pondělí 8. října 2012

Chvála a uctívání

Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,21-24)

Jakým způsobem bychom měli Boha správně chválit a uctívat? Jak vypadá biblické uctívání? Jaký prostor by měly mít chvály v shromážděních? Jaké vlastnosti by měl mít člověk, který uctívá? Z čeho máme vycházet, když hovoříme o uctívání v Duchu a v pravdě? Nad těmito otázkami se zamýšlí každý opravdově smýšlející křesťan. Pro znovuzrozeného člověka, jenž Bibli plně věří, nepostačí odpověď typu: „Vždyť my to takto děláme už mnoho let. Vždyť tak to dělali naši otcové a praotcové, tak to budeme dělat i my.“ Ano, lidé potřebují tradice, jsou příjemné, vytvářejí určitý pocit jistoty a usnadňují život. Tradice, zvyky, rituály a obřady se mohou pro mnohé stát hodnotami, které poskytují ochranu a bezpečí, aniž by se člověk musel vážněji zamyslet nad jejich opodstatněním.  Byť tradice může být dobrá a nápomocná věc, nemusí být vždy správná. I sebelepší praxe se může pozvolna stát plytkou, prázdnou, ba dokonce mrtvou a nic nevypovídající ceremonií.

Uctívání je pro křesťana životním stylem, který má být na Boží slávu. Naše chápání uctívání by mělo vycházet ze života a učení Pána Ježíše. Evangelisté Matouš a Lukáš shodně zaznamenávají modlitbu Učitele, ve které je řečeno: V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo“ (Mt 11,25; L 10,21).

Zmíněný verš nám umožňuje jedinečným způsobem nahlédnout do Ježíšova vnitřního světa. Vidíme ho totiž přímo ve chvíli, kdy chválí a uctívá Otce. Tato skutečnost je pro nás praktickou pomocí zejména z toho důvodu, že zde vidíme, jak přistupoval ke svému Otci. Vidíme zde Pána Ježíše jako náš dokonalý vzor - vzor pro uctívání Boha. Vidíme v něm smysl svého života, smysl své existence. Uctívat Boha a radovat se z jeho přítomnosti je nejvyšším cílem veškerého Božího stvoření. A co víc, v Ježíši vidíme věčného Syna Božího, který uctívá Boha Otce. Právě pro tento moment je Ježíšova zkušenost tak nadčasová, tak vzácná. Je to pohled do věčného bytí trojjediného Boha, kdy Syn uctívá Boha Otce v Duchu svatém.

Opravdové uctívání znamená mít podíl na životě s Bohem, majíce tak přístup k Otci skrze oběť Syna v Duchu. Proto nám tento a podobné verše Písma pomáhají v otázce chval a uctívání. Pro ilustraci daného tématu podívejme se na jednotlivé části Ježíšovy modlitby.

Ježíš chválil a uctíval Boha v Duchu svatém a svobodě
„V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém …“ Správné uctívání není možné bez Ducha svatého, bez toho, aby nás Duch svatý podnítil a uschopnil zevnitř. Uctívání Boha není pouze vnější obřad nebo liturgie, ale je to pohyb zevnitř ven - něco, co děláme směrem k Bohu, abychom se k němu přiblížili, něco, co vychází ze srdce věřícího a ze společenství věřících. Proto nás Duch svatý vnitřně neustále ladí, očišťuje a osvobozuje. Chválíme Toho, kterého osobně poznáme (J 4,22). Derek Prince hovoří o tom, že „uctívání není forma duchovní zábavy - při uctívání se nezaměřujeme na sebe nebo na naše prožitky, ale na Boha“.

Ježíš ženě u studny řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (J 4,23). Jelikož Bůh je Duch, můžeme jej uctívat jen v Duchu a v pravdě. To je to, o čem apoštol Pavel hovoří věřícím: „Pravá obřízka jsme my, kteří sloužíme v Duchu Božím, chlubíme se v Kristu Ježíši a nespoléháme na sebe“ (Fp 3,3 ČSP).

Duch svatý tudíž nemůže být doplňkem, ale musí být nezbytnou součástí života těch, kteří se chtějí učit pravému uctívání a chválení Boha. My jsme schopni předstoupit před Boha, protože je to jeho milost, která nás našla a k němu přitáhla. Je to Bůh, jenž způsobil, že v den Letnic Duch svatý sestoupil na první učedníky v Jeruzalémě, kteří promluvili v nových jazycích a chválili Boha.

Dnes, pokud chceme prožít nové vylití Ducha svatého, musíme jít ve šlépějích samotného Krista i jeho následovníků. Hluboká proměna našich postojů a motivů ve vztahu k Bohu je žádoucí, jestliže ho toužíme svobodně uctívat.

Ježíš chválil a uctíval Boha s radostí a vděčností
Duch svatý k nám přichází, aby nás plnil radostí a vděčností. Plnost Ducha svatého v životě Božích dětí se nedá ničím zastavit. Je zajímavé, že mnozí pohlížejí na Ježíše jako na smutnou, skleslou a starostmi obtíženou osobu. Jistě, pravdou je, že Ježíš plakal, ale taktéž je pravdou i to, že se radoval. Ano, je neměnnou pravdou, že byl mužem bolesti a utrpení, který nesl tíhu hříchů celého lidstva (Iz 53), ale pokud by se Ježíš nikdy nezasmál, jak by se pak mohl radovat, těšit a jásat? Evangelista Lukáš zaznamenává situaci, kdy se Ježíš rozveselil v Duchu svatém (L 10,21 NBK).

Daleko spíše než vidět Ježíše smutného a stísněného, měli bychom ho vidět jako toho, který se raduje. Další verš ve svatém Písmu, jenž líčí Ježíše plného radosti, uvádí pisatel listu Židům 1,9 citací ze Žalmu 47,8:  „Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.“  Tento verš nám prozrazuje, že Ježíš byl nejšťastnější, nejradostnější a nejvděčnější člověk, který kdy chodil po této zemi.

Chvála a vděčnost patří do života člověka, který je veden Duchem svatým a chodí v jeho moci. Jen s pomocí Ducha svatého dokážeme naplnit starozákonní výzvu: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“ (Ž 100,4-5). Nové chvály a radost z Boží přízně přináší Ježíš skrze Ducha svatého (L 1,16-47; Sk 2,47; 13,52).

Kdykoliv chválíme nebo uctíváme Boha, je to rozpomínka na jeho panství v našem životě a ve stvořeném světě. Uctívání vytváří prostor pro Boží království. Jen když Bůh mění naše pokroucené perspektivy, názory a úvahy, jen tehdy opět začínáme vidět věci v náležitých souvislostech a tak, jako ony ve skutečnosti jsou. Potřebujeme si uvědomit, že uctívání Boha nespočívá pouze v zpívání písní, nebo v jejich poslouchání - byť jsou to důležité věci a jsou součástí křesťanských shromáždění, neboť vedou do Boží blízkosti a podporují citlivost či soustředěnost na osobu a dílo trojjediného Boha Otce, Syna a Ducha svatého.

Ježíš chválil a uctíval Boha s důvěrou
Ježíš v některých svých modlitbách a vyučováních používá aramejské slovo Abba pro oslovení svého Otce (viz např. Mk 14,36). Je to důvěrné slovo, které užívají děti při rozhovoru se svým otcem. Tím je naznačen Ježíšův velice důvěrný vztah k Otci. Starozákonní způsob uctívání hovoří o jistém postupu a řádu při uctívání - byl definován jednotlivými fázemi přístupu k Bohu. Ten, kdo přicházel uctívat, musel nejprve vystoupit na vrch Sijón, projít vnější branou a poté vnitřní branou, ale jen jednou v roce mohl velekněz vstoupit až do středu svatyně svatých, kde přebýval a zpřítomňoval se sám Bůh.

Jak je to však s novozákonní církví při uctívání? Církev přichází k Otci skrze Syna a v Duchu svatém, a jen tehdy je schopna jej uctívat přímo, důvěrně a na úrovni osobního společenství - nehledě na místo, tradici a čas - čili v Duchu a v pravdě. Jenom prostřednictvím takové zkušenosti církev nalezne vlastní bezpečí a identitu a bude připravena sloužit svému Stvořiteli věrně až dokonce.

Ježíš chválil a uctíval Boha s opravdovostí a upřímně
Zde bych se chtěl zmínit o jedné zvláštnosti v Ježíšově postoji. Ježíš jedním dechem dovedl hovořit o Bohu jako Otci a zároveň jako o Pánu nebe a země, čímž spojuje dohromady to, co je podstatou poznání Boha. Tato skutečnost je obzvláště patrná v jeho slovech: Velebím [chválím] tě, Otče, Pane nebes i země …“ (Mt 11,25; L 10,21).

Uctívání kenaanských božstev provázelo Boží lid ve Starém zákoně takřka během celé jejich dlouhé historie. Tento tzv. náboženský synkretismus byl kombinací různých okultních praktik a obřadů, které zahrnovaly uctívání telat, stavění oltářů, uctívání Baala na návrších nebo „sakrální“ prostituci. Národ ztratil mravní základ a cit pro to, co je Bohu milé. Modlářství a nedodržování Hospodinovy smlouvy za dnů Izajáše bylo velice rozšířeným a populárním fenoménem. Izraelský lid za rytiny, sošky a podobizny svých bůžků utrácel hodně peněz. Vyráběl je často ze vzácných materiálů, jako bylo zlato, stříbro či drahé kamení. Prorok ostře odsuzuje modloslužbu Izraele v jakékoliv formě a s lítostí ve svém nitru vystupuje proti těmto zavedeným zvyklostem: „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte? Řemeslník odleje modlu a zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Chudák, který na takovou oběť nemá, vybere dřevo, které netrouchniví, a vyhledá zručného řemeslníka, aby mu zhotovil modlu, jež by se neviklala“ (Iz 40,18-20). Izraelci uctívali cizí bohy a klaněli se výtvorům, které udělaly jejich ruce. „Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá“ (Ž 115,4-8).

Velký Bůh, který absolutně přesahuje stvořený svět, se nikdy nemůže stát loutkou v rukách člověka, ani nemůže být vyobrazený v podobě lidských produktů. Pokud by člověk přece jen tvrdil: „Tak toto je Bůh, takto vypadá!“ - byla by to z jeho strany troufalost a naprosté bláznovství. Izajášova reakce na zbloudilost vlastního národa nenechává na sebe dlouho čekat - je vyjádřena následujícími slovy o několik veršů později: „Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze“ (Iz 40,28).

Bůh touží, abychom ho chválili a uctívali v Duchu a v pravdě. Pro člověka je dokonce nepřirozené, aby se raději klaněl stvoření nežli Stvořiteli (srov. Ř 1,18-32). Chvála, jež se Bohu líbí, má vycházet z upřímného srdce. Bůh není součástí světa, ale jeho Původcem, přesahuje smyslové skutečnosti, je mimo nás, ale zároveň je ten, kdo je v nás, kdo zachraňuje, uzdravuje a s velikou láskou a něhou nás k sobě přitahuje.

Proč tomu tak je? Proto, aby se nám uctívání Boha nestalo formální záležitostí (pouze tradicí), nebo abychom ho nechválili ze špatných motivů, jakými jsou strach, pýcha, okázalost, pokrytectví, předsudky apod. Tentýž Bůh, kterého nazýváme Otcem, je taktéž Pánem nebe a země a jako takového jej poznávejme na všech svých cestách (Př 3,6). On zjevuje svá tajemství těm nejmenším, těm, kteří jsou chudí v duchu, neboť jim patří království nebeské (Mt 5,3). Uctívejme Hospodina v dětinské víře tak, jak si to zaslouží a přeje.

Vladimír Rafaj

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Připojte se k úspěchu Spojte se s více než 4,000,000 obchodníků a investorů ze 170 zemí

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat