Prvořadost evangelizace

„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19)

„Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci i králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví. Ale dříve musí být evangelium kázáno všem národům. Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mk 13,9-13)

Co o tomto tématu napsat? Napsat něco, co má vypovídací hodnotu. Zda již nebylo v minulosti vše podstatné a důležité řečeno? Zda je vůbec možné najít něco nového, něco, co ještě nebylo probádáno, objeveno? Ano, na jedné straně je potřeba jistých dovedností, abychom mohli evangelizaci provádět s plnou vážností, láskou a bez rozdílu ke všem lidem, ale zároveň na straně druhé je nutné církev vyučovat biblickým pravdám v souladu s principy Písma. Vždyť evangelizace je součástí Božího plánu a základem pro každého opravdově věřícího křesťana. Evangelizace náleží k vlastnímu bytí církve. Je to dovednost, kterou se křesťané potřebují učit vždy znovu a znovu.

Evangelizace a Boží svrchovanost

Obecné návody se lehce poslouchají, ale již hůře aplikují. Přesto věřím, že každý z nás má alespoň minimum praktických zkušeností s evangelizační prací, kdy jsme někomu vydali svědectví (ať už neohroženě a nebojácně, anebo s chvějícím se hlasem) o své víře v Krista slovem i skutkem.  I když jsou osobní zkušenosti žádoucí, ba dokonce nezbytné, není možné, abychom Boha omezovali prizmatem svých vlastních zkušeností.

Proč? Protože není v našich silách, schopnostech a možnostech v plnosti porozumět Božím cestám a myšlenkám. Jeho cesty a myšlenky jsou nevyzpytatelné. Bůh je Bohem právě proto, že je nad naše pochopení. Boží myšlenky jsou hluboké a nevyčerpatelné, ale taktéž i prosté a uchopitelné (Iz 55,8-11; Jr 29,11). Na jeho cestách ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 35,8). Tím se chce říct, že rozdíl je v přístupu člověka vůči Bohu a jeho Slovu. Lidské vlastnosti a hodnoty mohou být příčinou velmi často se opakujících nezdarů při zvěstování evangelia. Pýcha, neupřímnost, lhostejnost, nevěra či jiné neřesti jsou překážkou v jakémkoliv vztahu, nevyjímaje ani vztah s Bohem.

Jsme v roli učedníků, kteří se na cestě za svým Mistrem učí nejen naslouchat Pánovu hlasu, ale i prakticky činit jeho vůli (Jk 1,22). Pokud by tomu tak nebylo, pak po určitém čase nám nevyhnutně hrozí odklon od Božích cest a jeho záměrů. V konečném důsledku jsou způsoby hledání a nacházení smyslu života, trvalých hodnot a jistot snahou o dosažení vnitřního spočinutí, jež člověk jakožto stvořená bytost vybavená duchovní dimenzí potřebuje ve svém časném životě reflektovat. Francouzský vědec, teolog a náboženský filozof Blaise Pascal řekl, že v každém lidském nitru je propast, kterou může vyplnit jen Bůh. Tudíž největším tajemstvím života je to, když se člověk pokoří a přijme Boží vůli.

Podstata a potřeba evangelizace

Pro věřící je výsadou i požehnáním svědčit o naději, kterou v sobě nosí (viz 1Pt 3,15-16a). Je pravdou, že v některých situacích je obtížné evangelium žít a hlásat, ale přesto jsou křesťané posláni věrně vydávat svědectví o tom, co se jim stalo (srov. Mt 9,1-10; J 20,21; Sk 1,8; 1J 1,1).

Lidé jsou denně zahlcováni množstvím informací a všechno se relativizuje. Člověk je neustále ukolébáván pocitem falešného klidu a bezpečí, až se topí tak pomalu, že ani neví, co se s ním a kolem něj děje. To je důvod, proč naše svědectví v pluralistické společnosti zahrnuje také účast na dialogu s lidmi jiného vyznání či kultury. Často však s tímto fenoménem neumíme správně naložit. A právě do této problematické sféry výpověď o Kristu patří. Svět, v němž žijeme, se neustále dotváří a prochází rychlými změnami. Stále více se do popředí dostávají projevy rasismu, nenávisti, agrese a násilí vůči příslušníkům menšin, sociálně slabým, zdravotně postiženým a proti těm, kteří se nemohou účinně bránit. Což je zrovna voda na mlýn pro dnešní církev.

Evangelizace a první křesťané

Z čeho můžeme vycházet a na co se máme skutečně zaměřit? O jaké paradigma by mělo jít?   Odpověď nacházíme již v první církvi v knize Skutků. Apoštol Pavel se svým týmem usilovně a cílevědomě pracoval na rozšíření evangelijní zvěsti i do těch nejzazších končin tehdejšího světa. Cítil nejen povolání, ale přímo nutnost kázat evangelium, neboť láska Kristova ho k tomuto vznešenému cíli zavazovala (2K 5,14). Cítil závazek podělit se s tím, co vlastnil, s evangeliem. V listě do Říma napsal, že je dlužníkem těm, kteří ještě neslyšeli zvěst evangelia (1,14). Láska Kristova nás činí odpovědnými.

Pavel byl obhájcem křesťanského učení proti jakýmkoliv herezím. Byl zvyklý učit v synagogách a argumentovat se saduceji, což byli tehdejší liberálové, kteří nevěřili na duchy, anděly nebo vzkříšení těla. Na druhé straně farizeové v Pavlově době byli považováni za strážce židovského náboženství, kteří přísně dodržovali tradice a veškerá pravidla judaismu. Církev ale rostla i přes nekompromisní odpor náboženských vůdců, pronásledování, protivenství, útoky ze všech stran, snahy falešných učitelů odvrátit mladou církev od pravdy evangelia. Evangelista Lukáš popisuje církev jako jednolitý celek, živý organismus, který neustále tvoří, modlí se, evangelizuje a vzdělává. Byli to lidé souvislého vlivu (doslova tlaku), jenž vyústil v nádherný úspěch Božího království zde na zemi. Když evangelizovali, církev se rozrůstala. Sbory se upevňovaly ve víře a početně rostly. „Slovo Boží se šířilo a počet věřících v Jeruzalémě velmi rostl“ (Sk 6,7). „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 2,47). Kdo přidával zachráněné? Byl to Ježíš, Pán žně. Co pak ale dělala církev? Církev se modlila, evangelizovala a vyučovala nově obrácené cestám Božím. Jinými slovy: První křesťané byli tam, kde byli lidé. Měli „tah na branku“ a nebáli se riskovat. Evangelium zvěstovali agresivně, jelikož znali jeho nesmírnou cenu (Sk 8,4; 11,19-21; 1Te 1,7-10). Neváhali a nic nenechali náhodě. Znovu a znovu vynakládali veškeré evangelizační úsilí, nevzdávali se, byli neodbytní a motivovaní jít za lidmi i tu pověstnou „druhou míli“. Zdobila je vášeň a nasazení pro ztracené. Církev pečovala o chudé, nemocné a potřebné lidi. Dělali vše nad rámec toho, co se po nich chtělo. Přirozeně se míchali se zástupy ať už v chrámě, na chrámovém nádvoří nebo na náměstích a ulicích, kde slovem nebo skutkem tlumočili spásnou zvěst o zmrtvýchvstalém Kristu.   

Raní křesťané nezahřívali své židle na shromážděních. Evangelizace nebyla pro ně jenom divácká záležitost, kdy si člověk na bohoslužbách hoví. Když křesťan nic nemusí říct, není aktivní, nikdy se v ničem nemusí angažovat, tak to je začátek konce. Pro novozákonní církev byla evangelizace a misie efektivním nástrojem vedoucím k probuzení mnoha pohanských národů, které se svým bezbožným způsobem života ocitly na okraji propasti, beznaděje a zoufalství.

Evangelizace jako styl života

Jednou někdo řekl: „Jestliže nebudeme zachraňovat jiné, přijde čas, že bude potřebné zachraňovat nás.“ Bůh nás totiž nepovolal pouze k věrnosti, ale i k plodnosti (J 15,8). Pokud nekážeme evangelium, schováváme před pacientem lék.

Pán Ježíš věděl, proč přišel na tuto zemi. Jeho mise byla jasná. Proto zvláště v závěrečných slovech, kdy se loučí se svými věrnými (srov. Mt 28,18-20; Mk 16,15-20; L 24,46-49; J 14,27; Sk 1,8), hovoří o potřebě a důležitosti celosvětové evangelizace: „Ale dříve [než se to všechno stane] musí být evangelium kázáno všem národům.“ (Mk 9,10) Tím jim velice zřetelně klade na srdce evangelizaci, jež bude jejich nejdůležitějším úkolem, dokud se nevrátí. Proto jakékoliv kalkulace a spekulace ohledně Kristova druhého příchodu jsou bezpředmětné v případě, že se evangelizace stane prioritou.

Co od nás jakožto své církve dnes Ježíš očekává? Co Bohu způsobuje největší radost? Naše pohodlí, pocit bezpečí, když se máme dobře, jsme šťastni a tleskáme, nebo když s ním spolupracujeme a podílíme se na největší záchranné akci všech dob? Duch svatý totiž pracuje s perspektivou věčnosti. Dovedeme si představit lidi, kteří evangelizují, svědčí a žijí pro Boha? Dovedeme si představit kostely, chrámy, modlitebny, náměstí, sportovní haly a stadiony plné lidí, kteří mají hlad po pravdě? Jsme otevřeni pro nové vanutí Ducha svatého, který vane, kam sám chce, cestami, které žádný člověk nemůže ovládat (viz J 3,8)? Evangelizace má být v tomto smyslu extrovertní a živá záležitost.

V hlavě se mi vybavuje ilustrace, kterou jsem jako kluk ve svém sboru mnohokrát slyšel. Jistý učitel v nedělní škole hovořil dětem o prvních učednících Pána Ježíše. Zmínil Ondřeje a Šimona, Jakuba a Jana, jak je Ježíš pozval, aby se stali rybáři lidí. V domnění, že si zapamatovali tento příběh, zeptal se dětí: „A kdo chytá lidi dnes?“ Jeden malý chlapec pohotově vykřikl: „Policajti!“ Učitel ho rychle upozornil, jaký je rozdíl mezi policajty a „rybáři lidí“. Policajti chytají lidi, kteří se dopustili špatných činů a přivedou je před soudce. Avšak křesťané, kteří svědčí lidem, je přivedou před Spasitele, aby jim odpustil hříchy.

Vždy potřebujeme pamatovat na Ježíšovo vítězství nad hříchem, smrtí, světem a satanem. Povstaňme tedy ze svých slabostí! V evangelizačním a misijním úsilí nepolevujme, vytrvejme až do konce! Vítězství spočívá v oběti Pána Ježíše a v moci Ducha svatého. 

Vladimír Rafaj

Chvála a uctívání

Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,21-24)

Jakým způsobem bychom měli Boha správně chválit a uctívat? Jak vypadá biblické uctívání? Jaký prostor by měly mít chvály v shromážděních? Jaké vlastnosti by měl mít člověk, který uctívá? Z čeho máme vycházet, když hovoříme o uctívání v Duchu a v pravdě? Nad těmito otázkami se zamýšlí každý opravdově smýšlející křesťan. Pro znovuzrozeného člověka, jenž Bibli plně věří, nepostačí odpověď typu: „Vždyť my to takto děláme už mnoho let. Vždyť tak to dělali naši otcové a praotcové, tak to budeme dělat i my.“ Ano, lidé potřebují tradice, jsou příjemné, vytvářejí určitý pocit jistoty a usnadňují život. Tradice, zvyky, rituály a obřady se mohou pro mnohé stát hodnotami, které poskytují ochranu a bezpečí, aniž by se člověk musel vážněji zamyslet nad jejich opodstatněním.  Byť tradice může být dobrá a nápomocná věc, nemusí být vždy správná. I sebelepší praxe se může pozvolna stát plytkou, prázdnou, ba dokonce mrtvou a nic nevypovídající ceremonií.

Uctívání je pro křesťana životním stylem, který má být na Boží slávu. Naše chápání uctívání by mělo vycházet ze života a učení Pána Ježíše. Evangelisté Matouš a Lukáš shodně zaznamenávají modlitbu Učitele, ve které je řečeno: V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo“ (Mt 11,25; L 10,21).

Zmíněný verš nám umožňuje jedinečným způsobem nahlédnout do Ježíšova vnitřního světa. Vidíme ho totiž přímo ve chvíli, kdy chválí a uctívá Otce. Tato skutečnost je pro nás praktickou pomocí zejména z toho důvodu, že zde vidíme, jak přistupoval ke svému Otci. Vidíme zde Pána Ježíše jako náš dokonalý vzor - vzor pro uctívání Boha. Vidíme v něm smysl svého života, smysl své existence. Uctívat Boha a radovat se z jeho přítomnosti je nejvyšším cílem veškerého Božího stvoření. A co víc, v Ježíši vidíme věčného Syna Božího, který uctívá Boha Otce. Právě pro tento moment je Ježíšova zkušenost tak nadčasová, tak vzácná. Je to pohled do věčného bytí trojjediného Boha, kdy Syn uctívá Boha Otce v Duchu svatém.

Opravdové uctívání znamená mít podíl na životě s Bohem, majíce tak přístup k Otci skrze oběť Syna v Duchu. Proto nám tento a podobné verše Písma pomáhají v otázce chval a uctívání. Pro ilustraci daného tématu podívejme se na jednotlivé části Ježíšovy modlitby.

Ježíš chválil a uctíval Boha v Duchu svatém a svobodě

„V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém …“ Správné uctívání není možné bez Ducha svatého, bez toho, aby nás Duch svatý podnítil a uschopnil zevnitř. Uctívání Boha není pouze vnější obřad nebo liturgie, ale je to pohyb zevnitř ven - něco, co děláme směrem k Bohu, abychom se k němu přiblížili, něco, co vychází ze srdce věřícího a ze společenství věřících. Proto nás Duch svatý vnitřně neustále ladí, očišťuje a osvobozuje. Chválíme Toho, kterého osobně poznáme (J 4,22). Derek Prince hovoří o tom, že „uctívání není forma duchovní zábavy - při uctívání se nezaměřujeme na sebe nebo na naše prožitky, ale na Boha“.

Ježíš ženě u studny řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (J 4,23). Jelikož Bůh je Duch, můžeme jej uctívat jen v Duchu a v pravdě. To je to, o čem apoštol Pavel hovoří věřícím: „Pravá obřízka jsme my, kteří sloužíme v Duchu Božím, chlubíme se v Kristu Ježíši a nespoléháme na sebe“ (Fp 3,3 ČSP).

Duch svatý tudíž nemůže být doplňkem, ale musí být nezbytnou součástí života těch, kteří se chtějí učit pravému uctívání a chválení Boha. My jsme schopni předstoupit před Boha, protože je to jeho milost, která nás našla a k němu přitáhla. Je to Bůh, jenž způsobil, že v den Letnic Duch svatý sestoupil na první učedníky v Jeruzalémě, kteří promluvili v nových jazycích a chválili Boha.

Dnes, pokud chceme prožít nové vylití Ducha svatého, musíme jít ve šlépějích samotného Krista i jeho následovníků. Hluboká proměna našich postojů a motivů ve vztahu k Bohu je žádoucí, jestliže ho toužíme svobodně uctívat.

Ježíš chválil a uctíval Boha s radostí a vděčností

Duch svatý k nám přichází, aby nás plnil radostí a vděčností. Plnost Ducha svatého v životě Božích dětí se nedá ničím zastavit. Je zajímavé, že mnozí pohlížejí na Ježíše jako na smutnou, skleslou a starostmi obtíženou osobu. Jistě, pravdou je, že Ježíš plakal, ale taktéž je pravdou i to, že se radoval. Ano, je neměnnou pravdou, že byl mužem bolesti a utrpení, který nesl tíhu hříchů celého lidstva (Iz 53), ale pokud by se Ježíš nikdy nezasmál, jak by se pak mohl radovat, těšit a jásat? Evangelista Lukáš zaznamenává situaci, kdy se Ježíš rozveselil v Duchu svatém (L 10,21 NBK).

Daleko spíše než vidět Ježíše smutného a stísněného, měli bychom ho vidět jako toho, který se raduje. Další verš ve svatém Písmu, jenž líčí Ježíše plného radosti, uvádí pisatel listu Židům 1,9 citací ze Žalmu 47,8:  „Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.“  Tento verš nám prozrazuje, že Ježíš byl nejšťastnější, nejradostnější a nejvděčnější člověk, který kdy chodil po této zemi.

Chvála a vděčnost patří do života člověka, který je veden Duchem svatým a chodí v jeho moci. Jen s pomocí Ducha svatého dokážeme naplnit starozákonní výzvu: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“ (Ž 100,4-5). Nové chvály a radost z Boží přízně přináší Ježíš skrze Ducha svatého (L 1,16-47; Sk 2,47; 13,52).

Kdykoliv chválíme nebo uctíváme Boha, je to rozpomínka na jeho panství v našem životě a ve stvořeném světě. Uctívání vytváří prostor pro Boží království. Jen když Bůh mění naše pokroucené perspektivy, názory a úvahy, jen tehdy opět začínáme vidět věci v náležitých souvislostech a tak, jako ony ve skutečnosti jsou. Potřebujeme si uvědomit, že uctívání Boha nespočívá pouze v zpívání písní, nebo v jejich poslouchání - byť jsou to důležité věci a jsou součástí křesťanských shromáždění, neboť vedou do Boží blízkosti a podporují citlivost či soustředěnost na osobu a dílo trojjediného Boha Otce, Syna a Ducha svatého.

Ježíš chválil a uctíval Boha s důvěrou

Ježíš v některých svých modlitbách a vyučováních používá aramejské slovo Abba pro oslovení svého Otce (viz např. Mk 14,36). Je to důvěrné slovo, které užívají děti při rozhovoru se svým otcem. Tím je naznačen Ježíšův velice důvěrný vztah k Otci. Starozákonní způsob uctívání hovoří o jistém postupu a řádu při uctívání - byl definován jednotlivými fázemi přístupu k Bohu. Ten, kdo přicházel uctívat, musel nejprve vystoupit na vrch Sijón, projít vnější branou a poté vnitřní branou, ale jen jednou v roce mohl velekněz vstoupit až do středu svatyně svatých, kde přebýval a zpřítomňoval se sám Bůh.

Jak je to však s novozákonní církví při uctívání? Církev přichází k Otci skrze Syna a v Duchu svatém, a jen tehdy je schopna jej uctívat přímo, důvěrně a na úrovni osobního společenství - nehledě na místo, tradici a čas - čili v Duchu a v pravdě. Jenom prostřednictvím takové zkušenosti církev nalezne vlastní bezpečí a identitu a bude připravena sloužit svému Stvořiteli věrně až dokonce.

Ježíš chválil a uctíval Boha s opravdovostí a upřímně

Zde bych se chtěl zmínit o jedné zvláštnosti v Ježíšově postoji. Ježíš jedním dechem dovedl hovořit o Bohu jako Otci a zároveň jako o Pánu nebe a země, čímž spojuje dohromady to, co je podstatou poznání Boha. Tato skutečnost je obzvláště patrná v jeho slovech: „Velebím [chválím] tě, Otče, Pane nebes i země …“ (Mt 11,25; L 10,21).

Uctívání kenaanských božstev provázelo Boží lid ve Starém zákoně takřka během celé jejich dlouhé historie. Tento tzv. náboženský synkretismus byl kombinací různých okultních praktik a obřadů, které zahrnovaly uctívání telat, stavění oltářů, uctívání Baala na návrších nebo „sakrální“ prostituci. Národ ztratil mravní základ a cit pro to, co je Bohu milé. Modlářství a nedodržování Hospodinovy smlouvy za dnů Izajáše bylo velice rozšířeným a populárním fenoménem. Izraelský lid za rytiny, sošky a podobizny svých bůžků utrácel hodně peněz. Vyráběl je často ze vzácných materiálů, jako bylo zlato, stříbro či drahé kamení. Prorok ostře odsuzuje modloslužbu Izraele v jakékoliv formě a s lítostí ve svém nitru vystupuje proti těmto zavedeným zvyklostem: „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte? Řemeslník odleje modlu a zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Chudák, který na takovou oběť nemá, vybere dřevo, které netrouchniví, a vyhledá zručného řemeslníka, aby mu zhotovil modlu, jež by se neviklala“ (Iz 40,18-20). Izraelci uctívali cizí bohy a klaněli se výtvorům, které udělaly jejich ruce. „Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá“ (Ž 115,4-8).

Velký Bůh, který absolutně přesahuje stvořený svět, se nikdy nemůže stát loutkou v rukách člověka, ani nemůže být vyobrazený v podobě lidských produktů. Pokud by člověk přece jen tvrdil: „Tak toto je Bůh, takto vypadá!“ - byla by to z jeho strany troufalost a naprosté bláznovství. Izajášova reakce na zbloudilost vlastního národa nenechává na sebe dlouho čekat - je vyjádřena následujícími slovy o několik veršů později: „Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze“ (Iz 40,28).

Bůh touží, abychom ho chválili a uctívali v Duchu a v pravdě. Pro člověka je dokonce nepřirozené, aby se raději klaněl stvoření nežli Stvořiteli (srov. Ř 1,18-32). Chvála, jež se Bohu líbí, má vycházet z upřímného srdce. Bůh není součástí světa, ale jeho Původcem, přesahuje smyslové skutečnosti, je mimo nás, ale zároveň je ten, kdo je v nás, kdo zachraňuje, uzdravuje a s velikou láskou a něhou nás k sobě přitahuje.

Proč tomu tak je? Proto, aby se nám uctívání Boha nestalo formální záležitostí (pouze tradicí), nebo abychom ho nechválili ze špatných motivů, jakými jsou strach, pýcha, okázalost, pokrytectví, předsudky apod. Tentýž Bůh, kterého nazýváme Otcem, je taktéž Pánem nebe a země a jako takového jej poznávejme na všech svých cestách (Př 3,6). On zjevuje svá tajemství těm nejmenším, těm, kteří jsou chudí v duchu, neboť jim patří království nebeské (Mt 5,3). Uctívejme Hospodina v dětinské víře tak, jak si to zaslouží a přeje.

Vladimír Rafaj