Proč je důležité připomínat si minulost?

Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš k celému Izraeli v Zajordání, ve stepní pustině naproti Súfu mezi Páranem, Tófelem, Lábanem, Chaserótem a Dí-zahabem. Cesta od Chorébu směrem k pohoří Seíru do Kádeš-barneje trvá jedenáct dní … (Deuteronomium 1,1-3)

Na Bibli oceňuji preciznost a přesnost, s jakou jsou nám představovány dávné události. Přirovnal bych to k podnosu, na kterém jsou nám podávána skvělá jídla - až má člověk „chuť“ se na ta dávná místa fyzicky dostat, vrátit se v čase a projít se jimi. Pokud by bylo jen trochu možné alespoň jednou prožít celou tu atmosféru a náladu. Ale i přesto, že z pochopitelných důvodů nejsme a ani již nemůžeme být přímými účastníky a očitými svědky starých příběhů, Bůh skrze Ducha svatého, který literu Písma oživuje a zpřítomňuje, nás vtahuje do spletitých dějů, dává nám možnost nahlédnout do zákulisí dějin a schopnost procítit pravý smysl slov. V této souvislosti nám tento oddíl přehledným způsobem zprostředkovává pohled do historického a chronologického rámce, tj. kde (místo) a kdy (čas) se uvedené události přetkávají s biblickým poselstvím.

Ve zmíněném textu Mojžíš promlouvá k lidu. Izraelité byli samotným Hospodinem a prostřednictvím Mojžíše vybízeni neustále si připomínat veliké skutky Boží a všechno, co pro ně udělal. Byla to jejich povinnost. Skutečně i zde platí, že národ, který zapomíná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu. Minulost je tedy možné nějakým způsobem přehlednout. Aby však k této eventualitě nemuselo dojít, Bůh k lidem při různých příležitostech důrazně promlouvá.

Stojí zde za povšimnutí, že slovní spojení „celý Izrael“ se v knize Deuteronomium v různých obdobách opakuje celkem 14krát (viz 1,1; 5,1; 11,6; 13,12; 21,21; 27,9; 29,1; 31,1.7.11 /2krát/; 32,45; 34,12). Zde je izraelskému lidu několikanásobně připomínána jejich minulost. V hebrejštině je patrný význam těchto slov, kde je důležitý obsahový aspekt. „Celý Izrael/všechen lid“ v hebrejštině není chápán pouze ve smyslu kolektivním či skupinovém. Nelze se schovat za masu lidí, za jiné příslušníky národa, jelikož každý osobně bude vzat k odpovědnosti. Tudíž výraz „celý Izrael“ vyjadřuje i základní myšlenku, kdy „každý jeden“ potřeboval slyšet slova.

Každý jeden si měl vzít Mojžíšovou řeč k srdci a osvojit si ji. Co tedy měli všichni, tj. každý jeden slyšet? O co konkrétně se jedná? Především jde o různá ustanovení a napomenutí nebrat smluvní podmínky na lehkou váhu (kapitoly 1-2). Dále jde o povzbuzení a vybídnutí k poslušnosti zaujmout zemi, povolání k tomu, aby byli „zvláštním lidem“ (kapitoly 5-8), varování před modloslužbou (kapitoly 16-18). To všechno lze vyjádřit souhrnným a hlubokým prohlášením: „Svrchovaný Bůh je Bohem historie!“

Církev dneška stojí před stejnou výzvou – výzvou nezapomenout na to, co nám Bůh v Ježíši Kristu učinil. Že se nám stalo spasení, že nás zbavil pout hříchu (Ef 2,1-10), se nedá lidskými slovy dostatečně popsat. Nikdy na to nezapomeňme! Kdykoliv je kázáno Slovo, je to poselství přímo od Hospodina především pro mne a až v druhé řadě pro ty druhé. Jak se k němu postavím? Jaký postoj zaujmu? Bude ono Slovo tím vyzvědačem, které prozkoumá krajinu mého srdce a udělá v něm pořádek, změnu, průlom? Jako tomu bylo v případě vyslaných vyzvědačů, kteří měli probádat kanaánskou zemi. Poddám se mu, nebo mu budu vzdorovat a nakonec ho odmítnu? Rozhodnutí je na jednom každém z nás – jde jen o to, abychom v sobě dali Božímu slovu prostor působit a dotýkat se nás.

Vladimír Rafaj

Boží sláva a požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám. (Numeri 6,24-27)

Dovolím si tvrdit, že opravdový a smysluplný život na zemi není možný bez Božího požehnání. Boží požehnání má zvláštní vliv a moc na celkovou kondici lidského bytí. Je totiž nepostradatelnou ingrediencí, která dává suchým kostem životní šťávu, oporu a vitalitu. Nešťastný je člověk, který o Boží požehnání nestojí, nebo jim dokonce pohrdá.

Všimněme si zde jemného odstínu ve smyslu či významu, který se projevuje v podobnosti (nebo rozdílnosti) v závěru šesté a deváté kapitoly knihy Numeri. V šesté kapitole je dán důraz na Boží přítomnost, která žehná a chrání. Je to jeho, to jest Boží tvář, která září. Kdežto v deváté kapitole je důraz položen především na Boží přítomnost, která vede. Je to vznášející se oblak, který detekuje tábořiště. Je to stoupající oblak, který lidu napovídá, aby se zvedl a vydal na pochod. Tak byla šékina neboli Boží sláva v podobě oblaku Božím svrchovaným způsobem při vedení Izraele.

Boží touhou je, abychom zkoumali a poznávali jeho autentičnost a věrohodnost. V různých žalmech pisatelé často používají obrazný jazyk, rozmanitý styl, hluboké myšlenky (včetně filosofických a náboženských konceptů a úvah), představují vysoký etický i morální standard a lásku k přírodě, aby vyjádřili to, kdo Bůh je - jeho slávu, majestát a velebnost (viz např. Ž 8,2.4; 19,2; 33,6; 69,35; 89,12; 96,11; 102,26 apod.). Žalmy jsou vyznáním nejvnitřnějších lidských pocitů o sobě, jiných lidech i Bohu. Mnohé z nich jsou zaměřeny právě na Boha. Všechny věci kolem nás jsou pouze částečným zjevením slávy Boží. Jsou pouze předchutí budoucí slávy, která poukazuje na příchod Ježíše Krista. Když prorok ohlašoval příchod Mesiáše, řekl, že „se zjeví Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ (Iz 40,5)

Předstupujme před Boží tvář s důvěrou a hleďme na jeho slávu (Žd 4,16). Odevzdejme se cele jeho vedení a požehnání, protože jenom tehdy budeme skutečně šťastní.

Vladimír Rafaj