Bílé vánoční asociace

Když přemýšlíme o Vánocích, co se nám obvykle vybaví? Pravděpodobně čas strávený v kruhu nejbližších, spousta dobrot a dárků, koledy, náměstí plná lidí, vánoční stromek, všudypřítomná výzdoba a světla hrající snad všemi barvami, sněhem zavátá krajina zahalená do běloskvoucího šatu. Pravděpodobně se nám vybaví vánoční trhy, kostelíky, domečky, různá menší či větší stavení, zasněžená příroda a zimní radovánky. Bílá peřina je na všech místech. Dospělí, děti ba dokonce i zvířata překypují neskrývanou radostí - tak nějak idylicky to vypadá na pohledech ilustrovaných Josefem Ladou, které mě i ve zralém věku velice fascinují. Jednoduše vánoční pohodu je cítit na každém kroku, s každým dalším nadechnutím ožívá vědomí jistoty a bezpečí.  Vánoční atmosféra má své neopakovatelné kouzlo - září novostí a svěžestí. Vánoce nelze přehlédnout, jsou prostě všude! 

Ale možná tuto utkvělou představu nám někde v hloubi duše nahlodává obava ze stresujících příprav, shonu a z hektických nákupů v obchodních centrech. Někdy i ten chybějící sníh a sychravé počasí nám na harmonické náladě zrovna dvakrát nepřidají. Mnohdy pod pozlátkem poklidných dnů se tu a tam objeví úzkost, vzájemná nedůvěra, napětí v mezilidských vztazích, trhlina, která nutně potřebuje opravit.

Dalším nevítaným průvodním znakem vánočních svátků mohou často být negativní vzpomínky, emoce a pochybnosti, které se jako stín tiše vkrádají do nitra, aniž by člověk o ně stál. Strach z osamělosti a strach z věcí budoucích se jeví jako nepřekonatelná bariéra, která vzniká nezávisle na jeho vůli, někde na pozadí hříchem zatíženého svědomí.

V této souvislosti stojí za úvahu zamyslet se nad slovy proroka Izajáše, který již dávno před narozením Spasitele tlumočí Boží vzkaz izraelskému lidu: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země“ (1,18-19).

Žalmista David poté, co klesl, až na samé dno svých sil v upřímné pokoře vyznává: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! … očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh“ (51,3-4.9).

Sníh je v tom nejhlubším slova smyslu symbolem čistoty, jasnosti, neposkvrněnosti, ryzosti a dalších „bílých“ asociací. Je symbolem nového začátku, pravdy, milosti, milosrdenství, smíření, odpuštění, přijetí a svobody. Oč bělejší než sníh je „Hospodinova láska, jež nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno je stále nová, jeho věrnost je tak veliká!“ (Pláč 3,22-23, B21)

Vánoce jsou obdobím toužebného očekávání. Znamenají víc než jen povrchní a křehkou krásu dekorací. Opravdové Vánoce jsou proniknuty radostným prožitkem z Boží blízkosti, která člověka osvobozuje a očišťuje. Vánoce a příchod Vykupitele vlévá do lidských srdcí živou víru a naději. Vánoce jsou vždy příslibem nového impulzu, pomoci a útěchy. Ať se snažíme sebevíc, nedokážeme plně docenit význam intenzity a hloubky Boží lásky vůči nám.

Vánoce jsou bezesporu významným svátkem v křesťanském kalendáři - ovlivnily běh dějin. Astronaut James Irwin, člen posádky Apolla 15, po návratu z kosmu pronesl tato památná slova: „Skutečnost, že Bůh chodil po Zemi, je důležitější než to, že člověk chodil po Měsíci.“ Před 2000 lety chodil po Zemi Bůh v osobě Ježíše Krista. To, že se Bůh stal člověkem, je tajemství, které je nad naše pochopení. Přišel, aby vzal na sebe naši vinu a aby se zaskvělo světlo v temnotách. Jeho narození nebyla náhoda ani nehoda, když v určený čas a za daných okolností přišel na svět Král všech králů a Pán všech pánů (Ga 4,4).

Žádný člověk není pro Něj natolik zkažený, aby do jeho srdce nemohl vstoupit. Vánoce jsou však i otazníkem: „Netluče snad Ježíš i na dveře mého srdce?“; „Jak se k Němu zachovám?“; „Najde ve mně vhodný příbytek?“; „Jsem připraven Ho přijmout?“ Pokud ano, prožiju stejnou nádheru Vánoc jako pastýři na polích betlémských. Prožiju vskutku bílé Vánoce, nový start do života s Ním. Kristus je totiž dar nejcennější - lidskými slovy jej nelze dostatečně vystihnout (2K 9,15).  Vše ostatní je jen chabým odleskem, náplastí, která nic neřeší a na podstatu Vánoc nemá ani nejmenší vliv.