úterý 3. prosince 2013

Bílé vánoční asociace

Když přemýšlíme o Vánocích, co se nám obvykle vybaví? Pravděpodobně čas strávený v kruhu nejbližších, spousta dobrot a dárků, koledy, náměstí plná lidí, vánoční stromek, všudypřítomná výzdoba a světla hrající snad všemi barvami, sněhem zavátá krajina zahalená do běloskvoucího šatu. Pravděpodobně se nám vybaví vánoční trhy, kostelíky, domečky, různá menší či větší stavení, zasněžená příroda a zimní radovánky. Bílá peřina je na všech místech. Dospělí, děti ba dokonce i zvířata překypují neskrývanou radostí - tak nějak idylicky to vypadá na pohledech ilustrovaných Josefem Ladou, které mě i ve zralém věku velice fascinují. Jednoduše vánoční pohodu je cítit na každém kroku, s každým dalším nadechnutím ožívá vědomí jistoty a bezpečí.  Vánoční atmosféra má své neopakovatelné kouzlo - září novostí a svěžestí. Vánoce nelze přehlédnout, jsou prostě všude! 

Ale možná tuto utkvělou představu nám někde v hloubi duše nahlodává obava ze stresujících příprav, shonu a z hektických nákupů v obchodních centrech. Někdy i ten chybějící sníh a sychravé počasí nám na harmonické náladě zrovna dvakrát nepřidají. Mnohdy pod pozlátkem poklidných dnů se tu a tam objeví úzkost, vzájemná nedůvěra, napětí v mezilidských vztazích, trhlina, která nutně potřebuje opravit.

Dalším nevítaným průvodním znakem vánočních svátků mohou často být negativní vzpomínky, emoce a pochybnosti, které se jako stín tiše vkrádají do nitra, aniž by člověk o ně stál. Strach z osamělosti a strach z věcí budoucích se jeví jako nepřekonatelná bariéra, která vzniká nezávisle na jeho vůli, někde na pozadí hříchem zatíženého svědomí.

V této souvislosti stojí za úvahu zamyslet se nad slovy proroka Izajáše, který již dávno před narozením Spasitele tlumočí Boží vzkaz izraelskému lidu: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země“ (1,18-19).

Žalmista David poté, co klesl, až na samé dno svých sil v upřímné pokoře vyznává: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! … očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh“ (51,3-4.9).

Sníh je v tom nejhlubším slova smyslu symbolem čistoty, jasnosti, neposkvrněnosti, ryzosti a dalších „bílých“ asociací. Je symbolem nového začátku, pravdy, milosti, milosrdenství, smíření, odpuštění, přijetí a svobody. Oč bělejší než sníh je „Hospodinova láska, jež nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno je stále nová, jeho věrnost je tak veliká!“ (Pláč 3,22-23, B21)

Vánoce jsou obdobím toužebného očekávání. Znamenají víc než jen povrchní a křehkou krásu dekorací. Opravdové Vánoce jsou proniknuty radostným prožitkem z Boží blízkosti, která člověka osvobozuje a očišťuje. Vánoce a příchod Vykupitele vlévá do lidských srdcí živou víru a naději. Vánoce jsou vždy příslibem nového impulzu, pomoci a útěchy. Ať se snažíme sebevíc, nedokážeme plně docenit význam intenzity a hloubky Boží lásky vůči nám.

Vánoce jsou bezesporu významným svátkem v křesťanském kalendáři - ovlivnily běh dějin. Astronaut James Irwin, člen posádky Apolla 15, po návratu z kosmu pronesl tato památná slova: „Skutečnost, že Bůh chodil po Zemi, je důležitější než to, že člověk chodil po Měsíci.“ Před 2000 lety chodil po Zemi Bůh v osobě Ježíše Krista. To, že se Bůh stal člověkem, je tajemství, které je nad naše pochopení. Přišel, aby vzal na sebe naši vinu a aby se zaskvělo světlo v temnotách. Jeho narození nebyla náhoda ani nehoda, když v určený čas a za daných okolností přišel na svět Král všech králů a Pán všech pánů (Ga 4,4).

Žádný člověk není pro Něj natolik zkažený, aby do jeho srdce nemohl vstoupit. Vánoce jsou však i otazníkem: „Netluče snad Ježíš i na dveře mého srdce?“; „Jak se k Němu zachovám?“; „Najde ve mně vhodný příbytek?“; „Jsem připraven Ho přijmout?“ Pokud ano, prožiju stejnou nádheru Vánoc jako pastýři na polích betlémských. Prožiju vskutku bílé Vánoce, nový start do života s Ním. Kristus je totiž dar nejcennější - lidskými slovy jej nelze dostatečně vystihnout (2K 9,15).  Vše ostatní je jen chabým odleskem, náplastí, která nic neřeší a na podstatu Vánoc nemá ani nejmenší vliv.

sobota 21. září 2013

Mírou lásky je milovat bez míry

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. (Jan 3,16-17)

Bůh tak miloval svět, že daroval to nejcennější a nejvzácnější, co měl - daroval svého Syna Ježíše. Bůh tak miloval lidi, že se jim stal podobný, když sám se stal člověkem. Bůh miloval a dodnes miluje člověka, protože jeho láska je silnější než všechny lidské viny, jeho láska je bezedná. Hřích nenávidí, ale hříšníka miluje, neboť láska Boží sbližuje. Ježíš odsoudil cizoložství, ale hříšnici projevil milost. Odsoudil ustrašenost a malověrnost svých učedníků, aby poté v něho uvěřili jako v Syna Božího. Pokáral neuvážené, nekolegiální a sobecké ambice bratrů Jakuba a Jana (vzhledem k ostatním učedníkům), aby je vzápětí trpělivě a soucitně vyvedl z  přehnané ctižádostivosti. Ježíšovy zájmy totiž nejsou totožné se zájmy světských vladařů, politiků a státníků, jelikož jeho království není z tohoto světa. Nekompromisně odsoudil pokrytectví a lstivost svých protivníků, ale hledajícím pečlivě naslouchal. Uzdravoval na smrt nemocné, a sám své rány nehojil – bolesti a smrti šel vstříc. Z ničeho stvořil svět, ale měl ho moc i zničit a znovu postavit. Vítr i rozbouřené vlny moře ho na slovo poslouchaly. Nežil ve sterilním prostředí, nestranil se lidí ani jejich mnoha trápení, ale vyhledával ztracené, aby jim sdělil poselství evangelia a aby u něj nalezli pomoc a útěchu. Skláněl se k chudým, hladové nasytil, bázlivé povzbudil, ponížené povýšil, padlé pozvedl, zbloudilým ukázal cestu naděje. Neplodnému fíkovníku zlořečil, avšak na děti vkládal ruce a žehnal jim.

Ježíš žil a zemřel, aby vydal pravdivé svědectví o sobě. Smysl jeho příchodu a pozemského života spočíval v tom, že smířil člověka s Bohem. Z lásky k člověku dobrovolně opustil slávu nebes a v těle bezbranného dítěte přišel do světa plného násilí a krutosti. Ale již tehdy byl Králem a Pánem v tom nejhlubším smyslu slova. Neohroženě pokračoval v naplňování svého mesiášského poslání, i když dobře věděl, jaké utrpení na něj v Jeruzalémě čeká. Stál tváří v tvář těm, kdo na něj plivali, bičovali jej a posmívali se mu. Jeho bok byl probodnut, jeho svatá krev prolita. Sám se vydal do rukou hříšníků, odpustil těm, kdo mu do dlaní vráželi hřeby a přimlouval se za ty, kdo o jeho roucho házeli los.

Boží láska poslala Ježíše za nás na kříž. Ve své nekonečné lásce se obětoval a odpustil všem, kteří se jakýmkoliv způsobem provinili. Golgotský kříž se stal znakem spásy. Tak veliká je láska Kristova!

sobota 7. září 2013

POZNÁVÁME BIBLI: Druhá kniha Paralipomenon

V Druhé knize Paralipomenon objevíme mnoho králů z Davidovy linie. Kniha, v níž je každý svou vlastní osobností, má nám co říct.

Cílem knihy je nastínit vládnutí krále Šalomouna, jenž se stal stavitelem chrámu (kap. 1-9) a nastínit dějiny judských králů od Šalomounovy smrti po babylonské zajetí (kap. 10-36). Zvlášť jsou oceněni králové, kteří se zasloužili o duchovní obnovu národa (Chizkijáš, Jóšafat a Jóšijáš). Za vlády posledního judského krále Sidkijáše došlo ke zničení chrámu a odvlečení Božího lidu do babylonského zajetí.

Významným poselstvím knihy jsou zejména dva důležité principy. Prvním je skutečnost, že duchovní vítězství je dosahováno pouze za předpokladu, že „člověk touží [je plně odhodlán] hledat Hospodina celým srdcem“ (viz 11,16; 12,14; 19,3; 30,19). Bůh se dá najít těm, kdo ho hledají a slouží mu, ale opouští ty, kdo opouští jeho. Druhou skutečností je modlitba - vyzdvihuje se její důležitost a vliv. Bůh naplňuje prosby svého lidu (6,20-21). Modlitba však není chápána ve smyslu magické síly; její vyslyšení a účinnost předpokládá obrácení srdce a důvěru v Boha (např. 12,7.12; 13,18; 14,10; 25,8 atd.). Mezi několika verši o modlitbě má klíčové postavení následující verš: „Jestliže se můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, potom je vyslyším z nebe, odpustím jejich hřích a uzdravím jejich zem“ (7,14).

Kniha končí slovy, kdy je Kýros, král perský, nejmocnějším vládcem země a nástrojem, který podpořil uskutečnění Božího plánu. I přesto, že byl lid vzat do babylonského zajetí, Boží plány nevyšly do ztracena. Boží plány mají svůj smysl a řád. Jaká to zpráva i pro dnešní nestabilní svět!

Kniha je nejvíce podobná knize Soudců v tom, že poukazuje na období neposlušnosti, nevěry, odpadnutí a období nápravy.

Vladimír Rafaj

POZNÁVÁME BIBLI: První kniha Paralipomenon

V První knize Paralipomenon je ústřední postavou král David. Zde je nám představený jeho dům a království. Také ho vidíme jako iniciátora, který vnesl pevný řád do bohoslužeb (lévijci, kněží, zpěváci, vrátní a strážci), který přijal vizi o chrámu a který jeho výstavbu připravil.

Kniha se zabývá podobným tématem jako knihy Královské, přesto pracuje s mnoha novými informacemi, jež jsou získávány z různých pramenů a zdrojů. Se známými informacemi nakládá citlivě a uvádí je v nové perspektivě.

Cílem knihy je: 1. Zaznamenat rodokmeny od Adama až po prvního krále Saula. Veliký důraz je kladen na kmen Judy, ze kterého vzešel David (kap. 1-9). 2. Popsat dějiny Davidova kralování (kap. 10-29). David je zde vylíčený jako typ ideálního krále bez lidských slabostí a poklesků (např. vůbec se zde neuvádí jeho hřích s Bat-šebou ani zavraždění jejího manžela Urijáše Chetejského).

Teologické poselství knihy je bohaté a hluboké. Výrazná je myšlenka Boží svrchovanosti. I když je Bůh svrchovaný, aktivně a účinně zasahuje do běhu dějin a lidských životů. Zvláštní místo v těchto vztazích zaujímá izraelský národ. Druhou důležitou myšlenkou je učení o autoritě člověka, která mu je delegována Bohem v případě, že se člověk Boží autoritě a vůli plně podřídí.

Vladimír Rafaj  

POZNÁVÁME BIBLI: Druhá kniha Královská

Druhá kniha Královská navazuje na knihu první. Děj pokračuje králem Achazjášem v izraelském království a končí událostmi, které vedou k zániku judského království, ke zničení Jeruzaléma a odvedení zajatců do babylonského zajetí. Cílem knihy je podat historické souvislosti izraelského a judského království ve světle dějin spásy. Kniha je plná zajímavých příběhů, událostí a osob, které měly významný duchovní vliv na celkovou kondici národa ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Zde mají zcela výjimečné postavení proroci Elijáš a Elíša, kteří hráli důležitou úlohu v kritických chvílích národa - jejich služba byla doprovázena činěním mocných divů a zázraků.

Kniha si všímá počínání králů, z nichž vyvozuje duchovní závěry ve vztahu k Bohu, království, Davidovi a jeho rodu, Jeruzalému, chrámu, prorokům a pohanským národům. Zvláště pak vyzdvihuje snahu judských králů Chizkijáše (Ezechiáše) a Jóšijáše o duchovní reformu a povznesení kulturní úrovně v zemi.

V čem spočívá hodnota knihy? Především v tom, že přehledným způsobem mapuje životy mnoha králů Judska a Izraele a ve většině případů zachycuje míru a účinek Božího jednání vůči nim. Zmíněné období představuje vrchol židovské literatury - přibližně desítka prorockých knih byla napsána právě v tomto období. Namátkou připomenu alespoň některé z nich: Ámos, Ozeáš, Jóel, Izajáš, Micheáš, Nahum, Jeremjáš a další. Kniha je výchozím studijním materiálem pro pochopení těchto proroků a jejich spisů.

Teologické poselství knihy je nadčasové a aplikace je pro dnešek důležitá. Za prvé Bůh je zjevován jako bytost nesmírně shovívavá, milosrdná a spravedlivá, která je rozhodnuta uskutečnit svůj věčný záměr. Za druhé je zde uvedeno, že odmítnutí Božího slova, jež je proroky ohlašováno, v konečném důsledku vede národ do modloslužby a odpadlictví. Za třetí člověk bez pomoci Boží není schopen úspěšně vládnout ani jen sám sobě, natož jiným.

Vladimír Rafaj

POZNÁVÁME BIBLI: První kniha Královská

První kniha Královská zaznamenává paralelní pohled na dějiny Judska a Izraele (jižního a severního království). Zabývá se časovým údobím 120 let. Historie začíná Davidovou smrtí a sahá až po vládu krále Achaba v izraelském království a krále Jóšafata v judském království. Dějinné souvislosti, zde uvedeny, jsou základem pro činnost Hospodinových proroků, přičemž důležitost jejich služby spočívá v aplikaci biblických principů.

Kniha nabízí dva souběžné cíle: Za prvé předkládá historii založení slavného a sjednoceného království. Za druhé zachycuje události, které vedly k úpadku a rozdělení království do dvou linií.

Poselství je dvojí: 1. Boží království se tyčí nad všechna pozemská království a 2. Králové jsou hodnoceni buď jako zbožní, nebo bezbožní. Děje se to v závislosti na intenzitě jejich vztahu k nebeskému trůnu a odezvě na Boží slovo hovořené prostřednictvím proroků.

Ježíš citoval z této knihy z 10. kapitoly (královna ze Sáby - viz Mt 12,42; L 11,31) a ze 17. kapitoly (vdova ze Sarepty - viz L 4,26).

Kniha je pro křesťany všech dob významným zdrojem cenných historických, kulturních a duchovních sdělení o převládajících poměrech ve starověkém světě. Mnohé v ní obsažené události potvrzují i mimobiblické prameny, které objasnily archeologické vykopávky v Palestině a na Blízkém východě.

Vladimír Rafaj

neděle 11. srpna 2013

O modlitbě

Co je modlitba? Jaká je její nejzákladnější definice? Modlitba je především rozhovor s Bohem. Je to vzájemná komunikace, během které modlitebník rozmlouvá s Bohem a Bůh rozmlouvá s ním. Stejně tak je modlitba i časem, kdy Bohu nasloucháme a On naslouchá nám. To znamená, že prostřednictvím modlitby jsme napojeni na Boha a náš život je tím pádem obohacován a naplňován - stává se radostným, požehnaným. Je to právě modlitba, která nám pomáhá znát Boží srdce, myšlení a plány (Iz 55,8-11; Jr 29,11).

Způsob, jakým se lze dívat na Boha a jak se k němu modlíme, ukazuje na to, kde jsou naše priority a jaké jsou naše hodnoty. Zdali si dostatečně uvědomujeme, že Bůh je Duch, je svrchovaný, transcendentní a že všechno zná s předstihem. Žalmista David v jedné ze svých srdcervoucích modliteb vzhlíží k Bohu se slovy: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj ... Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení. Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy... Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě“ (Ž 25,1-2a.15-18.20). V jiném žalmu David hovoří: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy chvála ... Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal“ (Ž 34,1.4). Davidova touha po Vykupiteli a jeho přímost v modlitbách ho vždy znovu a znovu vrátila do hry. Když se člověk ocitne ve svízelné situaci, tak nějak mimovolně pozdvihuje ruce k nadzemské bytosti - k Bohu, a prosí ho o pomoc. Modlitba rozvíjí charakter člověka v každodenních potřebách života. Rozvíjí v něm podobu, která je Bohu milá. V tomto postoji pak není místo pro hříšné a sobecké touhy. Proto je modlitba tou nejpřirozenější cestou ke spáse.

Být v modlitebním vztahu s Bohem, mění náš život a pohled na něj. Jedině ve chvílích setkání s Bohem, kdy přicházíme do jeho blízkosti, rosteme v závislosti na něm, stáváme se věrnějšími a soucitnějšími, víc milujeme Boha i lidi. V modlitbách můžeme prosit Boha o požehnání pro sebe a druhé. Modlitba dodává křesťanské zkušenosti jiskru, aktuálnost, konkrétnost a bezprostřednost, neboť se v ní obracíme k Bohu jako děti na laskavého Otce v nebesích. 

Co pro mě osobně znamená být naladěný a napojený na Boha? Jak mohu ve svém životě praktikovat vroucí a vášnivou modlitbu? Potřebuji se vůbec modlit? Pokud ano, jaké jsou překážky v modlitbě, nebo co ztěžuje modlitbu? Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem se nemodlil s nasazením, což mě v konečném důsledku vedlo k vlažnosti, ke ztrátě zápalu pro pravdy Písma a k lhostejnosti nad  osudem lidí v mém okolí. Modlitba se stala bezmyšlenkovitou a mechanickou záležitostí. Před lety se mi ale do mysli hluboce vryl výrok Johna Wesleyho, který je pro mě v takovýchto momentech motorem - často si ho připomínám. Wesley řekl: „Zdá se, že Bůh je omezen naším modlitebním životem, - že pro lidstvo nemůže udělat nic, dokud ho o to někdo nepoprosí.“ Bůh nám daroval modlitbu jako mocný a efektivní nástroj, pomocí kterého jsme schopni dotýkat se jiných. Bůh na nás trpělivě čeká až se ztotožníme s jeho plány, protože si přeje uskutečnit své záměry právě skrze nás. Často se ale zdá, že Bůh je hluchý na prosby svých služebníků. Často se jeví, že modlitba postrádá účinek, že se nic nemění na situaci člověka, i když se přece jen něco děje - pozvolna se začne měnit on sám. Prvořadým cílem Božího jednání v člověku je jeho celková transformace (Ř 12,1-2). Modlitba je projevem naší víry, pokory, naděje a našeho důvěrou naplněného vztahu k Bohu. Modlitba je prostředkem, kterým Bůh mění prohru ve vítězství, zoufalství v odvahu, bolest v radost, neodpuštění v přijetí a nenávist v lásku.

Bible ukazuje, že Bůh se přiznává k světu a k církvi svými skutky skrze naše modlitby, abychom byli schopni vykonat práci, ke které nás povolal. Jsme obyčejní lidé s neobyčejnou zkušeností. Jsme obyčejní lidé, avšak napojeni na neobyčejného Boha.


Vladimír Rafaj

sobota 4. května 2013

Znovuzrození a duchovní růst

Ačkoli je znovuzrození v životě křesťana nádherným a jedinečným momentem, jeho cesta tím nekončí, nýbrž začíná. V důsledku této skutečnosti se člověk stává Božím dítětem a součástí Boží rodiny. Ve znovuzrození se hříšník stává novým stvořením v Kristu Ježíši (2K 5,17). V druhé kapitole epištoly Efezským Pavel popisuje stav člověka před obrácením slovy: „V Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev“ (v. 13). Poté v téže kapitole zdůrazňuje jeho novou pozici: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ (v. 19).

Jelikož křesťan ve chvíli znovuzrození není hotovým „produktem“, je nutno zmínit, že jeho stav se od tohoto okamžiku bude neustále vyvíjet. Avšak na rozdíl od neomilostněného hříšníka, který ve svém životě nemá pevný bod, nemá Ježíše jako Pána a Spasitele, znovuzrozený člověk má tu výsadu, že i když upadne, padá do záchranné sítě Boží milosti.

Na adresu věřících Pavel říká, že i když byli odděleni pro Boha skrze znovuzrození, potřebovali růst ve víře. Bible učí, že kdo přijal Božího Ducha, stává se duchovním člověkem (Ř 8,9). Jeho síla pochází z moci Ducha. Znovuzrození je potřebné nikoli proto, že lidé se cítí provinile, ale protože Bůh je svatý. Znovuzrození čili zkušenost obrácení je Božím aktem, který dává hříšníkovi duchovní rozměr života. Znovuzrozením v něm začíná proces vnitřního růstu a proměny (J 3,30). Zdravý růst je ale podmíněn upřímnou touhou a ochotou směřovat ke konečnému cíli - být jako Ježíš. Takovéto otevření se na působení Ducha svatého odbourává jakékoli lidské snahy a ambice zasloužit si Boží přízeň. Působení Ducha nemá nic společného s naší zvláštní výkonností ani s dokonalostí. Pravý opak je pravdou. Duchovně zrající křesťan poznává svou slabost i satanovu taktiku, zároveň si ale uvědomuje, že v něm přebývá Duch svatý. Proto není zaměřen na své slabosti či sílu, ale ve víře přijímá Kristovo vítězství nad satanem, hříchem a světem. Proto mohl Pavel korintským věřícím napsat povzbudivá slova o tom, že i když vnější člověk podléhá zkáze, ten vnitřní se den ode dne obnovuje (2K 4,16).

Křesťan má k dispozici nesčetná Boží zaslíbení, učí se je uvádět do všedních dnů, děkuje za zmocnění ke svědectví a za schopnost rozvíjet se (1K 15,57; Fp 4,13). Tímto způsobem jsou v jeho životě aktivovány dary a ovoce Ducha svatého (1K 12; Ga 5,22;). Všechno, o čem přemýšlí, co prožívá, co čte nebo studuje, bude pro něj velikou pomocí. V krizových chvílích bude schopen prokázat hlubokou vnitřní sílu. Pramenem jeho života je Duch svatý, který je závdavkem Božího přijetí, zdrojem pravdy a základem radosti. Duchovní dozrávání je postupný proces. Proces, ve kterém je křesťan stále více připodobňován Kristu, je označován slovem posvěcení. Bůh sám chce dovršit naše posvěcení (1Te 5,23; Fp 1,6). Duchovní růst podle Boží vůle je pak přípravou pro život v nebi.

Ježíš sám ví o našich slabostech, vždyť on prošel všemi pokušeními, proto lidem rozumí. Znovuzrozením věřící člověk získává způsobilost přemáhat hřích, přijímá čerstvé podněty, sílu a moudrost od Ducha svatého v jakékoli situace a za jakýchkoliv okolností a setrvává ve spojení s Ježíšem (Ga 5,16-18). Tudíž jeho osobní svědectví vychází ze zkušenosti, kterou má s Kristem. Díky Bohu za dar znovuzrození a moc Ducha svatého!

středa 17. dubna 2013

Požehnání plynoucí ze života v Duchu svatém

Snad neexistuje křesťan, který by pochyboval o požehnání, které do jeho života a služby vnáší přítomnost Ducha svatého. Zcela jistě si uvědomuje, že je neustále obklopován pokušeními, že každodenně bojuje se starou přirozeností a že potřebuje spoléhat na Boží milost a na Kristovo vítězství nad hříchem. Avšak takového snažení záleží na tom, zda a nakolik přijímá opravdovou pomoc, kterou mu Bůh pro všední boje nabízí. Kdokoliv usiluje vybojovat tento boj vlastní sílou vůle nebo vlastní snahou, je předem odsouzen k neúspěchu.

Návod k vítěznému životu nacházíme v epištole Římanům 8,9: „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ Dřív než byl Ježíš vzat do nebe, zaslíbil svým věrným, že jim pošle jiného Těšitele (J 14,16). Duch svatý přichází, aby v nás dovršil vítězství, které pro nás Kristus připravil. Jaká je ale skutečná hodnota a aplikace tohoto zaslíbení? Co ono pro věřící v praxi znamená? Co v praxi znamená: „Duch svatý je s námi a v nás“?

Jestli se člověk narodil z vody a z Ducha (J 3,5), má Ducha svatého a patří Kristovi! Avšak další krok je na samotných křesťanech. Proces, ve kterém se stále více připodobňujeme Kristu, je označován slovem posvěcení. Růst věřících je přímo závislý na tom, do jaké míry se podřizují Duchu svatému. Věřící potřebují upřímně a odevzdaně volat k Bohu o Ducha svatého právě tak, jak se to dělo v den Letnic, kdy všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat (Sk 2,4). Důraz na působení Ducha svatého, včetně zkušenosti křtu Duchem svatým a působení charismatických darů Ducha, není nikde tak evidentní jako v církvi prvního století. Křest Duchem svatým je zkušenost, pomocí které se dostáváme do reality živého Boha a která nám otevírá bránu k plnějšímu duchovnímu životu. Všimněme si požehnání, která nám z tohoto svazku plynou:

1. Moc ke svědectví. O Duchu svatém Pán Ježíš svým učedníkům oznámil důležité sdělení: „Nebude mluvit sám za sebe, ale bude mluvit, co uslyší … On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne“ (J 16,13-14). Úlohou Ducha svatého je vyvýšit Krista a připomenout nám jeho slova. Nikdy se nebude vyvyšovat nad Syna, a to bychom neměli činit ani my. Křest Duchem svatým je v knize Skutků představen jako normativní záležitost. Podle Jóelova proroctví patří všem (srov. Jl 2,28-32 a Sk 2,16-21). Má-li křesťan těžkosti s tím, jak svědčit jiným o Kristu a o tom, co on pro něj znamená, pak potřebuje moc Ducha svatého. „Přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země" (Sk 1,8 ČSP).

2. Vítězství nad hříchem. Z mnoha biblických citací na toto téma zmíním pouze dvě: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Ř 8,1); „Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost“ (Ga 5,16). Křesťan nemůže zdolat hřích svou vlastní sílou; k jeho nadlidskému zvládnutí potřebuje moc shůry - Ducha svatého. Potřebuje žít vítězný křesťanský život, založený na lepším pochopení toho, co Bůh činí v nás a skrze nás. Potřebuje se radovat z hluboké jistoty, která má svůj zdroj v Božím přijetí a lásce. My nejsme již služebníky hříchu. Vláda hříchu byla zlomena, jsme svobodni!

3. Pomoc v modlitbách. „Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Ř 8,26-27). Proč je nutné, aby nám Duch svatý pomáhal v modlitbách a jak této naší potřebě Duch vychází vstříc? Bez pomoci Ducha svatého v modlitbách nelze žít vítězně v neustále se měnícím světě s ohledem na zhoršující se stav a podmínky pro život a službu. Přijímejme denně jeho pomoc k účinnějším modlitbám.

4. Vytyčení směru. Duch svatý je duchem (dechem) moudrosti a zjevení, který své věrné uvádí do všeliké pravdy (Ef 1,17; J 16,13).  Pán Ježíš o něm řekl: „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (J 14,26). V Bibli se dočítáme o působení Ducha svatého v krizových situacích. Vidíme, že Duch svatý vstupuje do církve náhle s nadpřirozenými projevy a velkou intenzitou (Sk 2,1-4). Církev potřebuje celou škálu duchovních darů, aby byla schopna efektivně sloužit. I přes všechny pochybnosti odpůrců, jsou dary Ducha svatého Božím nástrojem duchovního i početního budování církve. Duch svatý je skutečnou božskou osobou, která aktivně působí v životech lidí po celém světě. Církev je na jeho vedení závislá. Duch svatý nikdy neztratí orientaci, nikdy nezbloudí z Božích cest, jelikož sám je Bohem. Trojjediný Bůh není omezen časem ani prostorem. Zná současnost a budoucnost stejně jako minulost. Duch svatý vytyčuje směr a vymezuje rozsah pro víru a individuální rozvoj ke společnému prospěchu těla Kristova.

Výše uvedeným výčtem jsem samozřejmě ani zdaleka nevyčerpal všechna požehnání z celé plejády Božího zajištění. Ale z toho, co je uvedeno známe klíč k životu v Duchu svatém. Tak otevřeme dveře svého srdce pro čerstvé vanutí Ducha svatého. Nebuďme pasivními nástroji, nýbrž každým novým dnem vykročme k aktivní víře a poslušnosti. Úplné a bezvýhradné vydání se Bohu dovede církev Ježíše Krista až za práh lidských možností a schopností, do života, ve kterém se vítězství nad hříchem stane přirozenou součástí vztahu s Duchem svatým a bude požehnáním, které kromě nás obohatí i jiné lidi a oslaví Ježíše jako Krále a Spasitele. Nechť nám v tom Duch svatý pomáhá.

pondělí 18. března 2013

Velikonoce - svátky radosti a naděje

Každoročně si celý křesťanský svět připomíná velikonoční události. Jsou to události, které upřímné křesťany naplňují novou radostí a nadějí. Význam těchto svátků spočívá zejména v tom, že mají zásadní vliv na víru a charakter Ježíšových následovníků - jsou důležité alespoň ze dvou důvodů.

Velikonoce v biblické tradici
Především je nutno zmínit skutečnost, že z pohledu dějin spásy a z teologického hlediska mají Velikonoce v biblické tradici jedinečné postavení, neboť jejich počátky sahají hluboko do Mojžíšovy éry a jsou úzce spjaty s vyvedením Izraelců z egyptského otroctví přímým Božím zásahem. Během poslední noci před vyjitím byli potomci Izraele ve velkém nebezpečí. Bůh měl projít egyptskou zemí a pobít všechny prvorozené. Hospodin však Mojžíšovi řekl, že izraelští prvorození budou zachráněni, pokud Izraelité krví beránka potřou veřeje a nadpraží svých příbytků (Ex 12,1-13.21-23). Poslušnost Božímu slovu je od pohromy zachránila. Na zkušenost vyjití z Egypta se často odvolávají proroci Starého zákona, jmenovitě Jeremjáš (2,2; 23,7), Ezechiel (16,8), Ámos (2,10; 3,1; 5,21-25), Micheáš (6,3-5; 7,15), Ozeáš (9,10; 11,1-4; 12,10.14) a další. Stejné téma se opakovaně objevuje i v židovských modlitbách a písních v knize Žalmů (77,20-21; 78; 81,11.17; 95,8-11; 105; 136,10-16).

Druhý důvod navazuje na tyto památné starozákonní události, jelikož o několik století později se jiný Beránek stal prostředníkem, díky kterému je člověku dána možnost přijmout vysvobození ze spárů  otroctví hříchu (Ř 5,12.18-21). Jsou naplněním dávných proroctví o ohlašovaném Mesiáši. V dílech pisatelů Nového zákona se tato skutečnost zcela jistě odráží: předobrazy a symboly, jakými jsou kupříkladu velikonoční Pascha, nekvašené chleby, hořké byliny, prolitá krev beránka, vyvedení Izraele ze zajetí, přechod přes Rudé moře, slouží křesťanům k vyjádření spirituality a vnitřního obsahu. Tento moment je zvláště patrný v Janových a Pavlových dopisech. Ze synoptiků na to nejvýrazněji poukazuje evangelista Matouš, který s oblibou cituje starozákonní texty související s vyjitím Izraele.

Důležitost Kristovy smrti
Samotným utrpením a smrtí Syna Božího se zabývají tři klíčové události: hod beránka, večer v Getsemane a Golgota. Těsně před svou smrtí Ježíš povzbuzoval své věrné učedníky, jelikož věděl, že zanedlouho budou svědky nevšedních událostí. Ve chvíli, kdy Ježíš s určitostí hovoří o svém utrpení a smrti, dostává velikonoční příběh jasné obrysy a rychlý spád. Teď už nebylo cesty zpět. Počínaje slavnostním vstupem do Jeruzaléma, posledním hodem beránka, modlitebním zápasem v Getsemanské zahradě, shromážděním Židů v Kaifášově domě, Jidášovým zrazením, Ježíšovým zajetím, Petrovým zapřením, výslechem před veleradou, soudem před Pilátem a konče ukřižováním, můžeme říct, že Ježíš spěchal smrti vstříc. I přes veškerou snahu Ježíšových protivníků, kteří se vydali moci temna, zde vidět, že nestane se to, co chce nepřítel, ale to, co chce Bůh, a to v určeném čase, místě i hodině. Obětí dokonalého beránka Božího má vykoupení trvalou a univerzální cenu.

Ježíšova smrt není podle slov evangelistů (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) historickým výsledkem konfliktu, který vznikl mezi ním a židovskou vrchností. Ježíš vědomě a dobrovolně podstoupil potupnou smrt na kříži na odpuštění hříchů (Mt 26,28). Aby se naplnila Písma, muselo to tak být (Mt 26,54; L 22,22).  V epištolách, přirozeně, vystupuje do popředí Boží plán, v evangeliích působení lidského faktoru. Obě hlediska se nevylučují, ale navzájem doplňují. Bůh působí skrze dějiny a dějiny uskutečňují Boží myšlenku.

V učení církve tvoří právě Kristovo utrpení, Kristova smrt, Kristův kříž a Kristova krev jádro křesťanského učení o spáse a víry ve spásu. I když je v evangelikální teologii velice vysoce hodnocen význam Ježíšova pozemského života a služby, přece jen jsme v současnosti svědky stále rostoucího důrazu, jenž je kladen na smíření hříšníka s Bohem, což se především váže na Kristovu krev a smrt na kříži. Pro lidstvo má právě konec Ježíšova života zvláštní význam a hodnotu. Jistý teolog v této souvislosti hovoří o nejhlubším tajemství dějin evangelia. Již pro Pavla a první apoštoly je Kristův kříž ústředním tématem v jejich kázáních. „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“ (1K 2,2).

Zázrak vzkříšení
Avšak velikonoční svátky by nebyly úplné, pokud bychom opomenuli zmínit zázrak Kristova vzkříšení. Kristovou smrtí definitivně končí pouze příběh jeho pozemského života. Evangelisté, kteří podávají zprávu o Ježíšově životě, jsou zajedno v rozhodující výpovědi: Ježíšův život neskončil smrtí! On skutečně vstal z hrobu! Na tomto, všemi evangelisty dosvědčovaném zázračném konci Ježíšova pozemského života, se zakládá celé apoštolské evangelium o Kristu. Apoštolové zvěstovali tuto pravdu vždy znovu a znovu: „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem" (Sk 2,36). Když židovští představitelé, starší a farizeové uvěznili Petra a Jana do žaláře, protože směle kázali o vzkříšeném Kristu, Petr naplněn Duchem svatým k nim promluvil: „Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých“ (Sk 4,10). Ježíš byl mrtvý, ale nyní žije! Žije navěky jako ten, kdo porazil ďábla, smrt, hřích a svět.

Zárukou spolehlivosti svědectví apoštolů o Kristovi je jeho slavnostní prohlášení, že zůstává se svou Církví až do skončení světa (Mt 28,18-20). A základem apoštolského svědectví o něm je fakt zmrtvýchvstání (1K 15,20-23). Pohleďme opět na Krista, na jeho život, smrt a vzkříšení, protože to otevírá člověku smysly pro to, co je a co se s ním stane. Ježíšův život vrhá světlo na náš život, jeho smrt a zmrtvýchvstání na to, co nás po smrti očekává. Proto je svátek zmrtvýchvstání důvodem k hluboké radosti, naděje a pokoje, a to i přes všechny úzkosti a boje, i přes neustále hrozící neštěstí a každodenní starosti.

S přáním požehnaných velikonočních svátků

Vladimír Rafaj

neděle 3. února 2013

Bible a její vliv


Člověka od nepaměti zajímají důležité otázky týkající se budoucnosti, života po smrti, mezilidských vztahů, rodinného a veřejného života či touhy po stabilitě ve světě. V jedné z nejstarších a nejobsáhlejších knih tyto odpovědi nacházíme. Tou knihou je Bible. I když Bibli psali různí pisatelé, nepsali vlastní slova. Psali o tom, jak je vedl a co jim řekl Duch svatý, kterým byli inspirováni. Bible přinášela a přináší život a naději lidem různého věku, kultur, náboženského vyznání, společenského postavení, vzdělání a povolání. Především ale Bible přináší zvěst o Bohu, který miluje ztraceného člověka natolik, že se jím v Ježíši Kristu stal. Ten nejzákladnější záměr Bible je změnit lidský život a nasměrovat ho na věci Božího království. Proto musí křesťanská zvěst a její interpretace vycházet z Bible samotné.

I dnes se totiž najdou skeptici, kteří zpochybňují spolehlivost, neomylnost, bezchybnost a pravdivost Bible. Prorok Izajáš však konstatuje: „Slovo našeho Boha zůstává na věky“ (Iz 40,8). Bůh skrze proroka sdělil svému lidu tato slova ne proto, že jej chtěl ztrestat, ale proto, že izraelský lid chtěl potěšit jako své děti. Nejsou to slova rozhněvaného Boha, ale milujícího nebeského Otce, kterými nabádá své služebníky k tlumočení svých úmyslů: „Potěšujte, potěšujte můj lid …“ (Iz 40,1-31). Tato slova jsou výrazem naděje, jsou povzbuzením pro ty, kteří tápou ve tmě a dělají si starosti, když ne vždy zcela rozumí Božímu vedení. Není divu, vždyť Boží cesty a myšlenky jsou nad lidské pochopení (Iz 55,8-11). Prostě nebe není země a země není nebe. Člověk sám neví, jak má spravovat svůj život, avšak Boží slovo přináší do jeho každodenních bojů světlo. Upřímně hledající člověk vždy nalezne v Bibli odpověď. Pravidla, jež jsou v celé Bibli obsažena, bezpečně vedou k životu, pokoji, radosti a k opravdovému štěstí (J 10,10). Bible se nám má stát průvodcem na cestě životem.

Podobnou zkušenost měl i apoštol Pavel. Ve své době získal nejvyšší možné vzdělání, které mu umožnilo stát se učitelem zákona a náboženským vůdcem, přesto mu scházelo jedno: osobní vztah s Ježíšem. Radikální změna nastala až po setkání se  vzkříšeným Kristem na cestě do Damašku, kdy jeho dosavadní vzdělání, rozumové znalosti starozákonních Písem a židovských tradic (náboženství) byly podrobeny zatěžkávací zkoušce. Zmíněná událost byla zásadním mezníkem v jeho životě. Byl to zlomový bod, který způsobil obrat v jeho postojích a jednání. Duchu svatému totiž šlo o to, aby ho duchovně i rozumově připravil pro neobyčejné dílo, kterým ho pověřil. Tím se jeho dosažené teoretické vzdělání dostalo do vzájemné rovnováhy s duchem Zákona (1K 2,1-5; 2K 3,6).

Cíl studia Písma spočívá především v pochopení biblických pravd, které následně vede k jejich uplatnění v životě jak jednotlivce, tak církve. Proto Pavel píše svému spolupracovníku Titovi povzbudivá slova popisující život věřícího člověka: „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého“ (Tt 3,3-5). Bible má schopnost změnit způsob života!

Studium Bible bych připodobnil k výstupu na vysokou horu nebo k sestupu na dno hluboké propasti. Nicméně ani tyto analogie nedokážou Boží podstatu plně vystihnout. Člověku není dáno, aby dokázal v dokonalé míře odhalit skutečnosti týkající se Boha a věčnosti. V časném životě totiž nikdy nedokážeme vystoupat na vrchol Boží moudrosti nebo prokopat se až na dno studnice Boží moudrosti. Proč? Protože lidská mysl je poznačena hříšností, tudíž je ve svém jádru neschopna přijmout tolik pravd najednou. I když je naše poznání částečné, nesmíme klesat na duchu, protože máme příslib, že až budeme s Ježíšem tváří v tvář, budeme mít poznání dokonalé (1K 13,9-12). V této souvislosti hovoříme o tzv. progresivním zjevení, neboli o toku postupných informací, kdy v Novém zákoně vidíme proroctví a zaslíbení jasněji než ve Starém zákoně. Toto vědomí nás nesmí vést k pochybnostem, ale k úžasu a pokoře nad velikostí Boží dobroty. „Všechno, co k pobožnému životu na této zemi potřebujeme, nám je z Boží milosti darováno“ (2Pt 1,3). Přes všechna omezení smíme Bohu a jeho slovu plně důvěřovat. Poznání Božího slova v nás vypůsobuje touhu znát Boha důvěrně a přináší schopnost sdílet toto poznání s jinými lidmi. K tomu, abychom to dokázali, jsou zapotřebí alespoň čtyři základní předpoklady.

1. Motivace. Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Motivaci člověk získává ve chvíli, kdy je přesvědčen, že to, čemu se věnuje, má nějakou praktickou hodnotu. Někdo jednou řekl: „Musíme chtít, abychom mohli.“ S jídlem totiž roste chuť. Obecně zde platí přímá úměra: čím víc Bibli studujeme, tím spíš máme potřebu se k ní vrátit.

2. Iniciativa. Pavel píše Timoteovi: „Neboť Bůh nám nedal ducha strachu, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy“ (2Tm 1,7). Strach dělá z lidí vězně, avšak poznání Bible je pozvedá. Mnohokrát nejsou podmínky ke čtení a studiu Bible zdaleka ideální. Přesto, jak můžeme i navzdory všem překážkám vytěžit ze studia Bible maximum? Důležité je nezaměřovat se na problémy, které většinou nemůžeme vyřešit, ale na to, co dělat lze.

3. Zacílení. Zacílení znamená, že se zaměříme na to, co je důležité. Již král Šalomoun říká: „Sleduj stopy svých nohou, všechny tvé cesty ať jsou pevné. Napravo ani nalevo se neuchyluj, odvrať od zlého svou nohu“ (Př 4,26-27). Když bude mít člověk konkrétní cíl, bude se na něj zaměřovat. Avšak jasný cíl nedefinuje pouze to, co dělá, ale i to, co nedělá. Proto je zde namístě uvažovat o svých možnostech, schopnostech a příležitostech. Když má člověk nějaký cíl, dá to jeho životu správný směr a smysl. Poznání Bible a souvisejících témat posiluje kvalitu života a pomáhá v růstu ve víře.

4. Pravidelnost. Pravidelnost má co do činění s organizací času a aktivit. To, jak člověk naloží s časem v danou chvíli, ovlivní jeho zítřek. Zorganizovat si věci nevyžaduje moc práce, ale přináší to velký užitek - víc času, méně stresu. Kromě modlitby je studium Bible pro křesťana nezbytnou nutností, chce-li růst. V dnešní době jsme všichni hodně zaměstnaní, ale čas si musíme rozvrhnout tak, abychom Písmu a modlitbám dávali přednost před jinými věcmi. V pravidelnosti je síla. Pokud bude člověk pravidelně studovat Bibli, objeví v ní Boží vůli pro život, víru a službu.

Prorok Jeremjáš vyznává: „Měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého“ (Jr 15,16). Podobné svědectví vydává i žalmista David: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Ž 119,105). Jan Amos Komenský doporučoval přečíst celou Bibli alespoň jednou během roku. Charles Hadden Spurgeon byl jedním z největších britských kazatelů, který řekl: „Když jsem Bibli četl po stýkrát, zjistil jsem, že je omnoho hezčí, než když jsem ji četl poprvé.“ Martin Luther se o Bibli vyjádřil tímto způsobem: „Bible není antická kniha, ani moderní, je věčná.“

Letos si připomínáme čtyřsté výročí vzniku Bible kralické. Její název je odvozen od vesnice Kralice na Moravě, původního sídla Jednoty bratrské, která překlad iniciovala. Překlad vycházel z rukopisů řeckých a hebrejsko-aramejských jazyků. První vydání vyšlo v šesti svazcích, tzv. „šestidílka“ (překlad Starého zákona vyšel v letech 1579, 1580, 1582, 1587, 1588 - pět dílů; překlad Nového zákona vyšel v letech 1593-94 - šestý díl, součástí byl i rozsáhlý teologicko-exegetický poznámkový aparát). Druhé jednosvazkové vydání vyšlo v roce 1596 a třetí vydání vyšlo v roce 1613 (poslední kralické vydání před událostmi na Bílé hoře).

Bible vždy hrála v lidské společnosti důležitou roli. Ve středověku byl přístup ke vzdělání z různých důvodů omezen, proto se v mnohých rodinách stala Bible slabikářem. Kvůli Bibli mnozí čelili krutému pronásledování a opozici, mnozí zaplatili svým životem, mnozí byli uvězněni v žalářích kvůli distribuci nebo vlastnění Bible či její části. Uvedu jeden příklad za všechny - císař Dioklecián podnikal zuřivé útoky na Bibli, protože zjistil, že tajemství bytí křesťanů je Bible. Avšak neoblomná víra nespočetných zástupů Kristových následovníků v Boží slovo způsobila, že dnes může mít Bibli bez potíží takřka každý, kdo po ní touží. Není pochyb o tom, že dnes je Bible nejčtenější knihou v celé historii lidstva, avšak její cena se rovnala i životu. Vážíme si toho?

Vladimír Rafaj

čtvrtek 3. ledna 2013

Kdo je můj bližní?

Žijeme ve společnosti, kde stále více lidí balancuje na hranici chudoby. Široká veřejnost je řadí do skupiny tzv. sociálně slabých občanů. Toto označení se netýká jen romského etnika, ale každého, kdo se z různých důvodů dostal do pasti sociálního vyloučení (bydlení, zdravotnictví, sociální služby apod.). Nicméně jedním z největších problémů těchto lidí v současnosti je vysoká nezaměstnanost někdy způsobená nejen nedostatečným stupněm vzdělání, ale i odmítnutím většinovou společností. 

Bible nám na mnoha místech jasně říká, abychom se zajímali o ty nejbídnější a nejchudší. Služba církve by měla být založena na Kristových slovech v Matoušově evangeliu, kde Pán Ježíš říká, že sloužíme jemu, když pečujeme o hladové, chudé, nahé a nemocné (25,35-40). Ježíš během své pozemské služby vždy pamatoval na slabé, chudé a bezbranné. Pečoval o ty, kteří se ocitli na okraji společnosti. Sám řekl: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28; Mk 10,45). Avšak vedle praktické pomoci nikdy nezapomněl, že přišel především proto, aby smířil hříšníky s Otcem a aby přinesl dobrou zprávu o spáse všem. To je přesně to, co Ježíš činil! Svým jednáním ukázal, jakým způsobem lze aktuálně a adresně řešit místní i globální problémy dnešní doby. 

Od křesťanů se očekává totéž. Úkol, před který je církev postavena, je běh na dlouhou trať. Je to celoživotní zápas o dosažení účinné změny související s biblickými hodnotami, jenž je konfrontován s hodnotami, které tvrdě prosazuje sekulární společnost. Je to celoživotní snaha, schopnost a vnitřní síla vyvěrající z živé víry v trojjediného Boha jít proti proudu, což ale často bývá ohrožováno a těžce zkoušeno negativními vlivy vnějšího prostředí jako i celkovou nestabilitou lidského systému. Z hlediska křesťanské služby je důležitou kvalitou církve citlivost na potřeby okolního světa. V Ježíšově službě, ale i službě prvních křesťanů je tento rozměr patrný. Všechno, co je činěno ve jménu Ježíše, označuje Bible jako plody, které nepomíjí (J 15,16). Jsem hluboce přesvědčen, že evangelium a sociální služba spolu velmi úzce souvisí. Bůh totiž pečuje o celého člověka, tedy o ducha, duši i tělo. 

Věřím, že podle svých možností, schopností a příležitostí bude církev i nadále zpřístupňovat zvěst evangelia a Boží milost, která přináší spásu všem lidem bez rozdílu (Tt 2,11-12). Stále ještě mnoho lidí čeká na doručení Božího slova, které má moc natrvalo změnit jejich úděl. Děje se to zcela obvykle ve shodě s praktickou, cílenou a konkrétní službou bližnímu svému.

Věřím, že se nám společně povede překonat všechny překážky a že budoucnost přinese vytoužené ovoce.