neděle 13. února 2011

Dar proroctví

Dar proroctví aktuální i dnes

„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. … jinému zase proroctví…“ (1. Korintským 12, 4-7.10)

Tématem dnešního zamyšlení je dar proroctví. O daru proroctví, prorocích a prorocké službě bylo již napsáno mnoho knih, článků a různých odborných pojednání, často i protichůdných. Mnohdy se poměrně jednoznačně pravdivá tvrzení stávají předmětem rozdílných názorových proudů. Není divu, že ve velkém množství výkladů duchovních darů dochází zejména v případě darů jazyků, výkladu jazyků a proroctví velmi často k značnému překrytí nebo dokonce až k záměnám projevů těchto darů. Skutečností však je, že se nejedná pouze o teologickou definici pojmů a konceptů, ale také o obsah a praxi.

Na úvod však chci předeslat, že na dary jako takové je možné pohlížet dvěma způsoby. První způsob, který souvisí s Božím psaným zjevením, hovoří, že některé dary již zanikly, především ve své nadpřirozené či zázračné formě. Druhý způsob věří, že všechno to, co Bible učí o darech v novozákonní době, je stále platné i pro současnou církev. Otázka, která se v této souvislosti naskýtá, je následovná: Má vůbec nějaký význam usilovat o konkrétní dary? Co je normou? Co měřítkem? Věřím, že zvláště pro letniční věřící otázka platnosti a aktuálnosti duchovních darů je vyjádřena poslušností a důvěrou tomu, co hovoří celá Bible a co je uplatňováno v praxi. Boží moc působící ve věřícím a skrze něj znásobuje jeho potenciál v oblasti obdarování a služby. Duchovní dary svěřuje Duch svatý, aby zmocnil církev Ježíše Krista. Není možné si je jakýmkoli způsobem zasloužit.

Dar proroctví má zásadní význam pro společný prospěch církve, protože je dílem Ducha svatého (1. Korintským 12,4). Co vlastně proroctví je? Základní definici uvádí Ralph M. Riggs, který v této souvislosti hovoří, že proroctví je „mluvení vlastním jazykem v Boží moci nebo nadpřirozená schopnost prohlašovat (oznamovat) i předpovídat.“ Bylo by chybné si myslet, že prorokování je běžné kázání. Jako všechny ostatní dary Ducha je i ono nadpřirozené. Přesto Reinhold Ulonska doplňuje, že „kousek proroctví se projevuje v každém inspirovaném kázání“.

První epištola Korintským 12 ukazuje, že všechny dary bez výjimky jsou užitečné. Přesto však korintský sbor potřeboval zvláštní usměrnění a vedení týkající se fungování ve dvou darech: jazyky a proroctví. To je pravděpodobně důvod, proč 14. kapitola nepojednává o všech darech. Nicméně, základní principy, které máme ve 14. kapitole, můžou být celkem dobře aplikovány i na ostatní dary.
V apoštolské době dar proroctví měl dvě části. Jedna se týkala sdělení poselství od Boha k lidem skrze proroka. To byl nadpřirozený dar. A aby bylo možné pro lidi rozlišit mezi falešnými a pravými proroky, Duch dával dar „rozlišování duchů“ pro ostatní věřící. Samotná skutečnost, že prorok mluvil skrze zjevení, prakticky odhalovala existenci falešných proroků. Všimnout si toho můžeme jak ve Starém, tak i v Novém zákoně.
Ve starozákonní době prorok byl člověk vyvolený k zvláštnímu úkolu. To, že si jej Bůh vyvolil, nijak nesouviselo s rodem, pokolením nebo intelektuálním vzděláním. Hlavní zodpovědnost proroka bylo přijmout poselství od Boha a promlouvat v Hospodinově jménu. Poselství takového člověka tedy nepocházelo z jeho vlastní hlavy, nýbrž od Boha. Přijímání a předávání prorockých poselství bylo inspirováno samotným Bohem. Avšak nepotlačeny zůstaly zároveň lidské schopnosti, osobnost a způsob vyjadřování. Prorok byl nástrojem v Božích rukou, nikoli automatem.
Novozákonní věřící nemají pohrdat proroctvími, ale „všechno prověřovat, co je dobré, toho se držet“ (1. Tesalonickým 5, 20-21, NBK). Anthony D. Palma, americký letniční učitel Bible, říká, že každá osoba, která pronese proroctví, může být v tu chvíli nazvána prorokem nebo prorokyní. Ale důraz v Novém zákoně je na dar proroctví a nikoli na proroka jako dar.

Podle 1. listu Korintským 14,3 „…ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení“ (NBK). Dar proroctví tedy má být použitý „v rozšířeném smyslu k duchovnímu užitku, k předkládání přijaté pravdy Božímu lidu nikoliv přímým zjevením, ale pozorným studiem celého, neomylného a bezchybného Božího slova.“ Je to práce Ducha svatého, aby osvítil mysl těch, kdo jsou povoláni do prorocké služby tak, aby uvěřili a porozuměli Božímu slovu a uplatnili ho v takové míře, kterou je nemožné dosáhnout bez daru proroctví. Může to znít jako nová pravda čerstvě zjevená, ale aby byla biblická, musí být založena na Božím slově. Je rozdíl mezi doktrínou a vedením. Není nic nového na doktríně, ale Bůh dává nový směr, který je mnohdy chápán jako proroctví. Ti, kdo dar proroctví používají pravidelně, se nazývají proroci. Avšak tento dar může používat kterýkoli věřící. Musí to však být pečlivě (a veřejně) zvažováno „ostatními“, totiž shromážděním (1. Korintským 14,29). Vše, co je nutno zdůraznit, je, že dar proroctví byl k dispozici všem členům sboru, a to nejen těm, kdo měli oficiální úřad jako proroci.

Někdo jednou řekl: „My bez Boha nemůžeme, Bůh bez nás nechce.“ Duch svatý se bude projevovat nebo udělá svou přítomnost veřejně známou, jasnou a otevřenou tím, že dává nádhernou škálu duchovních darů na té stupnici Boží rozmanitosti a různorodosti, kdy každý z nich je dán ke společnému prospěchu nikoliv jednotlivce, ale pro užitek celé církve nebo těla. My potřebujeme dary Ducha svatého. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru proroctví.


Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT

Žádné komentáře:

Okomentovat