Vzpomeňte si na Lotovu ženu!

Vždy mě zajímaly příběhy, podobenství a kázání, které Pán Ježíš vyprávěl svým následovníkům, aby vyjádřil a vysvětlil duchovní pravdy týkající se Božího království. Fascinoval mě jeho vypravěčský styl. V Bibli čteme: „Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích … aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa“ (Mt 13,34-35). V podobenstvích spojoval pravdu se všedními příhodami. Lidé žasli nad Ježíšovým učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako znalci Písma (Mk 1,22). Pán Ježíš totiž vždy dokázal upoutat pozornost svých posluchačů. Při několika příležitostech je doslova šokoval svými výroky – jakoby mezi ně vhodil několik dělobuchů.

Otázka Kristova druhého příchodu a s tím související události je v Novém zákoně velmi častá. O jedné takové události se zmiňuje Lukáš ve svém evangeliu (17,20-37). Lukáš zde zaznamenává slova Pána Ježíše, jenž promlouvá k zástupům o svém druhém příchodu. Ježíš v kázání, kromě jiných úkazů, zmínil i blesk, který ozáří krajinu od jednoho konce oblohy až po druhý (v. 24).

Tato slova řekl, aby ilustroval naléhavost a nenadálost svého příchodu. „Jako bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka“ (v. 26). Lidé byli zaneprázdněni svými aktivitami, žili prostopášně a nespoléhali na svého Stvořitele. Jejich bohem bylo břicho, bohatství, hodování a užívání. Pravý smysl života zahlušily každodenní starosti a shon. Varovná znamení zůstala nepovšimnuta, když se hrozná pohroma v podobě potopy blížila na svět za dnů Noema.

Poté Ježíš zmiňuje Lota. V jeho době žili lidé Sodomy a Gomory hříšným životem, který byl prodchnut nemravností, okultismem, násilím a bezbožností. Vzápětí se obrací na ty, kteří brali poselství o konci světa na lehkou váhu (v. 31). A potom jakoby chtěl Ježíš znásobit závažnost svých prohlášení, vyřkl překvapivá slova: „Vzpomeňte si na Lotovu ženu!“ (v. 32)

Proč neměli zapomenout na Lotovu ženu? Proč Ježíš připomněl svým posluchačům právě tuto tragickou starozákonní postavu? Kdo vlastně byla tato záhadná žena? Co se od ní můžeme naučit? Její jméno nám Bible neprozrazuje. Víme jen to, že když ona se svou rodinou opouštěla město, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.

Pán Ježíš použil tuto ženu jako výstrahu nejvyšší důležitosti pro všechny, kdo si zahrávají se svým životem. Co se stane s těmi, kdo zanedbají Boží nabídku k životu s ním ve věčnosti? V souvislosti s uvedenou otázkou autor listu Židům píše: „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. Jestliže už slovo zákona, které vyslovili andělé, bylo pevné a každý přestupek i každá neposlušnost došla spravedlivé odplaty, jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ (2,1-3a)

Lotova žena byla modlitebním předmětem Abrahámovy přímluvy

Lot byl synovcem Abraháma, tudíž byl s ním a jeho ženou Sárou ve velice blízkém vztahu. Abrahám věřil v Boží svrchovanost a moc přímluvných modliteb. Věřil v to, že jeho modlitby mají zásadní význam pro uskutečňování Božího díla zde na zemi, že existuje vztah mezi jeho přímluvnými modlitbami a tím, co se děje v nebi. Proto se Abrahám za Lota a jeho rodinu tak intenzivně a vytrvale modlil.

Lotova žena byla laskavě upozorněna, aby utekla z města

Bůh ve své lásce posílá varování rozmanitými cestami, například někdy je to Boží slovo, někdy jsou to lidé a někdy různé okolnosti a situace. Bůh neustále působí skrze Ducha svatého a rozdává svou milost. Jeho milost nejde ničím omezit, ani ji učinit na čemkoliv závislou. „Lot tedy vyšel a promluvil ke svým zeťům, kteří si měli vzít jeho dcery. Řekl jim: „Vyjděte hned z tohoto místa, poněvadž Hospodin chystá tomuto městu zkázu.“ Ale zeťům to připadalo, jako by žertoval.“ (Gn 19,14) Všimněme si patnáctého a šestnáctého verše v téže kapitole:  „Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: "Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul." Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery - to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem.“ Lot byl na rozpacích, váhal. Co víc mohl Bůh udělat pro nerozhodného Lota a jeho rodinu, aby je přesvědčil, že varovné signály jsou opravdové?

Toto je typický znak v chování mnoha lidí. Namísto toho, aby se jednoznačně rozhodli, pochybují a otálejí podobně jako Lotova žena.

Lotova žena se bránila

I když nakonec vykročila, pořád se bránila, až se  andělům podvolila. Andělé jsou „služebnými duchy posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu“ (Žd 1,14 ČSP). Bylo to jen pro její dobro, že ji nebeští poslové přišli zachránit.

Ale Lotova žena neocenila tento jedinečný projev milosti. Její srdce, naplněné světskými hodnotami, bylo studené a necitlivé na Boží hlas. Její kroky ven z města byly pomalé. Náhle se zastavila. Vzpomněla si, že všechno, co má, zůstalo v Sodomě - její přátelé, její zájmy, radovánky, dům, zahrada. A dál už neudělala ani krok. Znamenalo to pro ni příliš mnoho, nedokázala se všeho vzdát. V té chvíli pokušení neodolala a ohlédla se. Ježíš hovoří jasnou řečí: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (L 9,62).  „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře“ (L 12,34-36).

Lotova žena sice opustila Sodomu, ale Sodoma neopustila ji

Její život byl svázán s hříšným městem. Její žebříček hodnot byl odlišný od zbožného způsobu života. Byla zajatkyní těch věcí, které měla ráda. Byla příliš slabá. Její srdce evidentně stále tíhlo k sodomským rozkoším. Její srdce se upnulo k světskému zvrácenému systému. Ježíš upozorňuje věřící, aby si vzpomněli na Lotovu ženu (L 17,32).

Lotova žena byla téměř zachráněná, ale nakonec přece jen nezachráněná

Měla všechny předpoklady být zachráněná. Co ji ale přivedlo do záhuby? Jaké pochybnosti zatemnily její mysl? Vždyť Bůh nemůže být tak krutý, aby zničil nádherné město, které tolik milovala. Vždyť byla předmětem Abrahámových přímluv. Vždyť Bůh je Bohem lásky, nikoli Bohem soudu. I přesto, že měla všechny předpoklady být zachráněná, v konečném důsledku však zachráněná nebyla. Jak osudově se mýlila. Hazardovat s Boží milostí se nevyplácí.

Ona se podívala na svého muže Lota, který šel před ní s těžkostí, a zjistila, že se mu nechce, že je na rozpacích. V Lotových krocích nebyl život, chyběla mu jiskra, vitalita, která by ji poháněla vpřed. Lot bojuje sám v sobě o holý život. Lotova žena si říká: „Musím se ohlédnout,“ a ohlédla se. V té chvíli byla ztracena. Proměnila se v solný sloup.

Byla ztracená, ale měla možnost přijmout záchranu. Ztracená, i přesto, že Bůh ve svém milosrdenství seslal anděly, aby ji vyvedli. Všichni máme mít vždy na paměti Ježíšův důležitý vzkaz:  „Ztracená ve svém vlastním světě i přesto, že …“ Nechť je pro nás tato smutná událost poučením i mementem!

Drazí bratři a sestry, my všichni, kteří jsme vykročili vzhůru k nebesům, dennodenně zažíváme neustále sílící tlak světa a starého způsobu života, pamatujme na Lotovu ženu. Nikdy si nesmíme myslet, že nám již nic nehrozí, že už není třeba stát na stráži, že si můžeme dovolit dělat věci po svém. Žel myšlenka na Kristův druhý příchod a konec světa je v 21. století pro mnohé jednoduše nepřijatelná. Jenže každý člověk ať je věřící, nebo nevěřící, bude jednou muset skládat účty ze svého počínání. V tomto ohledu neexistuje žádná zlatá střední cesta. Vůči Bohu neexistuje neutralita.

Proto i k nám dnes zní staré, ale stále aktuální a pravdivé poselství proroka:  „Hledejte Hospodina, dokud je blízko!“ (Iz 55,6)

Vladimír Rafaj

Důvěra v Boha

„Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina.“ (Žalm 40,2-4)

Autorem úvodních veršů je David, muž „podle Božího srdce“. Momentálně procházel „údolím smrti“, obtížným obdobím života. Okolnosti, ve kterých se ocitá, nejsou vůbec záviděníhodné. Ačkoli je jeho situace vypjatá a lidsky nezvládnutelná, přesto v důvěře očekává na svého Vysvoboditele. V této chvíli ještě nedokáže plně domyslet souvislosti, nedokáže ocenit důsledky Božího jednání. Zmůže se pouze na konstatování, že jeho nadějí je Hospodin. Paradoxně však tento kritický stav pozvolna formuje jeho charakter. Formují se jeho postoje, názory a vztahy k lidem, ale především vztah k Bohu.

Jak David vyjádřil své vysvobození? Odpověď nacházíme ve třetím verši: „Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet“. David zde použil symbolický jazyk, aby poetickým způsobem popsal vysvobození z problémů. Davidova zkušenost důvěřovat Bohu ho nejen vyrvala z jámy, ale také ujistila o Boží schopnosti vysvobodit ho i v budoucnu. Důvěra dává jeho životu hluboký klid a jistotu, že Bůh pečuje o něj a koná v něm neobyčejné dílo. Důvěra je trpělivé očekávání na pomoc od Hospodina. Je kontinuálním procesem, v němž není nouze o úzkostlivé a napínavé momenty. Někteří biblisté se domnívají, že David trpěl nějakou smrtelnou nemocí. Sáhl si na dno svých fyzických a psychických možností. V bídě se učil Boha poznávat a jen jemu důvěřovat. V Davidově případě zcela jistě platí dávné moudro: "Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší." Důležité je ale to, že Bůh ho vytáhl z jámy a postavil na pevný základ. Hospodin se mu opět stal jediným útočištěm. Povšimněme si, že Davidova důvěra (trpělivost) v Boha má stoupající, nikoliv klesající směr. David tím dává Bohu do rukou opratě, aby s ním zacházel dnes, ale i v čase budoucím tak, jak sám uzná za vhodné. Jak důležitá to byla škola pro nastávajícího krále! Ve své poddajnosti Božím záměrům se stal vzorem krále, jenž chodí po Božích cestách a ctí Boží zákon (Ž 119). Během let strávených v exilu a neustálém nebezpečí se David naučil podřizovat se Boží vůli.

Podobně je to s námi. Když jsme již v životě poznali Boží moc v akci i v těch nejtěžších situacích, uvědomujeme si, že mu můžeme směle důvěřovat i v budoucnosti v jakémkoli problému. Proto důvěra nesmí být pouze teoretickým cvičením, něčím, co je v naší hlavě, ale musí dostat prostor uplatnit se v praxi. Důvěra je trpělivé očekávání na Boha a jeho pomoc. Opravdová důvěra je nezbytným prvkem pro dosažení svobody. Tvoří základní stavební kámen jakéhokoliv vztahu. Někdo jednou řekl: „Kdo ztratí důvěru, víc ztratit nemůže.“ Důvěra přináší do života naději, stabilitu, optimismus, uzdravení, poslušnost, odpuštění, moudrost, ochranu a radost - stává se tak největším požehnáním a největší výsadou.

Jen si vzpomeňme na chvíle, kdy Bůh přišel a naplnil potřeby svého lidu. Nebuďme ale znechuceni, když odpověď nepřichází dostatečně rychle. Bůh vždy přichází včas. On vyslýchá volání svých věrných. Kdo Bohu důvěřuje, je schopen se vždy zhluboka nadechnout, protože před sebou vidí vytoužený cíl. Důvěra je totiž schopnost a ochota na Hospodina trpělivě očekávat. Záleží však na tom, jakým způsobem křesťané reagují na Boží svrchované vedení ve svém životě? Jaké jsou jejich priority, čemu se chtějí věnovat? Jak vnímají hodnotovou krizi společnosti? Jak reagují na současnou situaci kolem sebe? Jaká jsou pozitiva nebo negativa toho či onoho přístupu?  Co přinášejí?

Davidův postoj, jak ho žalm nezastřeně líčí, nás podněcuje k tomu, co Bůh od svých služebníků očekává. Když Bůh povolává dělníky do své služby, ti nemají na růžích ustláno. Davidův životní příběh je toho důkazem - nabízí totiž celou řadu důležitých lekcí a zajímavých zkušeností, které se potřebujeme učit, pochopit a přijmout. David je potřeboval absolvovat, aby se mohl stát nositelem Božích principů a aby se mohl radovat z nového zaslíbení: „On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu“ (vv. 2b-4).

Nechť podobná zkušenost přivede mnohé k přesvědčení a úžasu nad Boží neskonalou láskou a moudrostí. Vyjděme proto vstříc budoucím dnům s důvěrou v Hospodina.

Vladimír Rafaj