úterý 20. prosince 2011

Jak je to vlastně s modlitbou?

I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil, Otníela, syna Kenazova, mladšího bratra Kálebova. (Soudců 3,9)

Slova „úpět k Hospodinu“ je znovu a znovu opakující se výraz v knize Soudců. „Úpět“ neboli „volat“ je jiné slovo pro modlitbu („volal [Samson]“ - 16,28; „úpěli“; „volali“ /KR, B21/ nebo „kričali“ /ROH/ - 3,9.15; 4,3; 6,6-7; 10,10.12). Modlitba je klíčovým nástrojem v životě každého věřícího člověka a má mnoho podob. Izrael v době soudců však využíval modlitbu pouze v případech útlaků a všeobecného ohrožení. Lid hazardoval s Boží milostí a jednal lehkomyslně. Boží touhou však bylo, aby s ním měl trvalý a důvěrný vztah. Dovolím si říct, že vlažnost, povrchnost, vzdalování se od Boha, neúspěchy a překážky v životě mají svou příčinu v nedostatečném nebo žádném modlitebním životě. Svévolné odcházení od Boha vede k životu v otroctví, kompromisech, depresi a zmatku. Bůh ale prokazuje svou milost tím, že vzbuzuje „vysvoboditele“, aby přivedli lid zpět k němu.

Co nás učí tento příběh? K čemu nás vybízí? Přemýšlejme o tom, jaké místo má modlitba v životě věřícího člověka? Jakou důležitost má osobně pro mne? Je modlitba mou nejvyšší prioritou? Co se děje, když modlitbu zanedbávám? Co je takovým indikátorem neboli ukazatelem posunu v situaci, kterou dlouhodobě negativně prožívám? Nejsem chycen v pasti problémů právě proto, že jsem ztratil prvotní zápal a nasazení (Zj 3,15-18), že už nemám takovou lásku pro Ježíše jako na počátku (Zj 2,4)? „Bůh všechny, které miluje, kárá a vychovává“ (Zj 3,19, NBK). Jak pravdivá je výzva a povzdech proroka Izajáše, který tlumočí slova Hospodinova, a která zaznívají do našich řad v dnešní době: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny …“ (Iz 48,18-19). Volejme k Hospodinu za všech okolností, on má východisko z každé nepřízně. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28).

Když se modlíme, Bůh jedná. Bůh je věrný a modlitby svého lidu vyslýchá. „I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.“ (2Tm 2,13)

Vladimír Rafaj

sobota 10. prosince 2011

Víra - klíč k vítězství nad strachem

Rachab řekla těm mužům: "Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku." (Jozue 2,9)

Zde se chci zamyslet nad opakujícími se slovy, které nacházíme ještě v 2,11; 2,24 a 5,1 v souvislosti s vírou. Především jde o strach, který vyděsil obyvatele země do takové míry, že propadli zmatku (2,24), ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha (2,11; 5,1). Obyvatelé Jericha a dalších opevněných měst měli strach, protože slyšeli o neobyčejné moci, kterou Bůh prokázal vítězstvím nad armádami národů žijících na druhé straně řeky Jordán. Zvědové se navracejí zpátky k Jozuovi se zprávou, že "Hospodin nám dal celou zemi do rukou. Všichni obyvatelé země propadli před námi zmatku." (2,24)

Rachab jakožto představitelka pohanského národa vyčnívá nade všemi a na pozadí všeobecného panického strachu, zděšení a hrůzy ilustruje skutečnost, že hříšník může být ospravedlněn vírou v Boha. Ona řekla, že její lidé vědí o Bohu Izraele a velmi se ho bojí. Odkud to věděli? Vždyť národ, ve kterém Rachab žila, uctíval pohanské bohy. Ona slyšela svědectví, které se šířilo o Izraelcích a o tom, jak je Bůh vyvedl z otroctví. Ale ona nejenom slyšela, ale i věřila. Uvěřila v Hospodina, v jediného pravého Boha (v. 11). Přijala tuto zvěst za pravdivou a spolehlivou. Rachab reprezentuje takový druh víry, který zbavuje strachu, osvobozuje z prokletí a otevírá cestu do zaslíbené země, do Božího dědictví. Bible nás učí, že jsme spaseni milostí skrze víru, nikoliv dobrými skutky. Pak se ale ptám, co zachránilo tuto hříšnici? Byl to skutek? Ano byl, jenže vyprodukovaný vírou nebo ve víře, o které píše Pavel věřícím v Tesalonice: „Připomínáme si před Bohem a Otcem vaši činnou víru ...“ (1Te 1,3). Pán Ježíš uvádí podobná slova v Janově evangeliu: „To je ten skutek Boží, abyste věřili v toho, koho Bůh poslal.“ (6,29) Opravdová víra musí být živá, činná, která vede k dílu a ke konkrétním činům.

Slovo Boží přináší víru. Žel tragédií mnoha dnešních křesťanů je to, že Bibli jenom čtou. Víra nepřichází skrze čtení, ale skrze slyšení (Ř 10,17). Rozumějme správně: čtěme tak, abychom slyšeli! Vpusťme Boží slovo v pokoji do svého srdce. Rachabina víra měla vzestupnou tendenci a neustále rostla. Nádherně to ilustrují tyto verše: „Rachab slyšela, co se stalo u Rákosového moře a jak na druhé straně Izraelité porazili dva mocné emorejské krále Síchona a Óga“ (2,10-11). Byl to pro ni signál, poznávací znamení, že Bůh koná, komunikuje a vane. Avšak tam, kde chybí víra, náležité poznání pravdy a správné vyhodnocení vážnosti situace, tam se dostavuje strach, deprese, úzkost, zoufalství, chaos a posléze i smrt. To, co pohanské národy nepochopily, byla skutečnost, že Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba, Bůh nebe a celé země není nějaký obyčejný a lidskou rukou učiněný bůh.

Vladimír Rafaj