Bible a její vliv

Člověka od nepaměti zajímají důležité otázky týkající se budoucnosti, života po smrti, mezilidských vztahů, rodinného a veřejného života či touhy po stabilitě ve světě. V jedné z nejstarších a nejobsáhlejších knih tyto odpovědi nacházíme. Tou knihou je Bible. I když Bibli psali různí pisatelé, nepsali vlastní slova. Psali o tom, jak je vedl a co jim řekl Duch svatý, kterým byli inspirováni. Bible přinášela a přináší život a naději lidem různého věku, kultur, náboženského vyznání, společenského postavení, vzdělání a povolání. Především ale Bible přináší zvěst o Bohu, který miluje ztraceného člověka natolik, že se jím v Ježíši Kristu stal. Ten nejzákladnější záměr Bible je změnit lidský život a nasměrovat ho na věci Božího království. Proto musí křesťanská zvěst a její interpretace vycházet z Bible samotné.

I dnes se totiž najdou skeptici, kteří zpochybňují spolehlivost, neomylnost, bezchybnost a pravdivost Bible. Prorok Izajáš však konstatuje: „Slovo našeho Boha zůstává na věky“ (Iz 40,8). Bůh skrze proroka sdělil svému lidu tato slova ne proto, že jej chtěl ztrestat, ale proto, že izraelský lid chtěl potěšit jako své děti. Nejsou to slova rozhněvaného Boha, ale milujícího nebeského Otce, kterými nabádá své služebníky k tlumočení svých úmyslů: „Potěšujte, potěšujte můj lid …“ (Iz 40,1-31). Tato slova jsou výrazem naděje, jsou povzbuzením pro ty, kteří tápou ve tmě a dělají si starosti, když ne vždy zcela rozumí Božímu vedení. Není divu, vždyť Boží cesty a myšlenky jsou nad lidské pochopení (Iz 55,8-11). Prostě nebe není země a země není nebe. Člověk sám neví, jak má spravovat svůj život, avšak Boží slovo přináší do jeho každodenních bojů světlo. Upřímně hledající člověk vždy nalezne v Bibli odpověď. Pravidla, jež jsou v celé Bibli obsažena, bezpečně vedou k životu, pokoji, radosti a k opravdovému štěstí (J 10,10). Bible se nám má stát průvodcem na cestě životem.

Podobnou zkušenost měl i apoštol Pavel. Ve své době získal nejvyšší možné vzdělání, které mu umožnilo stát se učitelem zákona a náboženským vůdcem, přesto mu scházelo jedno: osobní vztah s Ježíšem. Radikální změna nastala až po setkání se  vzkříšeným Kristem na cestě do Damašku, kdy jeho dosavadní vzdělání, rozumové znalosti starozákonních Písem a židovských tradic (náboženství) byly podrobeny zatěžkávací zkoušce. Zmíněná událost byla zásadním mezníkem v jeho životě. Byl to zlomový bod, který způsobil obrat v jeho postojích a jednání. Duchu svatému totiž šlo o to, aby ho duchovně i rozumově připravil pro neobyčejné dílo, kterým ho pověřil. Tím se jeho dosažené teoretické vzdělání dostalo do vzájemné rovnováhy s duchem Zákona (1K 2,1-5; 2K 3,6).

Cíl studia Písma spočívá především v pochopení biblických pravd, které následně vede k jejich uplatnění v životě jak jednotlivce, tak církve. Proto Pavel píše svému spolupracovníku Titovi povzbudivá slova popisující život věřícího člověka: „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého“ (Tt 3,3-5). Bible má schopnost změnit způsob života!

Studium Bible bych připodobnil k výstupu na vysokou horu nebo k sestupu na dno hluboké propasti. Nicméně ani tyto analogie nedokážou Boží podstatu plně vystihnout. Člověku není dáno, aby dokázal v dokonalé míře odhalit skutečnosti týkající se Boha a věčnosti. V časném životě totiž nikdy nedokážeme vystoupat na vrchol Boží moudrosti nebo prokopat se až na dno studnice Boží moudrosti. Proč? Protože lidská mysl je poznačena hříšností, tudíž je ve svém jádru neschopna přijmout tolik pravd najednou. I když je naše poznání částečné, nesmíme klesat na duchu, protože máme příslib, že až budeme s Ježíšem tváří v tvář, budeme mít poznání dokonalé (1K 13,9-12). V této souvislosti hovoříme o tzv. progresivním zjevení, neboli o toku postupných informací, kdy v Novém zákoně vidíme proroctví a zaslíbení jasněji než ve Starém zákoně. Toto vědomí nás nesmí vést k pochybnostem, ale k úžasu a pokoře nad velikostí Boží dobroty. „Všechno, co k pobožnému životu na této zemi potřebujeme, nám je z Boží milosti darováno“ (2Pt 1,3). Přes všechna omezení smíme Bohu a jeho slovu plně důvěřovat. Poznání Božího slova v nás vypůsobuje touhu znát Boha důvěrně a přináší schopnost sdílet toto poznání s jinými lidmi. K tomu, abychom to dokázali, jsou zapotřebí alespoň čtyři základní předpoklady.

1. Motivace. Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Motivaci člověk získává ve chvíli, kdy je přesvědčen, že to, čemu se věnuje, má nějakou praktickou hodnotu. Někdo jednou řekl: „Musíme chtít, abychom mohli.“ S jídlem totiž roste chuť. Obecně zde platí přímá úměra: čím víc Bibli studujeme, tím spíš máme potřebu se k ní vrátit.

2. Iniciativa. Pavel píše Timoteovi: „Neboť Bůh nám nedal ducha strachu, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy“ (2Tm 1,7). Strach dělá z lidí vězně, avšak poznání Bible je pozvedá. Mnohokrát nejsou podmínky ke čtení a studiu Bible zdaleka ideální. Přesto, jak můžeme i navzdory všem překážkám vytěžit ze studia Bible maximum? Důležité je nezaměřovat se na problémy, které většinou nemůžeme vyřešit, ale na to, co dělat lze.

3. Zacílení. Zacílení znamená, že se zaměříme na to, co je důležité. Již král Šalomoun říká: „Sleduj stopy svých nohou, všechny tvé cesty ať jsou pevné. Napravo ani nalevo se neuchyluj, odvrať od zlého svou nohu“ (Př 4,26-27). Když bude mít člověk konkrétní cíl, bude se na něj zaměřovat. Avšak jasný cíl nedefinuje pouze to, co dělá, ale i to, co nedělá. Proto je zde namístě uvažovat o svých možnostech, schopnostech a příležitostech. Když má člověk nějaký cíl, dá to jeho životu správný směr a smysl. Poznání Bible a souvisejících témat posiluje kvalitu života a pomáhá v růstu ve víře.

4. Pravidelnost. Pravidelnost má co do činění s organizací času a aktivit. To, jak člověk naloží s časem v danou chvíli, ovlivní jeho zítřek. Zorganizovat si věci nevyžaduje moc práce, ale přináší to velký užitek - víc času, méně stresu. Kromě modlitby je studium Bible pro křesťana nezbytnou nutností, chce-li růst. V dnešní době jsme všichni hodně zaměstnaní, ale čas si musíme rozvrhnout tak, abychom Písmu a modlitbám dávali přednost před jinými věcmi. V pravidelnosti je síla. Pokud bude člověk pravidelně studovat Bibli, objeví v ní Boží vůli pro život, víru a službu.

Prorok Jeremjáš vyznává: „Měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého“ (Jr 15,16). Podobné svědectví vydává i žalmista David: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Ž 119,105). Jan Amos Komenský doporučoval přečíst celou Bibli alespoň jednou během roku. Charles Hadden Spurgeon byl jedním z největších britských kazatelů, který řekl: „Když jsem Bibli četl po stýkrát, zjistil jsem, že je omnoho hezčí, než když jsem ji četl poprvé.“ Martin Luther se o Bibli vyjádřil tímto způsobem: „Bible není antická kniha, ani moderní, je věčná.“

Letos si připomínáme čtyřsté výročí vzniku Bible kralické. Její název je odvozen od vesnice Kralice na Moravě, původního sídla Jednoty bratrské, která překlad iniciovala. Překlad vycházel z rukopisů řeckých a hebrejsko-aramejských jazyků. První vydání vyšlo v šesti svazcích, tzv. „šestidílka“ (překlad Starého zákona vyšel v letech 1579, 1580, 1582, 1587, 1588 - pět dílů; překlad Nového zákona vyšel v letech 1593-94 - šestý díl, součástí byl i rozsáhlý teologicko-exegetický poznámkový aparát). Druhé jednosvazkové vydání vyšlo v roce 1596 a třetí vydání vyšlo v roce 1613 (poslední kralické vydání před událostmi na Bílé hoře).

Bible vždy hrála v lidské společnosti důležitou roli. Ve středověku byl přístup ke vzdělání z různých důvodů omezen, proto se v mnohých rodinách stala Bible slabikářem. Kvůli Bibli mnozí čelili krutému pronásledování a opozici, mnozí zaplatili svým životem, mnozí byli uvězněni v žalářích kvůli distribuci nebo vlastnění Bible či její části. Uvedu jeden příklad za všechny - císař Dioklecián podnikal zuřivé útoky na Bibli, protože zjistil, že tajemství bytí křesťanů je Bible. Avšak neoblomná víra nespočetných zástupů Kristových následovníků v Boží slovo způsobila, že dnes může mít Bibli bez potíží takřka každý, kdo po ní touží. Není pochyb o tom, že dnes je Bible nejčtenější knihou v celé historii lidstva, avšak její cena se rovnala i životu. Vážíme si toho?

Vladimír Rafaj

Kdo je můj bližní?

Žijeme ve společnosti, kde stále více lidí balancuje na hranici chudoby. Široká veřejnost je řadí do skupiny tzv. sociálně slabých občanů. Toto označení se netýká jen romského etnika, ale každého, kdo se z různých důvodů dostal do pasti sociálního vyloučení (bydlení, zdravotnictví, sociální služby apod.). Nicméně jedním z největších problémů těchto lidí v současnosti je vysoká nezaměstnanost někdy způsobená nejen nedostatečným stupněm vzdělání, ale i odmítnutím většinovou společností. 

Bible nám na mnoha místech jasně říká, abychom se zajímali o ty nejbídnější a nejchudší. Služba církve by měla být založena na Kristových slovech v Matoušově evangeliu, kde Pán Ježíš říká, že sloužíme jemu, když pečujeme o hladové, chudé, nahé a nemocné (25,35-40). Ježíš během své pozemské služby vždy pamatoval na slabé, chudé a bezbranné. Pečoval o ty, kteří se ocitli na okraji společnosti. Sám řekl: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28; Mk 10,45). Avšak vedle praktické pomoci nikdy nezapomněl, že přišel především proto, aby smířil hříšníky s Otcem a aby přinesl dobrou zprávu o spáse všem. To je přesně to, co Ježíš činil! Svým jednáním ukázal, jakým způsobem lze aktuálně a adresně řešit místní i globální problémy dnešní doby. 

Od křesťanů se očekává totéž. Úkol, před který je církev postavena, je běh na dlouhou trať. Je to celoživotní zápas o dosažení účinné změny související s biblickými hodnotami, jenž je konfrontován s hodnotami, které tvrdě prosazuje sekulární společnost. Je to celoživotní snaha, schopnost a vnitřní síla vyvěrající z živé víry v trojjediného Boha jít proti proudu, což ale často bývá ohrožováno a těžce zkoušeno negativními vlivy vnějšího prostředí jako i celkovou nestabilitou lidského systému. Z hlediska křesťanské služby je důležitou kvalitou církve citlivost na potřeby okolního světa. V Ježíšově službě, ale i službě prvních křesťanů je tento rozměr patrný. Všechno, co je činěno ve jménu Ježíše, označuje Bible jako plody, které nepomíjí (J 15,16). Jsem hluboce přesvědčen, že evangelium a sociální služba spolu velmi úzce souvisí. Bůh totiž pečuje o celého člověka, tedy o ducha, duši i tělo. 

Věřím, že podle svých možností, schopností a příležitostí bude církev i nadále zpřístupňovat zvěst evangelia a Boží milost, která přináší spásu všem lidem bez rozdílu (Tt 2,11-12). Stále ještě mnoho lidí čeká na doručení Božího slova, které má moc natrvalo změnit jejich úděl. Děje se to zcela obvykle ve shodě s praktickou, cílenou a konkrétní službou bližnímu svému.

Věřím, že se nám společně povede překonat všechny překážky a že budoucnost přinese vytoužené ovoce.

Vánoční poselství

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. (L 2,8-11)

Radostnou zprávu o narození Spasitele oznámil anděl Páně vyděšeným pastýřům v Betlémě. Skutečnost, že Bůh se stal člověkem a navázal s lidmi důvěrný vztah, naprosto přesahuje i ty nejodvážnější představy. Vánoce jsou bezpochyby časem radostného očekávání. Ptáme se ale, co nám přinesou? A je vůbec tato otázka legitimní a správná? Ano, je! Zdali nám Vánoce něco přinesou či nikoli, nezávisí pouze od zásahu Božího, ale i od toho, co do nich vložíme my, jak se na ně připravíme a co od nich očekáváme.

Již několik dní lze tento fenomén vidět i v obchodech a supermarketech. Čím víc se vánoční svátky blíží, tím víc se příprava znásobuje a shon se zvětšuje. Přichází čas, kdy si lidé budou dávat dárky. Z Vánoc se tak stane velkolepá oslava. Lidé budou mít k sobě blíž a bude tedy pravděpodobnější, že na krátkou chvíli budou schopni zapomenout na zklamání, vzájemné prohřešky, zášť, nevraživost a tomu podobné projevy. Avšak poté, když z domácností zmizí vánoční stromečky, svíčky a výzdoba, náhle přijde vystřízlivění - lidé se vrátí k běžným, ale hlavně starým a zažitým způsobům uvažování. Tak nějak to vypadá všude kolem nás pro ty, kteří nepoznali a doposud nepřijali radostnou zvěst o narození Spasitele, o kterém prorok Izajáš hovoří:  „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn …“

Pro věřícího člověka, v jehož srdci se Spasitel narodil, mají tyto svátky diametrálně odlišný charakter. Jsou totiž radostným připomenutím si Toho, kdo dal svého Syna jako smíření a vykoupení za ztracené a zcela bezradné člověčenství z otroctví hříchu. Bůh se stal v Kristu člověkem - a v tom je kouzlo Vánoc. Vánoce nejsou pouze koncentrací dobrého jídla, pití a dárků, ale jsou radostným očekáváním na Ten dar největší. Vždyť ve společenství Božího lidu mladí i staří, děti i dospělí, muži i ženy předstoupí v radostném plesání před Toho, který dal to nejlepší, nejmilejší a nejvzácnější. Je to dar takové hodnoty a takové intenzity, který nelze lidskými slovy dostatečně vyjádřit. Vánoce jsou radostným časem, ve kterém znovu a znovu přichází Ten, jenž už jednou přišel. Ve věřícím člověku, který přijal Bohem darovaného Syna, tento vzácný a jedinečný dar působí trvalou změnu a pomáhá mu žít život lásky, odpuštění a porozumění nejen během vánočních svátků, ale i během všedních a zcela obyčejných dní.

Vánoce jsou radostnou oslavou narození Krista. Ale jejich pravý smysl spočívá především v tom, že již v dítěti spatřujeme Ježíše jako Krále a Spasitele. Jestliže se Ježíš narodil v našem srdci, jsme nejšťastnější lidé na této planetě. Jestliže se Boží Syn narodil v našem nitru, vězme, že Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje je v nás a je s námi, nemusíme se ničeho bát, ani se strachovat. K této radostné oslavě Bůh zve všechny bez výjimky. A zejména ty, kdo si myslí, že Bůh o ně nestojí. Opravdové Vánoce může prožít každý, komu se Kristus v srdci skutečně narodil.

Dovolme tedy Ježíši, aby se s námi nanovo setkal a naplnil nás pravou a ničím nefalšovanou radostí.

Vladimír Rafaj

Dokáže církev nabídnout řešení?

Bible hovoří, že všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré. Pokud je Bůh Stvořitelem všech věcí a také člověka, pak nic není náhodou. Člověk (a to bez výjimky) má zcela jistě místo v Božích plánech a záměrech. Je totiž vrcholem stvoření.

Již z dětství si pamatuji, že rodiče mě vždy vedli k úctě vůči slabším, starším, zdravotně postiženým, menšinám, etnickým skupinám a ke všem lidem bez rozdílu barvy pleti. Romskou otázkou se v dnešní době zabývá kde kdo. Při řešení této problematiky přicházejí na pomoc se svou troškou do mlýna politikové, státní instituce, nevládní organizace, romská sdružení nebo i Evropská unie prostřednictvím různých směrnic, rozvojových, operačních a sociálních programů, ale trvalá změna v postavení romských komunit napříč zeměmi je v nedohlednu. Avšak otázka, nad kterou se často zamýšlím, zní: „Kdo to změní? Kdo dokáže vyřešit tuto neutěšenou a v mnoha směrech tak obtížnou situaci? Je vůbec v lidských schopnostech a možnostech dosáhnout alespoň minimálních výsledků?“ Ano, každá snaha je vítaná, jen škoda, že pomoc přichází převážně zvenčí.

Proto se opět ptám: „Dokáže snad církev čelit silám, jež popírají křesťanské hodnoty, zabíjejí život a zotročují lidi? Jaké je biblické poslání církve v kontextu současné doby? Jaká je její misijní strategie pro dnešní svět? Je poselství evangelia relevantní a věrohodnou záležitostí? Je efektivním nástrojem, který přispívá k pozitivním změnám a ke stabilitě globalizovaného prostředí? Je církev schopna vypořádat se s generační, etnickou, kulturní, ekonomickou, politickou a náboženskou situací? Dokáže nabídnout alternativu? Může být církev řešením? Může být církev tím chybějícím článkem v řetězu, mostem, který propojí a zfunkční mnohdy vyostřené soužití mezi lidmi? Může být církev tím katalyzátorem ve společnosti, který zmírní napětí a vzájemné vztahy uvede do harmoničtějšího stavu?“

Ano, může! Pevně věřím, že živá, otevřená a Duchem svatým zmocněná církev je tou chybějící ingrediencí, která dodá životu chuť nebe. Přesněji řečeno, nikoliv církev, ale Ježíš prostřednictvím svého viditelného těla má zásadní vliv na každého člověka za podmínky, že člověk chce slyšet jeho Slovo a chce mu plně důvěřovat. Největším činem lásky Boží je zástupná oběť Syna za lidská provinění (2K 5,19-21). Pro mnohé je ale těžké přiznat si, že jsou hříšníky nejen ve svých skutcích, ale i ve své podstatě. Ještě těžší je to pro Romy, ještě těžší je pro ně uvěřit, že potřebují Ježíše, aby je vysvobodil z prokletí hříchu. I když jsou Romové jiní než většinová společnost, Bůh má i pro ně připravené hojné požehnání, které se již nyní projevuje v růstu zcela jedinečných křesťanských sborů a proměněných životů jednotlivců, rodin i celých komunit. Ježíš proměňuje nitro člověka, což je zásadní rozdíl v přístupu, jenž uplatňuje svět a moderní lékařská věda. Církev je zde na zemi prodlouženou rukou svého Spasitele.

Tak neváhejme a vstupme do mezery mezi Bohem a člověkem (Ez 22,30). Buďme Bohu vděčni, že nás sám Pán žně k tomuto úkolu vyzval a povolal jako své dělníky (Mt 9,36-38), že i my můžeme vykonat pro romské (nebo i jiné) příslušníky to, co je nejdůležitější. Vysvětlit jim, co Pán Bůh pro ně v osobě Syna udělal. Kristus během své pozemské služby nikdy nezapomněl pečovat o slabé, chudé a bezbranné. Stal se pomocníkem, zastáncem, rádcem, těšitelem a obhájcem všech těch, kteří žili na okraji společnosti. Nikdy nezapomněl, že přišel proto, aby přinesl dobrou zprávu o spáse všem. To je přesně to, co činil! Od křesťanů se očekává totéž. Z hlediska křesťanské služby je důležitou kvalitou věřícího člověka citlivost na potřeby okolního prostředí. Novozákonní výraz pro „činění dobra“ se vztahuje k našemu modernímu pojetí sociální práce (Ř 12,13; 2K 9,13). Také v oblasti sociální služby je církev vybavena dary. Tyto dary jsou charakteristické tím, že jsou primárně orientovány na lidi, jsou přístupné každému a v konečném důsledku přispívají k oslavě Božího jména, k celkové harmonii těla Kristova a k jeho budování (1K 12,7)). Jsou to dary milosti, milosrdenství, sdílení, dávání, povzbuzování, správcovství a různé praktické pomoci (Ř 12,3-21; 15,26). Církev má za úkol poskytovat takové podmínky, v nichž se mohou věřící duchovně i sociálně vyvíjet. Sociální služba je jistou formou poslání členů církve, je nutnou a nedílnou součástí živé struktury (tj. kněžství všech věřících - tudíž rozdělení na kleriky a laiky je zavádějící a nebiblické učení, jde o tzv. profesionalismus). Je to právě Duch svatý, jenž disponuje veškerými dary, přičemž církvi umožňuje zvládat obtíže plynoucí z naplňování Velkého pověření, vytváří časoprostor pro službu a aktualizuje příležitosti, možnosti i potenciál věřících.  Konání dobrých skutků je průvodním znakem opravdového pokání (Ef 2,10). Blaze člověku, který se zajímá o chudé, slabé, opuštěné a utlačované. V takovém konání nachází Bůh zalíbení (Mt 5,3-12; L 6,20-26; Žd 13,15-16).

Přijměme tuto naléhavou výzvu a modleme se dnes mnohem intenzivněji o to, aby Bůh seslal zvláště na tyto lidi své světlo, pravdu a přízeň (Ž 43,2). Pokud má mít i jejich víra opodstatnění, musí být pevně ukotvena v osobě Božího Syna. Nic není naší zásluhou, nýbrž zásluhou beránka Božího, který dobrovolně podstoupil trest, byl vydán na smrt, aby „každý, kdo v něho uvěří, měl život věčný …“ (J 3,15-17).

Vladimír Rafaj

Vzpomeňte si na Lotovu ženu!

Vždy mě zajímaly příběhy, podobenství a kázání, které Pán Ježíš vyprávěl svým následovníkům, aby vyjádřil a vysvětlil duchovní pravdy týkající se Božího království. Fascinoval mě jeho vypravěčský styl. V Bibli čteme: „Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích … aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa“ (Mt 13,34-35). V podobenstvích spojoval pravdu se všedními příhodami. Lidé žasli nad Ježíšovým učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako znalci Písma (Mk 1,22). Pán Ježíš totiž vždy dokázal upoutat pozornost svých posluchačů. Při několika příležitostech je doslova šokoval svými výroky – jakoby mezi ně vhodil několik dělobuchů.

Otázka Kristova druhého příchodu a s tím související události je v Novém zákoně velmi častá. O jedné takové události se zmiňuje Lukáš ve svém evangeliu (17,20-37). Lukáš zde zaznamenává slova Pána Ježíše, jenž promlouvá k zástupům o svém druhém příchodu. Ježíš v kázání, kromě jiných úkazů, zmínil i blesk, který ozáří krajinu od jednoho konce oblohy až po druhý (v. 24).

Tato slova řekl, aby ilustroval naléhavost a nenadálost svého příchodu. „Jako bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka“ (v. 26). Lidé byli zaneprázdněni svými aktivitami, žili prostopášně a nespoléhali na svého Stvořitele. Jejich bohem bylo břicho, bohatství, hodování a užívání. Pravý smysl života zahlušily každodenní starosti a shon. Varovná znamení zůstala nepovšimnuta, když se hrozná pohroma v podobě potopy blížila na svět za dnů Noema.

Poté Ježíš zmiňuje Lota. V jeho době žili lidé Sodomy a Gomory hříšným životem, který byl prodchnut nemravností, okultismem, násilím a bezbožností. Vzápětí se obrací na ty, kteří brali poselství o konci světa na lehkou váhu (v. 31). A potom jakoby chtěl Ježíš znásobit závažnost svých prohlášení, vyřkl překvapivá slova: „Vzpomeňte si na Lotovu ženu!“ (v. 32)

Proč neměli zapomenout na Lotovu ženu? Proč Ježíš připomněl svým posluchačům právě tuto tragickou starozákonní postavu? Kdo vlastně byla tato záhadná žena? Co se od ní můžeme naučit? Její jméno nám Bible neprozrazuje. Víme jen to, že když ona se svou rodinou opouštěla město, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.

Pán Ježíš použil tuto ženu jako výstrahu nejvyšší důležitosti pro všechny, kdo si zahrávají se svým životem. Co se stane s těmi, kdo zanedbají Boží nabídku k životu s ním ve věčnosti? V souvislosti s uvedenou otázkou autor listu Židům píše: „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. Jestliže už slovo zákona, které vyslovili andělé, bylo pevné a každý přestupek i každá neposlušnost došla spravedlivé odplaty, jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ (2,1-3a)

Lotova žena byla modlitebním předmětem Abrahámovy přímluvy

Lot byl synovcem Abraháma, tudíž byl s ním a jeho ženou Sárou ve velice blízkém vztahu. Abrahám věřil v Boží svrchovanost a moc přímluvných modliteb. Věřil v to, že jeho modlitby mají zásadní význam pro uskutečňování Božího díla zde na zemi, že existuje vztah mezi jeho přímluvnými modlitbami a tím, co se děje v nebi. Proto se Abrahám za Lota a jeho rodinu tak intenzivně a vytrvale modlil.

Lotova žena byla laskavě upozorněna, aby utekla z města

Bůh ve své lásce posílá varování rozmanitými cestami, například někdy je to Boží slovo, někdy jsou to lidé a někdy různé okolnosti a situace. Bůh neustále působí skrze Ducha svatého a rozdává svou milost. Jeho milost nejde ničím omezit, ani ji učinit na čemkoliv závislou. „Lot tedy vyšel a promluvil ke svým zeťům, kteří si měli vzít jeho dcery. Řekl jim: „Vyjděte hned z tohoto místa, poněvadž Hospodin chystá tomuto městu zkázu.“ Ale zeťům to připadalo, jako by žertoval.“ (Gn 19,14) Všimněme si patnáctého a šestnáctého verše v téže kapitole:  „Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: "Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul." Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery - to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem.“ Lot byl na rozpacích, váhal. Co víc mohl Bůh udělat pro nerozhodného Lota a jeho rodinu, aby je přesvědčil, že varovné signály jsou opravdové?

Toto je typický znak v chování mnoha lidí. Namísto toho, aby se jednoznačně rozhodli, pochybují a otálejí podobně jako Lotova žena.

Lotova žena se bránila

I když nakonec vykročila, pořád se bránila, až se  andělům podvolila. Andělé jsou „služebnými duchy posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu“ (Žd 1,14 ČSP). Bylo to jen pro její dobro, že ji nebeští poslové přišli zachránit.

Ale Lotova žena neocenila tento jedinečný projev milosti. Její srdce, naplněné světskými hodnotami, bylo studené a necitlivé na Boží hlas. Její kroky ven z města byly pomalé. Náhle se zastavila. Vzpomněla si, že všechno, co má, zůstalo v Sodomě - její přátelé, její zájmy, radovánky, dům, zahrada. A dál už neudělala ani krok. Znamenalo to pro ni příliš mnoho, nedokázala se všeho vzdát. V té chvíli pokušení neodolala a ohlédla se. Ježíš hovoří jasnou řečí: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (L 9,62).  „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře“ (L 12,34-36).

Lotova žena sice opustila Sodomu, ale Sodoma neopustila ji

Její život byl svázán s hříšným městem. Její žebříček hodnot byl odlišný od zbožného způsobu života. Byla zajatkyní těch věcí, které měla ráda. Byla příliš slabá. Její srdce evidentně stále tíhlo k sodomským rozkoším. Její srdce se upnulo k světskému zvrácenému systému. Ježíš upozorňuje věřící, aby si vzpomněli na Lotovu ženu (L 17,32).

Lotova žena byla téměř zachráněná, ale nakonec přece jen nezachráněná

Měla všechny předpoklady být zachráněná. Co ji ale přivedlo do záhuby? Jaké pochybnosti zatemnily její mysl? Vždyť Bůh nemůže být tak krutý, aby zničil nádherné město, které tolik milovala. Vždyť byla předmětem Abrahámových přímluv. Vždyť Bůh je Bohem lásky, nikoli Bohem soudu. I přesto, že měla všechny předpoklady být zachráněná, v konečném důsledku však zachráněná nebyla. Jak osudově se mýlila. Hazardovat s Boží milostí se nevyplácí.

Ona se podívala na svého muže Lota, který šel před ní s těžkostí, a zjistila, že se mu nechce, že je na rozpacích. V Lotových krocích nebyl život, chyběla mu jiskra, vitalita, která by ji poháněla vpřed. Lot bojuje sám v sobě o holý život. Lotova žena si říká: „Musím se ohlédnout,“ a ohlédla se. V té chvíli byla ztracena. Proměnila se v solný sloup.

Byla ztracená, ale měla možnost přijmout záchranu. Ztracená, i přesto, že Bůh ve svém milosrdenství seslal anděly, aby ji vyvedli. Všichni máme mít vždy na paměti Ježíšův důležitý vzkaz:  „Ztracená ve svém vlastním světě i přesto, že …“ Nechť je pro nás tato smutná událost poučením i mementem!

Drazí bratři a sestry, my všichni, kteří jsme vykročili vzhůru k nebesům, dennodenně zažíváme neustále sílící tlak světa a starého způsobu života, pamatujme na Lotovu ženu. Nikdy si nesmíme myslet, že nám již nic nehrozí, že už není třeba stát na stráži, že si můžeme dovolit dělat věci po svém. Žel myšlenka na Kristův druhý příchod a konec světa je v 21. století pro mnohé jednoduše nepřijatelná. Jenže každý člověk ať je věřící, nebo nevěřící, bude jednou muset skládat účty ze svého počínání. V tomto ohledu neexistuje žádná zlatá střední cesta. Vůči Bohu neexistuje neutralita.

Proto i k nám dnes zní staré, ale stále aktuální a pravdivé poselství proroka:  „Hledejte Hospodina, dokud je blízko!“ (Iz 55,6)

Vladimír Rafaj

Důvěra v Boha

„Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina.“ (Žalm 40,2-4)

Autorem úvodních veršů je David, muž „podle Božího srdce“. Momentálně procházel „údolím smrti“, obtížným obdobím života. Okolnosti, ve kterých se ocitá, nejsou vůbec záviděníhodné. Ačkoli je jeho situace vypjatá a lidsky nezvládnutelná, přesto v důvěře očekává na svého Vysvoboditele. V této chvíli ještě nedokáže plně domyslet souvislosti, nedokáže ocenit důsledky Božího jednání. Zmůže se pouze na konstatování, že jeho nadějí je Hospodin. Paradoxně však tento kritický stav pozvolna formuje jeho charakter. Formují se jeho postoje, názory a vztahy k lidem, ale především vztah k Bohu.

Jak David vyjádřil své vysvobození? Odpověď nacházíme ve třetím verši: „Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet“. David zde použil symbolický jazyk, aby poetickým způsobem popsal vysvobození z problémů. Davidova zkušenost důvěřovat Bohu ho nejen vyrvala z jámy, ale také ujistila o Boží schopnosti vysvobodit ho i v budoucnu. Důvěra dává jeho životu hluboký klid a jistotu, že Bůh pečuje o něj a koná v něm neobyčejné dílo. Důvěra je trpělivé očekávání na pomoc od Hospodina. Je kontinuálním procesem, v němž není nouze o úzkostlivé a napínavé momenty. Někteří biblisté se domnívají, že David trpěl nějakou smrtelnou nemocí. Sáhl si na dno svých fyzických a psychických možností. V bídě se učil Boha poznávat a jen jemu důvěřovat. V Davidově případě zcela jistě platí dávné moudro: "Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší." Důležité je ale to, že Bůh ho vytáhl z jámy a postavil na pevný základ. Hospodin se mu opět stal jediným útočištěm. Povšimněme si, že Davidova důvěra (trpělivost) v Boha má stoupající, nikoliv klesající směr. David tím dává Bohu do rukou opratě, aby s ním zacházel dnes, ale i v čase budoucím tak, jak sám uzná za vhodné. Jak důležitá to byla škola pro nastávajícího krále! Ve své poddajnosti Božím záměrům se stal vzorem krále, jenž chodí po Božích cestách a ctí Boží zákon (Ž 119). Během let strávených v exilu a neustálém nebezpečí se David naučil podřizovat se Boží vůli.

Podobně je to s námi. Když jsme již v životě poznali Boží moc v akci i v těch nejtěžších situacích, uvědomujeme si, že mu můžeme směle důvěřovat i v budoucnosti v jakémkoli problému. Proto důvěra nesmí být pouze teoretickým cvičením, něčím, co je v naší hlavě, ale musí dostat prostor uplatnit se v praxi. Důvěra je trpělivé očekávání na Boha a jeho pomoc. Opravdová důvěra je nezbytným prvkem pro dosažení svobody. Tvoří základní stavební kámen jakéhokoliv vztahu. Někdo jednou řekl: „Kdo ztratí důvěru, víc ztratit nemůže.“ Důvěra přináší do života naději, stabilitu, optimismus, uzdravení, poslušnost, odpuštění, moudrost, ochranu a radost - stává se tak největším požehnáním a největší výsadou.

Jen si vzpomeňme na chvíle, kdy Bůh přišel a naplnil potřeby svého lidu. Nebuďme ale znechuceni, když odpověď nepřichází dostatečně rychle. Bůh vždy přichází včas. On vyslýchá volání svých věrných. Kdo Bohu důvěřuje, je schopen se vždy zhluboka nadechnout, protože před sebou vidí vytoužený cíl. Důvěra je totiž schopnost a ochota na Hospodina trpělivě očekávat. Záleží však na tom, jakým způsobem křesťané reagují na Boží svrchované vedení ve svém životě? Jaké jsou jejich priority, čemu se chtějí věnovat? Jak vnímají hodnotovou krizi společnosti? Jak reagují na současnou situaci kolem sebe? Jaká jsou pozitiva nebo negativa toho či onoho přístupu?  Co přinášejí?

Davidův postoj, jak ho žalm nezastřeně líčí, nás podněcuje k tomu, co Bůh od svých služebníků očekává. Když Bůh povolává dělníky do své služby, ti nemají na růžích ustláno. Davidův životní příběh je toho důkazem - nabízí totiž celou řadu důležitých lekcí a zajímavých zkušeností, které se potřebujeme učit, pochopit a přijmout. David je potřeboval absolvovat, aby se mohl stát nositelem Božích principů a aby se mohl radovat z nového zaslíbení: „On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu“ (vv. 2b-4).

Nechť podobná zkušenost přivede mnohé k přesvědčení a úžasu nad Boží neskonalou láskou a moudrostí. Vyjděme proto vstříc budoucím dnům s důvěrou v Hospodina.

Vladimír Rafaj

Prvořadost evangelizace

„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19)

„Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci i králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví. Ale dříve musí být evangelium kázáno všem národům. Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mk 13,9-13)

Co o tomto tématu napsat? Napsat něco, co má vypovídací hodnotu. Zda již nebylo v minulosti vše podstatné a důležité řečeno? Zda je vůbec možné najít něco nového, něco, co ještě nebylo probádáno, objeveno? Ano, na jedné straně je potřeba jistých dovedností, abychom mohli evangelizaci provádět s plnou vážností, láskou a bez rozdílu ke všem lidem, ale zároveň na straně druhé je nutné církev vyučovat biblickým pravdám v souladu s principy Písma. Vždyť evangelizace je součástí Božího plánu a základem pro každého opravdově věřícího křesťana. Evangelizace náleží k vlastnímu bytí církve. Je to dovednost, kterou se křesťané potřebují učit vždy znovu a znovu.

Evangelizace a Boží svrchovanost

Obecné návody se lehce poslouchají, ale již hůře aplikují. Přesto věřím, že každý z nás má alespoň minimum praktických zkušeností s evangelizační prací, kdy jsme někomu vydali svědectví (ať už neohroženě a nebojácně, anebo s chvějícím se hlasem) o své víře v Krista slovem i skutkem.  I když jsou osobní zkušenosti žádoucí, ba dokonce nezbytné, není možné, abychom Boha omezovali prizmatem svých vlastních zkušeností.

Proč? Protože není v našich silách, schopnostech a možnostech v plnosti porozumět Božím cestám a myšlenkám. Jeho cesty a myšlenky jsou nevyzpytatelné. Bůh je Bohem právě proto, že je nad naše pochopení. Boží myšlenky jsou hluboké a nevyčerpatelné, ale taktéž i prosté a uchopitelné (Iz 55,8-11; Jr 29,11). Na jeho cestách ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 35,8). Tím se chce říct, že rozdíl je v přístupu člověka vůči Bohu a jeho Slovu. Lidské vlastnosti a hodnoty mohou být příčinou velmi často se opakujících nezdarů při zvěstování evangelia. Pýcha, neupřímnost, lhostejnost, nevěra či jiné neřesti jsou překážkou v jakémkoliv vztahu, nevyjímaje ani vztah s Bohem.

Jsme v roli učedníků, kteří se na cestě za svým Mistrem učí nejen naslouchat Pánovu hlasu, ale i prakticky činit jeho vůli (Jk 1,22). Pokud by tomu tak nebylo, pak po určitém čase nám nevyhnutně hrozí odklon od Božích cest a jeho záměrů. V konečném důsledku jsou způsoby hledání a nacházení smyslu života, trvalých hodnot a jistot snahou o dosažení vnitřního spočinutí, jež člověk jakožto stvořená bytost vybavená duchovní dimenzí potřebuje ve svém časném životě reflektovat. Francouzský vědec, teolog a náboženský filozof Blaise Pascal řekl, že v každém lidském nitru je propast, kterou může vyplnit jen Bůh. Tudíž největším tajemstvím života je to, když se člověk pokoří a přijme Boží vůli.

Podstata a potřeba evangelizace

Pro věřící je výsadou i požehnáním svědčit o naději, kterou v sobě nosí (viz 1Pt 3,15-16a). Je pravdou, že v některých situacích je obtížné evangelium žít a hlásat, ale přesto jsou křesťané posláni věrně vydávat svědectví o tom, co se jim stalo (srov. Mt 9,1-10; J 20,21; Sk 1,8; 1J 1,1).

Lidé jsou denně zahlcováni množstvím informací a všechno se relativizuje. Člověk je neustále ukolébáván pocitem falešného klidu a bezpečí, až se topí tak pomalu, že ani neví, co se s ním a kolem něj děje. To je důvod, proč naše svědectví v pluralistické společnosti zahrnuje také účast na dialogu s lidmi jiného vyznání či kultury. Často však s tímto fenoménem neumíme správně naložit. A právě do této problematické sféry výpověď o Kristu patří. Svět, v němž žijeme, se neustále dotváří a prochází rychlými změnami. Stále více se do popředí dostávají projevy rasismu, nenávisti, agrese a násilí vůči příslušníkům menšin, sociálně slabým, zdravotně postiženým a proti těm, kteří se nemohou účinně bránit. Což je zrovna voda na mlýn pro dnešní církev.

Evangelizace a první křesťané

Z čeho můžeme vycházet a na co se máme skutečně zaměřit? O jaké paradigma by mělo jít?   Odpověď nacházíme již v první církvi v knize Skutků. Apoštol Pavel se svým týmem usilovně a cílevědomě pracoval na rozšíření evangelijní zvěsti i do těch nejzazších končin tehdejšího světa. Cítil nejen povolání, ale přímo nutnost kázat evangelium, neboť láska Kristova ho k tomuto vznešenému cíli zavazovala (2K 5,14). Cítil závazek podělit se s tím, co vlastnil, s evangeliem. V listě do Říma napsal, že je dlužníkem těm, kteří ještě neslyšeli zvěst evangelia (1,14). Láska Kristova nás činí odpovědnými.

Pavel byl obhájcem křesťanského učení proti jakýmkoliv herezím. Byl zvyklý učit v synagogách a argumentovat se saduceji, což byli tehdejší liberálové, kteří nevěřili na duchy, anděly nebo vzkříšení těla. Na druhé straně farizeové v Pavlově době byli považováni za strážce židovského náboženství, kteří přísně dodržovali tradice a veškerá pravidla judaismu. Církev ale rostla i přes nekompromisní odpor náboženských vůdců, pronásledování, protivenství, útoky ze všech stran, snahy falešných učitelů odvrátit mladou církev od pravdy evangelia. Evangelista Lukáš popisuje církev jako jednolitý celek, živý organismus, který neustále tvoří, modlí se, evangelizuje a vzdělává. Byli to lidé souvislého vlivu (doslova tlaku), jenž vyústil v nádherný úspěch Božího království zde na zemi. Když evangelizovali, církev se rozrůstala. Sbory se upevňovaly ve víře a početně rostly. „Slovo Boží se šířilo a počet věřících v Jeruzalémě velmi rostl“ (Sk 6,7). „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 2,47). Kdo přidával zachráněné? Byl to Ježíš, Pán žně. Co pak ale dělala církev? Církev se modlila, evangelizovala a vyučovala nově obrácené cestám Božím. Jinými slovy: První křesťané byli tam, kde byli lidé. Měli „tah na branku“ a nebáli se riskovat. Evangelium zvěstovali agresivně, jelikož znali jeho nesmírnou cenu (Sk 8,4; 11,19-21; 1Te 1,7-10). Neváhali a nic nenechali náhodě. Znovu a znovu vynakládali veškeré evangelizační úsilí, nevzdávali se, byli neodbytní a motivovaní jít za lidmi i tu pověstnou „druhou míli“. Zdobila je vášeň a nasazení pro ztracené. Církev pečovala o chudé, nemocné a potřebné lidi. Dělali vše nad rámec toho, co se po nich chtělo. Přirozeně se míchali se zástupy ať už v chrámě, na chrámovém nádvoří nebo na náměstích a ulicích, kde slovem nebo skutkem tlumočili spásnou zvěst o zmrtvýchvstalém Kristu.   

Raní křesťané nezahřívali své židle na shromážděních. Evangelizace nebyla pro ně jenom divácká záležitost, kdy si člověk na bohoslužbách hoví. Když křesťan nic nemusí říct, není aktivní, nikdy se v ničem nemusí angažovat, tak to je začátek konce. Pro novozákonní církev byla evangelizace a misie efektivním nástrojem vedoucím k probuzení mnoha pohanských národů, které se svým bezbožným způsobem života ocitly na okraji propasti, beznaděje a zoufalství.

Evangelizace jako styl života

Jednou někdo řekl: „Jestliže nebudeme zachraňovat jiné, přijde čas, že bude potřebné zachraňovat nás.“ Bůh nás totiž nepovolal pouze k věrnosti, ale i k plodnosti (J 15,8). Pokud nekážeme evangelium, schováváme před pacientem lék.

Pán Ježíš věděl, proč přišel na tuto zemi. Jeho mise byla jasná. Proto zvláště v závěrečných slovech, kdy se loučí se svými věrnými (srov. Mt 28,18-20; Mk 16,15-20; L 24,46-49; J 14,27; Sk 1,8), hovoří o potřebě a důležitosti celosvětové evangelizace: „Ale dříve [než se to všechno stane] musí být evangelium kázáno všem národům.“ (Mk 9,10) Tím jim velice zřetelně klade na srdce evangelizaci, jež bude jejich nejdůležitějším úkolem, dokud se nevrátí. Proto jakékoliv kalkulace a spekulace ohledně Kristova druhého příchodu jsou bezpředmětné v případě, že se evangelizace stane prioritou.

Co od nás jakožto své církve dnes Ježíš očekává? Co Bohu způsobuje největší radost? Naše pohodlí, pocit bezpečí, když se máme dobře, jsme šťastni a tleskáme, nebo když s ním spolupracujeme a podílíme se na největší záchranné akci všech dob? Duch svatý totiž pracuje s perspektivou věčnosti. Dovedeme si představit lidi, kteří evangelizují, svědčí a žijí pro Boha? Dovedeme si představit kostely, chrámy, modlitebny, náměstí, sportovní haly a stadiony plné lidí, kteří mají hlad po pravdě? Jsme otevřeni pro nové vanutí Ducha svatého, který vane, kam sám chce, cestami, které žádný člověk nemůže ovládat (viz J 3,8)? Evangelizace má být v tomto smyslu extrovertní a živá záležitost.

V hlavě se mi vybavuje ilustrace, kterou jsem jako kluk ve svém sboru mnohokrát slyšel. Jistý učitel v nedělní škole hovořil dětem o prvních učednících Pána Ježíše. Zmínil Ondřeje a Šimona, Jakuba a Jana, jak je Ježíš pozval, aby se stali rybáři lidí. V domnění, že si zapamatovali tento příběh, zeptal se dětí: „A kdo chytá lidi dnes?“ Jeden malý chlapec pohotově vykřikl: „Policajti!“ Učitel ho rychle upozornil, jaký je rozdíl mezi policajty a „rybáři lidí“. Policajti chytají lidi, kteří se dopustili špatných činů a přivedou je před soudce. Avšak křesťané, kteří svědčí lidem, je přivedou před Spasitele, aby jim odpustil hříchy.

Vždy potřebujeme pamatovat na Ježíšovo vítězství nad hříchem, smrtí, světem a satanem. Povstaňme tedy ze svých slabostí! V evangelizačním a misijním úsilí nepolevujme, vytrvejme až do konce! Vítězství spočívá v oběti Pána Ježíše a v moci Ducha svatého. 

Vladimír Rafaj