Prvořadost evangelizace

„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19)

„Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci i králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví. Ale dříve musí být evangelium kázáno všem národům. Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mk 13,9-13)

Co o tomto tématu napsat? Napsat něco, co má vypovídací hodnotu. Zda již nebylo v minulosti vše podstatné a důležité řečeno? Zda je vůbec možné najít něco nového, něco, co ještě nebylo probádáno, objeveno? Ano, na jedné straně je potřeba jistých dovedností, abychom mohli evangelizaci provádět s plnou vážností, láskou a bez rozdílu ke všem lidem, ale zároveň na straně druhé je nutné církev vyučovat biblickým pravdám v souladu s principy Písma. Vždyť evangelizace je součástí Božího plánu a základem pro každého opravdově věřícího křesťana. Evangelizace náleží k vlastnímu bytí církve. Je to dovednost, kterou se křesťané potřebují učit vždy znovu a znovu.

Evangelizace a Boží svrchovanost

Obecné návody se lehce poslouchají, ale již hůře aplikují. Přesto věřím, že každý z nás má alespoň minimum praktických zkušeností s evangelizační prací, kdy jsme někomu vydali svědectví (ať už neohroženě a nebojácně, anebo s chvějícím se hlasem) o své víře v Krista slovem i skutkem.  I když jsou osobní zkušenosti žádoucí, ba dokonce nezbytné, není možné, abychom Boha omezovali prizmatem svých vlastních zkušeností.

Proč? Protože není v našich silách, schopnostech a možnostech v plnosti porozumět Božím cestám a myšlenkám. Jeho cesty a myšlenky jsou nevyzpytatelné. Bůh je Bohem právě proto, že je nad naše pochopení. Boží myšlenky jsou hluboké a nevyčerpatelné, ale taktéž i prosté a uchopitelné (Iz 55,8-11; Jr 29,11). Na jeho cestách ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 35,8). Tím se chce říct, že rozdíl je v přístupu člověka vůči Bohu a jeho Slovu. Lidské vlastnosti a hodnoty mohou být příčinou velmi často se opakujících nezdarů při zvěstování evangelia. Pýcha, neupřímnost, lhostejnost, nevěra či jiné neřesti jsou překážkou v jakémkoliv vztahu, nevyjímaje ani vztah s Bohem.

Jsme v roli učedníků, kteří se na cestě za svým Mistrem učí nejen naslouchat Pánovu hlasu, ale i prakticky činit jeho vůli (Jk 1,22). Pokud by tomu tak nebylo, pak po určitém čase nám nevyhnutně hrozí odklon od Božích cest a jeho záměrů. V konečném důsledku jsou způsoby hledání a nacházení smyslu života, trvalých hodnot a jistot snahou o dosažení vnitřního spočinutí, jež člověk jakožto stvořená bytost vybavená duchovní dimenzí potřebuje ve svém časném životě reflektovat. Francouzský vědec, teolog a náboženský filozof Blaise Pascal řekl, že v každém lidském nitru je propast, kterou může vyplnit jen Bůh. Tudíž největším tajemstvím života je to, když se člověk pokoří a přijme Boží vůli.

Podstata a potřeba evangelizace

Pro věřící je výsadou i požehnáním svědčit o naději, kterou v sobě nosí (viz 1Pt 3,15-16a). Je pravdou, že v některých situacích je obtížné evangelium žít a hlásat, ale přesto jsou křesťané posláni věrně vydávat svědectví o tom, co se jim stalo (srov. Mt 9,1-10; J 20,21; Sk 1,8; 1J 1,1).

Lidé jsou denně zahlcováni množstvím informací a všechno se relativizuje. Člověk je neustále ukolébáván pocitem falešného klidu a bezpečí, až se topí tak pomalu, že ani neví, co se s ním a kolem něj děje. To je důvod, proč naše svědectví v pluralistické společnosti zahrnuje také účast na dialogu s lidmi jiného vyznání či kultury. Často však s tímto fenoménem neumíme správně naložit. A právě do této problematické sféry výpověď o Kristu patří. Svět, v němž žijeme, se neustále dotváří a prochází rychlými změnami. Stále více se do popředí dostávají projevy rasismu, nenávisti, agrese a násilí vůči příslušníkům menšin, sociálně slabým, zdravotně postiženým a proti těm, kteří se nemohou účinně bránit. Což je zrovna voda na mlýn pro dnešní církev.

Evangelizace a první křesťané

Z čeho můžeme vycházet a na co se máme skutečně zaměřit? O jaké paradigma by mělo jít?   Odpověď nacházíme již v první církvi v knize Skutků. Apoštol Pavel se svým týmem usilovně a cílevědomě pracoval na rozšíření evangelijní zvěsti i do těch nejzazších končin tehdejšího světa. Cítil nejen povolání, ale přímo nutnost kázat evangelium, neboť láska Kristova ho k tomuto vznešenému cíli zavazovala (2K 5,14). Cítil závazek podělit se s tím, co vlastnil, s evangeliem. V listě do Říma napsal, že je dlužníkem těm, kteří ještě neslyšeli zvěst evangelia (1,14). Láska Kristova nás činí odpovědnými.

Pavel byl obhájcem křesťanského učení proti jakýmkoliv herezím. Byl zvyklý učit v synagogách a argumentovat se saduceji, což byli tehdejší liberálové, kteří nevěřili na duchy, anděly nebo vzkříšení těla. Na druhé straně farizeové v Pavlově době byli považováni za strážce židovského náboženství, kteří přísně dodržovali tradice a veškerá pravidla judaismu. Církev ale rostla i přes nekompromisní odpor náboženských vůdců, pronásledování, protivenství, útoky ze všech stran, snahy falešných učitelů odvrátit mladou církev od pravdy evangelia. Evangelista Lukáš popisuje církev jako jednolitý celek, živý organismus, který neustále tvoří, modlí se, evangelizuje a vzdělává. Byli to lidé souvislého vlivu (doslova tlaku), jenž vyústil v nádherný úspěch Božího království zde na zemi. Když evangelizovali, církev se rozrůstala. Sbory se upevňovaly ve víře a početně rostly. „Slovo Boží se šířilo a počet věřících v Jeruzalémě velmi rostl“ (Sk 6,7). „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 2,47). Kdo přidával zachráněné? Byl to Ježíš, Pán žně. Co pak ale dělala církev? Církev se modlila, evangelizovala a vyučovala nově obrácené cestám Božím. Jinými slovy: První křesťané byli tam, kde byli lidé. Měli „tah na branku“ a nebáli se riskovat. Evangelium zvěstovali agresivně, jelikož znali jeho nesmírnou cenu (Sk 8,4; 11,19-21; 1Te 1,7-10). Neváhali a nic nenechali náhodě. Znovu a znovu vynakládali veškeré evangelizační úsilí, nevzdávali se, byli neodbytní a motivovaní jít za lidmi i tu pověstnou „druhou míli“. Zdobila je vášeň a nasazení pro ztracené. Církev pečovala o chudé, nemocné a potřebné lidi. Dělali vše nad rámec toho, co se po nich chtělo. Přirozeně se míchali se zástupy ať už v chrámě, na chrámovém nádvoří nebo na náměstích a ulicích, kde slovem nebo skutkem tlumočili spásnou zvěst o zmrtvýchvstalém Kristu.   

Raní křesťané nezahřívali své židle na shromážděních. Evangelizace nebyla pro ně jenom divácká záležitost, kdy si člověk na bohoslužbách hoví. Když křesťan nic nemusí říct, není aktivní, nikdy se v ničem nemusí angažovat, tak to je začátek konce. Pro novozákonní církev byla evangelizace a misie efektivním nástrojem vedoucím k probuzení mnoha pohanských národů, které se svým bezbožným způsobem života ocitly na okraji propasti, beznaděje a zoufalství.

Evangelizace jako styl života

Jednou někdo řekl: „Jestliže nebudeme zachraňovat jiné, přijde čas, že bude potřebné zachraňovat nás.“ Bůh nás totiž nepovolal pouze k věrnosti, ale i k plodnosti (J 15,8). Pokud nekážeme evangelium, schováváme před pacientem lék.

Pán Ježíš věděl, proč přišel na tuto zemi. Jeho mise byla jasná. Proto zvláště v závěrečných slovech, kdy se loučí se svými věrnými (srov. Mt 28,18-20; Mk 16,15-20; L 24,46-49; J 14,27; Sk 1,8), hovoří o potřebě a důležitosti celosvětové evangelizace: „Ale dříve [než se to všechno stane] musí být evangelium kázáno všem národům.“ (Mk 9,10) Tím jim velice zřetelně klade na srdce evangelizaci, jež bude jejich nejdůležitějším úkolem, dokud se nevrátí. Proto jakékoliv kalkulace a spekulace ohledně Kristova druhého příchodu jsou bezpředmětné v případě, že se evangelizace stane prioritou.

Co od nás jakožto své církve dnes Ježíš očekává? Co Bohu způsobuje největší radost? Naše pohodlí, pocit bezpečí, když se máme dobře, jsme šťastni a tleskáme, nebo když s ním spolupracujeme a podílíme se na největší záchranné akci všech dob? Duch svatý totiž pracuje s perspektivou věčnosti. Dovedeme si představit lidi, kteří evangelizují, svědčí a žijí pro Boha? Dovedeme si představit kostely, chrámy, modlitebny, náměstí, sportovní haly a stadiony plné lidí, kteří mají hlad po pravdě? Jsme otevřeni pro nové vanutí Ducha svatého, který vane, kam sám chce, cestami, které žádný člověk nemůže ovládat (viz J 3,8)? Evangelizace má být v tomto smyslu extrovertní a živá záležitost.

V hlavě se mi vybavuje ilustrace, kterou jsem jako kluk ve svém sboru mnohokrát slyšel. Jistý učitel v nedělní škole hovořil dětem o prvních učednících Pána Ježíše. Zmínil Ondřeje a Šimona, Jakuba a Jana, jak je Ježíš pozval, aby se stali rybáři lidí. V domnění, že si zapamatovali tento příběh, zeptal se dětí: „A kdo chytá lidi dnes?“ Jeden malý chlapec pohotově vykřikl: „Policajti!“ Učitel ho rychle upozornil, jaký je rozdíl mezi policajty a „rybáři lidí“. Policajti chytají lidi, kteří se dopustili špatných činů a přivedou je před soudce. Avšak křesťané, kteří svědčí lidem, je přivedou před Spasitele, aby jim odpustil hříchy.

Vždy potřebujeme pamatovat na Ježíšovo vítězství nad hříchem, smrtí, světem a satanem. Povstaňme tedy ze svých slabostí! V evangelizačním a misijním úsilí nepolevujme, vytrvejme až do konce! Vítězství spočívá v oběti Pána Ježíše a v moci Ducha svatého. 

Vladimír Rafaj

Chvála a uctívání

Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,21-24)

Jakým způsobem bychom měli Boha správně chválit a uctívat? Jak vypadá biblické uctívání? Jaký prostor by měly mít chvály v shromážděních? Jaké vlastnosti by měl mít člověk, který uctívá? Z čeho máme vycházet, když hovoříme o uctívání v Duchu a v pravdě? Nad těmito otázkami se zamýšlí každý opravdově smýšlející křesťan. Pro znovuzrozeného člověka, jenž Bibli plně věří, nepostačí odpověď typu: „Vždyť my to takto děláme už mnoho let. Vždyť tak to dělali naši otcové a praotcové, tak to budeme dělat i my.“ Ano, lidé potřebují tradice, jsou příjemné, vytvářejí určitý pocit jistoty a usnadňují život. Tradice, zvyky, rituály a obřady se mohou pro mnohé stát hodnotami, které poskytují ochranu a bezpečí, aniž by se člověk musel vážněji zamyslet nad jejich opodstatněním.  Byť tradice může být dobrá a nápomocná věc, nemusí být vždy správná. I sebelepší praxe se může pozvolna stát plytkou, prázdnou, ba dokonce mrtvou a nic nevypovídající ceremonií.

Uctívání je pro křesťana životním stylem, který má být na Boží slávu. Naše chápání uctívání by mělo vycházet ze života a učení Pána Ježíše. Evangelisté Matouš a Lukáš shodně zaznamenávají modlitbu Učitele, ve které je řečeno: V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo“ (Mt 11,25; L 10,21).

Zmíněný verš nám umožňuje jedinečným způsobem nahlédnout do Ježíšova vnitřního světa. Vidíme ho totiž přímo ve chvíli, kdy chválí a uctívá Otce. Tato skutečnost je pro nás praktickou pomocí zejména z toho důvodu, že zde vidíme, jak přistupoval ke svému Otci. Vidíme zde Pána Ježíše jako náš dokonalý vzor - vzor pro uctívání Boha. Vidíme v něm smysl svého života, smysl své existence. Uctívat Boha a radovat se z jeho přítomnosti je nejvyšším cílem veškerého Božího stvoření. A co víc, v Ježíši vidíme věčného Syna Božího, který uctívá Boha Otce. Právě pro tento moment je Ježíšova zkušenost tak nadčasová, tak vzácná. Je to pohled do věčného bytí trojjediného Boha, kdy Syn uctívá Boha Otce v Duchu svatém.

Opravdové uctívání znamená mít podíl na životě s Bohem, majíce tak přístup k Otci skrze oběť Syna v Duchu. Proto nám tento a podobné verše Písma pomáhají v otázce chval a uctívání. Pro ilustraci daného tématu podívejme se na jednotlivé části Ježíšovy modlitby.

Ježíš chválil a uctíval Boha v Duchu svatém a svobodě

„V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém …“ Správné uctívání není možné bez Ducha svatého, bez toho, aby nás Duch svatý podnítil a uschopnil zevnitř. Uctívání Boha není pouze vnější obřad nebo liturgie, ale je to pohyb zevnitř ven - něco, co děláme směrem k Bohu, abychom se k němu přiblížili, něco, co vychází ze srdce věřícího a ze společenství věřících. Proto nás Duch svatý vnitřně neustále ladí, očišťuje a osvobozuje. Chválíme Toho, kterého osobně poznáme (J 4,22). Derek Prince hovoří o tom, že „uctívání není forma duchovní zábavy - při uctívání se nezaměřujeme na sebe nebo na naše prožitky, ale na Boha“.

Ježíš ženě u studny řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (J 4,23). Jelikož Bůh je Duch, můžeme jej uctívat jen v Duchu a v pravdě. To je to, o čem apoštol Pavel hovoří věřícím: „Pravá obřízka jsme my, kteří sloužíme v Duchu Božím, chlubíme se v Kristu Ježíši a nespoléháme na sebe“ (Fp 3,3 ČSP).

Duch svatý tudíž nemůže být doplňkem, ale musí být nezbytnou součástí života těch, kteří se chtějí učit pravému uctívání a chválení Boha. My jsme schopni předstoupit před Boha, protože je to jeho milost, která nás našla a k němu přitáhla. Je to Bůh, jenž způsobil, že v den Letnic Duch svatý sestoupil na první učedníky v Jeruzalémě, kteří promluvili v nových jazycích a chválili Boha.

Dnes, pokud chceme prožít nové vylití Ducha svatého, musíme jít ve šlépějích samotného Krista i jeho následovníků. Hluboká proměna našich postojů a motivů ve vztahu k Bohu je žádoucí, jestliže ho toužíme svobodně uctívat.

Ježíš chválil a uctíval Boha s radostí a vděčností

Duch svatý k nám přichází, aby nás plnil radostí a vděčností. Plnost Ducha svatého v životě Božích dětí se nedá ničím zastavit. Je zajímavé, že mnozí pohlížejí na Ježíše jako na smutnou, skleslou a starostmi obtíženou osobu. Jistě, pravdou je, že Ježíš plakal, ale taktéž je pravdou i to, že se radoval. Ano, je neměnnou pravdou, že byl mužem bolesti a utrpení, který nesl tíhu hříchů celého lidstva (Iz 53), ale pokud by se Ježíš nikdy nezasmál, jak by se pak mohl radovat, těšit a jásat? Evangelista Lukáš zaznamenává situaci, kdy se Ježíš rozveselil v Duchu svatém (L 10,21 NBK).

Daleko spíše než vidět Ježíše smutného a stísněného, měli bychom ho vidět jako toho, který se raduje. Další verš ve svatém Písmu, jenž líčí Ježíše plného radosti, uvádí pisatel listu Židům 1,9 citací ze Žalmu 47,8:  „Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.“  Tento verš nám prozrazuje, že Ježíš byl nejšťastnější, nejradostnější a nejvděčnější člověk, který kdy chodil po této zemi.

Chvála a vděčnost patří do života člověka, který je veden Duchem svatým a chodí v jeho moci. Jen s pomocí Ducha svatého dokážeme naplnit starozákonní výzvu: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“ (Ž 100,4-5). Nové chvály a radost z Boží přízně přináší Ježíš skrze Ducha svatého (L 1,16-47; Sk 2,47; 13,52).

Kdykoliv chválíme nebo uctíváme Boha, je to rozpomínka na jeho panství v našem životě a ve stvořeném světě. Uctívání vytváří prostor pro Boží království. Jen když Bůh mění naše pokroucené perspektivy, názory a úvahy, jen tehdy opět začínáme vidět věci v náležitých souvislostech a tak, jako ony ve skutečnosti jsou. Potřebujeme si uvědomit, že uctívání Boha nespočívá pouze v zpívání písní, nebo v jejich poslouchání - byť jsou to důležité věci a jsou součástí křesťanských shromáždění, neboť vedou do Boží blízkosti a podporují citlivost či soustředěnost na osobu a dílo trojjediného Boha Otce, Syna a Ducha svatého.

Ježíš chválil a uctíval Boha s důvěrou

Ježíš v některých svých modlitbách a vyučováních používá aramejské slovo Abba pro oslovení svého Otce (viz např. Mk 14,36). Je to důvěrné slovo, které užívají děti při rozhovoru se svým otcem. Tím je naznačen Ježíšův velice důvěrný vztah k Otci. Starozákonní způsob uctívání hovoří o jistém postupu a řádu při uctívání - byl definován jednotlivými fázemi přístupu k Bohu. Ten, kdo přicházel uctívat, musel nejprve vystoupit na vrch Sijón, projít vnější branou a poté vnitřní branou, ale jen jednou v roce mohl velekněz vstoupit až do středu svatyně svatých, kde přebýval a zpřítomňoval se sám Bůh.

Jak je to však s novozákonní církví při uctívání? Církev přichází k Otci skrze Syna a v Duchu svatém, a jen tehdy je schopna jej uctívat přímo, důvěrně a na úrovni osobního společenství - nehledě na místo, tradici a čas - čili v Duchu a v pravdě. Jenom prostřednictvím takové zkušenosti církev nalezne vlastní bezpečí a identitu a bude připravena sloužit svému Stvořiteli věrně až dokonce.

Ježíš chválil a uctíval Boha s opravdovostí a upřímně

Zde bych se chtěl zmínit o jedné zvláštnosti v Ježíšově postoji. Ježíš jedním dechem dovedl hovořit o Bohu jako Otci a zároveň jako o Pánu nebe a země, čímž spojuje dohromady to, co je podstatou poznání Boha. Tato skutečnost je obzvláště patrná v jeho slovech: „Velebím [chválím] tě, Otče, Pane nebes i země …“ (Mt 11,25; L 10,21).

Uctívání kenaanských božstev provázelo Boží lid ve Starém zákoně takřka během celé jejich dlouhé historie. Tento tzv. náboženský synkretismus byl kombinací různých okultních praktik a obřadů, které zahrnovaly uctívání telat, stavění oltářů, uctívání Baala na návrších nebo „sakrální“ prostituci. Národ ztratil mravní základ a cit pro to, co je Bohu milé. Modlářství a nedodržování Hospodinovy smlouvy za dnů Izajáše bylo velice rozšířeným a populárním fenoménem. Izraelský lid za rytiny, sošky a podobizny svých bůžků utrácel hodně peněz. Vyráběl je často ze vzácných materiálů, jako bylo zlato, stříbro či drahé kamení. Prorok ostře odsuzuje modloslužbu Izraele v jakékoliv formě a s lítostí ve svém nitru vystupuje proti těmto zavedeným zvyklostem: „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte? Řemeslník odleje modlu a zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Chudák, který na takovou oběť nemá, vybere dřevo, které netrouchniví, a vyhledá zručného řemeslníka, aby mu zhotovil modlu, jež by se neviklala“ (Iz 40,18-20). Izraelci uctívali cizí bohy a klaněli se výtvorům, které udělaly jejich ruce. „Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá“ (Ž 115,4-8).

Velký Bůh, který absolutně přesahuje stvořený svět, se nikdy nemůže stát loutkou v rukách člověka, ani nemůže být vyobrazený v podobě lidských produktů. Pokud by člověk přece jen tvrdil: „Tak toto je Bůh, takto vypadá!“ - byla by to z jeho strany troufalost a naprosté bláznovství. Izajášova reakce na zbloudilost vlastního národa nenechává na sebe dlouho čekat - je vyjádřena následujícími slovy o několik veršů později: „Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze“ (Iz 40,28).

Bůh touží, abychom ho chválili a uctívali v Duchu a v pravdě. Pro člověka je dokonce nepřirozené, aby se raději klaněl stvoření nežli Stvořiteli (srov. Ř 1,18-32). Chvála, jež se Bohu líbí, má vycházet z upřímného srdce. Bůh není součástí světa, ale jeho Původcem, přesahuje smyslové skutečnosti, je mimo nás, ale zároveň je ten, kdo je v nás, kdo zachraňuje, uzdravuje a s velikou láskou a něhou nás k sobě přitahuje.

Proč tomu tak je? Proto, aby se nám uctívání Boha nestalo formální záležitostí (pouze tradicí), nebo abychom ho nechválili ze špatných motivů, jakými jsou strach, pýcha, okázalost, pokrytectví, předsudky apod. Tentýž Bůh, kterého nazýváme Otcem, je taktéž Pánem nebe a země a jako takového jej poznávejme na všech svých cestách (Př 3,6). On zjevuje svá tajemství těm nejmenším, těm, kteří jsou chudí v duchu, neboť jim patří království nebeské (Mt 5,3). Uctívejme Hospodina v dětinské víře tak, jak si to zaslouží a přeje.

Vladimír Rafaj

Užití slova „tělo“ v chápání apoštola Pavla

Záměrem tohoto článku je detailněji představit několik základních způsobů použití výrazu tělo v Pavlově teologii.

Když Pavel, respektive Nový zákon hovoří o těle, užívá především řecké slovo sarx. V této souvislosti však nemluví o mase, svalech a kostech na fyzickém těle. Slovo sarx se vztahuje na hříšnou přirozenost, která člověka odvádí od Boha. Patří sem veškeré skutky, aktivity, postoje, motivace či pocity. Je to souhrn všeho, co charakterizuje naši starou a hříšnou přirozenost. Jsou to různé tendence a snahy, které odvádějí a vzdalují od Boha.

Chceme-li vyjádřit novozákonní představu těla, musím předeslat, že Pavel a další autoři Nového zákona vidí tělo vždy v jeho stavu před Bohem.

Obtížnost výkladu je dána jednak komplexností Pavlova užití slova, jednak etickým či morálním užitím slova. Ryrie vysvětluje tento fakt tímto způsobem: „Ačkoli tělo někdy označuje tkáň těla (L 24,39) nebo celou materiální stránku člověka (1K 15,39; Žd 5,7), používá-li se ho v souvislosti s imateriální stránkou člověka, označuje jeho náchylnost ke hříchu a k protivení se Bohu (Ř 7,18; 1K 3,3; 2K 1,12; Ga 5,17; Ko 2,18; 2Pt 2,10; 1J 2,16). Tato náchylnost je společná věřícím i nevěřícím.“[1]

I přesto, že jak lidé, tak i zvířata mají tělo, Pavel činí mezi nimi rozdíl (viz 1K 15,39). V tomto případě je tělo (sarx) viděno jako fyzická podstata, ze které jsou lidé utvořeni. Tudíž sarx může znamenat přirozeného člověka v jeho pozemském původu (Ř 1,3; Ga 1,16). Tělo je v tomto ohledu člověkův kontakt s vnějším světem, což je chápáno jednak jako prostředek k udržování vztahů, jednak jako prostředek k zachování spojení s realitou. Elwell poukazuje na to, že slovo sarx může být taktéž použito, aby tlumočilo myšlenku fyzické substance, kterou člověk zdědí geneticky od svých rodičů a která ho sjednocuje s jedinci stejného druhu (Ř 4,1; 9,3).[2] Výraz sarx je taktéž použit k definování lidstva jako takového. Tato myšlenka se příliš neliší od těch výše uvedených, ale dívá se na tělo, jak Elwell pozoruje, z pohledu lidstva raději než na prostředek, ve kterém člověk přebývá.[3]

V epištole Koloským 2,23 Pavel vede jasnou dělicí čáru mezi slovy  sarx a sóma.[4] Apoštol používá slovo sóma, když říká, že mnoho koloských věřících různými způsoby trýznili a tvrdě káznili svá těla (neboli sóma). Pak ale dále v tomtéž verši píše, že takové úmyslné utrpení nemá žádný vliv na kontrolu hříšné přirozenosti těla (neboli sarx). Pavel říká, že „sebeponižování nebo tělesné umrtvování nic neznamenají pro ovládání vášní“.

V Bibli je člověk popsán jako živá bytost ve fyzickém těle, když ale tělo opustí přirozenou, tj. tělesnou formu existence, nabývá pouze duchovní (Fp 1,24). Když Pavel přirovnává naše tělo ke stanu, říká, že „bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama“ (2K 5,1). Podstata stvoření nebude zničena, jelikož to, co pomíjí je jeho „časná forma“, upřesňuje Ireneus.[5] Když se tedy někdo stal křesťanem, je „v Kristu nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové“ (2K 5,17; Zj 21,5; 2Pt 3,13; srov. Iz 66,22). Všimněme si, že v těchto textech není použito řecké slovo neos (to, co je nové v čase), ale kainos (to, co je nové způsobem bytí).

Neříká snad Pavel, když přirovnává naše tělo ke stanu, že až se náš pozemský dům rozpadne, dostaneme od Boha nový v nebesích? Sarx obecně stojí v protikladu vůči Bohu. V Pavlově teologii je tělo často opakem ducha (řec. pneuma), což platí pouze v souvislosti s křesťanskou myšlenkou o člověku (Ga 5,17). Guthrie píše: „Ve vztahu k přirozenému člověku sarx neoznačuje pouze tělesnost na rozdíl od holistického pojetí osobnosti člověka v jeho odcizeném stavu od Boha.“[6]

Užití slova sarx v Pavlových epištolách má dvojí aspekt ve vztahu k hříchu. Ve svém druhém dopisu Korintským 10,3 Pavel analogicky odvozuje zřetelný rozdíl mezi výrazy „chodit v těle“ a „bojovat podle těla“. Tělo je vždy sférou křesťanské aktivity, ale není už dominantní předlohou pro jeho skutky. Podobné užití těla nacházíme v epištole Římanům 8. Opět zde tělo není použito ve fyzické čili biologické formě. Spíše Brauch hovoří, že duchovní užití slova tělo umožňuje Pavlovi říct, že někdy v minulosti byl čas, kdy „jsme žili v těle“, s plným vědomím, že křesťané pokračují být fyzickými bytostmi.[7] Nejvíce důležitý rys ohledně užití tohoto slova je skutečnost, že tělesnost je dávána do kontrastu s duchem. Tělesná přirozenost je hříšná a bez pomoci Ducha svatého nemůže uspokojit Boha.  Pavel je opatrný říct, že křesťan není ovládan tělem. Nicméně věřící není v těle (tj. nežije ze své síly), ale v Duchu (tj. žije z moci Ducha), pokud v něm přebývá Duch Boží (Ř 8,9), protože on ukřižoval tělo s jeho vášněmi a sklony (Ga 5,24).

V epištole Římanům 7,5-25 je slovo tělo užito několikrát v souvislosti s vládou či nadvládou hříchu a smrti. Když Pavel v několika svých dopisech hovoří „o bytí v těle“, nemá na mysli naši tělesnou přirozenost jako takovou (tělesné vášně a touhy), ale způsob života, který člověk žije bez Boha a bez jeho autority. Věřícím do Efezu Pavel píše o vzkříšení z mrtvých ze žádostí a sklonů těla. Tato stať pak pokračuje v definování žádostí jako „žádostí těla a mysli“ (Ef 2,1-3). Na rozdíl od sarx je sóma (jak jsem uvedl, oba výrazy překládáme slovem tělo) schopno proměny. Tělo (neboli sóma) je totiž popsáno jako smrtelné - Bůh mu ale dává život skrze Ducha. Božím záměrem pro tělo (sóma) je být chrámem Ducha svatého (viz 1K 6,19).

Mezi tělem a Duchem probíhá neustálý boj. Základním dilematem je vztah mezi naším novým životem v Kristu - životem osvobozeným od hříchu - a naším aktuálním každodenním žitím, kde je ve skutečnosti hřích vždycky přítomný. Zatímco u křesťana trvá zápas mezi Duchem a tělem, Pavel zná cestu, která vede k vítězství. Pavel učí, že Boží dílo je dokončeno v Kristu a je-li přijímáno vírou, vede nás k obnovenému stavu nebo vztahu s Bohem. Ježíš se nejen narodil z Ducha, ale i žil v moci Ducha (viz Mt 1,18; 4,1-11; L 1,26-31; 4,1-14). Nikdy se nedopustil hříchu. Měl skutečné lidské tělo a pokušení vnímal podobně jako my, ale lišil se tím, že nikdy nezhřešil. Znovuzrozený člověk si může být naprosto jist vedením Duchem svatým. Apoštol Pavel mluví o tom, že „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Ř 8,14). Vést zde znamená „vést a řídit“, ale toto vedení neznamená, že nám budou zjevovány dosud neznámé Boží pokyny, ale spíše že naše vůle bude podřízena vůli Boží. Jelikož znakem této obnovy je křest, je proto možné vnímat křest ve vztahových pojmech (Ř 6). Křesťan je skrze křest ztotožněn se smrtí Krista v jeho vítězství nad trestem a mocí hříchu. Nový život, jak připomíná Pavel, se stává realitou a stejně tak i možností. Bonar v této souvislosti hovoří, že Bůh vnímá vnitřní konflikt věřícího člověka jako nevyhnutelný proces kázně, jako vývoj kontrastu mezi světlem a temnotou, jako ukázku způsobu, kterým je Bůh oslaven skrze slabosti svatých a skrze jejich zápas s mocí zla.[8]

Křesťan je osvobozen z pout těla („lidská přirozenost“ - ČEP), ačkoli tělo je proti Duchu, pokoušejíc se věřícímu zabránit ve svobodném jednání. „Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu, neboť stojí navzájem proti sobě, abyste nečinili to, co byste chtěli“ (Ga 5,17 ČSP). „Jde tu o naprostý protiklad, jelikož touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim“ (Ga 5,17 ČEP). Chodit Duchem není touha těla (sarx), protože křesťané již „… nejsou dlužníky tělu, aby museli žít podle těla“ (Ř 8,12); jsou ale oživeni skrze Ducha jako dědicové Boží, aby byli oslaveni spolu s Kristem.

To je ten pravý důvod pro to, abychom sloužili Pánu v novotě Ducha a s radostí.

 Vladimír Rafaj 

---

[1] Ryrie, Charles. C. Základy teologie. Třinec: Biblos, 1994, s. 227.

[2] Elwell, W. A. The Zondervan Pictorial Encyclopedia of the Bible. Vol. 2. Grand Rapids: Zondervan Publishing House, 1975, s. 548.

[3] Tamtéž, s. 549.                                                                                         

[4] Slovo sarx je v Novém zákoně použito víc než 100krát. Podobně je to i se slovem sóma.

[5] Ireneus z Lyonu. Adversus haereses. [Proti bludným naukám] V, 36, 1 (PG 7, 1221 B-C).

[6] Guthrie, Donald. New Testament Theology. Leicester: Inter-Varsity Press, 1981, s. 172.

[7] Brauch, Manfred T. Hard sayings of Paul. Illinois: Inter-Varsity Press, 1989, s. 45.

[8] Bonar, Horatius. God's Way of Holiness. Chicago: Moody Press, 1970, s. 93.

Ježíš Kristus - největší dar všech dob

Dnešní doba je plná napětí. Životní tempo je tak hektické, že vše krásné kolem nás jednoduše přehlížíme. Lidé Boha nahrazují penězi, bohatstvím a luxusem. Současnost je kromě jiného charakteristická i tím, že otevírá celou řadu aktuálních společenských témat, jež jsou zajímavá a podnětná, ale na která se obtížně hledá jednoznačná odpověď. Názorová pluralita je nepochybně výrazem zásadních posunů, jimiž si naše společnost v posledních letech prošla. To není výtka, jen pouhé konstatování. Skutečnosti, jakými jsou stres, deprese, strach ze stáří a smrti, osamělost, nemoci, bolest, psychická zranění či utrpení různého druhu více či méně zasahují každého člověka. Je to něco, čemu se nedá vyhnout, co nelze zastavit, před čím se nejde ukrýt.

Neblahý vliv prázdnoty v lidských srdcích se rutinním způsobem promítá do všedních, často i triviálních činností. Na člověka jsou kladeny mnohé požadavky, stále vyšší nároky, denně je prověřována odolnost jeho psychiky, čelí mnoha výzvám a mnoha závažným rozhodnutím. Všude potřebuje odvést maximální výkon, který je na hranici možného. Častokrát pořádně neví kudy kam. Starosti z něj vysávají energii, nedovolují mu nadechnout se, racionálně myslet. Jsou jako přívalové vlny, které se v pravidelných intervalech valí přes palubu života. Ano, žijeme ve světě plném neklidných lidí, obtížných situací, uspěchaného života, duchovní bídy, kdy zapomínáme na samotnou podstatu naší víry - Ježíše Krista.

Kdo jsme a co máme v Kristu
Přesto do této neutěšené situace zaznívá Boží slovo, jež nám chce být kotvou naděje uprostřed rozbouřeného moře. Co způsobil Ježíšův příchod na tuto zemi?  Co všechno jsme jeho smrtí a slavným vzkříšením získali? Podívejme se do Bible, jaké bohatství, povzbuzení, bezpečí, pomoc a opora se v ní ukrývá. Skrze Krista jsme získali pokoj a smíření s Bohem (Ř 5,1.10). Skrze Krista můžeme přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou (Ef 3,12; Žd 4,16). Skrze Krista máme podíl na věčném životě (J 3,16). Skrze Krista jsme se stali Božími dětmi (J 1,12). Skrze něj jsme přijali svědectví a dary Ducha svatého (Ř 8,16; 1K 12,4-11). Skrze Krista jsme poznali jediného pravého Boha (J 17,3). Skrze Krista jsme zachráněni z říše tmy, jsme přeneseni do Božího království (Ko 1,13). Skrze Krista je nám odpuštěno (Ko 1,14), jsme spaseni milostí skrze víru (Ef 2,8). Skrze víru v Krista jsme ztotožněni s ním v jeho smrti a v jeho vzkříšení (Ř 6). Skrze Krista jsme vstali do nového života (J 1,13; 3,1-8; Tt 3,5). Skrze Krista jsme se stali spravedlivými a svatými (1K 1,30). Skrze Krista jsme vítězové, proto nás od lásky Kristovy nikdo a nic neodloučí (Ř 8, 33-39). On nás zachránil, v něm jsme novým stvořením (2K 5,17). On nás vede, posiluje, vyrovnává stezky. Už více nežijeme v zlých a sobeckých žádostech hříšné povahy, nejsme už děti hněvu (Ef 2,3). Skrze Krista patříme Bohu, jelikož jsme se stali součástí jeho přirozenosti (1Pt 2,9; 2Pt 1,4).

Zde na zemi jsme Kristovými vyslanci, povoláni ke svědectví o tom, co v našem životě Ježíš koná, jak nám pomáhá překonávat starosti života, naší rodiny, našeho společenství, do kterého patříme. Lidé touží - někdy vskrytu, někdy otevřeně - po tom, co máme v Kristu, co nám Bůh dává, ale nevědí, jak to získat. Chtějí prožít něco zásadního, něco z toho, co nám každý den dává Zachránce světa. Ale nejen to! V této souvislosti se nabízejí slova apoštola Pavla, která nás vedou k úžasu nad Božími východisky:  „Jak by nám Ten, který neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, nedaroval s ním také všechny věci?“ (Ř 8,32 NBK). Ježíš byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Ř 4,25). On za nás podstoupil trest za hřích. Ať se snažíme sebevíc, nedokážeme plně docenit význam intenzity a hloubky Boží lásky vůči nám. Kristus je dar, který lidskými slovy nelze vystihnout (2K 9,15). V něm a skrze něj byly založeny věky (Žd 11,3). Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všechno stvořeno (Ř 11,36). Kristus je všechno, i my jsme skrze něj (1K 8,6). On předchází všechno, všechno v něm spočívá (Ko 1,17). Spolu s Kristem, skrze něj a v něm je nám vše darováno k zbožnému a počestnému životu (1Tm 2,2). Bez něj jsou i ty netřpytivější věci světa pouze ozdůbky, jež ve světle věčnosti chřadnou a pomíjí. 

Pohled zaměřený na Ježíše
Každý se potřebuje méně zabývat vlastními názory na sebe sama a více stát o to, jak nás vidí Bůh. Vyhneme se tak zbytečným přešlapům, nepříjemnostem a komplikacím. V Kristu je každý „novým člověkem … stvořený podle Boha v spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4,24). Pokud se na sebe budeme dívat tímto pohledem, ovlivní to způsob našeho chození s Bohem. Osobně jsem přesvědčen, že všechno, co v naší službě postrádá Boží život, je mrtvým skutkem. Smutným příkladem této anomálie je sbor v Sardách, který měl jméno, žil, ale ve skutečnosti byl mrtvý (Zj 3,1-2).

Klíč k pochopení nebeského povolání spočívá v upřeném a pozorném pohledu na Ježíše. Potřebujeme se učit vidět věci tak, jak je vidí Bůh sám. Neexistuje jiná alternativa, jiná možnost než pohled, který je zaměřen výlučně na Ježíše. „Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu“ (Žd 12,2 B21). Proto záleží na tom, jak žijeme. Záleží na nás, zdali se ztotožníme s vyznáním Božího služebníka: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času nejsou srovnatelná s tou slávou, která se má zjevit na nás“ (Ř 8,18 NBK). Je to o mnoho víc než nejnovější model auta, pěkný dům, skvělé zaměstnání, nejprestižnější škola. Je to něco o mnoho víc. Vážíme si to? Toužíme po tom?

Neusnout na vavřínech
Apoštol Pavel připomíná filipským věřícím, aby „s bázní a chvěním uváděli ve skutek své spasení“ (Fp 2,12). Aby každý den znovu a znovu činili nové rozhodnutí žít naplno pro Vykupitele. Každý den si připomínejme a ve svých srdcích a myslích náležitě aktualizujme význam pravosti evangelia, tj. Krista a jeho dílo. V Ježíšově vítězství tkví i naše vítězství. Přesto ale důležitou odpovědností věřícího člověka zůstává - hlídat si svou duchovní kondici. Z tohoto pohledu křesťan nesmí usnout na vavřínech, poněvadž vztah s Bohem vyžaduje neustálou péči. Pavel byl pevně rozhodnut (akt vůle), že nechce znát nic než Krista Ježíše, a to Krista ukřižovaného (1K 2,2). Apoštol Petr hovoří, že člověk může být natolik slepý nebo krátkozraký, že zapomene na někdejší odpuštění hříchů (2Pt 1,9). Ano, pokud se neoblékneme do duchovní zbroji, pokud nebudeme hořet, pokud lampy nebudou plné oleje, je zde reální hrozba, že zapomeneme, aniž bychom chtěli. Může se velice snadno stát, že zapomeneme na to, co pro nás Ježíš na Golgotě učinil. Avšak aby tomu tak nebylo, nesmíme se ani v nejmenším podobat těm, kterým Pavel píše, aby je varoval před kázáním jiného evangelia, příklonem k falešným naukám a před znevažováním duchovních principů (Ga 1,8; 3,1). Ať se lehkovážnost a polovičatost v otázkách víry nestanou živnou půdou pro ateismus.

Pohleďme opět na Ježíše a uvědomme si, že pohled na Božího beránka nás naplní existenční nadějí, která je pevnější než jakékoliv pozemské jistoty.

Modlitba

Pane, musíme vyznat, že jsou chvíle, kdy se z našeho života vytrácíš.

Dej nám proto sílu k věrnému následování.

Společně, ale i jednotlivě vyznáváme, že neexistuje lepšího 
a koncentrovanějšího pohledu než ten na Tebe, Pane a Spasiteli.

Pomoz nám otevírat denně své srdce, aby naše slova i přesvědčivé činy ukazovaly na Boží svatost.

 Vladimír Rafaj

Nehemjášova modlitba

„Když jsem slyšel ta slova, usedl jsem a plakal …“ (Nehemjáš 1,4)

Nehemjáš byl mužem víry, moudrosti, odvahy, rozhodnosti a vytrvalosti. Rovněž byl mužem modlitby a odhodlání, schopný motivovat pro práci i jiné. Byl příkladem zbožného charakteru a vůdcovství. V těžkých dobách lidé u něj hledali pomoc a vedení.

V tomto ohledu je pro nás skvělým vzorem křesťanského služebníka, který ještě předtím, než vůbec začne cokoliv dělat, posadí se (tj. uvědomí si problém) a celé dny pláče (tj. modlí se a postí). Neutěšená zpráva o soužení judského lidu ho rozrušila natolik, že se několik dní modlil a postil. Poté přišel ke králi s plánem nápravy.

Nehemjášova modlitba představuje jádro jeho přímluv (1,5-11) - skládá se ze tří důležitých částí:

V první části se Nehemjáš modlí v zastoupení svého lidu (vv. 5-7). To znamená, že se modlil jménem lidu a v jeho prospěch. Ztotožnil se s jeho utrpením. Vyznává hříchy a provinění svých předků. Prosí Boha smlouvy, aby se nad Izraelem slitoval. Dodržování smlouvy je zárukou Boží blízkosti a ochrany, její porušení přináší trest jak v životě národa, tak jednotlivce. Tento aspekt hlubokého náboženského vědomí je v modlitbě patrný. V jistém smyslu lze říci, že Nehemjáš je předobrazem Krista. Krista, který zástupně trpěl a který přišel, aby se přimlouval za svůj lid, ale i za hříšníky světa. "On nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. V jeho jménu bude naděje národů" (Mt 12,20-21). Ježíš chce v našich životech konat skutky Boží.

V druhé části, když se modlí, stojí na zaslíbeních Božího slova a odvolává se na jednu z Božích jedinečných vlastností - vševědoucnost. „Rozpomeň se prosím na slovo, které jsi přikázal svému služebníku Mojžíšovi ...“ (vv. 8-10). Tímto vyznáním jednoduše říká: „Hospodine, vždyť ty jsi jednou vyřkl slovo. Tvé slovo je pravda, které přece platí. Tvá věrnost, Bože, mě provází den co den, tvé milosrdenství je věčné. Ty jsi vše stvořil, tobě patří celá země. Všechny věci jsou pro tebe možné. Mnoho divů jsi už vykonal, můj Pane, ve tvých úmyslech s námi se ti nikdo nevyrovná. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v tebe, avšak zahanbeni budou činitelé nepravosti. Všichni králové země se ti jednou pokloní a vzdají ti chválu. Hospodine, za vše vděčím jen a jen tobě. Přidej mi prosím víru, znáš každý můj krok. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť každodenně skládám svou naději v tebe. Pospěš mi na pomoc. Spasení tvé očekávám, ó Bože. Chvála tobě, Vykupiteli a Králi můj.“

Poslední část modlitby (modlitbu chápeme jako rozhovor s Bohem) je do značné míry zaměřena na způsob hledání nejvhodnějšího řešení, jakým lze být za daných okolností co nejužitečnějším nástrojem v rukou Božích (v. 11). Tomuto cíli podřídil veškerou přípravu. V modlitbě prosí Boha o přízeň, vedení a úspěch při řešení vzniklé situace.

Nehemjáš byl v mnoha oblastech nadaným a schopným člověkem, přesto se snažil nic nepodcenit, ale spoléhal na svého Boha. Po celou dobu oddaně a věrně sloužil Pánu. Byl mužem činu a modlitby. Jeho intenzivní činnost vyvolala silnou opozici. Dílo se podařilo i navzdory posměchu a útlaku ze strany nepřátel. Nehemjášovi odpůrci ztroskotali ve všech snahách dílo zničit. Zdi Jeruzaléma byly postaveny a lid Boží byl zdárně a plně obnoven. Ani v cizí zemi neztratili národní identitu a sounáležitost - Bůh je zázračně zachovával. Ačkoli byly roky v zajetí plné nejrůznějších překážek a těžkostí, přinesly s sebou také mnoho pozitivního z hlediska budoucího vývoje (očištění od modlářství, posílení víry v Boha, návrat k Písmu, vznik zcela nového společenství Božího lidu, ryzí orientace na příchod slíbeného Mesiáše apod.). Živé svědectví o Bohu a velkých Božích činech bylo po mnoha letech v zajetí opět vydáno.

Bůh vykonal a chce vykonat pro svůj lid daleko víc, než si vůbec dokážeme představit, byť žijeme v období, jež často bývá označováno přívlastkem "postmoderní". Postavme se dnes do trhliny a svými modlitbami a praktickými skutky lásky, podobně jako Nehemjáš, zazděme mezeru, která celá desetiletí bujela pod nánosy skepse a sebelítosti, čímž jsme Boha omezovali v tom, co zaslíbil a co je schopen učinit. Bůh činí veliké věci - on to může snadno udělat znovu (Fp 1,6). Spolehněme se na Hospodina a držme se jeho cesty. Navraťme se do jeho vzácné přítomnosti. On nás povýší svým časem, abychom dědičně obdrželi zemi. Věříme mu?

Vladimír Rafaj

Skutky těla a ovoce Ducha aneb vítězství na dosah

Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.

Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. (Galatským 5,19-24)

Jak skutky těla, tak ovoce Ducha[1] zcela zásadním způsobem ovlivňují jednání člověka a jeho charakter. Křesťan je v neustálém zápase a jeho život se tak stává kolbištěm, kde se odehrává neutichající a nemilosrdný souboj, který způsobuje stará lidská přirozenost. Apoštol Pavel popisuje konflikt jako vnitřní zápas křesťana mezi tělem a Duchem. Dává zde do kontrastu snahu těla, které má tendenci úplně ovládnout člověka a odtáhnout ho od Boha, ale na straně druhé nabízí alternativu v podobě ovoce podle Ducha, které produkuje. Že tělo a Duch jsou v rozporu, je ve zmíněné stati ilustrováno protikladnými a naprosto odlišnými seznamy.

Tyto seznamy slouží věřícímu k vlastní kontrole (sebereflexi) a k určení nebo měření chování těch, kteří se považují za duchovní. Pokud něčí chování nevykazuje charakteristické rysy ze seznamu ovoce Ducha, pak to svědčí o dvou skutečnostech: buď není věřící anebo je věřící, který není veden Božím Duchem.  Stejné normy hodnocení platí pro místní sbor nebo celou církev.

Podívejme se teď blíže na skladbu prvního seznamu (vv.  19-21). Když Pavel hovoří, že skutky těla jsou zřejmé („zjevné“ NBK), tím nemyslí, že jsou všechny spáchané veřejně, kde mohou být viděny. Některé jsou, některé nejsou. Místo toho to znamená, že je zřejmé všem, že takové činy pocházejí z hříšné a staré lidské přirozenosti. Zvláštností seznamu je fakt, že neobsahuje jen takzvané tělesné hříchy, jelikož hříchy vyvěrají z každé části lidské podstaty. Pavel ve svém seznamu rozdělil hříchy do čtyř kategorií. Na prvním místě uvádí tři hříchy, které se týkají porušování sexuální morálky, další dva hříchy jsou z náboženské oblasti, poté následuje osm hříchů z oblasti  chování se ve vztahu k jinému člověku, tj. takzvané sociální hříchy, a nakonec jsou zde dva hříchy typické pro pohanskou společnost – opilství a nestřídmost.

Pavel začíná první skupinou a v ní vyjmenovává tři sexuální hříchy. Samozřejmě, že věcně je jejich rozsah či sféra poněkud komplexnější a širší. Ekumenická Bible překládá slova cizoložství a smilstvo jedním společným slovem, což je „necudnost“ (řec. porneia). Tímto souhrnným slovem jsou označeny všechny nemorální vztahy. Pavel začíná hříchem, který patřil mezi nejfrekventovanější a nejrozšířenější hříchy v římském a řeckém světě. Jakýkoliv sexuální vztah mimo vztah manželský, nebo jakýkoliv jiný, přirozený Bohem určený vztah ať už jde o homosexuální či lesbický vztah, je hříšný.

Dalším skutkem těla v Pavlově seznamu je nečistota (řec. akatharsia). V původním smyslu slova znamenala fyzickou nečistotu, špínu, ale později se vyvinul její etický podtext, který odkazoval na osobu, která byla morálně nečistá. Pavel používá výraz téměř výhradně ve smyslu morální nečistoty. Týká se těch, kdo žijí v nečistém sexuálním prostředí a atmosféře a dovolují, aby jejich mysl byla ovládána a infikována nečistými myšlenkami a vášněmi.

Bezuzdnost (řec. aselgeia) je definována jako „smyslnost a následování vášní a žádostí, které směřují k tomu, aby člověk neměl žádnou hanbu ani veřejný stud“. (str. 1922) Toto slovo líčí člověka, kterého sexuální chování je bez zábran, není drženo na uzdě, není potlačováno, regulováno, omezováno či umírňováno. Takoví lidé nehledí na to, co si kdo o nich myslí. V současnosti jsme svědky ohromného nárůstu a rozšíření projevů takového jednání nejen v západní společnosti, ale i v našich zeměpisných šířkách. Jsou to dveře dokořán otevřené pro nemravnost, nemorálnost a neukázněnost, kdy lidé zaujímají postoj: „Mně je jedno, co si o mně myslíš. Já mám svá sexuální práva stejně jako lidská práva bez ohledu na to, co si kdo o mně myslí.“

Druhou skupinou skutků těla jsou špatné neboli nesprávné duchovní zážitky a zkušenosti. Pavel pojmenovává dvě skutečnosti: První je modlářství (řec. eidólolatria) a vztahuje se na takový typ zbožnosti nebo bohoslužby, která je směrována k myšlence, principu, předmětu, osobě anebo na cokoli, co není Bůh. To v praxi znamená, že člověk může být modloslužebníkem a přitom nemusí mít nikdy ve svém domě nějakou sošku, kterou uctívá. Cokoli, co ovládá a řídí život člověka, může být pro něj modlou. Pokud je to cokoliv jiné než Bůh, Bible to nazývá jedním slovem - modlářství.

Další hřích v této skupině je čarodějnictví (řec. farmakeia). Tohle slovo pochází přímo z řeckého slova farmakeía, ze kterého máme slovo farmacie, lékárnictví. Ve starověku a středověku se slovo farmakeía používalo v souvislosti s procesem výroby a distribucí léků. Tyto léky (drogy) byly často brány či užívány ve spojení s myšlenkovým pozdvižením, mimosmyslovým vnímáním, transcendentním povznesením někoho do stadia nebo na úroveň nějakého duchovna. Tímto nesprávným a nelegálním způsobem se lidé snažili přimět svého ducha k napojení na boha nebo božství. Pavel zde jasně hovoří, že takový přístup není správný, nevede k Bohu a tudíž je z toho zlého.

Třetí základní skupinu skutků těla představují hříchy, které Pavel pojmenoval názvem Porušování bratrské lásky. Pavel jich tady jmenuje osm. Někdy mohou lidé velice rychle odsoudit sexuální hříchy, ale mají tendenci zapomínat na skutky, které narušují bratrskou lásku a soužití. Jakým způsobem nebo způsoby dovoluji nebo umožňuji narušovat bratrskou lásku? Většina slov nepotřebuje obsáhlé vysvětlení, přesto se zamysleme nad jednotlivými skutky těla.

Na prvním místě Pavel zmiňuje rozbroje (řec. echthrai), nepřátelství (ČSP, NBK, B21). Slovo rozbroje je prvním z několika slov, které se zde objevuje v množném tvaru (čísle) a naznačuje různé projevy nepřátelství jak mezi jednotlivci, etnickými skupinami, tak národy.

Na druhém místě jsou hádky (řec. eris); sváry (ČSP, NBK) – jsou to jednoduše zbytečné hádky a nesmyslné, absurdní a nikam nevedoucí argumentace. V zásadě jde o hádavého, haštěřivého, svárlivého ducha či postoj ke každému a ke všemu. Hádat se za každou cenu, vyvolávat napětí. Hádky jsou přirozeným výsledkem nenávisti jak ve světě, tak i v církvi. 

Dále jsou žárlivost (řec. zélos) a vášeň (řec. thymos). Žárlivost a záchvaty vzteku můžou naznačovat dobré i špatné vlastnosti. Existuje zbožné nadšení, ale stejně tak i spravedlivý hněv. Žárlivý člověk je člověk, který se snaží být jedničkou za každou cenu a který má „pocit závisti k úspěchu druhého“. (str. 1922) Vášeň znamená, že člověk má výbušný, útočný, agresivní hněv, který drží „ve své dlani a na někoho ho hodí“. Jako by měl ve své ruce výbušninu, dynamit.

V pořadí další hřích je podlost (řec. eritheiai). Jsou to sobecké ambice, rivalita, stranictví. Je to člověk, který v sobě nemá vypěstovaný koncept služby jiným. Takový člověk se řídí krédem: „Co můžou jiní udělat pro mě.“

Rozpory (řec. dichostasia) a rozkoly (řec. haireseis)[2] - jsou to problémy postoje. Je to člověk, který raději působí rozdělení nežli smíření a sjednocování. Když má takový člověk před sebou možnost rozhodnout se – zdali smířit nebo rozdělit - vybere si rozdělení. Jednoduše to znamená mít sektářského, negativního ducha, který se obrátí vůči komukoli, kdo není v jeho týmu. Takový člověk říká: „Jelikož nejsi se mnou, jsi proti mně. Jelikož nejsi v mé skupině, nemůžeš se nám rovnat, a proto nejsi pro nás dost dobrý.“

Závěrečný hřích v této skupině je závist (řec. fthonoi). Původně je to velice silné slovo a znamená mít postoj, kdy nejenom že já sám nechci, nepřeju si, ale ani nedovoluji mít jinému člověku to, co již má. To je závist, sobeckost, nepřejícnost. Závist má úzkou spojitost se žárlivostí. Je těžké poznat rozdíl mezi závistí a žárlivostí s výjimkou, že závist je vždy špatná, na rozdíl žárlivosti, která může být i dobrá.

Do poslední skupiny skutků těla patří opilství a nestřídmost. Opilství (řec. methai) byl velice rozšířený neduh ve starověkých společnostech, podobně jako je tomu dnes. Nejnovější statistiky hovoří, že Češi

jsou na prvním místě s největší spotřebou piva na osobu (159,6 litrů) a na druhém místě v Evropě v pití alkoholu (10,2 litrů). Je to smutné a nelichotivé zjištění, což mě vede k závěru: žijeme v alkoholické společnosti.

Další hřích je nestřídmost (řec. kómoi), hodování (NBK), hýření (ČSP), obžerství (B21) a souvisí především s opilstvím. Řecké slovo kómoi  vychází ze světa sportu, možná z atletických závodů, kde je vylíčen sportovec, který zvítězil v atletické soutěži a pozve své kamarády na párty, aby vítězství náležitě oslavil. Ale slovo se postupně degradovalo a získalo negativní náboj, kdy neznamenalo jenom „Pojďte, zabavme se, oslavme to,“ ale „Dělejme tady a teď cokoliv, co nám přijde na mysl“. V angličtině je použito slovo „orgie“. A dnes můžeme tohle slovo vztáhnout a použít na cokoliv, na jakoukoli skupinu, která žije bezbožně, nemorálně a zvrhle. Takže platí to o činnostech, které jsou praktikovány bez zábran, bez mantinelů, v tzv. bezbřehé svobodě, která však může, ale nemusí mít nic společné se sexuálními hříchy a s alkoholem. Písmo nám na mnoha místech obecně hovoří o nezdrženlivém, neumírněném, nevázaném způsobu života, který není ovládán v jakékoli oblasti života. Pavel hovoří, že takový člověk je vinen hříchem kómoi, tj. nestřídmostí neboli hýřením.

Jelikož jsem procházel těmito skutky těla, je na místě otázka: Kterým skutkem těla jsem nejvíce zranitelný? Který na mě nejvíce doléhá? Který hřích má na mě největší vliv, je takovým magnetem, který mě přitahuje, nebo co mě nejvíce zlobí?

V medicíně je nemoc, která se nazývá aneurysma, kdy je céva natolik slabá a je v nebezpečí, že může na některém místě prasknout. Aneurysma je vlastně výduť vystupující z cévy, která působí na stěnu cévy, která na nejtenčím a nejohroženějším místě praská. Aneurysma je vlastně časovanou bombou, která se do prasknutí prakticky vůbec neprojeví. A v tom je její záludnost, zrádnost. Jaké poučení z toho plyne? Mnohdy člověk žije dlouho, aniž by si uvědomoval, že má tuhle nemoc a žije v neustálém nebezpečí právě proto, že neví. Případné příznaky a varování bere na lehkou váhu. Až náhle člověk může zemřít. Jaká je prevence? Je potřeba jít k lékaři včas na vyšetření.

Věřím, že my nedovolíme žádnému duchovnímu aneurysmatu být v našem životě. Pokud jsou nějaké příznaky duchovní aneurysmy, která ohrožuje život, jednejme s nimi a přijďme k nebeskému Lékaři.

V historii měli lidé různé povědomí o hříchu a různou praxi o tom, jak jednat s tělem.

Prvním způsobem bylo jednoduše odmítnutí těla. V teologii existuje směr, který se nazývá perfekcionismus a který učí, že křesťan už vůbec nehřeší, poněvadž ze sebe vykořenil hříšnou podstatu. Nemusíme již mít starost o tělo, všechno je nové, staré pominulo. Nejsme přece ještě dokonalí. Kdo se odváží říct: Já už jsem dokonalý. „Dokonalost v biblickém pojetí není protějškem bezhříšnosti, ale nezralosti.“[3] Bible adresně řeší tuhle záležitost slovy apoštola Jana: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. A verš 9 a 10 říká: „Jestliže doznáváme své hříchy, on [Bůh] je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ (1J 1,8-10)

Další nesprávný přístup v argumentaci je, že hříšná přirozenost může být ospravedlněna vlastním úsilím. „Dnes jsem se snažil málo, příště to zkusím více, tvrději, přísněji.“ A příště člověk zjistí, že ani pak to nebylo ono, a tak bude usilovat více a ještě více dalších 10 let a nic.

Jiní argumentují dodržováním zákona. Problém s příkazy a zákazy je ten, že se člověku vždy povede něco neudělat. Člověk nebo jakékoliv společenské zřízení nedokáže přijít s takovými pravidly nebo zákony, které postihnou úplně všechno. Proto se v dějinách mnozí uchýlili do klášterů a na pustá místa. Jeden příklad za všechny: Ve 4. století žil jistý Šimon, byzantský asketa a poustevník, který prožil na vysokém sloupu 37 let svého života, ze kterého neslézal. Kázal přicházejícím poutníkům o tom, že tímto způsobem křižuje své tělo a tělesné sklony.

Někteří říkají, že křesťané nejsou vázáni zákonem, že si můžou dělat, cokoli chtějí. Vše je dovoleno. Vždyť Bůh nám to i tak odpustí. Jeho milost je větší než naše hříchy. Čím víc budeme hřešit, tím spíš nám bude odpuštěno, přece odpouštět je Boží řemeslo. A tak místo toho, aby byli lepšími křesťany, budou více hříšníky než křesťany. „Antinomismus je totiž opakem perfekcionismu a bývá ztotožňován s křesťanskou svobodou.“[4]

A jiní zas na boj s tělem předem rezignují. Říkají: „Nemá to cenu. Vždyť jsem to již zkoušel tolikrát.  Takového života či životního standardu nelze dosáhnout. Jsem bezmocný. Vzdávám se.“

Pokud ale nic z toho není správné, co tedy správné je? Jaká je biblická norma pro křesťana? Existuje nějaké řešení, nějaké východisko z této bezútěšné a patové situace? Pokud ano, co to je? Jak můžu vítězit nad svým tělem a tělesnými vášněmi, náladami, které mě opakovaně zotročují a vykořisťují. Může snad ovoce Ducha v mém životě způsobit změnu?

Bible nám slovy apoštola Pavla nabízí klíč. Za prvé, jednáme se starou přirozeností adekvátně skrze Krista? Zásadní otázkou je, zdali jsme dostatečně porozuměli a uvěřili tomu, co Ježíš udělal na kříži právě pro nás? Zdali prolil svou krev bezdůvodně, jen tak? Zdali nás svým zmrtvýchvstáním neuschopnil žít vítězně? Není snad dostatečnost a vítězství v smrti Kristově? Pavel říká: „Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“ (Ga 5,16)

Za druhé, učme se chodit v Duchu. Když se nebudeme učit chodit v Duchu, přirozeně vykonáme skutky těla a staneme se obětí. Ale žijme skrze moc vzkříšení, která vzkřísila Krista a která může vítězně působit v  našem životě. A výsledek? Ovoce Ducha bude akčním způsobem přítomno v nás.

Nemusíš být Billy Graham nebo Reinhard Bonke ve své kazatelské službě. Nemusíš mít ani veliká duchovní charismata. Ale když půjdeš do služby, můžeš být člověkem dobrým, trpělivým a laskavým. Jsou to právě ti lidé, kteří mají ovoce Ducha přítomné ve svých životech (J 15,16) a kteří řeknou: „Já budu raději jako Ježíš. Chci mu působit radost. Chci být podobný Ježíši. Chci být jako On.“

S Boží pomocí

Vladimír Rafaj

---

[1] Článek s názvem Skutky těla a ovoce Ducha je k nalezení ve Studijní bibli s výkladovými poznámkami, str. 1922-1923. Užitečné jsou zde i poznámky pod čarou.

[2] Další překladové varianty - roztržky (NBK, B21); sekty (ČSP, NBK, B21); rozdělení (ČSP).

[3] Ryrie, Charles C. Základy teologie. Třinec: Biblos, 1994, str. 267.

[4] Tamtéž, str. 267.

Biblické vzdělávání křesťanů

V pojednání o biblickém vzdělávání křesťanů se zamyslím nad úvodní myšlenkou ze Studijní bible: „Církev má zodpovědnost chránit apoštolské učení založené na Písmu a předávat je jiným bez kompromisu či porušení. To předpokládá nezbytnost biblického vyučování v církvi.“

Biblické vzdělávání křesťanů tvoří důležitou a trvalou součást duchovního i myšlenkového vývoje křesťanů, který přispívá k jejich všestrannému rozvoji a růstu, k lepšímu poznání a k naplňování poslání, které je obsaženo v Ježíšově příkazu. Ježíš řekl: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28,19-20)

V Ježíšově mandátu je patrná naléhavost a neodkladnost - stejně tak jako je pro církev důležité „jít“, je zároveň důležité i „učit“. Souběžně se zakládáním nových sborů a získáváním lidí evangeliem (ať už formou osobní evangelizace nebo masových evangelizačních tažení) je nutno zasažené vyučovat v celé moudrosti Boží. Úlohou církve, zvláště pak pastýřů a učitelů, je učit, dohlížet, milovat a pečovat o jim svěřené lidi. Bůh dal do Církve služebnosti se speciálním úkolem, aby pomáhali jeho lidu objevovat pravdy Písma a správně je aplikovali ve svých životech. Vyučovat a vzdělávat věřící Božím slovem je zvláštní čest a výsada (2Tm 4,17), ale i velká zodpovědnost církve (Jk 3,1).

Všichni křesťané musí být schopni studovat Bibli pro svůj vlastní duchovní užitek a růst, jako i pro růst těch, kteří jsou v jejich duchovní péči. Bůh dal každému věřícímu Ducha svatého, aby byl jeho největším Učitelem a Rádcem. Nikdy nesmíme zapomenout na důležitost naší závislosti na Božím Duchu, aby nás mohl učit a dával nám sílu vnímat a poslouchat to, čemu se učíme. Biblické vzdělávání není možné bez Ducha svatého (1K 2,11-14; Ž 119,18). Stejně tak není možné systematické studium bez sebekázně, vytrvalosti a disciplíny. Je třeba zdůraznit, že Duch nevyučuje bez snahy a aktivního zapojení člověka (2Tm 2,15; Ž 119,97-99).

Křesťané jsou mnohdy náchylní upadnout do extrémů. Argumentací, kterou věřící často prosazují a obhajují, je názor, že teoretické vzdělávání je v rozporu s Duchem, který křesťana naplní v pravou chvíli správným slovem, a tudíž není nutné věnovat čas řádnému studiu. Avšak toto dilema jakkoliv ožehavé ve světle Písma nemusí být pravdivé.

Na tento zdánlivý nesoulad či vážnou námitku se pokusím odpovědět. Jsem přesvědčen o tom, že biblické vzdělávání nemá být rozmarem nebo výsadou některých studijně nebo intelektuálně založených lidí, ale má být jedním ze základních, či dokonce bytostných rysů každého věřícího člověka. Je to jeho DNA. Avšak biblické vzdělávání i přesto, že je nabízené v požadované kvalitě a rozsahu ze strany vedoucích sborů, nemůže a ani nedokáže nahradit vzdělávání osobní. Je totiž obzvláště důležité, aby každý sám objevoval Boží pravdu prostřednictvím biblického studia. Duch svatý nás učí, ale Bůh očekává, že při studiu jeho Slova budeme využívat všechny možnosti a prostředky, které nám k dispozici dal. Nikdy bychom neměli volit mezi usilovným studiem a závislostí na Duchu svatém, jelikož obojí je stejně důležité! Tyto pozice se v žádném případě navzájem nevylučují, ale jsou to dvě strany téže mince.

Naším cílem by mělo být přesné porozumění toho, co Bůh chce, abychom věděli a dělali. Pochopení souvislostí neboli kontextu je jedním z nejhodnotnějších nástrojů při studování Bible. Hlavní odpovědností každého věřícího člověka je vyjádřit Boží poselství způsoby, které jsou mu blízké - například pomocí vlastního intelektu, slovní zásoby, stylu, temperamentu, kultury a různých dovedností. Když studujeme Boží Slovo, hledáme to, co jím Bůh zamýšlel, to jest jeho doslovný význam. Chceme správně interpretovat Slovo a rozumět poselství, které nám Bůh jeho prostřednictvím chce sdělit. Studiem Bible by mělo být určení toho, co chce Bůh říct a jakým způsobem tohoto cíle dosáhnout. Je však důležité si uvědomit, že tak, jako v každé velké literatuře, i bibličtí pisatelé často používali symbolické a metaforické vyjádření, aby sdělili pravdu. Rozlišovali mezi různými formami žánrů a ke každé části přistupovali podle druhu a stylu literatury, které byly v textu použity.

Například Pastorální epištoly nám mimo jiné nabízejí cenný pohled do vztahu mezi apoštolem Pavlem a Timoteem a Titem - jeho mladšími spolupracovníky na díle Božím. Je zde uplatněn důsledný a pečlivý přístup apoštola coby zkušeného zakladatele mnoha sborů, učitele a pastýře, který svým osobním příkladem ovlivnil jejich budoucí vývoj v charakteru, ve víře i v učení. „Než přijdu, pilně čti, napomínej, uč “ a „... buď pozorný na sebe i na učení, buď v tom vytrvalý-…“ (1Tm 4,13-16). Na jiném místě Pavel vybízí Timotea: „A co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.“ (2Tm 2,2) Titovi zas říká: „Tvé učení ať je nezkažené, důvěryhodné, ať je to zdravé a nepochybné slovo, aby protivník byl zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného.“ (Tt 2,7-8)

Jestliže má být biblické či teologické vzdělávání věřících efektivní a dostatečně hluboké, musí stát na třech pilířích, což jsou informace, dovednosti a hodnoty. Vnímám zde i jisté doktrinální standardy, které je nutné respektovat a zároveň mít na paměti při hledání jednotlivých složek. Především jde o biblické porozumění, které představuje budování těla Kristova v poznání Božího slova. „Ať ve vás bohatě přebývá Kristovo slovo ve vší moudrosti.“ (Ko 3,16a NBK) Pak o křesťanskou službu, která představuje úplné posvěcení se pro Boha a jejímž účelem je připravovat a uschopňovat členy pro službu a povzbuzovat vedoucí ke službě. A nakonec jde o osobní a duchovní zralost, která symbolizuje živý a vroucí vztah mezi člověkem a Bohem. Promítne se to potom do budování věřících v jejich duchovním chození, křesťanském charakteru a v křesťanské zkušenosti.

V naší církvi je výraznou vzdělávací institucí v oblasti poskytování zdravého biblického učení Vyšší odborná škola misijní a teologická v Kolíně, která již léta napomáhá studentům rozvíjet své povolání a obdarování pro práci v církvi nebo na misijním poli a zajišťuje celoživotní vzdělávání duchovních pracovníků církve. Biblická škola je Božím darem pro církev!

Žijeme ve velice zajímavé a zvláštní době. V době, kdy je v sekulární sféře kladen značný důraz na získání vědomostí a odborných znalostí. Postmoderní (či moderní, což je totéž) doba jde stále kupředu a s ní i možnosti vzdělávání. Jak by tedy mohla církev zůstat pozadu? „V hmotném světě Bůh působí skrze fyzikální vlastnosti a zákony, kterým často říkáme přírodní zákony. Ve světě intelektu Bůh působí skrze vlastnosti či schopnosti mysli - dal nám schopnost myslet, cítit a rozhodovat se. Při svém jednání s námi Bůh používá těchto vlastností.“

V této souvislosti se musíme zákonitě ptát: Jaký význam má v současnosti studium Bible a teologie? Do jaké míry dokáže oslovit jednotlivce a široké vrstvy lidí? A je vůbec potřeba? Jsme ještě schopni a ochotni čelit výzvám a rychlým změnám doby, které nás čekají? Mým osobním přáním je, aby se v naší církvi na všech úrovních života neustále zvyšovalo a zkvalitňovalo biblické i teologické povědomí, které bude mít mimo jiné přímý nebo zprostředkovaný dopad na společnost a zásadním způsobem ovlivní dění v tomto národě, a v konečném důsledku přinese tak dlouho očekávané a vytoužené probuzení. Bible se musí stát univerzální hodnotou. Je to výzva globální éry. Považuji proto za velice klíčové, aby důrazy letniční nauky, teologie a spirituality vycházely z neměnných biblických principů a východisek, které se kontinuálně osvědčují a potvrzují v praxi. Křesťan musí dozrávat ve svých teologických výpovědích a postojích. Jeho touhou by měla být schopnost zformulovat a vyjádřit křesťanský pohled (názor) založený na biblických pravdách. Biblické vzdělávání ale nemůže být pouze teoretickým cvičením, či mechanickým a bezmyšlenkovým procesem.

Usilujme proto o vyváženost, moudrost a sílu Ducha svatého, aby otevřel náš vnitřní zrak a dal nám vhled pro pravdu (L 24,31.45; Ef 1,17-19), kterou nám chce Bůh sdělit. S pomocí Ducha svatého je možné, aby křesťané rozuměli Slovu ve všech jeho souvislostech.

Vladimír Rafaj