Prvořadost evangelizace

„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19)

„Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci i králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví. Ale dříve musí být evangelium kázáno všem národům. Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mk 13,9-13)

Co o tomto tématu napsat? Napsat něco, co má vypovídací hodnotu. Zda již nebylo v minulosti vše podstatné a důležité řečeno? Zda je vůbec možné najít něco nového, něco, co ještě nebylo probádáno, objeveno? Ano, na jedné straně je potřeba jistých dovedností, abychom mohli evangelizaci provádět s plnou vážností, láskou a bez rozdílu ke všem lidem, ale zároveň na straně druhé je nutné církev vyučovat biblickým pravdám v souladu s principy Písma. Vždyť evangelizace je součástí Božího plánu a základem pro každého opravdově věřícího křesťana. Evangelizace náleží k vlastnímu bytí církve. Je to dovednost, kterou se křesťané potřebují učit vždy znovu a znovu.

Evangelizace a Boží svrchovanost

Obecné návody se lehce poslouchají, ale již hůře aplikují. Přesto věřím, že každý z nás má alespoň minimum praktických zkušeností s evangelizační prací, kdy jsme někomu vydali svědectví (ať už neohroženě a nebojácně, anebo s chvějícím se hlasem) o své víře v Krista slovem i skutkem.  I když jsou osobní zkušenosti žádoucí, ba dokonce nezbytné, není možné, abychom Boha omezovali prizmatem svých vlastních zkušeností.

Proč? Protože není v našich silách, schopnostech a možnostech v plnosti porozumět Božím cestám a myšlenkám. Jeho cesty a myšlenky jsou nevyzpytatelné. Bůh je Bohem právě proto, že je nad naše pochopení. Boží myšlenky jsou hluboké a nevyčerpatelné, ale taktéž i prosté a uchopitelné (Iz 55,8-11; Jr 29,11). Na jeho cestách ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 35,8). Tím se chce říct, že rozdíl je v přístupu člověka vůči Bohu a jeho Slovu. Lidské vlastnosti a hodnoty mohou být příčinou velmi často se opakujících nezdarů při zvěstování evangelia. Pýcha, neupřímnost, lhostejnost, nevěra či jiné neřesti jsou překážkou v jakémkoliv vztahu, nevyjímaje ani vztah s Bohem.

Jsme v roli učedníků, kteří se na cestě za svým Mistrem učí nejen naslouchat Pánovu hlasu, ale i prakticky činit jeho vůli (Jk 1,22). Pokud by tomu tak nebylo, pak po určitém čase nám nevyhnutně hrozí odklon od Božích cest a jeho záměrů. V konečném důsledku jsou způsoby hledání a nacházení smyslu života, trvalých hodnot a jistot snahou o dosažení vnitřního spočinutí, jež člověk jakožto stvořená bytost vybavená duchovní dimenzí potřebuje ve svém časném životě reflektovat. Francouzský vědec, teolog a náboženský filozof Blaise Pascal řekl, že v každém lidském nitru je propast, kterou může vyplnit jen Bůh. Tudíž největším tajemstvím života je to, když se člověk pokoří a přijme Boží vůli.

Podstata a potřeba evangelizace

Pro věřící je výsadou i požehnáním svědčit o naději, kterou v sobě nosí (viz 1Pt 3,15-16a). Je pravdou, že v některých situacích je obtížné evangelium žít a hlásat, ale přesto jsou křesťané posláni věrně vydávat svědectví o tom, co se jim stalo (srov. Mt 9,1-10; J 20,21; Sk 1,8; 1J 1,1).

Lidé jsou denně zahlcováni množstvím informací a všechno se relativizuje. Člověk je neustále ukolébáván pocitem falešného klidu a bezpečí, až se topí tak pomalu, že ani neví, co se s ním a kolem něj děje. To je důvod, proč naše svědectví v pluralistické společnosti zahrnuje také účast na dialogu s lidmi jiného vyznání či kultury. Často však s tímto fenoménem neumíme správně naložit. A právě do této problematické sféry výpověď o Kristu patří. Svět, v němž žijeme, se neustále dotváří a prochází rychlými změnami. Stále více se do popředí dostávají projevy rasismu, nenávisti, agrese a násilí vůči příslušníkům menšin, sociálně slabým, zdravotně postiženým a proti těm, kteří se nemohou účinně bránit. Což je zrovna voda na mlýn pro dnešní církev.

Evangelizace a první křesťané

Z čeho můžeme vycházet a na co se máme skutečně zaměřit? O jaké paradigma by mělo jít?   Odpověď nacházíme již v první církvi v knize Skutků. Apoštol Pavel se svým týmem usilovně a cílevědomě pracoval na rozšíření evangelijní zvěsti i do těch nejzazších končin tehdejšího světa. Cítil nejen povolání, ale přímo nutnost kázat evangelium, neboť láska Kristova ho k tomuto vznešenému cíli zavazovala (2K 5,14). Cítil závazek podělit se s tím, co vlastnil, s evangeliem. V listě do Říma napsal, že je dlužníkem těm, kteří ještě neslyšeli zvěst evangelia (1,14). Láska Kristova nás činí odpovědnými.

Pavel byl obhájcem křesťanského učení proti jakýmkoliv herezím. Byl zvyklý učit v synagogách a argumentovat se saduceji, což byli tehdejší liberálové, kteří nevěřili na duchy, anděly nebo vzkříšení těla. Na druhé straně farizeové v Pavlově době byli považováni za strážce židovského náboženství, kteří přísně dodržovali tradice a veškerá pravidla judaismu. Církev ale rostla i přes nekompromisní odpor náboženských vůdců, pronásledování, protivenství, útoky ze všech stran, snahy falešných učitelů odvrátit mladou církev od pravdy evangelia. Evangelista Lukáš popisuje církev jako jednolitý celek, živý organismus, který neustále tvoří, modlí se, evangelizuje a vzdělává. Byli to lidé souvislého vlivu (doslova tlaku), jenž vyústil v nádherný úspěch Božího království zde na zemi. Když evangelizovali, církev se rozrůstala. Sbory se upevňovaly ve víře a početně rostly. „Slovo Boží se šířilo a počet věřících v Jeruzalémě velmi rostl“ (Sk 6,7). „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 2,47). Kdo přidával zachráněné? Byl to Ježíš, Pán žně. Co pak ale dělala církev? Církev se modlila, evangelizovala a vyučovala nově obrácené cestám Božím. Jinými slovy: První křesťané byli tam, kde byli lidé. Měli „tah na branku“ a nebáli se riskovat. Evangelium zvěstovali agresivně, jelikož znali jeho nesmírnou cenu (Sk 8,4; 11,19-21; 1Te 1,7-10). Neváhali a nic nenechali náhodě. Znovu a znovu vynakládali veškeré evangelizační úsilí, nevzdávali se, byli neodbytní a motivovaní jít za lidmi i tu pověstnou „druhou míli“. Zdobila je vášeň a nasazení pro ztracené. Církev pečovala o chudé, nemocné a potřebné lidi. Dělali vše nad rámec toho, co se po nich chtělo. Přirozeně se míchali se zástupy ať už v chrámě, na chrámovém nádvoří nebo na náměstích a ulicích, kde slovem nebo skutkem tlumočili spásnou zvěst o zmrtvýchvstalém Kristu.   

Raní křesťané nezahřívali své židle na shromážděních. Evangelizace nebyla pro ně jenom divácká záležitost, kdy si člověk na bohoslužbách hoví. Když křesťan nic nemusí říct, není aktivní, nikdy se v ničem nemusí angažovat, tak to je začátek konce. Pro novozákonní církev byla evangelizace a misie efektivním nástrojem vedoucím k probuzení mnoha pohanských národů, které se svým bezbožným způsobem života ocitly na okraji propasti, beznaděje a zoufalství.

Evangelizace jako styl života

Jednou někdo řekl: „Jestliže nebudeme zachraňovat jiné, přijde čas, že bude potřebné zachraňovat nás.“ Bůh nás totiž nepovolal pouze k věrnosti, ale i k plodnosti (J 15,8). Pokud nekážeme evangelium, schováváme před pacientem lék.

Pán Ježíš věděl, proč přišel na tuto zemi. Jeho mise byla jasná. Proto zvláště v závěrečných slovech, kdy se loučí se svými věrnými (srov. Mt 28,18-20; Mk 16,15-20; L 24,46-49; J 14,27; Sk 1,8), hovoří o potřebě a důležitosti celosvětové evangelizace: „Ale dříve [než se to všechno stane] musí být evangelium kázáno všem národům.“ (Mk 9,10) Tím jim velice zřetelně klade na srdce evangelizaci, jež bude jejich nejdůležitějším úkolem, dokud se nevrátí. Proto jakékoliv kalkulace a spekulace ohledně Kristova druhého příchodu jsou bezpředmětné v případě, že se evangelizace stane prioritou.

Co od nás jakožto své církve dnes Ježíš očekává? Co Bohu způsobuje největší radost? Naše pohodlí, pocit bezpečí, když se máme dobře, jsme šťastni a tleskáme, nebo když s ním spolupracujeme a podílíme se na největší záchranné akci všech dob? Duch svatý totiž pracuje s perspektivou věčnosti. Dovedeme si představit lidi, kteří evangelizují, svědčí a žijí pro Boha? Dovedeme si představit kostely, chrámy, modlitebny, náměstí, sportovní haly a stadiony plné lidí, kteří mají hlad po pravdě? Jsme otevřeni pro nové vanutí Ducha svatého, který vane, kam sám chce, cestami, které žádný člověk nemůže ovládat (viz J 3,8)? Evangelizace má být v tomto smyslu extrovertní a živá záležitost.

V hlavě se mi vybavuje ilustrace, kterou jsem jako kluk ve svém sboru mnohokrát slyšel. Jistý učitel v nedělní škole hovořil dětem o prvních učednících Pána Ježíše. Zmínil Ondřeje a Šimona, Jakuba a Jana, jak je Ježíš pozval, aby se stali rybáři lidí. V domnění, že si zapamatovali tento příběh, zeptal se dětí: „A kdo chytá lidi dnes?“ Jeden malý chlapec pohotově vykřikl: „Policajti!“ Učitel ho rychle upozornil, jaký je rozdíl mezi policajty a „rybáři lidí“. Policajti chytají lidi, kteří se dopustili špatných činů a přivedou je před soudce. Avšak křesťané, kteří svědčí lidem, je přivedou před Spasitele, aby jim odpustil hříchy.

Vždy potřebujeme pamatovat na Ježíšovo vítězství nad hříchem, smrtí, světem a satanem. Povstaňme tedy ze svých slabostí! V evangelizačním a misijním úsilí nepolevujme, vytrvejme až do konce! Vítězství spočívá v oběti Pána Ježíše a v moci Ducha svatého. 

Vladimír Rafaj

Chvála a uctívání

Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,21-24)

Jakým způsobem bychom měli Boha správně chválit a uctívat? Jak vypadá biblické uctívání? Jaký prostor by měly mít chvály v shromážděních? Jaké vlastnosti by měl mít člověk, který uctívá? Z čeho máme vycházet, když hovoříme o uctívání v Duchu a v pravdě? Nad těmito otázkami se zamýšlí každý opravdově smýšlející křesťan. Pro znovuzrozeného člověka, jenž Bibli plně věří, nepostačí odpověď typu: „Vždyť my to takto děláme už mnoho let. Vždyť tak to dělali naši otcové a praotcové, tak to budeme dělat i my.“ Ano, lidé potřebují tradice, jsou příjemné, vytvářejí určitý pocit jistoty a usnadňují život. Tradice, zvyky, rituály a obřady se mohou pro mnohé stát hodnotami, které poskytují ochranu a bezpečí, aniž by se člověk musel vážněji zamyslet nad jejich opodstatněním.  Byť tradice může být dobrá a nápomocná věc, nemusí být vždy správná. I sebelepší praxe se může pozvolna stát plytkou, prázdnou, ba dokonce mrtvou a nic nevypovídající ceremonií.

Uctívání je pro křesťana životním stylem, který má být na Boží slávu. Naše chápání uctívání by mělo vycházet ze života a učení Pána Ježíše. Evangelisté Matouš a Lukáš shodně zaznamenávají modlitbu Učitele, ve které je řečeno: V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo“ (Mt 11,25; L 10,21).

Zmíněný verš nám umožňuje jedinečným způsobem nahlédnout do Ježíšova vnitřního světa. Vidíme ho totiž přímo ve chvíli, kdy chválí a uctívá Otce. Tato skutečnost je pro nás praktickou pomocí zejména z toho důvodu, že zde vidíme, jak přistupoval ke svému Otci. Vidíme zde Pána Ježíše jako náš dokonalý vzor - vzor pro uctívání Boha. Vidíme v něm smysl svého života, smysl své existence. Uctívat Boha a radovat se z jeho přítomnosti je nejvyšším cílem veškerého Božího stvoření. A co víc, v Ježíši vidíme věčného Syna Božího, který uctívá Boha Otce. Právě pro tento moment je Ježíšova zkušenost tak nadčasová, tak vzácná. Je to pohled do věčného bytí trojjediného Boha, kdy Syn uctívá Boha Otce v Duchu svatém.

Opravdové uctívání znamená mít podíl na životě s Bohem, majíce tak přístup k Otci skrze oběť Syna v Duchu. Proto nám tento a podobné verše Písma pomáhají v otázce chval a uctívání. Pro ilustraci daného tématu podívejme se na jednotlivé části Ježíšovy modlitby.

Ježíš chválil a uctíval Boha v Duchu svatém a svobodě

„V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém …“ Správné uctívání není možné bez Ducha svatého, bez toho, aby nás Duch svatý podnítil a uschopnil zevnitř. Uctívání Boha není pouze vnější obřad nebo liturgie, ale je to pohyb zevnitř ven - něco, co děláme směrem k Bohu, abychom se k němu přiblížili, něco, co vychází ze srdce věřícího a ze společenství věřících. Proto nás Duch svatý vnitřně neustále ladí, očišťuje a osvobozuje. Chválíme Toho, kterého osobně poznáme (J 4,22). Derek Prince hovoří o tom, že „uctívání není forma duchovní zábavy - při uctívání se nezaměřujeme na sebe nebo na naše prožitky, ale na Boha“.

Ježíš ženě u studny řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (J 4,23). Jelikož Bůh je Duch, můžeme jej uctívat jen v Duchu a v pravdě. To je to, o čem apoštol Pavel hovoří věřícím: „Pravá obřízka jsme my, kteří sloužíme v Duchu Božím, chlubíme se v Kristu Ježíši a nespoléháme na sebe“ (Fp 3,3 ČSP).

Duch svatý tudíž nemůže být doplňkem, ale musí být nezbytnou součástí života těch, kteří se chtějí učit pravému uctívání a chválení Boha. My jsme schopni předstoupit před Boha, protože je to jeho milost, která nás našla a k němu přitáhla. Je to Bůh, jenž způsobil, že v den Letnic Duch svatý sestoupil na první učedníky v Jeruzalémě, kteří promluvili v nových jazycích a chválili Boha.

Dnes, pokud chceme prožít nové vylití Ducha svatého, musíme jít ve šlépějích samotného Krista i jeho následovníků. Hluboká proměna našich postojů a motivů ve vztahu k Bohu je žádoucí, jestliže ho toužíme svobodně uctívat.

Ježíš chválil a uctíval Boha s radostí a vděčností

Duch svatý k nám přichází, aby nás plnil radostí a vděčností. Plnost Ducha svatého v životě Božích dětí se nedá ničím zastavit. Je zajímavé, že mnozí pohlížejí na Ježíše jako na smutnou, skleslou a starostmi obtíženou osobu. Jistě, pravdou je, že Ježíš plakal, ale taktéž je pravdou i to, že se radoval. Ano, je neměnnou pravdou, že byl mužem bolesti a utrpení, který nesl tíhu hříchů celého lidstva (Iz 53), ale pokud by se Ježíš nikdy nezasmál, jak by se pak mohl radovat, těšit a jásat? Evangelista Lukáš zaznamenává situaci, kdy se Ježíš rozveselil v Duchu svatém (L 10,21 NBK).

Daleko spíše než vidět Ježíše smutného a stísněného, měli bychom ho vidět jako toho, který se raduje. Další verš ve svatém Písmu, jenž líčí Ježíše plného radosti, uvádí pisatel listu Židům 1,9 citací ze Žalmu 47,8:  „Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.“  Tento verš nám prozrazuje, že Ježíš byl nejšťastnější, nejradostnější a nejvděčnější člověk, který kdy chodil po této zemi.

Chvála a vděčnost patří do života člověka, který je veden Duchem svatým a chodí v jeho moci. Jen s pomocí Ducha svatého dokážeme naplnit starozákonní výzvu: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“ (Ž 100,4-5). Nové chvály a radost z Boží přízně přináší Ježíš skrze Ducha svatého (L 1,16-47; Sk 2,47; 13,52).

Kdykoliv chválíme nebo uctíváme Boha, je to rozpomínka na jeho panství v našem životě a ve stvořeném světě. Uctívání vytváří prostor pro Boží království. Jen když Bůh mění naše pokroucené perspektivy, názory a úvahy, jen tehdy opět začínáme vidět věci v náležitých souvislostech a tak, jako ony ve skutečnosti jsou. Potřebujeme si uvědomit, že uctívání Boha nespočívá pouze v zpívání písní, nebo v jejich poslouchání - byť jsou to důležité věci a jsou součástí křesťanských shromáždění, neboť vedou do Boží blízkosti a podporují citlivost či soustředěnost na osobu a dílo trojjediného Boha Otce, Syna a Ducha svatého.

Ježíš chválil a uctíval Boha s důvěrou

Ježíš v některých svých modlitbách a vyučováních používá aramejské slovo Abba pro oslovení svého Otce (viz např. Mk 14,36). Je to důvěrné slovo, které užívají děti při rozhovoru se svým otcem. Tím je naznačen Ježíšův velice důvěrný vztah k Otci. Starozákonní způsob uctívání hovoří o jistém postupu a řádu při uctívání - byl definován jednotlivými fázemi přístupu k Bohu. Ten, kdo přicházel uctívat, musel nejprve vystoupit na vrch Sijón, projít vnější branou a poté vnitřní branou, ale jen jednou v roce mohl velekněz vstoupit až do středu svatyně svatých, kde přebýval a zpřítomňoval se sám Bůh.

Jak je to však s novozákonní církví při uctívání? Církev přichází k Otci skrze Syna a v Duchu svatém, a jen tehdy je schopna jej uctívat přímo, důvěrně a na úrovni osobního společenství - nehledě na místo, tradici a čas - čili v Duchu a v pravdě. Jenom prostřednictvím takové zkušenosti církev nalezne vlastní bezpečí a identitu a bude připravena sloužit svému Stvořiteli věrně až dokonce.

Ježíš chválil a uctíval Boha s opravdovostí a upřímně

Zde bych se chtěl zmínit o jedné zvláštnosti v Ježíšově postoji. Ježíš jedním dechem dovedl hovořit o Bohu jako Otci a zároveň jako o Pánu nebe a země, čímž spojuje dohromady to, co je podstatou poznání Boha. Tato skutečnost je obzvláště patrná v jeho slovech: „Velebím [chválím] tě, Otče, Pane nebes i země …“ (Mt 11,25; L 10,21).

Uctívání kenaanských božstev provázelo Boží lid ve Starém zákoně takřka během celé jejich dlouhé historie. Tento tzv. náboženský synkretismus byl kombinací různých okultních praktik a obřadů, které zahrnovaly uctívání telat, stavění oltářů, uctívání Baala na návrších nebo „sakrální“ prostituci. Národ ztratil mravní základ a cit pro to, co je Bohu milé. Modlářství a nedodržování Hospodinovy smlouvy za dnů Izajáše bylo velice rozšířeným a populárním fenoménem. Izraelský lid za rytiny, sošky a podobizny svých bůžků utrácel hodně peněz. Vyráběl je často ze vzácných materiálů, jako bylo zlato, stříbro či drahé kamení. Prorok ostře odsuzuje modloslužbu Izraele v jakékoliv formě a s lítostí ve svém nitru vystupuje proti těmto zavedeným zvyklostem: „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte? Řemeslník odleje modlu a zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Chudák, který na takovou oběť nemá, vybere dřevo, které netrouchniví, a vyhledá zručného řemeslníka, aby mu zhotovil modlu, jež by se neviklala“ (Iz 40,18-20). Izraelci uctívali cizí bohy a klaněli se výtvorům, které udělaly jejich ruce. „Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá“ (Ž 115,4-8).

Velký Bůh, který absolutně přesahuje stvořený svět, se nikdy nemůže stát loutkou v rukách člověka, ani nemůže být vyobrazený v podobě lidských produktů. Pokud by člověk přece jen tvrdil: „Tak toto je Bůh, takto vypadá!“ - byla by to z jeho strany troufalost a naprosté bláznovství. Izajášova reakce na zbloudilost vlastního národa nenechává na sebe dlouho čekat - je vyjádřena následujícími slovy o několik veršů později: „Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze“ (Iz 40,28).

Bůh touží, abychom ho chválili a uctívali v Duchu a v pravdě. Pro člověka je dokonce nepřirozené, aby se raději klaněl stvoření nežli Stvořiteli (srov. Ř 1,18-32). Chvála, jež se Bohu líbí, má vycházet z upřímného srdce. Bůh není součástí světa, ale jeho Původcem, přesahuje smyslové skutečnosti, je mimo nás, ale zároveň je ten, kdo je v nás, kdo zachraňuje, uzdravuje a s velikou láskou a něhou nás k sobě přitahuje.

Proč tomu tak je? Proto, aby se nám uctívání Boha nestalo formální záležitostí (pouze tradicí), nebo abychom ho nechválili ze špatných motivů, jakými jsou strach, pýcha, okázalost, pokrytectví, předsudky apod. Tentýž Bůh, kterého nazýváme Otcem, je taktéž Pánem nebe a země a jako takového jej poznávejme na všech svých cestách (Př 3,6). On zjevuje svá tajemství těm nejmenším, těm, kteří jsou chudí v duchu, neboť jim patří království nebeské (Mt 5,3). Uctívejme Hospodina v dětinské víře tak, jak si to zaslouží a přeje.

Vladimír Rafaj

Užití slova „tělo“ v chápání apoštola Pavla

Záměrem tohoto článku je detailněji představit několik základních způsobů použití výrazu tělo v Pavlově teologii.

Když Pavel, respektive Nový zákon hovoří o těle, užívá především řecké slovo sarx. V této souvislosti však nemluví o mase, svalech a kostech na fyzickém těle. Slovo sarx se vztahuje na hříšnou přirozenost, která člověka odvádí od Boha. Patří sem veškeré skutky, aktivity, postoje, motivace či pocity. Je to souhrn všeho, co charakterizuje naši starou a hříšnou přirozenost. Jsou to různé tendence a snahy, které odvádějí a vzdalují od Boha.

Chceme-li vyjádřit novozákonní představu těla, musím předeslat, že Pavel a další autoři Nového zákona vidí tělo vždy v jeho stavu před Bohem.

Obtížnost výkladu je dána jednak komplexností Pavlova užití slova, jednak etickým či morálním užitím slova. Ryrie vysvětluje tento fakt tímto způsobem: „Ačkoli tělo někdy označuje tkáň těla (L 24,39) nebo celou materiální stránku člověka (1K 15,39; Žd 5,7), používá-li se ho v souvislosti s imateriální stránkou člověka, označuje jeho náchylnost ke hříchu a k protivení se Bohu (Ř 7,18; 1K 3,3; 2K 1,12; Ga 5,17; Ko 2,18; 2Pt 2,10; 1J 2,16). Tato náchylnost je společná věřícím i nevěřícím.“[1]

I přesto, že jak lidé, tak i zvířata mají tělo, Pavel činí mezi nimi rozdíl (viz 1K 15,39). V tomto případě je tělo (sarx) viděno jako fyzická podstata, ze které jsou lidé utvořeni. Tudíž sarx může znamenat přirozeného člověka v jeho pozemském původu (Ř 1,3; Ga 1,16). Tělo je v tomto ohledu člověkův kontakt s vnějším světem, což je chápáno jednak jako prostředek k udržování vztahů, jednak jako prostředek k zachování spojení s realitou. Elwell poukazuje na to, že slovo sarx může být taktéž použito, aby tlumočilo myšlenku fyzické substance, kterou člověk zdědí geneticky od svých rodičů a která ho sjednocuje s jedinci stejného druhu (Ř 4,1; 9,3).[2] Výraz sarx je taktéž použit k definování lidstva jako takového. Tato myšlenka se příliš neliší od těch výše uvedených, ale dívá se na tělo, jak Elwell pozoruje, z pohledu lidstva raději než na prostředek, ve kterém člověk přebývá.[3]

V epištole Koloským 2,23 Pavel vede jasnou dělicí čáru mezi slovy  sarx a sóma.[4] Apoštol používá slovo sóma, když říká, že mnoho koloských věřících různými způsoby trýznili a tvrdě káznili svá těla (neboli sóma). Pak ale dále v tomtéž verši píše, že takové úmyslné utrpení nemá žádný vliv na kontrolu hříšné přirozenosti těla (neboli sarx). Pavel říká, že „sebeponižování nebo tělesné umrtvování nic neznamenají pro ovládání vášní“.

V Bibli je člověk popsán jako živá bytost ve fyzickém těle, když ale tělo opustí přirozenou, tj. tělesnou formu existence, nabývá pouze duchovní (Fp 1,24). Když Pavel přirovnává naše tělo ke stanu, říká, že „bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama“ (2K 5,1). Podstata stvoření nebude zničena, jelikož to, co pomíjí je jeho „časná forma“, upřesňuje Ireneus.[5] Když se tedy někdo stal křesťanem, je „v Kristu nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové“ (2K 5,17; Zj 21,5; 2Pt 3,13; srov. Iz 66,22). Všimněme si, že v těchto textech není použito řecké slovo neos (to, co je nové v čase), ale kainos (to, co je nové způsobem bytí).

Neříká snad Pavel, když přirovnává naše tělo ke stanu, že až se náš pozemský dům rozpadne, dostaneme od Boha nový v nebesích? Sarx obecně stojí v protikladu vůči Bohu. V Pavlově teologii je tělo často opakem ducha (řec. pneuma), což platí pouze v souvislosti s křesťanskou myšlenkou o člověku (Ga 5,17). Guthrie píše: „Ve vztahu k přirozenému člověku sarx neoznačuje pouze tělesnost na rozdíl od holistického pojetí osobnosti člověka v jeho odcizeném stavu od Boha.“[6]

Užití slova sarx v Pavlových epištolách má dvojí aspekt ve vztahu k hříchu. Ve svém druhém dopisu Korintským 10,3 Pavel analogicky odvozuje zřetelný rozdíl mezi výrazy „chodit v těle“ a „bojovat podle těla“. Tělo je vždy sférou křesťanské aktivity, ale není už dominantní předlohou pro jeho skutky. Podobné užití těla nacházíme v epištole Římanům 8. Opět zde tělo není použito ve fyzické čili biologické formě. Spíše Brauch hovoří, že duchovní užití slova tělo umožňuje Pavlovi říct, že někdy v minulosti byl čas, kdy „jsme žili v těle“, s plným vědomím, že křesťané pokračují být fyzickými bytostmi.[7] Nejvíce důležitý rys ohledně užití tohoto slova je skutečnost, že tělesnost je dávána do kontrastu s duchem. Tělesná přirozenost je hříšná a bez pomoci Ducha svatého nemůže uspokojit Boha.  Pavel je opatrný říct, že křesťan není ovládan tělem. Nicméně věřící není v těle (tj. nežije ze své síly), ale v Duchu (tj. žije z moci Ducha), pokud v něm přebývá Duch Boží (Ř 8,9), protože on ukřižoval tělo s jeho vášněmi a sklony (Ga 5,24).

V epištole Římanům 7,5-25 je slovo tělo užito několikrát v souvislosti s vládou či nadvládou hříchu a smrti. Když Pavel v několika svých dopisech hovoří „o bytí v těle“, nemá na mysli naši tělesnou přirozenost jako takovou (tělesné vášně a touhy), ale způsob života, který člověk žije bez Boha a bez jeho autority. Věřícím do Efezu Pavel píše o vzkříšení z mrtvých ze žádostí a sklonů těla. Tato stať pak pokračuje v definování žádostí jako „žádostí těla a mysli“ (Ef 2,1-3). Na rozdíl od sarx je sóma (jak jsem uvedl, oba výrazy překládáme slovem tělo) schopno proměny. Tělo (neboli sóma) je totiž popsáno jako smrtelné - Bůh mu ale dává život skrze Ducha. Božím záměrem pro tělo (sóma) je být chrámem Ducha svatého (viz 1K 6,19).

Mezi tělem a Duchem probíhá neustálý boj. Základním dilematem je vztah mezi naším novým životem v Kristu - životem osvobozeným od hříchu - a naším aktuálním každodenním žitím, kde je ve skutečnosti hřích vždycky přítomný. Zatímco u křesťana trvá zápas mezi Duchem a tělem, Pavel zná cestu, která vede k vítězství. Pavel učí, že Boží dílo je dokončeno v Kristu a je-li přijímáno vírou, vede nás k obnovenému stavu nebo vztahu s Bohem. Ježíš se nejen narodil z Ducha, ale i žil v moci Ducha (viz Mt 1,18; 4,1-11; L 1,26-31; 4,1-14). Nikdy se nedopustil hříchu. Měl skutečné lidské tělo a pokušení vnímal podobně jako my, ale lišil se tím, že nikdy nezhřešil. Znovuzrozený člověk si může být naprosto jist vedením Duchem svatým. Apoštol Pavel mluví o tom, že „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Ř 8,14). Vést zde znamená „vést a řídit“, ale toto vedení neznamená, že nám budou zjevovány dosud neznámé Boží pokyny, ale spíše že naše vůle bude podřízena vůli Boží. Jelikož znakem této obnovy je křest, je proto možné vnímat křest ve vztahových pojmech (Ř 6). Křesťan je skrze křest ztotožněn se smrtí Krista v jeho vítězství nad trestem a mocí hříchu. Nový život, jak připomíná Pavel, se stává realitou a stejně tak i možností. Bonar v této souvislosti hovoří, že Bůh vnímá vnitřní konflikt věřícího člověka jako nevyhnutelný proces kázně, jako vývoj kontrastu mezi světlem a temnotou, jako ukázku způsobu, kterým je Bůh oslaven skrze slabosti svatých a skrze jejich zápas s mocí zla.[8]

Křesťan je osvobozen z pout těla („lidská přirozenost“ - ČEP), ačkoli tělo je proti Duchu, pokoušejíc se věřícímu zabránit ve svobodném jednání. „Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu, neboť stojí navzájem proti sobě, abyste nečinili to, co byste chtěli“ (Ga 5,17 ČSP). „Jde tu o naprostý protiklad, jelikož touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim“ (Ga 5,17 ČEP). Chodit Duchem není touha těla (sarx), protože křesťané již „… nejsou dlužníky tělu, aby museli žít podle těla“ (Ř 8,12); jsou ale oživeni skrze Ducha jako dědicové Boží, aby byli oslaveni spolu s Kristem.

To je ten pravý důvod pro to, abychom sloužili Pánu v novotě Ducha a s radostí.

 Vladimír Rafaj 

---

[1] Ryrie, Charles. C. Základy teologie. Třinec: Biblos, 1994, s. 227.

[2] Elwell, W. A. The Zondervan Pictorial Encyclopedia of the Bible. Vol. 2. Grand Rapids: Zondervan Publishing House, 1975, s. 548.

[3] Tamtéž, s. 549.                                                                                         

[4] Slovo sarx je v Novém zákoně použito víc než 100krát. Podobně je to i se slovem sóma.

[5] Ireneus z Lyonu. Adversus haereses. [Proti bludným naukám] V, 36, 1 (PG 7, 1221 B-C).

[6] Guthrie, Donald. New Testament Theology. Leicester: Inter-Varsity Press, 1981, s. 172.

[7] Brauch, Manfred T. Hard sayings of Paul. Illinois: Inter-Varsity Press, 1989, s. 45.

[8] Bonar, Horatius. God's Way of Holiness. Chicago: Moody Press, 1970, s. 93.

Zodpovědnost křesťana ve světě

Odvěká a přirozená touha člověka je touha po lásce a po seberealizaci. V každém člověku je totiž zakotvena touha dosáhnout víc než jen to, že se nechá unášet davy lidí. Chce víc než jen vydělat si na živobytí. Chce měnit okolí, ve kterém žije. Chce ve světě zanechat stopu, která nebude smazána a zapomenuta.

Ježíš během své tři a půl leté služby na zemi sloužil nespočetnému množství lidí. V Lukášově evangeliu 10,25-37 máme příběh o Ježíši, kterého nacházíme uprostřed velmi intenzivní a vyčerpávající služby. Vtom za ním přichází zákoník s otázkou. „Co mám udělat, abych získal věčný život?“ Ježíš vnímá záludnost otázky, proto směřuje pozornost muže k podstatě Zákona a vede ho k zamyšlení a k následovné odpovědi: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ (verš 27) Ježíš ocenil správnost jeho odpovědi, načež si znalec Mojžíšova zákona odpověď vyslechl, pokrčil rameny a vyhýbavě vyzvídá dál: „A kdo je můj bližní?“
Aby Ježíš tomuto muži přiblížil smysl ilustrace, vypráví mu nádherné podobenství o milosrdném Samaritánu. Příběh končí otázkou, která v sobě ukrývá didaktický neboli výchovný prvek. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Jelikož zákoník odpověď dobře znal, zareagoval jednoduše a velice pohotově: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ „Jdi a jednej také tak,“ dodává Ježíš.

Co z toho plyne pro nás? Jaké poučení? Ježíš byl ve světě činný od začátku své veřejné služby až do konce. Aktivně se zapojoval do dění kolem sebe. Jeho pověst byla věhlasná. Kdykoli během služby mohl s klidným svědomím říct: „Vždyť já tady budu krátce. Zbývá mi ještě několik měsíců či týdnů. Za tak krátký čas, ať se snažím jakkoliv, neudělám téměř nic zásadního, abych změnil kvalitu života kolem sebe a ve společnosti.“ Ježíš čelil každodenním situacím a potřebám svého okolí. Evangelista Marek uvádí verš, který přesně charakterizuje povahu Ježíšovy služby: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil …“ (10,45)
Milý čtenáři, nepochybuji, že sleduješ vývoj situace a směřování světa v těchto dnech. Proto je na místě otázka, jakou roli zde sehrává křesťan? Jaký je jeho úkol a zodpovědnost?

V okamžiku znovuzrození jsme byli povoláni do řad Božích bojovníků. Apoštol Pavel v této souvislosti hovoří: „Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti ďáblovým nástrahám. Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ (Efezským 6,11-12, KMS)
Jako vojáci, jako armáda Ježíše Krista si musíme v první řadě uvědomit, kdo je náš nepřítel. Pak musíme znát své výchozí postavení, přednosti a výhody. Satan, vládce světa, nenávidí Boha a Boží věci. Jeho jednání vůči nám, jakožto Božím dětem, je nenávistné. Proto nás Bible učí, abychom si oblékli plnou Boží zbroj. Náš společný nepřítel používá lež a výmysly, ale my pravdu. On lest a strach, my víru. On hřích a zbabělost, ale my spravedlnost a odvahu. Pamatujme na to, že vítězství je připraveno pro ty, kdo Boha milují „celým srdcem, celou duší, celou silou a celou myslí“. Apoštol Jan tato slova potvrzuje vyznáním „… neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janova 5,4)

Co znamená být dobrým bližním? Jednoduše to znamená být přítelem, kamarádem, být někomu po ruce, k dispozici. To znamená podívat se za svůj plot či zeď a položit si několik otázek: Seznámil jsem se již s lidmi ve svém sousedství? Nakolik znám je a jejich potřeby? Jak bych s nimi mohl začít komunikovat? Jakým způsobem bych mohl iniciovat vztahy ve svém okolí? V dnešní uspěchané době a přetechnizované společnosti se lidé z různých důvodů stěhují častěji než kdykoliv předtím. Proto seznámit se s nimi je skutečně naléhavá a vážná potřeba. Je snadné zůstat ve svém teritoriu, v jakési imaginární „zóně bezpečí“, nevyjít z kruhu vztahů, které již máme a nezískávat nové přátele. Ale ten nový nebo staronový soused byl dán do našeho sousedství proto, abychom mu uměli sdělit a přiblížit evangelium jak teoretickým, tak i praktickým způsobem.

A zde nám je příběh o dobrém Samaritánu nápomocný. Samaritán se zajímal o všechny potřeby člověka a tím mu prokázal veliké milosrdenství. Pravděpodobně ho zachránil od jisté smrti. Šel až tak daleko, že byl ochoten i riskovat, aby pomohl člověku, kterého jiní nepovažovali za bližního. Samaritán byl na správném místě, ve správný čas, aby vykonal správné věci. Byl na místě kvůli potřebě, kterou měl jeho bližní.

Ve skutečnosti být „bližním“ není pouze něčí vztah k nám, ale i náš vztah k někomu jinému. Biblický slovník uvádí: „V tomto podobenství bližním není, jak by se zde dalo očekávat, zachráněný muž, ale Samaritán, který ho zachraňuje, který jedná jako bližní.“ My jsme bližními, my jsme sousedé pro někoho jiného. V Ježíšově otázce „… kdo je můj bližní?“ pointa příběhu kulminuje. Ježíš použil výraz „bližní“, čímž myslí skutečného přítele. Přítele v čase nouze, potřeby, nedostatku a bídy. Přítele, který se hodí do každého počasí. Přítele, který je na „drátě“. Jen si vzpomeňme na Ježíšova slova: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (Matouš 25,35-36)
Křesťan má mít čilý zájem o dění kolem sebe a ve společnosti. Musí být také dobrým občanem. Státníci vedou mnohá politická jednání, která často vyjdou naprázdno a jsou mnohdy nechutná. Jedním z našich cílů však má být přinášení křesťanských principů a hodnot do „neklidných vod“. Křesťané mají být hlasem, který je slyšet.

Zaměstnanec jisté firmy měl v popisu práce pohovory s novými uchazeči o zaměstnání. Způsob, jakým to dělal, byl velice zvláštní. Když uchazeč vešel do dveří a posadil se, vzápětí mu pracovník firmy nabídl nápoje, smál se, dělal si ze sebe legrácky. Dokázal vytvořit zcela uvolněnou atmosféru. A najednou se vážně zeptal na smysl jeho života. Byl si vědom toho, že lidé, kteří vědí, kam jdou, jsou zpravidla lepšími pracovníky. Jednou mu jistý muž na uvedenou otázku odpověděl: „Smyslem mého života je jít do nebe a vzít s sebou co nejvíce lidí.“

Ježíš vyzývá k následování i nás, jakožto své učedníky. Bez Něj nedokážeme nic udělat. Nic, co má trvalou a věčnou cenu. On je naším dokonalým příkladem ve všem. Učedníci Ježíše Krista jdou ve šlépějích svého Učitele a bez přestání se od Něj učí. Učedník je člověk, který chce být v každé oblasti svého života jako jeho Mistr. Chce být člověkem, který bere na sebe svůj kříž a následuje Ježíše (Matouš 16,24-25). Umírá starému způsobu života, povstává do nového života v Kristu (Galatským 2,20) a přináší ovoce Ducha (Galatským 5,22-23). Jako křesťané máme o to všemožně usilovat.

Proto mějme jistotu, že Ježíš je v našem životě a že mu smíme plně důvěřovat!

Slovo moudrosti a slovo poznání

Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha. (1K 12, 7-8)

Duchovní dary jsou nadpřirozené projevy milosti, které úzce souvisejí s letniční praxí. Příklady těchto darů najdeme v dějinách církve, zvláště pak v dobách probuzení.
Jelikož dar slova moudrosti a dar slova poznání v rámci duchovních darů řadíme do skupiny tzv. darů zjevení, pojednám v tomto příspěvku o těchto dvou darech najednou. Tyto dary velice často působí podobně ve smyslu účelu a funkce (1K 12,7), avšak jak slovo moudrosti, tak slovo poznání jsou rozdílná ve smyslu povahy a aplikace. Obecně řečeno, moudrost odpovídá na otázku jak, poznání na otázku co. Potřebujeme obojí. Jednotícím prvkem u těchto darů je fakt, že oba působí v oblasti rozumu. Jsou dány, aby pomohly služebníkům v kázání nebo vyučování Božího slova a v budování církve a jako takové jsou určeny pro zvláštní příležitosti. Stanley Horton v této souvislosti zdůrazňuje důležitost souhry a spolupráce mezi Bohem, který zde vystupuje v roli dárce a člověkem, který je obdarován: „Je velmi důležité naučit se používat lidských zdrojů a možností a být přitom závislý na Duchu. Dary Ducha jsou stále Božím prvotním prostředkem duchovního i početního budování církve. Nic jiného to nemůže nahradit.“ Ralph Riggs poznamenává: „Dary si není možné zasloužit … nedají se od dárce vynutit … Svatý Duch je poskytuje milostí.“
V pojednání o zmíněných darech uvedu nejprve základní definici jednotlivého daru, poté bude následovat jeho vysvětlení a nakonec účel a aplikace daru.

Slovo moudrosti
Moudrost je v obecném smyslu definována jako „poznání a dobrý úsudek“. Slovo moudrosti je část zjevené Boží pravdy vyslovená v pravý čas. Tento dar přesahuje jak lidskou moudrost, tak lidskou připravenost. Bůh bez přestání pracuje a jedná s člověkem. Především z Bible, ale mnohdy i z vlastních zkušeností se dozvídáme o Boží nesmírné moudrosti a poznání - jsou bezmezné. „Duch svatý dává slovo moudrosti, aby člověk mohl poznat, co dělat ve chvílích krize. Nejde zde jen o pouhou lidskou moudrost, která je založena na předchozí zkušenosti, ale o zvláštní moudrost, která je dána kvůli tomu, abychom si dokázali poradit s konkrétní situací. Může, ale také nemusí obsahovat slovo poznání.“ Ulonska o tom napsal: „Člověk, který dnes promluví v Duchu slovo moudrosti, může být při jiné příležitosti bezmocný, nebo bude jednat dokonce bláznivě. Ale díky inspiraci je mu v určité věci dáno náhle zjevení. Tato slova moudrosti nepocházejí z jeho intelektu, nýbrž z inspirace.“ To znamená, že ten, kdo tímto darem slouží, není nutně moudřejší než ostatní.

Pro svou praktickou povahu dar slova moudrosti, spíše než dar poznání nebo proroctví, je darem vedení, jelikož vedení musí být založeno na Boží moudrosti. Kdy a za jakých okolností se projevuje tento dar? Aplikaci daru moudrosti nacházíme zejména v knize Skutků při různých příležitostech a za různých okolností. Slovo moudrosti bylo dáno k vedení mladé církve v situaci, kdy se první církev v Jeruzalémě nemohla spoléhat na lidskou moudrost ani své schopnosti, ale byla naprosto odkázána na Boží nadpřirozený vhled do konkrétních potřeb. Tak tomu bylo například v případě, kdy se apoštolové nestydí mluvit veřejně a směle o vzkříšeném Ježíši, načež vzápětí přišlo potrestání v podobě vězení a bití. Oni však v této kritické situaci obstojí a svým osobním příkladem určují a ukazují směr posílení slovem moudrosti, které pronáší Petr a Jan, aktéři zmíněného incidentu (4,8-14.19-21). I o něco později se v životě nedávno zrozeného křesťanského společenství znovu a opět projevoval dar moudrosti zejména v souvislosti s vedením a řízením církve (Sk 6,1-10; 15 atd.). Slovo moudrosti je tedy velice nápomocné zvláště vedoucím církve. Další uplatnění daru slova moudrosti nacházíme v situacích, kdy byli lidé v nesnázích. Dar slova moudrosti je typický i pro službu apoštola Pavla. Pavel promlouval slovo moudrosti k věřícím v Korintě, které vložil Duch svatý hluboko do jeho srdce (viz 1K 2,5-15).

Slovo poznání
Slovo poznání je zjevení části Boží moudrosti, která je daná člověku. Horton nám připomíná, že moudrost má co do činění se správnou aplikací poznání a slovo poznání tedy má velmi blízký vztah k daru slova moudrosti (2K 2,14; 4,6; Ef 1,17-23; Ko 1,9-10). „Duch svatý zná mysl Boží. Pokaždé, když to bude potřebné, může zjevit část tohoto Božího poznání. Může to být předpověď budoucnosti nebo něco, co se děje právě nyní na jiném místě a co potřebuješ vědět, nebo to také může být něco z minulosti, co si potřebuješ připomenout. Nebude ti dán dar poznání, abys věděl všechno, ale pouze slovo poznání – v okamžiku, kdy to bude potřebné.“ Poznání je tedy nezbytným předpokladem moudrosti a učení. Něco z toho zakoušíme, když nám Duch svatý zjevuje smysl Slova, pravdu, která je pro nás nová, kterou jsme předtím neznali. Donald Gee si proto všímá úzké souvislosti tohoto daru s učením Božího slova a charakterizuje jej jako „záblesky pochopení pravdy, které pronikají až tam, kam … rozum bez pomoci nedosáhne.“ Každý, kdo promlouval darem slova poznání, řekl něco, co nemohl vědět sám ze sebe, aniž mu to zjevil Ducha svatý.

Kniha Skutků je knihou akce a především knihou skutků prvních apoštolů pod vedením Ducha svatého a nejranějším zachovaným historickým záznamem o vývoji a růstu apoštolské církve.
Slovo poznání se průběžně objevuje v celé knize Skutků. Příklad můžeme vidět v Petrově rozpoznání podvodu Ananiáše a Safiry (Sk 5,1-10). Petr pokáral Ananiáše: „Lhal si Duchu svatému … Nelhal si lidem, ale Bohu!“ (Sk 5,3-4), a přitom se v celém proslovu vůbec nezmiňuje o sobě. Horton naznačuje, že Petrovy otázky pocházejí ze slova poznání – daru Ducha, který věřícímu umožňuje vidět nebo vědět o osobě nebo situaci více, než je lidsky možné. Další příklad můžeme vidět v domě zbožného Kornelia v Cesareji. Přestože učedníci měli potíže s tím, že Bůh pohany přijímá, nemůžou ignorovat důkazy, když „… je slyšeli mluvit v jazycích a velebit Boha.“ (Sk 10,46 B21) Petr dochází k jednoznačnému závěru, který vyjadřuje prohlášením: „Kdo [tomu] může zabránit?“ (Sk 10,46-47) Skrze něj přišlo konkrétní slovo poznání i na jeruzalémském koncilu (Sk 15,7-11). Petr vidí skrze dar slova poznání špatný postoj kouzelníka Šimona v Samaří a reaguje na vzniklou situaci slovy: „Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti.“ (Sk 8,23) Podobná situace, kdy bylo dáno slovo poznání, nastala ve službě Pavla a Barnabáše. Zde Pavel přímo a naprosto radikálně konfrontuje Elymasův odpor, jenž se snaží překroutit a zkreslit evangelium (rys falešných proroků). Skutky nám líčí situaci slovy: „V tu chvíli byl Pavel naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ (13,9-10)

Účelem slova moudrosti a slova poznání je budování Kristova těla. To je pravidlo charakteristické pro všechny dary milosti. „Všechno ať slouží společnému růstu“ (1K 14,26). Každý z nás je součástí jediného těla. Jsme jedno s živým Kristem. Každý z nás, na svém místě je církví. Církev je tudíž živým organismem, má nadpřirozený charakter a nemůže fungovat bez duchovních darů. Duch svatý rozděluje dary, aby mohli být všichni věřící požehnáni, a aby mohla být budována církev.

Závěrem uvádím citát, který ať je pro nás ponaučením a mementem, ale zároveň i výzvou a nadějí, abychom se my sami nestali církví laodikejského typu (Zj 3,14-22), která padla za oběť bezzubosti a vlažnosti, a to zcela a jistě Církev zabíjí. Nikdo totiž není proti tomuto fenoménu opravdu imunní. „Proč chřadnou mnozí křesťané v duchovním životě, proč se mnohých zmocňuje duchovní úpadek, proč zakrněli ve zbožnosti? Odpověď zpravidla najdeme v tom, že nevyužívají možnosti těžit z bohatství darů, které nám Bůh poskytl k životu víry. Svým nezájmem, netečností, pokud se týká růstu v poznání Boha, svou nevědomostí zabraňují tomu, aby jejich život a zbožnost byly syceny, síleny, obohaceny a zušlechtěny těmi Božími dary milosti, které on volně poskytl svou mocí.“


Vladimír Rafaj

Dar proroctví

Dar proroctví aktuální i dnes

„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. … jinému zase proroctví…“ (1. Korintským 12, 4-7.10)

Tématem dnešního zamyšlení je dar proroctví. O daru proroctví, prorocích a prorocké službě bylo již napsáno mnoho knih, článků a různých odborných pojednání, často i protichůdných. Mnohdy se poměrně jednoznačně pravdivá tvrzení stávají předmětem rozdílných názorových proudů. Není divu, že ve velkém množství výkladů duchovních darů dochází zejména v případě darů jazyků, výkladu jazyků a proroctví velmi často k značnému překrytí nebo dokonce až k záměnám projevů těchto darů. Skutečností však je, že se nejedná pouze o teologickou definici pojmů a konceptů, ale také o obsah a praxi.

Na úvod však chci předeslat, že na dary jako takové je možné pohlížet dvěma způsoby. První způsob, který souvisí s Božím psaným zjevením, hovoří, že některé dary již zanikly, především ve své nadpřirozené či zázračné formě. Druhý způsob věří, že všechno to, co Bible učí o darech v novozákonní době, je stále platné i pro současnou církev. Otázka, která se v této souvislosti naskýtá, je následovná: Má vůbec nějaký význam usilovat o konkrétní dary? Co je normou? Co měřítkem? Věřím, že zvláště pro letniční věřící otázka platnosti a aktuálnosti duchovních darů je vyjádřena poslušností a důvěrou tomu, co hovoří celá Bible a co je uplatňováno v praxi. Boží moc působící ve věřícím a skrze něj znásobuje jeho potenciál v oblasti obdarování a služby. Duchovní dary svěřuje Duch svatý, aby zmocnil církev Ježíše Krista. Není možné si je jakýmkoli způsobem zasloužit.

Dar proroctví má zásadní význam pro společný prospěch církve, protože je dílem Ducha svatého (1. Korintským 12,4). Co vlastně proroctví je? Základní definici uvádí Ralph M. Riggs, který v této souvislosti hovoří, že proroctví je „mluvení vlastním jazykem v Boží moci nebo nadpřirozená schopnost prohlašovat (oznamovat) i předpovídat.“ Bylo by chybné si myslet, že prorokování je běžné kázání. Jako všechny ostatní dary Ducha je i ono nadpřirozené. Přesto Reinhold Ulonska doplňuje, že „kousek proroctví se projevuje v každém inspirovaném kázání“.

První epištola Korintským 12 ukazuje, že všechny dary bez výjimky jsou užitečné. Přesto však korintský sbor potřeboval zvláštní usměrnění a vedení týkající se fungování ve dvou darech: jazyky a proroctví. To je pravděpodobně důvod, proč 14. kapitola nepojednává o všech darech. Nicméně, základní principy, které máme ve 14. kapitole, můžou být celkem dobře aplikovány i na ostatní dary.
V apoštolské době dar proroctví měl dvě části. Jedna se týkala sdělení poselství od Boha k lidem skrze proroka. To byl nadpřirozený dar. A aby bylo možné pro lidi rozlišit mezi falešnými a pravými proroky, Duch dával dar „rozlišování duchů“ pro ostatní věřící. Samotná skutečnost, že prorok mluvil skrze zjevení, prakticky odhalovala existenci falešných proroků. Všimnout si toho můžeme jak ve Starém, tak i v Novém zákoně.
Ve starozákonní době prorok byl člověk vyvolený k zvláštnímu úkolu. To, že si jej Bůh vyvolil, nijak nesouviselo s rodem, pokolením nebo intelektuálním vzděláním. Hlavní zodpovědnost proroka bylo přijmout poselství od Boha a promlouvat v Hospodinově jménu. Poselství takového člověka tedy nepocházelo z jeho vlastní hlavy, nýbrž od Boha. Přijímání a předávání prorockých poselství bylo inspirováno samotným Bohem. Avšak nepotlačeny zůstaly zároveň lidské schopnosti, osobnost a způsob vyjadřování. Prorok byl nástrojem v Božích rukou, nikoli automatem.
Novozákonní věřící nemají pohrdat proroctvími, ale „všechno prověřovat, co je dobré, toho se držet“ (1. Tesalonickým 5, 20-21, NBK). Anthony D. Palma, americký letniční učitel Bible, říká, že každá osoba, která pronese proroctví, může být v tu chvíli nazvána prorokem nebo prorokyní. Ale důraz v Novém zákoně je na dar proroctví a nikoli na proroka jako dar.

Podle 1. listu Korintským 14,3 „…ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení“ (NBK). Dar proroctví tedy má být použitý „v rozšířeném smyslu k duchovnímu užitku, k předkládání přijaté pravdy Božímu lidu nikoliv přímým zjevením, ale pozorným studiem celého, neomylného a bezchybného Božího slova.“ Je to práce Ducha svatého, aby osvítil mysl těch, kdo jsou povoláni do prorocké služby tak, aby uvěřili a porozuměli Božímu slovu a uplatnili ho v takové míře, kterou je nemožné dosáhnout bez daru proroctví. Může to znít jako nová pravda čerstvě zjevená, ale aby byla biblická, musí být založena na Božím slově. Je rozdíl mezi doktrínou a vedením. Není nic nového na doktríně, ale Bůh dává nový směr, který je mnohdy chápán jako proroctví. Ti, kdo dar proroctví používají pravidelně, se nazývají proroci. Avšak tento dar může používat kterýkoli věřící. Musí to však být pečlivě (a veřejně) zvažováno „ostatními“, totiž shromážděním (1. Korintským 14,29). Vše, co je nutno zdůraznit, je, že dar proroctví byl k dispozici všem členům sboru, a to nejen těm, kdo měli oficiální úřad jako proroci.

Někdo jednou řekl: „My bez Boha nemůžeme, Bůh bez nás nechce.“ Duch svatý se bude projevovat nebo udělá svou přítomnost veřejně známou, jasnou a otevřenou tím, že dává nádhernou škálu duchovních darů na té stupnici Boží rozmanitosti a různorodosti, kdy každý z nich je dán ke společnému prospěchu nikoliv jednotlivce, ale pro užitek celé církve nebo těla. My potřebujeme dary Ducha svatého. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru proroctví.


Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT

Dar mocných činů

„Někomu působení mocných činů“ (1K 12,10)

Milí bratři a sestry, tentokrát se podíváme na jeden z velice důležitých duchovních darů, který nám nabízí apoštol Pavel v První epištole Korintským 12,10. Konkrétně jde o dar působení mocných činů.
Úvodem jen připomenu skutečnost, že epištola Korintským je apoštolský list, ve kterém apoštol dává pokyny sboru, který sám založil. Zabývá se jednak situací sboru, jak ji vylíčili bratři z Korintu, jednak písemně předloženými otázkami. Hörster poznamenává, že se v tomto případě nejedná o dialog se sborem, ale o určení zásad, které mají ve sboru platit. Pavel jako zakladatel se k tomu cítí oprávněn. Vždyť Pavlovo mimořádné vzdělání, zapálení pro Boha a víru nás jaksi přirozeně, a zcela oprávněně vede k disciplíně, obdivu, ale i bázni. Pavel je znepokojen posledním vývojem situace a v dopise zápasí o svůj sbor. Mezi sborem a Pavlem vzniklo pouto, které nebylo možné zpřetrhat. V mnoha otázkách jim radí, chce jim být nablízku a k dispozici. Jedná se mu o to, aby jim pomohl v co nejširší možné míře.

Novozákonní církev se dnes ptá: Jelikož Bůh dal své církvi charismata, jak je máme rozumně užívat? Jaký je postup a jaká jsou nebezpečí? S jistotou můžeme říci, že křesťané mají duchovně růst v plnost novosmluvní služby Ducha (viz Ef 4,15; 1Te 3,12; 2Te 1,3). To každému z nás přináší celou řadu zcela nových duchovních zkušeností a zároveň prohlubuje či obohacuje ty dřívější.

V češtině se pro „mocné činy“ ustálil výraz „zázraky“. „Dar činění divů“ nebo „dar konání zázraků“ (B21) pracuje s klíčovým výrazem "zázraky", který v původině doslovně znamená "působení mocí". Reinhold Ulonska si všímá, že jak „působení“, tak i „moc“ jsou v množném čísle. Většina překladů Nového zákona obvykle odkazuje na zázraky jako "znamení" (J 2,11) nebo "znamení a zázraky" (J 4,48; Sk 5,12; 15,12). Pavel obhajuje své apoštolství slovy: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ (2K 12,12)
Zázrak je definován jako Bohem způsobené narušení přirozeného běhu přírody. Tato definice uznává, že příroda funguje na základě určitého souboru pravidel, ale zároveň i to, že Bůh je tím, kdo ovládá přírodu a někdy tato pravidla dočasně mění, aby dosáhl svých cílů. Zázrak je něco, co se vymyká všem známým fyzikálním zákonům. Je to událost duchovní podstaty, která má svůj původ v samotném Bohu a v jeho svrchované moci. Zázrak je něco, co přesahuje hranice uzdravení nebo přírodního zákona. Je to událost, která závisí od přímého Božího zásahu, a která je výsledkem zjevení neobyčejné Boží moci. Například, vzkříšení z mrtvých, únik z vězení, přeměna vody ve víno apod.
Skutečnost, že dary Ducha jsou nadpřirozené, také znamená, že nepřicházejí z moci člověka. Charismata jako taková jsou darem Ducha svatého. Jsou zásahem Božím do lidského světa. Působení Ducha přichází s velkou mocí. Nemůže je vyprodukovat lidská schopnost. Duchovní dary jsou mimořádná obdarování nad rámec běžného talentu. Duchovní dar pochází pouze z jediného zdroje – od Boha. „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel …“ (Jk 1,17)

Letniční učitel Anthony Palma poukazuje na to, že "působení" se používá téměř výhradně k činnosti Boží (Mt 14,2; Mk 6,14; Ga 3,5; F 3,21) nebo k činnosti satana (2Te 2,7.9; Ef 2,2). Proto zastává tento názor především v souvislosti s konfliktem mezi Bohem a satanem. Tyto skutky moci způsobují satanovi porážku a mohou být projevem soudu, jako tomu bylo v případě postižení slepotou kouzelníka Elymase (Sk 13,9-11), vysvobození z vězení a vyhnání démonů.
Jistý nevěřící člověk řekl, že kdyby slyšel na ulici kázat evangelium, zapnul by si televizi a vrátil by se zpět ke sledování svého oblíbeného programu. Ale pokud by se doslechl, že někdo na ulici činí zázraky a divy, v té chvíli by všeho nechal a šel se podívat, co se tam děje. Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že lidé jsou fascinováni okázalostí, neobvyklostí a jsou přitahováni zvědavostí. A to i přesto, že zvědavost nemusí být vždy dobrá či užitečná, nicméně však je v životě velmi běžná.

Je zřejmé, že zázraky, které provedl Ježíš a apoštolové, potvrdily pravost a autentičnost jejich výroků o divotvorné moci, čímž poskytly neklamný důkaz jejich poselství. Ježíš konal a učil v síle Ducha, stejně tak apoštolové přijímali sílu téhož Ducha pro hlásání evangelia. Pamatujme na to, že lidé kladli Ježíši a apoštolům tutéž otázku: "Jak můžeme vědět, že jste to, co říkáte, a že jsou vaše slova pravdivá?" To nebyla nevhodná otázka. V důležitých momentech se Bůh sám lidem znovu a znovu projevil působením mocných činů, divů a zázraků, takže měli vnější potvrzení, že slova, která slyšeli od Božích služebníků, byla pravdivá. Duch svatý používal k činění divů a zázraků první apoštoly jako důkaz, že jsou Kristovými posly vysláni pro speciální úkol: ohlašovat novou éru v lidských dějinách.
Jeden pozoruhodný příklad, který ilustruje tento princip, má co do činění s Eliášem na hoře Karmel. Eliáš byl zapojen do vážného konfliktu, v němž se Izraelci museli rozhodnout mezi Bohem a Bálem. Izraelskému lidu tím dává najevo, že by měli hledat odpovídající znamení, zdali je Bůh skutečným Bohem a Pánem. Bálovi služebníci vykřikovali v zoufalství na svého boha, ale nic se nestalo. Poté, co Eliáš polil vodou zvířecí oběť i oltář, Bůh poslal z nebe oheň, aby pohltil oběť i přesto, že byla nasáklá vodou. To byl zázrak!

Nicméně je zajímavé, že mnoho velkých mužů jak ve Starém, tak i v Novém zákoně neprovedlo žádné zázraky. O předchůdci Pána Ježíše, o Janu Křtitelovi mnozí říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm [Ježíš] řekl, je pravda. A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo.“ (J 10,41-42) I když Jan neučinil žádný zázrak, vyvýšil Pána Ježíše Krista takovým způsobem a do takové míry, že mnozí pak Ježíše přijali. Nezapomeňme, že Ježíš vysoce hodnotí osobu a službu Jana Křtitele: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel …“ (Mt 11,11) Ulonska poznamenává: „Tento dar nesmíme zužovat na dar „činění divů“. K projevům mocí mohou patřit i divy, mohou to však být i takové projevy, které bychom nikdy za „divy“ neoznačili. Uděláme dobře, když v souladu s původním textem ponecháme tomuto charismatu jeho šíři a zachováme si velkou otevřenost.“
Proč dnes vidíme tak málo zřetelných zázraků, o kterých čteme v Bibli? Snad je to proto, že křesťané mají malou víru? Nebo by to mohlo být kvůli tomu, že Bůh nechce, aby se tyto veliké věci děly právě teď? Je možné, že znamení a zázraky byly dary vhodné zejména pro zvláštní okolnosti v prvotní církvi?
Jsem si jist, že i dnes můžeme říct, že evangelium je zvěstováno v moci, hranice křesťanské víry jsou posouvány a situace je srovnatelná se situací v prvním století. Zázraky a divy doprovázejí zvěst evangelia (George Fox, Smith Wigglesworth, Kathryn Kuhlmanová, Reinhard Bonke atd.). Edward Irving (1792-1834), brilantní londýnský kazatel vedl lidi k probuzení, kdy se Duch svatý zjevně projevoval mluvením v jazycích, výkladu, proroctví a činěním divů. Starozákonní proroci Ozeáš a Jóel ve svých výpovědích ujišťují Boží lid o blížícím se konci věku, kdy bude možné očekávat zvýšené množství zázraků (Oz 14; Jl 2,28-32). Ježíš ujišťuje své věrné, že budou činit "ještě větší skutky" (J 14,12). Co by mohlo být větší, než ty skutky, které dělal On sám: uzdravoval nemocné, navracel zrak, křísil mrtvé, vyháněl démony?
Na důkaz Jeho smrti a zmrtvýchvstání nyní máme evangelium, které přináší odpuštění hříchů a proměnu života. Proměněný život je největší ze všech zázraků. Čím více se přibližuje den Pánova druhého příchodu, tím spíše budeme svědky napínavých a dramatických výskytů divů a zázraků, které budou demonstrovat Boží moc v tomto pochybovačném a skeptickém světě. Stejně tak budeme svědky zvýšené agrese a úsilí satana o to, aby se projevil a zviditelnil napodobováním Božích skutků a rozpoutáváním nepřátelství vůči Bohu a církvi s ještě větší intenzitou.

Moc Ducha svatého je dostupná i dnes pro každého věřícího (1K 12,7). My všichni jsme byli povoláni, aby naše životy byly nástroje, kterými bude k ostatním lidem proudit život a Boží milost. (J 10,10) Učedníci nejsou povoláni, aby dělali všichni totéž a stejným způsobem. Nemáme všichni stejné dary. Dary, které jsme dostali od Boha, jsou dle toho, jací jsme a do jaké práce nás Pán povolal.


Vladimír Rafaj

Nenech si ujít příležitost!

Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. (Efezským 5,15-17)

Novozákonní Boží lid je povolán především do vztahu s Bohem skrze Ježíše Krista a je oddělen pro službu (1. Korintským 1,9). To je úžasná výsada, ale stejně tak i závazek. Proto každý znovuzrozený a opravdově věřící člověk ví, že nemůže úspěšně žít bez modlitby. Uvědomuje si, že bez modlitby neexistuje vítězství. „Modlitba slouží k vyjádření naší důvěry v Boha jako našeho zdroje všech věcí. Modlitba dává věřícímu schopnost vidět v různých situacích Boží záměr, a nikoliv svůj bezprostřední užitek. Modlitba je tedy mocným nástrojem našeho duchovního zápasu.“ (Suwandoko 1996, s. 199) Modlitba má schopnost měnit lidi i okolnosti a přesahuje naše vlastní potřeby, které jsou mnohdy sobecké a krátkozraké. Častokrát se modlíme o to, aby nás Bůh vysvobozoval a ochraňoval před útoky toho zlého, abychom se mohli postavit proti všem svodům, které by chtěly oslabit nebo dokonce zmařit Boží plány. Dobrý Bůh chce pro své věrné to nejlepší!

Stalo se vám už někdy, že jste promarnili jedinečnou příležitost? Pravděpodobně ano. Někdy se za to na sebe velice zlobíme – a oprávněně. Nejednou nás dokáže vyvést z koncentrace lecjaká malichernost, jsme podráždění, napjatí a vystresovaní. Přesto Bohem dané příležitosti jsou mnohdy jako vlak, který vjíždí do stanice. Máte jen pár okamžiků, než se rozhodnete, zda do vlaku nastoupíte či nikoliv. Pokud budete čekat a otálet příliš dlouho, vlak se z nádraží znovu rozjede. Tato příležitost se už nikdy nevrátí! Historie nám ukazuje, že křesťané v průběhu staletí často promrhali zásadní a klíčové příležitosti, které jim Bůh k dispozici dal.

Bůh dal Billy Grahamovi milost ovlivnit velké americké lídry. Při několika příležitostech se setkal s prezidentem USA Johnem F. Kennedym. Jednou se ti dva setkali u příležitosti Národní modlitební snídaně (National Prayer Breakfast) v roce 1963. „Měl jsem chřipku,“ vzpomíná Graham. Poté, co jsem poskytl svůj krátký proslov a on svůj, vyšli jsme z hotelu k prezidentovu autu společně, jak jsme to měli ve zvyku. Na chodníku se ke mně prezident obrátil a vážně řekl: „Billy, mohl byste jet se mnou do Bílého domu? Minutku bych chtěl s vámi mluvit.“ „Pane prezidente, mám horečku,“ zdvořile a taktně jsem oponoval. „Nejenže jsem slabý, ale nechci, abyste ji dostal ode mne. Nemohli bychom počkat pár dní a promluvit si někdy jindy?“ Byla zima, hustě sněžilo a já jsem byl zmrzlý na kost, jelikož jsem tam stál bez kabátu. „Samozřejmě,“ řekl blahosklonně.
Ale tito dva se už nikdy nesetkali. Později téhož roku byl Kennedy zastřelen. Graham komentoval tuto zkušenost slovy: „Moje váhání a nerozhodnost u dveří auta a jeho žádost o setkání se mnou mě pronásledují. O čem prezident přemýšlel? Co se mu honilo hlavou? Co ode mě chtěl? To se už nikdy nedozvím. Od toho dne jsem touto příhodou neustále pronásledován. Byla to chvíle, která se už nikdy nevrátí.“

Mahátma Gándhí je považován za Otce Indie. Byl schopen získat nezávislost pro svůj národ nenásilným způsobem. Byl to muž, který silně ovlivnil celý národ. Ve svých mladších letech žil v Jihoafrické republice, kde byl apartheid oficiální státní politikou. V té době byl otevřen pro evangelium a často diskutoval s křesťany o víře. Jednou v neděli se rozhodl navštívit místní sbor křesťanů. Sedl si, rozhlédl se po místnosti a zjistil, že celé shromáždění tvoří běloši. Pořadatelé rychle přiběhli a poručili Gándhímu, aby odtud odešel. Gándhí později na tuto událost vzpomíná takto: "Stal bych se nepochybně křesťanem, kdyby křesťané jimi byli dvacet čtyři hodiny denně."
Jen si představte, jaký vliv mohl mít tento člověk na Indii, kdyby vydal svůj život Kristu?! To byla jedna z těch promarněných příležitostí. Nezáleží na tom, co naše kultura nebo okolí považuje za morálně správné. Bůh nás bude brát k odpovědnosti za promrhané příležitosti. Nedivme se proto, když slova Písma směřují jako šíp přímo i do našich řad „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ (Římanům 10,14-15a)

Je pro nás tak snadné a pohodlné uvíznout v rušných činnostech a zaměstnáních. Můžou být naše záliby a zájmy, naše každodenní povinnosti nebo dokonce naše služba důvodem pro nevyužití Božích příležitostí? Bible nás důrazně upozorňuje: „Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete!“ V téže epištole Pavel spolehlivě konstatuje: „Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali.“ (Efezským 2,10 B21) Vytěžme co nejvíce z každé Bohem dané příležitosti. Co nejlépe využijme každou možnost. Nikdy není pozdě začít dělat věci správně. Máme pouze jeden život, abychom nesli kříž pro Krista! Pevně věřím, že spolu budeme mít i v nadcházejících dnech příležitosti, které nám Bůh nepochybně dá, abychom zasáhli tuto generaci pro Krista! Nemůžeme zaváhat, jinak budou jedinečné příležitosti navždy ztraceny. Důvěřujme Bohu, že nám pomůže čelit velkým výzvám dneška.

Známý americký evangelista D. L. Moody (1837-1899) s oblibou říkával: „Svět teprve uvidí, co Bůh dokáže skrze člověka, který mu je cele vydán.“ „Chodit s Bohem znamená přinášet duchovní ovoce. Ovocem, které vychází právě ze společenství s Bohem, je Pán oslavený.“ (Gee 1995, s. 82) Uprostřed zmatku a chaosu je naše misie prostá - přinášet potěšení a naději těm, kteří jsou zkroušení srdcem, obtížení hříchem a unavení životem. O tom, koho milujeme, rádi hovoříme. Pokud skutečně a věrně milujeme Pána Ježíše, odrazí se to v našem životním stylu, tj. v myšlení, slovech i ve skutcích.

Závěrem bych se chtěl rozloučit pěknou ilustrací, která mě velice oslovuje. Je o člověku, který upadl do kómatu. Předtím než se mu opět vrátilo vědomí, měl zážitek mimo těla. Prožil, že stál před Bohem, který se ho zeptal: „Co jsi udělal se svým životem?“ On se rozpovídal o mnoha pěkných věcech, které v životě udělal. Bůh ho však po chvíli přeruší a ptá se ho znovu: „Co jsi ale udělal pro Mě?“ Jistě si umíme představit, že po téhle zkušenosti si tento člověk zvolil jiné priority v životě.

Dává tvůj život smysl ve světle věčnosti? Pokud by ses měl postavit před Boha a On se tě zeptá: „Co jsi udělal pro Mě?“ měl bys Mu co odpovědět?
Nenech si proto ujít už žádnou příležitost!



Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT

-------------------

Bibliografie

Gee, Donald. Život v plnosti Ducha. 1. vyd. Bratislava: Kresťanský život, 1995. ISBN 80-7120-020-4.
Suwandoko, Roslim a Duncan, David. Bible a církev: samostatná studijní učebnice. Springfield, MO:
Global University, 1996. ISBN 1-56390-051-3.

Dar víry

„… a někomu zase víra v témž Duchu …“ (1K 12,9)

Každý nadpřirozený dar má v Písmu oporu, vychází z Písma a má praktické a zcela konkrétní uplatnění. To je pro křesťany povzbuzení a vede je to ke smělosti o tyto dary prosit.
Otázka, kterou si kladu je, jakým způsobem a proč Ježíš buduje svou církev? Odpověď nacházíme v Novém zákoně. Apoštol Pavel nám hovoří, že Církev, která je jeho tělem se vzdělává nebo buduje skrze službu těla podle toho, jak je komu dáno (Ef 4,16). Záměrem pak je, „abychom dospěli do plnosti míry Kristovy“ (Ef 4,13).
Z prvního Pavlova dopisu do Korintu v kapitolách 12 až 14 apoštol dává přesvědčivé pokyny jak poznat pravost darů, jejich původ a cíl a rovněž vyzdvihuje nadřazenost lásky nade všechny dary. Z tohoto oddílu Písma se dozvídáme, že ze všeho, co nám Kristus dal, není nic tak účinné v budování církve jako právě duchovní dary nebo charismata (řecký výraz pro dary, projevy a milosti dány zadarmo skrze Ducha svatého). Proto přirozené schopnosti, i když zaníceně a v pomazání použity, nejsou a nemůžou být náhradou či odměnou za efektivní službu milostivých darů, které se k nám dostávají skrze inspiraci a moc Ducha svatého. Jinými slovy, je to vyjádření nebo výsledek působení Boží milosti, která byla uvolněna skrze Ducha svatého, proto hovoříme o darech Ducha.

Dary jsou součástí Božího zajištění života a jsou přístupné všem, kteří je hledají. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru víry, nad kterým se v tomto příspěvku zamyslíme.
Dar víry můžeme definovat jako schopnost důvěřovat Bohu až za hranici pravděpodobnosti a pozdvihovat víru ostatních lidí. Je to Boží uschopnění věřit, že Bůh v určité situaci dokáže svou moc. Je to zvláštní důvěra od Ducha svatého, že Bůh učiní to, co je potřebné právě v daném okamžiku. Víra je dar, který přináší jistotu do naší služby. Prostřednictvím daru víry získáváme přesvědčení o tom, co Bůh zamýšlí udělat a je nám dána moc, abychom věřili a očekávali, že se tak stane. Víra není věcí rozumu či logického uvažování, zkušeností ani dobré paměti, je to spíš skutek vůle. Vyžaduje dětinskou závislost na Bohu. Ježíš řekl: „Mějte víru v Boha!“ (Mk 11,22).
V této souvislosti Reinhold Ulonska píše: „Když Pavel hovoří o daru víry, myslí na víru, která může „přenášet hory“. Tato víra je odvážnou vírou, která činí znamení. Skrze tuto víru se dějí zázračné věci, které oslavují Boha a slouží k budování církve, činy, které jsou znameními Boží reality v tomto světě. Zpětně pomáhají probouzet víru. Tato víra je dána v „Duchu“, což znamená, že věří Duch víry v člověku. Víra, která v člověku povstává, překonává všechnu jeho malověrnost, jeho strach a přirozené pochybnosti.“
Když dar víry funguje, je to víra Boží, která pracuje skrze člověka. Je to právě tento dar, který způsobuje, aby se Boží slovo stalo skutečností. Víra je největší mocí na světě, protože je prostředkem, kterým se uvolňuje Boží síla v lidských životech.

David Lim připomíná: „Dar víry provázejí vroucí modlitba, mimořádná radost a neobyčejná smělost. Nejde o spásnou víru, ale spíše o zázračnou víru pro zvláštní situaci nebo pro takovou příležitost, jakou bylo třeba Elijášovo střetnutí s Bálovými proroky (1Kr 18,33-35). Může sem patřit i zvláštní schopnost vzbudit víru u druhých, jak to učinil Pavel na lodi při bouři (Sk 27,25) a Ježíš, když uzdravil chlapce posedlého zlým duchem (Mt 17,19-20).“ I když se dar víry může jevit nejméně výrazný ze všech darů moci, je základem pro dar uzdravování i činění zázraků.
Dar víry je určen pro specifické příležitosti a potřeby. Jednoduše je darován Duchem do konkrétních situací. Do srdce člověka je vložen v určitou chvíli pro určitý záměr. Když je potřeba naplněna, je tím uskutečněn i záměr, pro který byl dar dán.
Podobně, jako ostatní duchovní dary, dar víry nám umožňuje použít potenciál, který jsme ve své staré přirozenosti neměli. Je to víra, která se dívá na nemožné a říká: „Ano, stane se to!“ Musíme dát stranou naše úsilí a plány uskutečnit něco svým vlastním způsobem. Musíme se spolehnout na Boží svrchovanost a dobrotu, že k nám bude milostivý v čase nouze. Někdy to může být komunikování víry celého těla Kristova skrze použití jednotlivce. Zdali si nevzpomínáme na období v životě, kdy Duch svatý vanul nad někým, kdo svědčil nebo se modlil a náhle víra byla podnícena v celém shromáždění? Takový dar víry působil prostřednictvím apoštola Pavla a uschopnil ho sloužit novou smlouvou. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2K 3,3-6) Pavlovi v církvích nešlo o samoúčelné předvádění se, i kdyby pramenilo z křesťanské zkušenosti.
Tento dar Pavla uschopnil pomoct jiným k přijetí Ducha skrze slyšení víry (Ga 3,2.5). S jistotou můžeme říct, že tento dar byl projeven ve společné modlitbě, což mělo za následek nové vylití Ducha svatého v Jeruzalémě, kdy „to množství věřících pak mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo ani nenazýval nic z toho, co měl, svým vlastním, ale měli všechny věci společné. Apoštolové vydávali velikou mocí svědectví o vzkříšení Pána Ježíše a veliká milost byla na nich všech.“ (Sk 4,32-33)

Bratři a sestry nikdo z nás nemá na to, aby naplnil Boží požadavky z vlastní síly nebo, aby vykonal práci pro Boží království. Kéž by každý věrný svědek Pána Ježíše Krista mohl používat duchovní dary v moci Ducha svatého. Proto usilujme o celou škálu duchovních darů, zvláště pak o dar víry, který je i dnes tak potřebný v obecenstvích Božího lidu.


Vladimír Rafaj

Pokání jako způsob života

Pokání je rozhodující podmínkou spasení a spolu s vírou přináší obrácení (L 13,2-5). Prvním důležitým krokem k tomu, aby se někdo stal Božím dítětem je udělat pokání. Řecké slovo metanoia, překládáme jako „pokání“ a znamená změnu smýšlení nebo směru (Mt 4,17; Mk 1,15). V Bibli není pokání pojem statický, ale dynamický.

Co tedy pokání znamená prakticky? Je to úplný obrat v myšlení a konání. Hříšník si začíná uvědomovat hrůzu hříchu a jeho důsledky. Ale nejen to. Zároveň se obrací ze stavu neposlušnosti, vzpoury a sobeckosti k Bohu: 1) odvrací se od hříchu; 2) podřizuje svůj život Bohu a 3) přijímá Ježíše jako svého Spasitele a Pána.

Odpovědnost činit pokání je tedy na člověku. Všichni lidé zhřešili, a proto potřebují činit pokání a přijmout Pána Ježíše do svého srdce (Ř 3,23). V Novém zákoně slyšíme Petra: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy“ (Sk 3,19). Nikdo se může obrátit k Bohu, činit pokání, anebo dokonce uvěřit bez Božího přispění. Potřebný obrat musí dovršit Bůh sám. Bible mnohokrát mluví o tom, jak to dělali jednotliví muži a ženy. Ježíš na kříži zaplatil cenu za naše hříchy a přivedl nás zpět do vzájemného vztahu s Bohem. Bůh ze své strany udělal vše a zbytek záleží na nás.
Pokání je tedy darem od Boha. Je onou pohonnou hmotou, která žene kupředu náš život řízený Bohem. Pokud nám bude chybět palivo, nedostaneme se ani o krok dál a budeme neustále žít v pýše a s pocitem viny. Opravdové pokání může člověka těchto okovů zbavit. Pokání je znamením milosti, která je ještě mimo nás, ale již zde působí. Je impulsem od Ducha svatého, který sice v hříšníkovi ještě nepřebývá, ale již ho ozařuje světlem, které ukazuje na stíny a vede ho až ke spasení. Právě proto pokáním nás Bůh ani zdaleka nechce trápit, ale spíše je ovocem a projevem jeho nezměrné lásky k nám.

Apoštol Pavel tuto pravdu vyjadřuje nádhernými slovy v epištole Římanům 2,4 „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“


Vladimír Rafaj