Ježíšova poslední slova "budete mi svědky" (Sk 1,8) byla adresována vyděšeným učedníkům a časově předcházela kázání prvních apoštolů. Autor knihy Skutky apoštolů Wave Nunnally v této souvislosti uvádí, že v kontextu Skutků 1,8 se výraz „svědek“ nebo „svědkové“ vztahuje na „zvláštní třídu jednotlivců, kterým je dovoleno poskytnout výpověď ke zjištění skutečnosti, protože jsou s věcí bezprostředně obeznámeni“. Pro Lukáše je tento výraz evidentně důležitý – pro poselství Skutků, kde se vyskytuje 29krát, se stává ústředním. Vhodnou a názornou ukázkou nám budou dvě Petrova kázání pronesena ve Skutcích 2,22-3,26, která srozumitelně ilustrují to, jakým způsobem se učedníci chopili svého úkolu. Proč byla první církev v hlásání evangelia tak úspěšná? Můžeme se z toho něco naučit? Jaké jsou charakteristické znaky obsažené v apoštolském kázání?
V následujících řádcích jednotlivé části mozaiky prozkoumáme a zjistíme, že do sebe nádherně zapadají. Především se zamysleme nad Ježíšem, který žil na této zemi. Všechna kázání Petr začíná přímočaře a bez okolků konfrontuje své posluchače s Osobou, která žila mezi nimi. V den Letnic Petr zahájil kázání oslovením: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vámi mocnými činy, divy …“ (Sk 2,22). Přitom apeloval na poznání svých posluchačů. Zvěst o Ježíši se roznesla daleko a on se stal široce známý právě pro toto zvláštní označení. Nový zákon se na tohle označení často odkazuje. Kupříkladu muž posedlý nečistým duchem zavolal: "Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský?" (Mk 1,24, KMS). Evangelista Matouš zaznamenává událost, která v Jeruzalémě způsobila značný rozruch a pozdvižení. Ježíš triumfálně vstupuje do města a všechen lid se ptá: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídají: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ (21,10-11). Když ho vojáci v čele s Jidášem přišli zatknout, Ježíš se jich prozíravě ptá: "Koho hledáte?" Vojáci mu odpověděli: "Ježíše Nazaretského …" (J 18,7). Když byl Petr dole na nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek, a ta si všimla Petra, jak se ohřívá, upřeně se na něj podívala a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“ (Mk 14,67). Při vzkříšení anděl sdělil zarmouceným ženám: „Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu. Vstal, není tu!“ (Mk 16,6). Petr se chopil tohoto důležitého označení, protože tito lidé – Izraelité byli s tímto pojmem seznámeni. On jim pouze připomněl skutečnost Ježíšova ponížení. Apoštol Pavel v epištole Filipským 2,6-8 náležitě doplňuje: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži.“
Ježíš z Nazaretu nebyl žádnou mystickou, smýšlenou či fiktivní osobou. Mnozí o něm věděli, vždyť Ježíš byl veřejně proslulá postava, která se bezpochyby stala hlavním tématem rozhovorů mnoha lidí po dobu nejméně tří let. Petr s jistotou poznamenává: „Jak sami víte …" (Sk 2,22). Zvěst evangelia je tedy bezpečně a pevně ukotvena v historické realitě.
Jednání a proslovy apoštolů zaznamenané v knize Skutků poskytují hojné důkazy o židovství prvotní církve. Například druhé Petrovo kázání (Sk 3,11-26) bylo ve své podstatě neobyčejně židovské. Začalo otázkami, které souvisí s ohlasem na uzdravení chromého člověka u chrámové brány v Jeruzalémě. Tento zázrak byl událostí, ke které se seběhl zástup. Zde Petr reaguje na zděšení a údiv lidí, kteří byli svědky nevídaného zázraku "Proč nad tím tak žasnete?“ a“Proč na nás hledíte?" (3,12). Tato reakce byla vyústěním nadpřirozeného a svrchovaného Božího jednání, protože tento muž byl mnoho let chromý, žebral a teď je na nohou. Petr opět začíná svým pověstným oslovením „Muži izraelští“. Petrův následný výběr slov není náhodný či nedbalý. Záměrně používá slova "Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců …" (3,13a). Tímto způsobem jim připomněl jejich minulost. Židé byli lidé Písma, smlouvy a proroků. Jaká to historie, jaké to dědictví? Měli záznamy o divech a zázracích, jež se jako zlatá niť táhnou mnoha staletími. V posledních dnech ale viděli tolik projevů moci Boží. Mnozí byli svědky těchto zázraků a uznávali je, ale naneštěstí přesto zatvrdili svá srdce. Co tím Petr zamýšlel? Jednoduše jim připomíná Boha jejich praotců, Boha jejich historie. Petr však u tohoto konstatování nezůstává, ale pokračuje dál: „… oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit“ (3,13b). Tito jeruzalémští židé dobře vědí, kdo Ježíš je.
Další důležitý znak obsažený v apoštolském kázání je konfrontace posluchačů s ukřižovaným Ježíšem. Petr se zaměřil na osobu Ježíše a pronesl: "Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili" (2,23). V tomto výroku nacházíme veškeré tajemství kříže. Kříž jedná s hříšníkem. V kříži apoštol poznal podstatnou skutečnost a sice jak Boží, tak i lidské hledisko. My nejsme zachráněni zabitím muže. Jsme zachráněni tím Jedním, který dobrovolně vydal sám sebe do rukou bezbožníků prostřednictvím „uložené rady a předzvědění“ (BK), „uloženého rozhodnutí a předzvědění“ (NBK), „jisté vůle a prozřetelnosti“ (B21). V těchto teologických pojmech a slovních spojeních spatřujeme Boží plán, který se rozsahově nevymykal jeho záměrům. Právě naopak, Boží plán byl vykonán v souladu s jeho záměry. Petr chce říci, že Kristova oběť Otce ani Syna nezaskočila. Ježíšova smrt nebyla náhoda ani nehoda, ale svrchované Boží dílo uskutečněné v lidských dějinách za účelem věčného záměru a plánu.
Petr vynáší na povrch všechnu vinu hříšníka a kontrastuje ji ve světle kříže. Apoštol rozpoznává dva lidské faktory: "vy" a "bezbožníci". První uvedený výraz se týká Izraelců, které oslovuje. Obrat „rukama bezbožníků“ v řečtině zní doslova „rukama bezzákonných mužů“, tj. mužů jednajících proti zákonu. Horton naznačuje, že jako tito protizákonně jednající mužové by měli být identifikováni Pilát a římští vojáci. V Římanech 3,23 Pavel konstatuje „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Náš tak zvaný „normální“ život nedosahuje Boží slávy. Člověk upadl do hříchu, když začal prosazovat svou vůli proti vůli Stvořitele a rozhodl se udělat něco, co bylo v protikladu s Božím záměrem. Z lidského hlediska byla smrt Ježíše způsobena hříchem.
Ve své druhé promluvě Petr uvádí: „Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky“ (Sk 3,14-15). Tím, co právě Petr předeslal, byla posílena vina Izraele. To je ta lidská strana (hledisko) kříže. Později Petr dodává: "Bratří, vím, že jste to udělali z nevědomosti stejně jako vaši vůdcové. Bůh to dopustil, aby se naplnilo, co předpověděl ústy všech svých proroků, že Mesiáš bude trpět.“ (3,17-18, B21). Petr je tímto však neomlouvá, jednoduše ale raději přijímá fakt o tom, co řekl Ježíš v hodině své smrti. "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." (L 23,34). Dovedl je do bodu, kdy byli nuceni uvědomit si svou vinu a zároveň jim ukázal, že se tak stalo z jejich vůle a na základě jejich vlastního rozhodnutí. Nunnally poznamenává, že ze své zodpovědnosti se nemohou vykroutit tvrzením, že tuto popravu vykonali vlastně Římané. Skutečnost, že někdo zhřešil, znamená, že je před Bohem vinen. Ale i přes předem promyšlené, tj. úkladné, zabití Ježíše Bůh sledoval svůj věčný plán milosti, který zvítězil nad lidským hříchem a naplnil své záměry. A to je Boží strana (hledisko) kříže.
Třetím důležitým znakem v Petrově kázání byla skutečnost Ježíšova vzkříšení. Petr nadále trvá na totožnosti osoby Ježíše a říká: "Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci." (2,24). To byl klíčový moment. Hlásání Kristova utrpení není úplné, není-li hlásáno jeho vítězství nad hrobem. Tohle byl s největší pravděpodobností první veřejný výrok o Kristově vzkříšení. Toto netvrdili lidé, kteří žili později po údajném vzkříšení, ale mluvili tak Ježíšovi současníci a očití svědkové hned během několika týdnů po Ježíšově zmrtvýchvstání v Jeruzalémě. V době, kdy ještě bylo zcela možné ověřit si prohlášení svědků, přivést je k výslechu, apoštol otevřeně prohlašuje vzkříšení jako fakt, který lidé nepotřebují jako důkaz, protože je jim to známé. Tato výpověď je jednoduchá a explicitní – „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“. Petr nepředstavuje vzkříšení Krista formou různých lidských důkazů, i když hovoří, že "všichni jsme toho svědky“ (2,32; 3,15). Pokud je jeho argument o Ježíši pravdivý, pak vzkříšení bylo nezbytně nutné. Tento Ježíš z Nazaretu se opravdu prokazoval nevšedními skutky, divy a zázraky, naprostou bezhříšností, a nakonec, i když zemřel, smrt ho nemohla zadržet. Bůh Otec jej slavně vzkřísil z mrtvých.
Tyto tři znaky v apoštolském kázání - Syn Boží chodil po této zemi, zemřel a pak byl vzkříšen - způsobily usvědčení z hříchu v srdci posluchačů. Skutečnosti obsažené v Petrově poselství jsou důležité i pro dnešek a neměly by chybět v našich kázáních. Petr pod vedením Ducha svatého použil takové prvky, o kterých byl přesvědčen, že podporují platnost a účinnost evangelijního sdělení. Mnozí kazatelé dnes používají složitá slova, aby vysvětlili jednoduché pravdy. Musíme se však naučit znát naše publikum lépe než naše slovníky. Lidé v naší době potřebují slyšet, že Ježíš chce být jejich osobní Spasitel a Přítel. Petr nám jednoduše připomíná, že Ježíš nepřišel ohrozit integritu Božího slova, ale ho naplnit.
Ale jsme i my ochotni platit jakoukoliv cenu?
Vladimír Rafaj
Žádné komentáře:
Okomentovat