A nyní vy, kteří říkáte: "Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat" - vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: "Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono." Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích. (Jakub 4,13-17)
Jako křesťané neustále děláme nové plány, avšak vždy se musíme zamyslet nad svým vztahem k Všemohoucímu, který přebývá ve věčnosti. On je naším Tvůrcem, svrchovaným Vládcem a Bohem. Je naší povinností, ale zároveň i výsadou vzhlížet k tomu „při, kterém není proměny ani střídání světla a stínu“ (1,17b), a prosit jej, aby nám byl posilou.
Pro světského člověka však není přirozené uznat závislost na svém Stvořiteli. Bez přestání všechno relativizuje, zpochybňuje, hledá možnost úniku a spoléhá se výhradně na vlastní schopnosti. Couvá, vymlouvá se, je nerozhodný a chce se z Božího laskavého objetí za každou cenu vymanit. A tak říká: „Dnes nebo zítra půjdu do toho a toho města, zůstanu tam rok, budu obchodovat a vydělávat" (4,13). Takový člověk očekává dlouhý život a zaručený úspěch svých úmyslů a plánů. Svými přáteli je považován za troufalou a vlivnou osobu. Jeho mysl neproniká myšlenka, že Bůh člověku „odnímá ducha a on hned hyne a navrací se v prach“ (Žalm 104,29). Této lekci se pyšní a sobečtí lidé učí velice těžce a tvrdě.
Na druhé straně je tak vzácné potkat ty, kteří si na začátku své cesty nebo jakékoliv práce uvědomí, že „kdyby s námi neměla být Boží přítomnost, pak nás odtud nevyváděj“ (Exodus 33,15). Kolik je těch, kteří jsou tak odvážní jako lvi, když Bůh razí cestu, ale opatrní a nejistí jako ovce, když nevidí stopu? To, co bylo jasné dřív, může být dnes jako v mlze. Proto je nám zapotřebí upřímně hledat pomoc a vedení u Boha, abychom již neplánovali a nekonali, neprodávali a nekupovali bez ohledu na jeho vůli. Naše poznání budoucnosti je tak omezené a nedostatečné! Lidská mysl nedokáže proniknout ani jen časnost, natož věci budoucí slávy. V této souvislosti apoštol Pavel konstatuje: „… nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance“ (1. Korintským 13,12).
Křesťan má v Bohu vždy silného pomocníka a moudrého rádce. Způsob Božího jednání nemusíme umět pochopit, stačí vědět, že nikdy nezklame ty, kdo mu důvěřují. Když spočineme v Bohu, ve kterém „žijeme, pohybujeme se a trváme“ (Skutky 17,28), budeme naplněni vědomím bezpečí, pokoje, radosti a síly i uprostřed rychlých zvratů a změn života. V Žalmu 125,1 žalmista potvrzuje tuto pravdu slovy: „Ti, kdo v Hospodina doufají, hoře Sionu jsou podobní, která nezakolísá, stojí na věky!“
Bůh nás prověřuje v každodenních situacích života. V nepatrnostech se ukazuje, co je skutečně hluboko v nás. Učme se dovednosti nejednat pod tlakem a ve strachu! Potenciál upřímně věřícího člověka se projevuje až v krizových situacích. Poddání se Boží vůli však neznamená zánik té naší. Pravý opak je pravdou. Pokornou modlitbou a nepochybnou touhou našich srdcí by mělo být vyznání: „Pane, staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“ (Matouš 6,10). Jedině Boží záměry jsou pevným a odolným základem, jemuž se všechny události přizpůsobují, a kdokoliv se s Božími plány ztotožní, bude skutečně šťastný.
Vladimír Rafaj
čtvrtek 28. července 2011
sobota 16. července 2011
Jak rozumět slibu o Boží přítomnosti?
V den, kdy byl postaven příbytek, přikryl jej oblak a zahalil stan svědectví; od večera do rána se jevil nad příbytkem jako ohnivá zář. Tak tomu bylo každodenně. Přikrýval jej oblak a v noci měl vzhled ohnivé záře. Kdykoli se oblak od stanu vznesl, hned táhli Izraelci dál. Kde se oblak pozdržel, tam se Izraelci utábořili ... (Numeri 9,15-23)
Charakteristickým znakem zvláštní činnosti Boží je jeho přebývání uprostřed svého lidu. Zde máme naplněný slib daný Hospodinem o jeho neustálé přítomnosti. Boží progresivní vedení po celou dobu putování Izraelitů z Egypta do Kanaánu bylo od této doby zdrojem pomoci pro všechny generace. Izraelce vedl oblakový sloup ve dne a ohnivý sloup v noci počínaje odchodem z Egypta (Exodus 13,21). Ale v této chvíli je Bůh ujišťuje o tom, že stejná vznášející se přítomnost bude s nimi. Od okamžiku, kdy byl svatostánek na poušti dokončen, stal se spočívajícím místem oblakový a ohňový sloup, zatímco shromáždění tábořilo. Kromě těchto viditelných symbolů Boží přítomnosti, měli lidé Pánův přímý příkaz, že je bude vést na jejich cestách. „Na Hospodinův rozkaz táhli Izraelci dál a na Hospodinův rozkaz tábořili …“ (verš 18).
Zatímco text zde v retrospektivě odráží zašlé události s ohledem na pozdější uvedenou dobu, Boží zaslíbení v předvečer jejich putování bylo uklidňující. Takové sliby jsou míněny být nadčasové (Jan 14,1-3; 15, 26-27; 16,7; Židům 13,5).
Co nás tato slova učí? Je zde vyjádřen nějaký princip či paralela? Každý z nás v jistém momentě svého života dostal ujištění o tom, že Bůh je s námi zvláště pak v situacích, kdy čelíme těžkým rozhodnutím. V osobě Pána Ježíše byla lidem nabídnuta možnost, aby všichni uvěřili skrze něho. A jeho učedníci v něho uvěřili. Právě Ježíši bylo dáno jméno Immanuel, což je přeloženo „Bůh s námi“. Již během své veřejné služby Ježíš velice pečlivě připravoval učedníky na příchod Ducha svatého. O Duchu svatém prorocky řekl: „Já požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal na věky, toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí ani ho nezná. Vy ho však znáte, protože přebývá u vás a bude ve vás.“ (Jan 14,16-17, NBK) V novozákonní době počínaje dnem Letnic nastává nová éra – éra Ducha svatého. Zvláště apoštol Pavel toto působení Ducha svatého dává do souvislosti s věřícími. Dnes je Boží lid veden Duchem svatým. Na druhou stranu apoštol Juda popisuje odpadlíky od víry jako ty, kteří nemají Ducha Božího (verš 19), což má za následek jejich „pudovost“ („tělesnost“, NBK).
Kromě toho je zde možné pozorovat ještě jinou věc, a sice když Izraelité dostali zaslíbení o Boží přítomnosti a vedení, nebyla to samoúčelná a předem hotová věc. Boží zaslíbení jsou i v tomto případě podmíněná jasnými instrukcemi. Jejich naplnění vyžadovalo poslušnost a oddanost Bohu samotnému, což je vždy vyjádřeno a dotvrzeno skutkem vůle ze strany příjemce.
Vladimír Rafaj
Charakteristickým znakem zvláštní činnosti Boží je jeho přebývání uprostřed svého lidu. Zde máme naplněný slib daný Hospodinem o jeho neustálé přítomnosti. Boží progresivní vedení po celou dobu putování Izraelitů z Egypta do Kanaánu bylo od této doby zdrojem pomoci pro všechny generace. Izraelce vedl oblakový sloup ve dne a ohnivý sloup v noci počínaje odchodem z Egypta (Exodus 13,21). Ale v této chvíli je Bůh ujišťuje o tom, že stejná vznášející se přítomnost bude s nimi. Od okamžiku, kdy byl svatostánek na poušti dokončen, stal se spočívajícím místem oblakový a ohňový sloup, zatímco shromáždění tábořilo. Kromě těchto viditelných symbolů Boží přítomnosti, měli lidé Pánův přímý příkaz, že je bude vést na jejich cestách. „Na Hospodinův rozkaz táhli Izraelci dál a na Hospodinův rozkaz tábořili …“ (verš 18).
Zatímco text zde v retrospektivě odráží zašlé události s ohledem na pozdější uvedenou dobu, Boží zaslíbení v předvečer jejich putování bylo uklidňující. Takové sliby jsou míněny být nadčasové (Jan 14,1-3; 15, 26-27; 16,7; Židům 13,5).
Co nás tato slova učí? Je zde vyjádřen nějaký princip či paralela? Každý z nás v jistém momentě svého života dostal ujištění o tom, že Bůh je s námi zvláště pak v situacích, kdy čelíme těžkým rozhodnutím. V osobě Pána Ježíše byla lidem nabídnuta možnost, aby všichni uvěřili skrze něho. A jeho učedníci v něho uvěřili. Právě Ježíši bylo dáno jméno Immanuel, což je přeloženo „Bůh s námi“. Již během své veřejné služby Ježíš velice pečlivě připravoval učedníky na příchod Ducha svatého. O Duchu svatém prorocky řekl: „Já požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal na věky, toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí ani ho nezná. Vy ho však znáte, protože přebývá u vás a bude ve vás.“ (Jan 14,16-17, NBK) V novozákonní době počínaje dnem Letnic nastává nová éra – éra Ducha svatého. Zvláště apoštol Pavel toto působení Ducha svatého dává do souvislosti s věřícími. Dnes je Boží lid veden Duchem svatým. Na druhou stranu apoštol Juda popisuje odpadlíky od víry jako ty, kteří nemají Ducha Božího (verš 19), což má za následek jejich „pudovost“ („tělesnost“, NBK).
Kromě toho je zde možné pozorovat ještě jinou věc, a sice když Izraelité dostali zaslíbení o Boží přítomnosti a vedení, nebyla to samoúčelná a předem hotová věc. Boží zaslíbení jsou i v tomto případě podmíněná jasnými instrukcemi. Jejich naplnění vyžadovalo poslušnost a oddanost Bohu samotnému, což je vždy vyjádřeno a dotvrzeno skutkem vůle ze strany příjemce.
Vladimír Rafaj
neděle 3. července 2011
Účel a smysl obětí ve Starém zákoně
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům: Když se někdo neúmyslně prohřeší proti kterémukoli příkazu Hospodinovu něčím, co se dělat nesmí, a dopustí se něčeho proti některému z nich, pak platí: …“ (Leviticus 4,1-2)
Prvních sedm kapitol v knize Leviticus je určených k popisu obětí, které nařídil Hospodin a které nesou pečeť trvalých a perspektivních vztahů s neobyčejným důrazem na Hospodina. Podstata pravé zbožnosti je zcela orientována na vztah. Hospodin je Bohem svého lidu Izraele a Izrael je lidem Božím. Boží smlouva s jeho lidem byla založena na vztahu lásky, avšak uctívání bez oběti bylo nemyslitelné. Otázka obětního systému je ve Starém zákoně velice významná. Jeho charakteristickými rysy jsou posvěcení, poslušnost, oddělení a oběť. Pro tyto oběti byla dána zvláštní nařízení a všechny, kromě jedné, zahrnovaly oběť krve. Věřící Izraelita nikdy nesměl přijít do Boží přítomnosti s prázdnou. Kdykoliv ale hřích vrazil klín mezi Boha a člověka, byly oběť (vnější skutek) i pokání (vnitřní postoj) závazky, které ležely na straně hříšníka.
K dispozici bylo pět obětí, ale pouze jedna oběť byla dobrovolná, ostatní byly povinné. Je to oběť zápalná, oběť přídavná (obilí), pokojná oběť, oběť za hřích (hřích v nevědomosti nebo neúmyslný hřích) a oběť za různá provinění. První tři oběti mají vliv na Boha a jsou pro něj „příjemnou vůní“ (Ef 5,2, KMS). Poslední dvě oběti mají vliv na dárce – je mu odpuštěno.
Vladimír Rafaj
Prvních sedm kapitol v knize Leviticus je určených k popisu obětí, které nařídil Hospodin a které nesou pečeť trvalých a perspektivních vztahů s neobyčejným důrazem na Hospodina. Podstata pravé zbožnosti je zcela orientována na vztah. Hospodin je Bohem svého lidu Izraele a Izrael je lidem Božím. Boží smlouva s jeho lidem byla založena na vztahu lásky, avšak uctívání bez oběti bylo nemyslitelné. Otázka obětního systému je ve Starém zákoně velice významná. Jeho charakteristickými rysy jsou posvěcení, poslušnost, oddělení a oběť. Pro tyto oběti byla dána zvláštní nařízení a všechny, kromě jedné, zahrnovaly oběť krve. Věřící Izraelita nikdy nesměl přijít do Boží přítomnosti s prázdnou. Kdykoliv ale hřích vrazil klín mezi Boha a člověka, byly oběť (vnější skutek) i pokání (vnitřní postoj) závazky, které ležely na straně hříšníka.
K dispozici bylo pět obětí, ale pouze jedna oběť byla dobrovolná, ostatní byly povinné. Je to oběť zápalná, oběť přídavná (obilí), pokojná oběť, oběť za hřích (hřích v nevědomosti nebo neúmyslný hřích) a oběť za různá provinění. První tři oběti mají vliv na Boha a jsou pro něj „příjemnou vůní“ (Ef 5,2, KMS). Poslední dvě oběti mají vliv na dárce – je mu odpuštěno.
Vladimír Rafaj
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)