Milosrdenství, jež nepomíjí ...

„V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ (Soudců 17,6; 21,25)

Tento citát konstatuje a zároveň vysvětluje, jak a proč izraelský lid v soudcovském období zabloudil od morálního a etického ducha sinajské smlouvy. Stalo se tak i přesto, že lid měl k dispozici veškerá Boží zaslíbení, garance a předpoklady pro to, aby obstál. Tak se mohl stát úspěšným nástrojem v Božích rukách. Především z kontextu knihy Soudců můžeme vyvodit následující závěry, které byly příčinou převládajícího a neutěšeného stavu v izraelské komunitě.

Hlavní příčinu vidím v zoufalé zkaženosti lidského srdce a myšlení, což se v celé nahotě projevilo nevděčností, tvrdošíjností, vzpourou, ba dokonce i bláznovstvím (Jr 17,9). Druhou příčinu pozoruji v tom, že lid již nedržel pohromadě. Ukázala se zde potřeba krále, který bude v budoucnosti stát před nelehkým úkolem – sjednotit lid duchovně, politicky a sociálně. Lid v tomto období neměl ještě centrální vládu ani společného vůdce, jako kdysi Mojžíše a Jozua. Jinými slovy řečeno - lid nebyl jednotný. V pořadí další příčina, která přispěla k neblahé situaci v izraelské společnosti, spočívala v nedostatku skutečných vůdců. Bylo to období poptávky po ryzím vůdcovství. Inspirované vůdcovství dokáže alespoň částečně napravit nestabilitu národa. Bible uvádí i jiné prosté a zároveň podstatné důvody, proč tato doba byla tolik obestřena temnotou, které zde již nebudu rozebírat.

Na druhé straně břehu stojí Bůh, který má řešení pro každou eventualitu – žádná situace ho nepřekvapí. Při čtení knihy Soudců si nanovo uvědomuji to, kým Bůh je. Více si uvědomuji Boží charakter, vlastnosti, postoje, velikost a majestát. Uvědomuji si všechno to, co ukazuje na jeho velkorysost v jednání s člověkem. On nenakládá s námi dle našich zásluh. Boží vytrvalost, trpělivost, shovívavost, věrnost, odpuštění, láska, mírnost i přísnost se bezmezně projevují i přes takřka beznadějnou zlobu a nevyzpytatelnost lidského srdce. A nakonec ostrý kontrast spatřuji v tom, že Izrael Boha opouštěl, ale také v tom, že Bůh vůči nim projevoval neutichající milosrdenství.

„Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“ (Pl 3,22-26) Amen!

Vladimír Rafaj