikají až tam, kam … rozum bez pomoci nedosáhne.“ Každý, kdo promlouval darem slova poznání, řekl něco, co nemohl vědět sám ze sebe, aniž mu to zjevil Ducha svatý.
Kniha Skutků je knihou akce a především knihou skutků prvních apoštolů pod vedením Ducha svatého a nejranějším zachovaným historickým záznamem o vývoji a růstu apoštolské církve.
Slovo poznání se průběžně objevuje v celé knize Skutků. Příklad můžeme vidět v Petrově rozpoznání podvodu Ananiáše a Safiry (Sk 5,1-10). Petr pokáral Ananiáše: „Lhal si Duchu svatému … Nelhal si lidem, ale Bohu!“ (Sk 5,3-4), a přitom se v celém proslovu vůbec nezmiňuje o sobě. Horton naznačuje, že Petrovy otázky pocházejí ze slova poznání – daru Ducha, který věřícímu umožňuje vidět nebo vědět o osobě nebo situaci více, než je lidsky možné. Další příklad můžeme vidět v domě zbožného Kornelia v Cesareji. Přestože učedníci měli potíže s tím, že Bůh pohany přijímá, nemůžou ignorovat důkazy, když „… je slyšeli mluvit v jazycích a velebit Boha.“ (Sk 10,46 B21) Petr dochází k jednoznačnému závěru, který vyjadřuje prohlášením: „Kdo [tomu] může zabránit?“ (Sk 10,46-47) Skrze něj přišlo konkrétní slovo poznání i na jeruzalémském koncilu (Sk 15,7-11). Petr vidí skrze dar slova poznání špatný postoj kouzelníka Šimona v Samaří a reaguje na vzniklou situaci slovy: „Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti.“ (Sk 8,23) Podobná situace, kdy bylo dáno slovo poznání, nastala ve službě Pavla a Barnabáše. Zde Pavel přímo a naprosto radikálně konfrontuje Elymasův odpor, jenž se snaží překroutit a zkreslit evangelium (rys falešných proroků). Skutky nám líčí situaci slovy: „V tu chvíli byl Pavel naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ (13,9-10)
Účelem slova moudrosti a slova poznání je budování Kristova těla. To je pravidlo charakteristické pro všechny dary milosti. „Všechno ať slouží společnému růstu“ (1K 14,26). Každý z nás je součástí jediného těla. Jsme jedno s živým Kristem. Každý z nás, na svém místě je církví. Církev je tudíž živým organismem, má nadpřirozený charakter a nemůže fungovat bez duchovních darů. Duch svatý rozděluje dary, aby mohli být všichni věřící požehnáni, a aby mohla být budována církev.
Závěrem uvádím citát, který ať je pro nás ponaučením a mementem, ale zároveň i výzvou a nadějí, abychom se my sami nestali církví laodikejského typu (Zj 3,14-22), která padla za oběť bezzubosti a vlažnosti, a to zcela a jistě Církev zabíjí. Nikdo totiž není proti tomuto fenoménu opravdu imunní. „Proč chřadnou mnozí křesťané v duchovním životě, proč se mnohých zmocňuje duchovní úpadek, proč zakrněli ve zbožnosti? Odpověď zpravidla najdeme v tom, že nevyužívají možnosti těžit z bohatství darů, které nám Bůh poskytl k životu víry. Svým nezájmem, netečností, pokud se týká růstu v poznání Boha, svou nevědomostí zabraňují tomu, aby jejich život a zbožnost byly syceny, síleny, obohaceny a zušlechtěny těmi Božími dary milosti, které on volně poskytl svou mocí.“
Vladimír Rafaj
Dar proroctví
Dar proroctví aktuální i dnes
„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. … jinému zase proroctví…“ (1. Korintským 12, 4-7.10)
Tématem dnešního zamyšlení je dar proroctví. O daru proroctví, prorocích a prorocké službě bylo již napsáno mnoho knih, článků a různých odborných pojednání, často i protichůdných. Mnohdy se poměrně jednoznačně pravdivá tvrzení stávají předmětem rozdílných názorových proudů. Není divu, že ve velkém množství výkladů duchovních darů dochází zejména v případě darů jazyků, výkladu jazyků a proroctví velmi často k značnému překrytí nebo dokonce až k záměnám projevů těchto darů. Skutečností však je, že se nejedná pouze o teologickou definici pojmů a konceptů, ale také o obsah a praxi.
Na úvod však chci předeslat, že na dary jako takové je možné pohlížet dvěma způsoby. První způsob, který souvisí s Božím psaným zjevením, hovoří, že některé dary již zanikly, především ve své nadpřirozené či zázračné formě. Druhý způsob věří, že všechno to, co Bible učí o darech v novozákonní době, je stále platné i pro současnou církev. Otázka, která se v této souvislosti naskýtá, je následovná: Má vůbec nějaký význam usilovat o konkrétní dary? Co je normou? Co měřítkem? Věřím, že zvláště pro letniční věřící otázka platnosti a aktuálnosti duchovních darů je vyjádřena poslušností a důvěrou tomu, co hovoří celá Bible a co je uplatňováno v praxi. Boží moc působící ve věřícím a skrze něj znásobuje jeho potenciál v oblasti obdarování a služby. Duchovní dary svěřuje Duch svatý, aby zmocnil církev Ježíše Krista. Není možné si je jakýmkoli způsobem zasloužit.
Dar proroctví má zásadní význam pro společný prospěch církve, protože je dílem Ducha svatého (1. Korintským 12,4). Co vlastně proroctví je? Základní definici uvádí Ralph M. Riggs, který v této souvislosti hovoří, že proroctví je „mluvení vlastním jazykem v Boží moci nebo nadpřirozená schopnost prohlašovat (oznamovat) i předpovídat.“ Bylo by chybné si myslet, že prorokování je běžné kázání. Jako všechny ostatní dary Ducha je i ono nadpřirozené. Přesto Reinhold Ulonska doplňuje, že „kousek proroctví se projevuje v každém inspirovaném kázání“.
První epištola Korintským 12 ukazuje, že všechny dary bez výjimky jsou užitečné. Přesto však korintský sbor potřeboval zvláštní usměrnění a vedení týkající se fungování ve dvou darech: jazyky a proroctví. To je pravděpodobně důvod, proč 14. kapitola nepojednává o všech darech. Nicméně, základní principy, které máme ve 14. kapitole, můžou být celkem dobře aplikovány i na ostatní dary.
V apoštolské době dar proroctví měl dvě části. Jedna se týkala sdělení poselství od Boha k lidem skrze proroka. To byl nadpřirozený dar. A aby bylo možné pro lidi rozlišit mezi falešnými a pravými proroky, Duch dával dar „rozlišování duchů“ pro ostatní věřící. Samotná skutečnost, že prorok mluvil skrze zjevení, prakticky odhalovala existenci falešných proroků. Všimnout si toho můžeme jak ve Starém, tak i v Novém zákoně.
Ve starozákonní době prorok byl člověk vyvolený k zvláštnímu úkolu. To, že si jej Bůh vyvolil, nijak nesouviselo s rodem, pokolením nebo intelektuálním vzděláním. Hlavní zodpovědnost proroka bylo přijmout poselství od Boha a promlouvat v Hospodinově jménu. Poselství takového člověka tedy nepocházelo z jeho vlastní hlavy, nýbrž od Boha. Přijímání a předávání prorockých poselství bylo inspirováno samotným Bohem. Avšak nepotlačeny zůstaly zároveň lidské schopnosti, osobnost a způsob vyjadřování. Prorok byl nástrojem v Božích rukou, nikoli automatem.
Novozákonní věřící nemají pohrdat proroctvími, ale „všechno prověřovat, co je dobré, toho se držet“ (1. Tesalonickým 5, 20-21, NBK). Anthony D. Palma, americký letniční učitel Bible, říká, že každá osoba, která pronese proroctví, může být v tu chvíli nazvána prorokem nebo prorokyní. Ale důraz v Novém zákoně je na dar proroctví a nikoli na proroka jako dar.
Podle 1. listu Korintským 14,3 „…ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení“ (NBK). Dar proroctví tedy má být použitý „v rozšířeném smyslu k duchovnímu užitku, k předkládání přijaté pravdy Božímu lidu nikoliv přímým zjevením, ale pozorným studiem celého, neomylného a bezchybného Božího slova.“ Je to práce Ducha svatého, aby osvítil mysl těch, kdo jsou povoláni do prorocké služby tak, aby uvěřili a porozuměli Božímu slovu a uplatnili ho v takové míře, kterou je nemožné dosáhnout bez daru proroctví. Může to znít jako nová pravda čerstvě zjevená, ale aby byla biblická, musí být založena na Božím slově. Je rozdíl mezi doktrínou a vedením. Není nic nového na doktríně, ale Bůh dává nový směr, který je mnohdy chápán jako proroctví. Ti, kdo dar proroctví používají pravidelně, se nazývají proroci. Avšak tento dar může používat kterýkoli věřící. Musí to však být pečlivě (a veřejně) zvažováno „ostatními“, totiž shromážděním (1. Korintským 14,29). Vše, co je nutno zdůraznit, je, že dar proroctví byl k dispozici všem členům sboru, a to nejen těm, kdo měli oficiální úřad jako proroci.
Někdo jednou řekl: „My bez Boha nemůžeme, Bůh bez nás nechce.“ Duch svatý se bude projevovat nebo udělá svou přítomnost veřejně známou, jasnou a otevřenou tím, že dává nádhernou škálu duchovních darů na té stupnici Boží rozmanitosti a různorodosti, kdy každý z nich je dán ke společnému prospěchu nikoliv jednotlivce, ale pro užitek celé církve nebo těla. My potřebujeme dary Ducha svatého. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru proroctví.
Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT
„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. … jinému zase proroctví…“ (1. Korintským 12, 4-7.10)
Tématem dnešního zamyšlení je dar proroctví. O daru proroctví, prorocích a prorocké službě bylo již napsáno mnoho knih, článků a různých odborných pojednání, často i protichůdných. Mnohdy se poměrně jednoznačně pravdivá tvrzení stávají předmětem rozdílných názorových proudů. Není divu, že ve velkém množství výkladů duchovních darů dochází zejména v případě darů jazyků, výkladu jazyků a proroctví velmi často k značnému překrytí nebo dokonce až k záměnám projevů těchto darů. Skutečností však je, že se nejedná pouze o teologickou definici pojmů a konceptů, ale také o obsah a praxi.
Na úvod však chci předeslat, že na dary jako takové je možné pohlížet dvěma způsoby. První způsob, který souvisí s Božím psaným zjevením, hovoří, že některé dary již zanikly, především ve své nadpřirozené či zázračné formě. Druhý způsob věří, že všechno to, co Bible učí o darech v novozákonní době, je stále platné i pro současnou církev. Otázka, která se v této souvislosti naskýtá, je následovná: Má vůbec nějaký význam usilovat o konkrétní dary? Co je normou? Co měřítkem? Věřím, že zvláště pro letniční věřící otázka platnosti a aktuálnosti duchovních darů je vyjádřena poslušností a důvěrou tomu, co hovoří celá Bible a co je uplatňováno v praxi. Boží moc působící ve věřícím a skrze něj znásobuje jeho potenciál v oblasti obdarování a služby. Duchovní dary svěřuje Duch svatý, aby zmocnil církev Ježíše Krista. Není možné si je jakýmkoli způsobem zasloužit.
Dar proroctví má zásadní význam pro společný prospěch církve, protože je dílem Ducha svatého (1. Korintským 12,4). Co vlastně proroctví je? Základní definici uvádí Ralph M. Riggs, který v této souvislosti hovoří, že proroctví je „mluvení vlastním jazykem v Boží moci nebo nadpřirozená schopnost prohlašovat (oznamovat) i předpovídat.“ Bylo by chybné si myslet, že prorokování je běžné kázání. Jako všechny ostatní dary Ducha je i ono nadpřirozené. Přesto Reinhold Ulonska doplňuje, že „kousek proroctví se projevuje v každém inspirovaném kázání“.
První epištola Korintským 12 ukazuje, že všechny dary bez výjimky jsou užitečné. Přesto však korintský sbor potřeboval zvláštní usměrnění a vedení týkající se fungování ve dvou darech: jazyky a proroctví. To je pravděpodobně důvod, proč 14. kapitola nepojednává o všech darech. Nicméně, základní principy, které máme ve 14. kapitole, můžou být celkem dobře aplikovány i na ostatní dary.
V apoštolské době dar proroctví měl dvě části. Jedna se týkala sdělení poselství od Boha k lidem skrze proroka. To byl nadpřirozený dar. A aby bylo možné pro lidi rozlišit mezi falešnými a pravými proroky, Duch dával dar „rozlišování duchů“ pro ostatní věřící. Samotná skutečnost, že prorok mluvil skrze zjevení, prakticky odhalovala existenci falešných proroků. Všimnout si toho můžeme jak ve Starém, tak i v Novém zákoně.
Ve starozákonní době prorok byl člověk vyvolený k zvláštnímu úkolu. To, že si jej Bůh vyvolil, nijak nesouviselo s rodem, pokolením nebo intelektuálním vzděláním. Hlavní zodpovědnost proroka bylo přijmout poselství od Boha a promlouvat v Hospodinově jménu. Poselství takového člověka tedy nepocházelo z jeho vlastní hlavy, nýbrž od Boha. Přijímání a předávání prorockých poselství bylo inspirováno samotným Bohem. Avšak nepotlačeny zůstaly zároveň lidské schopnosti, osobnost a způsob vyjadřování. Prorok byl nástrojem v Božích rukou, nikoli automatem.
Novozákonní věřící nemají pohrdat proroctvími, ale „všechno prověřovat, co je dobré, toho se držet“ (1. Tesalonickým 5, 20-21, NBK). Anthony D. Palma, americký letniční učitel Bible, říká, že každá osoba, která pronese proroctví, může být v tu chvíli nazvána prorokem nebo prorokyní. Ale důraz v Novém zákoně je na dar proroctví a nikoli na proroka jako dar.
Podle 1. listu Korintským 14,3 „…ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení“ (NBK). Dar proroctví tedy má být použitý „v rozšířeném smyslu k duchovnímu užitku, k předkládání přijaté pravdy Božímu lidu nikoliv přímým zjevením, ale pozorným studiem celého, neomylného a bezchybného Božího slova.“ Je to práce Ducha svatého, aby osvítil mysl těch, kdo jsou povoláni do prorocké služby tak, aby uvěřili a porozuměli Božímu slovu a uplatnili ho v takové míře, kterou je nemožné dosáhnout bez daru proroctví. Může to znít jako nová pravda čerstvě zjevená, ale aby byla biblická, musí být založena na Božím slově. Je rozdíl mezi doktrínou a vedením. Není nic nového na doktríně, ale Bůh dává nový směr, který je mnohdy chápán jako proroctví. Ti, kdo dar proroctví používají pravidelně, se nazývají proroci. Avšak tento dar může používat kterýkoli věřící. Musí to však být pečlivě (a veřejně) zvažováno „ostatními“, totiž shromážděním (1. Korintským 14,29). Vše, co je nutno zdůraznit, je, že dar proroctví byl k dispozici všem členům sboru, a to nejen těm, kdo měli oficiální úřad jako proroci.
Někdo jednou řekl: „My bez Boha nemůžeme, Bůh bez nás nechce.“ Duch svatý se bude projevovat nebo udělá svou přítomnost veřejně známou, jasnou a otevřenou tím, že dává nádhernou škálu duchovních darů na té stupnici Boží rozmanitosti a různorodosti, kdy každý z nich je dán ke společnému prospěchu nikoliv jednotlivce, ale pro užitek celé církve nebo těla. My potřebujeme dary Ducha svatého. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru proroctví.
Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)