POZNÁVÁME BIBLI: První kniha Paralipomenon

V První knize Paralipomenon je ústřední postavou král David. Zde je nám představený jeho dům a království. Také ho vidíme jako iniciátora, který vnesl pevný řád do bohoslužeb (lévijci, kněží, zpěváci, vrátní a strážci), který přijal vizi o chrámu a který jeho výstavbu připravil.

Kniha se zabývá podobným tématem jako knihy Královské, přesto pracuje s mnoha novými informacemi, jež jsou získávány z různých pramenů a zdrojů. Se známými informacemi nakládá citlivě a uvádí je v nové perspektivě.

Cílem knihy je: 1. Zaznamenat rodokmeny od Adama až po prvního krále Saula. Veliký důraz je kladen na kmen Judy, ze kterého vzešel David (kap. 1-9). 2. Popsat dějiny Davidova kralování (kap. 10-29). David je zde vylíčený jako typ ideálního krále bez lidských slabostí a poklesků (např. vůbec se zde neuvádí jeho hřích s Bat-šebou ani zavraždění jejího manžela Urijáše Chetejského).

Teologické poselství knihy je bohaté a hluboké. Výrazná je myšlenka Boží svrchovanosti. I když je Bůh svrchovaný, aktivně a účinně zasahuje do běhu dějin a lidských životů. Zvláštní místo v těchto vztazích zaujímá izraelský národ. Druhou důležitou myšlenkou je učení o autoritě člověka, která mu je delegována Bohem v případě, že se člověk Boží autoritě a vůli plně podřídí.

Vladimír Rafaj  

POZNÁVÁME BIBLI: Druhá kniha Královská

Druhá kniha Královská navazuje na knihu první. Děj pokračuje králem Achazjášem v izraelském království a končí událostmi, které vedou k zániku judského království, ke zničení Jeruzaléma a odvedení zajatců do babylonského zajetí. Cílem knihy je podat historické souvislosti izraelského a judského království ve světle dějin spásy. Kniha je plná zajímavých příběhů, událostí a osob, které měly významný duchovní vliv na celkovou kondici národa ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Zde mají zcela výjimečné postavení proroci Elijáš a Elíša, kteří hráli důležitou úlohu v kritických chvílích národa - jejich služba byla doprovázena činěním mocných divů a zázraků.

Kniha si všímá počínání králů, z nichž vyvozuje duchovní závěry ve vztahu k Bohu, království, Davidovi a jeho rodu, Jeruzalému, chrámu, prorokům a pohanským národům. Zvláště pak vyzdvihuje snahu judských králů Chizkijáše (Ezechiáše) a Jóšijáše o duchovní reformu a povznesení kulturní úrovně v zemi.

V čem spočívá hodnota knihy? Především v tom, že přehledným způsobem mapuje životy mnoha králů Judska a Izraele a ve většině případů zachycuje míru a účinek Božího jednání vůči nim. Zmíněné období představuje vrchol židovské literatury - přibližně desítka prorockých knih byla napsána právě v tomto období. Namátkou připomenu alespoň některé z nich: Ámos, Ozeáš, Jóel, Izajáš, Micheáš, Nahum, Jeremjáš a další. Kniha je výchozím studijním materiálem pro pochopení těchto proroků a jejich spisů.

Teologické poselství knihy je nadčasové a aplikace je pro dnešek důležitá. Za prvé Bůh je zjevován jako bytost nesmírně shovívavá, milosrdná a spravedlivá, která je rozhodnuta uskutečnit svůj věčný záměr. Za druhé je zde uvedeno, že odmítnutí Božího slova, jež je proroky ohlašováno, v konečném důsledku vede národ do modloslužby a odpadlictví. Za třetí člověk bez pomoci Boží není schopen úspěšně vládnout ani jen sám sobě, natož jiným.

Vladimír Rafaj

POZNÁVÁME BIBLI: První kniha Královská

První kniha Královská zaznamenává paralelní pohled na dějiny Judska a Izraele (jižního a severního království). Zabývá se časovým údobím 120 let. Historie začíná Davidovou smrtí a sahá až po vládu krále Achaba v izraelském království a krále Jóšafata v judském království. Dějinné souvislosti, zde uvedeny, jsou základem pro činnost Hospodinových proroků, přičemž důležitost jejich služby spočívá v aplikaci biblických principů.

Kniha nabízí dva souběžné cíle: Za prvé předkládá historii založení slavného a sjednoceného království. Za druhé zachycuje události, které vedly k úpadku a rozdělení království do dvou linií.

Poselství je dvojí: 1. Boží království se tyčí nad všechna pozemská království a 2. Králové jsou hodnoceni buď jako zbožní, nebo bezbožní. Děje se to v závislosti na intenzitě jejich vztahu k nebeskému trůnu a odezvě na Boží slovo hovořené prostřednictvím proroků.

Ježíš citoval z této knihy z 10. kapitoly (královna ze Sáby - viz Mt 12,42; L 11,31) a ze 17. kapitoly (vdova ze Sarepty - viz L 4,26).

Kniha je pro křesťany všech dob významným zdrojem cenných historických, kulturních a duchovních sdělení o převládajících poměrech ve starověkém světě. Mnohé v ní obsažené události potvrzují i mimobiblické prameny, které objasnily archeologické vykopávky v Palestině a na Blízkém východě.

Vladimír Rafaj

O modlitbě

Co je modlitba? Jaká je její nejzákladnější definice? Modlitba je především rozhovor s Bohem. Je to vzájemná komunikace, během které modlitebník rozmlouvá s Bohem a Bůh rozmlouvá s ním. Stejně tak je modlitba i časem, kdy Bohu nasloucháme a On naslouchá nám. To znamená, že prostřednictvím modlitby jsme napojeni na Boha a náš život je tím pádem obohacován a naplňován - stává se radostným, požehnaným. Je to právě modlitba, která nám pomáhá znát Boží srdce, myšlení a plány (Iz 55,8-11; Jr 29,11).

Způsob, jakým se lze dívat na Boha a jak se k němu modlíme, ukazuje na to, kde jsou naše priority a jaké jsou naše hodnoty. Zdali si dostatečně uvědomujeme, že Bůh je Duch, je svrchovaný, transcendentní a že všechno zná s předstihem. Žalmista David v jedné ze svých srdcervoucích modliteb vzhlíží k Bohu se slovy: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj ... Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení. Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy... Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě“ (Ž 25,1-2a.15-18.20). V jiném žalmu David hovoří: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy chvála ... Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal“ (Ž 34,1.4). Davidova touha po Vykupiteli a jeho přímost v modlitbách ho vždy znovu a znovu vrátila do hry. Když se člověk ocitne ve svízelné situaci, tak nějak mimovolně pozdvihuje ruce k nadzemské bytosti - k Bohu, a prosí ho o pomoc. Modlitba rozvíjí charakter člověka v každodenních potřebách života. Rozvíjí v něm podobu, která je Bohu milá. V tomto postoji pak není místo pro hříšné a sobecké touhy. Proto je modlitba tou nejpřirozenější cestou ke spáse.

Být v modlitebním vztahu s Bohem, mění náš život a pohled na něj. Jedině ve chvílích setkání s Bohem, kdy přicházíme do jeho blízkosti, rosteme v závislosti na něm, stáváme se věrnějšími a soucitnějšími, víc milujeme Boha i lidi. V modlitbách můžeme prosit Boha o požehnání pro sebe a druhé. Modlitba dodává křesťanské zkušenosti jiskru, aktuálnost, konkrétnost a bezprostřednost, neboť se v ní obracíme k Bohu jako děti na laskavého Otce v nebesích. 

Co pro mě osobně znamená být naladěný a napojený na Boha? Jak mohu ve svém životě praktikovat vroucí a vášnivou modlitbu? Potřebuji se vůbec modlit? Pokud ano, jaké jsou překážky v modlitbě, nebo co ztěžuje modlitbu? Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem se nemodlil s nasazením, což mě v konečném důsledku vedlo k vlažnosti, ke ztrátě zápalu pro pravdy Písma a k lhostejnosti nad  osudem lidí v mém okolí. Modlitba se stala bezmyšlenkovitou a mechanickou záležitostí. Před lety se mi ale do mysli hluboce vryl výrok Johna Wesleyho, který je pro mě v takovýchto momentech motorem - často si ho připomínám. Wesley řekl: „Zdá se, že Bůh je omezen naším modlitebním životem, - že pro lidstvo nemůže udělat nic, dokud ho o to někdo nepoprosí.“ Bůh nám daroval modlitbu jako mocný a efektivní nástroj, pomocí kterého jsme schopni dotýkat se jiných. Bůh na nás trpělivě čeká až se ztotožníme s jeho plány, protože si přeje uskutečnit své záměry právě skrze nás. Často se ale zdá, že Bůh je hluchý na prosby svých služebníků. Často se jeví, že modlitba postrádá účinek, že se nic nemění na situaci člověka, i když se přece jen něco děje - pozvolna se začne měnit on sám. Prvořadým cílem Božího jednání v člověku je jeho celková transformace (Ř 12,1-2). Modlitba je projevem naší víry, pokory, naděje a našeho důvěrou naplněného vztahu k Bohu. Modlitba je prostředkem, kterým Bůh mění prohru ve vítězství, zoufalství v odvahu, bolest v radost, neodpuštění v přijetí a nenávist v lásku.

Bible ukazuje, že Bůh se přiznává k světu a k církvi svými skutky skrze naše modlitby, abychom byli schopni vykonat práci, ke které nás povolal. Jsme obyčejní lidé s neobyčejnou zkušeností. Jsme obyčejní lidé, avšak napojeni na neobyčejného Boha.

Vladimír Rafaj

Znovuzrození a duchovní růst

Ačkoli je znovuzrození v životě křesťana nádherným a jedinečným momentem, jeho cesta tím nekončí, nýbrž začíná. V důsledku této skutečnosti se člověk stává Božím dítětem a součástí Boží rodiny. Ve znovuzrození se hříšník stává novým stvořením v Kristu Ježíši (2K 5,17). V druhé kapitole epištoly Efezským Pavel popisuje stav člověka před obrácením slovy: „V Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev“ (v. 13). Poté v téže kapitole zdůrazňuje jeho novou pozici: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ (v. 19).

Jelikož křesťan ve chvíli znovuzrození není hotovým „produktem“, je nutno zmínit, že jeho stav se od tohoto okamžiku bude neustále vyvíjet. Avšak na rozdíl od neomilostněného hříšníka, který ve svém životě nemá pevný bod, nemá Ježíše jako Pána a Spasitele, znovuzrozený člověk má tu výsadu, že i když upadne, padá do záchranné sítě Boží milosti.

Na adresu věřících Pavel říká, že i když byli odděleni pro Boha skrze znovuzrození, potřebovali růst ve víře. Bible učí, že kdo přijal Božího Ducha, stává se duchovním člověkem (Ř 8,9). Jeho síla pochází z moci Ducha. Znovuzrození je potřebné nikoli proto, že lidé se cítí provinile, ale protože Bůh je svatý. Znovuzrození čili zkušenost obrácení je Božím aktem, který dává hříšníkovi duchovní rozměr života. Znovuzrozením v něm začíná proces vnitřního růstu a proměny (J 3,30). Zdravý růst je ale podmíněn upřímnou touhou a ochotou směřovat ke konečnému cíli - být jako Ježíš. Takovéto otevření se na působení Ducha svatého odbourává jakékoli lidské snahy a ambice zasloužit si Boží přízeň. Působení Ducha nemá nic společného s naší zvláštní výkonností ani s dokonalostí. Pravý opak je pravdou. Duchovně zrající křesťan poznává svou slabost i satanovu taktiku, zároveň si ale uvědomuje, že v něm přebývá Duch svatý. Proto není zaměřen na své slabosti či sílu, ale ve víře přijímá Kristovo vítězství nad satanem, hříchem a světem. Proto mohl Pavel korintským věřícím napsat povzbudivá slova o tom, že i když vnější člověk podléhá zkáze, ten vnitřní se den ode dne obnovuje (2K 4,16).

Křesťan má k dispozici nesčetná Boží zaslíbení, učí se je uvádět do všedních dnů, děkuje za zmocnění ke svědectví a za schopnost rozvíjet se (1K 15,57; Fp 4,13). Tímto způsobem jsou v jeho životě aktivovány dary a ovoce Ducha svatého (1K 12; Ga 5,22;). Všechno, o čem přemýšlí, co prožívá, co čte nebo studuje, bude pro něj velikou pomocí. V krizových chvílích bude schopen prokázat hlubokou vnitřní sílu. Pramenem jeho života je Duch svatý, který je závdavkem Božího přijetí, zdrojem pravdy a základem radosti. Duchovní dozrávání je postupný proces. Proces, ve kterém je křesťan stále více připodobňován Kristu, je označován slovem posvěcení. Bůh sám chce dovršit naše posvěcení (1Te 5,23; Fp 1,6). Duchovní růst podle Boží vůle je pak přípravou pro život v nebi.

Ježíš sám ví o našich slabostech, vždyť on prošel všemi pokušeními, proto lidem rozumí. Znovuzrozením věřící člověk získává způsobilost přemáhat hřích, přijímá čerstvé podněty, sílu a moudrost od Ducha svatého v jakékoli situace a za jakýchkoliv okolností a setrvává ve spojení s Ježíšem (Ga 5,16-18). Tudíž jeho osobní svědectví vychází ze zkušenosti, kterou má s Kristem. Díky Bohu za dar znovuzrození a moc Ducha svatého!

Požehnání plynoucí ze života v Duchu svatém

Snad neexistuje křesťan, který by pochyboval o požehnání, které do jeho života a služby vnáší přítomnost Ducha svatého. Zcela jistě si uvědomuje, že je neustále obklopován pokušeními, že každodenně bojuje se starou přirozeností a že potřebuje spoléhat na Boží milost a na Kristovo vítězství nad hříchem. Avšak takového snažení záleží na tom, zda a nakolik přijímá opravdovou pomoc, kterou mu Bůh pro všední boje nabízí. Kdokoliv usiluje vybojovat tento boj vlastní sílou vůle nebo vlastní snahou, je předem odsouzen k neúspěchu.

Návod k vítěznému životu nacházíme v epištole Římanům 8,9: „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ Dřív než byl Ježíš vzat do nebe, zaslíbil svým věrným, že jim pošle jiného Těšitele (J 14,16). Duch svatý přichází, aby v nás dovršil vítězství, které pro nás Kristus připravil. Jaká je ale skutečná hodnota a aplikace tohoto zaslíbení? Co ono pro věřící v praxi znamená? Co v praxi znamená: „Duch svatý je s námi a v nás“?

Jestli se člověk narodil z vody a z Ducha (J 3,5), má Ducha svatého a patří Kristovi! Avšak další krok je na samotných křesťanech. Proces, ve kterém se stále více připodobňujeme Kristu, je označován slovem posvěcení. Růst věřících je přímo závislý na tom, do jaké míry se podřizují Duchu svatému. Věřící potřebují upřímně a odevzdaně volat k Bohu o Ducha svatého právě tak, jak se to dělo v den Letnic, kdy všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat (Sk 2,4). Důraz na působení Ducha svatého, včetně zkušenosti křtu Duchem svatým a působení charismatických darů Ducha, není nikde tak evidentní jako v církvi prvního století. Křest Duchem svatým je zkušenost, pomocí které se dostáváme do reality živého Boha a která nám otevírá bránu k plnějšímu duchovnímu životu. Všimněme si požehnání, která nám z tohoto svazku plynou:

1. Moc ke svědectví. O Duchu svatém Pán Ježíš svým učedníkům oznámil důležité sdělení: „Nebude mluvit sám za sebe, ale bude mluvit, co uslyší … On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne“ (J 16,13-14). Úlohou Ducha svatého je vyvýšit Krista a připomenout nám jeho slova. Nikdy se nebude vyvyšovat nad Syna, a to bychom neměli činit ani my. Křest Duchem svatým je v knize Skutků představen jako normativní záležitost. Podle Jóelova proroctví patří všem (srov. Jl 2,28-32 a Sk 2,16-21). Má-li křesťan těžkosti s tím, jak svědčit jiným o Kristu a o tom, co on pro něj znamená, pak potřebuje moc Ducha svatého. „Přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země" (Sk 1,8 ČSP).

2. Vítězství nad hříchem. Z mnoha biblických citací na toto téma zmíním pouze dvě: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Ř 8,1); „Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost“ (Ga 5,16). Křesťan nemůže zdolat hřích svou vlastní sílou; k jeho nadlidskému zvládnutí potřebuje moc shůry - Ducha svatého. Potřebuje žít vítězný křesťanský život, založený na lepším pochopení toho, co Bůh činí v nás a skrze nás. Potřebuje se radovat z hluboké jistoty, která má svůj zdroj v Božím přijetí a lásce. My nejsme již služebníky hříchu. Vláda hříchu byla zlomena, jsme svobodni!

3. Pomoc v modlitbách. „Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Ř 8,26-27). Proč je nutné, aby nám Duch svatý pomáhal v modlitbách a jak této naší potřebě Duch vychází vstříc? Bez pomoci Ducha svatého v modlitbách nelze žít vítězně v neustále se měnícím světě s ohledem na zhoršující se stav a podmínky pro život a službu. Přijímejme denně jeho pomoc k účinnějším modlitbám.

4. Vytyčení směru. Duch svatý je duchem (dechem) moudrosti a zjevení, který své věrné uvádí do všeliké pravdy (Ef 1,17; J 16,13).  Pán Ježíš o něm řekl: „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (J 14,26). V Bibli se dočítáme o působení Ducha svatého v krizových situacích. Vidíme, že Duch svatý vstupuje do církve náhle s nadpřirozenými projevy a velkou intenzitou (Sk 2,1-4). Církev potřebuje celou škálu duchovních darů, aby byla schopna efektivně sloužit. I přes všechny pochybnosti odpůrců, jsou dary Ducha svatého Božím nástrojem duchovního i početního budování církve. Duch svatý je skutečnou božskou osobou, která aktivně působí v životech lidí po celém světě. Církev je na jeho vedení závislá. Duch svatý nikdy neztratí orientaci, nikdy nezbloudí z Božích cest, jelikož sám je Bohem. Trojjediný Bůh není omezen časem ani prostorem. Zná současnost a budoucnost stejně jako minulost. Duch svatý vytyčuje směr a vymezuje rozsah pro víru a individuální rozvoj ke společnému prospěchu těla Kristova.

Výše uvedeným výčtem jsem samozřejmě ani zdaleka nevyčerpal všechna požehnání z celé plejády Božího zajištění. Ale z toho, co je uvedeno známe klíč k životu v Duchu svatém. Tak otevřeme dveře svého srdce pro čerstvé vanutí Ducha svatého. Nebuďme pasivními nástroji, nýbrž každým novým dnem vykročme k aktivní víře a poslušnosti. Úplné a bezvýhradné vydání se Bohu dovede církev Ježíše Krista až za práh lidských možností a schopností, do života, ve kterém se vítězství nad hříchem stane přirozenou součástí vztahu s Duchem svatým a bude požehnáním, které kromě nás obohatí i jiné lidi a oslaví Ježíše jako Krále a Spasitele. Nechť nám v tom Duch svatý pomáhá.

Velikonoce - svátky radosti a naděje

Každoročně si celý křesťanský svět připomíná velikonoční události. Jsou to události, které upřímné křesťany naplňují novou radostí a nadějí. Význam těchto svátků spočívá zejména v tom, že mají zásadní vliv na víru a charakter Ježíšových následovníků - jsou důležité alespoň ze dvou důvodů.

Velikonoce v biblické tradici

Především je nutno zmínit skutečnost, že z pohledu dějin spásy a z teologického hlediska mají Velikonoce v biblické tradici jedinečné postavení, neboť jejich počátky sahají hluboko do Mojžíšovy éry a jsou úzce spjaty s vyvedením Izraelců z egyptského otroctví přímým Božím zásahem. Během poslední noci před vyjitím byli potomci Izraele ve velkém nebezpečí. Bůh měl projít egyptskou zemí a pobít všechny prvorozené. Hospodin však Mojžíšovi řekl, že izraelští prvorození budou zachráněni, pokud Izraelité krví beránka potřou veřeje a nadpraží svých příbytků (Ex 12,1-13.21-23). Poslušnost Božímu slovu je od pohromy zachránila. Na zkušenost vyjití z Egypta se často odvolávají proroci Starého zákona, jmenovitě Jeremjáš (2,2; 23,7), Ezechiel (16,8), Ámos (2,10; 3,1; 5,21-25), Micheáš (6,3-5; 7,15), Ozeáš (9,10; 11,1-4; 12,10.14) a další. Stejné téma se opakovaně objevuje i v židovských modlitbách a písních v knize Žalmů (77,20-21; 78; 81,11.17; 95,8-11; 105; 136,10-16).

Druhý důvod navazuje na tyto památné starozákonní události, jelikož o několik století později se jiný Beránek stal prostředníkem, díky kterému je člověku dána možnost přijmout vysvobození ze spárů  otroctví hříchu (Ř 5,12.18-21). Jsou naplněním dávných proroctví o ohlašovaném Mesiáši. V dílech pisatelů Nového zákona se tato skutečnost zcela jistě odráží: předobrazy a symboly, jakými jsou kupříkladu velikonoční Pascha, nekvašené chleby, hořké byliny, prolitá krev beránka, vyvedení Izraele ze zajetí, přechod přes Rudé moře, slouží křesťanům k vyjádření spirituality a vnitřního obsahu. Tento moment je zvláště patrný v Janových a Pavlových dopisech. Ze synoptiků na to nejvýrazněji poukazuje evangelista Matouš, který s oblibou cituje starozákonní texty související s vyjitím Izraele.

Důležitost Kristovy smrti

Samotným utrpením a smrtí Syna Božího se zabývají tři klíčové události: hod beránka, večer v Getsemane a Golgota. Těsně před svou smrtí Ježíš povzbuzoval své věrné učedníky, jelikož věděl, že zanedlouho budou svědky nevšedních událostí. Ve chvíli, kdy Ježíš s určitostí hovoří o svém utrpení a smrti, dostává velikonoční příběh jasné obrysy a rychlý spád. Teď už nebylo cesty zpět. Počínaje slavnostním vstupem do Jeruzaléma, posledním hodem beránka, modlitebním zápasem v Getsemanské zahradě, shromážděním Židů v Kaifášově domě, Jidášovým zrazením, Ježíšovým zajetím, Petrovým zapřením, výslechem před veleradou, soudem před Pilátem a konče ukřižováním, můžeme říct, že Ježíš spěchal smrti vstříc. I přes veškerou snahu Ježíšových protivníků, kteří se vydali moci temna, zde vidět, že nestane se to, co chce nepřítel, ale to, co chce Bůh, a to v určeném čase, místě i hodině. Obětí dokonalého beránka Božího má vykoupení trvalou a univerzální cenu.

Ježíšova smrt není podle slov evangelistů (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) historickým výsledkem konfliktu, který vznikl mezi ním a židovskou vrchností. Ježíš vědomě a dobrovolně podstoupil potupnou smrt na kříži na odpuštění hříchů (Mt 26,28). Aby se naplnila Písma, muselo to tak být (Mt 26,54; L 22,22).  V epištolách, přirozeně, vystupuje do popředí Boží plán, v evangeliích působení lidského faktoru. Obě hlediska se nevylučují, ale navzájem doplňují. Bůh působí skrze dějiny a dějiny uskutečňují Boží myšlenku.

V učení církve tvoří právě Kristovo utrpení, Kristova smrt, Kristův kříž a Kristova krev jádro křesťanského učení o spáse a víry ve spásu. I když je v evangelikální teologii velice vysoce hodnocen význam Ježíšova pozemského života a služby, přece jen jsme v současnosti svědky stále rostoucího důrazu, jenž je kladen na smíření hříšníka s Bohem, což se především váže na Kristovu krev a smrt na kříži. Pro lidstvo má právě konec Ježíšova života zvláštní význam a hodnotu. Jistý teolog v této souvislosti hovoří o nejhlubším tajemství dějin evangelia. Již pro Pavla a první apoštoly je Kristův kříž ústředním tématem v jejich kázáních. „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“ (1K 2,2).

Zázrak vzkříšení

Avšak velikonoční svátky by nebyly úplné, pokud bychom opomenuli zmínit zázrak Kristova vzkříšení. Kristovou smrtí definitivně končí pouze příběh jeho pozemského života. Evangelisté, kteří podávají zprávu o Ježíšově životě, jsou zajedno v rozhodující výpovědi: Ježíšův život neskončil smrtí! On skutečně vstal z hrobu! Na tomto, všemi evangelisty dosvědčovaném zázračném konci Ježíšova pozemského života, se zakládá celé apoštolské evangelium o Kristu. Apoštolové zvěstovali tuto pravdu vždy znovu a znovu: „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem" (Sk 2,36). Když židovští představitelé, starší a farizeové uvěznili Petra a Jana do žaláře, protože směle kázali o vzkříšeném Kristu, Petr naplněn Duchem svatým k nim promluvil: „Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých“ (Sk 4,10). Ježíš byl mrtvý, ale nyní žije! Žije navěky jako ten, kdo porazil ďábla, smrt, hřích a svět.

Zárukou spolehlivosti svědectví apoštolů o Kristovi je jeho slavnostní prohlášení, že zůstává se svou Církví až do skončení světa (Mt 28,18-20). A základem apoštolského svědectví o něm je fakt zmrtvýchvstání (1K 15,20-23). Pohleďme opět na Krista, na jeho život, smrt a vzkříšení, protože to otevírá člověku smysly pro to, co je a co se s ním stane. Ježíšův život vrhá světlo na náš život, jeho smrt a zmrtvýchvstání na to, co nás po smrti očekává. Proto je svátek zmrtvýchvstání důvodem k hluboké radosti, naděje a pokoje, a to i přes všechny úzkosti a boje, i přes neustále hrozící neštěstí a každodenní starosti.

S přáním požehnaných velikonočních svátků

Vladimír Rafaj