Nad lidský rozum

Dokonalá moudrost a absolutní moc náleží pouze Bohu. Bůh není jako člověk, který dělá plány a poté zjistí, že nemá žádnou schopnost je splnit. Hospodin říká, že to, co si předsevzal, tak se stane, a pro co se rozhodl, to se uskuteční (Iz 14,24). Prostřednictvím svých záměrů zasahuje do běhu dějin. Nedívá se nečinně na zlobu, mlčky nepravost neobchází. Často zdánlivě protichůdným způsobem připravuje cestu pro triumfální vítězství. 

Národy protivící se Bohu a Božím zaslíbením budou souzeny. Všechny národy - bez výjimky - se budou muset podrobit Jeho rozhodnutí. Ve vesmíru není síla, která by dokázala omezit či dokonce zvrátit Jeho vůli. V den svého hněvu zúčtuje s nepravostí. Spravedlivým ramenem vykoná soud. Trestem vykoupí a očistí svůj lid. Zachránění budou nuzní, pokorní a utlačovaní. Lid poníženého ducha se stane předmětem zvláštní Boží přízně a lásky. Těm požehnává a odpouští. Modlitbám svého lidu bedlivě naslouchá - dá jim dostatek všeho dobrého. Díky konání Ducha svatého budou mít nejen úrodná pole, i oni budou úrodní pro Boha. 

Pane, myšlenky Tvé jsou nad jakékoliv lidské chápání.

Posel dobrých zpráv

Lidé mají v oblibě příběhy, které motivují a které vedou k zamyšlení. Jedním takovým velkým příběhem je i příběh Bible. Ta je ve skutečnosti sbírkou mnoha silných příběhů o spásných činech Božích. Z nich plyne, že člověk má neustálý sklon ke hříchu. Bůh se ale nad ním ve své dobrotě a ve svém věčném milosrdenství opět a znovu slitovává. Prostřednictvím Božího zjevení lze pozorovat postupné rozvíjení Božího plánu vykoupení. Pomocí biblických příběhů je čtenář veden k přesvědčení, že i jeho osobní příběh rezonuje s příběhem Bible. Duch svatý k němu tímto způsobem promlouvá, slovo v jeho nitru oživuje a vytváří prostor pro víru, aby zvěsti evangelia lépe rozuměl. Duch svatý používá různé formy komunikace (zjevení, inspirace, osvícení), když chce člověku zprostředkovat pravý význam Božího poselství. 

Kupříkladu z příběhů o izraelském lidu se můžeme poučit v mnoha směrech. Navzdory jejich neposlušnosti Bůh zůstává věrný. Jeho milosrdenství nepomíjí, Jeho slitování nekončí. Dlouho museli čelit beznaději, zoufalství a znechucení. Po letech v zajetí lid mohl upadnout do nebezpečného stavu pasivity a rezignace. Avšak Izajáš rozdmýchává v srdcích svých bratří doutnající jiskru naděje na návrat: „Hospodin se slituje nad Jákobem a znovu vyvolí Izraele. Dá jim odpočinout v jejich zemi, přidruží se k nim i bezdomovec a připojí se k domu Jákobovu. Národy je totiž samy dovedou na jejich místo a dům Izraele je dostane do dědictví v Hospodinově zemi …“ (14,1-23). Prorok do jejich srdcí vlévá intenzivní zájem o Boží dílo a novou chuť do práce - stává se tak pro ně poslem dobrých zpráv. 

Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho věří.

Dokonalý učitel

Ježíšova podobenství jsou pro víru a duchovní porozumění věřícího člověka velice důležitá. V nich ilustroval nebeské principy pomocí pozemských příkladů. Použitím obrazů z každodenního života poutavě zpřístupňoval podstatu svého učení. Z Nového zákona víme, že k podobenstvím se uchyloval často a rád. Ježíš byl dokonalý učitel a komunikátor. A podobenství o rozsévači je vůbec jedno z nejkrásnějších (Matouš 13,1-23; Marek 4,1-20; Lukáš 8,1-18)). Je v něm ukryta nesmírná hloubka. Není divu, že se zástup na něj valil ze všech stran.

V podobenství o rozsévači je obsažena nejen reakce lidí na Boží slovo, ale také skutky nepřítele, které jsou překážkou k přijetí evangelia. Se zrnem, které padá na různou půdu, je to jako s Božím slovem, které padá do různě připravených lidských srdcí. Posluchači odpovídají na zvěst evangelia několika způsoby. Ale evangelium nikdy neselže, vždy vykoná to, k čemu bylo posláno. Vždy přinese ovoce v oddaných srdcích. Dobrá půda zobrazuje nitro těch, kteří mají správný postoj k Božímu slovu.

Pravdy Písma jsou zjevovány tomu, kdo je snažně hledá.

Příchod Spasitele

Zaslíbení mají v Bibli jedinečné místo. Jsou totiž sděleními, která mají svůj původ v samotném Bohu. Jeho zaslíbení jsou spolehlivá v jakémkoli ohledu. Pro zbloudilé jsou východiskem z neřešitelné situace. Pro nesmělé jsou zábleskem naděje v temnotách. Jsou podstatou Božích záměrů.

Bohem vyvolený lid se ve své historii nejednou zamotal do pavučiny vlastních hříchů a zrádných zkratek. Nyní ale potřebuje slyšet nejen slib o úrodné půdě nebo slib o zachování národa skrze věrné následovníky. Lidé potřebují daleko víc. Nade vše potřebují slyšet slova o přicházejícím Mesiáši. Jelikož jsou hlavními příjemci Božích zaslíbení, potřebují slyšet slova ujištění, která budou zosobněním Božího života.

Izajášovi bylo řečeno, koho má lid očekávat. Je zde popis osoby zcela konkrétního charakteru. „Bude to ten, na kterém spočine duch Hospodinův. Bázní Hospodinovou bude prodchnut, nuzné bude soudit spravedlivě. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost …“ (Iz 11,1-16).

Setkal ses už s ním? Pomohl Bůh i tobě rozpoznat slíbeného Spasitele?

Bože, děkuji, že jsi spravedlivý a přímý ve svých soudech.

Nebe: Dům s mnoha příbytky

"V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby to tak nebylo, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. A kam já jdu, víte, i cestu znáte." (Jan 14,2-4 NBK)

Je paradoxem, že většina lidí nevěří v existenci pekla, ale do nebe jít chce. Kladu si otázku, proč tomu tak je? Proč je nebe pro lidi tak zajímavým místem? Pokud nebe skutečně existuje, kde se o něm člověk dozví co nejvíce? Kniha, která o přitažlivosti nebe přesvědčivě hovoří, je Bible. Právě Bible o místě věčného určení nenechává nikoho na pochybách. Bible je jediným spolehlivým zdrojem informací o nebi. Proto by měl mít každý člověk eminentní zájem znát uspokojivou odpověď na tuto důležitou otázku života.

Z praxe víme, že jsou lidé, kteří dříve než se vydají na neznámé místo, chtějí se o něm dozvědět maximální množství užitečných informací. Hledají je na internetových stránkách cestovních agentur, v katalozích, v různých letácích, často čtou recenze zájezdů apod. Z Bible se dozvídáme, že Ježíš zanechává svým učedníkům nádherné zaslíbení: „Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (J 14,3). Při svém nanebevstoupení se odebral do nebe, ke svému Otci, na místo, odkud přišel na tento svět (L 24,51; J 3,13; J 6,38; Sk 1,11). Ve velekněžské modlitbě se Ježíš přimlouvá za své učedníky: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal …“ (J 17,24). A jakými slovy popisuje nebe apoštol Pavel? „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1K 2,9). Ptám se, co činí nebe tak lákavým místem?

1.       Místo trvalého přebývání s Ježíšem

Předně je to proto, že tam uzříme Ježíše a budeme s Ním v jeho blízkosti. Nebe je místem, kde Ježíš přebývá. Někdy prožíváš samotu, nemáš žádné zázemí, pevnou půdu pod nohama a je ti líto za domovem. Ale tam se setkáš s Ním. Bude to místo dokonalého sjednocení. V nebi budou lidé „… ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, jak stojí před trůnem a před obličejem Beránka, oblečeni do bílých rouch, a v rukou budou mít palmové ratolesti“ (Zj 7,9 NBK). Proto ještě dnes Ježíš všem s láskou říká: „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3,20).

2.       Místo odpočinku

Nebe bude i místem odpočinku. Někdy nemůžeme dál a jsme unaveni. V takových chvílích prožíváme všichni něco podobné, jako prožilo malé děvčátko, které vědělo, že umírá, a tak pokojně mluví o smrti. Maminka jí připomíná slávu nebe. Děvčátko se na chvíli odmlčí a vzápětí se chvatně ptá: „Maminko moje, myslíš, že už brzy budu s Ježíšem? Jsem už tak velice unavená.“ Ano, jistě, nebe bude místem odpočinku. Zemdlení a skleslí odpočinou od svých prací (Zj 14,13b), jelikož sám Pán bude zdrojem jejich odpočinutí (Mt 11,28).

3.       Místo bez bolesti, utrpení a smrti

Při fyzické bolesti často prožíváme i prudkou a pronikavou vnitřní bolest. Potřebujeme úlevu. V nebi již nebude bolesti. „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo" (Zj 21,4). V nebi už nebude hřích, původce všech nemocí, utrpení, bolestí a smrti.

4.       Místo radosti

Žal a smutek může do života sestoupit jako hustá mlha. Smutek okrádá člověka o radost. Charles Haddon Spurgeon řekl: „Naše radost na této zemi je sotva více než nejnižší stav vody při odlivu, ale v nebi bude radost burácet jako voda při jarní záplavě.“ Ale nebe bude také místem, kde „… Bůh setře každou slzu z očí" (Zj 7,17b).

5.       Místo veškerého požehnání

Dalším lákadlem nebe je i to, že tam bude možné pít z řeky života (Zj 7,17) a jíst ze stromu života (Zj 2,7; srov. 22,2.14). Prorok Izajáš o této době říká: „Už nebudeš mít slunce za světlo dne, ani jas měsíce ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou oslavou. Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily“ (Iz 60,19-20). Proč? Protože tam už stvořené Slunce nebude, tím světlem bude Kristus sám.

Vědomí strachu, ať iluzorní nebo skutečné, často ubíjí, v nebi ale vládne mír a bezpečí. Žádná síla, ať už jakkoli velká, nemůže uškodit těm, kdo tam přebývají, neboť Ten, který má klíče pekla a smrti, stojí na stráži (Zj 1,18). Trojjediný Bůh je pramenem veškerého požehnání.

Žádné slovo nedokáže nebe dostatečně vystihnout - bude to místo, které uspokojí potřeby každého. Tam už nikdo nebude trpět žádným nedostatkem, nebude tam nuda. Bude to místo poznání a moudrosti. Nové zjevení slávy sestoupí na obyvatele nebe a ustavičné chvály budou spontánně vysílány. Apoštol Jan na ostrově Patmos na základě Božího zjevení prohlašuje: „A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: ´Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy …´“ (Zj 19, 6-7).

Pokud i ty toužíš být v nebi, čti o tom v Bibli. Já v nebi již své místo mám? Máš ho i ty?

Příklady táhnou

Život a služba apoštola Pavla jsou pro dnešní církev důležitým příkladem a povzbuzením. Pavel byl velkým misionářem, zapáleným zvěstovatelem pravdy, zakladatelem mnoha sborů, pečujícím pastýřem, věhlasným učitelem a uznávaným teologem.  Korintským věřícím říká: „Vyzývám vás tedy, následujte můj příklad“ (1 K 4,16). Lze snad tato slova považovat za troufalost, pýchu či pošetilost? Nikoliv. Aby předešel nesprávnému pochopení slov, o několik kapitol později svůj výrok upřesňuje: „Následujte můj příklad, tak jako já následuji Kristův“ (1K 11,1). Ježíš, Boží Syn byl jeho nejmilejší osobou na zemi. Proto, když něco dělal, tak to dělal na plný plyn. Jeho nasazení pro evangelium bylo obdivuhodné, rozsah služby několikavrstvý a jeho zápas o zdravý duchovní vývoj církve neutichající. Pavla smíme právem považovat za takového služebníka, který nehledá zkratkovitá řešení, ale raději dělá to, co mu Pán naloží. Pavlovým životním krédem je „… ve všem se prokazovat jako Boží služebník … skrze slávu i pohanu, skrze zlou i dobrou pověst …, jako chudý, avšak obohacující mnohé, jako nic nemající, a přitom všechno vlastnící“ (2K 6,4-10).

Na straně druhé se ve svých dopisech představuje jako člověk, který nutně potřebuje smysluplné a funkční vztahy a živé společenství věřících, jelikož sám nic nezmůže.  Pavel se modlil a nabádal věřící, aby se modlili za něj i za nesení evangelia. „Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy“ (Ř 10,1). Pavlova modlitební touha byla „… aby mu bylo dáno pravé slovo, kdykoli promluví, aby směle oznamoval tajemství evangelia“ (Ef 6,19). Setkání s Ježíšem na cestě do Damašku ho ovlivnilo natolik, že jeho srdcovou záležitostí pak bylo spasení nevěřících. Pavel se modlil a pracoval, jelikož si uvědomoval, že obrácení ke Kristu si žádá víc než jen jeho úsilí. Věděl, že Bůh musí působit v srdcích lidí.

Také i korintský sbor žádá o modlitební podporu (2K 1,11). Jednoduše říká: „Pomozte nám v modlitbách, připojte se k nám. Je to společná věc, proto jste důležití i vy.“ Z dobových souvislostí se dozvídáme, že korintské společenství bylo ve smrtelném ohrožení, zmítáno mnohými problémy. Tento sbor vůbec nebyl sborem dokonalých a příkladných křesťanů, ale úplně obyčejných lidí zápasících s otázkou: „O čem to vlastně všechno je? Co je smyslem pravé zbožnosti a víry? Jak lze žít autentické křesťanství v podmínkách hříšné společnosti?“

Věřím, že podobně jako Pavel i my jsme Kristovými učedníky. Podobně jako Pavel i my potřebujeme být lidmi činů a modlitby.  Potřebujeme se postavit do mezery za současnou generaci (Ez 22,30), která čelí mnoha neobyčejným tlakům a nebezpečí jako jsou kupříkladu AIDS, závislost na drogách, alkoholu, homosexualita, enormní nárůst okultních praktik – a to je pouze špička ledovce. Do této neutěšené situace zaznívají slova: „Koho pošlu a kdo půjde?“ (Iz 6,8) Jak to bude v novém roce? Půjdeme? Poslechneme? Postavíme se do mezery? Pavel věřil, že modlitba je životně důležitým aspektem evangelizace, proto se s prosbou o modlitby obrací i na křesťany 21. století. Odpovědnost leží na našich bedrech. Počítejme s Božím zabezpečením, vystrojením a vedením. Bůh se nemění, je věrný a dostojí všem svým slibům. Vždyť dílo, které v nás započal, zdárně dokončí (Fp 1,6).

Bílé vánoční asociace

Když přemýšlíme o Vánocích, co se nám obvykle vybaví? Pravděpodobně čas strávený v kruhu nejbližších, spousta dobrot a dárků, koledy, náměstí plná lidí, vánoční stromek, všudypřítomná výzdoba a světla hrající snad všemi barvami, sněhem zavátá krajina zahalená do běloskvoucího šatu. Pravděpodobně se nám vybaví vánoční trhy, kostelíky, domečky, různá menší či větší stavení, zasněžená příroda a zimní radovánky. Bílá peřina je na všech místech. Dospělí, děti ba dokonce i zvířata překypují neskrývanou radostí - tak nějak idylicky to vypadá na pohledech ilustrovaných Josefem Ladou, které mě i ve zralém věku velice fascinují. Jednoduše vánoční pohodu je cítit na každém kroku, s každým dalším nadechnutím ožívá vědomí jistoty a bezpečí.  Vánoční atmosféra má své neopakovatelné kouzlo - září novostí a svěžestí. Vánoce nelze přehlédnout, jsou prostě všude! 

Ale možná tuto utkvělou představu nám někde v hloubi duše nahlodává obava ze stresujících příprav, shonu a z hektických nákupů v obchodních centrech. Někdy i ten chybějící sníh a sychravé počasí nám na harmonické náladě zrovna dvakrát nepřidají. Mnohdy pod pozlátkem poklidných dnů se tu a tam objeví úzkost, vzájemná nedůvěra, napětí v mezilidských vztazích, trhlina, která nutně potřebuje opravit.

Dalším nevítaným průvodním znakem vánočních svátků mohou často být negativní vzpomínky, emoce a pochybnosti, které se jako stín tiše vkrádají do nitra, aniž by člověk o ně stál. Strach z osamělosti a strach z věcí budoucích se jeví jako nepřekonatelná bariéra, která vzniká nezávisle na jeho vůli, někde na pozadí hříchem zatíženého svědomí.

V této souvislosti stojí za úvahu zamyslet se nad slovy proroka Izajáše, který již dávno před narozením Spasitele tlumočí Boží vzkaz izraelskému lidu: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země“ (1,18-19).

Žalmista David poté, co klesl, až na samé dno svých sil v upřímné pokoře vyznává: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! … očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh“ (51,3-4.9).

Sníh je v tom nejhlubším slova smyslu symbolem čistoty, jasnosti, neposkvrněnosti, ryzosti a dalších „bílých“ asociací. Je symbolem nového začátku, pravdy, milosti, milosrdenství, smíření, odpuštění, přijetí a svobody. Oč bělejší než sníh je „Hospodinova láska, jež nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno je stále nová, jeho věrnost je tak veliká!“ (Pláč 3,22-23, B21)

Vánoce jsou obdobím toužebného očekávání. Znamenají víc než jen povrchní a křehkou krásu dekorací. Opravdové Vánoce jsou proniknuty radostným prožitkem z Boží blízkosti, která člověka osvobozuje a očišťuje. Vánoce a příchod Vykupitele vlévá do lidských srdcí živou víru a naději. Vánoce jsou vždy příslibem nového impulzu, pomoci a útěchy. Ať se snažíme sebevíc, nedokážeme plně docenit význam intenzity a hloubky Boží lásky vůči nám.

Vánoce jsou bezesporu významným svátkem v křesťanském kalendáři - ovlivnily běh dějin. Astronaut James Irwin, člen posádky Apolla 15, po návratu z kosmu pronesl tato památná slova: „Skutečnost, že Bůh chodil po Zemi, je důležitější než to, že člověk chodil po Měsíci.“ Před 2000 lety chodil po Zemi Bůh v osobě Ježíše Krista. To, že se Bůh stal člověkem, je tajemství, které je nad naše pochopení. Přišel, aby vzal na sebe naši vinu a aby se zaskvělo světlo v temnotách. Jeho narození nebyla náhoda ani nehoda, když v určený čas a za daných okolností přišel na svět Král všech králů a Pán všech pánů (Ga 4,4).

Žádný člověk není pro Něj natolik zkažený, aby do jeho srdce nemohl vstoupit. Vánoce jsou však i otazníkem: „Netluče snad Ježíš i na dveře mého srdce?“; „Jak se k Němu zachovám?“; „Najde ve mně vhodný příbytek?“; „Jsem připraven Ho přijmout?“ Pokud ano, prožiju stejnou nádheru Vánoc jako pastýři na polích betlémských. Prožiju vskutku bílé Vánoce, nový start do života s Ním. Kristus je totiž dar nejcennější - lidskými slovy jej nelze dostatečně vystihnout (2K 9,15).  Vše ostatní je jen chabým odleskem, náplastí, která nic neřeší a na podstatu Vánoc nemá ani nejmenší vliv.