Bible aneb Pořádná dávka adrenalinu

Bible je pro člověka neocenitelným darem od Boha. Tato jedinečná kniha (sbírka 66 kanonických knih) odhaluje věci, které bychom se jinak nikdy nedozvěděli. Vysvětluje, co o sobě a svých plánech hovoří sám Bůh. Kdykoliv ji čtu, jako bych dostal pořádnou dávku adrenalinu. Pokaždé si uvědomuji její nadčasovost, aktuálnost, spolehlivost, přesnost a užitečnost v otázkách víry a každodenního života. Zračí se v ní hluboké pochopení lidské povahy. Francouzský filozof Blaise Pascal řekl: „Největší vymoženost rozumu tkví v tom, že nám říká, že má své meze. Kdybychom neměli Bibli, nikdy bychom nedostali spolehlivé odpovědi na nejdůležitější otázky života.“ Bible přináší úlevu, protože tam tyto odpovědi nacházím. A není divu, vždyť autorem Bible je Bůh, který člověka stvořil a miluje ho. Bible je inspirována Bohem, a proto je „užitečná k vyučování, usvědčování a výchově.“ (2Tm 3,16) 

Jednou z mých oblíbených knih Bible je starozákonní kniha proroka Izajáše - z ní čerpám poznatky, zkušenosti a sílu. Velký přínos knihy spatřuji mimo jiné v tom, že se zabývá celou řadou různých teologických témat, jakými jsou učení o Bohu, učení o hříchu, soudu, zajetí, pokání, očištění, milosti a obnově „pozůstatku“ věrných. Kniha také pojednává o Mesiáši, o jeho budoucím království a o vztahu (historických) národů k Izraeli. Staví do protikladu pozemská království s věčným královstvím pokoje se spravedlivým vládcem. Prorok vidí ve všech událostech pohanských národů a Izraele vzájemnou propojenost, pozoruhodnou paralelu - vidí v nich znaky Božích zásahů do dějin lidstva, jež jsou často nevyzpytatelné (např. Iz 10,5-7 „Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. Posílám ji na rouhavý pronárod, proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. Ona si to však představit nedovede, neuvažuje o tom v svém srdci, myslí jen na to, jak by vyhubila, jak by vymýtila nemálo pronárodů.“). 

Izajáš je zvěstovatelem nejen Božího soudu, ale především naděje, kterou má Bůh připravenou pro ty, kteří na Něj věrně očekávají. Byl zmocněn Duchem svatým, aby přinášel pravdivé poselství o Boží lásce. Hospodinův oprávněný hněv dává do souvislosti s neposlušností a nevěrou Izraele. Byl odpovědí na postoj lidí, kteří svévolně potlačovali pravdu, proto je Bůh vydal do rukou nepřátel (srov. Ř 1,18-32). Boží spravedlivý hněv plnil velmi důležitou výchovnou funkci. Izajáš měl v živé paměti výjimečnou událost, „onen den“, kdy byl Izrael vyveden z egyptského zajetí pod vedením Mojžíše. Tehdy Bůh vztáhl ruku a svůj lid vysvobodil. I když je na chvíli opustil, nakonec se opět slitoval. Z prorokova nitra vytryskl proud blaženosti, který propukl ve velkou oslavu: „Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou.“ (Iz 12,2) 

Z eschatologické perspektivy „onen den“ tlumočí myšlenku, kdy Ježíš jako „nový Mojžíš“ vymaní hříšníky ze spárů otroctví hříchu. Skrze krutou a potupnou smrt na kříži poskytne smíření. On nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí (Mt 12,20). Na základě jeho oběti bude všem lidem umožněn volný vstup k trůnu milosti a návrat k nebeskému Otci (Žd 4,14-16). Božím odvěkým přáním je, aby se člověk ze života skutečně radoval a svého Stvořitele oslavoval. Dárce života svět kolem něj stvořil z lásky k němu. Pověřil ho péči o veškeré své dílo. Boží slavné jméno vejde ve známost mezi národy. Za dnů Izajáše se izraelský národ ocitl v těžké situaci. Lid byl svými králi a náboženskými vůdci neustále utiskován a ponižován. Proto prorok nekompromisně útočí proti náboženské formalitě a upevňuje lid ve víře. Povzbuzuje zejména ty, kdo se bojí a jsou v jakémkoli soužení. 

Kdo je míněn tím „pozůstatkem“, který se navrátí ke svému Bohu? V prorockých výpovědích Izajáše představuje tento výraz část lidu zachráněného ze zajetí, kterou Hospodin přivede zpět do země zaslíbené jejich otcům. Jsou to chudí a ponížení, kteří i v době útlaku důvěřují svému Bohu a doufají v jeho bohatýrskou sílu. Typickým rysem „pozůstatku“ je víra, základní postoj člověka před Bohem a před jeho svrchovanými plány. Bůh má svůj záměr se vším, co dělá. Důvěra v jakýkoli národ a spojenectví s ním nikdy nenahradí prostou víru v Boha. Na jiném místě prorok přirovnává tragickou situaci pozůstatku Izraele k „pahýlu, ze kterého vzejde svaté símě.“ (Iz 6,13) Pozůstatek národa je předmětem Božího laskavého milosrdenství, jenž se stane základem zcela nového společenství - ono bude nositelem Božího jména a věčného království. 

Vladimír Rafaj

Neochvějná vytrvalost

V životě věřícího člověka nastávají situace, kdy se bez vytrvalosti neobejde. Křesťan, podobně jako starozákonní Izrael, putuje do svého cíle. Na cestě do nebeského domova prochází nepřátelským územím, čelí pronásledování, obavám a mnoha těžkostem. Často ho trápí finanční či rodinné problémy, chatrné zdraví nebo smrt někoho, koho měl rád. Nejednou se ptá: „Jak se lze vyrovnat s životními traumaty, stresy a trápeními?“ 

Při hledání odpovědí na podobné otázky musíme pamatovat na to, že Bůh dal lidem své slovo, které platí za všech okolností. Bůh je věrný, a proto se na něj můžeme stoprocentně spolehnout. Díky jeho milosti jsme dostali novou příležitost poznat vysvobozující pravdu a sloužit mu (J 8,32). Bůh nám aktivně pomáhá snášet jakékoli utrpení, které nás v tomto světě plném problémů potkalo (J 16,33). Apoštol povzbuzuje korintské věřící k neochvějné vytrvalosti: „Bůh nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát“ (1K 10,13). 

Pavlova snaha cíle dosáhnout, je dobrým příkladem, jenž je hodno následovat: „Ženu se vpřed, abych uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem“ (Fp 3,12). Jestli ovšem chceme ve svém zápase vytrvat, musíme se držet Pána a víru, kterou vyznáváme, zachovat. 

Pane, pevně se chceme držet víry, poněvadž Ty jsi již vybojoval vítězství za nás.

Důležité rozhodnutí

Bůh odsoudil starověký Babylón ke zničení, protože se ve velké míře dopouštěl mnoha zvráceností a ukrutností (Iz 13,1-22). Troufalost babylonského království dosáhla vrcholu. Hospodin však zaslibuje, že učiní přítrž pýše opovážlivců a nepravost svévolníků potrestá. Pád velké říše umožnil Židům v zajetí návrat do vlasti. 

Dějiny Izraele jsou přesvědčivým a srozumitelným důkazem neustálých Božích zásahů do života vyvoleného národa. Jsou svědectvím, které ukazuje na Boží rozmanitý charakter. Jeho skutky jsou plné milosrdenství, milosti, pravdy a odpuštění. Izrael byl Hospodinovým svrchovaným činem oddělen od národů světa, aby byl jeho zvláštním dědictvím (Gn 12,1-3; Dt 7,6.7; 10,15; 14,2; 18,5; Iz 41,8.9; 43,10; 49,7). Boží přízeň si nemohl ničím zasloužit. Víra v trojjediného Boha od Izraele vyžadovala, aby svým životem dokazoval vděčnost a oddanost. I přes opakovanou nestabilitu Izraelců Bůh na svém lidu neúnavně pracoval a vedl ho. Hospodin věrně pamatoval na smlouvu, kterou založil na vztahu lásky. On sám se stal původcem tohoto neobyčejného vztahu - zahrnoval je neustálými dobrodiními. Tato láska, kterou ve Starém i v Novém zákoně stále znovu spatřujeme, je příznačná pro Boží skutky. Jeho péče se obzvlášť projevovala vůči slabým, utlačovaným, vdovám, sirotkům a cizincům. 

Čím vice dnes poznáváme Boha a jeho velikou lásku, tím hlouběji také poznáváme jeho neskonalý zájem o veškeré stvoření. Vždyť i příroda svědčí o jeho lásce a „nebesa vypravují o Boží slávě…“ (Ž 19,1-7). Bůh vždy nabízí novou šanci těm, kteří k němu vzhlížejí s nadějí a očekáváním. Otázkou ale zůstává, zdali lidé Bohu dovolí promlouvat do svých každodenních potřeb, zdali jsou ochotni dát Bohu otěže svého života. Rozhodnutí je na každém z nás. Bůh nečiní na nikom násilí, respektuje svobodnou vůli člověka. 

Pane, děkujeme Ti, že jako nebeský Otec vždy děláš to, co je pro nás z dlouhodobého hlediska nejlepší.

O Boží moci

Prorok Izajáš byl Hospodinem inspirován, aby psal o životě, z něhož bude mít Boží lid radost a užitek. Byl ale také povolán, aby prorocky psal o národech, jež se dostaly do kontaktu či konfliktu s izraelským lidem. Psal o tom, co se stane s těmi, kteří se podíleli na plenění Židů. Běda těm národům! Bůh nepřátelská vojska zničí a Jeruzalém vysvobodí. Je bezmezně milostivý, proto trest bývá často pozdržen, avšak nespravedlnost, zpupnost a bezbožnost bude nakonec souzena. 

Hospodinův rozhodný postoj je patrný ze slov, která promluvil k Izajáši: „Ač burácejí národy jako burácením vod mohutných, až on je okřikne, uprchnou do dáli jako plevy hnané větrem po kopcích, jako chmýří ve vichřici“ (Iz 17,13 B21). Bůh dává na vědomí těm nejmocnějším, že i oni podléhají Nejvyššímu. Boží plány nikdy neztroskotají. Cesta lásky je jediná cesta vedoucí k nápravě. I když je jeho lid uprostřed bouří, On je ochrání a zachová. On shromáždí zahnané a rozptýlené navrátí a vyvýší je mezi všemi národy. Je zde naděje na smíření a přemožení zla a temnoty. Spravedliví se budou těšit z vysvobození a budou žít v pokoji a bezpečí. To je jeden z mnoha nádherných důkazů Boží moci i dnes. 

Kdo se vás dotýká, dotýká se zornice Božího oka (Za 2,12 B21).

Vrchol Boží lásky

Znáš ve svém okolí lidi, kteří se s Bohem doposud osobně nesetkali? Pokud ano, jakou zodpovědnost máš vůči těm, kdo o Boží lásce ještě nevědí nebo si ji neuvědomují? Co můžeš pro ně udělat? Především jim můžeš říct, co na toto téma říká Bible. Bible totiž jasně hovoří, že Bůh bezmezně miluje člověka, a to nejen slovy a sliby, ale také tím, co pro něj prakticky činí. 

V době Starého zákona Bůh dal mnohými způsoby najevo, že svůj lid miloval a odpouštěl mu, i když byl nevěrný. Věděl, že lidé selžou, ale neustále jim nabízel cestu usmíření a vykoupení. „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna“ (Iz 1,18). 

V novozákonní době nacházíme vrcholný příklad Boží lásky v osobě Syna (J 3,16). Ježíš přišel, aby vytrpěl trest za hříchy všech. Za nezměrnou cenu vydobyl záchranu – zaplatil svým vlastním životem. On se stal tím mužem bolesti, jenž byl na našem místě ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých. Smysl jeho příchodu a pozemského života spočíval ve smíření člověka s Bohem (L 19,10; 2K 5,19-21). Svou smrtí otevřel cestu k spravedlnosti a ke spasení. Vyjádřeno slovy apoštola Pavla: „Kristus byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Ř 4,25). Nyní máme pokoj s Bohem skrze Pána Ježíše Krista (Ř 5,1)). Boží láska je tak mocná, že snáší lidský hřích, stírá ho a úplně odpouští. 

Pane, tak veliká je Tvá láska k nám. Děkujeme za dar nejvzácnější.

Nad lidský rozum

Dokonalá moudrost a absolutní moc náleží pouze Bohu. Bůh není jako člověk, který dělá plány a poté zjistí, že nemá žádnou schopnost je splnit. Hospodin říká, že to, co si předsevzal, tak se stane, a pro co se rozhodl, to se uskuteční (Iz 14,24). Prostřednictvím svých záměrů zasahuje do běhu dějin. Nedívá se nečinně na zlobu, mlčky nepravost neobchází. Často zdánlivě protichůdným způsobem připravuje cestu pro triumfální vítězství. 

Národy protivící se Bohu a Božím zaslíbením budou souzeny. Všechny národy - bez výjimky - se budou muset podrobit Jeho rozhodnutí. Ve vesmíru není síla, která by dokázala omezit či dokonce zvrátit Jeho vůli. V den svého hněvu zúčtuje s nepravostí. Spravedlivým ramenem vykoná soud. Trestem vykoupí a očistí svůj lid. Zachránění budou nuzní, pokorní a utlačovaní. Lid poníženého ducha se stane předmětem zvláštní Boží přízně a lásky. Těm požehnává a odpouští. Modlitbám svého lidu bedlivě naslouchá - dá jim dostatek všeho dobrého. Díky konání Ducha svatého budou mít nejen úrodná pole, i oni budou úrodní pro Boha. 

Pane, myšlenky Tvé jsou nad jakékoliv lidské chápání.

Posel dobrých zpráv

Lidé mají v oblibě příběhy, které motivují a které vedou k zamyšlení. Jedním takovým velkým příběhem je i příběh Bible. Ta je ve skutečnosti sbírkou mnoha silných příběhů o spásných činech Božích. Z nich plyne, že člověk má neustálý sklon ke hříchu. Bůh se ale nad ním ve své dobrotě a ve svém věčném milosrdenství opět a znovu slitovává. Prostřednictvím Božího zjevení lze pozorovat postupné rozvíjení Božího plánu vykoupení. Pomocí biblických příběhů je čtenář veden k přesvědčení, že i jeho osobní příběh rezonuje s příběhem Bible. Duch svatý k němu tímto způsobem promlouvá, slovo v jeho nitru oživuje a vytváří prostor pro víru, aby zvěsti evangelia lépe rozuměl. Duch svatý používá různé formy komunikace (zjevení, inspirace, osvícení), když chce člověku zprostředkovat pravý význam Božího poselství. 

Kupříkladu z příběhů o izraelském lidu se můžeme poučit v mnoha směrech. Navzdory jejich neposlušnosti Bůh zůstává věrný. Jeho milosrdenství nepomíjí, Jeho slitování nekončí. Dlouho museli čelit beznaději, zoufalství a znechucení. Po letech v zajetí lid mohl upadnout do nebezpečného stavu pasivity a rezignace. Avšak Izajáš rozdmýchává v srdcích svých bratří doutnající jiskru naděje na návrat: „Hospodin se slituje nad Jákobem a znovu vyvolí Izraele. Dá jim odpočinout v jejich zemi, přidruží se k nim i bezdomovec a připojí se k domu Jákobovu. Národy je totiž samy dovedou na jejich místo a dům Izraele je dostane do dědictví v Hospodinově zemi …“ (14,1-23). Prorok do jejich srdcí vlévá intenzivní zájem o Boží dílo a novou chuť do práce - stává se tak pro ně poslem dobrých zpráv. 

Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho věří.