Vlado Rafaj

Milosrdenství, jež nepomíjí ...

2012-01-13T14:03:00.000-08:00

„V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ (Soudců 17,6; 21,25)

Tento citát konstatuje a zároveň vysvětluje, jak a proč izraelský lid v soudcovském období zabloudil od morálního a etického ducha sinajské smlouvy. Stalo se tak i přesto, že lid měl k dispozici veškerá Boží zaslíbení, garance a předpoklady pro to, aby obstál. Tak se mohl stát úspěšným nástrojem v Božích rukách. Především z kontextu knihy Soudců můžeme vyvodit následující závěry, které byly příčinou převládajícího a neutěšeného stavu v izraelské komunitě.

Hlavní příčinu vidím v zoufalé zkaženosti lidského srdce a myšlení, což se v celé nahotě projevilo nevděčností, tvrdošíjností, vzpourou, ba dokonce i bláznovstvím (Jr 17,9). Druhou příčinu pozoruji v tom, že lid již nedržel pohromadě. Ukázala se zde potřeba krále, který bude v budoucnosti stát před nelehkým úkolem – sjednotit lid duchovně, politicky a sociálně. Lid v tomto období neměl ještě centrální vládu ani společného vůdce, jako kdysi Mojžíše a Jozua. Jinými slovy řečeno - lid nebyl jednotný. V pořadí další příčina, která přispěla k neblahé situaci v izraelské společnosti, spočívala v nedostatku skutečných vůdců. Bylo to období poptávky po ryzím vůdcovství. Inspirované vůdcovství dokáže alespoň částečně napravit nestabilitu národa. Bible uvádí i jiné prosté a zároveň podstatné důvody, proč tato doba byla tolik obestřena temnotou, které zde již nebudu rozebírat.

Na druhé straně břehu stojí Bůh, který má řešení pro každou eventualitu – žádná situace ho nepřekvapí. Při čtení knihy Soudců si nanovo uvědomuji to, kým Bůh je. Více si uvědomuji Boží charakter, vlastnosti, postoje, velikost a majestát. Uvědomuji si všechno to, co ukazuje na jeho velkorysost v jednání s člověkem. On nenakládá s námi dle našich zásluh. Boží vytrvalost, trpělivost, shovívavost, věrnost, odpuštění, láska, mírnost i přísnost se bezmezně projevují i přes takřka beznadějnou zlobu a nevyzpytatelnost lidského srdce. A nakonec ostrý kontrast spatřuji v tom, že Izrael Boha opouštěl, ale také v tom, že Bůh vůči nim projevoval neutichající milosrdenství.

„Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“ (Pl 3,22-26) Amen!

Vladimír Rafaj

Poslušnost ve víře vede k opravdovému hrdinství

2012-01-01T04:55:00.000-08:00

Důležitost soudců v dějinách Božího lidu je nezpochybnitelná. Všimněme si, že ze široké škály soudců jsou čtyři, kteří jsou významní pro svou víru. Na první pohled tahle skutečnost není patrná z pouhého čtení v knize Soudců. Avšak jedenáctá kapitola v epištole Židům, která vzdává hold víře, je nám v tom nápomocná. Jednotliví soudci jsou zde uvedeni v následujícím pořadí: Gedeón, Bárak, Samson a Jiftách (v. 32). Co je tak zvláštní na těchto soudcích? Čím jsou výjimeční? Jsou to jejich vlastnosti, dovednosti, odvaha, moudrost, šikovnost, vzhled, osobní charisma? Opak je však pravdou. Nikterá z těchto věcí je nestaví na piedestal slávy. Všichni si byli vědomi svých nedostatků a své veliké odpovědnosti. Všichni pochybují o svých schopnostech a možnostech - výzvy k nápravě jsou nad lidské síly.

Podívejme se teď na jednotlivé „hrdiny víry“ a stručně je charakterizujme: Gedeón vysvobodil Izraelce od jejich utlačovatelů – Midjánců. Bitvu vyhrál s 300 muži. Soudce Bárak prorokoval, že Hospodin vydá Siseru, velitele kanaánské armády do rukou ženy jménem Jáel. Samson byl soudcem, který kromě toho, že měl nadpřirozenou fyzickou sílu, byl v jistých etapách svého života a služby mužem víry. Jiftách projevil takovou víru, že osvobodil Izrael od Amónovců, i když později ale učinil nerozumnou přísahu.

To, co způsobilo, že se jejich jména objevují na stránkách Nového zákona v kapitole, která svědčí o jejich zlomenosti, je poslušnost projevena ve víře. Víra v Boha byla kotvou, na kterou se mohli spolehnout. Soudci nemohli vykonat zmíněné skutky, pokud by nenašli v poslušnosti sílu ve víře.

Doba soudců je v mnohém podobná době dnešní. Bezbožnost ve světě je již natolik zakořeněná a společnost tak prosáklá nemravností, že s ní téměř nedokážeme hnout. Úkoly před nás kladené, jsou nad naší způsobilost - přesto se svrchovaný Bůh k nám obrací, počítá s námi a vyzývá nás k poslušnosti ve víře a ke zcela konkrétním činům.

Sláva patří Bohu, který v zásluhách svého Syna Ježíše Krista „vede naši víru od počátku až do cíle“ (Židům 12,2).

Vladimír Rafaj

Jak je to vlastně s modlitbou?

2011-12-20T02:06:00.000-08:00

I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil, Otníela, syna Kenazova, mladšího bratra Kálebova. (Soudců 3,9)

Slova „úpět k Hospodinu“ je znovu a znovu opakující se výraz v knize Soudců. „Úpět“ neboli „volat“ je jiné slovo pro modlitbu („volal [Samson]“ - 16,28; „úpěli“; „volali“ /KR, B21/ nebo „kričali“ /ROH/ - 3,9.15; 4,3; 6,6-7; 10,10.12). Modlitba je klíčovým nástrojem v životě každého věřícího člověka a má mnoho podob. Izrael v době soudců však využíval modlitbu pouze v případech útlaků a všeobecného ohrožení. Lid hazardoval s Boží milostí a jednal lehkomyslně. Boží touhou však bylo, aby s ním měl trvalý a důvěrný vztah. Dovolím si říct, že vlažnost, povrchnost, vzdalování se od Boha, neúspěchy a překážky v životě mají svou příčinu v nedostatečném nebo žádném modlitebním životě. Svévolné odcházení od Boha vede k životu v otroctví, kompromisech, depresi a zmatku. Bůh ale prokazuje svou milost tím, že vzbuzuje „vysvoboditele“, aby přivedli lid zpět k němu.

Co nás učí tento příběh? K čemu nás vybízí? Přemýšlejme o tom, jaké místo má modlitba v životě věřícího člověka? Jakou důležitost má osobně pro mne? Je modlitba mou nejvyšší prioritou? Co se děje, když modlitbu zanedbávám? Co je takovým indikátorem neboli ukazatelem posunu v situaci, kterou dlouhodobě negativně prožívám? Nejsem chycen v pasti problémů právě proto, že jsem ztratil prvotní zápal a nasazení (Zj 3,15-18), že už nemám takovou lásku pro Ježíše jako na počátku (Zj 2,4)? „Bůh všechny, které miluje, kárá a vychovává“ (Zj 3,19, NBK). Jak pravdivá je výzva a povzdech proroka Izajáše, který tlumočí slova Hospodinova, a která zaznívají do našich řad v dnešní době: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny …“ (Iz 48,18-19). Volejme k Hospodinu za všech okolností, on má východisko z každé nepřízně. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28).

Když se modlíme, Bůh jedná. Bůh je věrný a modlitby svého lidu vyslýchá. „I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.“ (2Tm 2,13)

Vladimír Rafaj

Víra - klíč k vítězství nad strachem

2011-12-10T04:54:00.000-08:00

Rachab řekla těm mužům: "Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku." (Jozue 2,9)

Zde se chci zamyslet nad opakujícími se slovy, které nacházíme ještě v 2,11; 2,24 a 5,1 v souvislosti s vírou. Především jde o strach, který vyděsil obyvatele země do takové míry, že propadli zmatku (2,24), ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha (2,11; 5,1). Obyvatelé Jericha a dalších opevněných měst měli strach, protože slyšeli o neobyčejné moci, kterou Bůh prokázal vítězstvím nad armádami národů žijících na druhé straně řeky Jordán. Zvědové se navracejí zpátky k Jozuovi se zprávou, že "Hospodin nám dal celou zemi do rukou. Všichni obyvatelé země propadli před námi zmatku." (2,24)

Rachab jakožto představitelka pohanského národa vyčnívá nade všemi a na pozadí všeobecného panického strachu, zděšení a hrůzy ilustruje, že hříšník může být ospravedlněn vírou v Boha. Ona řekla, že její lidé vědí o Bohu Izraele a velmi se ho bojí. Odkud to věděli? Vždyť národ, ve kterém Rachab žila, uctíval pohanské bohy. Ona slyšela svědectví, které se šířilo o Izraelcích a o tom, jak je Bůh vyvedl z otroctví. Ale ona nejenom slyšela, ale i věřila. Uvěřila v Hospodina, v jediného pravého Boha (v. 11). Přijala tuto zvěst za pravdivou a spolehlivou. Rachab reprezentuje takový druh víry, který zbavuje strachu, osvobozuje z prokletí a otevírá cestu do zaslíbené země, do Božího dědictví. Bible nás učí, že jsme spaseni milostí skrze víru, nikoliv dobrými skutky. Pak se ale ptám, co zachránilo tuto hříšnici? Byl to skutek? Ano byl, jenže vyprodukovaný vírou nebo ve víře, o které píše Pavel věřícím v Tesalonice: „Připomínáme si před Bohem a Otcem vaši činnou víru ...“ (1Te 1,3). Pán Ježíš uvádí podobná slova v Janově evangeliu: „To je ten skutek Boží, abyste věřili v toho, koho Bůh poslal.“ (6,29) Opravdová víra musí být živá, činná, která vede k dílu a ke konkrétním činům.

Slovo Boží přináší víru. Žel tragédií mnoha dnešních křesťanů je to, že Bibli jenom čtou. Víra nepřichází skrze čtení, ale skrze slyšení (Ř 10,17). Rozumějme správně: čtěme tak, abychom slyšeli! Vpusťme Boží slovo v pokoji do svého srdce. Rachabina víra měla vzestupnou tendenci a neustále rostla. Nádherně to ilustrují tyto verše: „Rachab slyšela, co se stalo u Rákosového moře a jak na druhé straně Izraelité porazili dva mocné emorejské krále Síchona a Óga“ (2,10-11). Byl to pro ni signál, poznávací znamení, že Bůh koná, komunikuje a vane. Avšak tam, kde chybí víra, náležité poznání pravdy a správné vyhodnocení vážnosti situace, tam se dostavuje strach, deprese, úzkost, zoufalství, chaos a posléze i smrt. To, co pohanské národy nepochopily, byla skutečnost, že Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba, Bůh nebe a celé země není nějaký obyčejný a lidskou rukou učiněný bůh.

Vladimír Rafaj

Škola poslušnosti

2011-11-04T13:28:00.000-07:00

Poslouchej je [tj. nařízení a příkazy], Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců. (Deuteronomium 6,3)

Pro věřícího člověka je snadné vzdát Bohu jednorázový dík ve formě peněz, nebo jiných materiálních věcí (Mi 6,6-8). Bůh si však přeje vidět v nás především poslušnost. Poslušnost nám dává křídla, osvobozuje nás a dává nám odvahu postavit se směle před Boží trůn a požádat Pána o pomoc v časech nouze (Žd 4,14-16; 1J 3,21-24).

Klíčovým textem v šesté kapitole je verš třetí. První dva verše vyúsťují do zaslíbení v případě uposlechnutí Božích nařízení a příkazů. V kontextu má důležitý význam slovo „poslušnost“. Veškerá Boží zaslíbení jsou podmíněna poslušností. Bez poslušnosti se zbožný Izraelita neobešel. Je to zvláštní, ale poslušnost určuje a usměrňuje náš vztah (přesněji řečeno poměr) k Bohu tak, aby jeho vůle byla realizována v nás a skrze nás na zemi zrovna tak, jak ji plní andělé na nebi (Mt 6,10).

Všímám si zde zřetelnou výzvu k poslušnosti, která je konkretizována v několika oblastech a která je vzájemně provázána, čímž vytváří jednolitý a kompaktní celek: 1. Poslušnost zákonu Božímu je nutností, 2. Motivem k poslušnosti je Boží dobrota a milosrdenství, 3. Standardní poslušnost musí být závazná (podřízená) Božímu slovu, 4. Citlivost na poslušnost odráží věrnost Boží a 5. Právo a spravedlnost se musí stát alternativní hodnotou, která poslušnost všemožně podporuje.

Vladimír Rafaj

Looking unto Jesus

2011-10-21T12:23:00.000-07:00

The essence of the Gospel is a call to relationship with God through faith in Jesus Christ. Our living out the reality of that relationship involves focusing on God and being dependent upon Him rather than trying to get control of our life.

We shall never find comfort or assurance by looking within.

It is what Jesus is, not what we are or do, that gives rest to our souls and transforms our lives, and over comes all the accusations of the evil one. The devil whispers „Your sins are too great for God to forgive, you have such a wavering faith, you do not repent enough; your prayers are too weak and pathetic, and you will never keep your faith till the end.“ But note all these are thoughts about self and our circumstances, and we will never find comfort or assurance by looking within.

It is the Holy Spirit's work to turn our eyes from self to Jesus. To show us that Jesus has done it all and now sits at the right hand of the Father. To show us we are nothing, but „Christ is all in all.“ To cause us to remember it is not our hold on Christ that saves us. Our faith is only the instrument but it is Christ and His blood and merits that have rescued us from our deepest need. He is the author and finisher of our faith. (Hebrews 12,2)

So I finally realize that I shall never find peace or happiness by looking at myself. It is who Jesus is, not who I am, that gives rest to my soul. So I quit trying to arrange for a better Vlado and a better life and rather: 1. Seek to be looking to Jesus – having a settled and growing confidence in Him and what He has done (versus looking to me and my circumstances); and 2. Let this truth fill and transform my soul.

As the old hymn puts it:
„My hope is built on nothing else, than Jesus' blood and righteousness: I dare not trust the sweetest frame, but wholly lean on Jesus' name.”

Vladimír Rafaj

Proč je důležité hledět do budoucnosti s nadějí?

2011-10-12T10:24:00.000-07:00

Ty však zde u mne stůj a já ti sdělím všechna přikázání, nařízení a práva, kterým je budeš učit, aby je dodržovali v zemi, kterou jim dávám do vlastnictví. Bedlivě dodržujte, co vám přikázal Hospodin, váš Bůh, neuchylujte se napravo ani nalevo. Musíte se ve všem držet cesty, kterou vám Hospodin, váš Bůh, přikázal jít, a tak zůstanete naživu, dobře se vám povede a budete dlouho živi v zemi, kterou máte obsadit. (Deuteronomium 5,31-33)

Smlouva je v Písmu nejdůležitějším a neustále se opakujícím tématem. Bůh zakládá svoji smlouvu (dohodu) postupně - nejdříve s Noem a Abrahámem, poté s národem izraelským (prostřednictvím Mojžíše) a nakonec s Davidem. S každou další uzavřenou smlouvou její podstata a významnost progresivně roste, bohatne a košatí se v míře zaslíbení, ale až v osobě Mesiáše a jeho příchodem ústí do tzv. „nové smlouvy“.
Ve všech jednotlivých případech Bůh iniciuje smlouvu, která není uzavřena mezi rovnocennými partnery. Bůh jakožto předkladatel smlouvy si vymezuje právo stanovit formát smlouvy, ve které specifikuje podmínky a sám vstupuje do role garanta, který zaručuje jejich dodržování v plném rozsahu. Lidé vytěží očekávaná požehnání plynoucí ze smlouvy v maximální možné míře jenom tehdy, pokud budou respektovat (viz překladové varianty - „pamatovat“ /Ex 20,8, CEP, NBK/; „v skutku ostříhat“ /Dt 5,1, KB/; „bedlivě/pečlivě dodržovat“ /Dt 5,1, CEP, NBK/; „zachovávat“ /Dt 5,10, CEP, NKB/ apod.) a poslouchat Boží příkazy a nařízení.

Není tomu jinak ani v příběhu o Mojžíšovi a Izraeli – i zde smlouva platí a zůstává nejpodstatnějším tématem. (Pamatujme na první zásadu správné exegeze a aplikace: Neptejme se „Co to znamená pro nás teď?“ dokud jsme se nepokusili zodpovědět otázku „Co to znamenalo pro ně tehdy?“) Bůh učinil s izraelským lidem smlouvu, která stojí na věky. Nabídl jim vztah spolupráce a ukázal jim úlohu, jakou mají hrát. Co je základem Mojžíšových slov, které se týkají smlouvy a zákona? Co je zdrojem smlouvy? Jakým způsobem funguje vztah mezi Bohem a člověkem? Jakému stavu se tento zákon snažil v budoucnosti zabránit? Nebo jaký stav měl zákon nastolit? Komu měl prospět? Koho měl chránit? Jak byli Izraelité motivováni k tomu, aby daný zákon dodržovali?

Zdrojem smlouvy je Bůh sám - ukazuje se ve svých skutcích, které jsou plné milosrdenství, milosti a odpuštění. Smlouva je založena na vztahu lásky mezi Bohem a člověkem. Bůh sám je iniciátorem a původcem tohoto vztahu. I přes značnou a opakovanou nestabilitu Izraelců Bůh na svém lidu neúnavně a systematicky pracoval a vedl ho. Tudíž Bůh je i zárukou zdaru a úspěšnosti procesu (Fp 1,6). On zmíněný vztah (smlouvu) započal, a proto jedinou možnou a správnou odpovědí člověka na Boží nabídku je jeho poslušnost zákonu a láska k Bohu. Apoštol Pavel ujišťuje věřící o tom, že „věrný je Bůh, který nás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem“ (1K 1,9).

Podobně, jako izraelský lid jsme i my vedeni k bdělosti vzhledem k budoucnosti. Je namístě vědomě a s nadějí očekávat šťastnou budoucnost (Jer 29,11). Vytoužená budoucnost Božího lidu (církve) je však podmíněna poslušností národa. Boží slovo se nemění, musíme ho ale přijmout a přivlastnit si ho.

Boží zákon je podstatou pravdy evangelia. Bůh vždy usměrňuje budoucnost svého lidu v prospěch evangelia. Nemluvím zde o náboženském fanatismu, ale o hledání pravdy, kdy se zlomí lidská pýcha, opovážlivost, arogance a nezávislost. Jak jsme my jakožto křesťané, duchovní Izrael motivováni k poslušné odezvě vůči tomuto zákonu, tj. celému Písmu?

Vladimír Rafaj

Proč je důležité připomínat si minulost?

2011-09-26T06:17:00.000-07:00

Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš k celému Izraeli v Zajordání, ve stepní pustině naproti Súfu mezi Páranem, Tófelem, Lábanem, Chaserótem a Dí-zahabem. Cesta od Chorébu směrem k pohoří Seíru do Kádeš-barneje trvá jedenáct dní … (Deuteronomium 1,1-3)

Na Bibli oceňuji preciznost a přesnost, s jakou jsou nám představovány dávné události. Přirovnal bych to k podnosu, na kterém jsou nám podávána skvělá jídla - až má člověk „chuť“ se na ta dávná místa fyzicky dostat, vrátit se v čase a projít se jimi. Pokud by bylo jen trochu možné alespoň jednou prožít celou tu atmosféru a náladu. Ale i přesto, že z pochopitelných důvodů nejsme a ani již nemůžeme být přímými účastníky a očitými svědky starých příběhů, Bůh skrze Ducha svatého, který literu Písma oživuje a zpřítomňuje, nás vtahuje do spletitých dějů, dává nám možnost nahlédnout do zákulisí dějin a schopnost procítit pravý smysl slov. V této souvislosti nám tento oddíl přehledným způsobem zprostředkovává pohled do historického a chronologického rámce, tj. kde (místo) a kdy (čas) se uvedené události přetkávají s biblickým poselstvím.

Ve zmíněném textu Mojžíš promlouvá k lidu. Izraelité byli samotným Hospodinem a prostřednictvím Mojžíše vybízeni neustále si připomínat veliké skutky Boží a všechno, co pro ně udělal. Byla to jejich povinnost. Skutečně i zde platí, že národ, který zapomíná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu. Minulost je tedy možné nějakým způsobem přehlednout. Aby však k této eventualitě nemuselo dojít, Bůh k lidem při různých příležitostech důrazně promlouvá.

Stojí zde za povšimnutí, že slovní spojení „celý Izrael“ se v knize Deuteronomium v různých obdobách opakuje celkem 14krát (viz 1,1; 5,1; 11,6; 13,12; 21,21; 27,9; 29,1; 31,1.7.11 /2krát/; 32,45; 34,12). Zde je izraelskému lidu několikanásobně připomínána jejich minulost. V hebrejštině je patrný význam těchto slov, kde je důležitý obsahový aspekt. „Celý Izrael/všechen lid“ v hebrejštině není chápán pouze ve smyslu kolektivním či skupinovém. Nelze se schovat za masu lidí, za jiné příslušníky národa, jelikož každý osobně bude vzat k odpovědnosti. Tudíž výraz „celý Izrael“ vyjadřuje i základní myšlenku, kdy „každý jeden“ potřeboval slyšet slova.

Každý jeden si měl vzít Mojžíšovou řeč k srdci a osvojit si ji. Co tedy měli všichni, tj. každý jeden slyšet? O co konkrétně se jedná? Především jde o různá ustanovení a napomenutí nebrat smluvní podmínky na lehkou váhu (kapitoly 1-2). Dále jde o povzbuzení a vybídnutí k poslušnosti zaujmout zemi, povolání k tomu, aby byli „zvláštním lidem“ (kapitoly 5-8), varování před modloslužbou (kapitoly 16-18). To všechno lze vyjádřit souhrnným a hlubokým prohlášením: „Svrchovaný Bůh je Bohem historie!“

Církev dneška stojí před stejnou výzvou – výzvou nezapomenout na to, co nám Bůh v Ježíši Kristu učinil. Že se nám stalo spasení, že nás zbavil pout hříchu (Ef 2,1-10), se nedá lidskými slovy dostatečně popsat. Nikdy na to nezapomeňme! Kdykoliv je kázáno Slovo, je to poselství přímo od Hospodina především pro mne a až v druhé řadě pro ty druhé. Jak se k němu postavím? Jaký postoj zaujmu? Bude ono Slovo tím vyzvědačem, které prozkoumá krajinu mého srdce a udělá v něm pořádek, změnu, průlom? Jako tomu bylo v případě vyslaných vyzvědačů, kteří měli probádat kanaánskou zemi. Poddám se mu, nebo mu budu vzdorovat a nakonec ho odmítnu? Rozhodnutí je na jednom každém z nás – jde jen o to, abychom v sobě dali Božímu slovu prostor působit a dotýkat se nás.

Vladimír Rafaj

Boží sláva a požehnání

2011-09-14T07:50:00.000-07:00

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám. (Numeri 6,24-27)

Dovolím si tvrdit, že opravdový a smysluplný život na zemi není možný bez Božího požehnání. Boží požehnání má zvláštní vliv a moc na celkovou kondici lidského bytí. Je totiž nepostradatelnou ingrediencí, která dává suchým kostem životní šťávu, oporu a vitalitu. Nešťastný je člověk, který o Boží požehnání nestojí, nebo jim dokonce pohrdá.

Všimněme si zde jemného odstínu ve smyslu či významu, který se projevuje v podobnosti (nebo rozdílnosti) v závěru šesté a deváté kapitoly knihy Numeri. V šesté kapitole je dán důraz na Boží přítomnost, která žehná a chrání. Je to jeho, to jest Boží tvář, která září. Kdežto v deváté kapitole je důraz položen především na Boží přítomnost, která vede. Je to vznášející se oblak, který detekuje tábořiště. Je to stoupající oblak, který lidu napovídá, aby se zvedl a vydal na pochod. Tak byla šékina neboli Boží sláva v podobě oblaku Božím svrchovaným způsobem při vedení Izraele.

Boží touhou je, abychom zkoumali a poznávali jeho autentičnost a věrohodnost. V různých žalmech pisatelé často používají obrazný jazyk, rozmanitý styl, hluboké myšlenky (včetně filosofických a náboženských konceptů a úvah), představují vysoký etický i morální standard a lásku k přírodě, aby vyjádřili to, kdo Bůh je - jeho slávu, majestát a velebnost (viz např. Ž 8,2.4; 19,2; 33,6; 69,35; 89,12; 96,11; 102,26 apod.). Žalmy jsou vyznáním nejvnitřnějších lidských pocitů o sobě, jiných lidech i Bohu. Mnohé z nich jsou zaměřeny právě na Boha. Všechny věci kolem nás jsou pouze částečným zjevením slávy Boží. Jsou pouze předchutí budoucí slávy, která poukazuje na příchod Ježíše Krista. Když prorok ohlašoval příchod Mesiáše, řekl, že „se zjeví Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ (Iz 40,5)

Předstupujme před Boží tvář s důvěrou a hleďme na jeho slávu (Žd 4,16). Odevzdejme se cele jeho vedení a požehnání, protože jenom tehdy budeme skutečně šťastní.

Vladimír Rafaj

Boží vlastnosti

2011-08-29T04:59:00.000-07:00

Boha poznáváme pouze z obrazů a činností, které se mu připisují. Tělesný člověk není schopen porozumět pravdám Ducha Božího, jelikož povaha duchovních věcí pochází výhradně z Ducha. Pokud ale člověk pozná, doopravdy pozná Boha, stane se tak pouze jediným způsobem - jeho vlastním zjevením. Není v lidské moci a schopnostech obsáhnout Boha v celé šíři nebo vystihnout jeho dokonalost (Jb 11,7). Kdyby bylo možné najít Boha lidským rozumem, pak by byl příliš malý na to, aby byl Bohem. Je to ale Duch, který zkoumá všechno, i hlubiny Boží (1K 2,10b). Duchovní moudrost je dostupná každému a není závislá na lidské inteligenci nebo šikovnosti, neboť není výsledkem akademického vzdělávání. Na druhou stranu je nutné podotknout, že i když je naše poznání týkající se Boha omezené a částečné (1K 13,9-12), prohlubuje se studiem Božího slova a zcela jistě studiem Božích vlastností neboli atributů. Vlastnosti jsou tudíž základními charakteristikami Boha a Boží existence a tkví v jeho nadpřirozené podstatě. Pomáhají nám poznat Boha lépe!

V záhlaví studijního článku o Božích vlastnostech (Studijní bible s výkladovými poznámkami) je uvedeno dvojverší z nádherného Žalmu 139: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ (verše 7 a 8)
V této souvislosti autor článku uvádí, že „Bible neusiluje o to, aby dokázala Boží existenci. Naopak, předpokládá jeho existenci a popisuje množství vlastností, kterými se vykazuje“. Následně autor řadí Boží vlastnosti do dvou základních skupin. V první skupině jsou jedinečné vlastnosti (v odborné literatuře i přirozené, neboť neexistuje obdoba či paralela v lidské existenci) a morální nebo i mravní, charakterové vlastnosti, neboť se projevují v tom, jak Bůh jedná ve vztahu k lidem. „Naše schopnost vyjadřovat tyto charakteristiky je závislá na skutečnosti, že jsme stvořeni podle Božího obrazu (Gn 1,26-27), jinými slovy: My jsme podobni jemu, nikoli on nám.“ (str. 961) Důkazem této skutečnosti je kupříkladu i to, že každé z Božích jmen ve Starém zákoně nám zjevuje něco z Božího charakteru. Bůh je tím, kým je díky své nadpřirozené povaze (podstatě). Vlastnosti Bohu nic nepřidávají, nepřiřazují cokoliv k jeho podstatě, přirozenosti, ale jsou jeho samotnou podstatou nebo přirozeností. Russell Joyner píše: „Bůh existuje sám v sobě a ze sebe, aniž by závisel na čemkoli jiném.“

Autor studijního článku dále uvádí některé z plejády jedinečných Božích vlastností, jako je vševědoucnost, všemohoucnost, všudypřítomnost, věčnost, neměnnost, trojjedinost atd. Zde se dotknu jen některých z nich:
1. Bůh je věčný. To znamená, že nemá hranice a nemůže být ničím omezen, a to ani časem a prostorem. Je věčný, protože není časově omezen. Je příčinou času, ale neovlivněn plynutím času. Stejně jako čas, i prostor jsou veličiny, které byly stvořeny skrze Ježíše (J 1,3). Bůh je nekonečný ve vztahu k prostoru (Ž 139,7; Iz 66,1).
2. Bůh je dokonalý a svatý. Dokonalost je charakteristická pouze pro sféru duchovna. Bůh je zcela bez hříchu a absolutně spravedlivý (str. 961). První epištola Korintským 15,44-49 ukazuje, že i konec stvoření je duchovní. Svatost jako Boží morální vlastnost můžeme vidět v jeho jednáních a postojích.
3. Bůh je všemohoucí. Bůh není ohraničen ve své moci. Je všemocný. Jeho veškerou moc lze vidět ve stvoření ex nihilo (latinsky doslova „z ničeho“) v Genesis 1,1 a Židům 11,2. Dále jsou vidět projevy Boží moci nad přírodními silami, jako např. Ježíšovo chození po vodě (Mt 14), narození Izáka (Gn 18), rány seslané na Egypt (Ex 7-12). Dle autora článku má Bůh nejvyšší autoritu nad všemi věcmi a nad vším stvořením.
4. Bůh je všudypřítomný, tj. je přítomný všude ve stejný čas a ve stejné míře. „My se měníme, ale on se nikdy nemění. My můžeme být na jednom místě v určitý čas, ale Bůh je přítomen všude. Jeho přítomnost naplňuje vesmír. Avšak i tak ho vesmír nemůže omezit nebo obsahovat. Je duch a jeho přítomnost zaplavuje vesmír. Navíc existuje mimo něj a existoval předtím, než jej stvořil.“
5. Bůh je vševědoucí. To znamená, že je nekonečný ve znalostech. Zná všechny věci, ať už jsou faktické nebo jen v budoucnosti možné (Iz 46,10; Jer 29,11). Bůh vidí dějiny v úplném kontextu. Boží zázračné dílo se odráží v přírodě a inteligence typická pro člověka jsou ukázkou Boží vševědoucnosti. Tato jedinečná Boží vlastnost se projevuje několika způsoby. Především tím, že Bůh zná člověka dokonale. Nikdo nezná sám sebe dokonale (Ž 33,13-15). Bůh zná i naše srdce a naše myšlenky (Ž 139,1-4; Př 15,3). Za druhé, Bůh zná všechno, co již reálně existuje. Tato znalost zahrnuje rostliny, stromy a všechno životné a neživotné stvoření (Ž 147,4). Bůh zná rodící se galaxie ve vesmíru. Za třetí, Bůh zná všechny eventuality. Bůh věděl, že Kejla zradí Davida Saulovi (1S 23,6-13). Ježíš věděl, že by města Týrus a Sidón činila pokání, kdyby viděla zázraky v Betsaidě a Chorazině (Mt 11,21). Věděl také, že by města Sodoma a Gomora činila pokání, kdyby viděla zázraky, které se staly v Kafarnaum (Mt 11,23; viz Iz 48,18). A nakonec Bůh zná budoucnost. Bůh věděl, že přijde perský král Kýros, věděl o příchodu Krista (Mi 5,2), a jeho ukřižování rukou bezbožníků (Sk 2,23; 3,18). Boží znalosti budoucnosti říkáme „předzvědění“.

V druhé pojednávané části jsou uvedeny Boží morální vlastnosti jako je dobrota, láska, milosrdnost a milost, trpělivost a další, které se vyznačují podobností s lidskými kvalitami (str. 961 a 962). Největším Božím motivem ve vztahu k člověku je láska. Kristova smrt je nejvyšším projevem a zjevením Boží lásky. Oblíbeným slovem apoštola Jana je slovo láska, které užívá ve smyslu Boží vlastnosti. Abstraktní význam tohoto slova pak převádí do praktické aplikace (1J 3,1.10-11.18). Skutečná láska však není možná bez pravdy. Položme si otázku: Jak přemýšlíme či nepřemýšlíme o Bohu? Vnímáme Boha jako skrytého, nedostupného a vzdáleného? Nebo vidíme Boha, jako někoho, s kým můžeme mít důvěrný a smysluplný vztah?
Oblíbenou hrou mnoha dětí je hra na „slepou bábu“. Jednomu z dětí jsou zavázány oči. Dítě má za úkol chytit některé z kamarádů. Ti kolem něho pobíhají, šťouchají do něj, aby upoutali jeho pozornost, ale přitom uhýbají před jeho dotekem. Když se dítěti se zavázenýma očima podaří někoho z ostatních chytit, chycený musí převzít jeho úlohu na tak dlouho, dokud sám nechytí někoho jiného. Jako stvořené bytosti, a tudíž omylné a omezené, stěží dostatečně pochopíme, jaký Bůh skutečně je. I proto přišel Ježíš – aby nám „ukázal Otce“ (J 14,8) a přivedl nás do jeho blízkosti. „On je obrazem neviditelného Boha, prvorozený veškerého stvoření“ (Ko 1,15). Jen si vzpomeňme na nejeden dotek Boží přítomnosti ve svém životě. Bůh je neskonale věrný a zachovává svá zaslíbení.

Příběh o Jonášovi názorně ilustruje mnohé z Božích jedinečných i morálních vlastností. Bůh řekl Jonášovi o potřebě pokání a jistotě trestu, který bude následovat v případě neposlušnosti: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ (1,2) Když Bůh někoho oslovuje, čeká trpělivě na jeho odpověď. A jaká je ta Jonášova?: „To není moje práce a ani můj styl! Udělám to po svém!“ Jonáš místo toho, aby čelil realitě, snaží se ji za každou cenu vyhnout. A tak utíká a snaží se vytvořit bariéru mezi sebou a Bohem. Jonáš se učí metodou pokus - omyl. Byl to ale marný pokus a Jonáš rychle zjišťuje, že se nikdy a nikde nemůže skrýt před všudypřítomnosti a vševědoucnosti Všemohoucího.
Někdy v naší sobeckosti, netrpělivosti nebo unáhlenosti bychom nejraději zanevřeli na všechny kolem nás a přivolali soud na svět. Avšak dobrý, soucitný, laskavý, spravedlivý a věrný Bůh otevírá dveře předivné milosti dokořán, protože ještě stále trvá „den spásy a čas milosti“.

Boží požehnání při studiu Bible přeje

Vladimír Rafaj

Spolehlivost Božích plánů

2011-07-28T12:38:00.000-07:00

A nyní vy, kteří říkáte: "Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat" - vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: "Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono." Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích. (Jakub 4,13-17)

Jako křesťané neustále děláme nové plány, avšak vždy se musíme zamyslet nad svým vztahem k Všemohoucímu, který přebývá ve věčnosti. On je naším Tvůrcem, svrchovaným Vládcem a Bohem. Je naší povinností, ale zároveň i výsadou vzhlížet k tomu „při, kterém není proměny ani střídání světla a stínu“ (1,17b), a prosit jej, aby nám byl posilou.

Pro světského člověka však není přirozené uznat závislost na svém Stvořiteli. Bez přestání všechno relativizuje, zpochybňuje, hledá možnost úniku a spoléhá se výhradně na vlastní schopnosti. Couvá, vymlouvá se, je nerozhodný a chce se z Božího laskavého objetí za každou cenu vymanit. A tak říká: „Dnes nebo zítra půjdu do toho a toho města, zůstanu tam rok, budu obchodovat a vydělávat" (4,13). Takový člověk očekává dlouhý život a zaručený úspěch svých úmyslů a plánů. Svými přáteli je považován za troufalou a vlivnou osobu. Jeho mysl neproniká myšlenka, že Bůh člověku „odnímá ducha a on hned hyne a navrací se v prach“ (Žalm 104,29). Této lekci se pyšní a sobečtí lidé učí velice těžce a tvrdě.

Na druhé straně je tak vzácné potkat ty, kteří si na začátku své cesty nebo jakékoliv práce uvědomí, že „kdyby s námi neměla být Boží přítomnost, pak nás odtud nevyváděj“ (Exodus 33,15). Kolik je těch, kteří jsou tak odvážní jako lvi, když Bůh razí cestu, ale opatrní a nejistí jako ovce, když nevidí stopu? To, co bylo jasné dřív, může být dnes jako v mlze. Proto je nám zapotřebí upřímně hledat pomoc a vedení u Boha, abychom již neplánovali a nekonali, neprodávali a nekupovali bez ohledu na jeho vůli. Naše poznání budoucnosti je tak omezené a nedostatečné! Lidská mysl nedokáže proniknout ani jen časnost, natož věci budoucí slávy. V této souvislosti apoštol Pavel konstatuje: „… nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance“ (1. Korintským 13,12).

Křesťan má v Bohu vždy silného pomocníka a moudrého rádce. Způsob Božího jednání nemusíme umět pochopit, stačí vědět, že nikdy nezklame ty, kdo mu důvěřují. Když spočineme v Bohu, ve kterém „žijeme, pohybujeme se a trváme“ (Skutky 17,28), budeme naplněni vědomím bezpečí, pokoje, radosti a síly i uprostřed rychlých zvratů a změn života. V Žalmu 125,1 žalmista potvrzuje tuto pravdu slovy: „Ti, kdo v Hospodina doufají, hoře Sionu jsou podobní, která nezakolísá, stojí na věky!“

Bůh nás prověřuje v každodenních situacích života. V nepatrnostech se ukazuje, co je skutečně hluboko v nás. Učme se dovednosti nejednat pod tlakem a ve strachu! Potenciál upřímně věřícího člověka se projevuje až v krizových situacích. Poddání se Boží vůli však neznamená zánik té naší. Pravý opak je pravdou. Pokornou modlitbou a nepochybnou touhou našich srdcí by mělo být vyznání: „Pane, staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“ (Matouš 6,10). Jedině Boží záměry jsou pevným a odolným základem, jemuž se všechny události přizpůsobují, a kdokoliv se s Božími plány ztotožní, bude skutečně šťastný.

Vladimír Rafaj

Jak rozumět slibu o Boží přítomnosti?

2011-07-16T06:49:00.000-07:00

V den, kdy byl postaven příbytek, přikryl jej oblak a zahalil stan svědectví; od večera do rána se jevil nad příbytkem jako ohnivá zář. Tak tomu bylo každodenně. Přikrýval jej oblak a v noci měl vzhled ohnivé záře. Kdykoli se oblak od stanu vznesl, hned táhli Izraelci dál. Kde se oblak pozdržel, tam se Izraelci utábořili ... (Numeri 9,15-23)

Charakteristickým znakem zvláštní činnosti Boží je jeho přebývání uprostřed svého lidu. Zde máme naplněný slib daný Hospodinem o jeho neustálé přítomnosti. Boží progresivní vedení po celou dobu putování Izraelitů z Egypta do Kanaánu bylo od této doby zdrojem pomoci pro všechny generace. Izraelce vedl oblakový sloup ve dne a ohnivý sloup v noci počínaje odchodem z Egypta (Exodus 13,21). Ale v této chvíli je Bůh ujišťuje o tom, že stejná vznášející se přítomnost bude s nimi. Od okamžiku, kdy byl svatostánek na poušti dokončen, stal se spočívajícím místem oblakový a ohňový sloup, zatímco shromáždění tábořilo. Kromě těchto viditelných symbolů Boží přítomnosti, měli lidé Pánův přímý příkaz, že je bude vést na jejich cestách. „Na Hospodinův rozkaz táhli Izraelci dál a na Hospodinův rozkaz tábořili …“ (verš 18).
Zatímco text zde v retrospektivě odráží zašlé události s ohledem na pozdější uvedenou dobu, Boží zaslíbení v předvečer jejich putování bylo uklidňující. Takové sliby jsou míněny být nadčasové (Jan 14,1-3; 15, 26-27; 16,7; Židům 13,5).

Co nás tato slova učí? Je zde vyjádřen nějaký princip či paralela? Každý z nás v jistém momentě svého života dostal ujištění o tom, že Bůh je s námi zvláště pak v situacích, kdy čelíme těžkým rozhodnutím. V osobě Pána Ježíše byla lidem nabídnuta možnost, aby všichni uvěřili skrze něho. A jeho učedníci v něho uvěřili. Právě Ježíši bylo dáno jméno Immanuel, což je přeloženo „Bůh s námi“. Již během své veřejné služby Ježíš velice pečlivě připravoval učedníky na příchod Ducha svatého. O Duchu svatém prorocky řekl: „Já požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal na věky, toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí ani ho nezná. Vy ho však znáte, protože přebývá u vás a bude ve vás.“ (Jan 14,16-17, NBK) V novozákonní době počínaje dnem Letnic nastává nová éra – éra Ducha svatého. Zvláště apoštol Pavel toto působení Ducha svatého dává do souvislosti s věřícími. Dnes je Boží lid veden Duchem svatým. Na druhou stranu apoštol Juda popisuje odpadlíky od víry jako ty, kteří nemají Ducha Božího (verš 19), což má za následek jejich „pudovost“ („tělesnost“, NBK).

Kromě toho je zde možné pozorovat ještě jinou věc, a sice když Izraelité dostali zaslíbení o Boží přítomnosti a vedení, nebyla to samoúčelná a předem hotová věc. Boží zaslíbení jsou i v tomto případě podmíněná jasnými instrukcemi. Jejich naplnění vyžadovalo poslušnost a oddanost Bohu samotnému, což je vždy vyjádřeno a dotvrzeno skutkem vůle ze strany příjemce.

Vladimír Rafaj

Účel a smysl obětí ve Starém zákoně

2011-07-03T21:58:00.000-07:00

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům: Když se někdo neúmyslně prohřeší proti kterémukoli příkazu Hospodinovu něčím, co se dělat nesmí, a dopustí se něčeho proti některému z nich, pak platí: …“ (Leviticus 4,1-2)

Prvních sedm kapitol v knize Leviticus je určených k popisu obětí, které nařídil Hospodin a které nesou pečeť trvalých a perspektivních vztahů s neobyčejným důrazem na Hospodina. Podstata pravé zbožnosti je zcela orientována na vztah. Hospodin je Bohem svého lidu Izraele a Izrael je lidem Božím. Boží smlouva s jeho lidem byla založena na vztahu lásky, avšak uctívání bez oběti bylo nemyslitelné. Otázka obětního systému je ve Starém zákoně velice významná. Jeho charakteristickými rysy jsou posvěcení, poslušnost, oddělení a oběť. Pro tyto oběti byla dána zvláštní nařízení a všechny, kromě jedné, zahrnovaly oběť krve. Věřící Izraelita nikdy nesměl přijít do Boží přítomnosti s prázdnou. Kdykoliv ale hřích vrazil klín mezi Boha a člověka, byly oběť (vnější skutek) i pokání (vnitřní postoj) závazky, které ležely na straně hříšníka.

K dispozici bylo pět obětí, ale pouze jedna oběť byla dobrovolná, ostatní byly povinné. Je to oběť zápalná, oběť přídavná (obilí), pokojná oběť, oběť za hřích (hřích v nevědomosti nebo neúmyslný hřích) a oběť za různá provinění. První tři oběti mají vliv na Boha a jsou pro něj „příjemnou vůní“ (Ef 5,2, KMS). Poslední dvě oběti mají vliv na dárce – je mu odpuštěno.

Vladimír Rafaj

Zpráva z misijního výjezdu 2011

2011-06-17T11:09:00.000-07:00

„S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“ (Izajáš 55,12-13)

Z Boží milosti jsme se letos v dubnu během velikonočních svátků vypravili na Slovensko a do Rumunska. S časovým odstupem můžu konstatovat, že výjezd byl pro všechny účastníky velice silným zážitkem. Jistým způsobem to byla nová zkušenost. Na Slovensku jsme sloužili v místních letničních sborech v Novém Městě nad Váhom, Púchově a Piešťanech. V Rumunsku již tradičně je naší zastávkou slovenská komunita v Bodonoši, Bajaši, Derne a dalších přilehlých obcích.

Celá akce byla pro tým přínosná v několika ohledech. Především jsme chtěli být pro místní církev praktickou i duchovní pomocí. V Bodonoši vyrůstá nádherná modlitebna, která je téměř před dokončením a která bude sloužit celé spádové oblasti. V letních měsících tamní církev každoročně organizuje dětský a mládežnický tábor, kde se schází věřící, ale i nevěřící z širokého okolí. Na tomto prostranství jsme vypomáhali s úpravou terénu. Dále se studenti zapojili do duchovních aktivit zejména na mládežnických a sborových setkáních a při pouličních evangelizacích.
Přišli jsme sloužit, a nakonec jsme sami byli obohaceni. Zároveň jsme si ale přivezli nové nadšení a touhu Bohu sloužit. Studenti si ověřili to, jak funguje Boží vedení v praxi. Jsou to nezapomenutelné vzpomínky, které budou přetrvávat v našich myslích a srdcích mnoho let.

Věřím, že celý výjezd přinesl pozitivní ohlasy a vyhlídky na možnou spolupráci v budoucnosti. Mám naději, že získané zkušenosti přinesou očekávané ovoce.

Fakt, že jsme se mohli výjezdu zúčastnit, nepovažujeme za samozřejmost, ale za Boží milost a výsadu. Děkujeme všem za finanční podporu a modlitby. Je to k oslavě jeho jména. Buď Bohu sláva za církev!

Bůh, který rád komunikuje

2011-06-15T12:12:00.000-07:00

I zavolal Hospodin Mojžíše a promluvil k němu ze stanu setkávání: „Mluv k synům Izraele a řekni jim …“ (Leviticus 1,1-2)

Dvacet kapitol knihy Leviticus začíná slovy: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi“ (1,1; 4,1; 6,1; 8,1; 11,1; 12,1; 13,1; 14,1; 15,1 atd.). Všimněme si, že Hospodin promlouvá ke svému služebníku Mojžíšovi na různých místech a za různých okolností. Hospodin promlouvá k Mojžíšovi ze stanu setkávání (1,1), „po smrti dvou Áronových synů“ (16,1), „na hoře Sínaji“ (25,1) atd. Prostřednictvím Mojžíše a někdy i skrze Árona (11,1) promlouvá k Izraelcům, k Áronovi a jeho synům, ke kněžím, k celé pospolitosti Izraelců. Jde především o zjevení Boží, nikoliv pouze o pravidla (zákony) vymyšlené a prosazené člověkem. Hospodin znal Mojžíše tváří v tvář a mluvil s ním tak, jako mluví člověk se svým přítelem. To svědčí o Hospodinově důvěře k Mojžíšovi a na druhé straně o Mojžíšově spolehlivosti a věrnosti k Hospodinu.

Bůh ale oznamuje a sděluje svou vůli izraelskému lidu z místa, které si vyvolil k přebývání uprostřed nich – ze stanu setkávání. Rád komunikuje se svým stvořením na úrovni jeho možností a schopností. Proto slovo, které hovoří skrze Mojžíše, má co do činění s tím, jakými způsoby a jakou formou tento lid, nyní vykoupený mocnou rukou Boží bude uctívat a sloužit svému Bohu.

Paralelní aplikaci Hospodinova přebývání mezi svým lidem najdeme na několika místech v Novém zákoně v podobě inkarnovaného Slova, Pána Ježíše Krista a Ducha svatého. Například v Matoušově evangeliu 18,20: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich …"; v Janově evangeliu 1,14-15: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydal svědectví a volal …“; nebo v První epištole Korintským 6,19-20: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“

Kniha Exodus

2011-06-04T10:47:00.000-07:00

V knize Exodus, se před námi odvíjí pozoruhodný příběh zrodu izraelského národa. Příběh, ve kterém kromě jiného nacházíme kořeny naší víry a vlastní identitu. Historické příběhy zde obsažené jsou prostředkem k vyjádření hlubokého teologického poselství. Proto je nemůžeme chápat, posuzovat a hodnotit ve smyslu moderní západní chronologie nebo ve smyslu vědecko-technickém. Při čtení je nutné knihu Exodus čili vyjití pojímat jako součást Pentateuchu, přestože v rámci pěti Mojžíšových knih, v rámci dějin spásy a z teologického hlediska má Exodus zvláštní postavení.
Exodus byl pro Izrael výjimečným obdobím, ve kterém lid na vlastní kůži prožíval různé zkušenosti, nabyl poznání o Bohu, o jeho jednáních a dobrotě k nim. Z tohoto důvodu je to veliká kniha o vykoupení – vykoupení ze zajetí a otroctví.

Kvalita na úkor kvantity

2011-05-26T16:04:00.000-07:00

„… abyste dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni.“ (Efezským 4,2-3)

Po předložení doktrinálního obsahu v prvních třech kapitolách Pavel pak předkládá v kapitolách 4-6 některé praktické aplikace těchto nauk. Jeho opakovaný důraz v kapitolách 4-6 je na věřícího „chození“ („chodili hodně“, KR). KMS překládá slovo „chodit“ jako „žít“ (srov. Ga 5,16).

Výraz „chození“ je používán v Písmu pro definování průběhu života (srov. 2,2.10). V Genesis je například o Enochovi řečeno, že „chodil s Bohem“ (Gn 5,22-24). A Jan nám připomíná, že naše povinnost jako křesťanů je „chodit tak, jak chodil Ježíš“ (1J 2,6, NBK). Nebo jak uvádí Český ekumenický překlad „žít tak, jak žil Ježíš“.

Pavel zde uvádí tři základní kvality, které mají věřícímu pomoci v chození s Bohem i lidmi. První z nich je skromnost (pokora, NBK, KMS). V řeckém a římském světě bylo na skromnost pohlíženo jako na slabost. Skromnost byla prokazována pouze otroky. Pavel ale prohlásil, že svatí mají být zcela skromní ve svém každodenním chození. Skromnost neboli pokora je opakem pýchy. Tato kvalita je v pořadí uvedena jako první, protože Pavel píše tahle slova v kontextu jednoty a klade na jednotu veliký důraz. Skromnost či pokora podporuje jednotu, pýcha a okázalost nikoliv.
Za druhé, věřící mají být tiší. Tichost nebo krotkost (NBK), či mírnost (KMS) je ovocem Božího Ducha (Ga 5,22) a je opakem hrubosti a bezohlednosti. To znamená, že křesťan má mít své emoce pod kontrolou.
Třetí kvalita, kterou má věřící vykazovat, je trpělivost. Trpělivost je Boží vlastností: v ní Bůh člověku dává možnost k pokání a k přijetí evangelia. Trpělivost je duch, který se nikdy nevzdává, který vydrží do konce, a to i v dobách protivenství (Jk 5,10). Je to postoj dobrovolného sebeomezení, který se neodplácí zlým (srov. Ga 5,22; Ko 1,11; 3,12; 2Tm 4,2).

Pokora, tichost a trpělivost jsou základními stavebními kameny, které pomáhají vytvářet jednotu mezi křesťany. Pomocí těchto tří kvalit či postojů Pavel pak říká, jakým způsobem mají být uskutečňovány nebo aplikovány v životě: „… usilujte se zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje“ (Ef 4,3, NBK).
Slovní spojení „jednota Ducha“ je pro církev klíčová záležitost. Proč? Protože Bůh v Kristu a skrze Krista spojil Židy i pohany v jeden lid, v jednu Církev. Jednota Ducha tudíž neznamená, že všichni myslí stejně, ale že jejich myšlení, počínání a chování si navzájem neodporuje, že směřuje ke stejnému cíli. Pavel vybízí efezské věřící, ale i nás, abychom „zachovávali jednotu Ducha,“ která již existuje, a kterou zajistil Kristus svou obětí (2,11-18). To ukazuje na Boží moudrost a svrchovanost (3,9-11).
Křesťanskou povinností je na jednotě aktivně pracovat. Jednota nepřichází bez námahy či nahodile. Řecké slovo „zachovat“ znamená také „udržet jednotu, stát na stráži od začátku až do konce“. To v sobě zahrnuje soustředěnost, velkou bdělost a pečlivost, ale zároveň opatrnost a mnohdy i stísněnost.

Měj se na pozoru!

2011-05-20T10:37:00.000-07:00

Bedlivě dbej na to, co ti dnes přikazuji. Hle, vypudím před tebou Emorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce. Dej si pozor, abys neuzavíral smlouvu s obyvateli té země, do které vejdeš, aby se nestali uprostřed tebe léčkou. Proto jejich oltáře poboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte a jejich posvátné kůly pokácíte.(Exodus 34,11-13)

V tomto textu Bůh důrazně varuje svůj lid před „uzavíráním smlouvy“ nebo „vstupováním do svazku“ (v. 12) se sousedícími pohanskými národy, což je zdůvodněno samotným Hospodinem, jehož jméno je Žárlivý a žárlivě milující (v. 14). Uvedený oddíl se nese v duchu silných imperativů - příkazů a zákazů. Proč je tomu tak? Proč je Boží postoj vůči izraelské pospolitosti tak radikální a nekompromisní?

Text vychází z bezpodmínečné a bezvýhradné příslušnosti Jahveho k Izraeli, a proto i Izraele k Jahvemu (v. 10). Je to situace, ze které nelze couvnout, utéct. Je to závazek výlučnosti, který se odráží zejména ve dvou rovinách. První rovina je vertikální a je orientována na Boha. Uctívání Hospodina totiž vylučuje uctívání jiných bohů a božstev. Mezi Jahvem a Baalem je hluboká a nesmiřitelná propast. Druhá rovina je horizontální a směřuje k okolním národům. K dodržení smluvních pravidel s Bohem bylo třeba poslušnosti. Poslušnost je měla chránit před modloslužbou jejich sousedů a oddělit je jako svatý Boží lid. Ten, kdo je součástí Izraele se dostává do ostrého kontrastu nejen s bohy okolí, ale i samotnými národy, které tyto bohy uctívají.

Zodpovědnost křesťana ve světě

2011-05-10T11:14:00.000-07:00

Odvěká a přirozená touha člověka je touha po lásce a po seberealizaci. V každém člověku je totiž zakotvena touha dosáhnout víc než jen to, že se nechá unášet davy lidí. Chce víc než jen vydělat si na živobytí. Chce měnit okolí, ve kterém žije. Chce ve světě zanechat stopu, která nebude smazána a zapomenuta.

Ježíš během své tři a půl leté služby na zemi sloužil nespočetnému množství lidí. V Lukášově evangeliu 10,25-37 máme příběh o Ježíši, kterého nacházíme uprostřed velmi intenzivní a vyčerpávající služby. Vtom za ním přichází zákoník s otázkou. „Co mám udělat, abych získal věčný život?“ Ježíš vnímá záludnost otázky, proto směřuje pozornost muže k podstatě Zákona a vede ho k zamyšlení a k následovné odpovědi: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ (verš 27) Ježíš ocenil správnost jeho odpovědi, načež si znalec Mojžíšova zákona odpověď vyslechl, pokrčil rameny a vyhýbavě vyzvídá dál: „A kdo je můj bližní?“
Aby Ježíš tomuto muži přiblížil smysl ilustrace, vypráví mu nádherné podobenství o milosrdném Samaritánu. Příběh končí otázkou, která v sobě ukrývá didaktický neboli výchovný prvek. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Jelikož zákoník odpověď dobře znal, zareagoval jednoduše a velice pohotově: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ „Jdi a jednej také tak,“ dodává Ježíš.

Co z toho plyne pro nás? Jaké poučení? Ježíš byl ve světě činný od začátku své veřejné služby až do konce. Aktivně se zapojoval do dění kolem sebe. Jeho pověst byla věhlasná. Kdykoli během služby mohl s klidným svědomím říct: „Vždyť já tady budu krátce. Zbývá mi ještě několik měsíců či týdnů. Za tak krátký čas, ať se snažím jakkoliv, neudělám téměř nic zásadního, abych změnil kvalitu života kolem sebe a ve společnosti.“ Ježíš čelil každodenním situacím a potřebám svého okolí. Evangelista Marek uvádí verš, který přesně charakterizuje povahu Ježíšovy služby: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil …“ (10,45)
Milý čtenáři, nepochybuji, že sleduješ vývoj situace a směřování světa v těchto dnech. Proto je na místě otázka, jakou roli zde sehrává křesťan? Jaký je jeho úkol a zodpovědnost?

V okamžiku znovuzrození jsme byli povoláni do řad Božích bojovníků. Apoštol Pavel v této souvislosti hovoří: „Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti ďáblovým nástrahám. Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ (Efezským 6,11-12, KMS)
Jako vojáci, jako armáda Ježíše Krista si musíme v první řadě uvědomit, kdo je náš nepřítel. Pak musíme znát své výchozí postavení, přednosti a výhody. Satan, vládce světa, nenávidí Boha a Boží věci. Jeho jednání vůči nám, jakožto Božím dětem, je nenávistné. Proto nás Bible učí, abychom si oblékli plnou Boží zbroj. Náš společný nepřítel používá lež a výmysly, ale my pravdu. On lest a strach, my víru. On hřích a zbabělost, ale my spravedlnost a odvahu. Pamatujme na to, že vítězství je připraveno pro ty, kdo Boha milují „celým srdcem, celou duší, celou silou a celou myslí“. Apoštol Jan tato slova potvrzuje vyznáním „… neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janova 5,4)

Co znamená být dobrým bližním? Jednoduše to znamená být přítelem, kamarádem, být někomu po ruce, k dispozici. To znamená podívat se za svůj plot či zeď a položit si několik otázek: Seznámil jsem se již s lidmi ve svém sousedství? Nakolik znám je a jejich potřeby? Jak bych s nimi mohl začít komunikovat? Jakým způsobem bych mohl iniciovat vztahy ve svém okolí? V dnešní uspěchané době a přetechnizované společnosti se lidé z různých důvodů stěhují častěji než kdykoliv předtím. Proto seznámit se s nimi je skutečně naléhavá a vážná potřeba. Je snadné zůstat ve svém teritoriu, v jakési imaginární „zóně bezpečí“, nevyjít z kruhu vztahů, které již máme a nezískávat nové přátele. Ale ten nový nebo staronový soused byl dán do našeho sousedství proto, abychom mu uměli sdělit a přiblížit evangelium jak teoretickým, tak i praktickým způsobem.

A zde nám je příběh o dobrém Samaritánu nápomocný. Samaritán se zajímal o všechny potřeby člověka a tím mu prokázal veliké milosrdenství. Pravděpodobně ho zachránil od jisté smrti. Šel až tak daleko, že byl ochoten i riskovat, aby pomohl člověku, kterého jiní nepovažovali za bližního. Samaritán byl na správném místě, ve správný čas, aby vykonal správné věci. Byl na místě kvůli potřebě, kterou měl jeho bližní.

Ve skutečnosti být „bližním“ není pouze něčí vztah k nám, ale i náš vztah k někomu jinému. Biblický slovník uvádí: „V tomto podobenství bližním není, jak by se zde dalo očekávat, zachráněný muž, ale Samaritán, který ho zachraňuje, který jedná jako bližní.“ My jsme bližními, my jsme sousedé pro někoho jiného. V Ježíšově otázce „… kdo je můj bližní?“ pointa příběhu kulminuje. Ježíš použil výraz „bližní“, čímž myslí skutečného přítele. Přítele v čase nouze, potřeby, nedostatku a bídy. Přítele, který se hodí do každého počasí. Přítele, který je na „drátě“. Jen si vzpomeňme na Ježíšova slova: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (Matouš 25,35-36)
Křesťan má mít čilý zájem o dění kolem sebe a ve společnosti. Musí být také dobrým občanem. Státníci vedou mnohá politická jednání, která často vyjdou naprázdno a jsou mnohdy nechutná. Jedním z našich cílů však má být přinášení křesťanských principů a hodnot do „neklidných vod“. Křesťané mají být hlasem, který je slyšet.

Zaměstnanec jisté firmy měl v popisu práce pohovory s novými uchazeči o zaměstnání. Způsob, jakým to dělal, byl velice zvláštní. Když uchazeč vešel do dveří a posadil se, vzápětí mu pracovník firmy nabídl nápoje, smál se, dělal si ze sebe legrácky. Dokázal vytvořit zcela uvolněnou atmosféru. A najednou se vážně zeptal na smysl jeho života. Byl si vědom toho, že lidé, kteří vědí, kam jdou, jsou zpravidla lepšími pracovníky. Jednou mu jistý muž na uvedenou otázku odpověděl: „Smyslem mého života je jít do nebe a vzít s sebou co nejvíce lidí.“

Ježíš vyzývá k následování i nás, jakožto své učedníky. Bez Něj nedokážeme nic udělat. Nic, co má trvalou a věčnou cenu. On je naším dokonalým příkladem ve všem. Učedníci Ježíše Krista jdou ve šlépějích svého Učitele a bez přestání se od Něj učí. Učedník je člověk, který chce být v každé oblasti svého života jako jeho Mistr. Chce být člověkem, který bere na sebe svůj kříž a následuje Ježíše (Matouš 16,24-25). Umírá starému způsobu života, povstává do nového života v Kristu (Galatským 2,20) a přináší ovoce Ducha (Galatským 5,22-23). Jako křesťané máme o to všemožně usilovat.

Proto mějme jistotu, že Ježíš je v našem životě a že mu smíme plně důvěřovat!

Život v Boží přítomnosti

2011-05-10T10:56:00.000-07:00

Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem. Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, že já jsem je vyvedl z egyptské země, abych přebýval uprostřed nich. Já jsem Hospodin, jejich Bůh. (Exodus 29,45-46)

Tyto verše představují nejen hlavní téma knihy Exodus, ale i celého Božího zjevení! Zjevení Božího charakteru, zrození a dospívání národa a pokračování dějin Božího jednání s Abrahamovými potomky.

Výše uvedené verše jsou součástí závěrečného celku (25,1-40,38), ve kterém byla dána ustanovení k uctívání Boha. Počínaje vysvěcením kněží, Mojžíš poukázal na požadavky, které mají být vykonávány každodenně na oltáři. Dva jednoroční beránci symbolizují naprosté odevzdání se Bohu. Oba beránci měli být obětováni podle přesných instrukcí – jeden ráno a druhý večer (vv. 40 a 41). Slova „… přineseš je v libou vůni, ohnivou oběť pro Hospodina“ jsou v ostrém kontrastu myšlence, kdy rozpustilost, bezbožnost a bezuzdnost zlých lidí je obtěžujícím (nepříjemným) zápachem v Božím chřípí. Proto bude posvěcený a připravený Izrael Božím lidem a Bůh bude přebývat uprostřed nich. Tak poznají, že Hospodin je jejich Bohem.

Jak nádherně a slavně jsou tyto pravdy naplňovány v křesťanově životě! Věřící člověk přináší své hříchy k nohám Spasitele a vírou přijímá Boží odpuštění. V pokorné poslušnosti den co den obětuje neustálou chválu a modlitby. Z jeho úst zní: „Je tak dobré Bohu našemu zpívat žalmy, je to rozkošná a líbezná chvála“ (Žalm 147,1).

Nevědomost neomlouvá

2011-05-07T05:00:00.000-07:00

V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl.
(Exodus 1,8)

Jaká tragédie se ukrývá v zmíněné větě „… nový král o Josefovi nevěděl“. Tento prostý výrok sděluje a zprostředkovává značnou část egyptské historie. Josefův vliv byl patrný v moudrém spravování říše, za což byl oceněn a uznán i svými současníky. Nyní však jiná dynastie převzala moc nad Egyptem. Válečníci z Asie, známí jako Hyksósové vládli v Egyptě kolem roku 1720-1550 před Kristem. Hyksóští králové byli cizinci a ze země byli vyhnáni nástupem nové mocné vlády známé jako Nové království. Nový egyptský král nenáviděl všechny ty, kteří byli spojeni s dřívějšími králi, zejména pak Židy. Kromě této skutečnosti se nový král paradoxně pramálo zajímal o egyptskou historii (a tudíž o vlastní minulost) jako takovou.

Zapomenutí Josefa vedlo v konečném důsledku k zapomenutí Boha. Znevážením Božího lidu se faraón postavil přímo proti Bohu. Častokrát odmítnutí pamatovat si minulost vyústí do vzpoury v přítomnosti.

Služebník naděje par excellence

2011-03-23T07:12:00.000-07:00

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství, aby měli naději na věčný život, jejž slíbil pravdomluvný Bůh před věky, a ve svůj čas zjevil své slovo v kázání … (Titus 1,1-3)

Pavel se zde označuje za služebníka naděje evangelia. To byl důvod, proč vykonával službu apoštola v naději na věčný život. Bez naděje, tj. bez vytrvalého očekávání na to, co přijde, bez touhy po naplnění budoucích věcí, které mohou být nejednou pohnuté, bez důvěry v Boží ochranu a vedení bude služba polovičatá. Jedná se o tajemství, o kterém již dříve psal Pavel věřícím v Kolosách: „Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu“ (Koloským 1,26-27).

Nejvýraznějším obsahem novozákonní naděje je sláva Boží. První křesťané se lišili od pohanů tím, že žili nadějí, jež byla jejich typickým rysem. Jen si představme, že v tehdejším vzdělaném, ale hříchem zhýralém římském světě nebyl nikdo, kdo by měl naději věčného života! S poselstvím naděje svého Boha Pavel putoval jako vyslanec Ježíše Krista dalekými zeměmi, aby hříšníkům zvěstoval: Bůh, který nikdy nelže, nabízí naději na věčný život těm, kdo naději postrádají. Bůh nabízí všem lidem život věčný bez rozdílu. Ztracený svět potřeboval a stále potřebuje naději, která se nejzářivěji projevila v osobě Spasitele Ježíše Krista, a my jsme dnes nositeli této radostné zprávy.

Poslušné a vnímavé srdce

2011-03-06T06:55:00.000-08:00

Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. (Židům 5,13-14)

Poslušné srdce sehrává v životě věřícího člověka zásadní roli, jelikož je znakem nebo indikátorem zralosti.
Kdy je křesťan zralý, dospělý (NBK) či dokonce dokonalý (KMS)? Jak se projevuje zralost nebo na druhou stranu, jak se projevuje nedostatek zralosti, vyspělosti? Kontext nám tady bude velice nápomocný. Ve verši 11 čteme o dávném veleknězi, o kterém pisatel hovoří, že bychom měli mnoho co říci, ale je to těžko vysvětlitelné, protože jsou posluchači líní a neochotní naslouchat. Nebylo to však z důvodu, že by Židé neslyšeli ponaučení a napomenutí, která se jim pisatel snažil přinést, ale proto, že byli neposlušní, nepoučitelní, neschopní se učit, pěstovat a cvičit své smysly. Lidé byli duchovně tvrdošíjní a nepoddajní.

Zralý křesťan je ten, kdo v procesu dozrává, vyvíjí se, kdo opakovaně (tj. pravidelně) a praktickým způsobem pěstuje a cvičí své smysly založené na Slově Božím. Velice mě tady oslovuje překlad NBK, který je výmluvný: „… mají díky zkušenosti smysly vycvičené k rozeznání dobrého a zlého.“ Již J. A. Komenský řekl, že opakování je kazijedem zapomenutí. Pouze ledabylé a povrchní vystavení sebe sama biblické pravdě není dostačující. My potřebujeme uvést do života to, co slyšíme a čteme. Jako houba, která má schopnost do sebe nasát tekutinu, aby ji pak záhy uvolnila. Vnímavost je jistým způsobem takovou duchovní houbou. V poslušnosti nasloucháme a přijímáme Boží slovo a pak jdeme, abychom se ho učili žít a v praxi používat. Víra je ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží (Ř 10,17).

Vladimír Rafaj

Vítězství Kristovy krve a moc svědectví

2011-03-04T00:37:00.000-08:00

A slyšel jsem mocný hlas v nebi: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. 11 Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.(Zjevení 12,10-11)

Základem naší víry je skutečnost, že smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista se vykoupení lidstva již uskutečnilo a tím byla úplně zlomená moc zla (12,10). Církev stojí na straně Mesiáše a odolává tomu zlému jen tehdy, když aktivně důvěřuje zmocnění a uschopnění Ducha svatého. V modlitbách přináší Boží lid pravdu a zaslíbení. Nakolik je tento způsob uvažování podle Boží vůle? Satanovi se daří v případě naší nevíry, nevědomosti, lhostejnosti či vlažnosti, nebo bezzubosti a jalovosti v modlitbách. Modlitba je vyjádřením naší víry v Boha a v jeho pravdu. „Zvítězili nad satanem pro krev Beránka a pro slovo svého svědectví.“

Krev v Novém zákoně neznamená pouze Ježíšovou fyzickou krev, ale v teologickém smyslu znamená obětní aspekt Kristovy smrti, Božího beránka. Kristova smrt je nejvyšším zjevením Boží lásky. Z historického hlediska Bůh působil a konal způsoby, které jsou nám těžko pochopitelné. Klasickým příkladem je mučednictví. Mučednictví bylo vždy klíčem k velkému růstu církve.

Aktivní a cílevědomé používání Božího slova je cesta k úspěšné obraně proti lžím a podvodům našeho úhlavního nepřítele. Boží slovo se tím pádem stává základem pro naše svědectví. Stavíme se na slib a satan musí prchat. Boží lid má vkročit do zaslíbené země a zaujmout ji i přes nepřátelství a odpor protivníků, kteří se snaží blokovat Boží lid a Boží úmysly. Kristus svou smrtí zabezpečil vítězství, aby ti, kteří byli umučeni, mohli mít účast na jeho slavném vítězství.

Vladimír Rafaj

Očekávající církev

2011-03-02T03:38:00.000-08:00

A Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zjevení 22,17)

Abych vysvětlil tento verš, vezmu si na pomoc pozoruhodný výrok apoštola Petra, který uvádí, že máme „… dychtivě očekávat příchod Božího dne!“ Překlad Nové smlouvy vyjadřuje zmíněný verš apoštola Petra ještě jinak: „…kteří očekáváte a urychlujete příchod Božího dne!“ (2Pt 3,12) To mě přivádí ke klíčové otázce. Je vůbec možné, aby věřící ovlivnili, tj. urychlili Pánův příchod? Pokud ano, jakým způsobem může nevěsta Páně urychlit příchod svého Ženícha?
Souvislost nebo odpověď nacházíme ve vyjádření Ducha a nevěsty v úvodním citovaném verši. Nevěsta Beránkova se připojuje k volání Ducha svatého, aby prodloužila či posunula pozvání a současně i výzvu k ostatním. Ve chvíli, kdy nevěstina touha po Pánu dojde do takových rozměrů nebo vzroste natolik, že být bez svého nebeského Ženicha již nebude možné vydržet. Díky této touze se pro něj nevěsta připravuje.

Na druhou stranu je nutné připomenout, že není nic špatného či dokonce hříšného na tom, když se křesťané věnují časným a zcela pragmatickým věcem života. Je dobré, když jsou soustředění na práci, která jim byla svěřena. Jak napsal kdysi Martin Luther: Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, i přesto bych ještě dnes zasadil jabloň. Je potřeba, abychom Pána Ježíše a jeho druhý příchod milovali mnohem více a intenzivněji nežli cokoliv jiného. Církev neočekává Antikrista, ale Ježíše Krista svého Pána. Touha nevěsty, která příchod Páně „dychtivě očekává“ nebo „urychluje“ musí být daleko větší a musí být především touhou po Něm samotném.
Můj někdejší učitel systematické teologie George Batson zvykl říct: „To, že máme naději, neznamená, že se neustále ptáme: Kdy už zatroubí polnice, aby ukončila časný věk, ale spíše, kde a jací máme být, abychom přešli z časnosti do blažené věčnosti a byli s Kristem.“ Křesťané mají naději i uprostřed nejistoty života.

Čím více poznáváme, že proroctví a zaslíbení Bible se vztahují na poslední časy, tím spíše se blíží naplnění a tím rozhodněji máme obracet svůj pohled na to, co je pro věřící nejpodstatnější. Nádherný slib, že se Ježíš opět vrátí, je dán všem žíznivím, kteří jsou ochotni očekávat na svého nebeského Ženicha.

Vladimír Rafaj

Znaky apoštolského kázání (2. část)

2011-02-23T13:17:00.000-08:00

Článeček je volným pokračováním a rozšířením původního tématu s názvem Znaky apoštolského kázání. V této souvislosti chci zmínit několik dalších – dle mého soudu – důležitých a navazujících znaků z Petrova kázání v knize Skutků.
Především zde shledávám vzácný soulad mezi Starým a Novým zákonem. Dějinné události předpovězeny ve Staré smlouvě došly naplnění ve smlouvě Nové. Na tomto základě Petr ohlašuje „plnost času“(2,16-21.33.38-39). Na mnoha místech Starého zákona vidíme proroctví o budoucím příchodu Mesiáše. Jsme svědky jeho dávno prorokovaného narození, charakteru služby, života, smrti, vzkříšení a slavného nanebevstoupení. Stará smlouva ukazuje na „lepší“ smlouvu mezi Bohem a člověkem: ohlašuje příchod jednoho Prostředníka, Ježíše Krista, Božího Syna. Nový zákon pak poukazuje na Ježíše Krista jakožto standard pro naši dokonalost (Ef 4,11-13).
Petr navazuje na starozákonní Písma a stanovuje tyto skutečnosti ve svém kázání v kapitolách 2,14-3,26. Nebojácně předstupuje před své posluchače, neboť ví, že jeho poselství pochází přímo od Boha. Petr pod vedením Ducha svatého pečlivě vybírá ze Starého zákona takové citace veršů, které dokazují mesiášství Ježíše Krista. Kupříkladu:
„Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.“ (Iz 52,13-14)
„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ (Iz 53,5a)
„Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Dám, že tvé potomstvo bude navěky stát pevně, já jsem zbudoval tvůj trůn pro všechna pokolení.“ (Ž 89,4-5)

Za druhé, Petr znal své publikum. Věděl, že převážná většina jeho posluchačů byli jeruzalémští Židé, kteří skálopevně věřili, že si Ježíš zasloužil být odsouzen jako rouhač. Židé znali Starý zákon a rozuměli židovským obřadům a tradicím. Petr ale poukázal, že Ježíš nepřišel ohrozit integritu Písem, ale ji naplnit. S vědomím, že porozuměli Písmu, Petr použil to, co již věděli a co plně sdělovalo platnost Ježíšova svědectví. Pro ilustraci zde uvádím variace oslovení posluchačů z Petrova kázání:„Muži judští a všichni“ (Sk 2,14a), „Muži izraelští, …“ (Sk 3,12; 2,22), „Muži bratři“ (Sk2,29, KMS) apod.

Za třetí, Petrovo kázání se soustřeďuje kolem dávno slíbeného Mesiáše. „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ (Sk 3,26) Bůh dal svého Syna, to nejcennější, co měl, přestože ho miloval - a to není slabost.
Poté, co Petr Židům předložil fakta o Ježíšově životě, který byl ve Starém zákoně proroky předpovězen, pokračoval dál ve vysvětlování pravd svým posluchačům. Jak můžeme vidět v jeho prohlášení ve Skutcích 2,36, jde rovnou ke kořenu věci. Podívejme se pozorněji na tento verš, přičemž zvažujme klíčová slovní spojení, která zásadním způsobem ovlivňují srdce i mysl posluchačů. V prvním případě slovní spojení „… učinil Bůh Pánem a Mesiášem“ říká, že Bůh svou autoritou učinil Ježíše Pánem a Mesiášem. Ježíš nebyl povýšen do této pozice člověkem, ale samotným Bohem. Uvedené prohlášení muselo mít velký ohlas, protože Židé věděli, že Bůh je naprosto svrchovaný. V další části verše „… toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ – Petr konfrontuje přítomný dav lidí s realitou jejich skutků a myšlenek. Někteří z nich se osobně či fyzicky podíleli na ukřižování Ježíše, jiní spíše zpovzdáli škodolibě a pohrdavě sledovali ukřižování. Reakce lidí na daný výrok nám bude jasnější ve chvíli, když se podíváme na verš 37 v téže kapitole, kde je řečeno následovné: Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“

V následné pozoruhodné a moudré odpovědi apoštola Petra nacházíme princip, který zní: „Lidem potřebujeme sdělit to, co potřebují slyšet a ne to, co chtějí slyšet.“ Je to jeden z momentů, kterému se z Petrova kázání můžeme naučit. Jsem si jist, že mnozí z nich v ten den chtěli raději slyšet slova pochvalného uznání, že se dopustili velikého, záslužného a svatého skutku, když ukřižovali Mesiáše. Přesto v jejich postojích nastává posun a obrat o 180 stupňů, protože jejich srdce byla připravena slyšet, co Petr chtěl říct. A výsledek? „Ti, kteří radostně [ochotně, NBK] přijali jeho slovo, byli pokřtěni a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší.“ (2,41, KMS)
Další užitečná lekce, i když není součástí zkoumaného textu, ale následuje bezprostředně poté, nám ukazuje na Petrovu zanícenost a odvahu. Ve Skutcích 4,3 vidíme situaci, kdy Petr strávil noc ve vězení, protože otevřeně kázal evangelium. Mnozí křesťané dnes trpí, jsou pronásledováni a dokonce i umírají mučednickou smrtí pro svou víru. Jeden z otců rané církve Tertulián řekl: „Krev mučedníků je semenem církve.“

Pokání a víra
Ve svém kázání se Petr obrací k posluchačům a vyzývá je k pokání a víře v Ježíše Krista (2,37-40). Pokání je postoj srdce. Lidé se Petra dotazují: „Co máme dělat?“ Petr jim jednoznačně odpověděl: „Obraťte se“ (CEP), „Čiňte pokání“ (NBK, B21), „Učiňte pokání“ (KMS). Pokání je obecně definováno jako úplný obrat v myšlení a konání. Činit pokání znamená odvrátit se od hříchu. Pokání je totiž začátkem procesu a spolu s vírou spouští řetězovou reakci, což způsobuje celý sled událostí, který pak souhrnně nazýváme slovem znovuzrození nebo obrácení. Petr říká, že odpuštění hříchů a dar Ducha svatého přichází následně po pokání. Odpuštění hříchů je součástí smíření. Tohoto nádherného slibu se podle Joelova proroctví nedostane pouze jim, ale je k dispozici i pro jejich děti.

V apoštolově kázání z knihy Skutků 2,14-3,36 vidíme velice jasně, že Petr, apoštolové a mnozí další přijali v den Letnic křest v Duchu svatém, což je zmocnilo a uschopnilo ke svědectví a službě (Sk 1,8). Byl to Duch svatý, který stál za Petrovým pomazaným a mocným kázáním. Byl to Duch svatý, který posluchače usvědčil z hříchu. Byl to Duch svatý, který je vedl k pokání a k uvěření. A byl to právě Duch svatý, který naplnil nově obrácené svou mocí a touhou následovat Boha. Duch svatý jako Boží osoba tudíž není pouze průvodní znak nebo okrajová záležitost, ale naprostá nezbytnost. On je tím zdrojem všech inspirovaných a úspěšných kázání.
Ducha svatého a život v něm není možné nadobro potlačit. I přes všechna lidská omezení, slabosti a dokonce i selhání je trojjediný Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý „… tentýž včera i dnes i na věky.“ (Žd 13,8)

Vladimír Rafaj

Znaky apoštolského kázání

2011-02-19T09:58:00.000-08:00

Ježíšova poslední slova "budete mi svědky" (Sk 1,8) byla adresována vyděšeným učedníkům a časově předcházela kázání prvních apoštolů. Autor knihy Skutky apoštolů Wave Nunnally v této souvislosti uvádí, že v kontextu Skutků 1,8 se výraz „svědek“ nebo „svědkové“ vztahuje na „zvláštní třídu jednotlivců, kterým je dovoleno poskytnout výpověď ke zjištění skutečnosti, protože jsou s věcí bezprostředně obeznámeni“. Pro Lukáše je tento výraz evidentně důležitý – pro poselství Skutků, kde se vyskytuje 29krát, se stává ústředním. Vhodnou a názornou ukázkou nám budou dvě Petrova kázání pronesena ve Skutcích 2,22-3,26, která srozumitelně ilustrují to, jakým způsobem se učedníci chopili svého úkolu. Proč byla první církev v hlásání evangelia tak úspěšná? Můžeme se z toho něco naučit? Jaké jsou charakteristické znaky obsažené v apoštolském kázání?

V následujících řádcích jednotlivé části mozaiky prozkoumáme a zjistíme, že do sebe nádherně zapadají. Především se zamysleme nad Ježíšem, který žil na této zemi. Všechna kázání Petr začíná přímočaře a bez okolků konfrontuje své posluchače s Osobou, která žila mezi nimi. V den Letnic Petr zahájil kázání oslovením: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vámi mocnými činy, divy …“ (Sk 2,22). Přitom apeloval na poznání svých posluchačů. Zvěst o Ježíši se roznesla daleko a on se stal široce známý právě pro toto zvláštní označení. Nový zákon se na tohle označení často odkazuje. Kupříkladu muž posedlý nečistým duchem zavolal: "Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský?" (Mk 1,24, KMS). Evangelista Matouš zaznamenává událost, která v Jeruzalémě způsobila značný rozruch a pozdvižení. Ježíš triumfálně vstupuje do města a všechen lid se ptá: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídají: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ (21,10-11). Když ho vojáci v čele s Jidášem přišli zatknout, Ježíš se jich prozíravě ptá: "Koho hledáte?" Vojáci mu odpověděli: "Ježíše Nazaretského …" (J 18,7). Když byl Petr dole na nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek, a ta si všimla Petra, jak se ohřívá, upřeně se na něj podívala a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“ (Mk 14,67). Při vzkříšení anděl sdělil zarmouceným ženám: „Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu. Vstal, není tu!“ (Mk 16,6). Petr se chopil tohoto důležitého označení, protože tito lidé – Izraelité byli s tímto pojmem seznámeni. On jim pouze připomněl skutečnost Ježíšova ponížení. Apoštol Pavel v epištole Filipským 2,6-8 náležitě doplňuje: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži.“
Ježíš z Nazaretu nebyl žádnou mystickou, smýšlenou či fiktivní osobou. Mnozí o něm věděli, vždyť Ježíš byl veřejně proslulá postava, která se bezpochyby stala hlavním tématem rozhovorů mnoha lidí po dobu nejméně tří let. Petr s jistotou poznamenává: „Jak sami víte …" (Sk 2,22). Zvěst evangelia je tedy bezpečně a pevně ukotvena v historické realitě.

Jednání a proslovy apoštolů zaznamenané v knize Skutků poskytují hojné důkazy o židovství prvotní církve. Například druhé Petrovo kázání (Sk 3,11-26) bylo ve své podstatě neobyčejně židovské. Začalo otázkami, které souvisí s ohlasem na uzdravení chromého člověka u chrámové brány v Jeruzalémě. Tento zázrak byl událostí, ke které se seběhl zástup. Zde Petr reaguje na zděšení a údiv lidí, kteří byli svědky nevídaného zázraku "Proč nad tím tak žasnete?“ a“Proč na nás hledíte?" (3,12). Tato reakce byla vyústěním nadpřirozeného a svrchovaného Božího jednání, protože tento muž byl mnoho let chromý, žebral a teď je na nohou. Petr opět začíná svým pověstným oslovením „Muži izraelští“. Petrův následný výběr slov není náhodný či nedbalý. Záměrně používá slova "Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců …" (3,13a). Tímto způsobem jim připomněl jejich minulost. Židé byli lidé Písma, smlouvy a proroků. Jaká to historie, jaké to dědictví? Měli záznamy o divech a zázracích, jež se jako zlatá niť táhnou mnoha staletími. V posledních dnech ale viděli tolik projevů moci Boží. Mnozí byli svědky těchto zázraků a uznávali je, ale naneštěstí přesto zatvrdili svá srdce. Co tím Petr zamýšlel? Jednoduše jim připomíná Boha jejich praotců, Boha jejich historie. Petr však u tohoto konstatování nezůstává, ale pokračuje dál: „… oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit“ (3,13b). Tito jeruzalémští židé dobře vědí, kdo Ježíš je.

Další důležitý znak obsažený v apoštolském kázání je konfrontace posluchačů s ukřižovaným Ježíšem. Petr se zaměřil na osobu Ježíše a pronesl: "Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili" (2,23). V tomto výroku nacházíme veškeré tajemství kříže. Kříž jedná s hříšníkem. V kříži apoštol poznal podstatnou skutečnost a sice jak Boží, tak i lidské hledisko. My nejsme zachráněni zabitím muže. Jsme zachráněni tím Jedním, který dobrovolně vydal sám sebe do rukou bezbožníků prostřednictvím „uložené rady a předzvědění“ (BK), „uloženého rozhodnutí a předzvědění“ (NBK), „jisté vůle a prozřetelnosti“ (B21). V těchto teologických pojmech a slovních spojeních spatřujeme Boží plán, který se rozsahově nevymykal jeho záměrům. Právě naopak, Boží plán byl vykonán v souladu s jeho záměry. Petr chce říci, že Kristova oběť Otce ani Syna nezaskočila. Ježíšova smrt nebyla náhoda ani nehoda, ale svrchované Boží dílo uskutečněné v lidských dějinách za účelem věčného záměru a plánu.
Petr vynáší na povrch všechnu vinu hříšníka a kontrastuje ji ve světle kříže. Apoštol rozpoznává dva lidské faktory: "vy" a "bezbožníci". První uvedený výraz se týká Izraelců, které oslovuje. Obrat „rukama bezbožníků“ v řečtině zní doslova „rukama bezzákonných mužů“, tj. mužů jednajících proti zákonu. Horton naznačuje, že jako tito protizákonně jednající mužové by měli být identifikováni Pilát a římští vojáci. V Římanech 3,23 Pavel konstatuje „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Náš tak zvaný „normální“ život nedosahuje Boží slávy. Člověk upadl do hříchu, když začal prosazovat svou vůli proti vůli Stvořitele a rozhodl se udělat něco, co bylo v protikladu s Božím záměrem. Z lidského hlediska byla smrt Ježíše způsobena hříchem.
Ve své druhé promluvě Petr uvádí: „Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky“ (Sk 3,14-15). Tím, co právě Petr předeslal, byla posílena vina Izraele. To je ta lidská strana (hledisko) kříže. Později Petr dodává: "Bratří, vím, že jste to udělali z nevědomosti stejně jako vaši vůdcové. Bůh to dopustil, aby se naplnilo, co předpověděl ústy všech svých proroků, že Mesiáš bude trpět.“ (3,17-18, B21). Petr je tímto však neomlouvá, jednoduše ale raději přijímá fakt o tom, co řekl Ježíš v hodině své smrti. "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." (L 23,34). Dovedl je do bodu, kdy byli nuceni uvědomit si svou vinu a zároveň jim ukázal, že se tak stalo z jejich vůle a na základě jejich vlastního rozhodnutí. Nunnally poznamenává, že ze své zodpovědnosti se nemohou vykroutit tvrzením, že tuto popravu vykonali vlastně Římané. Skutečnost, že někdo zhřešil, znamená, že je před Bohem vinen. Ale i přes předem promyšlené, tj. úkladné, zabití Ježíše Bůh sledoval svůj věčný plán milosti, který zvítězil nad lidským hříchem a naplnil své záměry. A to je Boží strana (hledisko) kříže.

Třetím důležitým znakem v Petrově kázání byla skutečnost Ježíšova vzkříšení. Petr nadále trvá na totožnosti osoby Ježíše a říká: "Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci." (2,24). To byl klíčový moment. Hlásání Kristova utrpení není úplné, není-li hlásáno jeho vítězství nad hrobem. Tohle byl s největší pravděpodobností první veřejný výrok o Kristově vzkříšení. Toto netvrdili lidé, kteří žili později po údajném vzkříšení, ale mluvili tak Ježíšovi současníci a očití svědkové hned během několika týdnů po Ježíšově zmrtvýchvstání v Jeruzalémě. V době, kdy ještě bylo zcela možné ověřit si prohlášení svědků, přivést je k výslechu, apoštol otevřeně prohlašuje vzkříšení jako fakt, který lidé nepotřebují jako důkaz, protože je jim to známé. Tato výpověď je jednoduchá a explicitní – „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“. Petr nepředstavuje vzkříšení Krista formou různých lidských důkazů, i když hovoří, že "všichni jsme toho svědky“ (2,32; 3,15). Pokud je jeho argument o Ježíši pravdivý, pak vzkříšení bylo nezbytně nutné. Tento Ježíš z Nazaretu se opravdu prokazoval nevšedními skutky, divy a zázraky, naprostou bezhříšností, a nakonec, i když zemřel, smrt ho nemohla zadržet. Bůh Otec jej slavně vzkřísil z mrtvých.

Tyto tři znaky v apoštolském kázání - Syn Boží chodil po této zemi, zemřel a pak byl vzkříšen - způsobily usvědčení z hříchu v srdci posluchačů. Skutečnosti obsažené v Petrově poselství jsou důležité i pro dnešek a neměly by chybět v našich kázáních. Petr pod vedením Ducha svatého použil takové prvky, o kterých byl přesvědčen, že podporují platnost a účinnost evangelijního sdělení. Mnozí kazatelé dnes používají složitá slova, aby vysvětlili jednoduché pravdy. Musíme se však naučit znát naše publikum lépe než naše slovníky. Lidé v naší době potřebují slyšet, že Ježíš chce být jejich osobní Spasitel a Přítel. Petr nám jednoduše připomíná, že Ježíš nepřišel ohrozit integritu Božího slova, ale ho naplnit.
Ale jsme i my ochotni platit jakoukoliv cenu?

Vladimír Rafaj

Intenzita a účinnost vykoupení

2011-02-18T06:00:00.000-08:00

„V něm [tj. v Kristu] máme skrze jeho krev vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti …“(Efezským 1,7)

Vykoupení je klíčovým teologickým pojmem a může být definováno jako „vysvobození na základě zaplacení výkupného“. Je výrazem pro akt, jímž po složení určité částky získal otrok svobodu. Tento princip spatřujeme ve Starém zákoně na příkladě, kdy Izrael byl vykoupen z egyptského područí.
1) Slovo vykoupení se zde používá k popisu vysvobození Izraele v Exodu 6,6. Písmo, a zvláště pak Nový zákon nám ukazuje, že jediným řešením veškeré potřeby člověka je Ježíš, Boží Syn. Ve zmíněném verši Efezským 1,7 je řeč o Ježíši Kristu, jenž je Vykupitelem (hebr. goel). Vykoupil padlé lidstvo z otroctví hříchu. Jedině Bůh ví, jak s našimi hříchy naložit.
2) Do jaké míry však je hříšník v zajetí nebo v otroctví? Apoštol Pavel píše Timoteovi, aby „poučoval odpůrce, snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatuji se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho [ďáblově] vůli“ (2Tm 2,25-26). Čím více a déle se člověk podílí na hříchu, tím méně uspokojení na oplátku dostává. Hříšník je vykoupen přímo z ďáblovy pasti, z ďáblových spárů.
3) Jaká je tedy cena vykoupení? Krev Božího beránka (srov. Sk 20,28; 1K 6,20; 1Pt 1,18-19). Výkupné tedy složil někdo jiný než ten, kdo svobodu získává. Ježíšova krev má výkupní cenu. Hřích začíná neposlušností a způsobuje nejprve odcizení člověka Bohu a pak vytváří překážku pro jeho důvěrné obecenství s Bohem. Ježíš se snížil k tomu, aby žil v srdci hříšníka zachráněného milostí.
4) Co je požehnaným plodem či ovocem vykoupení? Odpověď nacházíme v tomtéž verši. Je to odpuštění, které je pouze jedním z ovoce neboli požehnání vykoupení. Ježíš zemřel místo nás, aby nám získal odpuštění.

Vladimír Rafaj

Misijní výjezd Slovensko - Rumunsko 2011

2011-02-13T14:11:00.001-08:00

„S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“ (Izajáš 55,12-13)

Jsme biblickou školou, která je zaměřená na misii domácí i zahraniční. I letos v dubnu se uskuteční misijní výjezd studentů na Slovensko a do Rumunska. Záměrné načasování výjezdu do velikonočního týdne poskytne týmu příležitost navázat na poselství Velikonoc.

Kromě stovek ujetých kilometrů a kromě pobytu v neznámém prostředí a v odlišné kultuře bude náplň naší práce velice pestrá. Sloužit budeme duchovně i zcela prakticky. Jednoduše to bude taková všehochuť různorodých činností, které studentům nabídnou možnost vyzkoušet si v terénu to, o čem se průběžně ve škole učí. Studenti již dnes připravují scénky, soutěže, hry, písně, osobní svědectví a další formy evangelizace.

Důraz při tom klademe především na 3 hlavní cíle: 1) umožnit studentům v rámci misijní praxe navázat na teoretickou průpravu, 2) rozšířit jejich obzor v oblasti misijní a evangelizační práce a 3) navázat na dobré vztahy z předchozích let.

Věřím, že celý výjezd přinese jen a jen pozitivní ohlasy a vyhlídky na možnou spolupráci v budoucnosti. Věřím, že získané zkušenosti přinesou vytoužené a očekávané ovoce, které pak bude zpětně uplatněno a využito ve výuce.

Vladimír Rafaj, vedoucí výjezdu VOŠMT Kolín

Slovo moudrosti a slovo poznání

2011-02-13T13:52:00.000-08:00

Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha. (1K 12, 7-8)

Duchovní dary jsou nadpřirozené projevy milosti, které úzce souvisejí s letniční praxí. Příklady těchto darů najdeme v dějinách církve, zvláště pak v dobách probuzení.
Jelikož dar slova moudrosti a dar slova poznání v rámci duchovních darů řadíme do skupiny tzv. darů zjevení, pojednám v tomto příspěvku o těchto dvou darech najednou. Tyto dary velice často působí podobně ve smyslu účelu a funkce (1K 12,7), avšak jak slovo moudrosti, tak slovo poznání jsou rozdílná ve smyslu povahy a aplikace. Obecně řečeno, moudrost odpovídá na otázku jak, poznání na otázku co. Potřebujeme obojí. Jednotícím prvkem u těchto darů je fakt, že oba působí v oblasti rozumu. Jsou dány, aby pomohly služebníkům v kázání nebo vyučování Božího slova a v budování církve a jako takové jsou určeny pro zvláštní příležitosti. Stanley Horton v této souvislosti zdůrazňuje důležitost souhry a spolupráce mezi Bohem, který zde vystupuje v roli dárce a člověkem, který je obdarován: „Je velmi důležité naučit se používat lidských zdrojů a možností a být přitom závislý na Duchu. Dary Ducha jsou stále Božím prvotním prostředkem duchovního i početního budování církve. Nic jiného to nemůže nahradit.“ Ralph Riggs poznamenává: „Dary si není možné zasloužit … nedají se od dárce vynutit … Svatý Duch je poskytuje milostí.“
V pojednání o zmíněných darech uvedu nejprve základní definici jednotlivého daru, poté bude následovat vysvětlení daru a nakonec účel a aplikace daru.

Slovo moudrosti
Moudrost je v obecném smyslu definována jako „poznání a dobrý úsudek“. Slovo moudrosti je část zjevené Boží pravdy vyslovená v pravý čas. Tento dar přesahuje jak lidskou moudrost, tak lidskou připravenost. Bůh bez přestání pracuje a jedná s člověkem. Především z Bible, ale mnohdy i z vlastních zkušeností se dozvídáme o Boží nesmírné moudrosti a poznání - jsou bezmezné. „Duch svatý dává slovo moudrosti, aby člověk mohl poznat, co dělat ve chvílích krize. Nejde zde jen o pouhou lidskou moudrost, která je založena na předchozí zkušenosti, ale o zvláštní moudrost, která je dána kvůli tomu, abychom si dokázali poradit s konkrétní situací. Může, ale také nemusí obsahovat slovo poznání.“ Ulonska o tom napsal: „Člověk, který dnes promluví v Duchu slovo moudrosti, může být při jiné příležitosti bezmocný, nebo bude jednat dokonce bláznivě. Ale díky inspiraci je mu v určité věci dáno náhle zjevení. Tato slova moudrosti nepocházejí z jeho intelektu, nýbrž z inspirace.“ To znamená, že ten, kdo tímto darem slouží, není nutně moudřejší než ostatní.

Pro svou praktickou povahu dar slova moudrosti, spíše než dar poznání nebo proroctví, je darem vedení, jelikož vedení musí být založeno na Boží moudrosti. Kdy a za jakých okolností se projevuje tento dar? Aplikaci daru moudrosti nacházíme zejména v knize Skutků při různých příležitostech a za různých okolností. Slovo moudrosti bylo dáno k vedení mladé církve v situaci, kdy se první církev v Jeruzalémě nemohla spoléhat na lidskou moudrost ani své schopnosti, ale byla naprosto odkázána na Boží nadpřirozený vhled do konkrétních potřeb. Tak tomu bylo například v případě, kdy se apoštolové nestydí mluvit veřejně a směle o vzkříšeném Ježíši, načež vzápětí přišlo potrestání v podobě vězení a bití. Oni však v této kritické situaci obstojí a svým osobním příkladem určují a ukazují směr posílení slovem moudrosti, které pronáší Petr a Jan, aktéři zmíněného incidentu (4,8-14.19-21). I o něco později se v životě nedávno zrozeného křesťanského společenství znovu a opět projevoval dar moudrosti zejména v souvislosti s vedením a řízením církve (Sk 6,1-10; 15 atd.). Slovo moudrosti je tedy velice nápomocné zvláště vedoucím církve. Další uplatnění daru slova moudrosti nacházíme v situacích, kdy byli lidé v nesnázích. Dar slova moudrosti je typický i pro službu apoštola Pavla. Pavel promlouval slovo moudrosti k věřícím v Korintě, které vložil Duch svatý hluboko do jeho srdce (viz 1K 2,5-15).

Slovo poznání
Slovo poznání je zjevení části Boží moudrosti, která je daná člověku. Horton nám připomíná, že moudrost má co do činění se správnou aplikací poznání a slovo poznání tedy má velmi blízký vztah k daru slova moudrosti (2K 2,14; 4,6; Ef 1,17-23; Ko 1,9-10). „Duch svatý zná mysl Boží. Pokaždé, když to bude potřebné, může zjevit část tohoto Božího poznání. Může to být předpověď budoucnosti nebo něco, co se děje právě nyní na jiném místě a co potřebuješ vědět, nebo to také může být něco z minulosti, co si potřebuješ připomenout. Nebude ti dán dar poznání, abys věděl všechno, ale pouze slovo poznání – v okamžiku, kdy to bude potřebné.“ Poznání je tedy nezbytným předpokladem moudrosti a učení. Něco z toho zakoušíme, když nám Duch svatý zjevuje smysl Slova, pravdu, která je pro nás nová, kterou jsme předtím neznali. Donald Gee si proto všímá úzké souvislosti tohoto daru s učením Božího slova a charakterizuje jej jako „záblesky pochopení pravdy, které pronikají až tam, kam … rozum bez pomoci nedosáhne.“ Každý, kdo promlouval darem slova poznání, řekl něco, co nemohl vědět sám ze sebe, aniž mu to zjevil Ducha svatý.

Kniha Skutků je knihou akce a především knihou skutků prvních apoštolů pod vedením Ducha svatého a nejranějším zachovaným historickým záznamem o vývoji a růstu apoštolské církve.
Slovo poznání se průběžně objevuje v celé knize Skutků. Příklad můžeme vidět v Petrově rozpoznání podvodu Ananiáše a Safiry (Sk 5,1-10). Petr pokáral Ananiáše: „Lhal si Duchu svatému … Nelhal si lidem, ale Bohu!“ (Sk 5,3-4), a přitom se v celém proslovu vůbec nezmiňuje o sobě. Horton naznačuje, že Petrovy otázky pocházejí ze slova poznání – daru Ducha, který věřícímu umožňuje vidět nebo vědět o osobě nebo situaci více, než je lidsky možné. Další příklad můžeme vidět v domě zbožného Kornelia v Cesareji. Přestože učedníci měli potíže s tím, že Bůh pohany přijímá, nemůžou ignorovat důkazy, když „… je slyšeli mluvit v jazycích a velebit Boha.“ (Sk 10,46, B21) Petr dochází k jednoznačnému závěru, který vyjadřuje prohlášením: „Kdo [tomu] může zabránit?“ (Sk 10,46-47) Skrze něj přišlo konkrétní slovo poznání i na jeruzalémském koncilu (Sk 15,7-11). Petr vidí skrze dar slova poznání špatný postoj kouzelníka Šimona v Samaří a reaguje na vzniklou situaci slovy: „Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti.“ (Sk 8,23) Podobná situace, kdy bylo dáno slovo poznání, nastala ve službě Pavla a Barnabáše. Zde Pavel přímo a naprosto radikálně konfrontuje Elymasův odpor, jenž se snaží překroutit a zkreslit evangelium (rys falešných proroků). Skutky nám líčí situaci slovy: „V tu chvíli byl Pavel naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ (13,9-10)

Účelem slova moudrosti a slova poznání je budování Kristova těla. To je pravidlo charakteristické pro všechny dary milosti. „Všechno ať slouží společnému růstu“ (1K 14,26). Každý z nás je součástí jediného těla. Jsme jedno s živým Kristem. Každý z nás, na svém místě je církví. Církev je tudíž živým organismem, má nadpřirozený charakter a nemůže fungovat bez duchovních darů. Duch svatý rozděluje dary, aby mohli být všichni věřící požehnáni, a aby mohla být budována církev.

Závěrem uvádím citát, který ať je pro nás ponaučením a mementem, ale zároveň i výzvou a nadějí, abychom se my sami nestali církví laodikejského typu (Zj 3,14-22), která padla za oběť bezzubosti a vlažnosti, a to zcela a jistě Církev zabíjí. Nikdo totiž není proti tomuto fenoménu opravdu imunní. „Proč chřadnou mnozí křesťané v duchovním životě, proč se mnohých zmocňuje duchovní úpadek, proč zakrněli ve zbožnosti? Odpověď zpravidla najdeme v tom, že nevyužívají možnosti těžit z bohatství darů, které nám Bůh poskytl k životu víry. Svým nezájmem, netečností, pokud se týká růstu v poznání Boha, svou nevědomostí zabraňují tomu, aby jejich život a zbožnost byly syceny, síleny, obohaceny a zušlechtěny těmi Božími dary milosti, které on volně poskytl svou mocí.“

Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT

Dar proroctví

2011-02-13T13:48:00.000-08:00

Dar proroctví aktuální i dnes

„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. … jinému zase proroctví…“ (1. Korintským 12, 4-7.10)

Tématem dnešního zamyšlení je dar proroctví. O daru proroctví, prorocích a prorocké službě bylo již napsáno mnoho knih, článků a různých odborných pojednání, často i protichůdných. Mnohdy se poměrně jednoznačně pravdivá tvrzení stávají předmětem rozdílných názorových proudů. Není divu, že ve velkém množství výkladů duchovních darů dochází zejména v případě darů jazyků, výkladu jazyků a proroctví velmi často k značnému překrytí nebo dokonce až k záměnám projevů těchto darů. Skutečností však je, že se nejedná pouze o teologickou definici pojmů a konceptů, ale také o obsah a praxi.

Na úvod však chci předeslat, že na dary jako takové je možné pohlížet dvěma způsoby. První způsob, který souvisí s Božím psaným zjevením, hovoří, že některé dary již zanikly, především ve své nadpřirozené či zázračné formě. Druhý způsob věří, že všechno to, co Bible učí o darech v novozákonní době, je stále platné i pro současnou církev. Otázka, která se v této souvislosti naskýtá, je následovná: Má vůbec nějaký význam usilovat o konkrétní dary? Co je normou? Co měřítkem? Věřím, že zvláště pro letniční věřící otázka platnosti a aktuálnosti duchovních darů je vyjádřena poslušností a důvěrou tomu, co hovoří celá Bible a co je uplatňováno v praxi. Boží moc působící ve věřícím a skrze něj znásobuje jeho potenciál v oblasti obdarování a služby. Duchovní dary svěřuje Duch svatý, aby zmocnil církev Ježíše Krista. Není možné si je jakýmkoli způsobem zasloužit.

Dar proroctví má zásadní význam pro společný prospěch církve, protože je dílem Ducha svatého (1. Korintským 12,4). Co vlastně proroctví je? Základní definici uvádí Ralph M. Riggs, který v této souvislosti hovoří, že proroctví je „mluvení vlastním jazykem v Boží moci nebo nadpřirozená schopnost prohlašovat (oznamovat) i předpovídat.“ Bylo by chybné si myslet, že prorokování je běžné kázání. Jako všechny ostatní dary Ducha je i ono nadpřirozené. Přesto Reinhold Ulonska doplňuje, že „kousek proroctví se projevuje v každém inspirovaném kázání“.

První epištola Korintským 12 ukazuje, že všechny dary bez výjimky jsou užitečné. Přesto však korintský sbor potřeboval zvláštní usměrnění a vedení týkající se fungování ve dvou darech: jazyky a proroctví. To je pravděpodobně důvod, proč 14. kapitola nepojednává o všech darech. Nicméně, základní principy, které máme ve 14. kapitole, můžou být celkem dobře aplikovány i na ostatní dary.
V apoštolské době dar proroctví měl dvě části. Jedna se týkala sdělení poselství od Boha k lidem skrze proroka. To byl nadpřirozený dar. A aby bylo možné pro lidi rozlišit mezi falešnými a pravými proroky, Duch dával dar „rozlišování duchů“ pro ostatní věřící. Samotná skutečnost, že prorok mluvil skrze zjevení, prakticky odhalovala existenci falešných proroků. Všimnout si toho můžeme jak ve Starém, tak i v Novém zákoně.
Ve starozákonní době prorok byl člověk vyvolený k zvláštnímu úkolu. To, že si jej Bůh vyvolil, nijak nesouviselo s rodem, pokolením nebo intelektuálním vzděláním. Hlavní zodpovědnost proroka bylo přijmout poselství od Boha a promlouvat v Hospodinově jménu. Poselství takového člověka tedy nepocházelo z jeho vlastní hlavy, nýbrž od Boha. Přijímání a předávání prorockých poselství bylo inspirováno samotným Bohem. Avšak nepotlačeny zůstaly zároveň lidské schopnosti, osobnost a způsob vyjadřování. Prorok byl nástrojem v Božích rukou, nikoli automatem.
Novozákonní věřící nemají pohrdat proroctvími, ale „všechno prověřovat, co je dobré, toho se držet“ (1. Tesalonickým 5, 20-21, NBK). Anthony D. Palma, americký letniční učitel Bible, říká, že každá osoba, která pronese proroctví, může být v tu chvíli nazvána prorokem nebo prorokyní. Ale důraz v Novém zákoně je na dar proroctví a nikoli na proroka jako dar.

Podle 1. listu Korintským 14,3 „…ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení“ (NBK). Dar proroctví tedy má být použitý „v rozšířeném smyslu k duchovnímu užitku, k předkládání přijaté pravdy Božímu lidu nikoliv přímým zjevením, ale pozorným studiem celého, neomylného a bezchybného Božího slova.“ Je to práce Ducha svatého, aby osvítil mysl těch, kdo jsou povoláni do prorocké služby tak, aby uvěřili a porozuměli Božímu slovu a uplatnili ho v takové míře, kterou je nemožné dosáhnout bez daru proroctví. Může to znít jako nová pravda čerstvě zjevená, ale aby byla biblická, musí být založena na Božím slově. Je rozdíl mezi doktrínou a vedením. Není nic nového na doktríně, ale Bůh dává nový směr, který je mnohdy chápán jako proroctví. Ti, kdo dar proroctví používají pravidelně, se nazývají proroci. Avšak tento dar může používat kterýkoli věřící. Musí to však být pečlivě (a veřejně) zvažováno „ostatními“, totiž shromážděním (1. Korintským 14,29). Vše, co je nutno zdůraznit, je, že dar proroctví byl k dispozici všem členům sboru, a to nejen těm, kdo měli oficiální úřad jako proroci.

Někdo jednou řekl: „My bez Boha nemůžeme, Bůh bez nás nechce.“ Duch svatý se bude projevovat nebo udělá svou přítomnost veřejně známou, jasnou a otevřenou tím, že dává nádhernou škálu duchovních darů na té stupnici Boží rozmanitosti a různorodosti, kdy každý z nich je dán ke společnému prospěchu nikoliv jednotlivce, ale pro užitek celé církve nebo těla. My potřebujeme dary Ducha svatého. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru proroctví.

Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT

Dar mocných činů

2010-05-17T13:47:00.000-07:00

„Někomu působení mocných činů“ (1K 12,10)

Milí bratři a sestry, tentokrát se podíváme na jeden z velice důležitých duchovních darů, který nám nabízí apoštol Pavel v První epištole Korintským 12,10. Konkrétně jde o dar působení mocných činů.
Úvodem jen připomenu skutečnost, že epištola Korintským je apoštolský list, ve kterém apoštol dává pokyny sboru, který sám založil. Zabývá se jednak situací sboru, jak ji vylíčili bratři z Korintu, jednak písemně předloženými otázkami. Hörster poznamenává, že se v tomto případě nejedná o dialog se sborem, ale o určení zásad, které mají ve sboru platit. Pavel jako zakladatel se k tomu cítí oprávněn. Vždyť Pavlovo mimořádné vzdělání, zapálení pro Boha a víru nás jaksi přirozeně, a zcela oprávněně vede k disciplíně, obdivu, ale i bázni. Pavel je znepokojen posledním vývojem situace a v dopise zápasí o svůj sbor. Mezi sborem a Pavlem vzniklo pouto, které nebylo možné zpřetrhat. V mnoha otázkách jim radí, chce jim být nablízku a k dispozici. Jedná se mu o to, aby jim pomohl v co nejširší možné míře.

Novozákonní církev se dnes ptá: Jelikož Bůh dal své církvi charismata, jak je máme rozumně užívat? Jaký je postup a jaká jsou nebezpečí? S jistotou můžeme říci, že křesťané mají duchovně růst v plnost novosmluvní služby Ducha (viz Ef 4,15; 1Te 3,12; 2Te 1,3). To každému z nás přináší celou řadu zcela nových duchovních zkušeností a zároveň prohlubuje či obohacuje ty dřívější.

V češtině se pro „mocné činy“ ustálil výraz „zázraky“. „Dar činění divů“ nebo „dar konání zázraků“ (B21) pracuje s klíčovým výrazem "zázraky", který v původině doslovně znamená "působení mocí". Reinhold Ulonska si všímá, že jak „působení“, tak i „moc“ jsou v množném čísle. Většina překladů Nového zákona obvykle odkazuje na zázraky jako "znamení" (J 2,11) nebo "znamení a zázraky" (J 4,48; Sk 5,12; 15,12). Pavel obhajuje své apoštolství slovy: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ (2K 12,12)
Zázrak je definován jako Bohem způsobené narušení přirozeného běhu přírody. Tato definice uznává, že příroda funguje na základě určitého souboru pravidel, ale zároveň i to, že Bůh je tím, kdo ovládá přírodu a někdy tato pravidla dočasně mění, aby dosáhl svých cílů. Zázrak je něco, co se vymyká všem známým fyzikálním zákonům. Je to událost duchovní podstaty, která má svůj původ v samotném Bohu a v jeho svrchované moci. Zázrak je něco, co přesahuje hranice uzdravení nebo přírodního zákona. Je to událost, která závisí od přímého Božího zásahu, a která je výsledkem zjevení neobyčejné Boží moci. Například, vzkříšení z mrtvých, únik z vězení, přeměna vody ve víno apod.
Skutečnost, že dary Ducha jsou nadpřirozené, také znamená, že nepřicházejí z moci člověka. Charismata jako taková jsou darem Ducha svatého. Jsou zásahem Božím do lidského světa. Působení Ducha přichází s velkou mocí. Nemůže je vyprodukovat lidská schopnost. Duchovní dary jsou mimořádná obdarování nad rámec běžného talentu. Duchovní dar pochází pouze z jediného zdroje – od Boha. „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel …“ (Jk 1,17)

Letniční učitel Anthony Palma poukazuje na to, že "působení" se používá téměř výhradně k činnosti Boží (Mt 14,2; Mk 6,14; Ga 3,5; F 3,21) nebo k činnosti satana (2Te 2,7.9; Ef 2,2). Proto zastává tento názor především v souvislosti s konfliktem mezi Bohem a satanem. Tyto skutky moci způsobují satanovi porážku a mohou být projevem soudu, jako tomu bylo v případě postižení slepotou kouzelníka Elymase (Sk 13,9-11), vysvobození z vězení a vyhnání démonů.
Jistý nevěřící člověk řekl, že kdyby slyšel na ulici kázat evangelium, zapnul by si televizi a vrátil by se zpět ke sledování svého oblíbeného programu. Ale pokud by se doslechl, že někdo na ulici činí zázraky a divy, v té chvíli by všeho nechal a šel se podívat, co se tam děje. Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že lidé jsou fascinováni okázalostí, neobvyklostí a jsou přitahováni zvědavostí. A to i přesto, že zvědavost nemusí být vždy dobrá či užitečná, nicméně však je v životě velmi běžná.

Je zřejmé, že zázraky, které provedl Ježíš a apoštolové, potvrdily pravost a autentičnost jejich výroků o divotvorné moci, čímž poskytly neklamný důkaz jejich poselství. Ježíš konal a učil v síle Ducha, stejně tak apoštolové přijímali sílu téhož Ducha pro hlásání evangelia. Pamatujme na to, že lidé kladli Ježíši a apoštolům tutéž otázku: "Jak můžeme vědět, že jste to, co říkáte, a že jsou vaše slova pravdivá?" To nebyla nevhodná otázka. V důležitých momentech se Bůh sám lidem znovu a znovu projevil působením mocných činů, divů a zázraků, takže měli vnější potvrzení, že slova, která slyšeli od Božích služebníků, byla pravdivá. Duch svatý používal k činění divů a zázraků první apoštoly jako důkaz, že jsou Kristovými posly vysláni pro speciální úkol: ohlašovat novou éru v lidských dějinách.
Jeden pozoruhodný příklad, který ilustruje tento princip, má co do činění s Eliášem na hoře Karmel. Eliáš byl zapojen do vážného konfliktu, v němž se Izraelci museli rozhodnout mezi Bohem a Bálem. Izraelskému lidu tím dává najevo, že by měli hledat odpovídající znamení, zdali je Bůh skutečným Bohem a Pánem. Bálovi služebníci vykřikovali v zoufalství na svého boha, ale nic se nestalo. Poté, co Eliáš polil vodou zvířecí oběť i oltář, Bůh poslal z nebe oheň, aby pohltil oběť i přesto, že byla nasáklá vodou. To byl zázrak!

Nicméně je zajímavé, že mnoho velkých mužů jak ve Starém, tak i v Novém zákoně neprovedlo žádné zázraky. O předchůdci Pána Ježíše, o Janu Křtitelovi mnozí říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm [Ježíš] řekl, je pravda. A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo.“ (J 10,41-42) I když Jan neučinil žádný zázrak, vyvýšil Pána Ježíše Krista takovým způsobem a do takové míry, že mnozí pak Ježíše přijali. Nezapomeňme, že Ježíš vysoce hodnotí osobu a službu Jana Křtitele: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel …“ (Mt 11,11) Ulonska poznamenává: „Tento dar nesmíme zužovat na dar „činění divů“. K projevům mocí mohou patřit i divy, mohou to však být i takové projevy, které bychom nikdy za „divy“ neoznačili. Uděláme dobře, když v souladu s původním textem ponecháme tomuto charismatu jeho šíři a zachováme si velkou otevřenost.“
Proč dnes vidíme tak málo zřetelných zázraků, o kterých čteme v Bibli? Snad je to proto, že křesťané mají malou víru? Nebo by to mohlo být kvůli tomu, že Bůh nechce, aby se tyto veliké věci děly právě teď? Je možné, že znamení a zázraky byly dary vhodné zejména pro zvláštní okolnosti v prvotní církvi?
Jsem si jist, že i dnes můžeme říct, že evangelium je zvěstováno v moci, hranice křesťanské víry jsou posouvány a situace je srovnatelná se situací v prvním století. Zázraky a divy doprovázejí zvěst evangelia (George Fox, Smith Wigglesworth, Kathryn Kuhlmanová, Reinhard Bonke atd.). Edward Irving (1792-1834), brilantní londýnský kazatel vedl lidi k probuzení, kdy se Duch svatý zjevně projevoval mluvením v jazycích, výkladu, proroctví a činěním divů. Starozákonní proroci Ozeáš a Jóel ve svých výpovědích ujišťují Boží lid o blížícím se konci věku, kdy bude možné očekávat zvýšené množství zázraků (Oz 14; Jl 2,28-32). Ježíš ujišťuje své věrné, že budou činit "ještě větší skutky" (J 14,12). Co by mohlo být větší, než ty skutky, které dělal On sám: uzdravoval nemocné, navracel zrak, křísil mrtvé, vyháněl démony?
Na důkaz Jeho smrti a zmrtvýchvstání nyní máme evangelium, které přináší odpuštění hříchů a proměnu života. Proměněný život je největší ze všech zázraků. Čím více se přibližuje den Pánova druhého příchodu, tím spíše budeme svědky napínavých a dramatických výskytů divů a zázraků, které budou demonstrovat Boží moc v tomto pochybovačném a skeptickém světě. Stejně tak budeme svědky zvýšené agrese a úsilí satana o to, aby se projevil a zviditelnil napodobováním Božích skutků a rozpoutáváním nepřátelství vůči Bohu a církvi s ještě větší intenzitou.

Moc Ducha svatého je dostupná i dnes pro každého věřícího (1K 12,7). My všichni jsme byli povoláni, aby naše životy byly nástroje, kterými bude k ostatním lidem proudit život a Boží milost. (J 10,10) Učedníci nejsou povoláni, aby dělali všichni totéž a stejným způsobem. Nemáme všichni stejné dary. Dary, které jsme dostali od Boha, jsou dle toho, jací jsme a do jaké práce nás Pán povolal.

Vladimír Rafaj

Nenech si ujít příležitost!

2010-05-17T13:37:00.000-07:00

Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. (Efezským 5,15-17)

Novozákonní Boží lid je povolán především do vztahu s Bohem skrze Ježíše Krista a je oddělen pro službu (1. Korintským 1,9). To je úžasná výsada, ale stejně tak i závazek. Proto každý znovuzrozený a opravdově věřící člověk ví, že nemůže úspěšně žít bez modlitby. Uvědomuje si, že bez modlitby neexistuje vítězství. „Modlitba slouží k vyjádření naší důvěry v Boha jako našeho zdroje všech věcí. Modlitba dává věřícímu schopnost vidět v různých situacích Boží záměr, a nikoliv svůj bezprostřední užitek. Modlitba je tedy mocným nástrojem našeho duchovního zápasu.“ (Suwandoko 1996, s. 199) Modlitba má schopnost měnit lidi i okolnosti a přesahuje naše vlastní potřeby, které jsou mnohdy sobecké a krátkozraké. Častokrát se modlíme o to, aby nás Bůh vysvobozoval a ochraňoval před útoky toho zlého, abychom se mohli postavit proti všem svodům, které by chtěly oslabit nebo dokonce zmařit Boží plány. Dobrý Bůh chce pro své věrné to nejlepší!

Stalo se vám už někdy, že jste promarnili jedinečnou příležitost? Pravděpodobně ano. Někdy se za to na sebe velice zlobíme – a oprávněně. Nejednou nás dokáže vyvést z koncentrace lecjaká malichernost, jsme podráždění, napjatí a vystresovaní. Přesto Bohem dané příležitosti jsou mnohdy jako vlak, který vjíždí do stanice. Máte jen pár okamžiků, než se rozhodnete, zda do vlaku nastoupíte či nikoliv. Pokud budete čekat a otálet příliš dlouho, vlak se z nádraží znovu rozjede. Tato příležitost se už nikdy nevrátí! Historie nám ukazuje, že křesťané v průběhu staletí často promrhali zásadní a klíčové příležitosti, které jim Bůh k dispozici dal.

Bůh dal Billy Grahamovi milost ovlivnit velké americké lídry. Při několika příležitostech se setkal s prezidentem USA Johnem F. Kennedym. Jednou se ti dva setkali u příležitosti Národní modlitební snídaně (National Prayer Breakfast) v roce 1963. „Měl jsem chřipku,“ vzpomíná Graham. Poté, co jsem poskytl svůj krátký proslov a on svůj, vyšli jsme z hotelu k prezidentovu autu společně, jak jsme to měli ve zvyku. Na chodníku se ke mně prezident obrátil a vážně řekl: „Billy, mohl byste jet se mnou do Bílého domu? Minutku bych chtěl s vámi mluvit.“ „Pane prezidente, mám horečku,“ zdvořile a taktně jsem oponoval. „Nejenže jsem slabý, ale nechci, abyste ji dostal ode mne. Nemohli bychom počkat pár dní a promluvit si někdy jindy?“ Byla zima, hustě sněžilo a já jsem byl zmrzlý na kost, jelikož jsem tam stál bez kabátu. „Samozřejmě,“ řekl blahosklonně.
Ale tito dva se už nikdy nesetkali. Později téhož roku byl Kennedy zastřelen. Graham komentoval tuto zkušenost slovy: „Moje váhání a nerozhodnost u dveří auta a jeho žádost o setkání se mnou mě pronásledují. O čem prezident přemýšlel? Co se mu honilo hlavou? Co ode mě chtěl? To se už nikdy nedozvím. Od toho dne jsem touto příhodou neustále pronásledován. Byla to chvíle, která se už nikdy nevrátí.“

Mahátma Gándhí je považován za Otce Indie. Byl schopen získat nezávislost pro svůj národ nenásilným způsobem. Byl to muž, který silně ovlivnil celý národ. Ve svých mladších letech žil v Jihoafrické republice, kde byl apartheid oficiální státní politikou. V té době byl otevřen pro evangelium a často diskutoval s křesťany o víře. Jednou v neděli se rozhodl navštívit místní sbor křesťanů. Sedl si, rozhlédl se po místnosti a zjistil, že celé shromáždění tvoří běloši. Pořadatelé rychle přiběhli a poručili Gándhímu, aby odtud odešel. Gándhí později na tuto událost vzpomíná takto: "Stal bych se nepochybně křesťanem, kdyby křesťané jimi byli dvacet čtyři hodiny denně."
Jen si představte, jaký vliv mohl mít tento člověk na Indii, kdyby vydal svůj život Kristu?! To byla jedna z těch promarněných příležitostí. Nezáleží na tom, co naše kultura nebo okolí považuje za morálně správné. Bůh nás bude brát k odpovědnosti za promrhané příležitosti. Nedivme se proto, když slova Písma směřují jako šíp přímo i do našich řad „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ (Římanům 10,14-15a)

Je pro nás tak snadné a pohodlné uvíznout v rušných činnostech a zaměstnáních. Můžou být naše záliby a zájmy, naše každodenní povinnosti nebo dokonce naše služba důvodem pro nevyužití Božích příležitostí? Bible nás důrazně upozorňuje: „Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete!“ V téže epištole Pavel spolehlivě konstatuje: „Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali.“ (Efezským 2,10 B21) Vytěžme co nejvíce z každé Bohem dané příležitosti. Co nejlépe využijme každou možnost. Nikdy není pozdě začít dělat věci správně. Máme pouze jeden život, abychom nesli kříž pro Krista! Pevně věřím, že spolu budeme mít i v nadcházejících dnech příležitosti, které nám Bůh nepochybně dá, abychom zasáhli tuto generaci pro Krista! Nemůžeme zaváhat, jinak budou jedinečné příležitosti navždy ztraceny. Důvěřujme Bohu, že nám pomůže čelit velkým výzvám dneška.

Známý americký evangelista D. L. Moody (1837-1899) s oblibou říkával: „Svět teprve uvidí, co Bůh dokáže skrze člověka, který mu je cele vydán.“ „Chodit s Bohem znamená přinášet duchovní ovoce. Ovocem, které vychází právě ze společenství s Bohem, je Pán oslavený.“ (Gee 1995, s. 82) Uprostřed zmatku a chaosu je naše misie prostá - přinášet potěšení a naději těm, kteří jsou zkroušení srdcem, obtížení hříchem a unavení životem. O tom, koho milujeme, rádi hovoříme. Pokud skutečně a věrně milujeme Pána Ježíše, odrazí se to v našem životním stylu, tj. v myšlení, slovech i ve skutcích.

Závěrem bych se chtěl rozloučit pěknou ilustrací, která mě velice oslovuje. Je o člověku, který upadl do kómatu. Předtím než se mu opět vrátilo vědomí, měl zážitek mimo těla. Prožil, že stál před Bohem, který se ho zeptal: „Co jsi udělal se svým životem?“ On se rozpovídal o mnoha pěkných věcech, které v životě udělal. Bůh ho však po chvíli přeruší a ptá se ho znovu: „Co jsi ale udělal pro Mě?“ Jistě si umíme představit, že po téhle zkušenosti si tento člověk zvolil jiné priority v životě.

Dává tvůj život smysl ve světle věčnosti? Pokud by ses měl postavit před Boha a On se tě zeptá: „Co jsi udělal pro Mě?“ měl bys Mu co odpovědět?
Nenech si proto ujít už žádnou příležitost!

Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT

-------------------

Bibliografie

Gee, Donald. Život v plnosti Ducha. 1. vyd. Bratislava: Kresťanský život, 1995. ISBN 80-7120-020-4.
Suwandoko, Roslim a Duncan, David. Bible a církev: samostatná studijní učebnice. Springfield, MO:
Global University, 1996. ISBN 1-56390-051-3.

Dar víry

2010-02-10T00:08:00.000-08:00

„… a někomu zase víra v témž Duchu …“ (1K 12,9)

Každý nadpřirozený dar má v Písmu oporu, vychází z Písma a má praktické a zcela konkrétní uplatnění. To je pro křesťany povzbuzení a vede je to ke smělosti o tyto dary prosit.
Otázka, kterou si kladu je, jakým způsobem a proč Ježíš buduje svou církev? Odpověď nacházíme v Novém zákoně. Apoštol Pavel nám hovoří, že Církev, která je jeho tělem se vzdělává nebo buduje skrze službu těla podle toho, jak je komu dáno (Ef 4,16). Záměrem pak je, „abychom dospěli do plnosti míry Kristovy“ (Ef 4,13).
Z prvního Pavlova dopisu do Korintu v kapitolách 12 až 14 apoštol dává přesvědčivé pokyny jak poznat pravost darů, jejich původ a cíl a rovněž vyzdvihuje nadřazenost lásky nade všechny dary. Z tohoto oddílu Písma se dozvídáme, že ze všeho, co nám Kristus dal, není nic tak účinné v budování církve jako právě duchovní dary nebo charismata (řecký výraz pro dary, projevy a milosti dány zadarmo skrze Ducha svatého). Proto přirozené schopnosti, i když zaníceně a v pomazání použity, nejsou a nemůžou být náhradou či odměnou za efektivní službu milostivých darů, které se k nám dostávají skrze inspiraci a moc Ducha svatého. Jinými slovy, je to vyjádření nebo výsledek působení Boží milosti, která byla uvolněna skrze Ducha svatého, proto hovoříme o darech Ducha.

Dary jsou součástí Božího zajištění života a jsou přístupné všem, kteří je hledají. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru víry, nad kterým se v tomto příspěvku zamyslíme.
Dar víry můžeme definovat jako schopnost důvěřovat Bohu až za hranici pravděpodobnosti a pozdvihovat víru ostatních lidí. Je to Boží uschopnění věřit, že Bůh v určité situaci dokáže svou moc. Je to zvláštní důvěra od Ducha svatého, že Bůh učiní to, co je potřebné právě v daném okamžiku. Víra je dar, který přináší jistotu do naší služby. Prostřednictvím daru víry získáváme přesvědčení o tom, co Bůh zamýšlí udělat a je nám dána moc, abychom věřili a očekávali, že se tak stane. Víra není věcí rozumu či logického uvažování, zkušeností ani dobré paměti, je to spíš skutek vůle. Vyžaduje dětinskou závislost na Bohu. Ježíš řekl: „Mějte víru v Boha!“ (Mk 11,22).
V této souvislosti Reinhold Ulonska píše: „Když Pavel hovoří o daru víry, myslí na víru, která může „přenášet hory“. Tato víra je odvážnou vírou, která činí znamení. Skrze tuto víru se dějí zázračné věci, které oslavují Boha a slouží k budování církve, činy, které jsou znameními Boží reality v tomto světě. Zpětně pomáhají probouzet víru. Tato víra je dána v „Duchu“, což znamená, že věří Duch víry v člověku. Víra, která v člověku povstává, překonává všechnu jeho malověrnost, jeho strach a přirozené pochybnosti.“
Když dar víry funguje, je to víra Boží, která pracuje skrze člověka. Je to právě tento dar, který způsobuje, aby se Boží slovo stalo skutečností. Víra je největší mocí na světě, protože je prostředkem, kterým se uvolňuje Boží síla v lidských životech.

David Lim připomíná: „Dar víry provázejí vroucí modlitba, mimořádná radost a neobyčejná smělost. Nejde o spásnou víru, ale spíše o zázračnou víru pro zvláštní situaci nebo pro takovou příležitost, jakou bylo třeba Elijášovo střetnutí s Bálovými proroky (1Kr 18,33-35). Může sem patřit i zvláštní schopnost vzbudit víru u druhých, jak to učinil Pavel na lodi při bouři (Sk 27,25) a Ježíš, když uzdravil chlapce posedlého zlým duchem (Mt 17,19-20).“ I když se dar víry může jevit nejméně výrazný ze všech darů moci, je základem pro dar uzdravování i činění zázraků.
Dar víry je určen pro specifické příležitosti a potřeby. Jednoduše je darován Duchem do konkrétních situací. Do srdce člověka je vložen v určitou chvíli pro určitý záměr. Když je potřeba naplněna, je tím uskutečněn i záměr, pro který byl dar dán.
Podobně, jako ostatní duchovní dary, dar víry nám umožňuje použít potenciál, který jsme ve své staré přirozenosti neměli. Je to víra, která se dívá na nemožné a říká: „Ano, stane se to!“ Musíme dát stranou naše úsilí a plány uskutečnit něco svým vlastním způsobem. Musíme se spolehnout na Boží svrchovanost a dobrotu, že k nám bude milostivý v čase nouze. Někdy to může být komunikování víry celého těla Kristova skrze použití jednotlivce. Zdali si nevzpomínáme na období v životě, kdy Duch svatý vanul nad někým, kdo svědčil nebo se modlil a náhle víra byla podnícena v celém shromáždění? Takový dar víry působil prostřednictvím apoštola Pavla a uschopnil ho sloužit novou smlouvou. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2K 3,3-6) Pavlovi v církvích nešlo o samoúčelné předvádění se, i kdyby pramenilo z křesťanské zkušenosti.
Tento dar Pavla uschopnil pomoct jiným k přijetí Ducha skrze slyšení víry (Ga 3,2.5). S jistotou můžeme říct, že tento dar byl projeven ve společné modlitbě, což mělo za následek nové vylití Ducha svatého v Jeruzalémě, kdy „to množství věřících pak mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo ani nenazýval nic z toho, co měl, svým vlastním, ale měli všechny věci společné. Apoštolové vydávali velikou mocí svědectví o vzkříšení Pána Ježíše a veliká milost byla na nich všech.“ (Sk 4,32-33)

Bratři a sestry nikdo z nás nemá na to, aby naplnil Boží požadavky z vlastní síly nebo, aby vykonal práci pro Boží království. Kéž by každý věrný svědek Pána Ježíše Krista mohl používat duchovní dary v moci Ducha svatého. Proto usilujme o celou škálu duchovních darů, zvláště pak o dar víry, který je i dnes tak potřebný v obecenstvích Božího lidu.

Vladimír Rafaj

Jedinečnost Bible

2010-01-04T14:09:00.000-08:00

Celá Bible je nadpřirozeně vnuknuté Boží slovo. Prostřednictvím Bible k nám promlouvá Bůh. To je jeden z mnoha důvodů, proč je na biblické škole věnována značná pozornost studiu Bible. Starý a Nový zákon jsou přehledovými předměty a v učebním plánu biblické školy mají důležité postavení.
Na vzniku starozákonního a novozákonního kánonu se podílelo několik desítek autorů. Tito lidé žili v různých časových obdobích. Měli různá povolání, žili na různých místech, prožívali úzkost, strach a obavy. Všechny tyto zkušenosti však zúročili při psaní Bible. Proto bychom mohli studium Bible přirovnat k cestě, na které poutník prožívá mnohá dobrodružství. Důležitost biblického poselství přesahuje dějinný rámec a určuje či vymezuje průběh a vývoj minulých, přítomných i budoucích událostí.

Starozákonní zjevení je základem pro plnější zjevení v Novém zákoně. Názvem Starý zákon neboli Stará smlouva se v křesťanské terminologii označuje sbírka biblických knih, které Židé již tradičně nazývají „Zákon, proroci a spisy“. Co je obsahem Starého zákona? Je to především první část Božího zjevení a plán spásy. Skrze tyto nástroje Bůh připravoval, prorockým slovem ohlašoval a v rozličných předobrazech a symbolech naznačoval příchod Mesiáše, Ježíše Krista. Zaměřujeme se tady na Boží smluvní vztah s jeho lidem a na historii izraelského národa.
Důležitou složkou osnovy je pohled na historický, kulturní, zeměpisný i náboženský kontext knih obsažených v biblickém kánonu, přičemž kánon chápeme jako normativní soubor svatých Písem Starého a Nového zákona. Není proto rozumné omezit biblický kánon až na závěrečné dogmatické rozhodnutí. Kanonizace byla procesem. Studenti se tak naučí mnohým pravdám, jež jim pomohou v chápání celé Bible, v chození s Bohem i ve službě, na kterou se na škole intenzivně připravují.

Obsahem druhé části Bible, která se běžně označuje názvem Nový zákon nebo Nová smlouva, je pokračování, uskutečnění a završení Božího zjevení a Božího plánu spasení. Tento předmět pojednává o kulturním a dobovém pozadí Nového zákona, o životě Ježíše Krista, o historickém růstu první církve a o problémech, s nimiž se potýkali křesťané v prvním století. V Novém zákoně jsou hlavním svědectvím o životě a učení Ježíše Krista evangelia, která věrně podávají to, co Ježíš během svého pozemského života konal a učil. Evangelisté zachytili příslušný tradovaný materiál písemně proto, aby se stal základem víry a života Církve. Nový zákon obsahuje Skutky apoštolů, dopisy jednotlivých apoštolů a Knihu zjevení. Tyto knihy potvrzují všechno, co se týká osoby Krista, jasněji vysvětlují jeho pravé učení, ohlašují účinky jeho díla a předpovídají slavnou budoucnost Božího lidu.

Cílem těchto předmětů je především to, aby studenti dokázali interpretovat základní biblické souvislosti a teologické výpovědi Bible, hlouběji je chápali a byli schopni samostatně reprodukovat či pojednat o každé biblické knize.

I přes velké množství autorů, kteří se podíleli na napsání Bible, je Bible pozoruhodně jednotná. Je přeložena do mnoha světových jazyků a dialektů. Patří k nejčtenějším knihám. Odolává všem argumentům kritiků, kteří se ji snaží zpochybnit. Její poselství přežilo neuvěřitelně dlouhou dobu a je stále živé a aktuální. A to je pro mě ten největší důkaz o její pravdivosti, spolehlivosti a autoritě.

Pokání jako způsob života

2009-12-01T09:08:00.000-08:00

Pokání je rozhodující podmínkou spasení a spolu s vírou přináší obrácení (L 13,2-5). Prvním důležitým krokem k tomu, aby se někdo stal Božím dítětem je udělat pokání. Řecké slovo metanoia, překládáme jako „pokání“ a znamená změnu smýšlení nebo směru (Mt 4,17; Mk 1,15). V Bibli není pokání pojem statický, ale dynamický.

Co tedy pokání znamená prakticky? Je to úplný obrat v myšlení a konání. Hříšník si začíná uvědomovat hrůzu hříchu a jeho důsledky. Ale nejen to. Zároveň se obrací ze stavu neposlušnosti, vzpoury a sobeckosti k Bohu: 1) odvrací se od hříchu; 2) podřizuje svůj život Bohu a 3) přijímá Ježíše jako svého Spasitele a Pána.

Odpovědnost činit pokání je tedy na člověku. Všichni lidé zhřešili, a proto potřebují činit pokání a přijmout Pána Ježíše do svého srdce (Ř 3,23). V Novém zákoně slyšíme Petra: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy“ (Sk 3,19). Nikdo se může obrátit k Bohu, činit pokání, anebo dokonce uvěřit bez Božího přispění. Potřebný obrat musí dovršit Bůh sám. Bible mnohokrát mluví o tom, jak to dělali jednotliví muži a ženy. Ježíš na kříži zaplatil cenu za naše hříchy a přivedl nás zpět do vzájemného vztahu s Bohem. Bůh ze své strany udělal vše a zbytek záleží na nás.
Pokání je tedy darem od Boha. Je onou pohonnou hmotou, která žene kupředu náš život řízený Bohem. Pokud nám bude chybět palivo, nedostaneme se ani o krok dál a budeme neustále žít v pýše a s pocitem viny. Opravdové pokání může člověka těchto okovů zbavit. Pokání je znamením milosti, která je ještě mimo nás, ale již zde působí. Je impulsem od Ducha svatého, který sice v hříšníkovi ještě nepřebývá, ale již ho ozařuje světlem, které ukazuje na stíny a vede ho až ke spasení. Právě proto pokáním nás Bůh ani zdaleka nechce trápit, ale spíše je ovocem a projevem jeho nezměrné lásky k nám.

Apoštol Pavel tuto pravdu vyjadřuje nádhernými slovy v epištole Římanům 2,4 „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“

Vladimír Rafaj

Misijní výjezd Slovensko - Rumunsko 2009

2009-05-13T05:45:00.000-07:00

Letošní misijní výjezd byl vyvrcholením celoroční práce a úsilí všech zúčastněných. Příprava výjezdu se odehrávala zejména na půdě biblické školy, kde studenti měli k dispozici veškeré zázemí a vybavení pro zdárné zvládnutí připravovaného programu. Nácvik programu sestával zejména z písní, scének, pantomimy, různých her a soutěží, svědectví a kázání. V této fázi příprav studenti velice ocenili teoretické vědomosti a znalosti a praktické dovednosti doposud získané studiem na biblické škole, které pak zúročili přímo v „terénu“, tj. ve sborech, mládežnických setkáních, shromážděních pod holým nebem, rozhovorech s lidmi v rodinách apod.

Hlavním cílem výjezdu bylo

1) poskytnout studentům prostor pro jejich službu a zapojení se do různých aktivit, které jsou s tím spojeny,

2) rozšířit jejich obzor v oblasti misijní práce, konkrétně to byla práce s romským etnikem na Slovensku a slovenskou komunitou žijící v Rumunsku a

3) prohloubit dobré vztahy z předchozích let s výhledem do budoucnosti.

S průběhem výjezdu vyjadřuji maximální spokojenost. Po stránce organizační, technické a duchovní byl výjezd dobře zvládnut. Studenti byli vystaveni zátěži z cestování, častých přesunů z místa na místo, pobytu v různých rodinách (kulturách), ale i přesto to zvládli nadmíru dobře. Dokonce by velice ocenili mít tyto zkušenosti mnohem častěji.
Věřím, že takováto a podobná praxe je pro naše studenty nenahraditelná. Je to pro ně odrazový můstek a zároveň skvělá příležitost reflektovat na prožité chvíle s kamarády, kdy někteří z nich už v dohledné době zaujmou zodpovědná místa v církvi nebo ve společnosti.
Náš dík patří především Pánu Bohu, ale i všem těm, kdo se finančně nebo modlitebně podíleli na uskutečnění tohoto výjezdu. Všem Vám moc děkujeme.

Vladimír Rafaj,
vedoucí výjezdu

Vedení Duchem svatým

2009-03-11T06:03:00.000-07:00

Vedení Duchem svatým

V minulých dnech jsem se v sérii několika kázání zamýšlel nad tématem Vedení Duchem svatým. S tím je úzce spjata i otázka poznávání a naplňování Boží vůle nebo slyšení Božího hlasu.
Ve světě je mnoho hlasů, které nabízejí svou radu a každý z nich prohlašuje, že je tím nejlepším. Je ale pouze jeden jediný přímluvce, kterého lze následovat zcela bez obav. Je to Přímluvce, kterého zaslíbil Ježíš.
Pán Ježíš učil o budoucí službě Ducha svatého: „Ale Přímluvce, Duch svatý … ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (J 14,26). Ti, kdo studují Písmo, vědí, že Bible by neměla skutečný duchovní účinek, pokud by Duch svatý neosvětlil její pravdy.
Když se musíš rozhodovat mezi pravdou a lží, uvede tě na stezku pravdy, protože je Duchem pravdy. Jeho vedení vždy vede k pravému úspěchu (1J 4,1-6). Mnohdy si jeho vedení ani dostatečně neuvědomujme a nejsme si jisti, kam nás vede. Hledíme do budoucnosti s obavou a nejistotou. Ztrácíme pohled z toho, že Bůh má naše životy plně pod kontrolou. Ale nemá to tak být.
Prorok Jeremjáš hovoří o tom, že „cesta nezávisí na člověku ani jistota kroku na tom, kdo jde“ (Jer 10,23). Není dáno člověku, aby poznal své cesty do nejmenších detailů. Není mu dáno, aby řídil svůj život sám. Vedení totiž má co do činění s budoucnosti, s nepoznaným. Lidé se po staletí snaží nalézt způsob, jak odhalit budoucnost. Proto si zahrávají s různými okultními praktikami, jako je věštění, transcendentální meditace, autosugesce apod.
Bůh však má plán a záměr se životem každého člověka. Tento plán bude uskutečněn tehdy, když půjdeme jeho směrem a po jeho cestách. On se rozhodl zjevit sám sebe skrze Písmo, což je důkazem jeho osobního zájmu o nás a jeho touhy vstupovat do našich životů. Neboť to, co s námi zamýšlí, zná jen on sám. „Jeho myšlenky o nás jsou myšlenky o pokoji, nikoli o zlu, protože nám chce dát naději do budoucnosti.“ (Jer 29,11)
Znovuzrozený člověk si může být naprosto jist vedením Duchem svatým. Apoštol Pavel mluví o tom, že „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Ř 8,14). Vést zde znamená „vést a řídit“, ale toto vedení zde neznamená, že nám budou zjevovány dosud neznámé boží směrnice, ale spíše, že naše vůle bude podřízena Boží vůli. Znakem křesťana je právě takové vedení a řízení. Jsme uprostřed procesu, který je klíčový pro náš vývoj.

„Duchem choďte“ tj. nechte se vést Duchem svatým (Ga 5,16.18). „Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit“ (Ga 5,25). Abychom s ním dokázali držet krok, musíme být ochotni dovolit mu, aby řídil naše kroky. On pak povede náš život takovým způsobem, abychom žili v souladu s ním a naše touhy, aby byly stejné jako jeho (Ř 8,5). Jestliže uznáme jeho svrchované vedení, uvede nás do každé pravdy (J 16,13). Způsobí to, abychom měli milost u jiných lidí, jak to učinil u prvních křesťanů. A bezpochyby se o nás postará stejně, jako se staral o ně: hmotným způsobem, v našem povolání i duchovně (Sk 2,42-47). Bůh zná naše potřeby. Nepotřebujeme se trápit nebo strachovat nadmíru. Pán Ježíš řekl: „Hledejte především boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Bůh jako Otec se tady zavazuje, že se o nás postará a naším největším úkolem je, abychom ho hledali.

Kromě toho, že je naším vůdcem, který nás uvádí do veškeré pravdy a řídí náš každodenní život, Duch svatý odhaluje i závažnost našich špatných skutků – chování, které souvisí s naší starou, hříšnou přirozeností (srov. Ef 4,20-32 a Ř 8,12-14). Bez Ducha svatého a jeho působení není možné poznání Boha a stejně tak ani poznání naší hříšnosti. Tady na zemi se odehrála část dějin spásy a Duch svatý to všechno zpřítomňuje a aktualizuje. On je ten, kdo nás vede do pokory a přibližuje nám Pána Ježíše Krista a jeho dílo vykoupení. Poznání hříchu a uvědomení si vlastní viny není ve schopnostech člověka ani lidské etiky, ale je to záležitost víry, která přijímá Boží slovo a Ducha svatého.

Další aspekt vedení Duchem svatým se projevuje ve skutečné pomoci při modlitbách. „Duch svatý přichází na pomoc naší slabosti. On se za nás přimlouvá. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“ (Ř 8,26). Proč nevíme, jak a za co se máme modlit? Protože správně se modlit je vlastně dovednost. Tomuto umění se musíme učit, ale bez pomoci Ducha svatého to nejde. Pouze Duch svatý ví „jak na to“. On nejen že zná naše skutečné potřeby, ale zná i skutečné potřeby těch, za které se modlíme. A pojďme ještě dál. Duch svatý zná konkrétní vůli Boží v těchto potřebách. Apoštol Pavel to napsal takto: „Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Ř 8,27).
Duch svatý nám bude ve všem oporou až do konce a jeho vedení je trvalé. Chvála buď Bohu za to!

Vladimír Rafaj