Bible aneb Pořádná dávka adrenalinu

Bible je pro člověka neocenitelným darem od Boha. Tato jedinečná kniha (sbírka 66 kanonických knih) odhaluje věci, které bychom se jinak nikdy nedozvěděli. Vysvětluje, co o sobě a svých plánech hovoří sám Bůh. Kdykoliv ji čtu, jako bych dostal pořádnou dávku adrenalinu. Pokaždé si uvědomuji její nadčasovost, aktuálnost, spolehlivost, přesnost a užitečnost v otázkách víry a každodenního života. Zračí se v ní hluboké pochopení lidské povahy. Francouzský filozof Blaise Pascal řekl: „Největší vymoženost rozumu tkví v tom, že nám říká, že má své meze. Kdybychom neměli Bibli, nikdy bychom nedostali spolehlivé odpovědi na nejdůležitější otázky života.“ Bible přináší úlevu, protože tam tyto odpovědi nacházím. A není divu, vždyť autorem Bible je Bůh, který člověka stvořil a miluje ho. Bible je inspirována Bohem, a proto je „užitečná k vyučování, usvědčování a výchově.“ (2Tm 3,16) 

Jednou z mých oblíbených knih Bible je starozákonní kniha proroka Izajáše - z ní čerpám poznatky, zkušenosti a sílu. Velký přínos knihy spatřuji mimo jiné v tom, že se zabývá celou řadou různých teologických témat, jakými jsou učení o Bohu, učení o hříchu, soudu, zajetí, pokání, očištění, milosti a obnově „pozůstatku“ věrných. Kniha také pojednává o Mesiáši, o jeho budoucím království a o vztahu (historických) národů k Izraeli. Staví do protikladu pozemská království s věčným královstvím pokoje se spravedlivým vládcem. Prorok vidí ve všech událostech pohanských národů a Izraele vzájemnou propojenost, pozoruhodnou paralelu - vidí v nich znaky Božích zásahů do dějin lidstva, jež jsou často nevyzpytatelné (např. Iz 10,5-7 „Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. Posílám ji na rouhavý pronárod, proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. Ona si to však představit nedovede, neuvažuje o tom v svém srdci, myslí jen na to, jak by vyhubila, jak by vymýtila nemálo pronárodů.“). 

Izajáš je zvěstovatelem nejen Božího soudu, ale především naděje, kterou má Bůh připravenou pro ty, kteří na Něj věrně očekávají. Byl zmocněn Duchem svatým, aby přinášel pravdivé poselství o Boží lásce. Hospodinův oprávněný hněv dává do souvislosti s neposlušností a nevěrou Izraele. Byl odpovědí na postoj lidí, kteří svévolně potlačovali pravdu, proto je Bůh vydal do rukou nepřátel (srov. Ř 1,18-32). Boží spravedlivý hněv plnil velmi důležitou výchovnou funkci. Izajáš měl v živé paměti výjimečnou událost, „onen den“, kdy byl Izrael vyveden z egyptského zajetí pod vedením Mojžíše. Tehdy Bůh vztáhl ruku a svůj lid vysvobodil. I když je na chvíli opustil, nakonec se opět slitoval. Z prorokova nitra vytryskl proud blaženosti, který propukl ve velkou oslavu: „Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou.“ (Iz 12,2) 

Z eschatologické perspektivy „onen den“ tlumočí myšlenku, kdy Ježíš jako „nový Mojžíš“ vymaní hříšníky ze spárů otroctví hříchu. Skrze krutou a potupnou smrt na kříži poskytne smíření. On nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí (Mt 12,20). Na základě jeho oběti bude všem lidem umožněn volný vstup k trůnu milosti a návrat k nebeskému Otci (Žd 4,14-16). Božím odvěkým přáním je, aby se člověk ze života skutečně radoval a svého Stvořitele oslavoval. Dárce života svět kolem něj stvořil z lásky k němu. Pověřil ho péči o veškeré své dílo. Boží slavné jméno vejde ve známost mezi národy. Za dnů Izajáše se izraelský národ ocitl v těžké situaci. Lid byl svými králi a náboženskými vůdci neustále utiskován a ponižován. Proto prorok nekompromisně útočí proti náboženské formalitě a upevňuje lid ve víře. Povzbuzuje zejména ty, kdo se bojí a jsou v jakémkoli soužení. 

Kdo je míněn tím „pozůstatkem“, který se navrátí ke svému Bohu? V prorockých výpovědích Izajáše představuje tento výraz část lidu zachráněného ze zajetí, kterou Hospodin přivede zpět do země zaslíbené jejich otcům. Jsou to chudí a ponížení, kteří i v době útlaku důvěřují svému Bohu a doufají v jeho bohatýrskou sílu. Typickým rysem „pozůstatku“ je víra, základní postoj člověka před Bohem a před jeho svrchovanými plány. Bůh má svůj záměr se vším, co dělá. Důvěra v jakýkoli národ a spojenectví s ním nikdy nenahradí prostou víru v Boha. Na jiném místě prorok přirovnává tragickou situaci pozůstatku Izraele k „pahýlu, ze kterého vzejde svaté símě.“ (Iz 6,13) Pozůstatek národa je předmětem Božího laskavého milosrdenství, jenž se stane základem zcela nového společenství - ono bude nositelem Božího jména a věčného království. 

Vladimír Rafaj

Neochvějná vytrvalost

V životě věřícího člověka nastávají situace, kdy se bez vytrvalosti neobejde. Křesťan, podobně jako starozákonní Izrael, putuje do svého cíle. Na cestě do nebeského domova prochází nepřátelským územím, čelí pronásledování, obavám a mnoha těžkostem. Často ho trápí finanční či rodinné problémy, chatrné zdraví nebo smrt někoho, koho měl rád. Nejednou se ptá: „Jak se lze vyrovnat s životními traumaty, stresy a trápeními?“ 

Při hledání odpovědí na podobné otázky musíme pamatovat na to, že Bůh dal lidem své slovo, které platí za všech okolností. Bůh je věrný, a proto se na něj můžeme stoprocentně spolehnout. Díky jeho milosti jsme dostali novou příležitost poznat vysvobozující pravdu a sloužit mu (J 8,32). Bůh nám aktivně pomáhá snášet jakékoli utrpení, které nás v tomto světě plném problémů potkalo (J 16,33). Apoštol povzbuzuje korintské věřící k neochvějné vytrvalosti: „Bůh nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát“ (1K 10,13). 

Pavlova snaha cíle dosáhnout, je dobrým příkladem, jenž je hodno následovat: „Ženu se vpřed, abych uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem“ (Fp 3,12). Jestli ovšem chceme ve svém zápase vytrvat, musíme se držet Pána a víru, kterou vyznáváme, zachovat. 

Pane, pevně se chceme držet víry, poněvadž Ty jsi již vybojoval vítězství za nás.

Důležité rozhodnutí

Bůh odsoudil starověký Babylón ke zničení, protože se ve velké míře dopouštěl mnoha zvráceností a ukrutností (Iz 13,1-22). Troufalost babylonského království dosáhla vrcholu. Hospodin však zaslibuje, že učiní přítrž pýše opovážlivců a nepravost svévolníků potrestá. Pád velké říše umožnil Židům v zajetí návrat do vlasti. 

Dějiny Izraele jsou přesvědčivým a srozumitelným důkazem neustálých Božích zásahů do života vyvoleného národa. Jsou svědectvím, které ukazuje na Boží rozmanitý charakter. Jeho skutky jsou plné milosrdenství, milosti, pravdy a odpuštění. Izrael byl Hospodinovým svrchovaným činem oddělen od národů světa, aby byl jeho zvláštním dědictvím (Gn 12,1-3; Dt 7,6.7; 10,15; 14,2; 18,5; Iz 41,8.9; 43,10; 49,7). Boží přízeň si nemohl ničím zasloužit. Víra v trojjediného Boha od Izraele vyžadovala, aby svým životem dokazoval vděčnost a oddanost. I přes opakovanou nestabilitu Izraelců Bůh na svém lidu neúnavně pracoval a vedl ho. Hospodin věrně pamatoval na smlouvu, kterou založil na vztahu lásky. On sám se stal původcem tohoto neobyčejného vztahu - zahrnoval je neustálými dobrodiními. Tato láska, kterou ve Starém i v Novém zákoně stále znovu spatřujeme, je příznačná pro Boží skutky. Jeho péče se obzvlášť projevovala vůči slabým, utlačovaným, vdovám, sirotkům a cizincům. 

Čím vice dnes poznáváme Boha a jeho velikou lásku, tím hlouběji také poznáváme jeho neskonalý zájem o veškeré stvoření. Vždyť i příroda svědčí o jeho lásce a „nebesa vypravují o Boží slávě…“ (Ž 19,1-7). Bůh vždy nabízí novou šanci těm, kteří k němu vzhlížejí s nadějí a očekáváním. Otázkou ale zůstává, zdali lidé Bohu dovolí promlouvat do svých každodenních potřeb, zdali jsou ochotni dát Bohu otěže svého života. Rozhodnutí je na každém z nás. Bůh nečiní na nikom násilí, respektuje svobodnou vůli člověka. 

Pane, děkujeme Ti, že jako nebeský Otec vždy děláš to, co je pro nás z dlouhodobého hlediska nejlepší.

O Boží moci

Prorok Izajáš byl Hospodinem inspirován, aby psal o životě, z něhož bude mít Boží lid radost a užitek. Byl ale také povolán, aby prorocky psal o národech, jež se dostaly do kontaktu či konfliktu s izraelským lidem. Psal o tom, co se stane s těmi, kteří se podíleli na plenění Židů. Běda těm národům! Bůh nepřátelská vojska zničí a Jeruzalém vysvobodí. Je bezmezně milostivý, proto trest bývá často pozdržen, avšak nespravedlnost, zpupnost a bezbožnost bude nakonec souzena. 

Hospodinův rozhodný postoj je patrný ze slov, která promluvil k Izajáši: „Ač burácejí národy jako burácením vod mohutných, až on je okřikne, uprchnou do dáli jako plevy hnané větrem po kopcích, jako chmýří ve vichřici“ (Iz 17,13 B21). Bůh dává na vědomí těm nejmocnějším, že i oni podléhají Nejvyššímu. Boží plány nikdy neztroskotají. Cesta lásky je jediná cesta vedoucí k nápravě. I když je jeho lid uprostřed bouří, On je ochrání a zachová. On shromáždí zahnané a rozptýlené navrátí a vyvýší je mezi všemi národy. Je zde naděje na smíření a přemožení zla a temnoty. Spravedliví se budou těšit z vysvobození a budou žít v pokoji a bezpečí. To je jeden z mnoha nádherných důkazů Boží moci i dnes. 

Kdo se vás dotýká, dotýká se zornice Božího oka (Za 2,12 B21).

Vrchol Boží lásky

Znáš ve svém okolí lidi, kteří se s Bohem doposud osobně nesetkali? Pokud ano, jakou zodpovědnost máš vůči těm, kdo o Boží lásce ještě nevědí nebo si ji neuvědomují? Co můžeš pro ně udělat? Především jim můžeš říct, co na toto téma říká Bible. Bible totiž jasně hovoří, že Bůh bezmezně miluje člověka, a to nejen slovy a sliby, ale také tím, co pro něj prakticky činí. 

V době Starého zákona Bůh dal mnohými způsoby najevo, že svůj lid miloval a odpouštěl mu, i když byl nevěrný. Věděl, že lidé selžou, ale neustále jim nabízel cestu usmíření a vykoupení. „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna“ (Iz 1,18). 

V novozákonní době nacházíme vrcholný příklad Boží lásky v osobě Syna (J 3,16). Ježíš přišel, aby vytrpěl trest za hříchy všech. Za nezměrnou cenu vydobyl záchranu – zaplatil svým vlastním životem. On se stal tím mužem bolesti, jenž byl na našem místě ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých. Smysl jeho příchodu a pozemského života spočíval ve smíření člověka s Bohem (L 19,10; 2K 5,19-21). Svou smrtí otevřel cestu k spravedlnosti a ke spasení. Vyjádřeno slovy apoštola Pavla: „Kristus byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Ř 4,25). Nyní máme pokoj s Bohem skrze Pána Ježíše Krista (Ř 5,1)). Boží láska je tak mocná, že snáší lidský hřích, stírá ho a úplně odpouští. 

Pane, tak veliká je Tvá láska k nám. Děkujeme za dar nejvzácnější.

Nad lidský rozum

Dokonalá moudrost a absolutní moc náleží pouze Bohu. Bůh není jako člověk, který dělá plány a poté zjistí, že nemá žádnou schopnost je splnit. Hospodin říká, že to, co si předsevzal, tak se stane, a pro co se rozhodl, to se uskuteční (Iz 14,24). Prostřednictvím svých záměrů zasahuje do běhu dějin. Nedívá se nečinně na zlobu, mlčky nepravost neobchází. Často zdánlivě protichůdným způsobem připravuje cestu pro triumfální vítězství. 

Národy protivící se Bohu a Božím zaslíbením budou souzeny. Všechny národy - bez výjimky - se budou muset podrobit Jeho rozhodnutí. Ve vesmíru není síla, která by dokázala omezit či dokonce zvrátit Jeho vůli. V den svého hněvu zúčtuje s nepravostí. Spravedlivým ramenem vykoná soud. Trestem vykoupí a očistí svůj lid. Zachránění budou nuzní, pokorní a utlačovaní. Lid poníženého ducha se stane předmětem zvláštní Boží přízně a lásky. Těm požehnává a odpouští. Modlitbám svého lidu bedlivě naslouchá - dá jim dostatek všeho dobrého. Díky konání Ducha svatého budou mít nejen úrodná pole, i oni budou úrodní pro Boha. 

Pane, myšlenky Tvé jsou nad jakékoliv lidské chápání.

Posel dobrých zpráv

Lidé mají v oblibě příběhy, které motivují a které vedou k zamyšlení. Jedním takovým velkým příběhem je i příběh Bible. Ta je ve skutečnosti sbírkou mnoha silných příběhů o spásných činech Božích. Z nich plyne, že člověk má neustálý sklon ke hříchu. Bůh se ale nad ním ve své dobrotě a ve svém věčném milosrdenství opět a znovu slitovává. Prostřednictvím Božího zjevení lze pozorovat postupné rozvíjení Božího plánu vykoupení. Pomocí biblických příběhů je čtenář veden k přesvědčení, že i jeho osobní příběh rezonuje s příběhem Bible. Duch svatý k němu tímto způsobem promlouvá, slovo v jeho nitru oživuje a vytváří prostor pro víru, aby zvěsti evangelia lépe rozuměl. Duch svatý používá různé formy komunikace (zjevení, inspirace, osvícení), když chce člověku zprostředkovat pravý význam Božího poselství. 

Kupříkladu z příběhů o izraelském lidu se můžeme poučit v mnoha směrech. Navzdory jejich neposlušnosti Bůh zůstává věrný. Jeho milosrdenství nepomíjí, Jeho slitování nekončí. Dlouho museli čelit beznaději, zoufalství a znechucení. Po letech v zajetí lid mohl upadnout do nebezpečného stavu pasivity a rezignace. Avšak Izajáš rozdmýchává v srdcích svých bratří doutnající jiskru naděje na návrat: „Hospodin se slituje nad Jákobem a znovu vyvolí Izraele. Dá jim odpočinout v jejich zemi, přidruží se k nim i bezdomovec a připojí se k domu Jákobovu. Národy je totiž samy dovedou na jejich místo a dům Izraele je dostane do dědictví v Hospodinově zemi …“ (14,1-23). Prorok do jejich srdcí vlévá intenzivní zájem o Boží dílo a novou chuť do práce - stává se tak pro ně poslem dobrých zpráv. 

Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho věří.

Příchod Spasitele

Zaslíbení mají v Bibli jedinečné místo. Jsou totiž sděleními, která mají svůj původ v samotném Bohu. Jeho zaslíbení jsou spolehlivá v jakémkoli ohledu. Pro zbloudilé jsou východiskem z neřešitelné situace. Pro nesmělé jsou zábleskem naděje v temnotách. Jsou podstatou Božích záměrů.

Bohem vyvolený lid se ve své historii nejednou zamotal do pavučiny vlastních hříchů a zrádných zkratek. Nyní ale potřebuje slyšet nejen slib o úrodné půdě nebo slib o zachování národa skrze věrné následovníky. Lidé potřebují daleko víc. Nade vše potřebují slyšet slova o přicházejícím Mesiáši. Jelikož jsou hlavními příjemci Božích zaslíbení, potřebují slyšet slova ujištění, která budou zosobněním Božího života.

Izajášovi bylo řečeno, koho má lid očekávat. Je zde popis osoby zcela konkrétního charakteru. „Bude to ten, na kterém spočine duch Hospodinův. Bázní Hospodinovou bude prodchnut, nuzné bude soudit spravedlivě. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost …“ (Iz 11,1-16).

Setkal ses už s ním? Pomohl Bůh i tobě rozpoznat slíbeného Spasitele?

Bože, děkuji, že jsi spravedlivý a přímý ve svých soudech.

Nebe: Dům s mnoha příbytky

"V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby to tak nebylo, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. A kam já jdu, víte, i cestu znáte." (Jan 14,2-4 NBK)

Je paradoxem, že většina lidí nevěří v existenci pekla, ale do nebe jít chce. Kladu si otázku, proč tomu tak je? Proč je nebe pro lidi tak zajímavým místem? Pokud nebe skutečně existuje, kde se o něm člověk dozví co nejvíce? Kniha, která o přitažlivosti nebe přesvědčivě hovoří, je Bible. Právě Bible o místě věčného určení nenechává nikoho na pochybách. Bible je jediným spolehlivým zdrojem informací o nebi. Proto by měl mít každý člověk eminentní zájem znát uspokojivou odpověď na tuto důležitou otázku života.

Z praxe víme, že jsou lidé, kteří dříve než se vydají na neznámé místo, chtějí se o něm dozvědět maximální množství užitečných informací. Hledají je na internetových stránkách cestovních agentur, v katalozích, v různých letácích, často čtou recenze zájezdů apod. Z Bible se dozvídáme, že Ježíš zanechává svým učedníkům nádherné zaslíbení: „Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (J 14,3). Při svém nanebevstoupení se odebral do nebe, ke svému Otci, na místo, odkud přišel na tento svět (L 24,51; J 3,13; J 6,38; Sk 1,11). Ve velekněžské modlitbě se Ježíš přimlouvá za své učedníky: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal …“ (J 17,24). A jakými slovy popisuje nebe apoštol Pavel? „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1K 2,9). Ptám se, co činí nebe tak lákavým místem?

1.       Místo trvalého přebývání s Ježíšem

Předně je to proto, že tam uzříme Ježíše a budeme s Ním v jeho blízkosti. Nebe je místem, kde Ježíš přebývá. Někdy prožíváš samotu, nemáš žádné zázemí, pevnou půdu pod nohama a je ti líto za domovem. Ale tam se setkáš s Ním. Bude to místo dokonalého sjednocení. V nebi budou lidé „… ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, jak stojí před trůnem a před obličejem Beránka, oblečeni do bílých rouch, a v rukou budou mít palmové ratolesti“ (Zj 7,9 NBK). Proto ještě dnes Ježíš všem s láskou říká: „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3,20).

2.       Místo odpočinku

Nebe bude i místem odpočinku. Někdy nemůžeme dál a jsme unaveni. V takových chvílích prožíváme všichni něco podobné, jako prožilo malé děvčátko, které vědělo, že umírá, a tak pokojně mluví o smrti. Maminka jí připomíná slávu nebe. Děvčátko se na chvíli odmlčí a vzápětí se chvatně ptá: „Maminko moje, myslíš, že už brzy budu s Ježíšem? Jsem už tak velice unavená.“ Ano, jistě, nebe bude místem odpočinku. Zemdlení a skleslí odpočinou od svých prací (Zj 14,13b), jelikož sám Pán bude zdrojem jejich odpočinutí (Mt 11,28).

3.       Místo bez bolesti, utrpení a smrti

Při fyzické bolesti často prožíváme i prudkou a pronikavou vnitřní bolest. Potřebujeme úlevu. V nebi již nebude bolesti. „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo" (Zj 21,4). V nebi už nebude hřích, původce všech nemocí, utrpení, bolestí a smrti.

4.       Místo radosti

Žal a smutek může do života sestoupit jako hustá mlha. Smutek okrádá člověka o radost. Charles Haddon Spurgeon řekl: „Naše radost na této zemi je sotva více než nejnižší stav vody při odlivu, ale v nebi bude radost burácet jako voda při jarní záplavě.“ Ale nebe bude také místem, kde „… Bůh setře každou slzu z očí" (Zj 7,17b).

5.       Místo veškerého požehnání

Dalším lákadlem nebe je i to, že tam bude možné pít z řeky života (Zj 7,17) a jíst ze stromu života (Zj 2,7; srov. 22,2.14). Prorok Izajáš o této době říká: „Už nebudeš mít slunce za světlo dne, ani jas měsíce ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou oslavou. Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily“ (Iz 60,19-20). Proč? Protože tam už stvořené Slunce nebude, tím světlem bude Kristus sám.

Vědomí strachu, ať iluzorní nebo skutečné, často ubíjí, v nebi ale vládne mír a bezpečí. Žádná síla, ať už jakkoli velká, nemůže uškodit těm, kdo tam přebývají, neboť Ten, který má klíče pekla a smrti, stojí na stráži (Zj 1,18). Trojjediný Bůh je pramenem veškerého požehnání.

Žádné slovo nedokáže nebe dostatečně vystihnout - bude to místo, které uspokojí potřeby každého. Tam už nikdo nebude trpět žádným nedostatkem, nebude tam nuda. Bude to místo poznání a moudrosti. Nové zjevení slávy sestoupí na obyvatele nebe a ustavičné chvály budou spontánně vysílány. Apoštol Jan na ostrově Patmos na základě Božího zjevení prohlašuje: „A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: ´Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy …´“ (Zj 19, 6-7).

Pokud i ty toužíš být v nebi, čti o tom v Bibli. Já v nebi již své místo mám? Máš ho i ty?

Příklady táhnou

Život a služba apoštola Pavla jsou pro dnešní církev důležitým příkladem a povzbuzením. Pavel byl velkým misionářem, zapáleným zvěstovatelem pravdy, zakladatelem mnoha sborů, pečujícím pastýřem, věhlasným učitelem a uznávaným teologem.  Korintským věřícím říká: „Vyzývám vás tedy, následujte můj příklad“ (1 K 4,16). Lze snad tato slova považovat za troufalost, pýchu či pošetilost? Nikoliv. Aby předešel nesprávnému pochopení slov, o několik kapitol později svůj výrok upřesňuje: „Následujte můj příklad, tak jako já následuji Kristův“ (1K 11,1). Ježíš, Boží Syn byl jeho nejmilejší osobou na zemi. Proto, když něco dělal, tak to dělal na plný plyn. Jeho nasazení pro evangelium bylo obdivuhodné, rozsah služby několikavrstvý a jeho zápas o zdravý duchovní vývoj církve neutichající. Pavla smíme právem považovat za takového služebníka, který nehledá zkratkovitá řešení, ale raději dělá to, co mu Pán naloží. Pavlovým životním krédem je „… ve všem se prokazovat jako Boží služebník … skrze slávu i pohanu, skrze zlou i dobrou pověst …, jako chudý, avšak obohacující mnohé, jako nic nemající, a přitom všechno vlastnící“ (2K 6,4-10).

Na straně druhé se ve svých dopisech představuje jako člověk, který nutně potřebuje smysluplné a funkční vztahy a živé společenství věřících, jelikož sám nic nezmůže.  Pavel se modlil a nabádal věřící, aby se modlili za něj i za nesení evangelia. „Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy“ (Ř 10,1). Pavlova modlitební touha byla „… aby mu bylo dáno pravé slovo, kdykoli promluví, aby směle oznamoval tajemství evangelia“ (Ef 6,19). Setkání s Ježíšem na cestě do Damašku ho ovlivnilo natolik, že jeho srdcovou záležitostí pak bylo spasení nevěřících. Pavel se modlil a pracoval, jelikož si uvědomoval, že obrácení ke Kristu si žádá víc než jen jeho úsilí. Věděl, že Bůh musí působit v srdcích lidí.

Také i korintský sbor žádá o modlitební podporu (2K 1,11). Jednoduše říká: „Pomozte nám v modlitbách, připojte se k nám. Je to společná věc, proto jste důležití i vy.“ Z dobových souvislostí se dozvídáme, že korintské společenství bylo ve smrtelném ohrožení, zmítáno mnohými problémy. Tento sbor vůbec nebyl sborem dokonalých a příkladných křesťanů, ale úplně obyčejných lidí zápasících s otázkou: „O čem to vlastně všechno je? Co je smyslem pravé zbožnosti a víry? Jak lze žít autentické křesťanství v podmínkách hříšné společnosti?“

Věřím, že podobně jako Pavel i my jsme Kristovými učedníky. Podobně jako Pavel i my potřebujeme být lidmi činů a modlitby.  Potřebujeme se postavit do mezery za současnou generaci (Ez 22,30), která čelí mnoha neobyčejným tlakům a nebezpečí jako jsou kupříkladu AIDS, závislost na drogách, alkoholu, homosexualita, enormní nárůst okultních praktik – a to je pouze špička ledovce. Do této neutěšené situace zaznívají slova: „Koho pošlu a kdo půjde?“ (Iz 6,8) Jak to bude v novém roce? Půjdeme? Poslechneme? Postavíme se do mezery? Pavel věřil, že modlitba je životně důležitým aspektem evangelizace, proto se s prosbou o modlitby obrací i na křesťany 21. století. Odpovědnost leží na našich bedrech. Počítejme s Božím zabezpečením, vystrojením a vedením. Bůh se nemění, je věrný a dostojí všem svým slibům. Vždyť dílo, které v nás započal, zdárně dokončí (Fp 1,6).

Bílé vánoční asociace

Když přemýšlíme o Vánocích, co se nám obvykle vybaví? Pravděpodobně čas strávený v kruhu nejbližších, spousta dobrot a dárků, koledy, náměstí plná lidí, vánoční stromek, všudypřítomná výzdoba a světla hrající snad všemi barvami, sněhem zavátá krajina zahalená do běloskvoucího šatu. Pravděpodobně se nám vybaví vánoční trhy, kostelíky, domečky, různá menší či větší stavení, zasněžená příroda a zimní radovánky. Bílá peřina je na všech místech. Dospělí, děti ba dokonce i zvířata překypují neskrývanou radostí - tak nějak idylicky to vypadá na pohledech ilustrovaných Josefem Ladou, které mě i ve zralém věku velice fascinují. Jednoduše vánoční pohodu je cítit na každém kroku, s každým dalším nadechnutím ožívá vědomí jistoty a bezpečí.  Vánoční atmosféra má své neopakovatelné kouzlo - září novostí a svěžestí. Vánoce nelze přehlédnout, jsou prostě všude! 

Ale možná tuto utkvělou představu nám někde v hloubi duše nahlodává obava ze stresujících příprav, shonu a z hektických nákupů v obchodních centrech. Někdy i ten chybějící sníh a sychravé počasí nám na harmonické náladě zrovna dvakrát nepřidají. Mnohdy pod pozlátkem poklidných dnů se tu a tam objeví úzkost, vzájemná nedůvěra, napětí v mezilidských vztazích, trhlina, která nutně potřebuje opravit.

Dalším nevítaným průvodním znakem vánočních svátků mohou často být negativní vzpomínky, emoce a pochybnosti, které se jako stín tiše vkrádají do nitra, aniž by člověk o ně stál. Strach z osamělosti a strach z věcí budoucích se jeví jako nepřekonatelná bariéra, která vzniká nezávisle na jeho vůli, někde na pozadí hříchem zatíženého svědomí.

V této souvislosti stojí za úvahu zamyslet se nad slovy proroka Izajáše, který již dávno před narozením Spasitele tlumočí Boží vzkaz izraelskému lidu: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země“ (1,18-19).

Žalmista David poté, co klesl, až na samé dno svých sil v upřímné pokoře vyznává: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! … očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh“ (51,3-4.9).

Sníh je v tom nejhlubším slova smyslu symbolem čistoty, jasnosti, neposkvrněnosti, ryzosti a dalších „bílých“ asociací. Je symbolem nového začátku, pravdy, milosti, milosrdenství, smíření, odpuštění, přijetí a svobody. Oč bělejší než sníh je „Hospodinova láska, jež nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno je stále nová, jeho věrnost je tak veliká!“ (Pláč 3,22-23, B21)

Vánoce jsou obdobím toužebného očekávání. Znamenají víc než jen povrchní a křehkou krásu dekorací. Opravdové Vánoce jsou proniknuty radostným prožitkem z Boží blízkosti, která člověka osvobozuje a očišťuje. Vánoce a příchod Vykupitele vlévá do lidských srdcí živou víru a naději. Vánoce jsou vždy příslibem nového impulzu, pomoci a útěchy. Ať se snažíme sebevíc, nedokážeme plně docenit význam intenzity a hloubky Boží lásky vůči nám.

Vánoce jsou bezesporu významným svátkem v křesťanském kalendáři - ovlivnily běh dějin. Astronaut James Irwin, člen posádky Apolla 15, po návratu z kosmu pronesl tato památná slova: „Skutečnost, že Bůh chodil po Zemi, je důležitější než to, že člověk chodil po Měsíci.“ Před 2000 lety chodil po Zemi Bůh v osobě Ježíše Krista. To, že se Bůh stal člověkem, je tajemství, které je nad naše pochopení. Přišel, aby vzal na sebe naši vinu a aby se zaskvělo světlo v temnotách. Jeho narození nebyla náhoda ani nehoda, když v určený čas a za daných okolností přišel na svět Král všech králů a Pán všech pánů (Ga 4,4).

Žádný člověk není pro Něj natolik zkažený, aby do jeho srdce nemohl vstoupit. Vánoce jsou však i otazníkem: „Netluče snad Ježíš i na dveře mého srdce?“; „Jak se k Němu zachovám?“; „Najde ve mně vhodný příbytek?“; „Jsem připraven Ho přijmout?“ Pokud ano, prožiju stejnou nádheru Vánoc jako pastýři na polích betlémských. Prožiju vskutku bílé Vánoce, nový start do života s Ním. Kristus je totiž dar nejcennější - lidskými slovy jej nelze dostatečně vystihnout (2K 9,15).  Vše ostatní je jen chabým odleskem, náplastí, která nic neřeší a na podstatu Vánoc nemá ani nejmenší vliv.

Mírou lásky je milovat bez míry

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. (Jan 3,16-17)

Bůh tak miloval svět, že daroval to nejcennější a nejvzácnější, co měl - daroval svého Syna Ježíše. Bůh tak miloval lidi, že se jim stal podobný, když sám se stal člověkem. Bůh miloval a dodnes miluje člověka, protože jeho láska je silnější než všechny lidské viny, jeho láska je bezedná. Hřích nenávidí, ale hříšníka miluje, neboť láska Boží sbližuje. Ježíš odsoudil cizoložství, ale hříšnici projevil milost. Odsoudil ustrašenost a malověrnost svých učedníků, aby poté v něho uvěřili jako v Syna Božího. Pokáral neuvážené, nekolegiální a sobecké ambice bratrů Jakuba a Jana (vzhledem k ostatním učedníkům), aby je vzápětí trpělivě a soucitně vyvedl z  přehnané ctižádostivosti. Ježíšovy zájmy totiž nejsou totožné se zájmy světských vladařů, politiků a státníků, jelikož jeho království není z tohoto světa. Nekompromisně odsoudil pokrytectví a lstivost svých protivníků, ale hledajícím pečlivě naslouchal. Uzdravoval na smrt nemocné, a sám své rány nehojil – bolesti a smrti šel vstříc. Z ničeho stvořil svět, ale měl ho moc i zničit a znovu postavit. Vítr i rozbouřené vlny moře ho na slovo poslouchaly. Nežil ve sterilním prostředí, nestranil se lidí ani jejich mnoha trápení, ale vyhledával ztracené, aby jim sdělil poselství evangelia a aby u něj nalezli pomoc a útěchu. Skláněl se k chudým, hladové nasytil, bázlivé povzbudil, ponížené povýšil, padlé pozvedl, zbloudilým ukázal cestu naděje. Neplodnému fíkovníku zlořečil, avšak na děti vkládal ruce a žehnal jim.

Ježíš žil a zemřel, aby vydal pravdivé svědectví o sobě. Smysl jeho příchodu a pozemského života spočíval v tom, že smířil člověka s Bohem. Z lásky k člověku dobrovolně opustil slávu nebes a v těle bezbranného dítěte přišel do světa plného násilí a krutosti. Ale již tehdy byl Králem a Pánem v tom nejhlubším smyslu slova. Neohroženě pokračoval v naplňování svého mesiášského poslání, i když dobře věděl, jaké utrpení na něj v Jeruzalémě čeká. Stál tváří v tvář těm, kdo na něj plivali, bičovali jej a posmívali se mu. Jeho bok byl probodnut, jeho svatá krev prolita. Sám se vydal do rukou hříšníků, odpustil těm, kdo mu do dlaní vráželi hřeby a přimlouval se za ty, kdo o jeho roucho házeli los.

Boží láska poslala Ježíše za nás na kříž. Ve své nekonečné lásce se obětoval a odpustil všem, kteří se jakýmkoliv způsobem provinili. Golgotský kříž se stal znakem spásy. Tak veliká je láska Kristova!

POZNÁVÁME BIBLI: Druhá kniha Paralipomenon

V Druhé knize Paralipomenon objevíme mnoho králů z Davidovy linie. Kniha, v níž je každý svou vlastní osobností, má nám co říct.

Cílem knihy je nastínit vládnutí krále Šalomouna, jenž se stal stavitelem chrámu (kap. 1-9) a nastínit dějiny judských králů od Šalomounovy smrti po babylonské zajetí (kap. 10-36). Zvlášť jsou oceněni králové, kteří se zasloužili o duchovní obnovu národa (Chizkijáš, Jóšafat a Jóšijáš). Za vlády posledního judského krále Sidkijáše došlo ke zničení chrámu a odvlečení Božího lidu do babylonského zajetí.

Významným poselstvím knihy jsou zejména dva důležité principy. Prvním je skutečnost, že duchovní vítězství je dosahováno pouze za předpokladu, že „člověk touží [je plně odhodlán] hledat Hospodina celým srdcem“ (viz 11,16; 12,14; 19,3; 30,19). Bůh se dá najít těm, kdo ho hledají a slouží mu, ale opouští ty, kdo opouští jeho. Druhou skutečností je modlitba - vyzdvihuje se její důležitost a vliv. Bůh naplňuje prosby svého lidu (6,20-21). Modlitba však není chápána ve smyslu magické síly; její vyslyšení a účinnost předpokládá obrácení srdce a důvěru v Boha (např. 12,7.12; 13,18; 14,10; 25,8 atd.). Mezi několika verši o modlitbě má klíčové postavení následující verš: „Jestliže se můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, potom je vyslyším z nebe, odpustím jejich hřích a uzdravím jejich zem“ (7,14).

Kniha končí slovy, kdy je Kýros, král perský, nejmocnějším vládcem země a nástrojem, který podpořil uskutečnění Božího plánu. I přesto, že byl lid vzat do babylonského zajetí, Boží plány nevyšly do ztracena. Boží plány mají svůj smysl a řád. Jaká to zpráva i pro dnešní nestabilní svět!

Kniha je nejvíce podobná knize Soudců v tom, že poukazuje na období neposlušnosti, nevěry, odpadnutí a období nápravy.

Vladimír Rafaj

POZNÁVÁME BIBLI: První kniha Paralipomenon

V První knize Paralipomenon je ústřední postavou král David. Zde je nám představený jeho dům a království. Také ho vidíme jako iniciátora, který vnesl pevný řád do bohoslužeb (lévijci, kněží, zpěváci, vrátní a strážci), který přijal vizi o chrámu a který jeho výstavbu připravil.

Kniha se zabývá podobným tématem jako knihy Královské, přesto pracuje s mnoha novými informacemi, jež jsou získávány z různých pramenů a zdrojů. Se známými informacemi nakládá citlivě a uvádí je v nové perspektivě.

Cílem knihy je: 1. Zaznamenat rodokmeny od Adama až po prvního krále Saula. Veliký důraz je kladen na kmen Judy, ze kterého vzešel David (kap. 1-9). 2. Popsat dějiny Davidova kralování (kap. 10-29). David je zde vylíčený jako typ ideálního krále bez lidských slabostí a poklesků (např. vůbec se zde neuvádí jeho hřích s Bat-šebou ani zavraždění jejího manžela Urijáše Chetejského).

Teologické poselství knihy je bohaté a hluboké. Výrazná je myšlenka Boží svrchovanosti. I když je Bůh svrchovaný, aktivně a účinně zasahuje do běhu dějin a lidských životů. Zvláštní místo v těchto vztazích zaujímá izraelský národ. Druhou důležitou myšlenkou je učení o autoritě člověka, která mu je delegována Bohem v případě, že se člověk Boží autoritě a vůli plně podřídí.

Vladimír Rafaj  

POZNÁVÁME BIBLI: Druhá kniha Královská

Druhá kniha Královská navazuje na knihu první. Děj pokračuje králem Achazjášem v izraelském království a končí událostmi, které vedou k zániku judského království, ke zničení Jeruzaléma a odvedení zajatců do babylonského zajetí. Cílem knihy je podat historické souvislosti izraelského a judského království ve světle dějin spásy. Kniha je plná zajímavých příběhů, událostí a osob, které měly významný duchovní vliv na celkovou kondici národa ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Zde mají zcela výjimečné postavení proroci Elijáš a Elíša, kteří hráli důležitou úlohu v kritických chvílích národa - jejich služba byla doprovázena činěním mocných divů a zázraků.

Kniha si všímá počínání králů, z nichž vyvozuje duchovní závěry ve vztahu k Bohu, království, Davidovi a jeho rodu, Jeruzalému, chrámu, prorokům a pohanským národům. Zvláště pak vyzdvihuje snahu judských králů Chizkijáše (Ezechiáše) a Jóšijáše o duchovní reformu a povznesení kulturní úrovně v zemi.

V čem spočívá hodnota knihy? Především v tom, že přehledným způsobem mapuje životy mnoha králů Judska a Izraele a ve většině případů zachycuje míru a účinek Božího jednání vůči nim. Zmíněné období představuje vrchol židovské literatury - přibližně desítka prorockých knih byla napsána právě v tomto období. Namátkou připomenu alespoň některé z nich: Ámos, Ozeáš, Jóel, Izajáš, Micheáš, Nahum, Jeremjáš a další. Kniha je výchozím studijním materiálem pro pochopení těchto proroků a jejich spisů.

Teologické poselství knihy je nadčasové a aplikace je pro dnešek důležitá. Za prvé Bůh je zjevován jako bytost nesmírně shovívavá, milosrdná a spravedlivá, která je rozhodnuta uskutečnit svůj věčný záměr. Za druhé je zde uvedeno, že odmítnutí Božího slova, jež je proroky ohlašováno, v konečném důsledku vede národ do modloslužby a odpadlictví. Za třetí člověk bez pomoci Boží není schopen úspěšně vládnout ani jen sám sobě, natož jiným.

Vladimír Rafaj

POZNÁVÁME BIBLI: První kniha Královská

První kniha Královská zaznamenává paralelní pohled na dějiny Judska a Izraele (jižního a severního království). Zabývá se časovým údobím 120 let. Historie začíná Davidovou smrtí a sahá až po vládu krále Achaba v izraelském království a krále Jóšafata v judském království. Dějinné souvislosti, zde uvedeny, jsou základem pro činnost Hospodinových proroků, přičemž důležitost jejich služby spočívá v aplikaci biblických principů.

Kniha nabízí dva souběžné cíle: Za prvé předkládá historii založení slavného a sjednoceného království. Za druhé zachycuje události, které vedly k úpadku a rozdělení království do dvou linií.

Poselství je dvojí: 1. Boží království se tyčí nad všechna pozemská království a 2. Králové jsou hodnoceni buď jako zbožní, nebo bezbožní. Děje se to v závislosti na intenzitě jejich vztahu k nebeskému trůnu a odezvě na Boží slovo hovořené prostřednictvím proroků.

Ježíš citoval z této knihy z 10. kapitoly (královna ze Sáby - viz Mt 12,42; L 11,31) a ze 17. kapitoly (vdova ze Sarepty - viz L 4,26).

Kniha je pro křesťany všech dob významným zdrojem cenných historických, kulturních a duchovních sdělení o převládajících poměrech ve starověkém světě. Mnohé v ní obsažené události potvrzují i mimobiblické prameny, které objasnily archeologické vykopávky v Palestině a na Blízkém východě.

Vladimír Rafaj

O modlitbě

Co je modlitba? Jaká je její nejzákladnější definice? Modlitba je především rozhovor s Bohem. Je to vzájemná komunikace, během které modlitebník rozmlouvá s Bohem a Bůh rozmlouvá s ním. Stejně tak je modlitba i časem, kdy Bohu nasloucháme a On naslouchá nám. To znamená, že prostřednictvím modlitby jsme napojeni na Boha a náš život je tím pádem obohacován a naplňován - stává se radostným, požehnaným. Je to právě modlitba, která nám pomáhá znát Boží srdce, myšlení a plány (Iz 55,8-11; Jr 29,11).

Způsob, jakým se lze dívat na Boha a jak se k němu modlíme, ukazuje na to, kde jsou naše priority a jaké jsou naše hodnoty. Zdali si dostatečně uvědomujeme, že Bůh je Duch, je svrchovaný, transcendentní a že všechno zná s předstihem. Žalmista David v jedné ze svých srdcervoucích modliteb vzhlíží k Bohu se slovy: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj ... Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení. Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy... Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě“ (Ž 25,1-2a.15-18.20). V jiném žalmu David hovoří: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy chvála ... Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal“ (Ž 34,1.4). Davidova touha po Vykupiteli a jeho přímost v modlitbách ho vždy znovu a znovu vrátila do hry. Když se člověk ocitne ve svízelné situaci, tak nějak mimovolně pozdvihuje ruce k nadzemské bytosti - k Bohu, a prosí ho o pomoc. Modlitba rozvíjí charakter člověka v každodenních potřebách života. Rozvíjí v něm podobu, která je Bohu milá. V tomto postoji pak není místo pro hříšné a sobecké touhy. Proto je modlitba tou nejpřirozenější cestou ke spáse.

Být v modlitebním vztahu s Bohem, mění náš život a pohled na něj. Jedině ve chvílích setkání s Bohem, kdy přicházíme do jeho blízkosti, rosteme v závislosti na něm, stáváme se věrnějšími a soucitnějšími, víc milujeme Boha i lidi. V modlitbách můžeme prosit Boha o požehnání pro sebe a druhé. Modlitba dodává křesťanské zkušenosti jiskru, aktuálnost, konkrétnost a bezprostřednost, neboť se v ní obracíme k Bohu jako děti na laskavého Otce v nebesích. 

Co pro mě osobně znamená být naladěný a napojený na Boha? Jak mohu ve svém životě praktikovat vroucí a vášnivou modlitbu? Potřebuji se vůbec modlit? Pokud ano, jaké jsou překážky v modlitbě, nebo co ztěžuje modlitbu? Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem se nemodlil s nasazením, což mě v konečném důsledku vedlo k vlažnosti, ke ztrátě zápalu pro pravdy Písma a k lhostejnosti nad  osudem lidí v mém okolí. Modlitba se stala bezmyšlenkovitou a mechanickou záležitostí. Před lety se mi ale do mysli hluboce vryl výrok Johna Wesleyho, který je pro mě v takovýchto momentech motorem - často si ho připomínám. Wesley řekl: „Zdá se, že Bůh je omezen naším modlitebním životem, - že pro lidstvo nemůže udělat nic, dokud ho o to někdo nepoprosí.“ Bůh nám daroval modlitbu jako mocný a efektivní nástroj, pomocí kterého jsme schopni dotýkat se jiných. Bůh na nás trpělivě čeká až se ztotožníme s jeho plány, protože si přeje uskutečnit své záměry právě skrze nás. Často se ale zdá, že Bůh je hluchý na prosby svých služebníků. Často se jeví, že modlitba postrádá účinek, že se nic nemění na situaci člověka, i když se přece jen něco děje - pozvolna se začne měnit on sám. Prvořadým cílem Božího jednání v člověku je jeho celková transformace (Ř 12,1-2). Modlitba je projevem naší víry, pokory, naděje a našeho důvěrou naplněného vztahu k Bohu. Modlitba je prostředkem, kterým Bůh mění prohru ve vítězství, zoufalství v odvahu, bolest v radost, neodpuštění v přijetí a nenávist v lásku.

Bible ukazuje, že Bůh se přiznává k světu a k církvi svými skutky skrze naše modlitby, abychom byli schopni vykonat práci, ke které nás povolal. Jsme obyčejní lidé s neobyčejnou zkušeností. Jsme obyčejní lidé, avšak napojeni na neobyčejného Boha.

Vladimír Rafaj

Znovuzrození a duchovní růst

Ačkoli je znovuzrození v životě křesťana nádherným a jedinečným momentem, jeho cesta tím nekončí, nýbrž začíná. V důsledku této skutečnosti se člověk stává Božím dítětem a součástí Boží rodiny. Ve znovuzrození se hříšník stává novým stvořením v Kristu Ježíši (2K 5,17). V druhé kapitole epištoly Efezským Pavel popisuje stav člověka před obrácením slovy: „V Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev“ (v. 13). Poté v téže kapitole zdůrazňuje jeho novou pozici: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ (v. 19).

Jelikož křesťan ve chvíli znovuzrození není hotovým „produktem“, je nutno zmínit, že jeho stav se od tohoto okamžiku bude neustále vyvíjet. Avšak na rozdíl od neomilostněného hříšníka, který ve svém životě nemá pevný bod, nemá Ježíše jako Pána a Spasitele, znovuzrozený člověk má tu výsadu, že i když upadne, padá do záchranné sítě Boží milosti.

Na adresu věřících Pavel říká, že i když byli odděleni pro Boha skrze znovuzrození, potřebovali růst ve víře. Bible učí, že kdo přijal Božího Ducha, stává se duchovním člověkem (Ř 8,9). Jeho síla pochází z moci Ducha. Znovuzrození je potřebné nikoli proto, že lidé se cítí provinile, ale protože Bůh je svatý. Znovuzrození čili zkušenost obrácení je Božím aktem, který dává hříšníkovi duchovní rozměr života. Znovuzrozením v něm začíná proces vnitřního růstu a proměny (J 3,30). Zdravý růst je ale podmíněn upřímnou touhou a ochotou směřovat ke konečnému cíli - být jako Ježíš. Takovéto otevření se na působení Ducha svatého odbourává jakékoli lidské snahy a ambice zasloužit si Boží přízeň. Působení Ducha nemá nic společného s naší zvláštní výkonností ani s dokonalostí. Pravý opak je pravdou. Duchovně zrající křesťan poznává svou slabost i satanovu taktiku, zároveň si ale uvědomuje, že v něm přebývá Duch svatý. Proto není zaměřen na své slabosti či sílu, ale ve víře přijímá Kristovo vítězství nad satanem, hříchem a světem. Proto mohl Pavel korintským věřícím napsat povzbudivá slova o tom, že i když vnější člověk podléhá zkáze, ten vnitřní se den ode dne obnovuje (2K 4,16).

Křesťan má k dispozici nesčetná Boží zaslíbení, učí se je uvádět do všedních dnů, děkuje za zmocnění ke svědectví a za schopnost rozvíjet se (1K 15,57; Fp 4,13). Tímto způsobem jsou v jeho životě aktivovány dary a ovoce Ducha svatého (1K 12; Ga 5,22;). Všechno, o čem přemýšlí, co prožívá, co čte nebo studuje, bude pro něj velikou pomocí. V krizových chvílích bude schopen prokázat hlubokou vnitřní sílu. Pramenem jeho života je Duch svatý, který je závdavkem Božího přijetí, zdrojem pravdy a základem radosti. Duchovní dozrávání je postupný proces. Proces, ve kterém je křesťan stále více připodobňován Kristu, je označován slovem posvěcení. Bůh sám chce dovršit naše posvěcení (1Te 5,23; Fp 1,6). Duchovní růst podle Boží vůle je pak přípravou pro život v nebi.

Ježíš sám ví o našich slabostech, vždyť on prošel všemi pokušeními, proto lidem rozumí. Znovuzrozením věřící člověk získává způsobilost přemáhat hřích, přijímá čerstvé podněty, sílu a moudrost od Ducha svatého v jakékoli situace a za jakýchkoliv okolností a setrvává ve spojení s Ježíšem (Ga 5,16-18). Tudíž jeho osobní svědectví vychází ze zkušenosti, kterou má s Kristem. Díky Bohu za dar znovuzrození a moc Ducha svatého!

Požehnání plynoucí ze života v Duchu svatém

Snad neexistuje křesťan, který by pochyboval o požehnání, které do jeho života a služby vnáší přítomnost Ducha svatého. Zcela jistě si uvědomuje, že je neustále obklopován pokušeními, že každodenně bojuje se starou přirozeností a že potřebuje spoléhat na Boží milost a na Kristovo vítězství nad hříchem. Avšak takového snažení záleží na tom, zda a nakolik přijímá opravdovou pomoc, kterou mu Bůh pro všední boje nabízí. Kdokoliv usiluje vybojovat tento boj vlastní sílou vůle nebo vlastní snahou, je předem odsouzen k neúspěchu.

Návod k vítěznému životu nacházíme v epištole Římanům 8,9: „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ Dřív než byl Ježíš vzat do nebe, zaslíbil svým věrným, že jim pošle jiného Těšitele (J 14,16). Duch svatý přichází, aby v nás dovršil vítězství, které pro nás Kristus připravil. Jaká je ale skutečná hodnota a aplikace tohoto zaslíbení? Co ono pro věřící v praxi znamená? Co v praxi znamená: „Duch svatý je s námi a v nás“?

Jestli se člověk narodil z vody a z Ducha (J 3,5), má Ducha svatého a patří Kristovi! Avšak další krok je na samotných křesťanech. Proces, ve kterém se stále více připodobňujeme Kristu, je označován slovem posvěcení. Růst věřících je přímo závislý na tom, do jaké míry se podřizují Duchu svatému. Věřící potřebují upřímně a odevzdaně volat k Bohu o Ducha svatého právě tak, jak se to dělo v den Letnic, kdy všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat (Sk 2,4). Důraz na působení Ducha svatého, včetně zkušenosti křtu Duchem svatým a působení charismatických darů Ducha, není nikde tak evidentní jako v církvi prvního století. Křest Duchem svatým je zkušenost, pomocí které se dostáváme do reality živého Boha a která nám otevírá bránu k plnějšímu duchovnímu životu. Všimněme si požehnání, která nám z tohoto svazku plynou:

1. Moc ke svědectví. O Duchu svatém Pán Ježíš svým učedníkům oznámil důležité sdělení: „Nebude mluvit sám za sebe, ale bude mluvit, co uslyší … On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne“ (J 16,13-14). Úlohou Ducha svatého je vyvýšit Krista a připomenout nám jeho slova. Nikdy se nebude vyvyšovat nad Syna, a to bychom neměli činit ani my. Křest Duchem svatým je v knize Skutků představen jako normativní záležitost. Podle Jóelova proroctví patří všem (srov. Jl 2,28-32 a Sk 2,16-21). Má-li křesťan těžkosti s tím, jak svědčit jiným o Kristu a o tom, co on pro něj znamená, pak potřebuje moc Ducha svatého. „Přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země" (Sk 1,8 ČSP).

2. Vítězství nad hříchem. Z mnoha biblických citací na toto téma zmíním pouze dvě: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Ř 8,1); „Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost“ (Ga 5,16). Křesťan nemůže zdolat hřích svou vlastní sílou; k jeho nadlidskému zvládnutí potřebuje moc shůry - Ducha svatého. Potřebuje žít vítězný křesťanský život, založený na lepším pochopení toho, co Bůh činí v nás a skrze nás. Potřebuje se radovat z hluboké jistoty, která má svůj zdroj v Božím přijetí a lásce. My nejsme již služebníky hříchu. Vláda hříchu byla zlomena, jsme svobodni!

3. Pomoc v modlitbách. „Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Ř 8,26-27). Proč je nutné, aby nám Duch svatý pomáhal v modlitbách a jak této naší potřebě Duch vychází vstříc? Bez pomoci Ducha svatého v modlitbách nelze žít vítězně v neustále se měnícím světě s ohledem na zhoršující se stav a podmínky pro život a službu. Přijímejme denně jeho pomoc k účinnějším modlitbám.

4. Vytyčení směru. Duch svatý je duchem (dechem) moudrosti a zjevení, který své věrné uvádí do všeliké pravdy (Ef 1,17; J 16,13).  Pán Ježíš o něm řekl: „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (J 14,26). V Bibli se dočítáme o působení Ducha svatého v krizových situacích. Vidíme, že Duch svatý vstupuje do církve náhle s nadpřirozenými projevy a velkou intenzitou (Sk 2,1-4). Církev potřebuje celou škálu duchovních darů, aby byla schopna efektivně sloužit. I přes všechny pochybnosti odpůrců, jsou dary Ducha svatého Božím nástrojem duchovního i početního budování církve. Duch svatý je skutečnou božskou osobou, která aktivně působí v životech lidí po celém světě. Církev je na jeho vedení závislá. Duch svatý nikdy neztratí orientaci, nikdy nezbloudí z Božích cest, jelikož sám je Bohem. Trojjediný Bůh není omezen časem ani prostorem. Zná současnost a budoucnost stejně jako minulost. Duch svatý vytyčuje směr a vymezuje rozsah pro víru a individuální rozvoj ke společnému prospěchu těla Kristova.

Výše uvedeným výčtem jsem samozřejmě ani zdaleka nevyčerpal všechna požehnání z celé plejády Božího zajištění. Ale z toho, co je uvedeno známe klíč k životu v Duchu svatém. Tak otevřeme dveře svého srdce pro čerstvé vanutí Ducha svatého. Nebuďme pasivními nástroji, nýbrž každým novým dnem vykročme k aktivní víře a poslušnosti. Úplné a bezvýhradné vydání se Bohu dovede církev Ježíše Krista až za práh lidských možností a schopností, do života, ve kterém se vítězství nad hříchem stane přirozenou součástí vztahu s Duchem svatým a bude požehnáním, které kromě nás obohatí i jiné lidi a oslaví Ježíše jako Krále a Spasitele. Nechť nám v tom Duch svatý pomáhá.

Bible a její vliv

Člověka od nepaměti zajímají důležité otázky týkající se budoucnosti, života po smrti, mezilidských vztahů, rodinného a veřejného života či touhy po stabilitě ve světě. V jedné z nejstarších a nejobsáhlejších knih tyto odpovědi nacházíme. Tou knihou je Bible. I když Bibli psali různí pisatelé, nepsali vlastní slova. Psali o tom, jak je vedl a co jim řekl Duch svatý, kterým byli inspirováni. Bible přinášela a přináší život a naději lidem různého věku, kultur, náboženského vyznání, společenského postavení, vzdělání a povolání. Především ale Bible přináší zvěst o Bohu, který miluje ztraceného člověka natolik, že se jím v Ježíši Kristu stal. Ten nejzákladnější záměr Bible je změnit lidský život a nasměrovat ho na věci Božího království. Proto musí křesťanská zvěst a její interpretace vycházet z Bible samotné.

I dnes se totiž najdou skeptici, kteří zpochybňují spolehlivost, neomylnost, bezchybnost a pravdivost Bible. Prorok Izajáš však konstatuje: „Slovo našeho Boha zůstává na věky“ (Iz 40,8). Bůh skrze proroka sdělil svému lidu tato slova ne proto, že jej chtěl ztrestat, ale proto, že izraelský lid chtěl potěšit jako své děti. Nejsou to slova rozhněvaného Boha, ale milujícího nebeského Otce, kterými nabádá své služebníky k tlumočení svých úmyslů: „Potěšujte, potěšujte můj lid …“ (Iz 40,1-31). Tato slova jsou výrazem naděje, jsou povzbuzením pro ty, kteří tápou ve tmě a dělají si starosti, když ne vždy zcela rozumí Božímu vedení. Není divu, vždyť Boží cesty a myšlenky jsou nad lidské pochopení (Iz 55,8-11). Prostě nebe není země a země není nebe. Člověk sám neví, jak má spravovat svůj život, avšak Boží slovo přináší do jeho každodenních bojů světlo. Upřímně hledající člověk vždy nalezne v Bibli odpověď. Pravidla, jež jsou v celé Bibli obsažena, bezpečně vedou k životu, pokoji, radosti a k opravdovému štěstí (J 10,10). Bible se nám má stát průvodcem na cestě životem.

Podobnou zkušenost měl i apoštol Pavel. Ve své době získal nejvyšší možné vzdělání, které mu umožnilo stát se učitelem zákona a náboženským vůdcem, přesto mu scházelo jedno: osobní vztah s Ježíšem. Radikální změna nastala až po setkání se  vzkříšeným Kristem na cestě do Damašku, kdy jeho dosavadní vzdělání, rozumové znalosti starozákonních Písem a židovských tradic (náboženství) byly podrobeny zatěžkávací zkoušce. Zmíněná událost byla zásadním mezníkem v jeho životě. Byl to zlomový bod, který způsobil obrat v jeho postojích a jednání. Duchu svatému totiž šlo o to, aby ho duchovně i rozumově připravil pro neobyčejné dílo, kterým ho pověřil. Tím se jeho dosažené teoretické vzdělání dostalo do vzájemné rovnováhy s duchem Zákona (1K 2,1-5; 2K 3,6).

Cíl studia Písma spočívá především v pochopení biblických pravd, které následně vede k jejich uplatnění v životě jak jednotlivce, tak církve. Proto Pavel píše svému spolupracovníku Titovi povzbudivá slova popisující život věřícího člověka: „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého“ (Tt 3,3-5). Bible má schopnost změnit způsob života!

Studium Bible bych připodobnil k výstupu na vysokou horu nebo k sestupu na dno hluboké propasti. Nicméně ani tyto analogie nedokážou Boží podstatu plně vystihnout. Člověku není dáno, aby dokázal v dokonalé míře odhalit skutečnosti týkající se Boha a věčnosti. V časném životě totiž nikdy nedokážeme vystoupat na vrchol Boží moudrosti nebo prokopat se až na dno studnice Boží moudrosti. Proč? Protože lidská mysl je poznačena hříšností, tudíž je ve svém jádru neschopna přijmout tolik pravd najednou. I když je naše poznání částečné, nesmíme klesat na duchu, protože máme příslib, že až budeme s Ježíšem tváří v tvář, budeme mít poznání dokonalé (1K 13,9-12). V této souvislosti hovoříme o tzv. progresivním zjevení, neboli o toku postupných informací, kdy v Novém zákoně vidíme proroctví a zaslíbení jasněji než ve Starém zákoně. Toto vědomí nás nesmí vést k pochybnostem, ale k úžasu a pokoře nad velikostí Boží dobroty. „Všechno, co k pobožnému životu na této zemi potřebujeme, nám je z Boží milosti darováno“ (2Pt 1,3). Přes všechna omezení smíme Bohu a jeho slovu plně důvěřovat. Poznání Božího slova v nás vypůsobuje touhu znát Boha důvěrně a přináší schopnost sdílet toto poznání s jinými lidmi. K tomu, abychom to dokázali, jsou zapotřebí alespoň čtyři základní předpoklady.

1. Motivace. Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Motivaci člověk získává ve chvíli, kdy je přesvědčen, že to, čemu se věnuje, má nějakou praktickou hodnotu. Někdo jednou řekl: „Musíme chtít, abychom mohli.“ S jídlem totiž roste chuť. Obecně zde platí přímá úměra: čím víc Bibli studujeme, tím spíš máme potřebu se k ní vrátit.

2. Iniciativa. Pavel píše Timoteovi: „Neboť Bůh nám nedal ducha strachu, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy“ (2Tm 1,7). Strach dělá z lidí vězně, avšak poznání Bible je pozvedá. Mnohokrát nejsou podmínky ke čtení a studiu Bible zdaleka ideální. Přesto, jak můžeme i navzdory všem překážkám vytěžit ze studia Bible maximum? Důležité je nezaměřovat se na problémy, které většinou nemůžeme vyřešit, ale na to, co dělat lze.

3. Zacílení. Zacílení znamená, že se zaměříme na to, co je důležité. Již král Šalomoun říká: „Sleduj stopy svých nohou, všechny tvé cesty ať jsou pevné. Napravo ani nalevo se neuchyluj, odvrať od zlého svou nohu“ (Př 4,26-27). Když bude mít člověk konkrétní cíl, bude se na něj zaměřovat. Avšak jasný cíl nedefinuje pouze to, co dělá, ale i to, co nedělá. Proto je zde namístě uvažovat o svých možnostech, schopnostech a příležitostech. Když má člověk nějaký cíl, dá to jeho životu správný směr a smysl. Poznání Bible a souvisejících témat posiluje kvalitu života a pomáhá v růstu ve víře.

4. Pravidelnost. Pravidelnost má co do činění s organizací času a aktivit. To, jak člověk naloží s časem v danou chvíli, ovlivní jeho zítřek. Zorganizovat si věci nevyžaduje moc práce, ale přináší to velký užitek - víc času, méně stresu. Kromě modlitby je studium Bible pro křesťana nezbytnou nutností, chce-li růst. V dnešní době jsme všichni hodně zaměstnaní, ale čas si musíme rozvrhnout tak, abychom Písmu a modlitbám dávali přednost před jinými věcmi. V pravidelnosti je síla. Pokud bude člověk pravidelně studovat Bibli, objeví v ní Boží vůli pro život, víru a službu.

Prorok Jeremjáš vyznává: „Měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého“ (Jr 15,16). Podobné svědectví vydává i žalmista David: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Ž 119,105). Jan Amos Komenský doporučoval přečíst celou Bibli alespoň jednou během roku. Charles Hadden Spurgeon byl jedním z největších britských kazatelů, který řekl: „Když jsem Bibli četl po stýkrát, zjistil jsem, že je omnoho hezčí, než když jsem ji četl poprvé.“ Martin Luther se o Bibli vyjádřil tímto způsobem: „Bible není antická kniha, ani moderní, je věčná.“

Letos si připomínáme čtyřsté výročí vzniku Bible kralické. Její název je odvozen od vesnice Kralice na Moravě, původního sídla Jednoty bratrské, která překlad iniciovala. Překlad vycházel z rukopisů řeckých a hebrejsko-aramejských jazyků. První vydání vyšlo v šesti svazcích, tzv. „šestidílka“ (překlad Starého zákona vyšel v letech 1579, 1580, 1582, 1587, 1588 - pět dílů; překlad Nového zákona vyšel v letech 1593-94 - šestý díl, součástí byl i rozsáhlý teologicko-exegetický poznámkový aparát). Druhé jednosvazkové vydání vyšlo v roce 1596 a třetí vydání vyšlo v roce 1613 (poslední kralické vydání před událostmi na Bílé hoře).

Bible vždy hrála v lidské společnosti důležitou roli. Ve středověku byl přístup ke vzdělání z různých důvodů omezen, proto se v mnohých rodinách stala Bible slabikářem. Kvůli Bibli mnozí čelili krutému pronásledování a opozici, mnozí zaplatili svým životem, mnozí byli uvězněni v žalářích kvůli distribuci nebo vlastnění Bible či její části. Uvedu jeden příklad za všechny - císař Dioklecián podnikal zuřivé útoky na Bibli, protože zjistil, že tajemství bytí křesťanů je Bible. Avšak neoblomná víra nespočetných zástupů Kristových následovníků v Boží slovo způsobila, že dnes může mít Bibli bez potíží takřka každý, kdo po ní touží. Není pochyb o tom, že dnes je Bible nejčtenější knihou v celé historii lidstva, avšak její cena se rovnala i životu. Vážíme si toho?

Vladimír Rafaj