neděle 3. července 2011

Účel a smysl obětí ve Starém zákoně

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům: Když se někdo neúmyslně prohřeší proti kterémukoli příkazu Hospodinovu něčím, co se dělat nesmí, a dopustí se něčeho proti některému z nich, pak platí: …“ (Leviticus 4,1-2)

Prvních sedm kapitol v knize Leviticus je určených k popisu obětí, které nařídil Hospodin a které nesou pečeť trvalých a perspektivních vztahů s neobyčejným důrazem na Hospodina. Podstata pravé zbožnosti je zcela orientována na vztah. Hospodin je Bohem svého lidu Izraele a Izrael je lidem Božím. Boží smlouva s jeho lidem byla založena na vztahu lásky, avšak uctívání bez oběti bylo nemyslitelné. Otázka obětního systému je ve Starém zákoně velice významná. Jeho charakteristickými rysy jsou posvěcení, poslušnost, oddělení a oběť. Pro tyto oběti byla dána zvláštní nařízení a všechny, kromě jedné, zahrnovaly oběť krve. Věřící Izraelita nikdy nesměl přijít do Boží přítomnosti s prázdnou. Kdykoliv ale hřích vrazil klín mezi Boha a člověka, byly oběť (vnější skutek) i pokání (vnitřní postoj) závazky, které ležely na straně hříšníka.

K dispozici bylo pět obětí, ale pouze jedna oběť byla dobrovolná, ostatní byly povinné. Je to oběť zápalná, oběť přídavná (obilí), pokojná oběť, oběť za hřích (hřích v nevědomosti nebo neúmyslný hřích) a oběť za různá provinění. První tři oběti mají vliv na Boha a jsou pro něj „příjemnou vůní“ (Ef 5,2, KMS). Poslední dvě oběti mají vliv na dárce – je mu odpuštěno.

Vladimír Rafaj

Žádné komentáře:

Okomentovat