Bílé vánoční asociace

Když přemýšlíme o Vánocích, co se nám obvykle vybaví? Pravděpodobně čas strávený v kruhu nejbližších, spousta dobrot a dárků, koledy, náměstí plná lidí, vánoční stromek, všudypřítomná výzdoba a světla hrající snad všemi barvami, sněhem zavátá krajina zahalená do běloskvoucího šatu. Pravděpodobně se nám vybaví vánoční trhy, kostelíky, domečky, různá menší či větší stavení, zasněžená příroda a zimní radovánky. Bílá peřina je na všech místech. Dospělí, děti ba dokonce i zvířata překypují neskrývanou radostí - tak nějak idylicky to vypadá na pohledech ilustrovaných Josefem Ladou, které mě i ve zralém věku velice fascinují. Jednoduše vánoční pohodu je cítit na každém kroku, s každým dalším nadechnutím ožívá vědomí jistoty a bezpečí.  Vánoční atmosféra má své neopakovatelné kouzlo - září novostí a svěžestí. Vánoce nelze přehlédnout, jsou prostě všude! 

Ale možná tuto utkvělou představu nám někde v hloubi duše nahlodává obava ze stresujících příprav, shonu a z hektických nákupů v obchodních centrech. Někdy i ten chybějící sníh a sychravé počasí nám na harmonické náladě zrovna dvakrát nepřidají. Mnohdy pod pozlátkem poklidných dnů se tu a tam objeví úzkost, vzájemná nedůvěra, napětí v mezilidských vztazích, trhlina, která nutně potřebuje opravit.

Dalším nevítaným průvodním znakem vánočních svátků mohou často být negativní vzpomínky, emoce a pochybnosti, které se jako stín tiše vkrádají do nitra, aniž by člověk o ně stál. Strach z osamělosti a strach z věcí budoucích se jeví jako nepřekonatelná bariéra, která vzniká nezávisle na jeho vůli, někde na pozadí hříchem zatíženého svědomí.

V této souvislosti stojí za úvahu zamyslet se nad slovy proroka Izajáše, který již dávno před narozením Spasitele tlumočí Boží vzkaz izraelskému lidu: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země“ (1,18-19).

Žalmista David poté, co klesl, až na samé dno svých sil v upřímné pokoře vyznává: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! … očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh“ (51,3-4.9).

Sníh je v tom nejhlubším slova smyslu symbolem čistoty, jasnosti, neposkvrněnosti, ryzosti a dalších „bílých“ asociací. Je symbolem nového začátku, pravdy, milosti, milosrdenství, smíření, odpuštění, přijetí a svobody. Oč bělejší než sníh je „Hospodinova láska, jež nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno je stále nová, jeho věrnost je tak veliká!“ (Pláč 3,22-23, B21)

Vánoce jsou obdobím toužebného očekávání. Znamenají víc než jen povrchní a křehkou krásu dekorací. Opravdové Vánoce jsou proniknuty radostným prožitkem z Boží blízkosti, která člověka osvobozuje a očišťuje. Vánoce a příchod Vykupitele vlévá do lidských srdcí živou víru a naději. Vánoce jsou vždy příslibem nového impulzu, pomoci a útěchy. Ať se snažíme sebevíc, nedokážeme plně docenit význam intenzity a hloubky Boží lásky vůči nám.

Vánoce jsou bezesporu významným svátkem v křesťanském kalendáři - ovlivnily běh dějin. Astronaut James Irwin, člen posádky Apolla 15, po návratu z kosmu pronesl tato památná slova: „Skutečnost, že Bůh chodil po Zemi, je důležitější než to, že člověk chodil po Měsíci.“ Před 2000 lety chodil po Zemi Bůh v osobě Ježíše Krista. To, že se Bůh stal člověkem, je tajemství, které je nad naše pochopení. Přišel, aby vzal na sebe naši vinu a aby se zaskvělo světlo v temnotách. Jeho narození nebyla náhoda ani nehoda, když v určený čas a za daných okolností přišel na svět Král všech králů a Pán všech pánů (Ga 4,4).

Žádný člověk není pro Něj natolik zkažený, aby do jeho srdce nemohl vstoupit. Vánoce jsou však i otazníkem: „Netluče snad Ježíš i na dveře mého srdce?“; „Jak se k Němu zachovám?“; „Najde ve mně vhodný příbytek?“; „Jsem připraven Ho přijmout?“ Pokud ano, prožiju stejnou nádheru Vánoc jako pastýři na polích betlémských. Prožiju vskutku bílé Vánoce, nový start do života s Ním. Kristus je totiž dar nejcennější - lidskými slovy jej nelze dostatečně vystihnout (2K 9,15).  Vše ostatní je jen chabým odleskem, náplastí, která nic neřeší a na podstatu Vánoc nemá ani nejmenší vliv.

Mírou lásky je milovat bez míry

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. (Jan 3,16-17)

Bůh tak miloval svět, že daroval to nejcennější a nejvzácnější, co měl - daroval svého Syna Ježíše. Bůh tak miloval lidi, že se jim stal podobný, když sám se stal člověkem. Bůh miloval a dodnes miluje člověka, protože jeho láska je silnější než všechny lidské viny, jeho láska je bezedná. Hřích nenávidí, ale hříšníka miluje, neboť láska Boží sbližuje. Ježíš odsoudil cizoložství, ale hříšnici projevil milost. Odsoudil ustrašenost a malověrnost svých učedníků, aby poté v něho uvěřili jako v Syna Božího. Pokáral neuvážené, nekolegiální a sobecké ambice bratrů Jakuba a Jana (vzhledem k ostatním učedníkům), aby je vzápětí trpělivě a soucitně vyvedl z  přehnané ctižádostivosti. Ježíšovy zájmy totiž nejsou totožné se zájmy světských vladařů, politiků a státníků, jelikož jeho království není z tohoto světa. Nekompromisně odsoudil pokrytectví a lstivost svých protivníků, ale hledajícím pečlivě naslouchal. Uzdravoval na smrt nemocné, a sám své rány nehojil – bolesti a smrti šel vstříc. Z ničeho stvořil svět, ale měl ho moc i zničit a znovu postavit. Vítr i rozbouřené vlny moře ho na slovo poslouchaly. Nežil ve sterilním prostředí, nestranil se lidí ani jejich mnoha trápení, ale vyhledával ztracené, aby jim sdělil poselství evangelia a aby u něj nalezli pomoc a útěchu. Skláněl se k chudým, hladové nasytil, bázlivé povzbudil, ponížené povýšil, padlé pozvedl, zbloudilým ukázal cestu naděje. Neplodnému fíkovníku zlořečil, avšak na děti vkládal ruce a žehnal jim.

Ježíš žil a zemřel, aby vydal pravdivé svědectví o sobě. Smysl jeho příchodu a pozemského života spočíval v tom, že smířil člověka s Bohem. Z lásky k člověku dobrovolně opustil slávu nebes a v těle bezbranného dítěte přišel do světa plného násilí a krutosti. Ale již tehdy byl Králem a Pánem v tom nejhlubším smyslu slova. Neohroženě pokračoval v naplňování svého mesiášského poslání, i když dobře věděl, jaké utrpení na něj v Jeruzalémě čeká. Stál tváří v tvář těm, kdo na něj plivali, bičovali jej a posmívali se mu. Jeho bok byl probodnut, jeho svatá krev prolita. Sám se vydal do rukou hříšníků, odpustil těm, kdo mu do dlaní vráželi hřeby a přimlouval se za ty, kdo o jeho roucho házeli los.

Boží láska poslala Ježíše za nás na kříž. Ve své nekonečné lásce se obětoval a odpustil všem, kteří se jakýmkoliv způsobem provinili. Golgotský kříž se stal znakem spásy. Tak veliká je láska Kristova!

POZNÁVÁME BIBLI: Druhá kniha Paralipomenon

V Druhé knize Paralipomenon objevíme mnoho králů z Davidovy linie. Kniha, v níž je každý svou vlastní osobností, má nám co říct.

Cílem knihy je nastínit vládnutí krále Šalomouna, jenž se stal stavitelem chrámu (kap. 1-9) a nastínit dějiny judských králů od Šalomounovy smrti po babylonské zajetí (kap. 10-36). Zvlášť jsou oceněni králové, kteří se zasloužili o duchovní obnovu národa (Chizkijáš, Jóšafat a Jóšijáš). Za vlády posledního judského krále Sidkijáše došlo ke zničení chrámu a odvlečení Božího lidu do babylonského zajetí.

Významným poselstvím knihy jsou zejména dva důležité principy. Prvním je skutečnost, že duchovní vítězství je dosahováno pouze za předpokladu, že „člověk touží [je plně odhodlán] hledat Hospodina celým srdcem“ (viz 11,16; 12,14; 19,3; 30,19). Bůh se dá najít těm, kdo ho hledají a slouží mu, ale opouští ty, kdo opouští jeho. Druhou skutečností je modlitba - vyzdvihuje se její důležitost a vliv. Bůh naplňuje prosby svého lidu (6,20-21). Modlitba však není chápána ve smyslu magické síly; její vyslyšení a účinnost předpokládá obrácení srdce a důvěru v Boha (např. 12,7.12; 13,18; 14,10; 25,8 atd.). Mezi několika verši o modlitbě má klíčové postavení následující verš: „Jestliže se můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, potom je vyslyším z nebe, odpustím jejich hřích a uzdravím jejich zem“ (7,14).

Kniha končí slovy, kdy je Kýros, král perský, nejmocnějším vládcem země a nástrojem, který podpořil uskutečnění Božího plánu. I přesto, že byl lid vzat do babylonského zajetí, Boží plány nevyšly do ztracena. Boží plány mají svůj smysl a řád. Jaká to zpráva i pro dnešní nestabilní svět!

Kniha je nejvíce podobná knize Soudců v tom, že poukazuje na období neposlušnosti, nevěry, odpadnutí a období nápravy.

Vladimír Rafaj

POZNÁVÁME BIBLI: První kniha Paralipomenon

V První knize Paralipomenon je ústřední postavou král David. Zde je nám představený jeho dům a království. Také ho vidíme jako iniciátora, který vnesl pevný řád do bohoslužeb (lévijci, kněží, zpěváci, vrátní a strážci), který přijal vizi o chrámu a který jeho výstavbu připravil.

Kniha se zabývá podobným tématem jako knihy Královské, přesto pracuje s mnoha novými informacemi, jež jsou získávány z různých pramenů a zdrojů. Se známými informacemi nakládá citlivě a uvádí je v nové perspektivě.

Cílem knihy je: 1. Zaznamenat rodokmeny od Adama až po prvního krále Saula. Veliký důraz je kladen na kmen Judy, ze kterého vzešel David (kap. 1-9). 2. Popsat dějiny Davidova kralování (kap. 10-29). David je zde vylíčený jako typ ideálního krále bez lidských slabostí a poklesků (např. vůbec se zde neuvádí jeho hřích s Bat-šebou ani zavraždění jejího manžela Urijáše Chetejského).

Teologické poselství knihy je bohaté a hluboké. Výrazná je myšlenka Boží svrchovanosti. I když je Bůh svrchovaný, aktivně a účinně zasahuje do běhu dějin a lidských životů. Zvláštní místo v těchto vztazích zaujímá izraelský národ. Druhou důležitou myšlenkou je učení o autoritě člověka, která mu je delegována Bohem v případě, že se člověk Boží autoritě a vůli plně podřídí.

Vladimír Rafaj  

POZNÁVÁME BIBLI: Druhá kniha Královská

Druhá kniha Královská navazuje na knihu první. Děj pokračuje králem Achazjášem v izraelském království a končí událostmi, které vedou k zániku judského království, ke zničení Jeruzaléma a odvedení zajatců do babylonského zajetí. Cílem knihy je podat historické souvislosti izraelského a judského království ve světle dějin spásy. Kniha je plná zajímavých příběhů, událostí a osob, které měly významný duchovní vliv na celkovou kondici národa ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Zde mají zcela výjimečné postavení proroci Elijáš a Elíša, kteří hráli důležitou úlohu v kritických chvílích národa - jejich služba byla doprovázena činěním mocných divů a zázraků.

Kniha si všímá počínání králů, z nichž vyvozuje duchovní závěry ve vztahu k Bohu, království, Davidovi a jeho rodu, Jeruzalému, chrámu, prorokům a pohanským národům. Zvláště pak vyzdvihuje snahu judských králů Chizkijáše (Ezechiáše) a Jóšijáše o duchovní reformu a povznesení kulturní úrovně v zemi.

V čem spočívá hodnota knihy? Především v tom, že přehledným způsobem mapuje životy mnoha králů Judska a Izraele a ve většině případů zachycuje míru a účinek Božího jednání vůči nim. Zmíněné období představuje vrchol židovské literatury - přibližně desítka prorockých knih byla napsána právě v tomto období. Namátkou připomenu alespoň některé z nich: Ámos, Ozeáš, Jóel, Izajáš, Micheáš, Nahum, Jeremjáš a další. Kniha je výchozím studijním materiálem pro pochopení těchto proroků a jejich spisů.

Teologické poselství knihy je nadčasové a aplikace je pro dnešek důležitá. Za prvé Bůh je zjevován jako bytost nesmírně shovívavá, milosrdná a spravedlivá, která je rozhodnuta uskutečnit svůj věčný záměr. Za druhé je zde uvedeno, že odmítnutí Božího slova, jež je proroky ohlašováno, v konečném důsledku vede národ do modloslužby a odpadlictví. Za třetí člověk bez pomoci Boží není schopen úspěšně vládnout ani jen sám sobě, natož jiným.

Vladimír Rafaj

POZNÁVÁME BIBLI: První kniha Královská

První kniha Královská zaznamenává paralelní pohled na dějiny Judska a Izraele (jižního a severního království). Zabývá se časovým údobím 120 let. Historie začíná Davidovou smrtí a sahá až po vládu krále Achaba v izraelském království a krále Jóšafata v judském království. Dějinné souvislosti, zde uvedeny, jsou základem pro činnost Hospodinových proroků, přičemž důležitost jejich služby spočívá v aplikaci biblických principů.

Kniha nabízí dva souběžné cíle: Za prvé předkládá historii založení slavného a sjednoceného království. Za druhé zachycuje události, které vedly k úpadku a rozdělení království do dvou linií.

Poselství je dvojí: 1. Boží království se tyčí nad všechna pozemská království a 2. Králové jsou hodnoceni buď jako zbožní, nebo bezbožní. Děje se to v závislosti na intenzitě jejich vztahu k nebeskému trůnu a odezvě na Boží slovo hovořené prostřednictvím proroků.

Ježíš citoval z této knihy z 10. kapitoly (královna ze Sáby - viz Mt 12,42; L 11,31) a ze 17. kapitoly (vdova ze Sarepty - viz L 4,26).

Kniha je pro křesťany všech dob významným zdrojem cenných historických, kulturních a duchovních sdělení o převládajících poměrech ve starověkém světě. Mnohé v ní obsažené události potvrzují i mimobiblické prameny, které objasnily archeologické vykopávky v Palestině a na Blízkém východě.

Vladimír Rafaj

O modlitbě

Co je modlitba? Jaká je její nejzákladnější definice? Modlitba je především rozhovor s Bohem. Je to vzájemná komunikace, během které modlitebník rozmlouvá s Bohem a Bůh rozmlouvá s ním. Stejně tak je modlitba i časem, kdy Bohu nasloucháme a On naslouchá nám. To znamená, že prostřednictvím modlitby jsme napojeni na Boha a náš život je tím pádem obohacován a naplňován - stává se radostným, požehnaným. Je to právě modlitba, která nám pomáhá znát Boží srdce, myšlení a plány (Iz 55,8-11; Jr 29,11).

Způsob, jakým se lze dívat na Boha a jak se k němu modlíme, ukazuje na to, kde jsou naše priority a jaké jsou naše hodnoty. Zdali si dostatečně uvědomujeme, že Bůh je Duch, je svrchovaný, transcendentní a že všechno zná s předstihem. Žalmista David v jedné ze svých srdcervoucích modliteb vzhlíží k Bohu se slovy: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj ... Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení. Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy... Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě“ (Ž 25,1-2a.15-18.20). V jiném žalmu David hovoří: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy chvála ... Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal“ (Ž 34,1.4). Davidova touha po Vykupiteli a jeho přímost v modlitbách ho vždy znovu a znovu vrátila do hry. Když se člověk ocitne ve svízelné situaci, tak nějak mimovolně pozdvihuje ruce k nadzemské bytosti - k Bohu, a prosí ho o pomoc. Modlitba rozvíjí charakter člověka v každodenních potřebách života. Rozvíjí v něm podobu, která je Bohu milá. V tomto postoji pak není místo pro hříšné a sobecké touhy. Proto je modlitba tou nejpřirozenější cestou ke spáse.

Být v modlitebním vztahu s Bohem, mění náš život a pohled na něj. Jedině ve chvílích setkání s Bohem, kdy přicházíme do jeho blízkosti, rosteme v závislosti na něm, stáváme se věrnějšími a soucitnějšími, víc milujeme Boha i lidi. V modlitbách můžeme prosit Boha o požehnání pro sebe a druhé. Modlitba dodává křesťanské zkušenosti jiskru, aktuálnost, konkrétnost a bezprostřednost, neboť se v ní obracíme k Bohu jako děti na laskavého Otce v nebesích. 

Co pro mě osobně znamená být naladěný a napojený na Boha? Jak mohu ve svém životě praktikovat vroucí a vášnivou modlitbu? Potřebuji se vůbec modlit? Pokud ano, jaké jsou překážky v modlitbě, nebo co ztěžuje modlitbu? Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem se nemodlil s nasazením, což mě v konečném důsledku vedlo k vlažnosti, ke ztrátě zápalu pro pravdy Písma a k lhostejnosti nad  osudem lidí v mém okolí. Modlitba se stala bezmyšlenkovitou a mechanickou záležitostí. Před lety se mi ale do mysli hluboce vryl výrok Johna Wesleyho, který je pro mě v takovýchto momentech motorem - často si ho připomínám. Wesley řekl: „Zdá se, že Bůh je omezen naším modlitebním životem, - že pro lidstvo nemůže udělat nic, dokud ho o to někdo nepoprosí.“ Bůh nám daroval modlitbu jako mocný a efektivní nástroj, pomocí kterého jsme schopni dotýkat se jiných. Bůh na nás trpělivě čeká až se ztotožníme s jeho plány, protože si přeje uskutečnit své záměry právě skrze nás. Často se ale zdá, že Bůh je hluchý na prosby svých služebníků. Často se jeví, že modlitba postrádá účinek, že se nic nemění na situaci člověka, i když se přece jen něco děje - pozvolna se začne měnit on sám. Prvořadým cílem Božího jednání v člověku je jeho celková transformace (Ř 12,1-2). Modlitba je projevem naší víry, pokory, naděje a našeho důvěrou naplněného vztahu k Bohu. Modlitba je prostředkem, kterým Bůh mění prohru ve vítězství, zoufalství v odvahu, bolest v radost, neodpuštění v přijetí a nenávist v lásku.

Bible ukazuje, že Bůh se přiznává k světu a k církvi svými skutky skrze naše modlitby, abychom byli schopni vykonat práci, ke které nás povolal. Jsme obyčejní lidé s neobyčejnou zkušeností. Jsme obyčejní lidé, avšak napojeni na neobyčejného Boha.

Vladimír Rafaj