Vánoční poselství

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. (L 2,8-11)

Radostnou zprávu o narození Spasitele oznámil anděl Páně vyděšeným pastýřům v Betlémě. Skutečnost, že Bůh se stal člověkem a navázal s lidmi důvěrný vztah, naprosto přesahuje i ty nejodvážnější představy. Vánoce jsou bezpochyby časem radostného očekávání. Ptáme se ale, co nám přinesou? A je vůbec tato otázka legitimní a správná? Ano, je! Zdali nám Vánoce něco přinesou či nikoli, nezávisí pouze od zásahu Božího, ale i od toho, co do nich vložíme my, jak se na ně připravíme a co od nich očekáváme.

Již několik dní lze tento fenomén vidět i v obchodech a supermarketech. Čím víc se vánoční svátky blíží, tím víc se příprava znásobuje a shon se zvětšuje. Přichází čas, kdy si lidé budou dávat dárky. Z Vánoc se tak stane velkolepá oslava. Lidé budou mít k sobě blíž a bude tedy pravděpodobnější, že na krátkou chvíli budou schopni zapomenout na zklamání, vzájemné prohřešky, zášť, nevraživost a tomu podobné projevy. Avšak poté, když z domácností zmizí vánoční stromečky, svíčky a výzdoba, náhle přijde vystřízlivění - lidé se vrátí k běžným, ale hlavně starým a zažitým způsobům uvažování. Tak nějak to vypadá všude kolem nás pro ty, kteří nepoznali a doposud nepřijali radostnou zvěst o narození Spasitele, o kterém prorok Izajáš hovoří:  „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn …“

Pro věřícího člověka, v jehož srdci se Spasitel narodil, mají tyto svátky diametrálně odlišný charakter. Jsou totiž radostným připomenutím si Toho, kdo dal svého Syna jako smíření a vykoupení za ztracené a zcela bezradné člověčenství z otroctví hříchu. Bůh se stal v Kristu člověkem - a v tom je kouzlo Vánoc. Vánoce nejsou pouze koncentrací dobrého jídla, pití a dárků, ale jsou radostným očekáváním na Ten dar největší. Vždyť ve společenství Božího lidu mladí i staří, děti i dospělí, muži i ženy předstoupí v radostném plesání před Toho, který dal to nejlepší, nejmilejší a nejvzácnější. Je to dar takové hodnoty a takové intenzity, který nelze lidskými slovy dostatečně vyjádřit. Vánoce jsou radostným časem, ve kterém znovu a znovu přichází Ten, jenž už jednou přišel. Ve věřícím člověku, který přijal Bohem darovaného Syna, tento vzácný a jedinečný dar působí trvalou změnu a pomáhá mu žít život lásky, odpuštění a porozumění nejen během vánočních svátků, ale i během všedních a zcela obyčejných dní.

Vánoce jsou radostnou oslavou narození Krista. Ale jejich pravý smysl spočívá především v tom, že již v dítěti spatřujeme Ježíše jako Krále a Spasitele. Jestliže se Ježíš narodil v našem srdci, jsme nejšťastnější lidé na této planetě. Jestliže se Boží Syn narodil v našem nitru, vězme, že Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje je v nás a je s námi, nemusíme se ničeho bát, ani se strachovat. K této radostné oslavě Bůh zve všechny bez výjimky. A zejména ty, kdo si myslí, že Bůh o ně nestojí. Opravdové Vánoce může prožít každý, komu se Kristus v srdci skutečně narodil.

Dovolme tedy Ježíši, aby se s námi nanovo setkal a naplnil nás pravou a ničím nefalšovanou radostí.

Vladimír Rafaj

Dokáže církev nabídnout řešení?

Bible hovoří, že všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré. Pokud je Bůh Stvořitelem všech věcí a také člověka, pak nic není náhodou. Člověk (a to bez výjimky) má zcela jistě místo v Božích plánech a záměrech. Je totiž vrcholem stvoření.

Již z dětství si pamatuji, že rodiče mě vždy vedli k úctě vůči slabším, starším, zdravotně postiženým, menšinám, etnickým skupinám a ke všem lidem bez rozdílu barvy pleti. Romskou otázkou se v dnešní době zabývá kde kdo. Při řešení této problematiky přicházejí na pomoc se svou troškou do mlýna politikové, státní instituce, nevládní organizace, romská sdružení nebo i Evropská unie prostřednictvím různých směrnic, rozvojových, operačních a sociálních programů, ale trvalá změna v postavení romských komunit napříč zeměmi je v nedohlednu. Avšak otázka, nad kterou se často zamýšlím, zní: „Kdo to změní? Kdo dokáže vyřešit tuto neutěšenou a v mnoha směrech tak obtížnou situaci? Je vůbec v lidských schopnostech a možnostech dosáhnout alespoň minimálních výsledků?“ Ano, každá snaha je vítaná, jen škoda, že pomoc přichází převážně zvenčí.

Proto se opět ptám: „Dokáže snad církev čelit silám, jež popírají křesťanské hodnoty, zabíjejí život a zotročují lidi? Jaké je biblické poslání církve v kontextu současné doby? Jaká je její misijní strategie pro dnešní svět? Je poselství evangelia relevantní a věrohodnou záležitostí? Je efektivním nástrojem, který přispívá k pozitivním změnám a ke stabilitě globalizovaného prostředí? Je církev schopna vypořádat se s generační, etnickou, kulturní, ekonomickou, politickou a náboženskou situací? Dokáže nabídnout alternativu? Může být církev řešením? Může být církev tím chybějícím článkem v řetězu, mostem, který propojí a zfunkční mnohdy vyostřené soužití mezi lidmi? Může být církev tím katalyzátorem ve společnosti, který zmírní napětí a vzájemné vztahy uvede do harmoničtějšího stavu?“

Ano, může! Pevně věřím, že živá, otevřená a Duchem svatým zmocněná církev je tou chybějící ingrediencí, která dodá životu chuť nebe. Přesněji řečeno, nikoliv církev, ale Ježíš prostřednictvím svého viditelného těla má zásadní vliv na každého člověka za podmínky, že člověk chce slyšet jeho Slovo a chce mu plně důvěřovat. Největším činem lásky Boží je zástupná oběť Syna za lidská provinění (2K 5,19-21). Pro mnohé je ale těžké přiznat si, že jsou hříšníky nejen ve svých skutcích, ale i ve své podstatě. Ještě těžší je to pro Romy, ještě těžší je pro ně uvěřit, že potřebují Ježíše, aby je vysvobodil z prokletí hříchu. I když jsou Romové jiní než většinová společnost, Bůh má i pro ně připravené hojné požehnání, které se již nyní projevuje v růstu zcela jedinečných křesťanských sborů a proměněných životů jednotlivců, rodin i celých komunit. Ježíš proměňuje nitro člověka, což je zásadní rozdíl v přístupu, jenž uplatňuje svět a moderní lékařská věda. Církev je zde na zemi prodlouženou rukou svého Spasitele.

Tak neváhejme a vstupme do mezery mezi Bohem a člověkem (Ez 22,30). Buďme Bohu vděčni, že nás sám Pán žně k tomuto úkolu vyzval a povolal jako své dělníky (Mt 9,36-38), že i my můžeme vykonat pro romské (nebo i jiné) příslušníky to, co je nejdůležitější. Vysvětlit jim, co Pán Bůh pro ně v osobě Syna udělal. Kristus během své pozemské služby nikdy nezapomněl pečovat o slabé, chudé a bezbranné. Stal se pomocníkem, zastáncem, rádcem, těšitelem a obhájcem všech těch, kteří žili na okraji společnosti. Nikdy nezapomněl, že přišel proto, aby přinesl dobrou zprávu o spáse všem. To je přesně to, co činil! Od křesťanů se očekává totéž. Z hlediska křesťanské služby je důležitou kvalitou věřícího člověka citlivost na potřeby okolního prostředí. Novozákonní výraz pro „činění dobra“ se vztahuje k našemu modernímu pojetí sociální práce (Ř 12,13; 2K 9,13). Také v oblasti sociální služby je církev vybavena dary. Tyto dary jsou charakteristické tím, že jsou primárně orientovány na lidi, jsou přístupné každému a v konečném důsledku přispívají k oslavě Božího jména, k celkové harmonii těla Kristova a k jeho budování (1K 12,7)). Jsou to dary milosti, milosrdenství, sdílení, dávání, povzbuzování, správcovství a různé praktické pomoci (Ř 12,3-21; 15,26). Církev má za úkol poskytovat takové podmínky, v nichž se mohou věřící duchovně i sociálně vyvíjet. Sociální služba je jistou formou poslání členů církve, je nutnou a nedílnou součástí živé struktury (tj. kněžství všech věřících - tudíž rozdělení na kleriky a laiky je zavádějící a nebiblické učení, jde o tzv. profesionalismus). Je to právě Duch svatý, jenž disponuje veškerými dary, přičemž církvi umožňuje zvládat obtíže plynoucí z naplňování Velkého pověření, vytváří časoprostor pro službu a aktualizuje příležitosti, možnosti i potenciál věřících.  Konání dobrých skutků je průvodním znakem opravdového pokání (Ef 2,10). Blaze člověku, který se zajímá o chudé, slabé, opuštěné a utlačované. V takovém konání nachází Bůh zalíbení (Mt 5,3-12; L 6,20-26; Žd 13,15-16).

Přijměme tuto naléhavou výzvu a modleme se dnes mnohem intenzivněji o to, aby Bůh seslal zvláště na tyto lidi své světlo, pravdu a přízeň (Ž 43,2). Pokud má mít i jejich víra opodstatnění, musí být pevně ukotvena v osobě Božího Syna. Nic není naší zásluhou, nýbrž zásluhou beránka Božího, který dobrovolně podstoupil trest, byl vydán na smrt, aby „každý, kdo v něho uvěří, měl život věčný …“ (J 3,15-17).

Vladimír Rafaj