Jak je to vlastně s modlitbou?

I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil, Otníela, syna Kenazova, mladšího bratra Kálebova. (Soudců 3,9)

Slova „úpět k Hospodinu“ je znovu a znovu opakující se výraz v knize Soudců. „Úpět“ neboli „volat“ je jiné slovo pro modlitbu („volal [Samson]“ - 16,28; „úpěli“; „volali“ /KR, B21/ nebo „kričali“ /ROH/ - 3,9.15; 4,3; 6,6-7; 10,10.12). Modlitba je klíčovým nástrojem v životě každého věřícího člověka a má mnoho podob. Izrael v době soudců však využíval modlitbu pouze v případech útlaků a všeobecného ohrožení. Lid hazardoval s Boží milostí a jednal lehkomyslně. Boží touhou však bylo, aby s ním měl trvalý a důvěrný vztah. Dovolím si říct, že vlažnost, povrchnost, vzdalování se od Boha, neúspěchy a překážky v životě mají svou příčinu v nedostatečném nebo žádném modlitebním životě. Svévolné odcházení od Boha vede k životu v otroctví, kompromisech, depresi a zmatku. Bůh ale prokazuje svou milost tím, že vzbuzuje „vysvoboditele“, aby přivedli lid zpět k němu.

Co nás učí tento příběh? K čemu nás vybízí? Přemýšlejme o tom, jaké místo má modlitba v životě věřícího člověka? Jakou důležitost má osobně pro mne? Je modlitba mou nejvyšší prioritou? Co se děje, když modlitbu zanedbávám? Co je takovým indikátorem neboli ukazatelem posunu v situaci, kterou dlouhodobě negativně prožívám? Nejsem chycen v pasti problémů právě proto, že jsem ztratil prvotní zápal a nasazení (Zj 3,15-18), že už nemám takovou lásku pro Ježíše jako na počátku (Zj 2,4)? „Bůh všechny, které miluje, kárá a vychovává“ (Zj 3,19, NBK). Jak pravdivá je výzva a povzdech proroka Izajáše, který tlumočí slova Hospodinova, a která zaznívají do našich řad v dnešní době: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny …“ (Iz 48,18-19). Volejme k Hospodinu za všech okolností, on má východisko z každé nepřízně. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28).

Když se modlíme, Bůh jedná. Bůh je věrný a modlitby svého lidu vyslýchá. „I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.“ (2Tm 2,13)

Vladimír Rafaj

Víra - klíč k vítězství nad strachem

Rachab řekla těm mužům: "Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku." (Jozue 2,9)

Zde se chci zamyslet nad opakujícími se slovy, které nacházíme ještě v 2,11; 2,24 a 5,1 v souvislosti s vírou. Především jde o strach, který vyděsil obyvatele země do takové míry, že propadli zmatku (2,24), ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha (2,11; 5,1). Obyvatelé Jericha a dalších opevněných měst měli strach, protože slyšeli o neobyčejné moci, kterou Bůh prokázal vítězstvím nad armádami národů žijících na druhé straně řeky Jordán. Zvědové se navracejí zpátky k Jozuovi se zprávou, že "Hospodin nám dal celou zemi do rukou. Všichni obyvatelé země propadli před námi zmatku." (2,24)

Rachab jakožto představitelka pohanského národa vyčnívá nade všemi a na pozadí všeobecného panického strachu, zděšení a hrůzy ilustruje skutečnost, že hříšník může být ospravedlněn vírou v Boha. Ona řekla, že její lidé vědí o Bohu Izraele a velmi se ho bojí. Odkud to věděli? Vždyť národ, ve kterém Rachab žila, uctíval pohanské bohy. Ona slyšela svědectví, které se šířilo o Izraelcích a o tom, jak je Bůh vyvedl z otroctví. Ale ona nejenom slyšela, ale i věřila. Uvěřila v Hospodina, v jediného pravého Boha (v. 11). Přijala tuto zvěst za pravdivou a spolehlivou. Rachab reprezentuje takový druh víry, který zbavuje strachu, osvobozuje z prokletí a otevírá cestu do zaslíbené země, do Božího dědictví. Bible nás učí, že jsme spaseni milostí skrze víru, nikoliv dobrými skutky. Pak se ale ptám, co zachránilo tuto hříšnici? Byl to skutek? Ano byl, jenže vyprodukovaný vírou nebo ve víře, o které píše Pavel věřícím v Tesalonice: „Připomínáme si před Bohem a Otcem vaši činnou víru ...“ (1Te 1,3). Pán Ježíš uvádí podobná slova v Janově evangeliu: „To je ten skutek Boží, abyste věřili v toho, koho Bůh poslal.“ (6,29) Opravdová víra musí být živá, činná, která vede k dílu a ke konkrétním činům.

Slovo Boží přináší víru. Žel tragédií mnoha dnešních křesťanů je to, že Bibli jenom čtou. Víra nepřichází skrze čtení, ale skrze slyšení (Ř 10,17). Rozumějme správně: čtěme tak, abychom slyšeli! Vpusťme Boží slovo v pokoji do svého srdce. Rachabina víra měla vzestupnou tendenci a neustále rostla. Nádherně to ilustrují tyto verše: „Rachab slyšela, co se stalo u Rákosového moře a jak na druhé straně Izraelité porazili dva mocné emorejské krále Síchona a Óga“ (2,10-11). Byl to pro ni signál, poznávací znamení, že Bůh koná, komunikuje a vane. Avšak tam, kde chybí víra, náležité poznání pravdy a správné vyhodnocení vážnosti situace, tam se dostavuje strach, deprese, úzkost, zoufalství, chaos a posléze i smrt. To, co pohanské národy nepochopily, byla skutečnost, že Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba, Bůh nebe a celé země není nějaký obyčejný a lidskou rukou učiněný bůh.

Vladimír Rafaj

Škola poslušnosti

Poslouchej je [tj. nařízení a příkazy], Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců. (Deuteronomium 6,3)

Pro věřícího člověka je snadné vzdát Bohu jednorázový dík ve formě peněz, nebo jiných materiálních věcí (Mi 6,6-8). Bůh si však přeje vidět v nás především poslušnost. Poslušnost nám dává křídla, osvobozuje nás a dává nám odvahu postavit se směle před Boží trůn a požádat Pána o pomoc v časech nouze (Žd 4,14-16; 1J 3,21-24).

Klíčovým textem v šesté kapitole je verš třetí. První dva verše vyúsťují do zaslíbení v případě uposlechnutí Božích nařízení a příkazů. V kontextu má důležitý význam slovo „poslušnost“. Veškerá Boží zaslíbení jsou podmíněna poslušností. Bez poslušnosti se zbožný Izraelita neobešel. Je to zvláštní, ale poslušnost určuje a usměrňuje náš vztah (přesněji řečeno poměr) k Bohu tak, aby jeho vůle byla realizována v nás a skrze nás na zemi zrovna tak, jak ji plní andělé na nebi (Mt 6,10).

Všímám si zde zřetelnou výzvu k poslušnosti, která je konkretizována v několika oblastech a která je vzájemně provázána, čímž vytváří jednolitý a kompaktní celek: 1. Poslušnost zákonu Božímu je nutností, 2. Motivem k poslušnosti je Boží dobrota a milosrdenství, 3. Standardní poslušnost musí být závazná (podřízená) Božímu slovu, 4. Citlivost na poslušnost odráží věrnost Boží a 5. Právo a spravedlnost se musí stát alternativní hodnotou, která poslušnost všemožně podporuje.

Vladimír Rafaj

Looking unto Jesus

The essence of the Gospel is a call to relationship with God through faith in Jesus Christ. Our living out the reality of that relationship involves focusing on God and being dependent upon Him rather than trying to get control of our life.

We shall never find comfort or assurance by looking within.

It is what Jesus is, not what we are or do, that gives rest to our souls and transforms our lives, and over comes all the accusations of the evil one. The devil whispers „Your sins are too great for God to forgive, you have such a wavering faith, you do not repent enough; your prayers are too weak and pathetic, and you will never keep your faith till the end.“ But note all these are thoughts about self and our circumstances, and we will never find comfort or assurance by looking within.

It is the Holy Spirit's work to turn our eyes from self to Jesus. To show us that Jesus has done it all and now sits at the right hand of the Father. To show us we are nothing, but „Christ is all in all.“ To cause us to remember it is not our hold on Christ that saves us. Our faith is only the instrument but it is Christ and His blood and merits that have rescued us from our deepest need. He is the author and finisher of our faith. (Hebrews 12,2)

So I finally realize that I shall never find peace or happiness by looking at myself. It is who Jesus is, not who I am, that gives rest to my soul. So I quit trying to arrange for a better Vlado and a better life and rather: 1. Seek to be looking to Jesus – having a settled and growing confidence in Him and what He has done (versus looking to me and my circumstances); and 2. Let this truth fill and transform my soul.

As the old hymn puts it:

„My hope is built on nothing else, than Jesus' blood and righteousness: I dare not trust the sweetest frame, but wholly lean on Jesus' name.”

Vladimír Rafaj

Proč je důležité hledět do budoucnosti s nadějí?

Ty však zde u mne stůj a já ti sdělím všechna přikázání, nařízení a práva, kterým je budeš učit, aby je dodržovali v zemi, kterou jim dávám do vlastnictví. Bedlivě dodržujte, co vám přikázal Hospodin, váš Bůh, neuchylujte se napravo ani nalevo. Musíte se ve všem držet cesty, kterou vám Hospodin, váš Bůh, přikázal jít, a tak zůstanete naživu, dobře se vám povede a budete dlouho živi v zemi, kterou máte obsadit. (Deuteronomium 5,31-33)

Smlouva je v Písmu nejdůležitějším a neustále se opakujícím tématem. Bůh zakládá svoji smlouvu (dohodu) postupně - nejdříve s Noem a Abrahámem, poté s národem izraelským (prostřednictvím Mojžíše) a nakonec s Davidem. S každou další uzavřenou smlouvou její podstata a významnost progresivně roste, bohatne a košatí se v míře zaslíbení, ale až v osobě Mesiáše a jeho příchodem ústí do tzv. „nové smlouvy“.
Ve všech jednotlivých případech Bůh iniciuje smlouvu, která není uzavřena mezi rovnocennými partnery. Bůh jakožto předkladatel smlouvy si vymezuje právo stanovit formát smlouvy, ve které specifikuje podmínky a sám vstupuje do role garanta, který zaručuje jejich dodržování v plném rozsahu. Lidé vytěží očekávaná požehnání plynoucí ze smlouvy v maximální možné míře jenom tehdy, pokud budou respektovat (viz překladové varianty - „pamatovat“ /Ex 20,8, CEP, NBK/; „v skutku ostříhat“ /Dt 5,1, KB/; „bedlivě/pečlivě dodržovat“ /Dt 5,1, CEP, NBK/; „zachovávat“ /Dt 5,10, CEP, NKB/ apod.) a poslouchat Boží příkazy a nařízení.

Není tomu jinak ani v příběhu o Mojžíšovi a Izraeli – i zde smlouva platí a zůstává nejpodstatnějším tématem. (Pamatujme na první zásadu správné exegeze a aplikace: Neptejme se „Co to znamená pro nás teď?“ dokud jsme se nepokusili zodpovědět otázku „Co to znamenalo pro ně tehdy?“) Bůh učinil s izraelským lidem smlouvu, která stojí na věky. Nabídl jim vztah spolupráce a ukázal jim úlohu, jakou mají hrát. Co je základem Mojžíšových slov, které se týkají smlouvy a zákona? Co je zdrojem smlouvy? Jakým způsobem funguje vztah mezi Bohem a člověkem? Jakému stavu se tento zákon snažil v budoucnosti zabránit? Nebo jaký stav měl zákon nastolit? Komu měl prospět? Koho měl chránit? Jak byli Izraelité motivováni k tomu, aby daný zákon dodržovali?

Zdrojem smlouvy je Bůh sám - ukazuje se ve svých skutcích, které jsou plné milosrdenství, milosti a odpuštění. Smlouva je založena na vztahu lásky mezi Bohem a člověkem. Bůh sám je iniciátorem a původcem tohoto vztahu. I přes značnou a opakovanou nestabilitu Izraelců Bůh na svém lidu neúnavně a systematicky pracoval a vedl ho. Tudíž Bůh je i zárukou zdaru a úspěšnosti procesu (Fp 1,6). On zmíněný vztah (smlouvu) započal, a proto jedinou možnou a správnou odpovědí člověka na Boží nabídku je jeho poslušnost zákonu a láska k Bohu. Apoštol Pavel ujišťuje věřící o tom, že „věrný je Bůh, který nás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem“ (1K 1,9).

Podobně, jako izraelský lid jsme i my vedeni k bdělosti vzhledem k budoucnosti. Je namístě vědomě a s nadějí očekávat šťastnou budoucnost (Jer 29,11). Vytoužená budoucnost Božího lidu (církve) je však podmíněna poslušností národa. Boží slovo se nemění, musíme ho ale přijmout a přivlastnit si ho.

Boží zákon je podstatou pravdy evangelia. Bůh vždy usměrňuje budoucnost svého lidu v prospěch evangelia. Nemluvím zde o náboženském fanatismu, ale o hledání pravdy, kdy se zlomí lidská pýcha, opovážlivost, arogance a nezávislost. Jak jsme my jakožto křesťané, duchovní Izrael motivováni k poslušné odezvě vůči tomuto zákonu, tj. celému Písmu?

Vladimír Rafaj

Proč je důležité připomínat si minulost?

Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš k celému Izraeli v Zajordání, ve stepní pustině naproti Súfu mezi Páranem, Tófelem, Lábanem, Chaserótem a Dí-zahabem. Cesta od Chorébu směrem k pohoří Seíru do Kádeš-barneje trvá jedenáct dní … (Deuteronomium 1,1-3)

Na Bibli oceňuji preciznost a přesnost, s jakou jsou nám představovány dávné události. Přirovnal bych to k podnosu, na kterém jsou nám podávána skvělá jídla - až má člověk „chuť“ se na ta dávná místa fyzicky dostat, vrátit se v čase a projít se jimi. Pokud by bylo jen trochu možné alespoň jednou prožít celou tu atmosféru a náladu. Ale i přesto, že z pochopitelných důvodů nejsme a ani již nemůžeme být přímými účastníky a očitými svědky starých příběhů, Bůh skrze Ducha svatého, který literu Písma oživuje a zpřítomňuje, nás vtahuje do spletitých dějů, dává nám možnost nahlédnout do zákulisí dějin a schopnost procítit pravý smysl slov. V této souvislosti nám tento oddíl přehledným způsobem zprostředkovává pohled do historického a chronologického rámce, tj. kde (místo) a kdy (čas) se uvedené události přetkávají s biblickým poselstvím.

Ve zmíněném textu Mojžíš promlouvá k lidu. Izraelité byli samotným Hospodinem a prostřednictvím Mojžíše vybízeni neustále si připomínat veliké skutky Boží a všechno, co pro ně udělal. Byla to jejich povinnost. Skutečně i zde platí, že národ, který zapomíná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu. Minulost je tedy možné nějakým způsobem přehlednout. Aby však k této eventualitě nemuselo dojít, Bůh k lidem při různých příležitostech důrazně promlouvá.

Stojí zde za povšimnutí, že slovní spojení „celý Izrael“ se v knize Deuteronomium v různých obdobách opakuje celkem 14krát (viz 1,1; 5,1; 11,6; 13,12; 21,21; 27,9; 29,1; 31,1.7.11 /2krát/; 32,45; 34,12). Zde je izraelskému lidu několikanásobně připomínána jejich minulost. V hebrejštině je patrný význam těchto slov, kde je důležitý obsahový aspekt. „Celý Izrael/všechen lid“ v hebrejštině není chápán pouze ve smyslu kolektivním či skupinovém. Nelze se schovat za masu lidí, za jiné příslušníky národa, jelikož každý osobně bude vzat k odpovědnosti. Tudíž výraz „celý Izrael“ vyjadřuje i základní myšlenku, kdy „každý jeden“ potřeboval slyšet slova.

Každý jeden si měl vzít Mojžíšovou řeč k srdci a osvojit si ji. Co tedy měli všichni, tj. každý jeden slyšet? O co konkrétně se jedná? Především jde o různá ustanovení a napomenutí nebrat smluvní podmínky na lehkou váhu (kapitoly 1-2). Dále jde o povzbuzení a vybídnutí k poslušnosti zaujmout zemi, povolání k tomu, aby byli „zvláštním lidem“ (kapitoly 5-8), varování před modloslužbou (kapitoly 16-18). To všechno lze vyjádřit souhrnným a hlubokým prohlášením: „Svrchovaný Bůh je Bohem historie!“

Církev dneška stojí před stejnou výzvou – výzvou nezapomenout na to, co nám Bůh v Ježíši Kristu učinil. Že se nám stalo spasení, že nás zbavil pout hříchu (Ef 2,1-10), se nedá lidskými slovy dostatečně popsat. Nikdy na to nezapomeňme! Kdykoliv je kázáno Slovo, je to poselství přímo od Hospodina především pro mne a až v druhé řadě pro ty druhé. Jak se k němu postavím? Jaký postoj zaujmu? Bude ono Slovo tím vyzvědačem, které prozkoumá krajinu mého srdce a udělá v něm pořádek, změnu, průlom? Jako tomu bylo v případě vyslaných vyzvědačů, kteří měli probádat kanaánskou zemi. Poddám se mu, nebo mu budu vzdorovat a nakonec ho odmítnu? Rozhodnutí je na jednom každém z nás – jde jen o to, abychom v sobě dali Božímu slovu prostor působit a dotýkat se nás.

Vladimír Rafaj

Boží sláva a požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám. (Numeri 6,24-27)

Dovolím si tvrdit, že opravdový a smysluplný život na zemi není možný bez Božího požehnání. Boží požehnání má zvláštní vliv a moc na celkovou kondici lidského bytí. Je totiž nepostradatelnou ingrediencí, která dává suchým kostem životní šťávu, oporu a vitalitu. Nešťastný je člověk, který o Boží požehnání nestojí, nebo jim dokonce pohrdá.

Všimněme si zde jemného odstínu ve smyslu či významu, který se projevuje v podobnosti (nebo rozdílnosti) v závěru šesté a deváté kapitoly knihy Numeri. V šesté kapitole je dán důraz na Boží přítomnost, která žehná a chrání. Je to jeho, to jest Boží tvář, která září. Kdežto v deváté kapitole je důraz položen především na Boží přítomnost, která vede. Je to vznášející se oblak, který detekuje tábořiště. Je to stoupající oblak, který lidu napovídá, aby se zvedl a vydal na pochod. Tak byla šékina neboli Boží sláva v podobě oblaku Božím svrchovaným způsobem při vedení Izraele.

Boží touhou je, abychom zkoumali a poznávali jeho autentičnost a věrohodnost. V různých žalmech pisatelé často používají obrazný jazyk, rozmanitý styl, hluboké myšlenky (včetně filosofických a náboženských konceptů a úvah), představují vysoký etický i morální standard a lásku k přírodě, aby vyjádřili to, kdo Bůh je - jeho slávu, majestát a velebnost (viz např. Ž 8,2.4; 19,2; 33,6; 69,35; 89,12; 96,11; 102,26 apod.). Žalmy jsou vyznáním nejvnitřnějších lidských pocitů o sobě, jiných lidech i Bohu. Mnohé z nich jsou zaměřeny právě na Boha. Všechny věci kolem nás jsou pouze částečným zjevením slávy Boží. Jsou pouze předchutí budoucí slávy, která poukazuje na příchod Ježíše Krista. Když prorok ohlašoval příchod Mesiáše, řekl, že „se zjeví Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ (Iz 40,5)

Předstupujme před Boží tvář s důvěrou a hleďme na jeho slávu (Žd 4,16). Odevzdejme se cele jeho vedení a požehnání, protože jenom tehdy budeme skutečně šťastní.

Vladimír Rafaj