Krása v různorodosti

Elíša poté vzal plášť, který z něho spadl, vrátil se a postavil se na břehu Jordánu. (2. Královská 2,13)

Zmíněný verš nám sděluje, že Elíša vzal plášť, který z Elijáše spadl. Tento úkon svědčí o Elíšově připravenosti, touze a velkém očekávání. Elíša využil příležitost, která se již nikdy neopakovala. Byla to jedinečná příležitost, v níž se odrážejí dva důležité momenty - pro něj mají hodnotu zlata: První moment je důležitý proto, že ukazuje, kdo se stane Elijášovým nástupcem. Druhý je důležitý ve smyslu Elíšovy poslušnosti. Mít plášť svého učitele znamenalo mít jeho autoritu. Plášť byl symbolem autority, moci, vlivu a pomazání. V této autoritě Elíša vykročil nebojácně vstříc novým výzvám. Jeho spolužáci z prorocké školy se mu poklonili a uznali ho za svého vůdce. Není divu, že jeho vliv byl patrný v celé izraelské zemi.

I přes rozdílnost Elíšovy povahy jeho služba na kvalitě neutrpěla. Charakter jeho služby byl jiný, byl šitý na míru. Elijáš měl pověst bojovníka, ohnivého kazatele, tajuplného člověka, který se znenadání objevoval a stejně tak i ztrácel. Vždy byl na pochodu a nikdy nezůstal delší dobu na jednom místě. Kvůli své bouřlivé povaze musel procházet mnoha vnitřními i vnějšími boji.

Kdežto Elíša byl poklidné až plaché povahy, působil v tichosti, vyváženě, bydlel uprostřed svého lidu a všichni ho znali a milovali. Jeho služba byla orientována více na lidi nežli na cíl. Měl dar povzbuzování i neobyčejnou dávku soucitu, velice pečoval o lidi. Byl to takový prorok-pastýř. Jeho srdcovou záležitostí byla i výchova dalších proroků, jelikož sám absolvoval podobnou „biblickou školu". Jak Elijáš, tak i Elíša zanechali v národě hlubokou brázdu, která ani po staletích nebyla smazána.

Co nám z výše řečeného plyne? Nechat se inspirovat životem a službou velkých Božích služebníků je věc nezbytná. Avšak pouhé čtení knížek nestačí. Jak ve skutečnosti rozvíjíme svůj charakter, obdarování a schopnosti, je naší věcí, nikoliv Boží. V Božím království nemá místo soutěživost a individualismus, ale vzájemná spolupráce a týmový duch, jelikož krása tkví v různorodosti. V těle Kristově je rozmanitost darů, nikdo si nemusí zoufat, ba ani ten, kdo si myslí, že jich má málo. Bůh dává „každému podle jeho schopností“ (Mt 25,15). Otázkou není: Kolik darů jsem dostal?, ale: Jak naložím s tím, co jsem již dostal?

Vladimír Rafaj

Veliké věci Boží

A stalo se, jak přešli, že Elijáš řekl Elíšovi: "Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat." Elíša řekl: "Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!" (2. Královská 2,9)

Tento verš je důležitý, jelikož jde o klíčový moment v životě proroka Elíši. Elíša žádá o dvojnásobný díl Elijášova ducha. Jeho žádost je třeba chápat v kontextu té doby, neboť se zde nejedná pouze o dvojnásobný díl moci, nýbrž o dvojnásobnou částku dědictví. Tím chtěl Elíša říct: „My, proroci, jsme Elijášovými dědici a následovníky. My jsme ta nastupující generace odhodlaných a rozhodných učedníků, která bude záhy čelit těžkým úkolům a výzvám. Ale bez zmocnění Božím Duchem, nebudeme schopni projevovat tutéž věrnost, odvahu, poslušnost, stejnou horlivost a poddanost požadavkům Božího slova, které byly patrny na něm.“

Elíša kromě toho, že chtěl být nositelem Elijášova ducha a služby, chtěl také být i nedílnou součástí Božího trvalého dědictví. Elíša si dobře uvědomoval závažnost situace, proto ji nechtěl zjednodušit na sobecké žádosti pouze pro vlastní prospěch. Být součástí Božího plánu je dalekosáhlá záležitost.

Jak jsme na tom my? Jaké jsou naše priority? Jak důležitá je vytrvalost v životě křesťana? Jakým způsobem mohou křesťané získat větší míru duchovního zmocnění? Spokojíme se s povrchností, formalismem nebo chceme více lásky, víry, soucitu, moudrosti, ohně, moci? Nespokojme se jen se včerejšími úspěchy, ať byly jakkoliv požehnané. Čím jsme požehnanější dnes, tím více můžeme být užitečnější pro Boha zítra. Písmo nás učí, že my jsme „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abychom hlásali mocné skutky toho, kdo nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9). „Nám všem byla darována vzácná a převeliká Boží zaslíbení, abychom se díky nim stali účastníky Boží povahy“ (2Pt 1,4).

Elijáš řekl Elíšovi: „Velikou věc si žádáš!“ (2Kr 2,10a) Žádejme si veliké věci od Hospodina a stane se nám, jelikož Bůh nelituje svých darů a nikomu nestraní (Ř 2,11). Trojjediný Bůh je v hloubce svého bytí nevyčerpatelným zdrojem veškerého bohatství. Tak jako byl Elíša pokračovatelem Elijášových (a tudíž Božích) tradic, tak jsme i my pokračovatelé stejných principů a hodnot předcházejících generací Božích služebníků. I dnes totiž platí, že „u Boha není nic nemožného“ (L 1,37).

Vladimír Rafaj

Posvěcení jako nástroj křesťanova růstu

Jedna ze základních definic říká, že „posvěcení (řec. hagiasmos) znamená učinit svatým, zasvětit, oddělit od světa a oddělit od hříchu, takže můžeme mít intimní společenství s Bohem a sloužit mu“.

V Novém i Starém zákoně ale existují ještě další ekvivalenty, které vycházejí ze stejného slovního kořene jako například posvátný, posvětit, svatyně, svatost, svatý apod. Všechny pojmy tedy v zásadě označují stejnou skutečnost: oddělení pro jistý cíl, záměr, účel nebo použití pro něco velice zvláštního, specifického.

Když se v Bibli setkáváme s výrazem posvěcení, případně jinými obsahově příbuznými slovy, většinou jde – v případě Starého zákona - o popis Božího vyvoleného lidu Izraele. V případě novozákonního užití je slovo posvěcení použito k popisu křesťanů. Někteří křesťané se mylně domnívají, že význam tohoto slova se týká jen malé skupiny lidí, omezeného počtu vyvolených, kteří mají nad hlavami svatozář, jsou zahaleni nějakým tajemnem a kteří jsou výjimeční ve smyslu nadpřirozeného obdarování nebo duchovních charismat.

Avšak není tomu tak. Když se podíváme do Bible - třeba do úvodních veršů novozákonních dopisů - najdeme tam důkaz: „Všem těm, kdo jsou v Římě, milovaným Božím, povolaným svatým“ (Ř 1,7); „Církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde či u nás“ (1K 1,2); „On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce“ (Ef 1,4); „Pavel a Timoteus, služebníci Ježíše Krista, všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech“ (Fp 1,1, NBK); „Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus svatým a věřícím bratřím v Kristu v Kolosách“ (Ko 1,1-2, KMS). Pavel píše povzbudivá slova církvi Ježíše Krista, která ani zdaleka nebyla dokonalá. Přesto je oslovuje jako svaté obecenství.

Význam posvěcení

Boží lid ve Starém zákoně a křesťané v Novém zákoně jsou povoláni ke zcela odlišnému, oddělenému způsobu života na rozdíl od způsobu života, který převládá v sekulární společnosti, ve které se věřící nacházejí.

V Písmu jsou takovým odděleným místem svatostánek na poušti, svatyně, chrám, synagoga, modlitebna, což jsou místa určená ke svatým a vznešeným záměrům. Tento aspekt křesťanského života vychází z několika známých novozákonních obrazů. Jako příklad lze uvést život křesťana, který je přirovnáván ke sportovci, vojákovi a hospodáři. Sportovec musí dbát na sebekázeň, ukázněnost a vytrvalost, aby doběhl závod (Žd 12,1). Křesťané musí závodit regulérně a podle pravidel, jinak jim hrozí diskvalifikace (2Tm 2,5).

Další ilustrace je vzata z vojenského prostředí. Jako voják je totiž křesťan ve výhodné pozici, ale také v jistém smyslu je to místo odloučení. Jeho pozornost, vnímavost nesmí být ničím odpoutávána. Pavel povzbuzuje Timotea slovy: „Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí“ (2Tm 2,3-4).

Totéž platí o hospodáři, který musí nejprve těžce pracovat, než sklidí úrodu (2Tm 2,6).

A ještě je tady příklad chrámu. Vzpomeňme si na slova Pavla, který korintskému sboru napsal: „Vy jste chrámem živého Boha“ nebo „Vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás“ (1K 3,16-17). Chrám je svatým místem, které je určeno ke zcela konkrétnímu záměru.

Tyto a mnohé další příklady tlumočí základní myšlenku oddělenosti, odevzdanosti, poddanosti, výjimečnosti, zbožnosti, obnovy a čistoty. V širším významu je to proces přípravy. „Proces, ve kterém se stále více připodobňujeme Kristu. Posvěcení je umožněno skrze znovuzrození čili zkušenost obrácení. Jeho další rozvoj v našem životě je přímo závislý na tom, do jaké míry se podřizujeme Duchu svatému a dovolíme, aby nová přirozenost ovládala náš život.“ V této souvislosti rozlišujeme tzv. poziční a progresivní posvěcení. Posvěcení je jednak poziční a jednak zkušenostní; je to pozice, kterou věřící zaujímá ve vztahu k Bohu a je to i postupný proces zkušenosti v jeho životě. Posvěcení je okamžité i postupné.

Povaha posvěcení

Další věc, kterou zde spatřuji, je povaha posvěcení. Ano, křesťané jsou povoláni být jiní. Co to ale znamená v praxi? Jak máme tomu rozumět? Znamená to tedy, že se máme izolovat od společnosti a dělat vše proto, abychom byli odříznuti od svých rodin, sousedů, kamarádů a tím přerušili veškeré kontakty? Jistěže nikoliv! Odpověď totiž nacházíme v Ježíšově přímluvě za učedníky. Pán Ježíš zde vysílá modlitbu ke svému Otci: „Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my“ (J 17,11.16). Jeho slova potvrzují tuto pravdu.

Po svém slavném zmrtvýchvstání účinkoval Ježíš zejména mezi svými vlastními. Přicházel mezi ně, do jejich středu. Intenzivně se jim věnoval, zpřítomňoval se osobně uprostřed jejich společných shromáždění a sděloval všechno to, co bylo hluboko v jeho srdci. „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás,“ praví Ježíš (J 20,21). Jinými slovy Ježíš zde říká, že posílá své věrné do světa jako své vyslance, své reprezentanty, aby lidé, kteří ho nikdy neviděli a nesetkali se s ním, ho směli znát a vědět, kdo vskutku je a jaký je jeho pravý charakter. Poznají to tak, že budou pozorovat nás a naše životy. Novozákonní křesťané můžou s jistotou říct, že nikdy nebyli a nejsou od společnosti odříznuti ani se od ní neizolují.

Avšak nejlepším příkladem posvěceného života nám bude Ježíš sám. Na jedné straně je na stránkách evangelií viděn jako svatý, bez poskvrny, oddělený od jakéhokoliv hříchu (Žd 7,26), ale na straně druhé byl obviňován z toho, že se s hříšníky setkává a zajímá se o ně (Mt 11,19). Musíme si dávat pozor, neboť i zde existuje nesprávný druh oddělení se - ten nacházíme ve farizejích, kteří nebyli schopni poznat vlastní nedostatky (L 18,9-13; Zj 3,17.18).

I když jsme povoláni žít svatě a být svatí - existují zde postoje a vlastnosti, kterým se máme vyhnout, jako je například pýcha, samolibost, lhostejnost, neupřímnost, pokrytectví, žárlivost, nepřejícnost, nadřazování se apod. Tak často se my křesťané dopouštíme chyby, když nejsme v kontaktu s lidmi, které se právě snažíme získat pro Krista. Náš Pán používá příklad soli, aby znázornil roli křesťana ve světě. Sůl má očistnou a konzervační schopnost. Ale aby sůl splnila svou úlohu, musí se dostat do styku s tím, co má osolit. Pokud ale sůl ztratí slanost, k ničemu se již nehodí (srov. Mt 5,13; Mk 9,50; L 14,34).

Cíl a smysl posvěcení

Neexistují spolehlivé zkratky, kterými se lze „dopracovat“ k posvěcení. Jistý kazatel se lidí ve svém sboru zeptal: Jak jste uvěřili v Krista? Jakým způsobem? Někteří řekli, že čtením Bible, křesťanské literatury, posloucháním kázání. Jiní, že se obrátili ke Kristu na evangelizaci. Ale většina odpověděla, že uvěřili v Pána Ježíše na základě svědeckého života křesťanů, se kterými měli vztah v práci, v rodině, ve škole a podobně.

Přejeme si důvěrně znát trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého? Přejeme si ho znát víc než kohokoliv a cokoliv jiného? Není jiná cesta než být s Pánem, trávit s ním čas, být u jeho nohou, v jeho Slově. Nikdy nezapomeňme, že není možné růst v posvěcení, pokud nebudeme ochotni se znovu a znovu zamilovávat do Ježíše. Naším úkolem je růst ve svatosti, a ten musí být založen na touze oslavovat Boha za všech okolností. Oslavovat Boha vším, co děláme, by nemělo být pro křesťany jen náboženským klišé, ale skutečným cílem a smyslem hlubokého projevu, v němž Bůh najde zalíbení.

„Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“ (1K 10,31).

Vladimír Rafaj

Jako byl vyvýšen had na poušti …

I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: "Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil." Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: "Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu." Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. (4M 21,6-9)

Zde máme epizodu ze života Izraele, který vykazuje neposlušnost pro Boží lid tak typickou. Podobný vzorec chování nacházíme v knize Soudců, kdy opakující se cyklus hříchu ukazuje na jejich notorickou neposlušnost a na hrozné důsledky odvrácení se od Boha. Již ve čtvrtém verši v téže kapitole je uvedena příčina této neposlušnosti. Je zde napsáno, že „lid na cestě ztratil trpělivost” (tak B21; "lid propadl na té cestě malomyslnosti“ – ČEP; „ustával lid velice na cestě“ – K; „lid se stal cestou netrpělivý“ - ČSP).

Boží odpověď na lidskou prosbu o vysvobození je pozoruhodná. Mojžíš se modlí za lid, ale Bůh jedovaté hady neodnímá. Místo toho jim dává bronzového hada, který má být vystaven na kůl. Samotná přítomnost tohoto vyvýšeného hada negarantuje imunitu od dalších útoků, jeho přítomnost se ale stává prostředkem k záchraně (v. 9b).

Most nad propastí

Evangelista Jan se ve své zprávě vrací k této starozákonní události a připomíná nám její důležitost. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,14-15) Příchod Ježíše, Božího Syna, automaticky neznamená absenci hříchu ve světě. Bůh zabezpečil úlevu (řešení), ale přítomnost hříchu nezrušil. Pán Ježíš se u Otce přimlouvá za své následovníky: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ (J 17,15) Církev je dnes duchovním Izraelem, který putuje tímto světem do zaslíbené země. Na této cestě hřích i nadále těžce doléhá, štípe a kouše, způsobuje bolest a různá trápení.

Pisatel epištoly Židům připomíná věřícím, „… aby odhodili všecku přítěž i hřích, který se jich tak snadno přichytí, a vytrvali v běhu, jak je jim uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede jejich víru od počátku až do cíle.“ (Žd 12,1-2a) „Ještě jste se až do krve nevzepřeli v boji proti hříchu,“ dotvrzuje autor listu závažnost tématu (Žd 12,4 ČSP).

Novozákonním ekvivalentem pro starozákonní slovo „pohlédnout, vzhlédnout“ je „věřit“ (srov. 4M 21,9 a J 3,15-16). Tato slova mají stejný význam. Kdo věří v Ježíše, nebude odsouzen. Prošel ze smrti do života. Víra je pak mostem nad propastí, po kterém se dostaneme do bezpečí.

Motivace k modlitbám

V tomto konkrétním incidentu spatřuji ještě užitečnou lekci týkající se modlitby. Pokud existuje správná modlitba, pak existuje i modlitba nesprávná. Můžeme se vůbec modlit špatně nebo nesprávně? Ano, můžeme. Často máme nesprávné pohnutky, modlíme se sobecky, nechápeme souvislosti, ale Bůh ve své prozřetelnosti může vyslýchat i tyto modlitby. Osobně jsem přesvědčen o tom, že Bůh naslouchá každé modlitbě, i když je teologicky špatně formulována a vyjádřena. Přesto buď Bohu chvála, že nenaslouchá pouhým slovům, ale hledí především do našich srdcí.

Na druhou stranu skutečnost, že naše mysl je omezená, není uspokojivým důvodem pro to, abychom odmítli to, co nám Bůh již zjevil a v čem nás chce posunout dál. Vzpomeňme si na prosbu Ježíšových učedníků, aby je naučil správné modlitbě (L 11,1). Proto věřím, že Bůh naslouchá a rozumí každé myšlence, každému lkání, a to i v případech, kdy člověk nemá sílu, ztrácí trpělivost, upadá do beznaděje, malomyslnosti a na cestě ustává. „Tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy.“ (Ř 8,26 ČSP)

Z úvodního textu nicméně jasně vyplývá – lid se modlil nesprávně. Nešlo jim o opravdovou změnu. Jejich modlitba nevykazovala znaky upřímnosti, lidé nečinili pokání a nemodlili se: „Pane, pomoz nám zbavit se našich zlých a hříšných postojů, které nevyvyšují a nectí tvé jméno.“ Přišli k Mojžíšovi s naléhavou prosbou: „Mojžíši, modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Aby mohli dál pokračovat ve svých starých šlépějích, ve svých hříších, stížnostech a vzpouře. Lid raději žádal odstranění hadů, než aby změnil svůj postoj. Jejich prvořadým zájmem nebyla změna, ale úleva od hadů.

Vladimír Rafaj

Charakter Božího služebníka

Bible charakterizuje Davida jako muže „podle Božího srdce“ (1Sa 13,14). Jeho kvality a povahové rysy se projevily jak v mládí, tak v pozdějším věku. Davidův charakter se pozvolna vyvíjel, formovaly se jeho postoje, názory a vztahy k lidem, ale především vztah k Bohu. Většinu svého života musel odolávat Saulovým útokům a hrozbám. Když se však doslechne o smrti krále Saula, je hluboce zarmoucen. Bible hovoří, že „David nad Saulem a nad jeho synem Jónatanem zpíval žalozpěv“ (2Sa 1,17). David pláče nad ztrátou muže, který byl Božím pomazaným služebníkem (1Sa 10,1). Truchlí nad Saulem, který byl zmocněn Duchem Božím k velkým činům.

I přesto, že je žalozpěv kulturní záležitostí běžně praktikovanou v orientálních zemích, Davidův postoj byl projevem, v němž se odráží jeho velkorysost a neobyčejný charakter. Pořád si je vědom toho, že Saul byl dobrým válečníkem a Bohem vyvoleným králem. Nyní, když je Saul a jeho synové po smrti, David složil píseň, která je vyjádřením jeho vnitřního postoje. Nebyl to ale ledajaký zpěv. Byl to žalozpěv nad nepřítelem, který ho po celá léta systematicky pronásledoval. David se ocitl v pozici lovné zvěře, která neměla úniku. Teď se však karta obrátila. Mohl se Saulově rodině pomstit. Přesto David nevyřkl ani slovo hořkosti, nenávisti nebo škodolibé odplaty. Místo toho David v tomto truchlozpěvu chválí Saula a uznává jeho kvality, zejména pak odvahu a sílu.

David se stává prototypem prorocky slíbeného Mesiáše, jenž svým jednáním již zde ve starozákonní době naplňuje novozákonní představu o Kristu. Jsou to pravdy týkající se zaslíbení o příchodu Krále všech králů a Pána všech pánů. O několik století později Ježíš v kázání na hoře povýšil Zákon - daný skrze Mojžíše - na zákon lásky a odpuštění. Ukázal tím na neměnnost a věčnou platnost zákona.

Jak jsme na tom my? Je Davidův postoj k nepřátelům odpovědí na současnou potřebu církve? Zavazuje nás to k něčemu? V čem jsou skryté naše rezervy? Nestačí jen teoreticky přijímat pravdu Písma, nestačí ani citové vzplanutí. Nestačí jen evangelium zvěstovat, nestačí jen biblické principy vyznávat, nestačí být pouhými moralisty. Pokud nás Davidův příběh oslovuje, a pokud jsme obviňováni Duchem svatým, učiňme kroky vedoucí k nápravě. Čím jsme blíž ke Kristu, tím jsme blíž i k lidem.

Vladimír Rafaj

Milosrdenství, jež nepomíjí ...

„V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ (Soudců 17,6; 21,25)

Tento citát konstatuje a zároveň vysvětluje, jak a proč izraelský lid v soudcovském období zabloudil od morálního a etického ducha sinajské smlouvy. Stalo se tak i přesto, že lid měl k dispozici veškerá Boží zaslíbení, garance a předpoklady pro to, aby obstál. Tak se mohl stát úspěšným nástrojem v Božích rukách. Především z kontextu knihy Soudců můžeme vyvodit následující závěry, které byly příčinou převládajícího a neutěšeného stavu v izraelské komunitě.

Hlavní příčinu vidím v zoufalé zkaženosti lidského srdce a myšlení, což se v celé nahotě projevilo nevděčností, tvrdošíjností, vzpourou, ba dokonce i bláznovstvím (Jr 17,9). Druhou příčinu pozoruji v tom, že lid již nedržel pohromadě. Ukázala se zde potřeba krále, který bude v budoucnosti stát před nelehkým úkolem – sjednotit lid duchovně, politicky a sociálně. Lid v tomto období neměl ještě centrální vládu ani společného vůdce, jako kdysi Mojžíše a Jozua. Jinými slovy řečeno - lid nebyl jednotný. V pořadí další příčina, která přispěla k neblahé situaci v izraelské společnosti, spočívala v nedostatku skutečných vůdců. Bylo to období poptávky po ryzím vůdcovství. Inspirované vůdcovství dokáže alespoň částečně napravit nestabilitu národa. Bible uvádí i jiné prosté a zároveň podstatné důvody, proč tato doba byla tolik obestřena temnotou, které zde již nebudu rozebírat.

Na druhé straně břehu stojí Bůh, který má řešení pro každou eventualitu – žádná situace ho nepřekvapí. Při čtení knihy Soudců si nanovo uvědomuji to, kým Bůh je. Více si uvědomuji Boží charakter, vlastnosti, postoje, velikost a majestát. Uvědomuji si všechno to, co ukazuje na jeho velkorysost v jednání s člověkem. On nenakládá s námi dle našich zásluh. Boží vytrvalost, trpělivost, shovívavost, věrnost, odpuštění, láska, mírnost i přísnost se bezmezně projevují i přes takřka beznadějnou zlobu a nevyzpytatelnost lidského srdce. A nakonec ostrý kontrast spatřuji v tom, že Izrael Boha opouštěl, ale také v tom, že Bůh vůči nim projevoval neutichající milosrdenství.

„Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“ (Pl 3,22-26) Amen!

Vladimír Rafaj

Poslušnost ve víře vede k opravdovému hrdinství

Důležitost soudců v dějinách Božího lidu je nezpochybnitelná. Všimněme si, že ze široké škály soudců jsou čtyři, kteří jsou významní pro svou víru. Na první pohled tahle skutečnost není patrná z pouhého čtení v knize Soudců. Avšak jedenáctá kapitola v epištole Židům, která vzdává hold víře, je nám v tom nápomocná. Jednotliví soudci jsou zde uvedeni v následujícím pořadí: Gedeón, Bárak, Samson a Jiftách (v. 32). Co je tak zvláštní na těchto soudcích? Čím jsou výjimeční? Jsou to jejich vlastnosti, dovednosti, odvaha, moudrost, šikovnost, vzhled, osobní charisma? Opak je však pravdou. Nikterá z těchto věcí je nestaví na piedestal slávy. Všichni si byli vědomi svých nedostatků a své veliké odpovědnosti. Všichni pochybují o svých schopnostech a možnostech - výzvy k nápravě jsou nad lidské síly.

Podívejme se teď na jednotlivé „hrdiny víry“ a stručně je charakterizujme: Gedeón vysvobodil Izraelce od jejich utlačovatelů – Midjánců. Bitvu vyhrál s 300 muži. Soudce Bárak prorokoval, že Hospodin vydá Siseru, velitele kanaánské armády do rukou ženy jménem Jáel. Samson byl soudcem, který kromě toho, že měl nadpřirozenou fyzickou sílu, byl v jistých etapách svého života a služby mužem víry. Jiftách projevil takovou víru, že osvobodil Izrael od Amónovců, i když později ale učinil nerozumnou přísahu.

To, co způsobilo, že se jejich jména objevují na stránkách Nového zákona v kapitole, která svědčí o jejich zlomenosti, je poslušnost projevena ve víře. Víra v Boha byla kotvou, na kterou se mohli spolehnout. Soudci nemohli vykonat zmíněné skutky, pokud by nenašli v poslušnosti sílu ve víře.

Doba soudců je v mnohém podobná době dnešní. Bezbožnost ve světě je již natolik zakořeněná a společnost tak prosáklá nemravností, že s ní téměř nedokážeme hnout. Úkoly před nás kladené, jsou nad naší způsobilost - přesto se svrchovaný Bůh k nám obrací, počítá s námi a vyzývá nás k poslušnosti ve víře a ke zcela konkrétním činům.

Sláva patří Bohu, který v zásluhách svého Syna Ježíše Krista „vede naši víru od počátku až do cíle“ (Židům 12,2).

Vladimír Rafaj