Záměrem tohoto článku je
detailněji představit několik základních způsobů použití výrazu tělo v Pavlově teologii.
Když Pavel,
respektive Nový zákon hovoří o těle, užívá především řecké slovo sarx. V této souvislosti však nemluví
o mase, svalech a kostech na fyzickém těle. Slovo sarx se vztahuje na hříšnou přirozenost, která člověka odvádí od
Boha. Patří sem veškeré skutky, aktivity, postoje, motivace či pocity. Je to souhrn
všeho, co charakterizuje naši starou a hříšnou přirozenost. Jsou to různé
tendence a snahy, které odvádějí a vzdalují od Boha.
Chceme-li
vyjádřit novozákonní představu těla, musím předeslat, že Pavel a další autoři
Nového zákona vidí tělo vždy v jeho stavu před Bohem.
Obtížnost výkladu
je dána jednak komplexností Pavlova užití slova, jednak etickým či morálním
užitím slova. Ryrie vysvětluje tento fakt tímto způsobem: „Ačkoli tělo někdy
označuje tkáň těla (L 24,39) nebo celou materiální stránku člověka (1K 15,39;
Žd 5,7), používá-li se ho v souvislosti s imateriální stránkou
člověka, označuje jeho náchylnost ke hříchu a k protivení se Bohu (Ř 7,18;
1K 3,3; 2K 1,12; Ga 5,17; Ko 2,18; 2Pt 2,10; 1J 2,16). Tato náchylnost je
společná věřícím i nevěřícím.“[1]
I přesto, že jak
lidé, tak i zvířata mají tělo, Pavel činí mezi nimi rozdíl (viz 1K 15,39).
V tomto případě je tělo (sarx) viděno
jako fyzická podstata, ze které jsou lidé utvořeni. Tudíž sarx může znamenat přirozeného člověka v jeho pozemském původu
(Ř 1,3; Ga 1,16). Tělo je v tomto ohledu člověkův kontakt s vnějším světem, což
je chápáno jednak jako prostředek k udržování vztahů, jednak jako prostředek k
zachování spojení s realitou. Elwell poukazuje na to, že slovo sarx může být taktéž použito, aby tlumočilo
myšlenku fyzické substance, kterou člověk zdědí geneticky od svých rodičů a
která ho sjednocuje s jedinci stejného druhu (Ř 4,1; 9,3).[2] Výraz sarx je taktéž použit k definování
lidstva jako takového. Tato myšlenka se příliš neliší od těch výše uvedených,
ale dívá se na tělo, jak Elwell pozoruje, z pohledu lidstva raději než na
prostředek, ve kterém člověk přebývá.[3]
V epištole
Koloským 2,23 Pavel vede jasnou dělicí čáru mezi slovy sarx
a sóma.[4] Apoštol používá slovo sóma, když říká, že mnoho koloských
věřících různými způsoby trýznili a tvrdě káznili svá těla (neboli sóma). Pak ale dále v tomtéž verši
píše, že takové úmyslné utrpení nemá žádný vliv na kontrolu hříšné přirozenosti
těla (neboli sarx). Pavel říká, že „sebeponižování nebo tělesné umrtvování nic
neznamenají pro ovládání vášní“.
V Bibli je člověk
popsán jako živá bytost ve fyzickém těle, když ale tělo opustí přirozenou,
tj. tělesnou formu existence, nabývá pouze duchovní (Fp 1,24). Když Pavel
přirovnává naše tělo ke stanu, říká, že „bude-li
stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v
nebesích, který nebyl zbudován rukama“ (2K 5,1). Podstata stvoření nebude
zničena, jelikož to, co pomíjí je jeho „časná forma“, upřesňuje Ireneus.[5] Když se tedy někdo stal
křesťanem, je „v Kristu nové
stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové“ (2K 5,17; Zj 21,5;
2Pt 3,13; srov. Iz 66,22). Všimněme si, že v těchto textech není použito řecké
slovo neos (to, co je nové
v čase), ale kainos (to, co je
nové způsobem bytí).
Neříká snad
Pavel, když přirovnává naše tělo ke stanu, že až se náš pozemský dům rozpadne,
dostaneme od Boha nový v nebesích? Sarx
obecně stojí v protikladu vůči Bohu. V Pavlově teologii je tělo často opakem
ducha (řec. pneuma), což platí pouze
v souvislosti s křesťanskou myšlenkou o člověku (Ga 5,17). Guthrie píše:
„Ve vztahu k přirozenému člověku sarx
neoznačuje pouze tělesnost na rozdíl od holistického pojetí osobnosti člověka v jeho
odcizeném stavu od Boha.“[6]
Užití slova sarx v Pavlových epištolách má
dvojí aspekt ve vztahu k hříchu. Ve svém druhém dopisu Korintským 10,3
Pavel analogicky odvozuje zřetelný rozdíl mezi výrazy „chodit v těle“ a „bojovat
podle těla“. Tělo je vždy sférou křesťanské aktivity, ale není už dominantní předlohou
pro jeho skutky. Podobné užití těla nacházíme v epištole Římanům 8. Opět zde
tělo není použito ve fyzické čili biologické formě. Spíše Brauch hovoří, že duchovní
užití slova tělo umožňuje Pavlovi říct, že někdy v minulosti byl čas, kdy „jsme
žili v těle“, s plným vědomím, že křesťané pokračují být fyzickými
bytostmi.[7] Nejvíce důležitý rys
ohledně užití tohoto slova je skutečnost, že tělesnost je dávána do kontrastu s duchem.
Tělesná přirozenost je hříšná a bez pomoci Ducha svatého nemůže uspokojit
Boha. Pavel je opatrný říct, že křesťan
není ovládan tělem. Nicméně věřící není v těle (tj. nežije ze své síly),
ale v Duchu (tj. žije z moci Ducha), pokud v něm přebývá Duch
Boží (Ř 8,9), protože on ukřižoval tělo s jeho vášněmi a sklony (Ga 5,24).
V epištole
Římanům 7,5-25 je slovo tělo užito několikrát v souvislosti s vládou či
nadvládou hříchu a smrti. Když Pavel v několika svých dopisech hovoří „o
bytí v těle“, nemá na mysli naši tělesnou přirozenost jako takovou
(tělesné vášně a touhy), ale způsob života, který člověk žije bez Boha a bez
jeho autority. Věřícím do Efezu Pavel píše o vzkříšení z mrtvých ze
žádostí a sklonů těla. Tato stať pak pokračuje v definování žádostí jako
„žádostí těla a mysli“ (Ef 2,1-3). Na rozdíl od sarx je sóma (jak jsem
uvedl, oba výrazy překládáme slovem tělo)
schopno proměny. Tělo (neboli sóma) je
totiž popsáno jako smrtelné - Bůh mu ale dává život skrze Ducha. Božím záměrem
pro tělo (sóma) je být chrámem Ducha
svatého (viz 1K 6,19).
Mezi tělem a Duchem
probíhá neustálý boj. Základním dilematem je vztah mezi naším novým životem
v Kristu - životem osvobozeným od hříchu - a naším aktuálním každodenním
žitím, kde je ve skutečnosti hřích vždycky přítomný. Zatímco u křesťana trvá
zápas mezi Duchem a tělem, Pavel zná cestu, která vede k vítězství. Pavel učí,
že Boží dílo je dokončeno v Kristu a je-li přijímáno vírou, vede nás
k obnovenému stavu nebo vztahu s Bohem. Ježíš se nejen narodil
z Ducha, ale i žil v moci Ducha (viz Mt 1,18; 4,1-11; L 1,26-31;
4,1-14). Nikdy se nedopustil hříchu. Měl skutečné lidské tělo a pokušení vnímal
podobně jako my, ale lišil se tím, že nikdy nezhřešil. Znovuzrozený člověk si
může být naprosto jist vedením Duchem svatým. Apoštol Pavel mluví o tom, že „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou
synové Boží“ (Ř 8,14). Vést zde znamená „vést a řídit“, ale toto vedení neznamená,
že nám budou zjevovány dosud neznámé Boží pokyny, ale spíše že naše vůle bude
podřízena vůli Boží. Jelikož znakem této obnovy je křest, je proto možné vnímat
křest ve vztahových pojmech (Ř 6). Křesťan je skrze křest ztotožněn se
smrtí Krista v jeho vítězství nad trestem a mocí hříchu. Nový život, jak připomíná
Pavel, se stává realitou a stejně tak i možností. Bonar v této souvislosti
hovoří, že Bůh vnímá vnitřní konflikt věřícího člověka jako nevyhnutelný proces
kázně, jako vývoj kontrastu mezi světlem a temnotou, jako ukázku způsobu,
kterým je Bůh oslaven skrze slabosti svatých a skrze jejich zápas s mocí zla.[8]
Křesťan je osvobozen
z pout těla („lidská přirozenost“ - ČEP), ačkoli tělo je proti Duchu,
pokoušejíc se věřícímu zabránit ve svobodném jednání. „Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu, neboť stojí navzájem proti
sobě, abyste nečinili to, co byste chtěli“ (Ga 5,17 ČSP). „Jde tu o naprostý protiklad, jelikož touhy
lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim“ (Ga
5,17 ČEP). Chodit Duchem není touha těla
(sarx), protože křesťané již „… nejsou dlužníky tělu, aby museli žít podle
těla“ (Ř 8,12); jsou ale oživeni skrze Ducha jako dědicové Boží, aby byli
oslaveni spolu s Kristem.
To je ten pravý
důvod pro to, abychom sloužili Pánu v novotě Ducha a s radostí.
[1] Ryrie, Charles. C. Základy teologie. Třinec: Biblos, 1994, s. 227.
[2] Elwell, W. A. The
Zondervan Pictorial Encyclopedia of the Bible. Vol. 2. Grand Rapids:
Zondervan Publishing House, 1975, s. 548.
[3] Tamtéž, s. 549.
[4]
Slovo sarx
je v Novém zákoně použito víc než 100krát. Podobně je to i se slovem sóma.
[5]
Ireneus z Lyonu. Adversus haereses. [Proti
bludným naukám] V, 36, 1 (PG 7, 1221 B-C).
[6]
Guthrie, Donald. New Testament Theology. Leicester: Inter-Varsity Press, 1981, s.
172.
[7] Brauch, Manfred T. Hard sayings of Paul. Illinois: Inter-Varsity Press, 1989, s. 45.
[8]
Bonar, Horatius. God's Way of Holiness. Chicago: Moody Press, 1970, s. 93.
