O modlitbě

Co je modlitba? Jaká je její nejzákladnější definice? Modlitba je především rozhovor s Bohem. Je to vzájemná komunikace, během které modlitebník rozmlouvá s Bohem a Bůh rozmlouvá s ním. Stejně tak je modlitba i časem, kdy Bohu nasloucháme a On naslouchá nám. To znamená, že prostřednictvím modlitby jsme napojeni na Boha a náš život je tím pádem obohacován a naplňován - stává se radostným, požehnaným. Je to právě modlitba, která nám pomáhá znát Boží srdce, myšlení a plány (Iz 55,8-11; Jr 29,11).

Způsob, jakým se lze dívat na Boha a jak se k němu modlíme, ukazuje na to, kde jsou naše priority a jaké jsou naše hodnoty. Zdali si dostatečně uvědomujeme, že Bůh je Duch, je svrchovaný, transcendentní a že všechno zná s předstihem. Žalmista David v jedné ze svých srdcervoucích modliteb vzhlíží k Bohu se slovy: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj ... Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení. Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy... Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě“ (Ž 25,1-2a.15-18.20). V jiném žalmu David hovoří: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy chvála ... Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal“ (Ž 34,1.4). Davidova touha po Vykupiteli a jeho přímost v modlitbách ho vždy znovu a znovu vrátila do hry. Když se člověk ocitne ve svízelné situaci, tak nějak mimovolně pozdvihuje ruce k nadzemské bytosti - k Bohu, a prosí ho o pomoc. Modlitba rozvíjí charakter člověka v každodenních potřebách života. Rozvíjí v něm podobu, která je Bohu milá. V tomto postoji pak není místo pro hříšné a sobecké touhy. Proto je modlitba tou nejpřirozenější cestou ke spáse.

Být v modlitebním vztahu s Bohem, mění náš život a pohled na něj. Jedině ve chvílích setkání s Bohem, kdy přicházíme do jeho blízkosti, rosteme v závislosti na něm, stáváme se věrnějšími a soucitnějšími, víc milujeme Boha i lidi. V modlitbách můžeme prosit Boha o požehnání pro sebe a druhé. Modlitba dodává křesťanské zkušenosti jiskru, aktuálnost, konkrétnost a bezprostřednost, neboť se v ní obracíme k Bohu jako děti na laskavého Otce v nebesích. 

Co pro mě osobně znamená být naladěný a napojený na Boha? Jak mohu ve svém životě praktikovat vroucí a vášnivou modlitbu? Potřebuji se vůbec modlit? Pokud ano, jaké jsou překážky v modlitbě, nebo co ztěžuje modlitbu? Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem se nemodlil s nasazením, což mě v konečném důsledku vedlo k vlažnosti, ke ztrátě zápalu pro pravdy Písma a k lhostejnosti nad  osudem lidí v mém okolí. Modlitba se stala bezmyšlenkovitou a mechanickou záležitostí. Před lety se mi ale do mysli hluboce vryl výrok Johna Wesleyho, který je pro mě v takovýchto momentech motorem - často si ho připomínám. Wesley řekl: „Zdá se, že Bůh je omezen naším modlitebním životem, - že pro lidstvo nemůže udělat nic, dokud ho o to někdo nepoprosí.“ Bůh nám daroval modlitbu jako mocný a efektivní nástroj, pomocí kterého jsme schopni dotýkat se jiných. Bůh na nás trpělivě čeká až se ztotožníme s jeho plány, protože si přeje uskutečnit své záměry právě skrze nás. Často se ale zdá, že Bůh je hluchý na prosby svých služebníků. Často se jeví, že modlitba postrádá účinek, že se nic nemění na situaci člověka, i když se přece jen něco děje - pozvolna se začne měnit on sám. Prvořadým cílem Božího jednání v člověku je jeho celková transformace (Ř 12,1-2). Modlitba je projevem naší víry, pokory, naděje a našeho důvěrou naplněného vztahu k Bohu. Modlitba je prostředkem, kterým Bůh mění prohru ve vítězství, zoufalství v odvahu, bolest v radost, neodpuštění v přijetí a nenávist v lásku.

Bible ukazuje, že Bůh se přiznává k světu a k církvi svými skutky skrze naše modlitby, abychom byli schopni vykonat práci, ke které nás povolal. Jsme obyčejní lidé s neobyčejnou zkušeností. Jsme obyčejní lidé, avšak napojeni na neobyčejného Boha.

Vladimír Rafaj