pondělí 18. března 2013

Velikonoce - svátky radosti a naděje

Každoročně si celý křesťanský svět připomíná velikonoční události. Jsou to události, které upřímné křesťany naplňují novou radostí a nadějí. Význam těchto svátků spočívá zejména v tom, že mají zásadní vliv na víru a charakter Ježíšových následovníků - jsou důležité alespoň ze dvou důvodů.

Velikonoce v biblické tradici
Především je nutno zmínit skutečnost, že z pohledu dějin spásy a z teologického hlediska mají Velikonoce v biblické tradici jedinečné postavení, neboť jejich počátky sahají hluboko do Mojžíšovy éry a jsou úzce spjaty s vyvedením Izraelců z egyptského otroctví přímým Božím zásahem. Během poslední noci před vyjitím byli potomci Izraele ve velkém nebezpečí. Bůh měl projít egyptskou zemí a pobít všechny prvorozené. Hospodin však Mojžíšovi řekl, že izraelští prvorození budou zachráněni, pokud Izraelité krví beránka potřou veřeje a nadpraží svých příbytků (Ex 12,1-13.21-23). Poslušnost Božímu slovu je od pohromy zachránila. Na zkušenost vyjití z Egypta se často odvolávají proroci Starého zákona, jmenovitě Jeremjáš (2,2; 23,7), Ezechiel (16,8), Ámos (2,10; 3,1; 5,21-25), Micheáš (6,3-5; 7,15), Ozeáš (9,10; 11,1-4; 12,10.14) a další. Stejné téma se opakovaně objevuje i v židovských modlitbách a písních v knize Žalmů (77,20-21; 78; 81,11.17; 95,8-11; 105; 136,10-16).

Druhý důvod navazuje na tyto památné starozákonní události, jelikož o několik století později se jiný Beránek stal prostředníkem, díky kterému je člověku dána možnost přijmout vysvobození ze spárů  otroctví hříchu (Ř 5,12.18-21). Jsou naplněním dávných proroctví o ohlašovaném Mesiáši. V dílech pisatelů Nového zákona se tato skutečnost zcela jistě odráží: předobrazy a symboly, jakými jsou kupříkladu velikonoční Pascha, nekvašené chleby, hořké byliny, prolitá krev beránka, vyvedení Izraele ze zajetí, přechod přes Rudé moře, slouží křesťanům k vyjádření spirituality a vnitřního obsahu. Tento moment je zvláště patrný v Janových a Pavlových dopisech. Ze synoptiků na to nejvýrazněji poukazuje evangelista Matouš, který s oblibou cituje starozákonní texty související s vyjitím Izraele.

Důležitost Kristovy smrti
Samotným utrpením a smrtí Syna Božího se zabývají tři klíčové události: hod beránka, večer v Getsemane a Golgota. Těsně před svou smrtí Ježíš povzbuzoval své věrné učedníky, jelikož věděl, že zanedlouho budou svědky nevšedních událostí. Ve chvíli, kdy Ježíš s určitostí hovoří o svém utrpení a smrti, dostává velikonoční příběh jasné obrysy a rychlý spád. Teď už nebylo cesty zpět. Počínaje slavnostním vstupem do Jeruzaléma, posledním hodem beránka, modlitebním zápasem v Getsemanské zahradě, shromážděním Židů v Kaifášově domě, Jidášovým zrazením, Ježíšovým zajetím, Petrovým zapřením, výslechem před veleradou, soudem před Pilátem a konče ukřižováním, můžeme říct, že Ježíš spěchal smrti vstříc. I přes veškerou snahu Ježíšových protivníků, kteří se vydali moci temna, zde vidět, že nestane se to, co chce nepřítel, ale to, co chce Bůh, a to v určeném čase, místě i hodině. Obětí dokonalého beránka Božího má vykoupení trvalou a univerzální cenu.

Ježíšova smrt není podle slov evangelistů (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) historickým výsledkem konfliktu, který vznikl mezi ním a židovskou vrchností. Ježíš vědomě a dobrovolně podstoupil potupnou smrt na kříži na odpuštění hříchů (Mt 26,28). Aby se naplnila Písma, muselo to tak být (Mt 26,54; L 22,22).  V epištolách, přirozeně, vystupuje do popředí Boží plán, v evangeliích působení lidského faktoru. Obě hlediska se nevylučují, ale navzájem doplňují. Bůh působí skrze dějiny a dějiny uskutečňují Boží myšlenku.

V učení církve tvoří právě Kristovo utrpení, Kristova smrt, Kristův kříž a Kristova krev jádro křesťanského učení o spáse a víry ve spásu. I když je v evangelikální teologii velice vysoce hodnocen význam Ježíšova pozemského života a služby, přece jen jsme v současnosti svědky stále rostoucího důrazu, jenž je kladen na smíření hříšníka s Bohem, což se především váže na Kristovu krev a smrt na kříži. Pro lidstvo má právě konec Ježíšova života zvláštní význam a hodnotu. Jistý teolog v této souvislosti hovoří o nejhlubším tajemství dějin evangelia. Již pro Pavla a první apoštoly je Kristův kříž ústředním tématem v jejich kázáních. „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“ (1K 2,2).

Zázrak vzkříšení
Avšak velikonoční svátky by nebyly úplné, pokud bychom opomenuli zmínit zázrak Kristova vzkříšení. Kristovou smrtí definitivně končí pouze příběh jeho pozemského života. Evangelisté, kteří podávají zprávu o Ježíšově životě, jsou zajedno v rozhodující výpovědi: Ježíšův život neskončil smrtí! On skutečně vstal z hrobu! Na tomto, všemi evangelisty dosvědčovaném zázračném konci Ježíšova pozemského života, se zakládá celé apoštolské evangelium o Kristu. Apoštolové zvěstovali tuto pravdu vždy znovu a znovu: „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem" (Sk 2,36). Když židovští představitelé, starší a farizeové uvěznili Petra a Jana do žaláře, protože směle kázali o vzkříšeném Kristu, Petr naplněn Duchem svatým k nim promluvil: „Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých“ (Sk 4,10). Ježíš byl mrtvý, ale nyní žije! Žije navěky jako ten, kdo porazil ďábla, smrt, hřích a svět.

Zárukou spolehlivosti svědectví apoštolů o Kristovi je jeho slavnostní prohlášení, že zůstává se svou Církví až do skončení světa (Mt 28,18-20). A základem apoštolského svědectví o něm je fakt zmrtvýchvstání (1K 15,20-23). Pohleďme opět na Krista, na jeho život, smrt a vzkříšení, protože to otevírá člověku smysly pro to, co je a co se s ním stane. Ježíšův život vrhá světlo na náš život, jeho smrt a zmrtvýchvstání na to, co nás po smrti očekává. Proto je svátek zmrtvýchvstání důvodem k hluboké radosti, naděje a pokoje, a to i přes všechny úzkosti a boje, i přes neustále hrozící neštěstí a každodenní starosti.

S přáním požehnaných velikonočních svátků

Vladimír Rafaj

Žádné komentáře:

Okomentovat