Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha. (1K 12, 7-8)
Duchovní dary jsou nadpřirozené projevy milosti, které úzce souvisejí s letniční praxí. Příklady těchto darů najdeme v dějinách církve, zvláště pak v dobách probuzení.
Jelikož dar slova moudrosti a dar slova poznání v rámci duchovních darů řadíme do skupiny tzv. darů zjevení, pojednám v tomto příspěvku o těchto dvou darech najednou. Tyto dary velice často působí podobně ve smyslu účelu a funkce (1K 12,7), avšak jak slovo moudrosti, tak slovo poznání jsou rozdílná ve smyslu povahy a aplikace. Obecně řečeno, moudrost odpovídá na otázku jak, poznání na otázku co. Potřebujeme obojí. Jednotícím prvkem u těchto darů je fakt, že oba působí v oblasti rozumu. Jsou dány, aby pomohly služebníkům v kázání nebo vyučování Božího slova a v budování církve a jako takové jsou určeny pro zvláštní příležitosti. Stanley Horton v této souvislosti zdůrazňuje důležitost souhry a spolupráce mezi Bohem, který zde vystupuje v roli dárce a člověkem, který je obdarován: „Je velmi důležité naučit se používat lidských zdrojů a možností a být přitom závislý na Duchu. Dary Ducha jsou stále Božím prvotním prostředkem duchovního i početního budování církve. Nic jiného to nemůže nahradit.“ Ralph Riggs poznamenává: „Dary si není možné zasloužit … nedají se od dárce vynutit … Svatý Duch je poskytuje milostí.“
V pojednání o zmíněných darech uvedu nejprve základní definici jednotlivého daru, poté bude následovat jeho vysvětlení a nakonec účel a aplikace daru.
Slovo moudrosti
Moudrost je v obecném smyslu definována jako „poznání a dobrý úsudek“. Slovo moudrosti je část zjevené Boží pravdy vyslovená v pravý čas. Tento dar přesahuje jak lidskou moudrost, tak lidskou připravenost. Bůh bez přestání pracuje a jedná s člověkem. Především z Bible, ale mnohdy i z vlastních zkušeností se dozvídáme o Boží nesmírné moudrosti a poznání - jsou bezmezné. „Duch svatý dává slovo moudrosti, aby člověk mohl poznat, co dělat ve chvílích krize. Nejde zde jen o pouhou lidskou moudrost, která je založena na předchozí zkušenosti, ale o zvláštní moudrost, která je dána kvůli tomu, abychom si dokázali poradit s konkrétní situací. Může, ale také nemusí obsahovat slovo poznání.“ Ulonska o tom napsal: „Člověk, který dnes promluví v Duchu slovo moudrosti, může být při jiné příležitosti bezmocný, nebo bude jednat dokonce bláznivě. Ale díky inspiraci je mu v určité věci dáno náhle zjevení. Tato slova moudrosti nepocházejí z jeho intelektu, nýbrž z inspirace.“ To znamená, že ten, kdo tímto darem slouží, není nutně moudřejší než ostatní.
Pro svou praktickou povahu dar slova moudrosti, spíše než dar poznání nebo proroctví, je darem vedení, jelikož vedení musí být založeno na Boží moudrosti. Kdy a za jakých okolností se projevuje tento dar? Aplikaci daru moudrosti nacházíme zejména v knize Skutků při různých příležitostech a za různých okolností. Slovo moudrosti bylo dáno k vedení mladé církve v situaci, kdy se první církev v Jeruzalémě nemohla spoléhat na lidskou moudrost ani své schopnosti, ale byla naprosto odkázána na Boží nadpřirozený vhled do konkrétních potřeb. Tak tomu bylo například v případě, kdy se apoštolové nestydí mluvit veřejně a směle o vzkříšeném Ježíši, načež vzápětí přišlo potrestání v podobě vězení a bití. Oni však v této kritické situaci obstojí a svým osobním příkladem určují a ukazují směr posílení slovem moudrosti, které pronáší Petr a Jan, aktéři zmíněného incidentu (4,8-14.19-21). I o něco později se v životě nedávno zrozeného křesťanského společenství znovu a opět projevoval dar moudrosti zejména v souvislosti s vedením a řízením církve (Sk 6,1-10; 15 atd.). Slovo moudrosti je tedy velice nápomocné zvláště vedoucím církve. Další uplatnění daru slova moudrosti nacházíme v situacích, kdy byli lidé v nesnázích. Dar slova moudrosti je typický i pro službu apoštola Pavla. Pavel promlouval slovo moudrosti k věřícím v Korintě, které vložil Duch svatý hluboko do jeho srdce (viz 1K 2,5-15).
Slovo poznání
Slovo poznání je zjevení části Boží moudrosti, která je daná člověku. Horton nám připomíná, že moudrost má co do činění se správnou aplikací poznání a slovo poznání tedy má velmi blízký vztah k daru slova moudrosti (2K 2,14; 4,6; Ef 1,17-23; Ko 1,9-10). „Duch svatý zná mysl Boží. Pokaždé, když to bude potřebné, může zjevit část tohoto Božího poznání. Může to být předpověď budoucnosti nebo něco, co se děje právě nyní na jiném místě a co potřebuješ vědět, nebo to také může být něco z minulosti, co si potřebuješ připomenout. Nebude ti dán dar poznání, abys věděl všechno, ale pouze slovo poznání – v okamžiku, kdy to bude potřebné.“ Poznání je tedy nezbytným předpokladem moudrosti a učení. Něco z toho zakoušíme, když nám Duch svatý zjevuje smysl Slova, pravdu, která je pro nás nová, kterou jsme předtím neznali. Donald Gee si proto všímá úzké souvislosti tohoto daru s učením Božího slova a charakterizuje jej jako „záblesky pochopení pravdy, které pronikají až tam, kam … rozum bez pomoci nedosáhne.“ Každý, kdo promlouval darem slova poznání, řekl něco, co nemohl vědět sám ze sebe, aniž mu to zjevil Ducha svatý.
Kniha Skutků je knihou akce a především knihou skutků prvních apoštolů pod vedením Ducha svatého a nejranějším zachovaným historickým záznamem o vývoji a růstu apoštolské církve.
Slovo poznání se průběžně objevuje v celé knize Skutků. Příklad můžeme vidět v Petrově rozpoznání podvodu Ananiáše a Safiry (Sk 5,1-10). Petr pokáral Ananiáše: „Lhal si Duchu svatému … Nelhal si lidem, ale Bohu!“ (Sk 5,3-4), a přitom se v celém proslovu vůbec nezmiňuje o sobě. Horton naznačuje, že Petrovy otázky pocházejí ze slova poznání – daru Ducha, který věřícímu umožňuje vidět nebo vědět o osobě nebo situaci více, než je lidsky možné. Další příklad můžeme vidět v domě zbožného Kornelia v Cesareji. Přestože učedníci měli potíže s tím, že Bůh pohany přijímá, nemůžou ignorovat důkazy, když „… je slyšeli mluvit v jazycích a velebit Boha.“ (Sk 10,46 B21) Petr dochází k jednoznačnému závěru, který vyjadřuje prohlášením: „Kdo [tomu] může zabránit?“ (Sk 10,46-47) Skrze něj přišlo konkrétní slovo poznání i na jeruzalémském koncilu (Sk 15,7-11). Petr vidí skrze dar slova poznání špatný postoj kouzelníka Šimona v Samaří a reaguje na vzniklou situaci slovy: „Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti.“ (Sk 8,23) Podobná situace, kdy bylo dáno slovo poznání, nastala ve službě Pavla a Barnabáše. Zde Pavel přímo a naprosto radikálně konfrontuje Elymasův odpor, jenž se snaží překroutit a zkreslit evangelium (rys falešných proroků). Skutky nám líčí situaci slovy: „V tu chvíli byl Pavel naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ (13,9-10)
Účelem slova moudrosti a slova poznání je budování Kristova těla. To je pravidlo charakteristické pro všechny dary milosti. „Všechno ať slouží společnému růstu“ (1K 14,26). Každý z nás je součástí jediného těla. Jsme jedno s živým Kristem. Každý z nás, na svém místě je církví. Církev je tudíž živým organismem, má nadpřirozený charakter a nemůže fungovat bez duchovních darů. Duch svatý rozděluje dary, aby mohli být všichni věřící požehnáni, a aby mohla být budována církev.
Závěrem uvádím citát, který ať je pro nás ponaučením a mementem, ale zároveň i výzvou a nadějí, abychom se my sami nestali církví laodikejského typu (Zj 3,14-22), která padla za oběť bezzubosti a vlažnosti, a to zcela a jistě Církev zabíjí. Nikdo totiž není proti tomuto fenoménu opravdu imunní. „Proč chřadnou mnozí křesťané v duchovním životě, proč se mnohých zmocňuje duchovní úpadek, proč zakrněli ve zbožnosti? Odpověď zpravidla najdeme v tom, že nevyužívají možnosti těžit z bohatství darů, které nám Bůh poskytl k životu víry. Svým nezájmem, netečností, pokud se týká růstu v poznání Boha, svou nevědomostí zabraňují tomu, aby jejich život a zbožnost byly syceny, síleny, obohaceny a zušlechtěny těmi Božími dary milosti, které on volně poskytl svou mocí.“
Vladimír Rafaj
Zobrazují se příspěvky se štítkemDuchovní dary. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDuchovní dary. Zobrazit všechny příspěvky
neděle 13. února 2011
Dar proroctví
Dar proroctví aktuální i dnes
„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. … jinému zase proroctví…“ (1. Korintským 12, 4-7.10)
Tématem dnešního zamyšlení je dar proroctví. O daru proroctví, prorocích a prorocké službě bylo již napsáno mnoho knih, článků a různých odborných pojednání, často i protichůdných. Mnohdy se poměrně jednoznačně pravdivá tvrzení stávají předmětem rozdílných názorových proudů. Není divu, že ve velkém množství výkladů duchovních darů dochází zejména v případě darů jazyků, výkladu jazyků a proroctví velmi často k značnému překrytí nebo dokonce až k záměnám projevů těchto darů. Skutečností však je, že se nejedná pouze o teologickou definici pojmů a konceptů, ale také o obsah a praxi.
Na úvod však chci předeslat, že na dary jako takové je možné pohlížet dvěma způsoby. První způsob, který souvisí s Božím psaným zjevením, hovoří, že některé dary již zanikly, především ve své nadpřirozené či zázračné formě. Druhý způsob věří, že všechno to, co Bible učí o darech v novozákonní době, je stále platné i pro současnou církev. Otázka, která se v této souvislosti naskýtá, je následovná: Má vůbec nějaký význam usilovat o konkrétní dary? Co je normou? Co měřítkem? Věřím, že zvláště pro letniční věřící otázka platnosti a aktuálnosti duchovních darů je vyjádřena poslušností a důvěrou tomu, co hovoří celá Bible a co je uplatňováno v praxi. Boží moc působící ve věřícím a skrze něj znásobuje jeho potenciál v oblasti obdarování a služby. Duchovní dary svěřuje Duch svatý, aby zmocnil církev Ježíše Krista. Není možné si je jakýmkoli způsobem zasloužit.
Dar proroctví má zásadní význam pro společný prospěch církve, protože je dílem Ducha svatého (1. Korintským 12,4). Co vlastně proroctví je? Základní definici uvádí Ralph M. Riggs, který v této souvislosti hovoří, že proroctví je „mluvení vlastním jazykem v Boží moci nebo nadpřirozená schopnost prohlašovat (oznamovat) i předpovídat.“ Bylo by chybné si myslet, že prorokování je běžné kázání. Jako všechny ostatní dary Ducha je i ono nadpřirozené. Přesto Reinhold Ulonska doplňuje, že „kousek proroctví se projevuje v každém inspirovaném kázání“.
První epištola Korintským 12 ukazuje, že všechny dary bez výjimky jsou užitečné. Přesto však korintský sbor potřeboval zvláštní usměrnění a vedení týkající se fungování ve dvou darech: jazyky a proroctví. To je pravděpodobně důvod, proč 14. kapitola nepojednává o všech darech. Nicméně, základní principy, které máme ve 14. kapitole, můžou být celkem dobře aplikovány i na ostatní dary.
V apoštolské době dar proroctví měl dvě části. Jedna se týkala sdělení poselství od Boha k lidem skrze proroka. To byl nadpřirozený dar. A aby bylo možné pro lidi rozlišit mezi falešnými a pravými proroky, Duch dával dar „rozlišování duchů“ pro ostatní věřící. Samotná skutečnost, že prorok mluvil skrze zjevení, prakticky odhalovala existenci falešných proroků. Všimnout si toho můžeme jak ve Starém, tak i v Novém zákoně.
Ve starozákonní době prorok byl člověk vyvolený k zvláštnímu úkolu. To, že si jej Bůh vyvolil, nijak nesouviselo s rodem, pokolením nebo intelektuálním vzděláním. Hlavní zodpovědnost proroka bylo přijmout poselství od Boha a promlouvat v Hospodinově jménu. Poselství takového člověka tedy nepocházelo z jeho vlastní hlavy, nýbrž od Boha. Přijímání a předávání prorockých poselství bylo inspirováno samotným Bohem. Avšak nepotlačeny zůstaly zároveň lidské schopnosti, osobnost a způsob vyjadřování. Prorok byl nástrojem v Božích rukou, nikoli automatem.
Novozákonní věřící nemají pohrdat proroctvími, ale „všechno prověřovat, co je dobré, toho se držet“ (1. Tesalonickým 5, 20-21, NBK). Anthony D. Palma, americký letniční učitel Bible, říká, že každá osoba, která pronese proroctví, může být v tu chvíli nazvána prorokem nebo prorokyní. Ale důraz v Novém zákoně je na dar proroctví a nikoli na proroka jako dar.
Podle 1. listu Korintským 14,3 „…ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení“ (NBK). Dar proroctví tedy má být použitý „v rozšířeném smyslu k duchovnímu užitku, k předkládání přijaté pravdy Božímu lidu nikoliv přímým zjevením, ale pozorným studiem celého, neomylného a bezchybného Božího slova.“ Je to práce Ducha svatého, aby osvítil mysl těch, kdo jsou povoláni do prorocké služby tak, aby uvěřili a porozuměli Božímu slovu a uplatnili ho v takové míře, kterou je nemožné dosáhnout bez daru proroctví. Může to znít jako nová pravda čerstvě zjevená, ale aby byla biblická, musí být založena na Božím slově. Je rozdíl mezi doktrínou a vedením. Není nic nového na doktríně, ale Bůh dává nový směr, který je mnohdy chápán jako proroctví. Ti, kdo dar proroctví používají pravidelně, se nazývají proroci. Avšak tento dar může používat kterýkoli věřící. Musí to však být pečlivě (a veřejně) zvažováno „ostatními“, totiž shromážděním (1. Korintským 14,29). Vše, co je nutno zdůraznit, je, že dar proroctví byl k dispozici všem členům sboru, a to nejen těm, kdo měli oficiální úřad jako proroci.
Někdo jednou řekl: „My bez Boha nemůžeme, Bůh bez nás nechce.“ Duch svatý se bude projevovat nebo udělá svou přítomnost veřejně známou, jasnou a otevřenou tím, že dává nádhernou škálu duchovních darů na té stupnici Boží rozmanitosti a různorodosti, kdy každý z nich je dán ke společnému prospěchu nikoliv jednotlivce, ale pro užitek celé církve nebo těla. My potřebujeme dary Ducha svatého. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru proroctví.
Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT
„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. … jinému zase proroctví…“ (1. Korintským 12, 4-7.10)
Tématem dnešního zamyšlení je dar proroctví. O daru proroctví, prorocích a prorocké službě bylo již napsáno mnoho knih, článků a různých odborných pojednání, často i protichůdných. Mnohdy se poměrně jednoznačně pravdivá tvrzení stávají předmětem rozdílných názorových proudů. Není divu, že ve velkém množství výkladů duchovních darů dochází zejména v případě darů jazyků, výkladu jazyků a proroctví velmi často k značnému překrytí nebo dokonce až k záměnám projevů těchto darů. Skutečností však je, že se nejedná pouze o teologickou definici pojmů a konceptů, ale také o obsah a praxi.
Na úvod však chci předeslat, že na dary jako takové je možné pohlížet dvěma způsoby. První způsob, který souvisí s Božím psaným zjevením, hovoří, že některé dary již zanikly, především ve své nadpřirozené či zázračné formě. Druhý způsob věří, že všechno to, co Bible učí o darech v novozákonní době, je stále platné i pro současnou církev. Otázka, která se v této souvislosti naskýtá, je následovná: Má vůbec nějaký význam usilovat o konkrétní dary? Co je normou? Co měřítkem? Věřím, že zvláště pro letniční věřící otázka platnosti a aktuálnosti duchovních darů je vyjádřena poslušností a důvěrou tomu, co hovoří celá Bible a co je uplatňováno v praxi. Boží moc působící ve věřícím a skrze něj znásobuje jeho potenciál v oblasti obdarování a služby. Duchovní dary svěřuje Duch svatý, aby zmocnil církev Ježíše Krista. Není možné si je jakýmkoli způsobem zasloužit.
Dar proroctví má zásadní význam pro společný prospěch církve, protože je dílem Ducha svatého (1. Korintským 12,4). Co vlastně proroctví je? Základní definici uvádí Ralph M. Riggs, který v této souvislosti hovoří, že proroctví je „mluvení vlastním jazykem v Boží moci nebo nadpřirozená schopnost prohlašovat (oznamovat) i předpovídat.“ Bylo by chybné si myslet, že prorokování je běžné kázání. Jako všechny ostatní dary Ducha je i ono nadpřirozené. Přesto Reinhold Ulonska doplňuje, že „kousek proroctví se projevuje v každém inspirovaném kázání“.
První epištola Korintským 12 ukazuje, že všechny dary bez výjimky jsou užitečné. Přesto však korintský sbor potřeboval zvláštní usměrnění a vedení týkající se fungování ve dvou darech: jazyky a proroctví. To je pravděpodobně důvod, proč 14. kapitola nepojednává o všech darech. Nicméně, základní principy, které máme ve 14. kapitole, můžou být celkem dobře aplikovány i na ostatní dary.
V apoštolské době dar proroctví měl dvě části. Jedna se týkala sdělení poselství od Boha k lidem skrze proroka. To byl nadpřirozený dar. A aby bylo možné pro lidi rozlišit mezi falešnými a pravými proroky, Duch dával dar „rozlišování duchů“ pro ostatní věřící. Samotná skutečnost, že prorok mluvil skrze zjevení, prakticky odhalovala existenci falešných proroků. Všimnout si toho můžeme jak ve Starém, tak i v Novém zákoně.
Ve starozákonní době prorok byl člověk vyvolený k zvláštnímu úkolu. To, že si jej Bůh vyvolil, nijak nesouviselo s rodem, pokolením nebo intelektuálním vzděláním. Hlavní zodpovědnost proroka bylo přijmout poselství od Boha a promlouvat v Hospodinově jménu. Poselství takového člověka tedy nepocházelo z jeho vlastní hlavy, nýbrž od Boha. Přijímání a předávání prorockých poselství bylo inspirováno samotným Bohem. Avšak nepotlačeny zůstaly zároveň lidské schopnosti, osobnost a způsob vyjadřování. Prorok byl nástrojem v Božích rukou, nikoli automatem.
Novozákonní věřící nemají pohrdat proroctvími, ale „všechno prověřovat, co je dobré, toho se držet“ (1. Tesalonickým 5, 20-21, NBK). Anthony D. Palma, americký letniční učitel Bible, říká, že každá osoba, která pronese proroctví, může být v tu chvíli nazvána prorokem nebo prorokyní. Ale důraz v Novém zákoně je na dar proroctví a nikoli na proroka jako dar.
Podle 1. listu Korintským 14,3 „…ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení“ (NBK). Dar proroctví tedy má být použitý „v rozšířeném smyslu k duchovnímu užitku, k předkládání přijaté pravdy Božímu lidu nikoliv přímým zjevením, ale pozorným studiem celého, neomylného a bezchybného Božího slova.“ Je to práce Ducha svatého, aby osvítil mysl těch, kdo jsou povoláni do prorocké služby tak, aby uvěřili a porozuměli Božímu slovu a uplatnili ho v takové míře, kterou je nemožné dosáhnout bez daru proroctví. Může to znít jako nová pravda čerstvě zjevená, ale aby byla biblická, musí být založena na Božím slově. Je rozdíl mezi doktrínou a vedením. Není nic nového na doktríně, ale Bůh dává nový směr, který je mnohdy chápán jako proroctví. Ti, kdo dar proroctví používají pravidelně, se nazývají proroci. Avšak tento dar může používat kterýkoli věřící. Musí to však být pečlivě (a veřejně) zvažováno „ostatními“, totiž shromážděním (1. Korintským 14,29). Vše, co je nutno zdůraznit, je, že dar proroctví byl k dispozici všem členům sboru, a to nejen těm, kdo měli oficiální úřad jako proroci.
Někdo jednou řekl: „My bez Boha nemůžeme, Bůh bez nás nechce.“ Duch svatý se bude projevovat nebo udělá svou přítomnost veřejně známou, jasnou a otevřenou tím, že dává nádhernou škálu duchovních darů na té stupnici Boží rozmanitosti a různorodosti, kdy každý z nich je dán ke společnému prospěchu nikoliv jednotlivce, ale pro užitek celé církve nebo těla. My potřebujeme dary Ducha svatého. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru proroctví.
Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT
pondělí 17. května 2010
Dar mocných činů
„Někomu působení mocných činů“ (1K 12,10)
Milí bratři a sestry, tentokrát se podíváme na jeden z velice důležitých duchovních darů, který nám nabízí apoštol Pavel v První epištole Korintským 12,10. Konkrétně jde o dar působení mocných činů.
Úvodem jen připomenu skutečnost, že epištola Korintským je apoštolský list, ve kterém apoštol dává pokyny sboru, který sám založil. Zabývá se jednak situací sboru, jak ji vylíčili bratři z Korintu, jednak písemně předloženými otázkami. Hörster poznamenává, že se v tomto případě nejedná o dialog se sborem, ale o určení zásad, které mají ve sboru platit. Pavel jako zakladatel se k tomu cítí oprávněn. Vždyť Pavlovo mimořádné vzdělání, zapálení pro Boha a víru nás jaksi přirozeně, a zcela oprávněně vede k disciplíně, obdivu, ale i bázni. Pavel je znepokojen posledním vývojem situace a v dopise zápasí o svůj sbor. Mezi sborem a Pavlem vzniklo pouto, které nebylo možné zpřetrhat. V mnoha otázkách jim radí, chce jim být nablízku a k dispozici. Jedná se mu o to, aby jim pomohl v co nejširší možné míře.
Novozákonní církev se dnes ptá: Jelikož Bůh dal své církvi charismata, jak je máme rozumně užívat? Jaký je postup a jaká jsou nebezpečí? S jistotou můžeme říci, že křesťané mají duchovně růst v plnost novosmluvní služby Ducha (viz Ef 4,15; 1Te 3,12; 2Te 1,3). To každému z nás přináší celou řadu zcela nových duchovních zkušeností a zároveň prohlubuje či obohacuje ty dřívější.
V češtině se pro „mocné činy“ ustálil výraz „zázraky“. „Dar činění divů“ nebo „dar konání zázraků“ (B21) pracuje s klíčovým výrazem "zázraky", který v původině doslovně znamená "působení mocí". Reinhold Ulonska si všímá, že jak „působení“, tak i „moc“ jsou v množném čísle. Většina překladů Nového zákona obvykle odkazuje na zázraky jako "znamení" (J 2,11) nebo "znamení a zázraky" (J 4,48; Sk 5,12; 15,12). Pavel obhajuje své apoštolství slovy: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ (2K 12,12)
Zázrak je definován jako Bohem způsobené narušení přirozeného běhu přírody. Tato definice uznává, že příroda funguje na základě určitého souboru pravidel, ale zároveň i to, že Bůh je tím, kdo ovládá přírodu a někdy tato pravidla dočasně mění, aby dosáhl svých cílů. Zázrak je něco, co se vymyká všem známým fyzikálním zákonům. Je to událost duchovní podstaty, která má svůj původ v samotném Bohu a v jeho svrchované moci. Zázrak je něco, co přesahuje hranice uzdravení nebo přírodního zákona. Je to událost, která závisí od přímého Božího zásahu, a která je výsledkem zjevení neobyčejné Boží moci. Například, vzkříšení z mrtvých, únik z vězení, přeměna vody ve víno apod.
Skutečnost, že dary Ducha jsou nadpřirozené, také znamená, že nepřicházejí z moci člověka. Charismata jako taková jsou darem Ducha svatého. Jsou zásahem Božím do lidského světa. Působení Ducha přichází s velkou mocí. Nemůže je vyprodukovat lidská schopnost. Duchovní dary jsou mimořádná obdarování nad rámec běžného talentu. Duchovní dar pochází pouze z jediného zdroje – od Boha. „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel …“ (Jk 1,17)
Letniční učitel Anthony Palma poukazuje na to, že "působení" se používá téměř výhradně k činnosti Boží (Mt 14,2; Mk 6,14; Ga 3,5; F 3,21) nebo k činnosti satana (2Te 2,7.9; Ef 2,2). Proto zastává tento názor především v souvislosti s konfliktem mezi Bohem a satanem. Tyto skutky moci způsobují satanovi porážku a mohou být projevem soudu, jako tomu bylo v případě postižení slepotou kouzelníka Elymase (Sk 13,9-11), vysvobození z vězení a vyhnání démonů.
Jistý nevěřící člověk řekl, že kdyby slyšel na ulici kázat evangelium, zapnul by si televizi a vrátil by se zpět ke sledování svého oblíbeného programu. Ale pokud by se doslechl, že někdo na ulici činí zázraky a divy, v té chvíli by všeho nechal a šel se podívat, co se tam děje. Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že lidé jsou fascinováni okázalostí, neobvyklostí a jsou přitahováni zvědavostí. A to i přesto, že zvědavost nemusí být vždy dobrá či užitečná, nicméně však je v životě velmi běžná.
Je zřejmé, že zázraky, které provedl Ježíš a apoštolové, potvrdily pravost a autentičnost jejich výroků o divotvorné moci, čímž poskytly neklamný důkaz jejich poselství. Ježíš konal a učil v síle Ducha, stejně tak apoštolové přijímali sílu téhož Ducha pro hlásání evangelia. Pamatujme na to, že lidé kladli Ježíši a apoštolům tutéž otázku: "Jak můžeme vědět, že jste to, co říkáte, a že jsou vaše slova pravdivá?" To nebyla nevhodná otázka. V důležitých momentech se Bůh sám lidem znovu a znovu projevil působením mocných činů, divů a zázraků, takže měli vnější potvrzení, že slova, která slyšeli od Božích služebníků, byla pravdivá. Duch svatý používal k činění divů a zázraků první apoštoly jako důkaz, že jsou Kristovými posly vysláni pro speciální úkol: ohlašovat novou éru v lidských dějinách.
Jeden pozoruhodný příklad, který ilustruje tento princip, má co do činění s Eliášem na hoře Karmel. Eliáš byl zapojen do vážného konfliktu, v němž se Izraelci museli rozhodnout mezi Bohem a Bálem. Izraelskému lidu tím dává najevo, že by měli hledat odpovídající znamení, zdali je Bůh skutečným Bohem a Pánem. Bálovi služebníci vykřikovali v zoufalství na svého boha, ale nic se nestalo. Poté, co Eliáš polil vodou zvířecí oběť i oltář, Bůh poslal z nebe oheň, aby pohltil oběť i přesto, že byla nasáklá vodou. To byl zázrak!
Nicméně je zajímavé, že mnoho velkých mužů jak ve Starém, tak i v Novém zákoně neprovedlo žádné zázraky. O předchůdci Pána Ježíše, o Janu Křtitelovi mnozí říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm [Ježíš] řekl, je pravda. A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo.“ (J 10,41-42) I když Jan neučinil žádný zázrak, vyvýšil Pána Ježíše Krista takovým způsobem a do takové míry, že mnozí pak Ježíše přijali. Nezapomeňme, že Ježíš vysoce hodnotí osobu a službu Jana Křtitele: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel …“ (Mt 11,11) Ulonska poznamenává: „Tento dar nesmíme zužovat na dar „činění divů“. K projevům mocí mohou patřit i divy, mohou to však být i takové projevy, které bychom nikdy za „divy“ neoznačili. Uděláme dobře, když v souladu s původním textem ponecháme tomuto charismatu jeho šíři a zachováme si velkou otevřenost.“
Proč dnes vidíme tak málo zřetelných zázraků, o kterých čteme v Bibli? Snad je to proto, že křesťané mají malou víru? Nebo by to mohlo být kvůli tomu, že Bůh nechce, aby se tyto veliké věci děly právě teď? Je možné, že znamení a zázraky byly dary vhodné zejména pro zvláštní okolnosti v prvotní církvi?
Jsem si jist, že i dnes můžeme říct, že evangelium je zvěstováno v moci, hranice křesťanské víry jsou posouvány a situace je srovnatelná se situací v prvním století. Zázraky a divy doprovázejí zvěst evangelia (George Fox, Smith Wigglesworth, Kathryn Kuhlmanová, Reinhard Bonke atd.). Edward Irving (1792-1834), brilantní londýnský kazatel vedl lidi k probuzení, kdy se Duch svatý zjevně projevoval mluvením v jazycích, výkladu, proroctví a činěním divů. Starozákonní proroci Ozeáš a Jóel ve svých výpovědích ujišťují Boží lid o blížícím se konci věku, kdy bude možné očekávat zvýšené množství zázraků (Oz 14; Jl 2,28-32). Ježíš ujišťuje své věrné, že budou činit "ještě větší skutky" (J 14,12). Co by mohlo být větší, než ty skutky, které dělal On sám: uzdravoval nemocné, navracel zrak, křísil mrtvé, vyháněl démony?
Na důkaz Jeho smrti a zmrtvýchvstání nyní máme evangelium, které přináší odpuštění hříchů a proměnu života. Proměněný život je největší ze všech zázraků. Čím více se přibližuje den Pánova druhého příchodu, tím spíše budeme svědky napínavých a dramatických výskytů divů a zázraků, které budou demonstrovat Boží moc v tomto pochybovačném a skeptickém světě. Stejně tak budeme svědky zvýšené agrese a úsilí satana o to, aby se projevil a zviditelnil napodobováním Božích skutků a rozpoutáváním nepřátelství vůči Bohu a církvi s ještě větší intenzitou.
Moc Ducha svatého je dostupná i dnes pro každého věřícího (1K 12,7). My všichni jsme byli povoláni, aby naše životy byly nástroje, kterými bude k ostatním lidem proudit život a Boží milost. (J 10,10) Učedníci nejsou povoláni, aby dělali všichni totéž a stejným způsobem. Nemáme všichni stejné dary. Dary, které jsme dostali od Boha, jsou dle toho, jací jsme a do jaké práce nás Pán povolal.
Vladimír Rafaj
Milí bratři a sestry, tentokrát se podíváme na jeden z velice důležitých duchovních darů, který nám nabízí apoštol Pavel v První epištole Korintským 12,10. Konkrétně jde o dar působení mocných činů.
Úvodem jen připomenu skutečnost, že epištola Korintským je apoštolský list, ve kterém apoštol dává pokyny sboru, který sám založil. Zabývá se jednak situací sboru, jak ji vylíčili bratři z Korintu, jednak písemně předloženými otázkami. Hörster poznamenává, že se v tomto případě nejedná o dialog se sborem, ale o určení zásad, které mají ve sboru platit. Pavel jako zakladatel se k tomu cítí oprávněn. Vždyť Pavlovo mimořádné vzdělání, zapálení pro Boha a víru nás jaksi přirozeně, a zcela oprávněně vede k disciplíně, obdivu, ale i bázni. Pavel je znepokojen posledním vývojem situace a v dopise zápasí o svůj sbor. Mezi sborem a Pavlem vzniklo pouto, které nebylo možné zpřetrhat. V mnoha otázkách jim radí, chce jim být nablízku a k dispozici. Jedná se mu o to, aby jim pomohl v co nejširší možné míře.
Novozákonní církev se dnes ptá: Jelikož Bůh dal své církvi charismata, jak je máme rozumně užívat? Jaký je postup a jaká jsou nebezpečí? S jistotou můžeme říci, že křesťané mají duchovně růst v plnost novosmluvní služby Ducha (viz Ef 4,15; 1Te 3,12; 2Te 1,3). To každému z nás přináší celou řadu zcela nových duchovních zkušeností a zároveň prohlubuje či obohacuje ty dřívější.
V češtině se pro „mocné činy“ ustálil výraz „zázraky“. „Dar činění divů“ nebo „dar konání zázraků“ (B21) pracuje s klíčovým výrazem "zázraky", který v původině doslovně znamená "působení mocí". Reinhold Ulonska si všímá, že jak „působení“, tak i „moc“ jsou v množném čísle. Většina překladů Nového zákona obvykle odkazuje na zázraky jako "znamení" (J 2,11) nebo "znamení a zázraky" (J 4,48; Sk 5,12; 15,12). Pavel obhajuje své apoštolství slovy: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ (2K 12,12)
Zázrak je definován jako Bohem způsobené narušení přirozeného běhu přírody. Tato definice uznává, že příroda funguje na základě určitého souboru pravidel, ale zároveň i to, že Bůh je tím, kdo ovládá přírodu a někdy tato pravidla dočasně mění, aby dosáhl svých cílů. Zázrak je něco, co se vymyká všem známým fyzikálním zákonům. Je to událost duchovní podstaty, která má svůj původ v samotném Bohu a v jeho svrchované moci. Zázrak je něco, co přesahuje hranice uzdravení nebo přírodního zákona. Je to událost, která závisí od přímého Božího zásahu, a která je výsledkem zjevení neobyčejné Boží moci. Například, vzkříšení z mrtvých, únik z vězení, přeměna vody ve víno apod.
Skutečnost, že dary Ducha jsou nadpřirozené, také znamená, že nepřicházejí z moci člověka. Charismata jako taková jsou darem Ducha svatého. Jsou zásahem Božím do lidského světa. Působení Ducha přichází s velkou mocí. Nemůže je vyprodukovat lidská schopnost. Duchovní dary jsou mimořádná obdarování nad rámec běžného talentu. Duchovní dar pochází pouze z jediného zdroje – od Boha. „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel …“ (Jk 1,17)
Letniční učitel Anthony Palma poukazuje na to, že "působení" se používá téměř výhradně k činnosti Boží (Mt 14,2; Mk 6,14; Ga 3,5; F 3,21) nebo k činnosti satana (2Te 2,7.9; Ef 2,2). Proto zastává tento názor především v souvislosti s konfliktem mezi Bohem a satanem. Tyto skutky moci způsobují satanovi porážku a mohou být projevem soudu, jako tomu bylo v případě postižení slepotou kouzelníka Elymase (Sk 13,9-11), vysvobození z vězení a vyhnání démonů.
Jistý nevěřící člověk řekl, že kdyby slyšel na ulici kázat evangelium, zapnul by si televizi a vrátil by se zpět ke sledování svého oblíbeného programu. Ale pokud by se doslechl, že někdo na ulici činí zázraky a divy, v té chvíli by všeho nechal a šel se podívat, co se tam děje. Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že lidé jsou fascinováni okázalostí, neobvyklostí a jsou přitahováni zvědavostí. A to i přesto, že zvědavost nemusí být vždy dobrá či užitečná, nicméně však je v životě velmi běžná.
Je zřejmé, že zázraky, které provedl Ježíš a apoštolové, potvrdily pravost a autentičnost jejich výroků o divotvorné moci, čímž poskytly neklamný důkaz jejich poselství. Ježíš konal a učil v síle Ducha, stejně tak apoštolové přijímali sílu téhož Ducha pro hlásání evangelia. Pamatujme na to, že lidé kladli Ježíši a apoštolům tutéž otázku: "Jak můžeme vědět, že jste to, co říkáte, a že jsou vaše slova pravdivá?" To nebyla nevhodná otázka. V důležitých momentech se Bůh sám lidem znovu a znovu projevil působením mocných činů, divů a zázraků, takže měli vnější potvrzení, že slova, která slyšeli od Božích služebníků, byla pravdivá. Duch svatý používal k činění divů a zázraků první apoštoly jako důkaz, že jsou Kristovými posly vysláni pro speciální úkol: ohlašovat novou éru v lidských dějinách.
Jeden pozoruhodný příklad, který ilustruje tento princip, má co do činění s Eliášem na hoře Karmel. Eliáš byl zapojen do vážného konfliktu, v němž se Izraelci museli rozhodnout mezi Bohem a Bálem. Izraelskému lidu tím dává najevo, že by měli hledat odpovídající znamení, zdali je Bůh skutečným Bohem a Pánem. Bálovi služebníci vykřikovali v zoufalství na svého boha, ale nic se nestalo. Poté, co Eliáš polil vodou zvířecí oběť i oltář, Bůh poslal z nebe oheň, aby pohltil oběť i přesto, že byla nasáklá vodou. To byl zázrak!
Nicméně je zajímavé, že mnoho velkých mužů jak ve Starém, tak i v Novém zákoně neprovedlo žádné zázraky. O předchůdci Pána Ježíše, o Janu Křtitelovi mnozí říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm [Ježíš] řekl, je pravda. A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo.“ (J 10,41-42) I když Jan neučinil žádný zázrak, vyvýšil Pána Ježíše Krista takovým způsobem a do takové míry, že mnozí pak Ježíše přijali. Nezapomeňme, že Ježíš vysoce hodnotí osobu a službu Jana Křtitele: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel …“ (Mt 11,11) Ulonska poznamenává: „Tento dar nesmíme zužovat na dar „činění divů“. K projevům mocí mohou patřit i divy, mohou to však být i takové projevy, které bychom nikdy za „divy“ neoznačili. Uděláme dobře, když v souladu s původním textem ponecháme tomuto charismatu jeho šíři a zachováme si velkou otevřenost.“
Proč dnes vidíme tak málo zřetelných zázraků, o kterých čteme v Bibli? Snad je to proto, že křesťané mají malou víru? Nebo by to mohlo být kvůli tomu, že Bůh nechce, aby se tyto veliké věci děly právě teď? Je možné, že znamení a zázraky byly dary vhodné zejména pro zvláštní okolnosti v prvotní církvi?
Jsem si jist, že i dnes můžeme říct, že evangelium je zvěstováno v moci, hranice křesťanské víry jsou posouvány a situace je srovnatelná se situací v prvním století. Zázraky a divy doprovázejí zvěst evangelia (George Fox, Smith Wigglesworth, Kathryn Kuhlmanová, Reinhard Bonke atd.). Edward Irving (1792-1834), brilantní londýnský kazatel vedl lidi k probuzení, kdy se Duch svatý zjevně projevoval mluvením v jazycích, výkladu, proroctví a činěním divů. Starozákonní proroci Ozeáš a Jóel ve svých výpovědích ujišťují Boží lid o blížícím se konci věku, kdy bude možné očekávat zvýšené množství zázraků (Oz 14; Jl 2,28-32). Ježíš ujišťuje své věrné, že budou činit "ještě větší skutky" (J 14,12). Co by mohlo být větší, než ty skutky, které dělal On sám: uzdravoval nemocné, navracel zrak, křísil mrtvé, vyháněl démony?
Na důkaz Jeho smrti a zmrtvýchvstání nyní máme evangelium, které přináší odpuštění hříchů a proměnu života. Proměněný život je největší ze všech zázraků. Čím více se přibližuje den Pánova druhého příchodu, tím spíše budeme svědky napínavých a dramatických výskytů divů a zázraků, které budou demonstrovat Boží moc v tomto pochybovačném a skeptickém světě. Stejně tak budeme svědky zvýšené agrese a úsilí satana o to, aby se projevil a zviditelnil napodobováním Božích skutků a rozpoutáváním nepřátelství vůči Bohu a církvi s ještě větší intenzitou.
Moc Ducha svatého je dostupná i dnes pro každého věřícího (1K 12,7). My všichni jsme byli povoláni, aby naše životy byly nástroje, kterými bude k ostatním lidem proudit život a Boží milost. (J 10,10) Učedníci nejsou povoláni, aby dělali všichni totéž a stejným způsobem. Nemáme všichni stejné dary. Dary, které jsme dostali od Boha, jsou dle toho, jací jsme a do jaké práce nás Pán povolal.
Vladimír Rafaj
středa 10. února 2010
Dar víry
„… a někomu zase víra v témž Duchu …“ (1K 12,9)
Každý nadpřirozený dar má v Písmu oporu, vychází z Písma a má praktické a zcela konkrétní uplatnění. To je pro křesťany povzbuzení a vede je to ke smělosti o tyto dary prosit.
Otázka, kterou si kladu je, jakým způsobem a proč Ježíš buduje svou církev? Odpověď nacházíme v Novém zákoně. Apoštol Pavel nám hovoří, že Církev, která je jeho tělem se vzdělává nebo buduje skrze službu těla podle toho, jak je komu dáno (Ef 4,16). Záměrem pak je, „abychom dospěli do plnosti míry Kristovy“ (Ef 4,13).
Z prvního Pavlova dopisu do Korintu v kapitolách 12 až 14 apoštol dává přesvědčivé pokyny jak poznat pravost darů, jejich původ a cíl a rovněž vyzdvihuje nadřazenost lásky nade všechny dary. Z tohoto oddílu Písma se dozvídáme, že ze všeho, co nám Kristus dal, není nic tak účinné v budování církve jako právě duchovní dary nebo charismata (řecký výraz pro dary, projevy a milosti dány zadarmo skrze Ducha svatého). Proto přirozené schopnosti, i když zaníceně a v pomazání použity, nejsou a nemůžou být náhradou či odměnou za efektivní službu milostivých darů, které se k nám dostávají skrze inspiraci a moc Ducha svatého. Jinými slovy, je to vyjádření nebo výsledek působení Boží milosti, která byla uvolněna skrze Ducha svatého, proto hovoříme o darech Ducha.
Dary jsou součástí Božího zajištění života a jsou přístupné všem, kteří je hledají. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru víry, nad kterým se v tomto příspěvku zamyslíme.
Dar víry můžeme definovat jako schopnost důvěřovat Bohu až za hranici pravděpodobnosti a pozdvihovat víru ostatních lidí. Je to Boží uschopnění věřit, že Bůh v určité situaci dokáže svou moc. Je to zvláštní důvěra od Ducha svatého, že Bůh učiní to, co je potřebné právě v daném okamžiku. Víra je dar, který přináší jistotu do naší služby. Prostřednictvím daru víry získáváme přesvědčení o tom, co Bůh zamýšlí udělat a je nám dána moc, abychom věřili a očekávali, že se tak stane. Víra není věcí rozumu či logického uvažování, zkušeností ani dobré paměti, je to spíš skutek vůle. Vyžaduje dětinskou závislost na Bohu. Ježíš řekl: „Mějte víru v Boha!“ (Mk 11,22).
V této souvislosti Reinhold Ulonska píše: „Když Pavel hovoří o daru víry, myslí na víru, která může „přenášet hory“. Tato víra je odvážnou vírou, která činí znamení. Skrze tuto víru se dějí zázračné věci, které oslavují Boha a slouží k budování církve, činy, které jsou znameními Boží reality v tomto světě. Zpětně pomáhají probouzet víru. Tato víra je dána v „Duchu“, což znamená, že věří Duch víry v člověku. Víra, která v člověku povstává, překonává všechnu jeho malověrnost, jeho strach a přirozené pochybnosti.“
Když dar víry funguje, je to víra Boží, která pracuje skrze člověka. Je to právě tento dar, který způsobuje, aby se Boží slovo stalo skutečností. Víra je největší mocí na světě, protože je prostředkem, kterým se uvolňuje Boží síla v lidských životech.
David Lim připomíná: „Dar víry provázejí vroucí modlitba, mimořádná radost a neobyčejná smělost. Nejde o spásnou víru, ale spíše o zázračnou víru pro zvláštní situaci nebo pro takovou příležitost, jakou bylo třeba Elijášovo střetnutí s Bálovými proroky (1Kr 18,33-35). Může sem patřit i zvláštní schopnost vzbudit víru u druhých, jak to učinil Pavel na lodi při bouři (Sk 27,25) a Ježíš, když uzdravil chlapce posedlého zlým duchem (Mt 17,19-20).“ I když se dar víry může jevit nejméně výrazný ze všech darů moci, je základem pro dar uzdravování i činění zázraků.
Dar víry je určen pro specifické příležitosti a potřeby. Jednoduše je darován Duchem do konkrétních situací. Do srdce člověka je vložen v určitou chvíli pro určitý záměr. Když je potřeba naplněna, je tím uskutečněn i záměr, pro který byl dar dán.
Podobně, jako ostatní duchovní dary, dar víry nám umožňuje použít potenciál, který jsme ve své staré přirozenosti neměli. Je to víra, která se dívá na nemožné a říká: „Ano, stane se to!“ Musíme dát stranou naše úsilí a plány uskutečnit něco svým vlastním způsobem. Musíme se spolehnout na Boží svrchovanost a dobrotu, že k nám bude milostivý v čase nouze. Někdy to může být komunikování víry celého těla Kristova skrze použití jednotlivce. Zdali si nevzpomínáme na období v životě, kdy Duch svatý vanul nad někým, kdo svědčil nebo se modlil a náhle víra byla podnícena v celém shromáždění? Takový dar víry působil prostřednictvím apoštola Pavla a uschopnil ho sloužit novou smlouvou. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2K 3,3-6) Pavlovi v církvích nešlo o samoúčelné předvádění se, i kdyby pramenilo z křesťanské zkušenosti.
Tento dar Pavla uschopnil pomoct jiným k přijetí Ducha skrze slyšení víry (Ga 3,2.5). S jistotou můžeme říct, že tento dar byl projeven ve společné modlitbě, což mělo za následek nové vylití Ducha svatého v Jeruzalémě, kdy „to množství věřících pak mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo ani nenazýval nic z toho, co měl, svým vlastním, ale měli všechny věci společné. Apoštolové vydávali velikou mocí svědectví o vzkříšení Pána Ježíše a veliká milost byla na nich všech.“ (Sk 4,32-33)
Bratři a sestry nikdo z nás nemá na to, aby naplnil Boží požadavky z vlastní síly nebo, aby vykonal práci pro Boží království. Kéž by každý věrný svědek Pána Ježíše Krista mohl používat duchovní dary v moci Ducha svatého. Proto usilujme o celou škálu duchovních darů, zvláště pak o dar víry, který je i dnes tak potřebný v obecenstvích Božího lidu.
Vladimír Rafaj
Každý nadpřirozený dar má v Písmu oporu, vychází z Písma a má praktické a zcela konkrétní uplatnění. To je pro křesťany povzbuzení a vede je to ke smělosti o tyto dary prosit.
Otázka, kterou si kladu je, jakým způsobem a proč Ježíš buduje svou církev? Odpověď nacházíme v Novém zákoně. Apoštol Pavel nám hovoří, že Církev, která je jeho tělem se vzdělává nebo buduje skrze službu těla podle toho, jak je komu dáno (Ef 4,16). Záměrem pak je, „abychom dospěli do plnosti míry Kristovy“ (Ef 4,13).
Z prvního Pavlova dopisu do Korintu v kapitolách 12 až 14 apoštol dává přesvědčivé pokyny jak poznat pravost darů, jejich původ a cíl a rovněž vyzdvihuje nadřazenost lásky nade všechny dary. Z tohoto oddílu Písma se dozvídáme, že ze všeho, co nám Kristus dal, není nic tak účinné v budování církve jako právě duchovní dary nebo charismata (řecký výraz pro dary, projevy a milosti dány zadarmo skrze Ducha svatého). Proto přirozené schopnosti, i když zaníceně a v pomazání použity, nejsou a nemůžou být náhradou či odměnou za efektivní službu milostivých darů, které se k nám dostávají skrze inspiraci a moc Ducha svatého. Jinými slovy, je to vyjádření nebo výsledek působení Boží milosti, která byla uvolněna skrze Ducha svatého, proto hovoříme o darech Ducha.
Dary jsou součástí Božího zajištění života a jsou přístupné všem, kteří je hledají. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru víry, nad kterým se v tomto příspěvku zamyslíme.
Dar víry můžeme definovat jako schopnost důvěřovat Bohu až za hranici pravděpodobnosti a pozdvihovat víru ostatních lidí. Je to Boží uschopnění věřit, že Bůh v určité situaci dokáže svou moc. Je to zvláštní důvěra od Ducha svatého, že Bůh učiní to, co je potřebné právě v daném okamžiku. Víra je dar, který přináší jistotu do naší služby. Prostřednictvím daru víry získáváme přesvědčení o tom, co Bůh zamýšlí udělat a je nám dána moc, abychom věřili a očekávali, že se tak stane. Víra není věcí rozumu či logického uvažování, zkušeností ani dobré paměti, je to spíš skutek vůle. Vyžaduje dětinskou závislost na Bohu. Ježíš řekl: „Mějte víru v Boha!“ (Mk 11,22).
V této souvislosti Reinhold Ulonska píše: „Když Pavel hovoří o daru víry, myslí na víru, která může „přenášet hory“. Tato víra je odvážnou vírou, která činí znamení. Skrze tuto víru se dějí zázračné věci, které oslavují Boha a slouží k budování církve, činy, které jsou znameními Boží reality v tomto světě. Zpětně pomáhají probouzet víru. Tato víra je dána v „Duchu“, což znamená, že věří Duch víry v člověku. Víra, která v člověku povstává, překonává všechnu jeho malověrnost, jeho strach a přirozené pochybnosti.“
Když dar víry funguje, je to víra Boží, která pracuje skrze člověka. Je to právě tento dar, který způsobuje, aby se Boží slovo stalo skutečností. Víra je největší mocí na světě, protože je prostředkem, kterým se uvolňuje Boží síla v lidských životech.
David Lim připomíná: „Dar víry provázejí vroucí modlitba, mimořádná radost a neobyčejná smělost. Nejde o spásnou víru, ale spíše o zázračnou víru pro zvláštní situaci nebo pro takovou příležitost, jakou bylo třeba Elijášovo střetnutí s Bálovými proroky (1Kr 18,33-35). Může sem patřit i zvláštní schopnost vzbudit víru u druhých, jak to učinil Pavel na lodi při bouři (Sk 27,25) a Ježíš, když uzdravil chlapce posedlého zlým duchem (Mt 17,19-20).“ I když se dar víry může jevit nejméně výrazný ze všech darů moci, je základem pro dar uzdravování i činění zázraků.
Dar víry je určen pro specifické příležitosti a potřeby. Jednoduše je darován Duchem do konkrétních situací. Do srdce člověka je vložen v určitou chvíli pro určitý záměr. Když je potřeba naplněna, je tím uskutečněn i záměr, pro který byl dar dán.
Podobně, jako ostatní duchovní dary, dar víry nám umožňuje použít potenciál, který jsme ve své staré přirozenosti neměli. Je to víra, která se dívá na nemožné a říká: „Ano, stane se to!“ Musíme dát stranou naše úsilí a plány uskutečnit něco svým vlastním způsobem. Musíme se spolehnout na Boží svrchovanost a dobrotu, že k nám bude milostivý v čase nouze. Někdy to může být komunikování víry celého těla Kristova skrze použití jednotlivce. Zdali si nevzpomínáme na období v životě, kdy Duch svatý vanul nad někým, kdo svědčil nebo se modlil a náhle víra byla podnícena v celém shromáždění? Takový dar víry působil prostřednictvím apoštola Pavla a uschopnil ho sloužit novou smlouvou. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2K 3,3-6) Pavlovi v církvích nešlo o samoúčelné předvádění se, i kdyby pramenilo z křesťanské zkušenosti.
Tento dar Pavla uschopnil pomoct jiným k přijetí Ducha skrze slyšení víry (Ga 3,2.5). S jistotou můžeme říct, že tento dar byl projeven ve společné modlitbě, což mělo za následek nové vylití Ducha svatého v Jeruzalémě, kdy „to množství věřících pak mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo ani nenazýval nic z toho, co měl, svým vlastním, ale měli všechny věci společné. Apoštolové vydávali velikou mocí svědectví o vzkříšení Pána Ježíše a veliká milost byla na nich všech.“ (Sk 4,32-33)
Bratři a sestry nikdo z nás nemá na to, aby naplnil Boží požadavky z vlastní síly nebo, aby vykonal práci pro Boží království. Kéž by každý věrný svědek Pána Ježíše Krista mohl používat duchovní dary v moci Ducha svatého. Proto usilujme o celou škálu duchovních darů, zvláště pak o dar víry, který je i dnes tak potřebný v obecenstvích Božího lidu.
Vladimír Rafaj
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)