Ačkoli je znovuzrození v životě křesťana nádherným a jedinečným momentem, jeho cesta tím nekončí, nýbrž začíná. V důsledku této skutečnosti se člověk stává Božím dítětem a součástí Boží rodiny. Ve znovuzrození se hříšník stává novým stvořením v Kristu Ježíši (2K 5,17). V druhé kapitole epištoly Efezským Pavel popisuje stav člověka před obrácením slovy: „V Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev“ (v. 13). Poté v téže kapitole zdůrazňuje jeho novou pozici: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ (v. 19).
Jelikož křesťan ve chvíli znovuzrození není hotovým „produktem“, je nutno zmínit, že jeho stav se od tohoto okamžiku bude neustále vyvíjet. Avšak na rozdíl od neomilostněného hříšníka, který ve svém životě nemá pevný bod, nemá Ježíše jako Pána a Spasitele, znovuzrozený člověk má tu výsadu, že i když upadne, padá do záchranné sítě Boží milosti.
Na adresu věřících Pavel říká, že i když byli odděleni pro Boha skrze znovuzrození, potřebovali růst ve víře. Bible učí, že kdo přijal Božího Ducha, stává se duchovním člověkem (Ř 8,9). Jeho síla pochází z moci Ducha. Znovuzrození je potřebné nikoli proto, že lidé se cítí provinile, ale protože Bůh je svatý. Znovuzrození čili zkušenost obrácení je Božím aktem, který dává hříšníkovi duchovní rozměr života. Znovuzrozením v něm začíná proces vnitřního růstu a proměny (J 3,30). Zdravý růst je ale podmíněn upřímnou touhou a ochotou směřovat ke konečnému cíli - být jako Ježíš. Takovéto otevření se na působení Ducha svatého odbourává jakékoli lidské snahy a ambice zasloužit si Boží přízeň. Působení Ducha nemá nic společného s naší zvláštní výkonností ani s dokonalostí. Pravý opak je pravdou. Duchovně zrající křesťan poznává svou slabost i satanovu taktiku, zároveň si ale uvědomuje, že v něm přebývá Duch svatý. Proto není zaměřen na své slabosti či sílu, ale ve víře přijímá Kristovo vítězství nad satanem, hříchem a světem. Proto mohl Pavel korintským věřícím napsat povzbudivá slova o tom, že i když vnější člověk podléhá zkáze, ten vnitřní se den ode dne obnovuje (2K 4,16).
Křesťan má k dispozici nesčetná Boží zaslíbení, učí se je uvádět do všedních dnů, děkuje za zmocnění ke svědectví a za schopnost rozvíjet se (1K 15,57; Fp 4,13). Tímto způsobem jsou v jeho životě aktivovány dary a ovoce Ducha svatého (1K 12; Ga 5,22;). Všechno, o čem přemýšlí, co prožívá, co čte nebo studuje, bude pro něj velikou pomocí. V krizových chvílích bude schopen prokázat hlubokou vnitřní sílu. Pramenem jeho života je Duch svatý, který je závdavkem Božího přijetí, zdrojem pravdy a základem radosti. Duchovní dozrávání je postupný proces. Proces, ve kterém je křesťan stále více připodobňován Kristu, je označován slovem posvěcení. Bůh sám chce dovršit naše posvěcení (1Te 5,23; Fp 1,6). Duchovní růst podle Boží vůle je pak přípravou pro život v nebi.
Ježíš sám ví o našich slabostech, vždyť on prošel všemi pokušeními, proto lidem rozumí. Znovuzrozením věřící člověk získává způsobilost přemáhat hřích, přijímá čerstvé podněty, sílu a moudrost od Ducha svatého v jakékoli situace a za jakýchkoliv okolností a setrvává ve spojení s Ježíšem (Ga 5,16-18). Tudíž jeho osobní svědectví vychází ze zkušenosti, kterou má s Kristem. Díky Bohu za dar znovuzrození a moc Ducha svatého!
Jelikož křesťan ve chvíli znovuzrození není hotovým „produktem“, je nutno zmínit, že jeho stav se od tohoto okamžiku bude neustále vyvíjet. Avšak na rozdíl od neomilostněného hříšníka, který ve svém životě nemá pevný bod, nemá Ježíše jako Pána a Spasitele, znovuzrozený člověk má tu výsadu, že i když upadne, padá do záchranné sítě Boží milosti.
Na adresu věřících Pavel říká, že i když byli odděleni pro Boha skrze znovuzrození, potřebovali růst ve víře. Bible učí, že kdo přijal Božího Ducha, stává se duchovním člověkem (Ř 8,9). Jeho síla pochází z moci Ducha. Znovuzrození je potřebné nikoli proto, že lidé se cítí provinile, ale protože Bůh je svatý. Znovuzrození čili zkušenost obrácení je Božím aktem, který dává hříšníkovi duchovní rozměr života. Znovuzrozením v něm začíná proces vnitřního růstu a proměny (J 3,30). Zdravý růst je ale podmíněn upřímnou touhou a ochotou směřovat ke konečnému cíli - být jako Ježíš. Takovéto otevření se na působení Ducha svatého odbourává jakékoli lidské snahy a ambice zasloužit si Boží přízeň. Působení Ducha nemá nic společného s naší zvláštní výkonností ani s dokonalostí. Pravý opak je pravdou. Duchovně zrající křesťan poznává svou slabost i satanovu taktiku, zároveň si ale uvědomuje, že v něm přebývá Duch svatý. Proto není zaměřen na své slabosti či sílu, ale ve víře přijímá Kristovo vítězství nad satanem, hříchem a světem. Proto mohl Pavel korintským věřícím napsat povzbudivá slova o tom, že i když vnější člověk podléhá zkáze, ten vnitřní se den ode dne obnovuje (2K 4,16).
Křesťan má k dispozici nesčetná Boží zaslíbení, učí se je uvádět do všedních dnů, děkuje za zmocnění ke svědectví a za schopnost rozvíjet se (1K 15,57; Fp 4,13). Tímto způsobem jsou v jeho životě aktivovány dary a ovoce Ducha svatého (1K 12; Ga 5,22;). Všechno, o čem přemýšlí, co prožívá, co čte nebo studuje, bude pro něj velikou pomocí. V krizových chvílích bude schopen prokázat hlubokou vnitřní sílu. Pramenem jeho života je Duch svatý, který je závdavkem Božího přijetí, zdrojem pravdy a základem radosti. Duchovní dozrávání je postupný proces. Proces, ve kterém je křesťan stále více připodobňován Kristu, je označován slovem posvěcení. Bůh sám chce dovršit naše posvěcení (1Te 5,23; Fp 1,6). Duchovní růst podle Boží vůle je pak přípravou pro život v nebi.
Ježíš sám ví o našich slabostech, vždyť on prošel všemi pokušeními, proto lidem rozumí. Znovuzrozením věřící člověk získává způsobilost přemáhat hřích, přijímá čerstvé podněty, sílu a moudrost od Ducha svatého v jakékoli situace a za jakýchkoliv okolností a setrvává ve spojení s Ježíšem (Ga 5,16-18). Tudíž jeho osobní svědectví vychází ze zkušenosti, kterou má s Kristem. Díky Bohu za dar znovuzrození a moc Ducha svatého!
Žádné komentáře:
Okomentovat