Bible hovoří, že
všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré. Pokud je Bůh Stvořitelem všech věcí a také
člověka, pak nic není náhodou. Člověk (a to bez výjimky) má zcela jistě místo
v Božích plánech a záměrech. Je totiž vrcholem stvoření.
Již
z dětství si pamatuji, že rodiče mě vždy vedli k úctě vůči slabším, starším,
zdravotně postiženým, menšinám, etnickým skupinám a ke všem lidem bez rozdílu
barvy pleti. Romskou otázkou se v dnešní době zabývá kde kdo. Při řešení
této problematiky přicházejí na pomoc se svou troškou do mlýna politikové,
státní instituce, nevládní organizace, romská sdružení nebo i Evropská unie
prostřednictvím různých směrnic, rozvojových, operačních a sociálních programů,
ale trvalá změna v postavení romských komunit napříč zeměmi je
v nedohlednu. Avšak otázka, nad kterou se často zamýšlím, zní: „Kdo to
změní? Kdo dokáže vyřešit tuto neutěšenou a v mnoha směrech tak obtížnou
situaci? Je vůbec v lidských schopnostech a možnostech dosáhnout alespoň
minimálních výsledků?“ Ano, každá snaha je vítaná, jen škoda, že pomoc přichází
převážně zvenčí.
Proto se opět
ptám: „Dokáže snad církev čelit silám, jež popírají křesťanské hodnoty,
zabíjejí život a zotročují lidi? Jaké je biblické poslání církve v kontextu
současné doby? Jaká je její misijní strategie pro dnešní svět? Je poselství
evangelia relevantní a věrohodnou záležitostí? Je efektivním nástrojem, který
přispívá k pozitivním změnám a ke stabilitě globalizovaného prostředí? Je
církev schopna vypořádat se s generační, etnickou, kulturní, ekonomickou,
politickou a náboženskou situací? Dokáže nabídnout alternativu? Může být církev
řešením? Může být církev tím chybějícím článkem v řetězu, mostem, který
propojí a zfunkční mnohdy vyostřené soužití mezi lidmi? Může být církev tím
katalyzátorem ve společnosti, který zmírní napětí a vzájemné vztahy uvede do harmoničtějšího
stavu?“
Ano, může! Pevně
věřím, že živá, otevřená a Duchem svatým zmocněná církev je tou chybějící
ingrediencí, která dodá životu chuť nebe. Přesněji řečeno, nikoliv církev, ale
Ježíš prostřednictvím svého viditelného těla má zásadní vliv na každého člověka
za podmínky, že člověk chce slyšet jeho Slovo a chce mu plně důvěřovat. Největším
činem lásky Boží je zástupná oběť Syna za lidská provinění (2K 5,19-21). Pro
mnohé je ale těžké přiznat si, že jsou hříšníky nejen ve svých skutcích, ale i
ve své podstatě. Ještě těžší je to pro Romy, ještě těžší je pro ně uvěřit, že
potřebují Ježíše, aby je vysvobodil z prokletí hříchu. I když jsou Romové jiní
než většinová společnost, Bůh má i pro ně připravené hojné požehnání, které se již
nyní projevuje v růstu zcela jedinečných křesťanských sborů a proměněných
životů jednotlivců, rodin i celých komunit. Ježíš proměňuje nitro člověka, což
je zásadní rozdíl v přístupu, jenž uplatňuje svět a moderní lékařská věda.
Církev je zde na zemi prodlouženou rukou svého Spasitele.
Tak neváhejme a
vstupme do mezery mezi Bohem a člověkem (Ez 22,30). Buďme Bohu vděčni, že nás sám
Pán žně k tomuto úkolu vyzval a povolal jako své dělníky (Mt 9,36-38), že i
my můžeme vykonat pro romské (nebo i jiné) příslušníky to, co je nejdůležitější.
Vysvětlit jim, co Pán Bůh pro ně v osobě Syna udělal. Kristus během své
pozemské služby nikdy nezapomněl pečovat o slabé, chudé a bezbranné. Stal se
pomocníkem, zastáncem, rádcem, těšitelem a obhájcem všech těch, kteří žili na
okraji společnosti. Nikdy nezapomněl, že přišel proto, aby přinesl dobrou
zprávu o spáse všem. To je přesně to, co činil! Od křesťanů se očekává totéž. Z hlediska
křesťanské služby je důležitou kvalitou věřícího člověka citlivost na potřeby
okolního prostředí. Novozákonní výraz pro „činění dobra“ se vztahuje
k našemu modernímu pojetí sociální práce (Ř 12,13; 2K 9,13). Také
v oblasti sociální služby je církev vybavena dary. Tyto dary jsou
charakteristické tím, že jsou primárně orientovány na lidi, jsou přístupné
každému a v konečném důsledku přispívají k oslavě Božího jména, k celkové
harmonii těla Kristova a k jeho budování (1K 12,7)). Jsou to dary milosti,
milosrdenství, sdílení, dávání, povzbuzování, správcovství a různé praktické
pomoci (Ř 12,3-21; 15,26). Církev má za úkol poskytovat takové podmínky,
v nichž se mohou věřící duchovně i sociálně vyvíjet. Sociální služba je
jistou formou poslání členů církve, je nutnou a nedílnou součástí živé
struktury (tj. kněžství všech věřících - tudíž rozdělení na kleriky a laiky je
zavádějící a nebiblické učení, jde o tzv. profesionalismus). Je to právě Duch
svatý, jenž disponuje veškerými dary, přičemž církvi umožňuje zvládat obtíže
plynoucí z naplňování Velkého pověření, vytváří časoprostor pro službu a
aktualizuje příležitosti, možnosti i potenciál věřících. Konání dobrých skutků je průvodním znakem opravdového
pokání (Ef 2,10). Blaze člověku, který se zajímá o chudé, slabé, opuštěné a
utlačované. V takovém konání nachází Bůh zalíbení (Mt 5,3-12; L 6,20-26; Žd
13,15-16).
Přijměme tuto naléhavou
výzvu a modleme se dnes mnohem intenzivněji o to, aby Bůh seslal zvláště na
tyto lidi své světlo, pravdu a přízeň (Ž 43,2). Pokud má mít i jejich víra
opodstatnění, musí být pevně ukotvena v osobě Božího Syna. Nic není naší zásluhou,
nýbrž zásluhou beránka Božího, který dobrovolně podstoupil trest, byl vydán na
smrt, aby „každý, kdo v něho uvěří,
měl život věčný …“ (J 3,15-17).
Vladimír Rafaj
Žádné komentáře:
Okomentovat