Dar víry

„… a někomu zase víra v témž Duchu …“ (1K 12,9)

Každý nadpřirozený dar má v Písmu oporu, vychází z Písma a má praktické a zcela konkrétní uplatnění. To je pro křesťany povzbuzení a vede je to ke smělosti o tyto dary prosit.
Otázka, kterou si kladu je, jakým způsobem a proč Ježíš buduje svou církev? Odpověď nacházíme v Novém zákoně. Apoštol Pavel nám hovoří, že Církev, která je jeho tělem se vzdělává nebo buduje skrze službu těla podle toho, jak je komu dáno (Ef 4,16). Záměrem pak je, „abychom dospěli do plnosti míry Kristovy“ (Ef 4,13).
Z prvního Pavlova dopisu do Korintu v kapitolách 12 až 14 apoštol dává přesvědčivé pokyny jak poznat pravost darů, jejich původ a cíl a rovněž vyzdvihuje nadřazenost lásky nade všechny dary. Z tohoto oddílu Písma se dozvídáme, že ze všeho, co nám Kristus dal, není nic tak účinné v budování církve jako právě duchovní dary nebo charismata (řecký výraz pro dary, projevy a milosti dány zadarmo skrze Ducha svatého). Proto přirozené schopnosti, i když zaníceně a v pomazání použity, nejsou a nemůžou být náhradou či odměnou za efektivní službu milostivých darů, které se k nám dostávají skrze inspiraci a moc Ducha svatého. Jinými slovy, je to vyjádření nebo výsledek působení Boží milosti, která byla uvolněna skrze Ducha svatého, proto hovoříme o darech Ducha.

Dary jsou součástí Božího zajištění života a jsou přístupné všem, kteří je hledají. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru víry, nad kterým se v tomto příspěvku zamyslíme.
Dar víry můžeme definovat jako schopnost důvěřovat Bohu až za hranici pravděpodobnosti a pozdvihovat víru ostatních lidí. Je to Boží uschopnění věřit, že Bůh v určité situaci dokáže svou moc. Je to zvláštní důvěra od Ducha svatého, že Bůh učiní to, co je potřebné právě v daném okamžiku. Víra je dar, který přináší jistotu do naší služby. Prostřednictvím daru víry získáváme přesvědčení o tom, co Bůh zamýšlí udělat a je nám dána moc, abychom věřili a očekávali, že se tak stane. Víra není věcí rozumu či logického uvažování, zkušeností ani dobré paměti, je to spíš skutek vůle. Vyžaduje dětinskou závislost na Bohu. Ježíš řekl: „Mějte víru v Boha!“ (Mk 11,22).
V této souvislosti Reinhold Ulonska píše: „Když Pavel hovoří o daru víry, myslí na víru, která může „přenášet hory“. Tato víra je odvážnou vírou, která činí znamení. Skrze tuto víru se dějí zázračné věci, které oslavují Boha a slouží k budování církve, činy, které jsou znameními Boží reality v tomto světě. Zpětně pomáhají probouzet víru. Tato víra je dána v „Duchu“, což znamená, že věří Duch víry v člověku. Víra, která v člověku povstává, překonává všechnu jeho malověrnost, jeho strach a přirozené pochybnosti.“
Když dar víry funguje, je to víra Boží, která pracuje skrze člověka. Je to právě tento dar, který způsobuje, aby se Boží slovo stalo skutečností. Víra je největší mocí na světě, protože je prostředkem, kterým se uvolňuje Boží síla v lidských životech.

David Lim připomíná: „Dar víry provázejí vroucí modlitba, mimořádná radost a neobyčejná smělost. Nejde o spásnou víru, ale spíše o zázračnou víru pro zvláštní situaci nebo pro takovou příležitost, jakou bylo třeba Elijášovo střetnutí s Bálovými proroky (1Kr 18,33-35). Může sem patřit i zvláštní schopnost vzbudit víru u druhých, jak to učinil Pavel na lodi při bouři (Sk 27,25) a Ježíš, když uzdravil chlapce posedlého zlým duchem (Mt 17,19-20).“ I když se dar víry může jevit nejméně výrazný ze všech darů moci, je základem pro dar uzdravování i činění zázraků.
Dar víry je určen pro specifické příležitosti a potřeby. Jednoduše je darován Duchem do konkrétních situací. Do srdce člověka je vložen v určitou chvíli pro určitý záměr. Když je potřeba naplněna, je tím uskutečněn i záměr, pro který byl dar dán.
Podobně, jako ostatní duchovní dary, dar víry nám umožňuje použít potenciál, který jsme ve své staré přirozenosti neměli. Je to víra, která se dívá na nemožné a říká: „Ano, stane se to!“ Musíme dát stranou naše úsilí a plány uskutečnit něco svým vlastním způsobem. Musíme se spolehnout na Boží svrchovanost a dobrotu, že k nám bude milostivý v čase nouze. Někdy to může být komunikování víry celého těla Kristova skrze použití jednotlivce. Zdali si nevzpomínáme na období v životě, kdy Duch svatý vanul nad někým, kdo svědčil nebo se modlil a náhle víra byla podnícena v celém shromáždění? Takový dar víry působil prostřednictvím apoštola Pavla a uschopnil ho sloužit novou smlouvou. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2K 3,3-6) Pavlovi v církvích nešlo o samoúčelné předvádění se, i kdyby pramenilo z křesťanské zkušenosti.
Tento dar Pavla uschopnil pomoct jiným k přijetí Ducha skrze slyšení víry (Ga 3,2.5). S jistotou můžeme říct, že tento dar byl projeven ve společné modlitbě, což mělo za následek nové vylití Ducha svatého v Jeruzalémě, kdy „to množství věřících pak mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo ani nenazýval nic z toho, co měl, svým vlastním, ale měli všechny věci společné. Apoštolové vydávali velikou mocí svědectví o vzkříšení Pána Ježíše a veliká milost byla na nich všech.“ (Sk 4,32-33)

Bratři a sestry nikdo z nás nemá na to, aby naplnil Boží požadavky z vlastní síly nebo, aby vykonal práci pro Boží království. Kéž by každý věrný svědek Pána Ježíše Krista mohl používat duchovní dary v moci Ducha svatého. Proto usilujme o celou škálu duchovních darů, zvláště pak o dar víry, který je i dnes tak potřebný v obecenstvích Božího lidu.


Vladimír Rafaj

Jedinečnost Bible

Celá Bible je nadpřirozeně vnuknuté Boží slovo. Prostřednictvím Bible k nám promlouvá Bůh. To je jeden z mnoha důvodů, proč je na biblické škole věnována značná pozornost studiu Bible. Starý a Nový zákon jsou přehledovými předměty a v učebním plánu biblické školy mají důležité postavení.
Na vzniku starozákonního a novozákonního kánonu se podílelo několik desítek autorů. Tito lidé žili v různých časových obdobích. Měli různá povolání, žili na různých místech, prožívali úzkost, strach a obavy. Všechny tyto zkušenosti však zúročili při psaní Bible. Proto bychom mohli studium Bible přirovnat k cestě, na které poutník prožívá mnohá dobrodružství. Důležitost biblického poselství přesahuje dějinný rámec a určuje či vymezuje průběh a vývoj minulých, přítomných i budoucích událostí.

Starozákonní zjevení je základem pro plnější zjevení v Novém zákoně. Názvem Starý zákon neboli Stará smlouva se v křesťanské terminologii označuje sbírka biblických knih, které Židé již tradičně nazývají „Zákon, proroci a spisy“. Co je obsahem Starého zákona? Je to především první část Božího zjevení a plán spásy. Skrze tyto nástroje Bůh připravoval, prorockým slovem ohlašoval a v rozličných předobrazech a symbolech naznačoval příchod Mesiáše, Ježíše Krista. Zaměřujeme se tady na Boží smluvní vztah s jeho lidem a na historii izraelského národa.
Důležitou složkou osnovy je pohled na historický, kulturní, zeměpisný i náboženský kontext knih obsažených v biblickém kánonu, přičemž kánon chápeme jako normativní soubor svatých Písem Starého a Nového zákona. Není proto rozumné omezit biblický kánon až na závěrečné dogmatické rozhodnutí. Kanonizace byla procesem. Studenti se tak naučí mnohým pravdám, jež jim pomohou v chápání celé Bible, v chození s Bohem i ve službě, na kterou se na škole intenzivně připravují.

Obsahem druhé části Bible, která se běžně označuje názvem Nový zákon nebo Nová smlouva, je pokračování, uskutečnění a završení Božího zjevení a Božího plánu spasení. Tento předmět pojednává o kulturním a dobovém pozadí Nového zákona, o životě Ježíše Krista, o historickém růstu první církve a o problémech, s nimiž se potýkali křesťané v prvním století. V Novém zákoně jsou hlavním svědectvím o životě a učení Ježíše Krista evangelia, která věrně podávají to, co Ježíš během svého pozemského života konal a učil. Evangelisté zachytili příslušný tradovaný materiál písemně proto, aby se stal základem víry a života Církve. Nový zákon obsahuje Skutky apoštolů, dopisy jednotlivých apoštolů a knihu Zjevení. Tyto knihy potvrzují všechno, co se týká osoby Krista, jasněji vysvětlují jeho pravé učení, ohlašují účinky jeho díla a předpovídají slavnou budoucnost Božího lidu.

Cílem těchto předmětů je především to, aby studenti dokázali interpretovat základní biblické souvislosti a teologické výpovědi Bible, hlouběji je chápali a byli schopni samostatně reprodukovat či pojednat o každé biblické knize.

I přes velké množství autorů, kteří se podíleli na napsání Bible, je Bible pozoruhodně jednotná. Je přeložena do mnoha světových jazyků a dialektů. Patří k nejčtenějším knihám. Odolává všem argumentům kritiků, kteří se ji snaží zpochybnit. Její poselství přežilo neuvěřitelně dlouhou dobu a je stále živé a aktuální. A to je pro mě ten největší důkaz o její pravdivosti, spolehlivosti a autoritě.

Vladimír Rafaj

Pokání jako způsob života

Pokání je rozhodující podmínkou spasení a spolu s vírou přináší obrácení (L 13,2-5). Prvním důležitým krokem k tomu, aby se někdo stal Božím dítětem je udělat pokání. Řecké slovo metanoia, překládáme jako „pokání“ a znamená změnu smýšlení nebo směru (Mt 4,17; Mk 1,15). V Bibli není pokání pojem statický, ale dynamický.

Co tedy pokání znamená prakticky? Je to úplný obrat v myšlení a konání. Hříšník si začíná uvědomovat hrůzu hříchu a jeho důsledky. Ale nejen to. Zároveň se obrací ze stavu neposlušnosti, vzpoury a sobeckosti k Bohu: 1) odvrací se od hříchu; 2) podřizuje svůj život Bohu a 3) přijímá Ježíše jako svého Spasitele a Pána.

Odpovědnost činit pokání je tedy na člověku. Všichni lidé zhřešili, a proto potřebují činit pokání a přijmout Pána Ježíše do svého srdce (Ř 3,23). V Novém zákoně slyšíme Petra: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy“ (Sk 3,19). Nikdo se může obrátit k Bohu, činit pokání, anebo dokonce uvěřit bez Božího přispění. Potřebný obrat musí dovršit Bůh sám. Bible mnohokrát mluví o tom, jak to dělali jednotliví muži a ženy. Ježíš na kříži zaplatil cenu za naše hříchy a přivedl nás zpět do vzájemného vztahu s Bohem. Bůh ze své strany udělal vše a zbytek záleží na nás.
Pokání je tedy darem od Boha. Je onou pohonnou hmotou, která žene kupředu náš život řízený Bohem. Pokud nám bude chybět palivo, nedostaneme se ani o krok dál a budeme neustále žít v pýše a s pocitem viny. Opravdové pokání může člověka těchto okovů zbavit. Pokání je znamením milosti, která je ještě mimo nás, ale již zde působí. Je impulsem od Ducha svatého, který sice v hříšníkovi ještě nepřebývá, ale již ho ozařuje světlem, které ukazuje na stíny a vede ho až ke spasení. Právě proto pokáním nás Bůh ani zdaleka nechce trápit, ale spíše je ovocem a projevem jeho nezměrné lásky k nám.

Apoštol Pavel tuto pravdu vyjadřuje nádhernými slovy v epištole Římanům 2,4 „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“


Vladimír Rafaj

Misijní výjezd Slovensko - Rumunsko 2009

Letošní misijní výjezd byl vyvrcholením celoroční práce a úsilí všech zúčastněných. Příprava výjezdu se odehrávala zejména na půdě biblické školy, kde studenti měli k dispozici veškeré zázemí a vybavení pro zdárné zvládnutí připravovaného programu. Nácvik programu sestával zejména z písní, scének, pantomimy, různých her a soutěží, svědectví a kázání. V této fázi příprav studenti velice ocenili teoretické vědomosti a znalosti a praktické dovednosti doposud získané studiem na biblické škole, které pak zúročili přímo v „terénu“, tj. ve sborech, mládežnických setkáních, shromážděních pod holým nebem, rozhovorech s lidmi v rodinách apod.

Hlavním cílem výjezdu bylo

1) poskytnout studentům prostor pro jejich službu a zapojení se do různých aktivit, které jsou s tím spojeny,

2) rozšířit jejich obzor v oblasti misijní práce, konkrétně to byla práce s romským etnikem na Slovensku a slovenskou komunitou žijící v Rumunsku a

3) prohloubit dobré vztahy z předchozích let s výhledem do budoucnosti.

S průběhem výjezdu vyjadřuji maximální spokojenost. Po stránce organizační, technické a duchovní byl výjezd dobře zvládnut. Studenti byli vystaveni zátěži z cestování, častých přesunů z místa na místo, pobytu v různých rodinách (kulturách), ale i přesto to zvládli nadmíru dobře. Dokonce by velice ocenili mít tyto zkušenosti mnohem častěji.
Věřím, že takováto a podobná praxe je pro naše studenty nenahraditelná. Je to pro ně odrazový můstek a zároveň skvělá příležitost reflektovat na prožité chvíle s kamarády, kdy někteří z nich už v dohledné době zaujmou zodpovědná místa v církvi nebo ve společnosti.
Náš dík patří především Pánu Bohu, ale i všem těm, kdo se finančně nebo modlitebně podíleli na uskutečnění tohoto výjezdu. Všem Vám moc děkujeme.


Vladimír Rafaj,
vedoucí výjezdu

Vedení Duchem svatým

Vedení Duchem svatým

V minulých dnech jsem se v sérii několika kázání zamýšlel nad tématem Vedení Duchem svatým. S tím je úzce spjata i otázka poznávání a naplňování Boží vůle nebo slyšení Božího hlasu.
Ve světě je mnoho hlasů, které nabízejí svou radu a každý z nich prohlašuje, že je tím nejlepším. Je ale pouze jeden jediný přímluvce, kterého lze následovat zcela bez obav. Je to Přímluvce, kterého zaslíbil Ježíš.
Pán Ježíš učil o budoucí službě Ducha svatého: „Ale Přímluvce, Duch svatý … ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (J 14,26). Ti, kdo studují Písmo, vědí, že Bible by neměla skutečný duchovní účinek, pokud by Duch svatý neosvětlil její pravdy.
Když se musíš rozhodovat mezi pravdou a lží, uvede tě na stezku pravdy, protože je Duchem pravdy. Jeho vedení vždy vede k pravému úspěchu (1J 4,1-6). Mnohdy si jeho vedení ani dostatečně neuvědomujme a nejsme si jisti, kam nás vede. Hledíme do budoucnosti s obavou a nejistotou. Ztrácíme pohled z toho, že Bůh má naše životy plně pod kontrolou. Ale nemá to tak být.
Prorok Jeremjáš hovoří o tom, že „cesta nezávisí na člověku ani jistota kroku na tom, kdo jde“ (Jer 10,23). Není dáno člověku, aby poznal své cesty do nejmenších detailů. Není mu dáno, aby řídil svůj život sám. Vedení totiž má co do činění s budoucnosti, s nepoznaným. Lidé se po staletí snaží nalézt způsob, jak odhalit budoucnost. Proto si zahrávají s různými okultními praktikami, jako je věštění, transcendentální meditace, autosugesce apod.
Bůh však má plán a záměr se životem každého člověka. Tento plán bude uskutečněn tehdy, když půjdeme jeho směrem a po jeho cestách. On se rozhodl zjevit sám sebe skrze Písmo, což je důkazem jeho osobního zájmu o nás a jeho touhy vstupovat do našich životů. Neboť to, co s námi zamýšlí, zná jen on sám. „Jeho myšlenky o nás jsou myšlenky o pokoji, nikoli o zlu, protože nám chce dát naději do budoucnosti.“ (Jer 29,11)
Znovuzrozený člověk si může být naprosto jist vedením Duchem svatým. Apoštol Pavel mluví o tom, že „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Ř 8,14). Vést zde znamená „vést a řídit“, ale toto vedení zde neznamená, že nám budou zjevovány dosud neznámé boží směrnice, ale spíše, že naše vůle bude podřízena Boží vůli. Znakem křesťana je právě takové vedení a řízení. Jsme uprostřed procesu, který je klíčový pro náš vývoj.

„Duchem choďte“ tj. nechte se vést Duchem svatým (Ga 5,16.18). „Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit“ (Ga 5,25). Abychom s ním dokázali držet krok, musíme být ochotni dovolit mu, aby řídil naše kroky. On pak povede náš život takovým způsobem, abychom žili v souladu s ním a naše touhy, aby byly stejné jako jeho (Ř 8,5). Jestliže uznáme jeho svrchované vedení, uvede nás do každé pravdy (J 16,13). Způsobí to, abychom měli milost u jiných lidí, jak to učinil u prvních křesťanů. A bezpochyby se o nás postará stejně, jako se staral o ně: hmotným způsobem, v našem povolání i duchovně (Sk 2,42-47). Bůh zná naše potřeby. Nepotřebujeme se trápit nebo strachovat nadmíru. Pán Ježíš řekl: „Hledejte především boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Bůh jako Otec se tady zavazuje, že se o nás postará a naším největším úkolem je, abychom ho hledali.

Kromě toho, že je naším vůdcem, který nás uvádí do veškeré pravdy a řídí náš každodenní život, Duch svatý odhaluje i závažnost našich špatných skutků – chování, které souvisí s naší starou, hříšnou přirozeností (srov. Ef 4,20-32 a Ř 8,12-14). Bez Ducha svatého a jeho působení není možné poznání Boha a stejně tak ani poznání naší hříšnosti. Tady na zemi se odehrála část dějin spásy a Duch svatý to všechno zpřítomňuje a aktualizuje. On je ten, kdo nás vede do pokory a přibližuje nám Pána Ježíše Krista a jeho dílo vykoupení. Poznání hříchu a uvědomení si vlastní viny není ve schopnostech člověka ani lidské etiky, ale je to záležitost víry, která přijímá Boží slovo a Ducha svatého.

Další aspekt vedení Duchem svatým se projevuje ve skutečné pomoci při modlitbách. „Duch svatý přichází na pomoc naší slabosti. On se za nás přimlouvá. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“ (Ř 8,26). Proč nevíme, jak a za co se máme modlit? Protože správně se modlit je vlastně dovednost. Tomuto umění se musíme učit, ale bez pomoci Ducha svatého to nejde. Pouze Duch svatý ví „jak na to“. On nejen že zná naše skutečné potřeby, ale zná i skutečné potřeby těch, za které se modlíme. A pojďme ještě dál. Duch svatý zná konkrétní vůli Boží v těchto potřebách. Apoštol Pavel to napsal takto: „Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Ř 8,27).
Duch svatý nám bude ve všem oporou až do konce a jeho vedení je trvalé. Chvála buď Bohu za to!

Vladimír Rafaj