Nebe: Dům s mnoha příbytky

"V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby to tak nebylo, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. A kam já jdu, víte, i cestu znáte." (Jan 14,2-4 NBK)

Je paradoxem, že většina lidí nevěří v existenci pekla, ale do nebe jít chce. Kladu si otázku, proč tomu tak je? Proč je nebe pro lidi tak zajímavým místem? Pokud nebe skutečně existuje, kde se o něm člověk dozví co nejvíce? Kniha, která o přitažlivosti nebe přesvědčivě hovoří, je Bible. Právě Bible o místě věčného určení nenechává nikoho na pochybách. Bible je jediným spolehlivým zdrojem informací o nebi. Proto by měl mít každý člověk eminentní zájem znát uspokojivou odpověď na tuto důležitou otázku života.

Z praxe víme, že jsou lidé, kteří dříve než se vydají na neznámé místo, chtějí se o něm dozvědět maximální množství užitečných informací. Hledají je na internetových stránkách cestovních agentur, v katalozích, v různých letácích, často čtou recenze zájezdů apod. Z Bible se dozvídáme, že Ježíš zanechává svým učedníkům nádherné zaslíbení: „Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (J 14,3). Při svém nanebevstoupení se odebral do nebe, ke svému Otci, na místo, odkud přišel na tento svět (L 24,51; J 3,13; J 6,38; Sk 1,11). Ve velekněžské modlitbě se Ježíš přimlouvá za své učedníky: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal …“ (J 17,24). A jakými slovy popisuje nebe apoštol Pavel? „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1K 2,9). Ptám se, co činí nebe tak lákavým místem?

1.       Místo trvalého přebývání s Ježíšem

Předně je to proto, že tam uzříme Ježíše a budeme s Ním v jeho blízkosti. Nebe je místem, kde Ježíš přebývá. Někdy prožíváš samotu, nemáš žádné zázemí, pevnou půdu pod nohama a je ti líto za domovem. Ale tam se setkáš s Ním. Bude to místo dokonalého sjednocení. V nebi budou lidé „… ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, jak stojí před trůnem a před obličejem Beránka, oblečeni do bílých rouch, a v rukou budou mít palmové ratolesti“ (Zj 7,9 NBK). Proto ještě dnes Ježíš všem s láskou říká: „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3,20).

2.       Místo odpočinku

Nebe bude i místem odpočinku. Někdy nemůžeme dál a jsme unaveni. V takových chvílích prožíváme všichni něco podobné, jako prožilo malé děvčátko, které vědělo, že umírá, a tak pokojně mluví o smrti. Maminka jí připomíná slávu nebe. Děvčátko se na chvíli odmlčí a vzápětí se chvatně ptá: „Maminko moje, myslíš, že už brzy budu s Ježíšem? Jsem už tak velice unavená.“ Ano, jistě, nebe bude místem odpočinku. Zemdlení a skleslí odpočinou od svých prací (Zj 14,13b), jelikož sám Pán bude zdrojem jejich odpočinutí (Mt 11,28).

3.       Místo bez bolesti, utrpení a smrti

Při fyzické bolesti často prožíváme i prudkou a pronikavou vnitřní bolest. Potřebujeme úlevu. V nebi již nebude bolesti. „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo" (Zj 21,4). V nebi už nebude hřích, původce všech nemocí, utrpení, bolestí a smrti.

4.       Místo radosti

Žal a smutek může do života sestoupit jako hustá mlha. Smutek okrádá člověka o radost. Charles Haddon Spurgeon řekl: „Naše radost na této zemi je sotva více než nejnižší stav vody při odlivu, ale v nebi bude radost burácet jako voda při jarní záplavě.“ Ale nebe bude také místem, kde „… Bůh setře každou slzu z očí" (Zj 7,17b).

5.       Místo veškerého požehnání

Dalším lákadlem nebe je i to, že tam bude možné pít z řeky života (Zj 7,17) a jíst ze stromu života (Zj 2,7; srov. 22,2.14). Prorok Izajáš o této době říká: „Už nebudeš mít slunce za světlo dne, ani jas měsíce ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou oslavou. Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily“ (Iz 60,19-20). Proč? Protože tam už stvořené Slunce nebude, tím světlem bude Kristus sám.

Vědomí strachu, ať iluzorní nebo skutečné, často ubíjí, v nebi ale vládne mír a bezpečí. Žádná síla, ať už jakkoli velká, nemůže uškodit těm, kdo tam přebývají, neboť Ten, který má klíče pekla a smrti, stojí na stráži (Zj 1,18). Trojjediný Bůh je pramenem veškerého požehnání.

Žádné slovo nedokáže nebe dostatečně vystihnout - bude to místo, které uspokojí potřeby každého. Tam už nikdo nebude trpět žádným nedostatkem, nebude tam nuda. Bude to místo poznání a moudrosti. Nové zjevení slávy sestoupí na obyvatele nebe a ustavičné chvály budou spontánně vysílány. Apoštol Jan na ostrově Patmos na základě Božího zjevení prohlašuje: „A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: ´Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy …´“ (Zj 19, 6-7).

Pokud i ty toužíš být v nebi, čti o tom v Bibli. Já v nebi již své místo mám? Máš ho i ty?

Příklady táhnou

Život a služba apoštola Pavla jsou pro dnešní církev důležitým příkladem a povzbuzením. Pavel byl velkým misionářem, zapáleným zvěstovatelem pravdy, zakladatelem mnoha sborů, pečujícím pastýřem, věhlasným učitelem a uznávaným teologem.  Korintským věřícím říká: „Vyzývám vás tedy, následujte můj příklad“ (1 K 4,16). Lze snad tato slova považovat za troufalost, pýchu či pošetilost? Nikoliv. Aby předešel nesprávnému pochopení slov, o několik kapitol později svůj výrok upřesňuje: „Následujte můj příklad, tak jako já následuji Kristův“ (1K 11,1). Ježíš, Boží Syn byl jeho nejmilejší osobou na zemi. Proto, když něco dělal, tak to dělal na plný plyn. Jeho nasazení pro evangelium bylo obdivuhodné, rozsah služby několikavrstvý a jeho zápas o zdravý duchovní vývoj církve neutichající. Pavla smíme právem považovat za takového služebníka, který nehledá zkratkovitá řešení, ale raději dělá to, co mu Pán naloží. Pavlovým životním krédem je „… ve všem se prokazovat jako Boží služebník … skrze slávu i pohanu, skrze zlou i dobrou pověst …, jako chudý, avšak obohacující mnohé, jako nic nemající, a přitom všechno vlastnící“ (2K 6,4-10).

Na straně druhé se ve svých dopisech představuje jako člověk, který nutně potřebuje smysluplné a funkční vztahy a živé společenství věřících, jelikož sám nic nezmůže.  Pavel se modlil a nabádal věřící, aby se modlili za něj i za nesení evangelia. „Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy“ (Ř 10,1). Pavlova modlitební touha byla „… aby mu bylo dáno pravé slovo, kdykoli promluví, aby směle oznamoval tajemství evangelia“ (Ef 6,19). Setkání s Ježíšem na cestě do Damašku ho ovlivnilo natolik, že jeho srdcovou záležitostí pak bylo spasení nevěřících. Pavel se modlil a pracoval, jelikož si uvědomoval, že obrácení ke Kristu si žádá víc než jen jeho úsilí. Věděl, že Bůh musí působit v srdcích lidí.

Také i korintský sbor žádá o modlitební podporu (2K 1,11). Jednoduše říká: „Pomozte nám v modlitbách, připojte se k nám. Je to společná věc, proto jste důležití i vy.“ Z dobových souvislostí se dozvídáme, že korintské společenství bylo ve smrtelném ohrožení, zmítáno mnohými problémy. Tento sbor vůbec nebyl sborem dokonalých a příkladných křesťanů, ale úplně obyčejných lidí zápasících s otázkou: „O čem to vlastně všechno je? Co je smyslem pravé zbožnosti a víry? Jak lze žít autentické křesťanství v podmínkách hříšné společnosti?“

Věřím, že podobně jako Pavel i my jsme Kristovými učedníky. Podobně jako Pavel i my potřebujeme být lidmi činů a modlitby.  Potřebujeme se postavit do mezery za současnou generaci (Ez 22,30), která čelí mnoha neobyčejným tlakům a nebezpečí jako jsou kupříkladu AIDS, závislost na drogách, alkoholu, homosexualita, enormní nárůst okultních praktik – a to je pouze špička ledovce. Do této neutěšené situace zaznívají slova: „Koho pošlu a kdo půjde?“ (Iz 6,8) Jak to bude v novém roce? Půjdeme? Poslechneme? Postavíme se do mezery? Pavel věřil, že modlitba je životně důležitým aspektem evangelizace, proto se s prosbou o modlitby obrací i na křesťany 21. století. Odpovědnost leží na našich bedrech. Počítejme s Božím zabezpečením, vystrojením a vedením. Bůh se nemění, je věrný a dostojí všem svým slibům. Vždyť dílo, které v nás započal, zdárně dokončí (Fp 1,6).