Skutky těla a ovoce Ducha aneb vítězství na dosah

Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.

Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. (Galatským 5,19-24)

Jak skutky těla, tak ovoce Ducha[1] zcela zásadním způsobem ovlivňují jednání člověka a jeho charakter. Křesťan je v neustálém zápase a jeho život se tak stává kolbištěm, kde se odehrává neutichající a nemilosrdný souboj, který způsobuje stará lidská přirozenost. Apoštol Pavel popisuje konflikt jako vnitřní zápas křesťana mezi tělem a Duchem. Dává zde do kontrastu snahu těla, které má tendenci úplně ovládnout člověka a odtáhnout ho od Boha, ale na straně druhé nabízí alternativu v podobě ovoce podle Ducha, které produkuje. Že tělo a Duch jsou v rozporu, je ve zmíněné stati ilustrováno protikladnými a naprosto odlišnými seznamy.

Tyto seznamy slouží věřícímu k vlastní kontrole (sebereflexi) a k určení nebo měření chování těch, kteří se považují za duchovní. Pokud něčí chování nevykazuje charakteristické rysy ze seznamu ovoce Ducha, pak to svědčí o dvou skutečnostech: buď není věřící anebo je věřící, který není veden Božím Duchem.  Stejné normy hodnocení platí pro místní sbor nebo celou církev.

Podívejme se teď blíže na skladbu prvního seznamu (vv.  19-21). Když Pavel hovoří, že skutky těla jsou zřejmé („zjevné“ NBK), tím nemyslí, že jsou všechny spáchané veřejně, kde mohou být viděny. Některé jsou, některé nejsou. Místo toho to znamená, že je zřejmé všem, že takové činy pocházejí z hříšné a staré lidské přirozenosti. Zvláštností seznamu je fakt, že neobsahuje jen takzvané tělesné hříchy, jelikož hříchy vyvěrají z každé části lidské podstaty. Pavel ve svém seznamu rozdělil hříchy do čtyř kategorií. Na prvním místě uvádí tři hříchy, které se týkají porušování sexuální morálky, další dva hříchy jsou z náboženské oblasti, poté následuje osm hříchů z oblasti  chování se ve vztahu k jinému člověku, tj. takzvané sociální hříchy, a nakonec jsou zde dva hříchy typické pro pohanskou společnost – opilství a nestřídmost.

Pavel začíná první skupinou a v ní vyjmenovává tři sexuální hříchy. Samozřejmě, že věcně je jejich rozsah či sféra poněkud komplexnější a širší. Ekumenická Bible překládá slova cizoložství a smilstvo jedním společným slovem, což je „necudnost“ (řec. porneia). Tímto souhrnným slovem jsou označeny všechny nemorální vztahy. Pavel začíná hříchem, který patřil mezi nejfrekventovanější a nejrozšířenější hříchy v římském a řeckém světě. Jakýkoliv sexuální vztah mimo vztah manželský, nebo jakýkoliv jiný, přirozený Bohem určený vztah ať už jde o homosexuální či lesbický vztah, je hříšný.

Dalším skutkem těla v Pavlově seznamu je nečistota (řec. akatharsia). V původním smyslu slova znamenala fyzickou nečistotu, špínu, ale později se vyvinul její etický podtext, který odkazoval na osobu, která byla morálně nečistá. Pavel používá výraz téměř výhradně ve smyslu morální nečistoty. Týká se těch, kdo žijí v nečistém sexuálním prostředí a atmosféře a dovolují, aby jejich mysl byla ovládána a infikována nečistými myšlenkami a vášněmi.

Bezuzdnost (řec. aselgeia) je definována jako „smyslnost a následování vášní a žádostí, které směřují k tomu, aby člověk neměl žádnou hanbu ani veřejný stud“. (str. 1922) Toto slovo líčí člověka, kterého sexuální chování je bez zábran, není drženo na uzdě, není potlačováno, regulováno, omezováno či umírňováno. Takoví lidé nehledí na to, co si kdo o nich myslí. V současnosti jsme svědky ohromného nárůstu a rozšíření projevů takového jednání nejen v západní společnosti, ale i v našich zeměpisných šířkách. Jsou to dveře dokořán otevřené pro nemravnost, nemorálnost a neukázněnost, kdy lidé zaujímají postoj: „Mně je jedno, co si o mně myslíš. Já mám svá sexuální práva stejně jako lidská práva bez ohledu na to, co si kdo o mně myslí.“

Druhou skupinou skutků těla jsou špatné neboli nesprávné duchovní zážitky a zkušenosti. Pavel pojmenovává dvě skutečnosti: První je modlářství (řec. eidólolatria) a vztahuje se na takový typ zbožnosti nebo bohoslužby, která je směrována k myšlence, principu, předmětu, osobě anebo na cokoli, co není Bůh. To v praxi znamená, že člověk může být modloslužebníkem a přitom nemusí mít nikdy ve svém domě nějakou sošku, kterou uctívá. Cokoli, co ovládá a řídí život člověka, může být pro něj modlou. Pokud je to cokoliv jiné než Bůh, Bible to nazývá jedním slovem - modlářství.

Další hřích v této skupině je čarodějnictví (řec. farmakeia). Tohle slovo pochází přímo z řeckého slova farmakeía, ze kterého máme slovo farmacie, lékárnictví. Ve starověku a středověku se slovo farmakeía používalo v souvislosti s procesem výroby a distribucí léků. Tyto léky (drogy) byly často brány či užívány ve spojení s myšlenkovým pozdvižením, mimosmyslovým vnímáním, transcendentním povznesením někoho do stadia nebo na úroveň nějakého duchovna. Tímto nesprávným a nelegálním způsobem se lidé snažili přimět svého ducha k napojení na boha nebo božství. Pavel zde jasně hovoří, že takový přístup není správný, nevede k Bohu a tudíž je z toho zlého.

Třetí základní skupinu skutků těla představují hříchy, které Pavel pojmenoval názvem Porušování bratrské lásky. Pavel jich tady jmenuje osm. Někdy mohou lidé velice rychle odsoudit sexuální hříchy, ale mají tendenci zapomínat na skutky, které narušují bratrskou lásku a soužití. Jakým způsobem nebo způsoby dovoluji nebo umožňuji narušovat bratrskou lásku? Většina slov nepotřebuje obsáhlé vysvětlení, přesto se zamysleme nad jednotlivými skutky těla.

Na prvním místě Pavel zmiňuje rozbroje (řec. echthrai), nepřátelství (ČSP, NBK, B21). Slovo rozbroje je prvním z několika slov, které se zde objevuje v množném tvaru (čísle) a naznačuje různé projevy nepřátelství jak mezi jednotlivci, etnickými skupinami, tak národy.

Na druhém místě jsou hádky (řec. eris); sváry (ČSP, NBK) – jsou to jednoduše zbytečné hádky a nesmyslné, absurdní a nikam nevedoucí argumentace. V zásadě jde o hádavého, haštěřivého, svárlivého ducha či postoj ke každému a ke všemu. Hádat se za každou cenu, vyvolávat napětí. Hádky jsou přirozeným výsledkem nenávisti jak ve světě, tak i v církvi. 

Dále jsou žárlivost (řec. zélos) a vášeň (řec. thymos). Žárlivost a záchvaty vzteku můžou naznačovat dobré i špatné vlastnosti. Existuje zbožné nadšení, ale stejně tak i spravedlivý hněv. Žárlivý člověk je člověk, který se snaží být jedničkou za každou cenu a který má „pocit závisti k úspěchu druhého“. (str. 1922) Vášeň znamená, že člověk má výbušný, útočný, agresivní hněv, který drží „ve své dlani a na někoho ho hodí“. Jako by měl ve své ruce výbušninu, dynamit.

V pořadí další hřích je podlost (řec. eritheiai). Jsou to sobecké ambice, rivalita, stranictví. Je to člověk, který v sobě nemá vypěstovaný koncept služby jiným. Takový člověk se řídí krédem: „Co můžou jiní udělat pro mě.“

Rozpory (řec. dichostasia) a rozkoly (řec. haireseis)[2] - jsou to problémy postoje. Je to člověk, který raději působí rozdělení nežli smíření a sjednocování. Když má takový člověk před sebou možnost rozhodnout se – zdali smířit nebo rozdělit - vybere si rozdělení. Jednoduše to znamená mít sektářského, negativního ducha, který se obrátí vůči komukoli, kdo není v jeho týmu. Takový člověk říká: „Jelikož nejsi se mnou, jsi proti mně. Jelikož nejsi v mé skupině, nemůžeš se nám rovnat, a proto nejsi pro nás dost dobrý.“

Závěrečný hřích v této skupině je závist (řec. fthonoi). Původně je to velice silné slovo a znamená mít postoj, kdy nejenom že já sám nechci, nepřeju si, ale ani nedovoluji mít jinému člověku to, co již má. To je závist, sobeckost, nepřejícnost. Závist má úzkou spojitost se žárlivostí. Je těžké poznat rozdíl mezi závistí a žárlivostí s výjimkou, že závist je vždy špatná, na rozdíl žárlivosti, která může být i dobrá.

Do poslední skupiny skutků těla patří opilství a nestřídmost. Opilství (řec. methai) byl velice rozšířený neduh ve starověkých společnostech, podobně jako je tomu dnes. Nejnovější statistiky hovoří, že Češi

jsou na prvním místě s největší spotřebou piva na osobu (159,6 litrů) a na druhém místě v Evropě v pití alkoholu (10,2 litrů). Je to smutné a nelichotivé zjištění, což mě vede k závěru: žijeme v alkoholické společnosti.

Další hřích je nestřídmost (řec. kómoi), hodování (NBK), hýření (ČSP), obžerství (B21) a souvisí především s opilstvím. Řecké slovo kómoi  vychází ze světa sportu, možná z atletických závodů, kde je vylíčen sportovec, který zvítězil v atletické soutěži a pozve své kamarády na párty, aby vítězství náležitě oslavil. Ale slovo se postupně degradovalo a získalo negativní náboj, kdy neznamenalo jenom „Pojďte, zabavme se, oslavme to,“ ale „Dělejme tady a teď cokoliv, co nám přijde na mysl“. V angličtině je použito slovo „orgie“. A dnes můžeme tohle slovo vztáhnout a použít na cokoliv, na jakoukoli skupinu, která žije bezbožně, nemorálně a zvrhle. Takže platí to o činnostech, které jsou praktikovány bez zábran, bez mantinelů, v tzv. bezbřehé svobodě, která však může, ale nemusí mít nic společné se sexuálními hříchy a s alkoholem. Písmo nám na mnoha místech obecně hovoří o nezdrženlivém, neumírněném, nevázaném způsobu života, který není ovládán v jakékoli oblasti života. Pavel hovoří, že takový člověk je vinen hříchem kómoi, tj. nestřídmostí neboli hýřením.

Jelikož jsem procházel těmito skutky těla, je na místě otázka: Kterým skutkem těla jsem nejvíce zranitelný? Který na mě nejvíce doléhá? Který hřích má na mě největší vliv, je takovým magnetem, který mě přitahuje, nebo co mě nejvíce zlobí?

V medicíně je nemoc, která se nazývá aneurysma, kdy je céva natolik slabá a je v nebezpečí, že může na některém místě prasknout. Aneurysma je vlastně výduť vystupující z cévy, která působí na stěnu cévy, která na nejtenčím a nejohroženějším místě praská. Aneurysma je vlastně časovanou bombou, která se do prasknutí prakticky vůbec neprojeví. A v tom je její záludnost, zrádnost. Jaké poučení z toho plyne? Mnohdy člověk žije dlouho, aniž by si uvědomoval, že má tuhle nemoc a žije v neustálém nebezpečí právě proto, že neví. Případné příznaky a varování bere na lehkou váhu. Až náhle člověk může zemřít. Jaká je prevence? Je potřeba jít k lékaři včas na vyšetření.

Věřím, že my nedovolíme žádnému duchovnímu aneurysmatu být v našem životě. Pokud jsou nějaké příznaky duchovní aneurysmy, která ohrožuje život, jednejme s nimi a přijďme k nebeskému Lékaři.

V historii měli lidé různé povědomí o hříchu a různou praxi o tom, jak jednat s tělem.

Prvním způsobem bylo jednoduše odmítnutí těla. V teologii existuje směr, který se nazývá perfekcionismus a který učí, že křesťan už vůbec nehřeší, poněvadž ze sebe vykořenil hříšnou podstatu. Nemusíme již mít starost o tělo, všechno je nové, staré pominulo. Nejsme přece ještě dokonalí. Kdo se odváží říct: Já už jsem dokonalý. „Dokonalost v biblickém pojetí není protějškem bezhříšnosti, ale nezralosti.“[3] Bible adresně řeší tuhle záležitost slovy apoštola Jana: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. A verš 9 a 10 říká: „Jestliže doznáváme své hříchy, on [Bůh] je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ (1J 1,8-10)

Další nesprávný přístup v argumentaci je, že hříšná přirozenost může být ospravedlněna vlastním úsilím. „Dnes jsem se snažil málo, příště to zkusím více, tvrději, přísněji.“ A příště člověk zjistí, že ani pak to nebylo ono, a tak bude usilovat více a ještě více dalších 10 let a nic.

Jiní argumentují dodržováním zákona. Problém s příkazy a zákazy je ten, že se člověku vždy povede něco neudělat. Člověk nebo jakékoliv společenské zřízení nedokáže přijít s takovými pravidly nebo zákony, které postihnou úplně všechno. Proto se v dějinách mnozí uchýlili do klášterů a na pustá místa. Jeden příklad za všechny: Ve 4. století žil jistý Šimon, byzantský asketa a poustevník, který prožil na vysokém sloupu 37 let svého života, ze kterého neslézal. Kázal přicházejícím poutníkům o tom, že tímto způsobem křižuje své tělo a tělesné sklony.

Někteří říkají, že křesťané nejsou vázáni zákonem, že si můžou dělat, cokoli chtějí. Vše je dovoleno. Vždyť Bůh nám to i tak odpustí. Jeho milost je větší než naše hříchy. Čím víc budeme hřešit, tím spíš nám bude odpuštěno, přece odpouštět je Boží řemeslo. A tak místo toho, aby byli lepšími křesťany, budou více hříšníky než křesťany. „Antinomismus je totiž opakem perfekcionismu a bývá ztotožňován s křesťanskou svobodou.“[4]

A jiní zas na boj s tělem předem rezignují. Říkají: „Nemá to cenu. Vždyť jsem to již zkoušel tolikrát.  Takového života či životního standardu nelze dosáhnout. Jsem bezmocný. Vzdávám se.“

Pokud ale nic z toho není správné, co tedy správné je? Jaká je biblická norma pro křesťana? Existuje nějaké řešení, nějaké východisko z této bezútěšné a patové situace? Pokud ano, co to je? Jak můžu vítězit nad svým tělem a tělesnými vášněmi, náladami, které mě opakovaně zotročují a vykořisťují. Může snad ovoce Ducha v mém životě způsobit změnu?

Bible nám slovy apoštola Pavla nabízí klíč. Za prvé, jednáme se starou přirozeností adekvátně skrze Krista? Zásadní otázkou je, zdali jsme dostatečně porozuměli a uvěřili tomu, co Ježíš udělal na kříži právě pro nás? Zdali prolil svou krev bezdůvodně, jen tak? Zdali nás svým zmrtvýchvstáním neuschopnil žít vítězně? Není snad dostatečnost a vítězství v smrti Kristově? Pavel říká: „Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“ (Ga 5,16)

Za druhé, učme se chodit v Duchu. Když se nebudeme učit chodit v Duchu, přirozeně vykonáme skutky těla a staneme se obětí. Ale žijme skrze moc vzkříšení, která vzkřísila Krista a která může vítězně působit v  našem životě. A výsledek? Ovoce Ducha bude akčním způsobem přítomno v nás.

Nemusíš být Billy Graham nebo Reinhard Bonke ve své kazatelské službě. Nemusíš mít ani veliká duchovní charismata. Ale když půjdeš do služby, můžeš být člověkem dobrým, trpělivým a laskavým. Jsou to právě ti lidé, kteří mají ovoce Ducha přítomné ve svých životech (J 15,16) a kteří řeknou: „Já budu raději jako Ježíš. Chci mu působit radost. Chci být podobný Ježíši. Chci být jako On.“

S Boží pomocí

Vladimír Rafaj

---

[1] Článek s názvem Skutky těla a ovoce Ducha je k nalezení ve Studijní bibli s výkladovými poznámkami, str. 1922-1923. Užitečné jsou zde i poznámky pod čarou.

[2] Další překladové varianty - roztržky (NBK, B21); sekty (ČSP, NBK, B21); rozdělení (ČSP).

[3] Ryrie, Charles C. Základy teologie. Třinec: Biblos, 1994, str. 267.

[4] Tamtéž, str. 267.

Biblické vzdělávání křesťanů

V pojednání o biblickém vzdělávání křesťanů se zamyslím nad úvodní myšlenkou ze Studijní bible: „Církev má zodpovědnost chránit apoštolské učení založené na Písmu a předávat je jiným bez kompromisu či porušení. To předpokládá nezbytnost biblického vyučování v církvi.“

Biblické vzdělávání křesťanů tvoří důležitou a trvalou součást duchovního i myšlenkového vývoje křesťanů, který přispívá k jejich všestrannému rozvoji a růstu, k lepšímu poznání a k naplňování poslání, které je obsaženo v Ježíšově příkazu. Ježíš řekl: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28,19-20)

V Ježíšově mandátu je patrná naléhavost a neodkladnost - stejně tak jako je pro církev důležité „jít“, je zároveň důležité i „učit“. Souběžně se zakládáním nových sborů a získáváním lidí evangeliem (ať už formou osobní evangelizace nebo masových evangelizačních tažení) je nutno zasažené vyučovat v celé moudrosti Boží. Úlohou církve, zvláště pak pastýřů a učitelů, je učit, dohlížet, milovat a pečovat o jim svěřené lidi. Bůh dal do Církve služebnosti se speciálním úkolem, aby pomáhali jeho lidu objevovat pravdy Písma a správně je aplikovali ve svých životech. Vyučovat a vzdělávat věřící Božím slovem je zvláštní čest a výsada (2Tm 4,17), ale i velká zodpovědnost církve (Jk 3,1).

Všichni křesťané musí být schopni studovat Bibli pro svůj vlastní duchovní užitek a růst, jako i pro růst těch, kteří jsou v jejich duchovní péči. Bůh dal každému věřícímu Ducha svatého, aby byl jeho největším Učitelem a Rádcem. Nikdy nesmíme zapomenout na důležitost naší závislosti na Božím Duchu, aby nás mohl učit a dával nám sílu vnímat a poslouchat to, čemu se učíme. Biblické vzdělávání není možné bez Ducha svatého (1K 2,11-14; Ž 119,18). Stejně tak není možné systematické studium bez sebekázně, vytrvalosti a disciplíny. Je třeba zdůraznit, že Duch nevyučuje bez snahy a aktivního zapojení člověka (2Tm 2,15; Ž 119,97-99).

Křesťané jsou mnohdy náchylní upadnout do extrémů. Argumentací, kterou věřící často prosazují a obhajují, je názor, že teoretické vzdělávání je v rozporu s Duchem, který křesťana naplní v pravou chvíli správným slovem, a tudíž není nutné věnovat čas řádnému studiu. Avšak toto dilema jakkoliv ožehavé ve světle Písma nemusí být pravdivé.

Na tento zdánlivý nesoulad či vážnou námitku se pokusím odpovědět. Jsem přesvědčen o tom, že biblické vzdělávání nemá být rozmarem nebo výsadou některých studijně nebo intelektuálně založených lidí, ale má být jedním ze základních, či dokonce bytostných rysů každého věřícího člověka. Je to jeho DNA. Avšak biblické vzdělávání i přesto, že je nabízené v požadované kvalitě a rozsahu ze strany vedoucích sborů, nemůže a ani nedokáže nahradit vzdělávání osobní. Je totiž obzvláště důležité, aby každý sám objevoval Boží pravdu prostřednictvím biblického studia. Duch svatý nás učí, ale Bůh očekává, že při studiu jeho Slova budeme využívat všechny možnosti a prostředky, které nám k dispozici dal. Nikdy bychom neměli volit mezi usilovným studiem a závislostí na Duchu svatém, jelikož obojí je stejně důležité! Tyto pozice se v žádném případě navzájem nevylučují, ale jsou to dvě strany téže mince.

Naším cílem by mělo být přesné porozumění toho, co Bůh chce, abychom věděli a dělali. Pochopení souvislostí neboli kontextu je jedním z nejhodnotnějších nástrojů při studování Bible. Hlavní odpovědností každého věřícího člověka je vyjádřit Boží poselství způsoby, které jsou mu blízké - například pomocí vlastního intelektu, slovní zásoby, stylu, temperamentu, kultury a různých dovedností. Když studujeme Boží Slovo, hledáme to, co jím Bůh zamýšlel, to jest jeho doslovný význam. Chceme správně interpretovat Slovo a rozumět poselství, které nám Bůh jeho prostřednictvím chce sdělit. Studiem Bible by mělo být určení toho, co chce Bůh říct a jakým způsobem tohoto cíle dosáhnout. Je však důležité si uvědomit, že tak, jako v každé velké literatuře, i bibličtí pisatelé často používali symbolické a metaforické vyjádření, aby sdělili pravdu. Rozlišovali mezi různými formami žánrů a ke každé části přistupovali podle druhu a stylu literatury, které byly v textu použity.

Například Pastorální epištoly nám mimo jiné nabízejí cenný pohled do vztahu mezi apoštolem Pavlem a Timoteem a Titem - jeho mladšími spolupracovníky na díle Božím. Je zde uplatněn důsledný a pečlivý přístup apoštola coby zkušeného zakladatele mnoha sborů, učitele a pastýře, který svým osobním příkladem ovlivnil jejich budoucí vývoj v charakteru, ve víře i v učení. „Než přijdu, pilně čti, napomínej, uč “ a „... buď pozorný na sebe i na učení, buď v tom vytrvalý-…“ (1Tm 4,13-16). Na jiném místě Pavel vybízí Timotea: „A co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.“ (2Tm 2,2) Titovi zas říká: „Tvé učení ať je nezkažené, důvěryhodné, ať je to zdravé a nepochybné slovo, aby protivník byl zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného.“ (Tt 2,7-8)

Jestliže má být biblické či teologické vzdělávání věřících efektivní a dostatečně hluboké, musí stát na třech pilířích, což jsou informace, dovednosti a hodnoty. Vnímám zde i jisté doktrinální standardy, které je nutné respektovat a zároveň mít na paměti při hledání jednotlivých složek. Především jde o biblické porozumění, které představuje budování těla Kristova v poznání Božího slova. „Ať ve vás bohatě přebývá Kristovo slovo ve vší moudrosti.“ (Ko 3,16a NBK) Pak o křesťanskou službu, která představuje úplné posvěcení se pro Boha a jejímž účelem je připravovat a uschopňovat členy pro službu a povzbuzovat vedoucí ke službě. A nakonec jde o osobní a duchovní zralost, která symbolizuje živý a vroucí vztah mezi člověkem a Bohem. Promítne se to potom do budování věřících v jejich duchovním chození, křesťanském charakteru a v křesťanské zkušenosti.

V naší církvi je výraznou vzdělávací institucí v oblasti poskytování zdravého biblického učení Vyšší odborná škola misijní a teologická v Kolíně, která již léta napomáhá studentům rozvíjet své povolání a obdarování pro práci v církvi nebo na misijním poli a zajišťuje celoživotní vzdělávání duchovních pracovníků církve. Biblická škola je Božím darem pro církev!

Žijeme ve velice zajímavé a zvláštní době. V době, kdy je v sekulární sféře kladen značný důraz na získání vědomostí a odborných znalostí. Postmoderní (či moderní, což je totéž) doba jde stále kupředu a s ní i možnosti vzdělávání. Jak by tedy mohla církev zůstat pozadu? „V hmotném světě Bůh působí skrze fyzikální vlastnosti a zákony, kterým často říkáme přírodní zákony. Ve světě intelektu Bůh působí skrze vlastnosti či schopnosti mysli - dal nám schopnost myslet, cítit a rozhodovat se. Při svém jednání s námi Bůh používá těchto vlastností.“

V této souvislosti se musíme zákonitě ptát: Jaký význam má v současnosti studium Bible a teologie? Do jaké míry dokáže oslovit jednotlivce a široké vrstvy lidí? A je vůbec potřeba? Jsme ještě schopni a ochotni čelit výzvám a rychlým změnám doby, které nás čekají? Mým osobním přáním je, aby se v naší církvi na všech úrovních života neustále zvyšovalo a zkvalitňovalo biblické i teologické povědomí, které bude mít mimo jiné přímý nebo zprostředkovaný dopad na společnost a zásadním způsobem ovlivní dění v tomto národě, a v konečném důsledku přinese tak dlouho očekávané a vytoužené probuzení. Bible se musí stát univerzální hodnotou. Je to výzva globální éry. Považuji proto za velice klíčové, aby důrazy letniční nauky, teologie a spirituality vycházely z neměnných biblických principů a východisek, které se kontinuálně osvědčují a potvrzují v praxi. Křesťan musí dozrávat ve svých teologických výpovědích a postojích. Jeho touhou by měla být schopnost zformulovat a vyjádřit křesťanský pohled (názor) založený na biblických pravdách. Biblické vzdělávání ale nemůže být pouze teoretickým cvičením, či mechanickým a bezmyšlenkovým procesem.

Usilujme proto o vyváženost, moudrost a sílu Ducha svatého, aby otevřel náš vnitřní zrak a dal nám vhled pro pravdu (L 24,31.45; Ef 1,17-19), kterou nám chce Bůh sdělit. S pomocí Ducha svatého je možné, aby křesťané rozuměli Slovu ve všech jeho souvislostech.

Vladimír Rafaj

Krása v různorodosti

Elíša poté vzal plášť, který z něho spadl, vrátil se a postavil se na břehu Jordánu. (2. Královská 2,13)

Zmíněný verš nám sděluje, že Elíša vzal plášť, který z Elijáše spadl. Tento úkon svědčí o Elíšově připravenosti, touze a velkém očekávání. Elíša využil příležitost, která se již nikdy neopakovala. Byla to jedinečná příležitost, v níž se odrážejí dva důležité momenty - pro něj mají hodnotu zlata: První moment je důležitý proto, že ukazuje, kdo se stane Elijášovým nástupcem. Druhý je důležitý ve smyslu Elíšovy poslušnosti. Mít plášť svého učitele znamenalo mít jeho autoritu. Plášť byl symbolem autority, moci, vlivu a pomazání. V této autoritě Elíša vykročil nebojácně vstříc novým výzvám. Jeho spolužáci z prorocké školy se mu poklonili a uznali ho za svého vůdce. Není divu, že jeho vliv byl patrný v celé izraelské zemi.

I přes rozdílnost Elíšovy povahy jeho služba na kvalitě neutrpěla. Charakter jeho služby byl jiný, byl šitý na míru. Elijáš měl pověst bojovníka, ohnivého kazatele, tajuplného člověka, který se znenadání objevoval a stejně tak i ztrácel. Vždy byl na pochodu a nikdy nezůstal delší dobu na jednom místě. Kvůli své bouřlivé povaze musel procházet mnoha vnitřními i vnějšími boji.

Kdežto Elíša byl poklidné až plaché povahy, působil v tichosti, vyváženě, bydlel uprostřed svého lidu a všichni ho znali a milovali. Jeho služba byla orientována více na lidi nežli na cíl. Měl dar povzbuzování i neobyčejnou dávku soucitu, velice pečoval o lidi. Byl to takový prorok-pastýř. Jeho srdcovou záležitostí byla i výchova dalších proroků, jelikož sám absolvoval podobnou „biblickou školu". Jak Elijáš, tak i Elíša zanechali v národě hlubokou brázdu, která ani po staletích nebyla smazána.

Co nám z výše řečeného plyne? Nechat se inspirovat životem a službou velkých Božích služebníků je věc nezbytná. Avšak pouhé čtení knížek nestačí. Jak ve skutečnosti rozvíjíme svůj charakter, obdarování a schopnosti, je naší věcí, nikoliv Boží. V Božím království nemá místo soutěživost a individualismus, ale vzájemná spolupráce a týmový duch, jelikož krása tkví v různorodosti. V těle Kristově je rozmanitost darů, nikdo si nemusí zoufat, ba ani ten, kdo si myslí, že jich má málo. Bůh dává „každému podle jeho schopností“ (Mt 25,15). Otázkou není: Kolik darů jsem dostal?, ale: Jak naložím s tím, co jsem již dostal?

Vladimír Rafaj

Veliké věci Boží

A stalo se, jak přešli, že Elijáš řekl Elíšovi: "Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat." Elíša řekl: "Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!" (2. Královská 2,9)

Tento verš je důležitý, jelikož jde o klíčový moment v životě proroka Elíši. Elíša žádá o dvojnásobný díl Elijášova ducha. Jeho žádost je třeba chápat v kontextu té doby, neboť se zde nejedná pouze o dvojnásobný díl moci, nýbrž o dvojnásobnou částku dědictví. Tím chtěl Elíša říct: „My, proroci, jsme Elijášovými dědici a následovníky. My jsme ta nastupující generace odhodlaných a rozhodných učedníků, která bude záhy čelit těžkým úkolům a výzvám. Ale bez zmocnění Božím Duchem, nebudeme schopni projevovat tutéž věrnost, odvahu, poslušnost, stejnou horlivost a poddanost požadavkům Božího slova, které byly patrny na něm.“

Elíša kromě toho, že chtěl být nositelem Elijášova ducha a služby, chtěl také být i nedílnou součástí Božího trvalého dědictví. Elíša si dobře uvědomoval závažnost situace, proto ji nechtěl zjednodušit na sobecké žádosti pouze pro vlastní prospěch. Být součástí Božího plánu je dalekosáhlá záležitost.

Jak jsme na tom my? Jaké jsou naše priority? Jak důležitá je vytrvalost v životě křesťana? Jakým způsobem mohou křesťané získat větší míru duchovního zmocnění? Spokojíme se s povrchností, formalismem nebo chceme více lásky, víry, soucitu, moudrosti, ohně, moci? Nespokojme se jen se včerejšími úspěchy, ať byly jakkoliv požehnané. Čím jsme požehnanější dnes, tím více můžeme být užitečnější pro Boha zítra. Písmo nás učí, že my jsme „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abychom hlásali mocné skutky toho, kdo nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9). „Nám všem byla darována vzácná a převeliká Boží zaslíbení, abychom se díky nim stali účastníky Boží povahy“ (2Pt 1,4).

Elijáš řekl Elíšovi: „Velikou věc si žádáš!“ (2Kr 2,10a) Žádejme si veliké věci od Hospodina a stane se nám, jelikož Bůh nelituje svých darů a nikomu nestraní (Ř 2,11). Trojjediný Bůh je v hloubce svého bytí nevyčerpatelným zdrojem veškerého bohatství. Tak jako byl Elíša pokračovatelem Elijášových (a tudíž Božích) tradic, tak jsme i my pokračovatelé stejných principů a hodnot předcházejících generací Božích služebníků. I dnes totiž platí, že „u Boha není nic nemožného“ (L 1,37).

Vladimír Rafaj

Posvěcení jako nástroj křesťanova růstu

Jedna ze základních definic říká, že „posvěcení (řec. hagiasmos) znamená učinit svatým, zasvětit, oddělit od světa a oddělit od hříchu, takže můžeme mít intimní společenství s Bohem a sloužit mu“.

V Novém i Starém zákoně ale existují ještě další ekvivalenty, které vycházejí ze stejného slovního kořene jako například posvátný, posvětit, svatyně, svatost, svatý apod. Všechny pojmy tedy v zásadě označují stejnou skutečnost: oddělení pro jistý cíl, záměr, účel nebo použití pro něco velice zvláštního, specifického.

Když se v Bibli setkáváme s výrazem posvěcení, případně jinými obsahově příbuznými slovy, většinou jde – v případě Starého zákona - o popis Božího vyvoleného lidu Izraele. V případě novozákonního užití je slovo posvěcení použito k popisu křesťanů. Někteří křesťané se mylně domnívají, že význam tohoto slova se týká jen malé skupiny lidí, omezeného počtu vyvolených, kteří mají nad hlavami svatozář, jsou zahaleni nějakým tajemnem a kteří jsou výjimeční ve smyslu nadpřirozeného obdarování nebo duchovních charismat.

Avšak není tomu tak. Když se podíváme do Bible - třeba do úvodních veršů novozákonních dopisů - najdeme tam důkaz: „Všem těm, kdo jsou v Římě, milovaným Božím, povolaným svatým“ (Ř 1,7); „Církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde či u nás“ (1K 1,2); „On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce“ (Ef 1,4); „Pavel a Timoteus, služebníci Ježíše Krista, všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech“ (Fp 1,1, NBK); „Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus svatým a věřícím bratřím v Kristu v Kolosách“ (Ko 1,1-2, KMS). Pavel píše povzbudivá slova církvi Ježíše Krista, která ani zdaleka nebyla dokonalá. Přesto je oslovuje jako svaté obecenství.

Význam posvěcení

Boží lid ve Starém zákoně a křesťané v Novém zákoně jsou povoláni ke zcela odlišnému, oddělenému způsobu života na rozdíl od způsobu života, který převládá v sekulární společnosti, ve které se věřící nacházejí.

V Písmu jsou takovým odděleným místem svatostánek na poušti, svatyně, chrám, synagoga, modlitebna, což jsou místa určená ke svatým a vznešeným záměrům. Tento aspekt křesťanského života vychází z několika známých novozákonních obrazů. Jako příklad lze uvést život křesťana, který je přirovnáván ke sportovci, vojákovi a hospodáři. Sportovec musí dbát na sebekázeň, ukázněnost a vytrvalost, aby doběhl závod (Žd 12,1). Křesťané musí závodit regulérně a podle pravidel, jinak jim hrozí diskvalifikace (2Tm 2,5).

Další ilustrace je vzata z vojenského prostředí. Jako voják je totiž křesťan ve výhodné pozici, ale také v jistém smyslu je to místo odloučení. Jeho pozornost, vnímavost nesmí být ničím odpoutávána. Pavel povzbuzuje Timotea slovy: „Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí“ (2Tm 2,3-4).

Totéž platí o hospodáři, který musí nejprve těžce pracovat, než sklidí úrodu (2Tm 2,6).

A ještě je tady příklad chrámu. Vzpomeňme si na slova Pavla, který korintskému sboru napsal: „Vy jste chrámem živého Boha“ nebo „Vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás“ (1K 3,16-17). Chrám je svatým místem, které je určeno ke zcela konkrétnímu záměru.

Tyto a mnohé další příklady tlumočí základní myšlenku oddělenosti, odevzdanosti, poddanosti, výjimečnosti, zbožnosti, obnovy a čistoty. V širším významu je to proces přípravy. „Proces, ve kterém se stále více připodobňujeme Kristu. Posvěcení je umožněno skrze znovuzrození čili zkušenost obrácení. Jeho další rozvoj v našem životě je přímo závislý na tom, do jaké míry se podřizujeme Duchu svatému a dovolíme, aby nová přirozenost ovládala náš život.“ V této souvislosti rozlišujeme tzv. poziční a progresivní posvěcení. Posvěcení je jednak poziční a jednak zkušenostní; je to pozice, kterou věřící zaujímá ve vztahu k Bohu a je to i postupný proces zkušenosti v jeho životě. Posvěcení je okamžité i postupné.

Povaha posvěcení

Další věc, kterou zde spatřuji, je povaha posvěcení. Ano, křesťané jsou povoláni být jiní. Co to ale znamená v praxi? Jak máme tomu rozumět? Znamená to tedy, že se máme izolovat od společnosti a dělat vše proto, abychom byli odříznuti od svých rodin, sousedů, kamarádů a tím přerušili veškeré kontakty? Jistěže nikoliv! Odpověď totiž nacházíme v Ježíšově přímluvě za učedníky. Pán Ježíš zde vysílá modlitbu ke svému Otci: „Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my“ (J 17,11.16). Jeho slova potvrzují tuto pravdu.

Po svém slavném zmrtvýchvstání účinkoval Ježíš zejména mezi svými vlastními. Přicházel mezi ně, do jejich středu. Intenzivně se jim věnoval, zpřítomňoval se osobně uprostřed jejich společných shromáždění a sděloval všechno to, co bylo hluboko v jeho srdci. „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás,“ praví Ježíš (J 20,21). Jinými slovy Ježíš zde říká, že posílá své věrné do světa jako své vyslance, své reprezentanty, aby lidé, kteří ho nikdy neviděli a nesetkali se s ním, ho směli znát a vědět, kdo vskutku je a jaký je jeho pravý charakter. Poznají to tak, že budou pozorovat nás a naše životy. Novozákonní křesťané můžou s jistotou říct, že nikdy nebyli a nejsou od společnosti odříznuti ani se od ní neizolují.

Avšak nejlepším příkladem posvěceného života nám bude Ježíš sám. Na jedné straně je na stránkách evangelií viděn jako svatý, bez poskvrny, oddělený od jakéhokoliv hříchu (Žd 7,26), ale na straně druhé byl obviňován z toho, že se s hříšníky setkává a zajímá se o ně (Mt 11,19). Musíme si dávat pozor, neboť i zde existuje nesprávný druh oddělení se - ten nacházíme ve farizejích, kteří nebyli schopni poznat vlastní nedostatky (L 18,9-13; Zj 3,17.18).

I když jsme povoláni žít svatě a být svatí - existují zde postoje a vlastnosti, kterým se máme vyhnout, jako je například pýcha, samolibost, lhostejnost, neupřímnost, pokrytectví, žárlivost, nepřejícnost, nadřazování se apod. Tak často se my křesťané dopouštíme chyby, když nejsme v kontaktu s lidmi, které se právě snažíme získat pro Krista. Náš Pán používá příklad soli, aby znázornil roli křesťana ve světě. Sůl má očistnou a konzervační schopnost. Ale aby sůl splnila svou úlohu, musí se dostat do styku s tím, co má osolit. Pokud ale sůl ztratí slanost, k ničemu se již nehodí (srov. Mt 5,13; Mk 9,50; L 14,34).

Cíl a smysl posvěcení

Neexistují spolehlivé zkratky, kterými se lze „dopracovat“ k posvěcení. Jistý kazatel se lidí ve svém sboru zeptal: Jak jste uvěřili v Krista? Jakým způsobem? Někteří řekli, že čtením Bible, křesťanské literatury, posloucháním kázání. Jiní, že se obrátili ke Kristu na evangelizaci. Ale většina odpověděla, že uvěřili v Pána Ježíše na základě svědeckého života křesťanů, se kterými měli vztah v práci, v rodině, ve škole a podobně.

Přejeme si důvěrně znát trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého? Přejeme si ho znát víc než kohokoliv a cokoliv jiného? Není jiná cesta než být s Pánem, trávit s ním čas, být u jeho nohou, v jeho Slově. Nikdy nezapomeňme, že není možné růst v posvěcení, pokud nebudeme ochotni se znovu a znovu zamilovávat do Ježíše. Naším úkolem je růst ve svatosti, a ten musí být založen na touze oslavovat Boha za všech okolností. Oslavovat Boha vším, co děláme, by nemělo být pro křesťany jen náboženským klišé, ale skutečným cílem a smyslem hlubokého projevu, v němž Bůh najde zalíbení.

„Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“ (1K 10,31).

Vladimír Rafaj

Jako byl vyvýšen had na poušti …

I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: "Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil." Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: "Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu." Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. (4M 21,6-9)

Zde máme epizodu ze života Izraele, který vykazuje neposlušnost pro Boží lid tak typickou. Podobný vzorec chování nacházíme v knize Soudců, kdy opakující se cyklus hříchu ukazuje na jejich notorickou neposlušnost a na hrozné důsledky odvrácení se od Boha. Již ve čtvrtém verši v téže kapitole je uvedena příčina této neposlušnosti. Je zde napsáno, že „lid na cestě ztratil trpělivost” (tak B21; "lid propadl na té cestě malomyslnosti“ – ČEP; „ustával lid velice na cestě“ – K; „lid se stal cestou netrpělivý“ - ČSP).

Boží odpověď na lidskou prosbu o vysvobození je pozoruhodná. Mojžíš se modlí za lid, ale Bůh jedovaté hady neodnímá. Místo toho jim dává bronzového hada, který má být vystaven na kůl. Samotná přítomnost tohoto vyvýšeného hada negarantuje imunitu od dalších útoků, jeho přítomnost se ale stává prostředkem k záchraně (v. 9b).

Most nad propastí

Evangelista Jan se ve své zprávě vrací k této starozákonní události a připomíná nám její důležitost. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,14-15) Příchod Ježíše, Božího Syna, automaticky neznamená absenci hříchu ve světě. Bůh zabezpečil úlevu (řešení), ale přítomnost hříchu nezrušil. Pán Ježíš se u Otce přimlouvá za své následovníky: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ (J 17,15) Církev je dnes duchovním Izraelem, který putuje tímto světem do zaslíbené země. Na této cestě hřích i nadále těžce doléhá, štípe a kouše, způsobuje bolest a různá trápení.

Pisatel epištoly Židům připomíná věřícím, „… aby odhodili všecku přítěž i hřích, který se jich tak snadno přichytí, a vytrvali v běhu, jak je jim uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede jejich víru od počátku až do cíle.“ (Žd 12,1-2a) „Ještě jste se až do krve nevzepřeli v boji proti hříchu,“ dotvrzuje autor listu závažnost tématu (Žd 12,4 ČSP).

Novozákonním ekvivalentem pro starozákonní slovo „pohlédnout, vzhlédnout“ je „věřit“ (srov. 4M 21,9 a J 3,15-16). Tato slova mají stejný význam. Kdo věří v Ježíše, nebude odsouzen. Prošel ze smrti do života. Víra je pak mostem nad propastí, po kterém se dostaneme do bezpečí.

Motivace k modlitbám

V tomto konkrétním incidentu spatřuji ještě užitečnou lekci týkající se modlitby. Pokud existuje správná modlitba, pak existuje i modlitba nesprávná. Můžeme se vůbec modlit špatně nebo nesprávně? Ano, můžeme. Často máme nesprávné pohnutky, modlíme se sobecky, nechápeme souvislosti, ale Bůh ve své prozřetelnosti může vyslýchat i tyto modlitby. Osobně jsem přesvědčen o tom, že Bůh naslouchá každé modlitbě, i když je teologicky špatně formulována a vyjádřena. Přesto buď Bohu chvála, že nenaslouchá pouhým slovům, ale hledí především do našich srdcí.

Na druhou stranu skutečnost, že naše mysl je omezená, není uspokojivým důvodem pro to, abychom odmítli to, co nám Bůh již zjevil a v čem nás chce posunout dál. Vzpomeňme si na prosbu Ježíšových učedníků, aby je naučil správné modlitbě (L 11,1). Proto věřím, že Bůh naslouchá a rozumí každé myšlence, každému lkání, a to i v případech, kdy člověk nemá sílu, ztrácí trpělivost, upadá do beznaděje, malomyslnosti a na cestě ustává. „Tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy.“ (Ř 8,26 ČSP)

Z úvodního textu nicméně jasně vyplývá – lid se modlil nesprávně. Nešlo jim o opravdovou změnu. Jejich modlitba nevykazovala znaky upřímnosti, lidé nečinili pokání a nemodlili se: „Pane, pomoz nám zbavit se našich zlých a hříšných postojů, které nevyvyšují a nectí tvé jméno.“ Přišli k Mojžíšovi s naléhavou prosbou: „Mojžíši, modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Aby mohli dál pokračovat ve svých starých šlépějích, ve svých hříších, stížnostech a vzpouře. Lid raději žádal odstranění hadů, než aby změnil svůj postoj. Jejich prvořadým zájmem nebyla změna, ale úleva od hadů.

Vladimír Rafaj

Charakter Božího služebníka

Bible charakterizuje Davida jako muže „podle Božího srdce“ (1Sa 13,14). Jeho kvality a povahové rysy se projevily jak v mládí, tak v pozdějším věku. Davidův charakter se pozvolna vyvíjel, formovaly se jeho postoje, názory a vztahy k lidem, ale především vztah k Bohu. Většinu svého života musel odolávat Saulovým útokům a hrozbám. Když se však doslechne o smrti krále Saula, je hluboce zarmoucen. Bible hovoří, že „David nad Saulem a nad jeho synem Jónatanem zpíval žalozpěv“ (2Sa 1,17). David pláče nad ztrátou muže, který byl Božím pomazaným služebníkem (1Sa 10,1). Truchlí nad Saulem, který byl zmocněn Duchem Božím k velkým činům.

I přesto, že je žalozpěv kulturní záležitostí běžně praktikovanou v orientálních zemích, Davidův postoj byl projevem, v němž se odráží jeho velkorysost a neobyčejný charakter. Pořád si je vědom toho, že Saul byl dobrým válečníkem a Bohem vyvoleným králem. Nyní, když je Saul a jeho synové po smrti, David složil píseň, která je vyjádřením jeho vnitřního postoje. Nebyl to ale ledajaký zpěv. Byl to žalozpěv nad nepřítelem, který ho po celá léta systematicky pronásledoval. David se ocitl v pozici lovné zvěře, která neměla úniku. Teď se však karta obrátila. Mohl se Saulově rodině pomstit. Přesto David nevyřkl ani slovo hořkosti, nenávisti nebo škodolibé odplaty. Místo toho David v tomto truchlozpěvu chválí Saula a uznává jeho kvality, zejména pak odvahu a sílu.

David se stává prototypem prorocky slíbeného Mesiáše, jenž svým jednáním již zde ve starozákonní době naplňuje novozákonní představu o Kristu. Jsou to pravdy týkající se zaslíbení o příchodu Krále všech králů a Pána všech pánů. O několik století později Ježíš v kázání na hoře povýšil Zákon - daný skrze Mojžíše - na zákon lásky a odpuštění. Ukázal tím na neměnnost a věčnou platnost zákona.

Jak jsme na tom my? Je Davidův postoj k nepřátelům odpovědí na současnou potřebu církve? Zavazuje nás to k něčemu? V čem jsou skryté naše rezervy? Nestačí jen teoreticky přijímat pravdu Písma, nestačí ani citové vzplanutí. Nestačí jen evangelium zvěstovat, nestačí jen biblické principy vyznávat, nestačí být pouhými moralisty. Pokud nás Davidův příběh oslovuje, a pokud jsme obviňováni Duchem svatým, učiňme kroky vedoucí k nápravě. Čím jsme blíž ke Kristu, tím jsme blíž i k lidem.

Vladimír Rafaj