Charakter Božího služebníka

Bible charakterizuje Davida jako muže „podle Božího srdce“ (1Sa 13,14). Jeho kvality a povahové rysy se projevily jak v mládí, tak v pozdějším věku. Davidův charakter se pozvolna vyvíjel, formovaly se jeho postoje, názory a vztahy k lidem, ale především vztah k Bohu. Většinu svého života musel odolávat Saulovým útokům a hrozbám. Když se však doslechne o smrti krále Saula, je hluboce zarmoucen. Bible hovoří, že „David nad Saulem a nad jeho synem Jónatanem zpíval žalozpěv“ (2Sa 1,17). David pláče nad ztrátou muže, který byl Božím pomazaným služebníkem (1Sa 10,1). Truchlí nad Saulem, který byl zmocněn Duchem Božím k velkým činům.

I přesto, že je žalozpěv kulturní záležitostí běžně praktikovanou v orientálních zemích, Davidův postoj byl projevem, v němž se odráží jeho velkorysost a neobyčejný charakter. Pořád si je vědom toho, že Saul byl dobrým válečníkem a Bohem vyvoleným králem. Nyní, když je Saul a jeho synové po smrti, David složil píseň, která je vyjádřením jeho vnitřního postoje. Nebyl to ale ledajaký zpěv. Byl to žalozpěv nad nepřítelem, který ho po celá léta systematicky pronásledoval. David se ocitl v pozici lovné zvěře, která neměla úniku. Teď se však karta obrátila. Mohl se Saulově rodině pomstit. Přesto David nevyřkl ani slovo hořkosti, nenávisti nebo škodolibé odplaty. Místo toho David v tomto truchlozpěvu chválí Saula a uznává jeho kvality, zejména pak odvahu a sílu.

David se stává prototypem prorocky slíbeného Mesiáše, jenž svým jednáním již zde ve starozákonní době naplňuje novozákonní představu o Kristu. Jsou to pravdy týkající se zaslíbení o příchodu Krále všech králů a Pána všech pánů. O několik století později Ježíš v kázání na hoře povýšil Zákon - daný skrze Mojžíše - na zákon lásky a odpuštění. Ukázal tím na neměnnost a věčnou platnost zákona.

Jak jsme na tom my? Je Davidův postoj k nepřátelům odpovědí na současnou potřebu církve? Zavazuje nás to k něčemu? V čem jsou skryté naše rezervy? Nestačí jen teoreticky přijímat pravdu Písma, nestačí ani citové vzplanutí. Nestačí jen evangelium zvěstovat, nestačí jen biblické principy vyznávat, nestačí být pouhými moralisty. Pokud nás Davidův příběh oslovuje, a pokud jsme obviňováni Duchem svatým, učiňme kroky vedoucí k nápravě. Čím jsme blíž ke Kristu, tím jsme blíž i k lidem.

Vladimír Rafaj

Milosrdenství, jež nepomíjí ...

„V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ (Soudců 17,6; 21,25)

Tento citát konstatuje a zároveň vysvětluje, jak a proč izraelský lid v soudcovském období zabloudil od morálního a etického ducha sinajské smlouvy. Stalo se tak i přesto, že lid měl k dispozici veškerá Boží zaslíbení, garance a předpoklady pro to, aby obstál. Tak se mohl stát úspěšným nástrojem v Božích rukách. Především z kontextu knihy Soudců můžeme vyvodit následující závěry, které byly příčinou převládajícího a neutěšeného stavu v izraelské komunitě.

Hlavní příčinu vidím v zoufalé zkaženosti lidského srdce a myšlení, což se v celé nahotě projevilo nevděčností, tvrdošíjností, vzpourou, ba dokonce i bláznovstvím (Jr 17,9). Druhou příčinu pozoruji v tom, že lid již nedržel pohromadě. Ukázala se zde potřeba krále, který bude v budoucnosti stát před nelehkým úkolem – sjednotit lid duchovně, politicky a sociálně. Lid v tomto období neměl ještě centrální vládu ani společného vůdce, jako kdysi Mojžíše a Jozua. Jinými slovy řečeno - lid nebyl jednotný. V pořadí další příčina, která přispěla k neblahé situaci v izraelské společnosti, spočívala v nedostatku skutečných vůdců. Bylo to období poptávky po ryzím vůdcovství. Inspirované vůdcovství dokáže alespoň částečně napravit nestabilitu národa. Bible uvádí i jiné prosté a zároveň podstatné důvody, proč tato doba byla tolik obestřena temnotou, které zde již nebudu rozebírat.

Na druhé straně břehu stojí Bůh, který má řešení pro každou eventualitu – žádná situace ho nepřekvapí. Při čtení knihy Soudců si nanovo uvědomuji to, kým Bůh je. Více si uvědomuji Boží charakter, vlastnosti, postoje, velikost a majestát. Uvědomuji si všechno to, co ukazuje na jeho velkorysost v jednání s člověkem. On nenakládá s námi dle našich zásluh. Boží vytrvalost, trpělivost, shovívavost, věrnost, odpuštění, láska, mírnost i přísnost se bezmezně projevují i přes takřka beznadějnou zlobu a nevyzpytatelnost lidského srdce. A nakonec ostrý kontrast spatřuji v tom, že Izrael Boha opouštěl, ale také v tom, že Bůh vůči nim projevoval neutichající milosrdenství.

„Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“ (Pl 3,22-26) Amen!

Vladimír Rafaj

Poslušnost ve víře vede k opravdovému hrdinství

Důležitost soudců v dějinách Božího lidu je nezpochybnitelná. Všimněme si, že ze široké škály soudců jsou čtyři, kteří jsou významní pro svou víru. Na první pohled tahle skutečnost není patrná z pouhého čtení v knize Soudců. Avšak jedenáctá kapitola v epištole Židům, která vzdává hold víře, je nám v tom nápomocná. Jednotliví soudci jsou zde uvedeni v následujícím pořadí: Gedeón, Bárak, Samson a Jiftách (v. 32). Co je tak zvláštní na těchto soudcích? Čím jsou výjimeční? Jsou to jejich vlastnosti, dovednosti, odvaha, moudrost, šikovnost, vzhled, osobní charisma? Opak je však pravdou. Nikterá z těchto věcí je nestaví na piedestal slávy. Všichni si byli vědomi svých nedostatků a své veliké odpovědnosti. Všichni pochybují o svých schopnostech a možnostech - výzvy k nápravě jsou nad lidské síly.

Podívejme se teď na jednotlivé „hrdiny víry“ a stručně je charakterizujme: Gedeón vysvobodil Izraelce od jejich utlačovatelů – Midjánců. Bitvu vyhrál s 300 muži. Soudce Bárak prorokoval, že Hospodin vydá Siseru, velitele kanaánské armády do rukou ženy jménem Jáel. Samson byl soudcem, který kromě toho, že měl nadpřirozenou fyzickou sílu, byl v jistých etapách svého života a služby mužem víry. Jiftách projevil takovou víru, že osvobodil Izrael od Amónovců, i když později ale učinil nerozumnou přísahu.

To, co způsobilo, že se jejich jména objevují na stránkách Nového zákona v kapitole, která svědčí o jejich zlomenosti, je poslušnost projevena ve víře. Víra v Boha byla kotvou, na kterou se mohli spolehnout. Soudci nemohli vykonat zmíněné skutky, pokud by nenašli v poslušnosti sílu ve víře.

Doba soudců je v mnohém podobná době dnešní. Bezbožnost ve světě je již natolik zakořeněná a společnost tak prosáklá nemravností, že s ní téměř nedokážeme hnout. Úkoly před nás kladené, jsou nad naší způsobilost - přesto se svrchovaný Bůh k nám obrací, počítá s námi a vyzývá nás k poslušnosti ve víře a ke zcela konkrétním činům.

Sláva patří Bohu, který v zásluhách svého Syna Ježíše Krista „vede naši víru od počátku až do cíle“ (Židům 12,2).

Vladimír Rafaj

Jak je to vlastně s modlitbou?

I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil, Otníela, syna Kenazova, mladšího bratra Kálebova. (Soudců 3,9)

Slova „úpět k Hospodinu“ je znovu a znovu opakující se výraz v knize Soudců. „Úpět“ neboli „volat“ je jiné slovo pro modlitbu („volal [Samson]“ - 16,28; „úpěli“; „volali“ /KR, B21/ nebo „kričali“ /ROH/ - 3,9.15; 4,3; 6,6-7; 10,10.12). Modlitba je klíčovým nástrojem v životě každého věřícího člověka a má mnoho podob. Izrael v době soudců však využíval modlitbu pouze v případech útlaků a všeobecného ohrožení. Lid hazardoval s Boží milostí a jednal lehkomyslně. Boží touhou však bylo, aby s ním měl trvalý a důvěrný vztah. Dovolím si říct, že vlažnost, povrchnost, vzdalování se od Boha, neúspěchy a překážky v životě mají svou příčinu v nedostatečném nebo žádném modlitebním životě. Svévolné odcházení od Boha vede k životu v otroctví, kompromisech, depresi a zmatku. Bůh ale prokazuje svou milost tím, že vzbuzuje „vysvoboditele“, aby přivedli lid zpět k němu.

Co nás učí tento příběh? K čemu nás vybízí? Přemýšlejme o tom, jaké místo má modlitba v životě věřícího člověka? Jakou důležitost má osobně pro mne? Je modlitba mou nejvyšší prioritou? Co se děje, když modlitbu zanedbávám? Co je takovým indikátorem neboli ukazatelem posunu v situaci, kterou dlouhodobě negativně prožívám? Nejsem chycen v pasti problémů právě proto, že jsem ztratil prvotní zápal a nasazení (Zj 3,15-18), že už nemám takovou lásku pro Ježíše jako na počátku (Zj 2,4)? „Bůh všechny, které miluje, kárá a vychovává“ (Zj 3,19, NBK). Jak pravdivá je výzva a povzdech proroka Izajáše, který tlumočí slova Hospodinova, a která zaznívají do našich řad v dnešní době: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny …“ (Iz 48,18-19). Volejme k Hospodinu za všech okolností, on má východisko z každé nepřízně. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28).

Když se modlíme, Bůh jedná. Bůh je věrný a modlitby svého lidu vyslýchá. „I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.“ (2Tm 2,13)

Vladimír Rafaj

Víra - klíč k vítězství nad strachem

Rachab řekla těm mužům: "Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku." (Jozue 2,9)

Zde se chci zamyslet nad opakujícími se slovy, které nacházíme ještě v 2,11; 2,24 a 5,1 v souvislosti s vírou. Především jde o strach, který vyděsil obyvatele země do takové míry, že propadli zmatku (2,24), ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha (2,11; 5,1). Obyvatelé Jericha a dalších opevněných měst měli strach, protože slyšeli o neobyčejné moci, kterou Bůh prokázal vítězstvím nad armádami národů žijících na druhé straně řeky Jordán. Zvědové se navracejí zpátky k Jozuovi se zprávou, že "Hospodin nám dal celou zemi do rukou. Všichni obyvatelé země propadli před námi zmatku." (2,24)

Rachab jakožto představitelka pohanského národa vyčnívá nade všemi a na pozadí všeobecného panického strachu, zděšení a hrůzy ilustruje skutečnost, že hříšník může být ospravedlněn vírou v Boha. Ona řekla, že její lidé vědí o Bohu Izraele a velmi se ho bojí. Odkud to věděli? Vždyť národ, ve kterém Rachab žila, uctíval pohanské bohy. Ona slyšela svědectví, které se šířilo o Izraelcích a o tom, jak je Bůh vyvedl z otroctví. Ale ona nejenom slyšela, ale i věřila. Uvěřila v Hospodina, v jediného pravého Boha (v. 11). Přijala tuto zvěst za pravdivou a spolehlivou. Rachab reprezentuje takový druh víry, který zbavuje strachu, osvobozuje z prokletí a otevírá cestu do zaslíbené země, do Božího dědictví. Bible nás učí, že jsme spaseni milostí skrze víru, nikoliv dobrými skutky. Pak se ale ptám, co zachránilo tuto hříšnici? Byl to skutek? Ano byl, jenže vyprodukovaný vírou nebo ve víře, o které píše Pavel věřícím v Tesalonice: „Připomínáme si před Bohem a Otcem vaši činnou víru ...“ (1Te 1,3). Pán Ježíš uvádí podobná slova v Janově evangeliu: „To je ten skutek Boží, abyste věřili v toho, koho Bůh poslal.“ (6,29) Opravdová víra musí být živá, činná, která vede k dílu a ke konkrétním činům.

Slovo Boží přináší víru. Žel tragédií mnoha dnešních křesťanů je to, že Bibli jenom čtou. Víra nepřichází skrze čtení, ale skrze slyšení (Ř 10,17). Rozumějme správně: čtěme tak, abychom slyšeli! Vpusťme Boží slovo v pokoji do svého srdce. Rachabina víra měla vzestupnou tendenci a neustále rostla. Nádherně to ilustrují tyto verše: „Rachab slyšela, co se stalo u Rákosového moře a jak na druhé straně Izraelité porazili dva mocné emorejské krále Síchona a Óga“ (2,10-11). Byl to pro ni signál, poznávací znamení, že Bůh koná, komunikuje a vane. Avšak tam, kde chybí víra, náležité poznání pravdy a správné vyhodnocení vážnosti situace, tam se dostavuje strach, deprese, úzkost, zoufalství, chaos a posléze i smrt. To, co pohanské národy nepochopily, byla skutečnost, že Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba, Bůh nebe a celé země není nějaký obyčejný a lidskou rukou učiněný bůh.

Vladimír Rafaj

Škola poslušnosti

Poslouchej je [tj. nařízení a příkazy], Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců. (Deuteronomium 6,3)

Pro věřícího člověka je snadné vzdát Bohu jednorázový dík ve formě peněz, nebo jiných materiálních věcí (Mi 6,6-8). Bůh si však přeje vidět v nás především poslušnost. Poslušnost nám dává křídla, osvobozuje nás a dává nám odvahu postavit se směle před Boží trůn a požádat Pána o pomoc v časech nouze (Žd 4,14-16; 1J 3,21-24).

Klíčovým textem v šesté kapitole je verš třetí. První dva verše vyúsťují do zaslíbení v případě uposlechnutí Božích nařízení a příkazů. V kontextu má důležitý význam slovo „poslušnost“. Veškerá Boží zaslíbení jsou podmíněna poslušností. Bez poslušnosti se zbožný Izraelita neobešel. Je to zvláštní, ale poslušnost určuje a usměrňuje náš vztah (přesněji řečeno poměr) k Bohu tak, aby jeho vůle byla realizována v nás a skrze nás na zemi zrovna tak, jak ji plní andělé na nebi (Mt 6,10).

Všímám si zde zřetelnou výzvu k poslušnosti, která je konkretizována v několika oblastech a která je vzájemně provázána, čímž vytváří jednolitý a kompaktní celek: 1. Poslušnost zákonu Božímu je nutností, 2. Motivem k poslušnosti je Boží dobrota a milosrdenství, 3. Standardní poslušnost musí být závazná (podřízená) Božímu slovu, 4. Citlivost na poslušnost odráží věrnost Boží a 5. Právo a spravedlnost se musí stát alternativní hodnotou, která poslušnost všemožně podporuje.

Vladimír Rafaj

Looking unto Jesus

The essence of the Gospel is a call to relationship with God through faith in Jesus Christ. Our living out the reality of that relationship involves focusing on God and being dependent upon Him rather than trying to get control of our life.

We shall never find comfort or assurance by looking within.

It is what Jesus is, not what we are or do, that gives rest to our souls and transforms our lives, and over comes all the accusations of the evil one. The devil whispers „Your sins are too great for God to forgive, you have such a wavering faith, you do not repent enough; your prayers are too weak and pathetic, and you will never keep your faith till the end.“ But note all these are thoughts about self and our circumstances, and we will never find comfort or assurance by looking within.

It is the Holy Spirit's work to turn our eyes from self to Jesus. To show us that Jesus has done it all and now sits at the right hand of the Father. To show us we are nothing, but „Christ is all in all.“ To cause us to remember it is not our hold on Christ that saves us. Our faith is only the instrument but it is Christ and His blood and merits that have rescued us from our deepest need. He is the author and finisher of our faith. (Hebrews 12,2)

So I finally realize that I shall never find peace or happiness by looking at myself. It is who Jesus is, not who I am, that gives rest to my soul. So I quit trying to arrange for a better Vlado and a better life and rather: 1. Seek to be looking to Jesus – having a settled and growing confidence in Him and what He has done (versus looking to me and my circumstances); and 2. Let this truth fill and transform my soul.

As the old hymn puts it:

„My hope is built on nothing else, than Jesus' blood and righteousness: I dare not trust the sweetest frame, but wholly lean on Jesus' name.”

Vladimír Rafaj