Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství,
čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist,
opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti,
kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.
Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost,
dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti,
kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.
(Galatským 5,19-24)
Jak skutky těla, tak ovoce Ducha[1] zcela zásadním způsobem ovlivňují
jednání člověka a jeho charakter. Křesťan je v neustálém zápase a jeho
život se tak stává kolbištěm, kde se odehrává neutichající a nemilosrdný souboj,
který způsobuje stará lidská přirozenost. Apoštol Pavel popisuje konflikt jako
vnitřní zápas křesťana mezi tělem a Duchem. Dává zde do kontrastu snahu těla,
které má tendenci úplně ovládnout člověka a odtáhnout ho od Boha, ale na straně
druhé nabízí alternativu v podobě ovoce podle Ducha, které produkuje. Že tělo a
Duch jsou v rozporu, je ve zmíněné stati ilustrováno protikladnými a naprosto
odlišnými seznamy.
Tyto seznamy slouží věřícímu
k vlastní kontrole (sebereflexi) a k určení nebo měření chování těch,
kteří se považují za duchovní. Pokud něčí chování nevykazuje charakteristické
rysy ze seznamu ovoce Ducha, pak to svědčí o dvou skutečnostech: buď není
věřící anebo je věřící, který není veden Božím Duchem. Stejné normy hodnocení platí pro místní sbor nebo celou církev.
Podívejme se teď blíže na skladbu
prvního seznamu (vv. 19-21). Když Pavel
hovoří, že skutky těla jsou zřejmé („zjevné“ NBK), tím nemyslí, že jsou všechny
spáchané veřejně, kde mohou být viděny. Některé jsou, některé nejsou. Místo
toho to znamená, že je zřejmé všem, že takové činy pocházejí z hříšné a
staré lidské přirozenosti. Zvláštností seznamu je fakt, že neobsahuje jen
takzvané tělesné hříchy, jelikož hříchy vyvěrají z každé části lidské podstaty.
Pavel ve svém seznamu rozdělil hříchy do čtyř kategorií. Na prvním místě uvádí tři
hříchy, které se týkají porušování sexuální morálky,
další dva hříchy jsou
z náboženské oblasti, poté následuje osm hříchů z oblasti
chování se ve vztahu
k jinému člověku, tj. takzvané sociální hříchy, a nakonec jsou zde dva hříchy
typické pro pohanskou společnost – opilství a nestřídmost.
Pavel začíná první skupinou a v ní
vyjmenovává tři sexuální hříchy. Samozřejmě, že věcně je jejich rozsah či sféra
poněkud komplexnější a širší. Ekumenická Bible překládá slova cizoložství a
smilstvo jedním společným slovem, což je „necudnost“ (řec. porneia). Tímto souhrnným slovem jsou označeny všechny nemorální vztahy.
Pavel začíná hříchem, který patřil mezi nejfrekventovanější a nejrozšířenější
hříchy v římském a řeckém světě. Jakýkoliv sexuální vztah mimo vztah
manželský, nebo jakýkoliv jiný, přirozený Bohem určený vztah ať už jde o
homosexuální či lesbický vztah, je hříšný.
Dalším skutkem těla
v Pavlově seznamu je nečistota (řec. akatharsia).
V původním smyslu slova znamenala fyzickou nečistotu, špínu, ale později
se vyvinul její etický podtext, který odkazoval na osobu, která byla morálně
nečistá. Pavel používá výraz téměř výhradně ve smyslu morální nečistoty. Týká
se těch, kdo žijí v nečistém sexuálním prostředí a atmosféře a dovolují, aby
jejich mysl byla ovládána a infikována nečistými myšlenkami a vášněmi.
Bezuzdnost (řec. aselgeia) je definována jako „smyslnost
a následování vášní a žádostí, které směřují k tomu, aby člověk neměl
žádnou hanbu ani veřejný stud“. (str. 1922) Toto slovo líčí
člověka, kterého sexuální chování je bez zábran, není drženo na uzdě, není
potlačováno, regulováno, omezováno či umírňováno. Takoví lidé nehledí na to, co
si kdo o nich myslí. V současnosti jsme svědky ohromného nárůstu a rozšíření
projevů takového jednání nejen v západní společnosti, ale i v našich
zeměpisných šířkách. Jsou to dveře dokořán
otevřené pro nemravnost, nemorálnost a neukázněnost, kdy lidé zaujímají
postoj: „Mně je jedno, co si o mně
myslíš. Já mám svá sexuální práva stejně jako lidská práva bez ohledu na to, co
si kdo o mně myslí.“
Druhou skupinou skutků těla
jsou špatné neboli nesprávné duchovní zážitky a zkušenosti. Pavel pojmenovává
dvě skutečnosti: První je modlářství (řec. eidólolatria)
a vztahuje se na takový typ zbožnosti nebo bohoslužby, která je směrována
k myšlence, principu, předmětu, osobě anebo na cokoli, co není Bůh. To
v praxi znamená, že člověk může být modloslužebníkem a přitom nemusí mít
nikdy ve svém domě nějakou sošku, kterou uctívá. Cokoli, co ovládá a řídí život
člověka, může být pro něj modlou. Pokud je to cokoliv jiné než Bůh, Bible to
nazývá jedním slovem - modlářství.
Další hřích v této
skupině je čarodějnictví (řec. farmakeia).
Tohle slovo pochází přímo z řeckého slova farmakeía, ze kterého máme slovo farmacie, lékárnictví. Ve
starověku a středověku se slovo farmakeía
používalo v souvislosti s procesem výroby a distribucí léků. Tyto léky (drogy)
byly často brány či užívány ve spojení s myšlenkovým pozdvižením, mimosmyslovým
vnímáním, transcendentním povznesením někoho do stadia nebo na úroveň nějakého duchovna.
Tímto nesprávným a nelegálním způsobem se lidé snažili přimět svého ducha
k napojení na boha nebo božství. Pavel zde jasně hovoří, že takový přístup
není správný, nevede k Bohu a tudíž je z toho zlého.
Třetí základní skupinu skutků
těla představují hříchy, které Pavel pojmenoval názvem Porušování bratrské lásky. Pavel jich tady jmenuje osm. Někdy mohou
lidé velice rychle odsoudit sexuální hříchy, ale mají tendenci zapomínat na
skutky, které narušují bratrskou lásku a soužití. Jakým způsobem nebo způsoby dovoluji
nebo umožňuji narušovat bratrskou lásku? Většina slov nepotřebuje obsáhlé
vysvětlení, přesto se zamysleme nad jednotlivými skutky těla.
Na prvním místě Pavel zmiňuje rozbroje (řec. echthrai), nepřátelství (ČSP, NBK, B21). Slovo rozbroje je prvním
z několika slov, které se zde objevuje v množném tvaru (čísle) a
naznačuje různé projevy nepřátelství jak mezi jednotlivci, etnickými skupinami,
tak národy.
Na druhém místě jsou hádky (řec.
eris); sváry (ČSP, NBK) – jsou to jednoduše
zbytečné hádky a nesmyslné, absurdní a nikam nevedoucí argumentace. V zásadě
jde o hádavého, haštěřivého, svárlivého ducha či postoj ke každému a ke všemu.
Hádat se za každou cenu, vyvolávat napětí. Hádky jsou přirozeným výsledkem
nenávisti jak ve světě, tak i v církvi.
Dále jsou žárlivost (řec. zélos) a vášeň (řec. thymos). Žárlivost a záchvaty vzteku
můžou naznačovat dobré i špatné vlastnosti. Existuje zbožné nadšení, ale stejně
tak i spravedlivý hněv. Žárlivý člověk je člověk, který se snaží být jedničkou za
každou cenu a který má „pocit závisti k úspěchu druhého“. (str. 1922) Vášeň znamená,
že člověk má výbušný, útočný, agresivní hněv, který drží „ve své dlani a na
někoho ho hodí“. Jako by měl ve své ruce výbušninu, dynamit.
V pořadí další hřích je podlost
(řec. eritheiai). Jsou to sobecké
ambice, rivalita, stranictví. Je to člověk, který v sobě nemá vypěstovaný koncept
služby jiným. Takový člověk se řídí krédem: „Co můžou jiní udělat pro mě.“
Rozpory (řec. dichostasia) a rozkoly (řec. haireseis)[2] - jsou to problémy
postoje. Je to člověk, který raději působí rozdělení nežli smíření a
sjednocování. Když má takový člověk před sebou možnost rozhodnout se – zdali smířit
nebo rozdělit - vybere si rozdělení. Jednoduše to znamená mít sektářského,
negativního ducha, který se obrátí vůči komukoli, kdo není v jeho týmu. Takový
člověk říká: „Jelikož nejsi se mnou, jsi
proti mně. Jelikož nejsi v mé skupině, nemůžeš se nám rovnat, a proto nejsi
pro nás dost dobrý.“
Závěrečný hřích v této skupině
je závist (řec. fthonoi). Původně je
to velice silné slovo a znamená mít postoj, kdy nejenom že já sám nechci,
nepřeju si, ale ani nedovoluji mít jinému člověku to, co již má. To je závist, sobeckost,
nepřejícnost. Závist má úzkou spojitost se žárlivostí. Je těžké poznat rozdíl
mezi závistí a žárlivostí s výjimkou, že závist je vždy špatná, na rozdíl
žárlivosti, která může být i dobrá.
Do poslední skupiny skutků
těla patří opilství a nestřídmost. Opilství (řec. methai) byl velice rozšířený neduh ve starověkých společnostech, podobně
jako je tomu dnes. Nejnovější statistiky hovoří, že Češi
jsou na prvním místě
s největší spotřebou piva na osobu (159,6 litrů) a na druhém místě
v Evropě v pití alkoholu (10,2 litrů). Je to smutné a nelichotivé zjištění,
což mě vede k závěru: žijeme v alkoholické společnosti.
Další hřích je nestřídmost (řec.
kómoi), hodování (NBK), hýření (ČSP),
obžerství (B21) a souvisí především s opilstvím. Řecké slovo kómoi
vychází ze světa sportu, možná z atletických závodů, kde je vylíčen
sportovec, který zvítězil v atletické soutěži a pozve své kamarády na
párty, aby vítězství náležitě oslavil. Ale slovo se postupně degradovalo a
získalo negativní náboj, kdy neznamenalo jenom „Pojďte, zabavme se, oslavme
to,“ ale „Dělejme tady a teď cokoliv, co nám přijde na mysl“. V angličtině
je použito slovo „orgie“. A dnes
můžeme tohle slovo vztáhnout a použít na cokoliv, na jakoukoli skupinu, která
žije bezbožně, nemorálně a zvrhle. Takže platí to o činnostech, které jsou praktikovány
bez zábran, bez mantinelů, v tzv. bezbřehé svobodě, která však může, ale nemusí
mít nic společné se sexuálními hříchy a s alkoholem. Písmo nám na
mnoha místech obecně hovoří o nezdrženlivém, neumírněném, nevázaném způsobu
života, který není ovládán v jakékoli oblasti života. Pavel hovoří, že takový
člověk je vinen hříchem kómoi, tj.
nestřídmostí neboli hýřením.
Jelikož jsem procházel těmito skutky
těla, je na místě otázka: Kterým skutkem těla jsem nejvíce zranitelný? Který na
mě nejvíce doléhá? Který hřích má na mě největší vliv, je takovým magnetem, který
mě přitahuje, nebo co mě nejvíce zlobí?
V medicíně je nemoc,
která se nazývá aneurysma, kdy je céva natolik slabá a je v nebezpečí, že může
na některém místě prasknout. Aneurysma je vlastně výduť vystupující
z cévy, která působí na stěnu cévy, která na nejtenčím a nejohroženějším
místě praská. Aneurysma je vlastně časovanou bombou, která se do prasknutí
prakticky vůbec neprojeví. A v tom je její záludnost, zrádnost. Jaké poučení
z toho plyne? Mnohdy člověk žije dlouho, aniž by si uvědomoval, že má
tuhle nemoc a žije v neustálém nebezpečí právě proto, že neví. Případné
příznaky a varování bere na lehkou váhu. Až náhle člověk může zemřít. Jaká je
prevence? Je potřeba jít k lékaři včas na vyšetření.
Věřím, že my nedovolíme
žádnému duchovnímu aneurysmatu být v našem životě. Pokud jsou nějaké příznaky
duchovní aneurysmy, která ohrožuje život, jednejme s nimi a přijďme
k nebeskému Lékaři.
V historii měli lidé
různé povědomí o hříchu a různou praxi o tom, jak jednat s tělem.
Prvním způsobem bylo jednoduše
odmítnutí těla. V teologii existuje směr, který se nazývá perfekcionismus a který učí, že křesťan
už vůbec nehřeší, poněvadž ze sebe vykořenil hříšnou podstatu. Nemusíme již mít
starost o tělo, všechno je nové, staré pominulo. Nejsme přece ještě dokonalí.
Kdo se odváží říct: Já už jsem dokonalý. „Dokonalost v biblickém pojetí
není protějškem bezhříšnosti, ale nezralosti.“[3] Bible adresně řeší tuhle
záležitost slovy apoštola Jana: „Říkáme-li,
že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. A verš 9 a 10 říká: „Jestliže doznáváme své hříchy, on
[Bůh] je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od
každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme
nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ (1J 1,8-10)
Další nesprávný přístup v
argumentaci je, že hříšná přirozenost může být ospravedlněna vlastním úsilím. „Dnes jsem se snažil málo, příště to zkusím více,
tvrději, přísněji.“ A příště člověk zjistí, že ani pak to nebylo ono, a tak
bude usilovat více a ještě více dalších 10 let a nic.
Jiní argumentují dodržováním
zákona. Problém s příkazy a zákazy je ten, že se člověku vždy povede něco
neudělat. Člověk nebo jakékoliv společenské zřízení nedokáže přijít s takovými
pravidly nebo zákony, které postihnou úplně všechno. Proto se v dějinách
mnozí uchýlili do klášterů a na pustá místa. Jeden příklad za všechny: Ve 4.
století žil jistý Šimon, byzantský asketa a poustevník, který prožil na vysokém sloupu 37 let svého
života, ze kterého neslézal. Kázal přicházejícím poutníkům o tom, že tímto
způsobem křižuje své tělo a tělesné sklony.
Někteří říkají, že křesťané
nejsou vázáni zákonem, že si můžou dělat, cokoli chtějí. Vše je dovoleno. Vždyť
Bůh nám to i tak odpustí. Jeho milost je větší než naše hříchy. Čím víc budeme
hřešit, tím spíš nám bude odpuštěno, přece odpouštět je Boží řemeslo. A tak
místo toho, aby byli lepšími křesťany, budou více hříšníky než křesťany. „Antinomismus je totiž opakem
perfekcionismu a bývá ztotožňován s křesťanskou svobodou.“[4]
A jiní zas na boj s tělem
předem rezignují. Říkají: „Nemá to cenu.
Vždyť jsem to již zkoušel tolikrát.
Takového života či životního standardu nelze dosáhnout. Jsem bezmocný.
Vzdávám se.“
Pokud ale nic z toho není
správné, co tedy správné je? Jaká je biblická norma pro křesťana? Existuje
nějaké řešení, nějaké východisko z této bezútěšné a patové situace? Pokud
ano, co to je? Jak můžu vítězit nad svým tělem a tělesnými vášněmi, náladami,
které mě opakovaně zotročují a vykořisťují. Může snad ovoce Ducha v mém
životě způsobit změnu?
Bible nám slovy apoštola Pavla
nabízí klíč. Za prvé, jednáme se starou přirozeností adekvátně skrze Krista? Zásadní
otázkou je, zdali jsme dostatečně porozuměli a uvěřili tomu, co Ježíš udělal na
kříži právě pro nás? Zdali prolil svou krev bezdůvodně, jen tak? Zdali nás svým
zmrtvýchvstáním neuschopnil žít vítězně? Není snad dostatečnost a vítězství v smrti
Kristově? Pavel říká: „Žijte z moci
Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“ (Ga
5,16)
Za druhé, učme se chodit
v Duchu. Když se nebudeme učit chodit v Duchu, přirozeně vykonáme skutky
těla a staneme se obětí. Ale žijme skrze moc vzkříšení, která vzkřísila Krista a která
může vítězně působit v našem životě. A výsledek? Ovoce Ducha bude akčním
způsobem přítomno v nás.
Nemusíš být Billy Graham nebo
Reinhard Bonke ve své kazatelské službě. Nemusíš mít ani veliká duchovní
charismata. Ale když půjdeš do služby, můžeš být člověkem dobrým, trpělivým a laskavým. Jsou to právě ti lidé, kteří mají ovoce Ducha
přítomné ve svých životech (J 15,16) a kteří řeknou: „Já budu raději jako Ježíš. Chci mu působit radost. Chci být podobný
Ježíši. Chci být jako On.“
S Boží pomocí
[1] Článek s názvem Skutky těla a ovoce Ducha je k nalezení ve Studijní bibli
s výkladovými poznámkami, str. 1922-1923. Užitečné jsou zde i poznámky pod
čarou.
[2] Další překladové varianty - roztržky (NBK, B21);
sekty (ČSP, NBK, B21); rozdělení (ČSP).
[3] Ryrie, Charles C. Základy
teologie. Třinec: Biblos, 1994, str. 267.
[4] Tamtéž, str. 267.
Žádné komentáře:
Okomentovat