Zodpovědnost křesťana ve světě

Odvěká a přirozená touha člověka je touha po lásce a po seberealizaci. V každém člověku je totiž zakotvena touha dosáhnout víc než jen to, že se nechá unášet davy lidí. Chce víc než jen vydělat si na živobytí. Chce měnit okolí, ve kterém žije. Chce ve světě zanechat stopu, která nebude smazána a zapomenuta.

Ježíš během své tři a půl leté služby na zemi sloužil nespočetnému množství lidí. V Lukášově evangeliu 10,25-37 máme příběh o Ježíši, kterého nacházíme uprostřed velmi intenzivní a vyčerpávající služby. Vtom za ním přichází zákoník s otázkou. „Co mám udělat, abych získal věčný život?“ Ježíš vnímá záludnost otázky, proto směřuje pozornost muže k podstatě Zákona a vede ho k zamyšlení a k následovné odpovědi: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ (verš 27) Ježíš ocenil správnost jeho odpovědi, načež si znalec Mojžíšova zákona odpověď vyslechl, pokrčil rameny a vyhýbavě vyzvídá dál: „A kdo je můj bližní?“
Aby Ježíš tomuto muži přiblížil smysl ilustrace, vypráví mu nádherné podobenství o milosrdném Samaritánu. Příběh končí otázkou, která v sobě ukrývá didaktický neboli výchovný prvek. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Jelikož zákoník odpověď dobře znal, zareagoval jednoduše a velice pohotově: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ „Jdi a jednej také tak,“ dodává Ježíš.

Co z toho plyne pro nás? Jaké poučení? Ježíš byl ve světě činný od začátku své veřejné služby až do konce. Aktivně se zapojoval do dění kolem sebe. Jeho pověst byla věhlasná. Kdykoli během služby mohl s klidným svědomím říct: „Vždyť já tady budu krátce. Zbývá mi ještě několik měsíců či týdnů. Za tak krátký čas, ať se snažím jakkoliv, neudělám téměř nic zásadního, abych změnil kvalitu života kolem sebe a ve společnosti.“ Ježíš čelil každodenním situacím a potřebám svého okolí. Evangelista Marek uvádí verš, který přesně charakterizuje povahu Ježíšovy služby: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil …“ (10,45)
Milý čtenáři, nepochybuji, že sleduješ vývoj situace a směřování světa v těchto dnech. Proto je na místě otázka, jakou roli zde sehrává křesťan? Jaký je jeho úkol a zodpovědnost?

V okamžiku znovuzrození jsme byli povoláni do řad Božích bojovníků. Apoštol Pavel v této souvislosti hovoří: „Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti ďáblovým nástrahám. Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ (Efezským 6,11-12, KMS)
Jako vojáci, jako armáda Ježíše Krista si musíme v první řadě uvědomit, kdo je náš nepřítel. Pak musíme znát své výchozí postavení, přednosti a výhody. Satan, vládce světa, nenávidí Boha a Boží věci. Jeho jednání vůči nám, jakožto Božím dětem, je nenávistné. Proto nás Bible učí, abychom si oblékli plnou Boží zbroj. Náš společný nepřítel používá lež a výmysly, ale my pravdu. On lest a strach, my víru. On hřích a zbabělost, ale my spravedlnost a odvahu. Pamatujme na to, že vítězství je připraveno pro ty, kdo Boha milují „celým srdcem, celou duší, celou silou a celou myslí“. Apoštol Jan tato slova potvrzuje vyznáním „… neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janova 5,4)

Co znamená být dobrým bližním? Jednoduše to znamená být přítelem, kamarádem, být někomu po ruce, k dispozici. To znamená podívat se za svůj plot či zeď a položit si několik otázek: Seznámil jsem se již s lidmi ve svém sousedství? Nakolik znám je a jejich potřeby? Jak bych s nimi mohl začít komunikovat? Jakým způsobem bych mohl iniciovat vztahy ve svém okolí? V dnešní uspěchané době a přetechnizované společnosti se lidé z různých důvodů stěhují častěji než kdykoliv předtím. Proto seznámit se s nimi je skutečně naléhavá a vážná potřeba. Je snadné zůstat ve svém teritoriu, v jakési imaginární „zóně bezpečí“, nevyjít z kruhu vztahů, které již máme a nezískávat nové přátele. Ale ten nový nebo staronový soused byl dán do našeho sousedství proto, abychom mu uměli sdělit a přiblížit evangelium jak teoretickým, tak i praktickým způsobem.

A zde nám je příběh o dobrém Samaritánu nápomocný. Samaritán se zajímal o všechny potřeby člověka a tím mu prokázal veliké milosrdenství. Pravděpodobně ho zachránil od jisté smrti. Šel až tak daleko, že byl ochoten i riskovat, aby pomohl člověku, kterého jiní nepovažovali za bližního. Samaritán byl na správném místě, ve správný čas, aby vykonal správné věci. Byl na místě kvůli potřebě, kterou měl jeho bližní.

Ve skutečnosti být „bližním“ není pouze něčí vztah k nám, ale i náš vztah k někomu jinému. Biblický slovník uvádí: „V tomto podobenství bližním není, jak by se zde dalo očekávat, zachráněný muž, ale Samaritán, který ho zachraňuje, který jedná jako bližní.“ My jsme bližními, my jsme sousedé pro někoho jiného. V Ježíšově otázce „… kdo je můj bližní?“ pointa příběhu kulminuje. Ježíš použil výraz „bližní“, čímž myslí skutečného přítele. Přítele v čase nouze, potřeby, nedostatku a bídy. Přítele, který se hodí do každého počasí. Přítele, který je na „drátě“. Jen si vzpomeňme na Ježíšova slova: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (Matouš 25,35-36)
Křesťan má mít čilý zájem o dění kolem sebe a ve společnosti. Musí být také dobrým občanem. Státníci vedou mnohá politická jednání, která často vyjdou naprázdno a jsou mnohdy nechutná. Jedním z našich cílů však má být přinášení křesťanských principů a hodnot do „neklidných vod“. Křesťané mají být hlasem, který je slyšet.

Zaměstnanec jisté firmy měl v popisu práce pohovory s novými uchazeči o zaměstnání. Způsob, jakým to dělal, byl velice zvláštní. Když uchazeč vešel do dveří a posadil se, vzápětí mu pracovník firmy nabídl nápoje, smál se, dělal si ze sebe legrácky. Dokázal vytvořit zcela uvolněnou atmosféru. A najednou se vážně zeptal na smysl jeho života. Byl si vědom toho, že lidé, kteří vědí, kam jdou, jsou zpravidla lepšími pracovníky. Jednou mu jistý muž na uvedenou otázku odpověděl: „Smyslem mého života je jít do nebe a vzít s sebou co nejvíce lidí.“

Ježíš vyzývá k následování i nás, jakožto své učedníky. Bez Něj nedokážeme nic udělat. Nic, co má trvalou a věčnou cenu. On je naším dokonalým příkladem ve všem. Učedníci Ježíše Krista jdou ve šlépějích svého Učitele a bez přestání se od Něj učí. Učedník je člověk, který chce být v každé oblasti svého života jako jeho Mistr. Chce být člověkem, který bere na sebe svůj kříž a následuje Ježíše (Matouš 16,24-25). Umírá starému způsobu života, povstává do nového života v Kristu (Galatským 2,20) a přináší ovoce Ducha (Galatským 5,22-23). Jako křesťané máme o to všemožně usilovat.

Proto mějme jistotu, že Ježíš je v našem životě a že mu smíme plně důvěřovat!

Život v Boží přítomnosti

Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem. Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, že já jsem je vyvedl z egyptské země, abych přebýval uprostřed nich. Já jsem Hospodin, jejich Bůh. (Exodus 29,45-46)

Tyto verše představují nejen hlavní téma knihy Exodus, ale i celého Božího zjevení! Zjevení Božího charakteru, zrození a dospívání národa a pokračování dějin Božího jednání s Abrahamovými potomky.

Výše uvedené verše jsou součástí závěrečného celku (25,1-40,38), ve kterém byla dána ustanovení k uctívání Boha. Počínaje vysvěcením kněží, Mojžíš poukázal na požadavky, které mají být vykonávány každodenně na oltáři. Dva jednoroční beránci symbolizují naprosté odevzdání se Bohu. Oba beránci měli být obětováni podle přesných instrukcí – jeden ráno a druhý večer (vv. 40 a 41). Slova „… přineseš je v libou vůni, ohnivou oběť pro Hospodina“ jsou v ostrém kontrastu myšlence, kdy rozpustilost, bezbožnost a bezuzdnost zlých lidí je obtěžujícím (nepříjemným) zápachem v Božím chřípí. Proto bude posvěcený a připravený Izrael Božím lidem a Bůh bude přebývat uprostřed nich. Tak poznají, že Hospodin je jejich Bohem.

Jak nádherně a slavně jsou tyto pravdy naplňovány v křesťanově životě! Věřící člověk přináší své hříchy k nohám Spasitele a vírou přijímá Boží odpuštění. V pokorné poslušnosti den co den obětuje neustálou chválu a modlitby. Z jeho úst zní: „Je tak dobré Bohu našemu zpívat žalmy, je to rozkošná a líbezná chvála“ (Žalm 147,1).

Nevědomost neomlouvá

V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl.
(Exodus 1,8)

Jaká tragédie se ukrývá v zmíněné větě „… nový král o Josefovi nevěděl“. Tento prostý výrok sděluje a zprostředkovává značnou část egyptské historie. Josefův vliv byl patrný v moudrém spravování říše, za což byl oceněn a uznán i svými současníky. Nyní však jiná dynastie převzala moc nad Egyptem. Válečníci z Asie, známí jako Hyksósové vládli v Egyptě kolem roku 1720-1550 před Kristem. Hyksóští králové byli cizinci a ze země byli vyhnáni nástupem nové mocné vlády známé jako Nové království. Nový egyptský král nenáviděl všechny ty, kteří byli spojeni s dřívějšími králi, zejména pak Židy. Kromě této skutečnosti se nový král paradoxně pramálo zajímal o egyptskou historii (a tudíž o vlastní minulost) jako takovou.

Zapomenutí Josefa vedlo v konečném důsledku k zapomenutí Boha. Znevážením Božího lidu se faraón postavil přímo proti Bohu. Častokrát odmítnutí pamatovat si minulost vyústí do vzpoury v přítomnosti.

Služebník naděje par excellence

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství, aby měli naději na věčný život, jejž slíbil pravdomluvný Bůh před věky, a ve svůj čas zjevil své slovo v kázání … (Titus 1,1-3)

Pavel se zde označuje za služebníka naděje evangelia. To byl důvod, proč vykonával službu apoštola v naději na věčný život. Bez naděje, tj. bez vytrvalého očekávání na to, co přijde, bez touhy po naplnění budoucích věcí, které mohou být nejednou pohnuté, bez důvěry v Boží ochranu a vedení bude služba polovičatá. Jedná se o tajemství, o kterém již dříve psal Pavel věřícím v Kolosách: „Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu“ (Koloským 1,26-27).

Nejvýraznějším obsahem novozákonní naděje je sláva Boží. První křesťané se lišili od pohanů tím, že žili nadějí, jež byla jejich typickým rysem. Jen si představme, že v tehdejším vzdělaném, ale hříchem zhýralém římském světě nebyl nikdo, kdo by měl naději věčného života! S poselstvím naděje svého Boha Pavel putoval jako vyslanec Ježíše Krista dalekými zeměmi, aby hříšníkům zvěstoval: Bůh, který nikdy nelže, nabízí naději na věčný život těm, kdo naději postrádají. Bůh nabízí všem lidem život věčný bez rozdílu. Ztracený svět potřeboval a stále potřebuje naději, která se nejzářivěji projevila v osobě Spasitele Ježíše Krista, a my jsme dnes nositeli této radostné zprávy.

Poslušné a vnímavé srdce

Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. (Židům 5,13-14)

Poslušné srdce sehrává v životě věřícího člověka zásadní roli, jelikož je znakem nebo indikátorem zralosti.
Kdy je křesťan zralý, dospělý (NBK) či dokonce dokonalý (KMS)? Jak se projevuje zralost nebo na druhou stranu, jak se projevuje nedostatek zralosti, vyspělosti? Kontext nám tady bude velice nápomocný. Ve verši 11 čteme o dávném veleknězi, o kterém pisatel hovoří, že bychom měli mnoho co říci, ale je to těžko vysvětlitelné, protože jsou posluchači líní a neochotní naslouchat. Nebylo to však z důvodu, že by Židé neslyšeli ponaučení a napomenutí, která se jim pisatel snažil přinést, ale proto, že byli neposlušní, nepoučitelní, neschopní se učit, pěstovat a cvičit své smysly. Lidé byli duchovně tvrdošíjní a nepoddajní.

Zralý křesťan je ten, kdo v procesu dozrává, vyvíjí se, kdo opakovaně (tj. pravidelně) a praktickým způsobem pěstuje a cvičí své smysly založené na Slově Božím. Velice mě tady oslovuje překlad NBK, který je výmluvný: „… mají díky zkušenosti smysly vycvičené k rozeznání dobrého a zlého.“ Již J. A. Komenský řekl, že opakování je kazijedem zapomenutí. Pouze ledabylé a povrchní vystavení sebe sama biblické pravdě není dostačující. My potřebujeme uvést do života to, co slyšíme a čteme. Jako houba, která má schopnost do sebe nasát tekutinu, aby ji pak záhy uvolnila. Vnímavost je jistým způsobem takovou duchovní houbou. V poslušnosti nasloucháme a přijímáme Boží slovo a pak jdeme, abychom se ho učili žít a v praxi používat. Víra je ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží (Ř 10,17).

Vladimír Rafaj

Vítězství Kristovy krve a moc svědectví

A slyšel jsem mocný hlas v nebi: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. 11 Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.(Zjevení 12,10-11)

Základem naší víry je skutečnost, že smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista se vykoupení lidstva již uskutečnilo a tím byla úplně zlomená moc zla (12,10). Církev stojí na straně Mesiáše a odolává tomu zlému jen tehdy, když aktivně důvěřuje zmocnění a uschopnění Ducha svatého. V modlitbách přináší Boží lid pravdu a zaslíbení. Nakolik je tento způsob uvažování podle Boží vůle? Satanovi se daří v případě naší nevíry, nevědomosti, lhostejnosti či vlažnosti, nebo bezzubosti a jalovosti v modlitbách. Modlitba je vyjádřením naší víry v Boha a v jeho pravdu. „Zvítězili nad satanem pro krev Beránka a pro slovo svého svědectví.“

Krev v Novém zákoně neznamená pouze Ježíšovou fyzickou krev, ale v teologickém smyslu znamená obětní aspekt Kristovy smrti, Božího beránka. Kristova smrt je nejvyšším zjevením Boží lásky. Z historického hlediska Bůh působil a konal způsoby, které jsou nám těžko pochopitelné. Klasickým příkladem je mučednictví. Mučednictví bylo vždy klíčem k velkému růstu církve.

Aktivní a cílevědomé používání Božího slova je cesta k úspěšné obraně proti lžím a podvodům našeho úhlavního nepřítele. Boží slovo se tím pádem stává základem pro naše svědectví. Stavíme se na slib a satan musí prchat. Boží lid má vkročit do zaslíbené země a zaujmout ji i přes nepřátelství a odpor protivníků, kteří se snaží blokovat Boží lid a Boží úmysly. Kristus svou smrtí zabezpečil vítězství, aby ti, kteří byli umučeni, mohli mít účast na jeho slavném vítězství.

Vladimír Rafaj

Očekávající církev

A Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zjevení 22,17)

Abych vysvětlil tento verš, vezmu si na pomoc pozoruhodný výrok apoštola Petra, který uvádí, že máme „… dychtivě očekávat příchod Božího dne!“ Překlad Nové smlouvy vyjadřuje zmíněný verš apoštola Petra ještě jinak: „…kteří očekáváte a urychlujete příchod Božího dne!“ (2Pt 3,12) To mě přivádí ke klíčové otázce. Je vůbec možné, aby věřící ovlivnili, tj. urychlili Pánův příchod? Pokud ano, jakým způsobem může nevěsta Páně urychlit příchod svého Ženícha?
Souvislost nebo odpověď nacházíme ve vyjádření Ducha a nevěsty v úvodním citovaném verši. Nevěsta Beránkova se připojuje k volání Ducha svatého, aby prodloužila či posunula pozvání a současně i výzvu k ostatním. Ve chvíli, kdy nevěstina touha po Pánu dojde do takových rozměrů nebo vzroste natolik, že být bez svého nebeského Ženicha již nebude možné vydržet. Díky této touze se pro něj nevěsta připravuje.

Na druhou stranu je nutné připomenout, že není nic špatného či dokonce hříšného na tom, když se křesťané věnují časným a zcela pragmatickým věcem života. Je dobré, když jsou soustředění na práci, která jim byla svěřena. Jak napsal kdysi Martin Luther: Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, i přesto bych ještě dnes zasadil jabloň. Je potřeba, abychom Pána Ježíše a jeho druhý příchod milovali mnohem více a intenzivněji nežli cokoliv jiného. Církev neočekává Antikrista, ale Ježíše Krista svého Pána. Touha nevěsty, která příchod Páně „dychtivě očekává“ nebo „urychluje“ musí být daleko větší a musí být především touhou po Něm samotném.
Můj někdejší učitel systematické teologie George Batson zvykl říct: „To, že máme naději, neznamená, že se neustále ptáme: Kdy už zatroubí polnice, aby ukončila časný věk, ale spíše, kde a jací máme být, abychom přešli z časnosti do blažené věčnosti a byli s Kristem.“ Křesťané mají naději i uprostřed nejistoty života.

Čím více poznáváme, že proroctví a zaslíbení Bible se vztahují na poslední časy, tím spíše se blíží naplnění a tím rozhodněji máme obracet svůj pohled na to, co je pro věřící nejpodstatnější. Nádherný slib, že se Ježíš opět vrátí, je dán všem žíznivím, kteří jsou ochotni očekávat na svého nebeského Ženicha.

Vladimír Rafaj