Prvořadost evangelizace

„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19)

„Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci i králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví. Ale dříve musí být evangelium kázáno všem národům. Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mk 13,9-13)

Co o tomto tématu napsat? Napsat něco, co má vypovídací hodnotu. Zda již nebylo v minulosti vše podstatné a důležité řečeno? Zda je vůbec možné najít něco nového, něco, co ještě nebylo probádáno, objeveno? Ano, na jedné straně je potřeba jistých dovedností, abychom mohli evangelizaci provádět s plnou vážností, láskou a bez rozdílu ke všem lidem, ale zároveň na straně druhé je nutné církev vyučovat biblickým pravdám v souladu s principy Písma. Vždyť evangelizace je součástí Božího plánu a základem pro každého opravdově věřícího křesťana. Evangelizace náleží k vlastnímu bytí církve. Je to dovednost, kterou se křesťané potřebují učit vždy znovu a znovu.

Evangelizace a Boží svrchovanost

Obecné návody se lehce poslouchají, ale již hůře aplikují. Přesto věřím, že každý z nás má alespoň minimum praktických zkušeností s evangelizační prací, kdy jsme někomu vydali svědectví (ať už neohroženě a nebojácně, anebo s chvějícím se hlasem) o své víře v Krista slovem i skutkem.  I když jsou osobní zkušenosti žádoucí, ba dokonce nezbytné, není možné, abychom Boha omezovali prizmatem svých vlastních zkušeností.

Proč? Protože není v našich silách, schopnostech a možnostech v plnosti porozumět Božím cestám a myšlenkám. Jeho cesty a myšlenky jsou nevyzpytatelné. Bůh je Bohem právě proto, že je nad naše pochopení. Boží myšlenky jsou hluboké a nevyčerpatelné, ale taktéž i prosté a uchopitelné (Iz 55,8-11; Jr 29,11). Na jeho cestách ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 35,8). Tím se chce říct, že rozdíl je v přístupu člověka vůči Bohu a jeho Slovu. Lidské vlastnosti a hodnoty mohou být příčinou velmi často se opakujících nezdarů při zvěstování evangelia. Pýcha, neupřímnost, lhostejnost, nevěra či jiné neřesti jsou překážkou v jakémkoliv vztahu, nevyjímaje ani vztah s Bohem.

Jsme v roli učedníků, kteří se na cestě za svým Mistrem učí nejen naslouchat Pánovu hlasu, ale i prakticky činit jeho vůli (Jk 1,22). Pokud by tomu tak nebylo, pak po určitém čase nám nevyhnutně hrozí odklon od Božích cest a jeho záměrů. V konečném důsledku jsou způsoby hledání a nacházení smyslu života, trvalých hodnot a jistot snahou o dosažení vnitřního spočinutí, jež člověk jakožto stvořená bytost vybavená duchovní dimenzí potřebuje ve svém časném životě reflektovat. Francouzský vědec, teolog a náboženský filozof Blaise Pascal řekl, že v každém lidském nitru je propast, kterou může vyplnit jen Bůh. Tudíž největším tajemstvím života je to, když se člověk pokoří a přijme Boží vůli.

Podstata a potřeba evangelizace

Pro věřící je výsadou i požehnáním svědčit o naději, kterou v sobě nosí (viz 1Pt 3,15-16a). Je pravdou, že v některých situacích je obtížné evangelium žít a hlásat, ale přesto jsou křesťané posláni věrně vydávat svědectví o tom, co se jim stalo (srov. Mt 9,1-10; J 20,21; Sk 1,8; 1J 1,1).

Lidé jsou denně zahlcováni množstvím informací a všechno se relativizuje. Člověk je neustále ukolébáván pocitem falešného klidu a bezpečí, až se topí tak pomalu, že ani neví, co se s ním a kolem něj děje. To je důvod, proč naše svědectví v pluralistické společnosti zahrnuje také účast na dialogu s lidmi jiného vyznání či kultury. Často však s tímto fenoménem neumíme správně naložit. A právě do této problematické sféry výpověď o Kristu patří. Svět, v němž žijeme, se neustále dotváří a prochází rychlými změnami. Stále více se do popředí dostávají projevy rasismu, nenávisti, agrese a násilí vůči příslušníkům menšin, sociálně slabým, zdravotně postiženým a proti těm, kteří se nemohou účinně bránit. Což je zrovna voda na mlýn pro dnešní církev.

Evangelizace a první křesťané

Z čeho můžeme vycházet a na co se máme skutečně zaměřit? O jaké paradigma by mělo jít?   Odpověď nacházíme již v první církvi v knize Skutků. Apoštol Pavel se svým týmem usilovně a cílevědomě pracoval na rozšíření evangelijní zvěsti i do těch nejzazších končin tehdejšího světa. Cítil nejen povolání, ale přímo nutnost kázat evangelium, neboť láska Kristova ho k tomuto vznešenému cíli zavazovala (2K 5,14). Cítil závazek podělit se s tím, co vlastnil, s evangeliem. V listě do Říma napsal, že je dlužníkem těm, kteří ještě neslyšeli zvěst evangelia (1,14). Láska Kristova nás činí odpovědnými.

Pavel byl obhájcem křesťanského učení proti jakýmkoliv herezím. Byl zvyklý učit v synagogách a argumentovat se saduceji, což byli tehdejší liberálové, kteří nevěřili na duchy, anděly nebo vzkříšení těla. Na druhé straně farizeové v Pavlově době byli považováni za strážce židovského náboženství, kteří přísně dodržovali tradice a veškerá pravidla judaismu. Církev ale rostla i přes nekompromisní odpor náboženských vůdců, pronásledování, protivenství, útoky ze všech stran, snahy falešných učitelů odvrátit mladou církev od pravdy evangelia. Evangelista Lukáš popisuje církev jako jednolitý celek, živý organismus, který neustále tvoří, modlí se, evangelizuje a vzdělává. Byli to lidé souvislého vlivu (doslova tlaku), jenž vyústil v nádherný úspěch Božího království zde na zemi. Když evangelizovali, církev se rozrůstala. Sbory se upevňovaly ve víře a početně rostly. „Slovo Boží se šířilo a počet věřících v Jeruzalémě velmi rostl“ (Sk 6,7). „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 2,47). Kdo přidával zachráněné? Byl to Ježíš, Pán žně. Co pak ale dělala církev? Církev se modlila, evangelizovala a vyučovala nově obrácené cestám Božím. Jinými slovy: První křesťané byli tam, kde byli lidé. Měli „tah na branku“ a nebáli se riskovat. Evangelium zvěstovali agresivně, jelikož znali jeho nesmírnou cenu (Sk 8,4; 11,19-21; 1Te 1,7-10). Neváhali a nic nenechali náhodě. Znovu a znovu vynakládali veškeré evangelizační úsilí, nevzdávali se, byli neodbytní a motivovaní jít za lidmi i tu pověstnou „druhou míli“. Zdobila je vášeň a nasazení pro ztracené. Církev pečovala o chudé, nemocné a potřebné lidi. Dělali vše nad rámec toho, co se po nich chtělo. Přirozeně se míchali se zástupy ať už v chrámě, na chrámovém nádvoří nebo na náměstích a ulicích, kde slovem nebo skutkem tlumočili spásnou zvěst o zmrtvýchvstalém Kristu.   

Raní křesťané nezahřívali své židle na shromážděních. Evangelizace nebyla pro ně jenom divácká záležitost, kdy si člověk na bohoslužbách hoví. Když křesťan nic nemusí říct, není aktivní, nikdy se v ničem nemusí angažovat, tak to je začátek konce. Pro novozákonní církev byla evangelizace a misie efektivním nástrojem vedoucím k probuzení mnoha pohanských národů, které se svým bezbožným způsobem života ocitly na okraji propasti, beznaděje a zoufalství.

Evangelizace jako styl života

Jednou někdo řekl: „Jestliže nebudeme zachraňovat jiné, přijde čas, že bude potřebné zachraňovat nás.“ Bůh nás totiž nepovolal pouze k věrnosti, ale i k plodnosti (J 15,8). Pokud nekážeme evangelium, schováváme před pacientem lék.

Pán Ježíš věděl, proč přišel na tuto zemi. Jeho mise byla jasná. Proto zvláště v závěrečných slovech, kdy se loučí se svými věrnými (srov. Mt 28,18-20; Mk 16,15-20; L 24,46-49; J 14,27; Sk 1,8), hovoří o potřebě a důležitosti celosvětové evangelizace: „Ale dříve [než se to všechno stane] musí být evangelium kázáno všem národům.“ (Mk 9,10) Tím jim velice zřetelně klade na srdce evangelizaci, jež bude jejich nejdůležitějším úkolem, dokud se nevrátí. Proto jakékoliv kalkulace a spekulace ohledně Kristova druhého příchodu jsou bezpředmětné v případě, že se evangelizace stane prioritou.

Co od nás jakožto své církve dnes Ježíš očekává? Co Bohu způsobuje největší radost? Naše pohodlí, pocit bezpečí, když se máme dobře, jsme šťastni a tleskáme, nebo když s ním spolupracujeme a podílíme se na největší záchranné akci všech dob? Duch svatý totiž pracuje s perspektivou věčnosti. Dovedeme si představit lidi, kteří evangelizují, svědčí a žijí pro Boha? Dovedeme si představit kostely, chrámy, modlitebny, náměstí, sportovní haly a stadiony plné lidí, kteří mají hlad po pravdě? Jsme otevřeni pro nové vanutí Ducha svatého, který vane, kam sám chce, cestami, které žádný člověk nemůže ovládat (viz J 3,8)? Evangelizace má být v tomto smyslu extrovertní a živá záležitost.

V hlavě se mi vybavuje ilustrace, kterou jsem jako kluk ve svém sboru mnohokrát slyšel. Jistý učitel v nedělní škole hovořil dětem o prvních učednících Pána Ježíše. Zmínil Ondřeje a Šimona, Jakuba a Jana, jak je Ježíš pozval, aby se stali rybáři lidí. V domnění, že si zapamatovali tento příběh, zeptal se dětí: „A kdo chytá lidi dnes?“ Jeden malý chlapec pohotově vykřikl: „Policajti!“ Učitel ho rychle upozornil, jaký je rozdíl mezi policajty a „rybáři lidí“. Policajti chytají lidi, kteří se dopustili špatných činů a přivedou je před soudce. Avšak křesťané, kteří svědčí lidem, je přivedou před Spasitele, aby jim odpustil hříchy.

Vždy potřebujeme pamatovat na Ježíšovo vítězství nad hříchem, smrtí, světem a satanem. Povstaňme tedy ze svých slabostí! V evangelizačním a misijním úsilí nepolevujme, vytrvejme až do konce! Vítězství spočívá v oběti Pána Ježíše a v moci Ducha svatého. 

Vladimír Rafaj