Každoročně si celý křesťanský svět připomíná velikonoční
události. Jsou to události, které upřímné křesťany naplňují novou radostí a
nadějí. Význam těchto svátků spočívá zejména v tom, že mají zásadní vliv
na víru a charakter Ježíšových následovníků - jsou důležité alespoň
ze dvou důvodů.
Velikonoce
v biblické tradici
Především je nutno zmínit skutečnost, že z pohledu dějin
spásy a z teologického hlediska mají Velikonoce v biblické tradici
jedinečné postavení, neboť jejich počátky sahají hluboko do Mojžíšovy éry a
jsou úzce spjaty s vyvedením Izraelců z egyptského otroctví přímým
Božím zásahem. Během poslední noci před vyjitím byli potomci Izraele ve velkém
nebezpečí. Bůh měl projít egyptskou zemí a pobít všechny prvorozené. Hospodin
však Mojžíšovi řekl, že izraelští prvorození budou zachráněni, pokud Izraelité
krví beránka potřou veřeje a nadpraží svých příbytků (Ex 12,1-13.21-23). Poslušnost
Božímu slovu je od pohromy zachránila. Na zkušenost vyjití z Egypta se
často odvolávají proroci Starého zákona, jmenovitě Jeremjáš (2,2; 23,7), Ezechiel
(16,8), Ámos (2,10; 3,1; 5,21-25), Micheáš (6,3-5; 7,15), Ozeáš (9,10; 11,1-4;
12,10.14) a další. Stejné téma se opakovaně objevuje i v židovských modlitbách
a písních v knize Žalmů (77,20-21; 78; 81,11.17; 95,8-11; 105; 136,10-16).
Druhý důvod navazuje na tyto památné starozákonní události,
jelikož o několik století později se jiný Beránek stal prostředníkem, díky
kterému je člověku dána možnost přijmout vysvobození ze spárů otroctví
hříchu (Ř 5,12.18-21). Jsou naplněním dávných proroctví o ohlašovaném Mesiáši.
V dílech pisatelů Nového zákona se tato skutečnost zcela jistě odráží: předobrazy
a symboly, jakými jsou kupříkladu velikonoční Pascha, nekvašené chleby, hořké
byliny, prolitá krev beránka, vyvedení Izraele ze zajetí, přechod přes Rudé
moře, slouží křesťanům k vyjádření spirituality a vnitřního obsahu. Tento
moment je zvláště patrný v Janových a Pavlových dopisech. Ze synoptiků na
to nejvýrazněji poukazuje evangelista Matouš, který s oblibou cituje
starozákonní texty související s vyjitím Izraele.
Důležitost Kristovy smrti
Samotným utrpením a smrtí Syna Božího
se zabývají tři klíčové události: hod beránka, večer v Getsemane a
Golgota. Těsně před svou smrtí Ježíš povzbuzoval své věrné učedníky, jelikož
věděl, že zanedlouho budou svědky nevšedních událostí. Ve chvíli, kdy Ježíš
s určitostí hovoří o svém utrpení a smrti, dostává velikonoční příběh
jasné obrysy a rychlý spád. Teď už nebylo cesty zpět. Počínaje slavnostním
vstupem do Jeruzaléma, posledním hodem beránka, modlitebním zápasem
v Getsemanské zahradě, shromážděním Židů v Kaifášově domě, Jidášovým
zrazením, Ježíšovým zajetím, Petrovým zapřením, výslechem před veleradou,
soudem před Pilátem a konče ukřižováním, můžeme říct, že Ježíš spěchal smrti
vstříc. I přes veškerou snahu Ježíšových protivníků, kteří se vydali moci
temna, zde vidět, že nestane se to, co chce nepřítel, ale to, co chce Bůh, a to
v určeném čase, místě i hodině. Obětí dokonalého beránka Božího má vykoupení
trvalou a univerzální cenu.
Ježíšova smrt není podle slov
evangelistů (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) historickým výsledkem konfliktu, který
vznikl mezi ním a židovskou vrchností. Ježíš vědomě a dobrovolně podstoupil
potupnou smrt na kříži na odpuštění hříchů (Mt 26,28). Aby se naplnila Písma, muselo
to tak být (Mt 26,54; L 22,22).
V epištolách, přirozeně, vystupuje do popředí Boží plán,
v evangeliích působení lidského faktoru. Obě hlediska se nevylučují, ale navzájem
doplňují. Bůh působí skrze dějiny a dějiny uskutečňují Boží myšlenku.
V učení církve tvoří právě
Kristovo utrpení, Kristova smrt, Kristův kříž a Kristova krev jádro
křesťanského učení o spáse a víry ve spásu. I když je v evangelikální
teologii velice vysoce hodnocen význam Ježíšova pozemského života a služby,
přece jen jsme v současnosti svědky stále rostoucího důrazu, jenž je kladen na
smíření hříšníka s Bohem, což se především váže na Kristovu krev a smrt na
kříži. Pro lidstvo má právě konec Ježíšova života zvláštní význam a hodnotu.
Jistý teolog v této souvislosti hovoří o nejhlubším tajemství dějin evangelia.
Již pro Pavla a první apoštoly je Kristův kříž ústředním tématem v jejich
kázáních. „Rozhodl jsem se totiž, že mezi
vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“ (1K 2,2).
Zázrak vzkříšení
Avšak velikonoční svátky by nebyly
úplné, pokud bychom opomenuli zmínit zázrak Kristova vzkříšení. Kristovou smrtí
definitivně končí pouze příběh jeho pozemského života. Evangelisté, kteří
podávají zprávu o Ježíšově životě, jsou zajedno v rozhodující výpovědi:
Ježíšův život neskončil smrtí! On skutečně vstal z hrobu! Na tomto, všemi
evangelisty dosvědčovaném zázračném konci Ježíšova pozemského života, se
zakládá celé apoštolské evangelium o Kristu. Apoštolové zvěstovali tuto pravdu
vždy znovu a znovu: „Ať tedy všechen
Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh
Pánem a Mesiášem" (Sk 2,36). Když židovští představitelé, starší a
farizeové uvěznili Petra a Jana do žaláře, protože směle kázali o vzkříšeném
Kristu, Petr naplněn Duchem svatým k nim promluvil: „Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste
ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých“ (Sk 4,10). Ježíš byl mrtvý,
ale nyní žije! Žije navěky jako ten, kdo porazil ďábla, smrt, hřích a svět.
Zárukou spolehlivosti svědectví
apoštolů o Kristovi je jeho slavnostní prohlášení, že zůstává se svou Církví až
do skončení světa (Mt 28,18-20). A základem apoštolského svědectví o něm je
fakt zmrtvýchvstání (1K 15,20-23). Pohleďme opět na Krista, na jeho život, smrt
a vzkříšení, protože to otevírá člověku smysly pro to, co je a co se s ním
stane. Ježíšův život vrhá světlo na náš život, jeho smrt a zmrtvýchvstání na
to, co nás po smrti očekává. Proto je svátek zmrtvýchvstání důvodem k hluboké
radosti, naděje a pokoje, a to i přes všechny úzkosti a boje, i přes neustále
hrozící neštěstí a každodenní starosti.
S přáním požehnaných velikonočních svátků
Vladimír Rafaj
Žádné komentáře:
Okomentovat