neděle 8. března 2015

Bible aneb Pořádná dávka adrenalinu

Bible je pro člověka neocenitelným darem od Boha. Tato jedinečná kniha (sbírka 66 kanonických knih) odhaluje věci, které bychom se jinak nikdy nedozvěděli. Vysvětluje, co o sobě a svých plánech hovoří sám Bůh. Kdykoliv ji čtu, jako bych dostal pořádnou dávku adrenalinu. Pokaždé si uvědomuji její nadčasovost, aktuálnost, spolehlivost, přesnost a užitečnost v otázkách víry a každodenního života. Zračí se v ní hluboké pochopení lidské povahy. Francouzský filozof Blaise Pascal řekl: „Největší vymoženost rozumu tkví v tom, že nám říká, že má své meze. Kdybychom neměli Bibli, nikdy bychom nedostali spolehlivé odpovědi na nejdůležitější otázky života.“ Bible přináší úlevu, protože tam tyto odpovědi nacházím. A není divu, vždyť autorem Bible je Bůh, který člověka stvořil a miluje ho. Bible je inspirována Bohem, a proto je „užitečná k vyučování, usvědčování a výchově.“ (2Tm 3,16) 

Jednou z mých oblíbených knih Bible je starozákonní kniha proroka Izajáše - z ní čerpám poznatky, zkušenosti a sílu. Velký přínos knihy spatřuji mimo jiné v tom, že se zabývá celou řadou různých teologických témat, jakými jsou učení o Bohu, učení o hříchu, soudu, zajetí, pokání, očištění, milosti a obnově „pozůstatku“ věrných. Kniha také pojednává o Mesiáši, o jeho budoucím království a o vztahu (historických) národů k Izraeli. Staví do protikladu pozemská království s věčným královstvím pokoje se spravedlivým vládcem. Prorok vidí ve všech událostech pohanských národů a Izraele vzájemnou propojenost, pozoruhodnou paralelu - vidí v nich znaky Božích zásahů do dějin lidstva, jež jsou často nevyzpytatelné (např. Iz 10,5-7 „Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. Posílám ji na rouhavý pronárod, proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. Ona si to však představit nedovede, neuvažuje o tom v svém srdci, myslí jen na to, jak by vyhubila, jak by vymýtila nemálo pronárodů.“). 

Izajáš je zvěstovatelem nejen Božího soudu, ale především naděje, kterou má Bůh připravenou pro ty, kteří na Něj věrně očekávají. Byl zmocněn Duchem svatým, aby přinášel pravdivé poselství o Boží lásce. Hospodinův oprávněný hněv dává do souvislosti s neposlušností a nevěrou Izraele. Byl odpovědí na postoj lidí, kteří svévolně potlačovali pravdu, proto je Bůh vydal do rukou nepřátel (srov. Ř 1,18-32). Boží spravedlivý hněv plnil velmi důležitou výchovnou funkci. Izajáš měl v živé paměti výjimečnou událost, „onen den“, kdy byl Izrael vyveden z egyptského zajetí pod vedením Mojžíše. Tehdy Bůh vztáhl ruku a svůj lid vysvobodil. I když je na chvíli opustil, nakonec se opět slitoval. Z prorokova nitra vytryskl proud blaženosti, který propukl ve velkou oslavu: „Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou.“ (Iz 12,2) 

Z eschatologické perspektivy „onen den“ tlumočí myšlenku, kdy Ježíš jako „nový Mojžíš“ vymaní hříšníky ze spárů otroctví hříchu. Skrze krutou a potupnou smrt na kříži poskytne smíření. On nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí (Mt 12,20). Na základě jeho oběti bude všem lidem umožněn volný vstup k trůnu milosti a návrat k nebeskému Otci (Žd 4,14-16). Božím odvěkým přáním je, aby se člověk ze života skutečně radoval a svého Stvořitele oslavoval. Dárce života svět kolem něj stvořil z lásky k němu. Pověřil ho péči o veškeré své dílo. Boží slavné jméno vejde ve známost mezi národy. Za dnů Izajáše se izraelský národ ocitl v těžké situaci. Lid byl svými králi a náboženskými vůdci neustále utiskován a ponižován. Proto prorok nekompromisně útočí proti náboženské formalitě a upevňuje lid ve víře. Povzbuzuje zejména ty, kdo se bojí a jsou v jakémkoli soužení. 

Kdo je míněn tím „pozůstatkem“, který se navrátí ke svému Bohu? V prorockých výpovědích Izajáše představuje tento výraz část lidu zachráněného ze zajetí, kterou Hospodin přivede zpět do země zaslíbené jejich otcům. Jsou to chudí a ponížení, kteří i v době útlaku důvěřují svému Bohu a doufají v jeho bohatýrskou sílu. Typickým rysem „pozůstatku“ je víra, základní postoj člověka před Bohem a před jeho svrchovanými plány. Bůh má svůj záměr se vším, co dělá. Důvěra v jakýkoli národ a spojenectví s ním nikdy nenahradí prostou víru v Boha. Na jiném místě prorok přirovnává tragickou situaci pozůstatku Izraele k „pahýlu, ze kterého vzejde svaté símě.“ (Iz 6,13) Pozůstatek národa je předmětem Božího laskavého milosrdenství, jenž se stane základem zcela nového společenství - ono bude nositelem Božího jména a věčného království. 

Vladimír Rafaj

Žádné komentáře:

Okomentovat