Vánoční poselství

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. (L 2,8-11)

Radostnou zprávu o narození Spasitele oznámil anděl Páně vyděšeným pastýřům v Betlémě. Skutečnost, že Bůh se stal člověkem a navázal s lidmi důvěrný vztah, naprosto přesahuje i ty nejodvážnější představy. Vánoce jsou bezpochyby časem radostného očekávání. Ptáme se ale, co nám přinesou? A je vůbec tato otázka legitimní a správná? Ano, je! Zdali nám Vánoce něco přinesou či nikoli, nezávisí pouze od zásahu Božího, ale i od toho, co do nich vložíme my, jak se na ně připravíme a co od nich očekáváme.

Již několik dní lze tento fenomén vidět i v obchodech a supermarketech. Čím víc se vánoční svátky blíží, tím víc se příprava znásobuje a shon se zvětšuje. Přichází čas, kdy si lidé budou dávat dárky. Z Vánoc se tak stane velkolepá oslava. Lidé budou mít k sobě blíž a bude tedy pravděpodobnější, že na krátkou chvíli budou schopni zapomenout na zklamání, vzájemné prohřešky, zášť, nevraživost a tomu podobné projevy. Avšak poté, když z domácností zmizí vánoční stromečky, svíčky a výzdoba, náhle přijde vystřízlivění - lidé se vrátí k běžným, ale hlavně starým a zažitým způsobům uvažování. Tak nějak to vypadá všude kolem nás pro ty, kteří nepoznali a doposud nepřijali radostnou zvěst o narození Spasitele, o kterém prorok Izajáš hovoří:  „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn …“

Pro věřícího člověka, v jehož srdci se Spasitel narodil, mají tyto svátky diametrálně odlišný charakter. Jsou totiž radostným připomenutím si Toho, kdo dal svého Syna jako smíření a vykoupení za ztracené a zcela bezradné člověčenství z otroctví hříchu. Bůh se stal v Kristu člověkem - a v tom je kouzlo Vánoc. Vánoce nejsou pouze koncentrací dobrého jídla, pití a dárků, ale jsou radostným očekáváním na Ten dar největší. Vždyť ve společenství Božího lidu mladí i staří, děti i dospělí, muži i ženy předstoupí v radostném plesání před Toho, který dal to nejlepší, nejmilejší a nejvzácnější. Je to dar takové hodnoty a takové intenzity, který nelze lidskými slovy dostatečně vyjádřit. Vánoce jsou radostným časem, ve kterém znovu a znovu přichází Ten, jenž už jednou přišel. Ve věřícím člověku, který přijal Bohem darovaného Syna, tento vzácný a jedinečný dar působí trvalou změnu a pomáhá mu žít život lásky, odpuštění a porozumění nejen během vánočních svátků, ale i během všedních a zcela obyčejných dní.

Vánoce jsou radostnou oslavou narození Krista. Ale jejich pravý smysl spočívá především v tom, že již v dítěti spatřujeme Ježíše jako Krále a Spasitele. Jestliže se Ježíš narodil v našem srdci, jsme nejšťastnější lidé na této planetě. Jestliže se Boží Syn narodil v našem nitru, vězme, že Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje je v nás a je s námi, nemusíme se ničeho bát, ani se strachovat. K této radostné oslavě Bůh zve všechny bez výjimky. A zejména ty, kdo si myslí, že Bůh o ně nestojí. Opravdové Vánoce může prožít každý, komu se Kristus v srdci skutečně narodil.

Dovolme tedy Ježíši, aby se s námi nanovo setkal a naplnil nás pravou a ničím nefalšovanou radostí.

Vladimír Rafaj

Dokáže církev nabídnout řešení?

Bible hovoří, že všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré. Pokud je Bůh Stvořitelem všech věcí a také člověka, pak nic není náhodou. Člověk (a to bez výjimky) má zcela jistě místo v Božích plánech a záměrech. Je totiž vrcholem stvoření.

Již z dětství si pamatuji, že rodiče mě vždy vedli k úctě vůči slabším, starším, zdravotně postiženým, menšinám, etnickým skupinám a ke všem lidem bez rozdílu barvy pleti. Romskou otázkou se v dnešní době zabývá kde kdo. Při řešení této problematiky přicházejí na pomoc se svou troškou do mlýna politikové, státní instituce, nevládní organizace, romská sdružení nebo i Evropská unie prostřednictvím různých směrnic, rozvojových, operačních a sociálních programů, ale trvalá změna v postavení romských komunit napříč zeměmi je v nedohlednu. Avšak otázka, nad kterou se často zamýšlím, zní: „Kdo to změní? Kdo dokáže vyřešit tuto neutěšenou a v mnoha směrech tak obtížnou situaci? Je vůbec v lidských schopnostech a možnostech dosáhnout alespoň minimálních výsledků?“ Ano, každá snaha je vítaná, jen škoda, že pomoc přichází převážně zvenčí.

Proto se opět ptám: „Dokáže snad církev čelit silám, jež popírají křesťanské hodnoty, zabíjejí život a zotročují lidi? Jaké je biblické poslání církve v kontextu současné doby? Jaká je její misijní strategie pro dnešní svět? Je poselství evangelia relevantní a věrohodnou záležitostí? Je efektivním nástrojem, který přispívá k pozitivním změnám a ke stabilitě globalizovaného prostředí? Je církev schopna vypořádat se s generační, etnickou, kulturní, ekonomickou, politickou a náboženskou situací? Dokáže nabídnout alternativu? Může být církev řešením? Může být církev tím chybějícím článkem v řetězu, mostem, který propojí a zfunkční mnohdy vyostřené soužití mezi lidmi? Může být církev tím katalyzátorem ve společnosti, který zmírní napětí a vzájemné vztahy uvede do harmoničtějšího stavu?“

Ano, může! Pevně věřím, že živá, otevřená a Duchem svatým zmocněná církev je tou chybějící ingrediencí, která dodá životu chuť nebe. Přesněji řečeno, nikoliv církev, ale Ježíš prostřednictvím svého viditelného těla má zásadní vliv na každého člověka za podmínky, že člověk chce slyšet jeho Slovo a chce mu plně důvěřovat. Největším činem lásky Boží je zástupná oběť Syna za lidská provinění (2K 5,19-21). Pro mnohé je ale těžké přiznat si, že jsou hříšníky nejen ve svých skutcích, ale i ve své podstatě. Ještě těžší je to pro Romy, ještě těžší je pro ně uvěřit, že potřebují Ježíše, aby je vysvobodil z prokletí hříchu. I když jsou Romové jiní než většinová společnost, Bůh má i pro ně připravené hojné požehnání, které se již nyní projevuje v růstu zcela jedinečných křesťanských sborů a proměněných životů jednotlivců, rodin i celých komunit. Ježíš proměňuje nitro člověka, což je zásadní rozdíl v přístupu, jenž uplatňuje svět a moderní lékařská věda. Církev je zde na zemi prodlouženou rukou svého Spasitele.

Tak neváhejme a vstupme do mezery mezi Bohem a člověkem (Ez 22,30). Buďme Bohu vděčni, že nás sám Pán žně k tomuto úkolu vyzval a povolal jako své dělníky (Mt 9,36-38), že i my můžeme vykonat pro romské (nebo i jiné) příslušníky to, co je nejdůležitější. Vysvětlit jim, co Pán Bůh pro ně v osobě Syna udělal. Kristus během své pozemské služby nikdy nezapomněl pečovat o slabé, chudé a bezbranné. Stal se pomocníkem, zastáncem, rádcem, těšitelem a obhájcem všech těch, kteří žili na okraji společnosti. Nikdy nezapomněl, že přišel proto, aby přinesl dobrou zprávu o spáse všem. To je přesně to, co činil! Od křesťanů se očekává totéž. Z hlediska křesťanské služby je důležitou kvalitou věřícího člověka citlivost na potřeby okolního prostředí. Novozákonní výraz pro „činění dobra“ se vztahuje k našemu modernímu pojetí sociální práce (Ř 12,13; 2K 9,13). Také v oblasti sociální služby je církev vybavena dary. Tyto dary jsou charakteristické tím, že jsou primárně orientovány na lidi, jsou přístupné každému a v konečném důsledku přispívají k oslavě Božího jména, k celkové harmonii těla Kristova a k jeho budování (1K 12,7)). Jsou to dary milosti, milosrdenství, sdílení, dávání, povzbuzování, správcovství a různé praktické pomoci (Ř 12,3-21; 15,26). Církev má za úkol poskytovat takové podmínky, v nichž se mohou věřící duchovně i sociálně vyvíjet. Sociální služba je jistou formou poslání členů církve, je nutnou a nedílnou součástí živé struktury (tj. kněžství všech věřících - tudíž rozdělení na kleriky a laiky je zavádějící a nebiblické učení, jde o tzv. profesionalismus). Je to právě Duch svatý, jenž disponuje veškerými dary, přičemž církvi umožňuje zvládat obtíže plynoucí z naplňování Velkého pověření, vytváří časoprostor pro službu a aktualizuje příležitosti, možnosti i potenciál věřících.  Konání dobrých skutků je průvodním znakem opravdového pokání (Ef 2,10). Blaze člověku, který se zajímá o chudé, slabé, opuštěné a utlačované. V takovém konání nachází Bůh zalíbení (Mt 5,3-12; L 6,20-26; Žd 13,15-16).

Přijměme tuto naléhavou výzvu a modleme se dnes mnohem intenzivněji o to, aby Bůh seslal zvláště na tyto lidi své světlo, pravdu a přízeň (Ž 43,2). Pokud má mít i jejich víra opodstatnění, musí být pevně ukotvena v osobě Božího Syna. Nic není naší zásluhou, nýbrž zásluhou beránka Božího, který dobrovolně podstoupil trest, byl vydán na smrt, aby „každý, kdo v něho uvěří, měl život věčný …“ (J 3,15-17).

Vladimír Rafaj

Vzpomeňte si na Lotovu ženu!

Vždy mě zajímaly příběhy, podobenství a kázání, které Pán Ježíš vyprávěl svým následovníkům, aby vyjádřil a vysvětlil duchovní pravdy týkající se Božího království. Fascinoval mě jeho vypravěčský styl. V Bibli čteme: „Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích … aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa“ (Mt 13,34-35). V podobenstvích spojoval pravdu se všedními příhodami. Lidé žasli nad Ježíšovým učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako znalci Písma (Mk 1,22). Pán Ježíš totiž vždy dokázal upoutat pozornost svých posluchačů. Při několika příležitostech je doslova šokoval svými výroky – jakoby mezi ně vhodil několik dělobuchů.

Otázka Kristova druhého příchodu a s tím související události je v Novém zákoně velmi častá. O jedné takové události se zmiňuje Lukáš ve svém evangeliu (17,20-37). Lukáš zde zaznamenává slova Pána Ježíše, jenž promlouvá k zástupům o svém druhém příchodu. Ježíš v kázání, kromě jiných úkazů, zmínil i blesk, který ozáří krajinu od jednoho konce oblohy až po druhý (v. 24).

Tato slova řekl, aby ilustroval naléhavost a nenadálost svého příchodu. „Jako bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka“ (v. 26). Lidé byli zaneprázdněni svými aktivitami, žili prostopášně a nespoléhali na svého Stvořitele. Jejich bohem bylo břicho, bohatství, hodování a užívání. Pravý smysl života zahlušily každodenní starosti a shon. Varovná znamení zůstala nepovšimnuta, když se hrozná pohroma v podobě potopy blížila na svět za dnů Noema.

Poté Ježíš zmiňuje Lota. V jeho době žili lidé Sodomy a Gomory hříšným životem, který byl prodchnut nemravností, okultismem, násilím a bezbožností. Vzápětí se obrací na ty, kteří brali poselství o konci světa na lehkou váhu (v. 31). A potom jakoby chtěl Ježíš znásobit závažnost svých prohlášení, vyřkl překvapivá slova: „Vzpomeňte si na Lotovu ženu!“ (v. 32)

Proč neměli zapomenout na Lotovu ženu? Proč Ježíš připomněl svým posluchačům právě tuto tragickou starozákonní postavu? Kdo vlastně byla tato záhadná žena? Co se od ní můžeme naučit? Její jméno nám Bible neprozrazuje. Víme jen to, že když ona se svou rodinou opouštěla město, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.

Pán Ježíš použil tuto ženu jako výstrahu nejvyšší důležitosti pro všechny, kdo si zahrávají se svým životem. Co se stane s těmi, kdo zanedbají Boží nabídku k životu s ním ve věčnosti? V souvislosti s uvedenou otázkou autor listu Židům píše: „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. Jestliže už slovo zákona, které vyslovili andělé, bylo pevné a každý přestupek i každá neposlušnost došla spravedlivé odplaty, jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ (2,1-3a)

Lotova žena byla modlitebním předmětem Abrahámovy přímluvy

Lot byl synovcem Abraháma, tudíž byl s ním a jeho ženou Sárou ve velice blízkém vztahu. Abrahám věřil v Boží svrchovanost a moc přímluvných modliteb. Věřil v to, že jeho modlitby mají zásadní význam pro uskutečňování Božího díla zde na zemi, že existuje vztah mezi jeho přímluvnými modlitbami a tím, co se děje v nebi. Proto se Abrahám za Lota a jeho rodinu tak intenzivně a vytrvale modlil.

Lotova žena byla laskavě upozorněna, aby utekla z města

Bůh ve své lásce posílá varování rozmanitými cestami, například někdy je to Boží slovo, někdy jsou to lidé a někdy různé okolnosti a situace. Bůh neustále působí skrze Ducha svatého a rozdává svou milost. Jeho milost nejde ničím omezit, ani ji učinit na čemkoliv závislou. „Lot tedy vyšel a promluvil ke svým zeťům, kteří si měli vzít jeho dcery. Řekl jim: „Vyjděte hned z tohoto místa, poněvadž Hospodin chystá tomuto městu zkázu.“ Ale zeťům to připadalo, jako by žertoval.“ (Gn 19,14) Všimněme si patnáctého a šestnáctého verše v téže kapitole:  „Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: "Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul." Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery - to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem.“ Lot byl na rozpacích, váhal. Co víc mohl Bůh udělat pro nerozhodného Lota a jeho rodinu, aby je přesvědčil, že varovné signály jsou opravdové?

Toto je typický znak v chování mnoha lidí. Namísto toho, aby se jednoznačně rozhodli, pochybují a otálejí podobně jako Lotova žena.

Lotova žena se bránila

I když nakonec vykročila, pořád se bránila, až se  andělům podvolila. Andělé jsou „služebnými duchy posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu“ (Žd 1,14 ČSP). Bylo to jen pro její dobro, že ji nebeští poslové přišli zachránit.

Ale Lotova žena neocenila tento jedinečný projev milosti. Její srdce, naplněné světskými hodnotami, bylo studené a necitlivé na Boží hlas. Její kroky ven z města byly pomalé. Náhle se zastavila. Vzpomněla si, že všechno, co má, zůstalo v Sodomě - její přátelé, její zájmy, radovánky, dům, zahrada. A dál už neudělala ani krok. Znamenalo to pro ni příliš mnoho, nedokázala se všeho vzdát. V té chvíli pokušení neodolala a ohlédla se. Ježíš hovoří jasnou řečí: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (L 9,62).  „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře“ (L 12,34-36).

Lotova žena sice opustila Sodomu, ale Sodoma neopustila ji

Její život byl svázán s hříšným městem. Její žebříček hodnot byl odlišný od zbožného způsobu života. Byla zajatkyní těch věcí, které měla ráda. Byla příliš slabá. Její srdce evidentně stále tíhlo k sodomským rozkoším. Její srdce se upnulo k světskému zvrácenému systému. Ježíš upozorňuje věřící, aby si vzpomněli na Lotovu ženu (L 17,32).

Lotova žena byla téměř zachráněná, ale nakonec přece jen nezachráněná

Měla všechny předpoklady být zachráněná. Co ji ale přivedlo do záhuby? Jaké pochybnosti zatemnily její mysl? Vždyť Bůh nemůže být tak krutý, aby zničil nádherné město, které tolik milovala. Vždyť byla předmětem Abrahámových přímluv. Vždyť Bůh je Bohem lásky, nikoli Bohem soudu. I přesto, že měla všechny předpoklady být zachráněná, v konečném důsledku však zachráněná nebyla. Jak osudově se mýlila. Hazardovat s Boží milostí se nevyplácí.

Ona se podívala na svého muže Lota, který šel před ní s těžkostí, a zjistila, že se mu nechce, že je na rozpacích. V Lotových krocích nebyl život, chyběla mu jiskra, vitalita, která by ji poháněla vpřed. Lot bojuje sám v sobě o holý život. Lotova žena si říká: „Musím se ohlédnout,“ a ohlédla se. V té chvíli byla ztracena. Proměnila se v solný sloup.

Byla ztracená, ale měla možnost přijmout záchranu. Ztracená, i přesto, že Bůh ve svém milosrdenství seslal anděly, aby ji vyvedli. Všichni máme mít vždy na paměti Ježíšův důležitý vzkaz:  „Ztracená ve svém vlastním světě i přesto, že …“ Nechť je pro nás tato smutná událost poučením i mementem!

Drazí bratři a sestry, my všichni, kteří jsme vykročili vzhůru k nebesům, dennodenně zažíváme neustále sílící tlak světa a starého způsobu života, pamatujme na Lotovu ženu. Nikdy si nesmíme myslet, že nám již nic nehrozí, že už není třeba stát na stráži, že si můžeme dovolit dělat věci po svém. Žel myšlenka na Kristův druhý příchod a konec světa je v 21. století pro mnohé jednoduše nepřijatelná. Jenže každý člověk ať je věřící, nebo nevěřící, bude jednou muset skládat účty ze svého počínání. V tomto ohledu neexistuje žádná zlatá střední cesta. Vůči Bohu neexistuje neutralita.

Proto i k nám dnes zní staré, ale stále aktuální a pravdivé poselství proroka:  „Hledejte Hospodina, dokud je blízko!“ (Iz 55,6)

Vladimír Rafaj

Důvěra v Boha

„Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina.“ (Žalm 40,2-4)

Autorem úvodních veršů je David, muž „podle Božího srdce“. Momentálně procházel „údolím smrti“, obtížným obdobím života. Okolnosti, ve kterých se ocitá, nejsou vůbec záviděníhodné. Ačkoli je jeho situace vypjatá a lidsky nezvládnutelná, přesto v důvěře očekává na svého Vysvoboditele. V této chvíli ještě nedokáže plně domyslet souvislosti, nedokáže ocenit důsledky Božího jednání. Zmůže se pouze na konstatování, že jeho nadějí je Hospodin. Paradoxně však tento kritický stav pozvolna formuje jeho charakter. Formují se jeho postoje, názory a vztahy k lidem, ale především vztah k Bohu.

Jak David vyjádřil své vysvobození? Odpověď nacházíme ve třetím verši: „Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet“. David zde použil symbolický jazyk, aby poetickým způsobem popsal vysvobození z problémů. Davidova zkušenost důvěřovat Bohu ho nejen vyrvala z jámy, ale také ujistila o Boží schopnosti vysvobodit ho i v budoucnu. Důvěra dává jeho životu hluboký klid a jistotu, že Bůh pečuje o něj a koná v něm neobyčejné dílo. Důvěra je trpělivé očekávání na pomoc od Hospodina. Je kontinuálním procesem, v němž není nouze o úzkostlivé a napínavé momenty. Někteří biblisté se domnívají, že David trpěl nějakou smrtelnou nemocí. Sáhl si na dno svých fyzických a psychických možností. V bídě se učil Boha poznávat a jen jemu důvěřovat. V Davidově případě zcela jistě platí dávné moudro: "Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší." Důležité je ale to, že Bůh ho vytáhl z jámy a postavil na pevný základ. Hospodin se mu opět stal jediným útočištěm. Povšimněme si, že Davidova důvěra (trpělivost) v Boha má stoupající, nikoliv klesající směr. David tím dává Bohu do rukou opratě, aby s ním zacházel dnes, ale i v čase budoucím tak, jak sám uzná za vhodné. Jak důležitá to byla škola pro nastávajícího krále! Ve své poddajnosti Božím záměrům se stal vzorem krále, jenž chodí po Božích cestách a ctí Boží zákon (Ž 119). Během let strávených v exilu a neustálém nebezpečí se David naučil podřizovat se Boží vůli.

Podobně je to s námi. Když jsme již v životě poznali Boží moc v akci i v těch nejtěžších situacích, uvědomujeme si, že mu můžeme směle důvěřovat i v budoucnosti v jakémkoli problému. Proto důvěra nesmí být pouze teoretickým cvičením, něčím, co je v naší hlavě, ale musí dostat prostor uplatnit se v praxi. Důvěra je trpělivé očekávání na Boha a jeho pomoc. Opravdová důvěra je nezbytným prvkem pro dosažení svobody. Tvoří základní stavební kámen jakéhokoliv vztahu. Někdo jednou řekl: „Kdo ztratí důvěru, víc ztratit nemůže.“ Důvěra přináší do života naději, stabilitu, optimismus, uzdravení, poslušnost, odpuštění, moudrost, ochranu a radost - stává se tak největším požehnáním a největší výsadou.

Jen si vzpomeňme na chvíle, kdy Bůh přišel a naplnil potřeby svého lidu. Nebuďme ale znechuceni, když odpověď nepřichází dostatečně rychle. Bůh vždy přichází včas. On vyslýchá volání svých věrných. Kdo Bohu důvěřuje, je schopen se vždy zhluboka nadechnout, protože před sebou vidí vytoužený cíl. Důvěra je totiž schopnost a ochota na Hospodina trpělivě očekávat. Záleží však na tom, jakým způsobem křesťané reagují na Boží svrchované vedení ve svém životě? Jaké jsou jejich priority, čemu se chtějí věnovat? Jak vnímají hodnotovou krizi společnosti? Jak reagují na současnou situaci kolem sebe? Jaká jsou pozitiva nebo negativa toho či onoho přístupu?  Co přinášejí?

Davidův postoj, jak ho žalm nezastřeně líčí, nás podněcuje k tomu, co Bůh od svých služebníků očekává. Když Bůh povolává dělníky do své služby, ti nemají na růžích ustláno. Davidův životní příběh je toho důkazem - nabízí totiž celou řadu důležitých lekcí a zajímavých zkušeností, které se potřebujeme učit, pochopit a přijmout. David je potřeboval absolvovat, aby se mohl stát nositelem Božích principů a aby se mohl radovat z nového zaslíbení: „On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu“ (vv. 2b-4).

Nechť podobná zkušenost přivede mnohé k přesvědčení a úžasu nad Boží neskonalou láskou a moudrostí. Vyjděme proto vstříc budoucím dnům s důvěrou v Hospodina.

Vladimír Rafaj

Prvořadost evangelizace

„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19)

„Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci i králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví. Ale dříve musí být evangelium kázáno všem národům. Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mk 13,9-13)

Co o tomto tématu napsat? Napsat něco, co má vypovídací hodnotu. Zda již nebylo v minulosti vše podstatné a důležité řečeno? Zda je vůbec možné najít něco nového, něco, co ještě nebylo probádáno, objeveno? Ano, na jedné straně je potřeba jistých dovedností, abychom mohli evangelizaci provádět s plnou vážností, láskou a bez rozdílu ke všem lidem, ale zároveň na straně druhé je nutné církev vyučovat biblickým pravdám v souladu s principy Písma. Vždyť evangelizace je součástí Božího plánu a základem pro každého opravdově věřícího křesťana. Evangelizace náleží k vlastnímu bytí církve. Je to dovednost, kterou se křesťané potřebují učit vždy znovu a znovu.

Evangelizace a Boží svrchovanost

Obecné návody se lehce poslouchají, ale již hůře aplikují. Přesto věřím, že každý z nás má alespoň minimum praktických zkušeností s evangelizační prací, kdy jsme někomu vydali svědectví (ať už neohroženě a nebojácně, anebo s chvějícím se hlasem) o své víře v Krista slovem i skutkem.  I když jsou osobní zkušenosti žádoucí, ba dokonce nezbytné, není možné, abychom Boha omezovali prizmatem svých vlastních zkušeností.

Proč? Protože není v našich silách, schopnostech a možnostech v plnosti porozumět Božím cestám a myšlenkám. Jeho cesty a myšlenky jsou nevyzpytatelné. Bůh je Bohem právě proto, že je nad naše pochopení. Boží myšlenky jsou hluboké a nevyčerpatelné, ale taktéž i prosté a uchopitelné (Iz 55,8-11; Jr 29,11). Na jeho cestách ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 35,8). Tím se chce říct, že rozdíl je v přístupu člověka vůči Bohu a jeho Slovu. Lidské vlastnosti a hodnoty mohou být příčinou velmi často se opakujících nezdarů při zvěstování evangelia. Pýcha, neupřímnost, lhostejnost, nevěra či jiné neřesti jsou překážkou v jakémkoliv vztahu, nevyjímaje ani vztah s Bohem.

Jsme v roli učedníků, kteří se na cestě za svým Mistrem učí nejen naslouchat Pánovu hlasu, ale i prakticky činit jeho vůli (Jk 1,22). Pokud by tomu tak nebylo, pak po určitém čase nám nevyhnutně hrozí odklon od Božích cest a jeho záměrů. V konečném důsledku jsou způsoby hledání a nacházení smyslu života, trvalých hodnot a jistot snahou o dosažení vnitřního spočinutí, jež člověk jakožto stvořená bytost vybavená duchovní dimenzí potřebuje ve svém časném životě reflektovat. Francouzský vědec, teolog a náboženský filozof Blaise Pascal řekl, že v každém lidském nitru je propast, kterou může vyplnit jen Bůh. Tudíž největším tajemstvím života je to, když se člověk pokoří a přijme Boží vůli.

Podstata a potřeba evangelizace

Pro věřící je výsadou i požehnáním svědčit o naději, kterou v sobě nosí (viz 1Pt 3,15-16a). Je pravdou, že v některých situacích je obtížné evangelium žít a hlásat, ale přesto jsou křesťané posláni věrně vydávat svědectví o tom, co se jim stalo (srov. Mt 9,1-10; J 20,21; Sk 1,8; 1J 1,1).

Lidé jsou denně zahlcováni množstvím informací a všechno se relativizuje. Člověk je neustále ukolébáván pocitem falešného klidu a bezpečí, až se topí tak pomalu, že ani neví, co se s ním a kolem něj děje. To je důvod, proč naše svědectví v pluralistické společnosti zahrnuje také účast na dialogu s lidmi jiného vyznání či kultury. Často však s tímto fenoménem neumíme správně naložit. A právě do této problematické sféry výpověď o Kristu patří. Svět, v němž žijeme, se neustále dotváří a prochází rychlými změnami. Stále více se do popředí dostávají projevy rasismu, nenávisti, agrese a násilí vůči příslušníkům menšin, sociálně slabým, zdravotně postiženým a proti těm, kteří se nemohou účinně bránit. Což je zrovna voda na mlýn pro dnešní církev.

Evangelizace a první křesťané

Z čeho můžeme vycházet a na co se máme skutečně zaměřit? O jaké paradigma by mělo jít?   Odpověď nacházíme již v první církvi v knize Skutků. Apoštol Pavel se svým týmem usilovně a cílevědomě pracoval na rozšíření evangelijní zvěsti i do těch nejzazších končin tehdejšího světa. Cítil nejen povolání, ale přímo nutnost kázat evangelium, neboť láska Kristova ho k tomuto vznešenému cíli zavazovala (2K 5,14). Cítil závazek podělit se s tím, co vlastnil, s evangeliem. V listě do Říma napsal, že je dlužníkem těm, kteří ještě neslyšeli zvěst evangelia (1,14). Láska Kristova nás činí odpovědnými.

Pavel byl obhájcem křesťanského učení proti jakýmkoliv herezím. Byl zvyklý učit v synagogách a argumentovat se saduceji, což byli tehdejší liberálové, kteří nevěřili na duchy, anděly nebo vzkříšení těla. Na druhé straně farizeové v Pavlově době byli považováni za strážce židovského náboženství, kteří přísně dodržovali tradice a veškerá pravidla judaismu. Církev ale rostla i přes nekompromisní odpor náboženských vůdců, pronásledování, protivenství, útoky ze všech stran, snahy falešných učitelů odvrátit mladou církev od pravdy evangelia. Evangelista Lukáš popisuje církev jako jednolitý celek, živý organismus, který neustále tvoří, modlí se, evangelizuje a vzdělává. Byli to lidé souvislého vlivu (doslova tlaku), jenž vyústil v nádherný úspěch Božího království zde na zemi. Když evangelizovali, církev se rozrůstala. Sbory se upevňovaly ve víře a početně rostly. „Slovo Boží se šířilo a počet věřících v Jeruzalémě velmi rostl“ (Sk 6,7). „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 2,47). Kdo přidával zachráněné? Byl to Ježíš, Pán žně. Co pak ale dělala církev? Církev se modlila, evangelizovala a vyučovala nově obrácené cestám Božím. Jinými slovy: První křesťané byli tam, kde byli lidé. Měli „tah na branku“ a nebáli se riskovat. Evangelium zvěstovali agresivně, jelikož znali jeho nesmírnou cenu (Sk 8,4; 11,19-21; 1Te 1,7-10). Neváhali a nic nenechali náhodě. Znovu a znovu vynakládali veškeré evangelizační úsilí, nevzdávali se, byli neodbytní a motivovaní jít za lidmi i tu pověstnou „druhou míli“. Zdobila je vášeň a nasazení pro ztracené. Církev pečovala o chudé, nemocné a potřebné lidi. Dělali vše nad rámec toho, co se po nich chtělo. Přirozeně se míchali se zástupy ať už v chrámě, na chrámovém nádvoří nebo na náměstích a ulicích, kde slovem nebo skutkem tlumočili spásnou zvěst o zmrtvýchvstalém Kristu.   

Raní křesťané nezahřívali své židle na shromážděních. Evangelizace nebyla pro ně jenom divácká záležitost, kdy si člověk na bohoslužbách hoví. Když křesťan nic nemusí říct, není aktivní, nikdy se v ničem nemusí angažovat, tak to je začátek konce. Pro novozákonní církev byla evangelizace a misie efektivním nástrojem vedoucím k probuzení mnoha pohanských národů, které se svým bezbožným způsobem života ocitly na okraji propasti, beznaděje a zoufalství.

Evangelizace jako styl života

Jednou někdo řekl: „Jestliže nebudeme zachraňovat jiné, přijde čas, že bude potřebné zachraňovat nás.“ Bůh nás totiž nepovolal pouze k věrnosti, ale i k plodnosti (J 15,8). Pokud nekážeme evangelium, schováváme před pacientem lék.

Pán Ježíš věděl, proč přišel na tuto zemi. Jeho mise byla jasná. Proto zvláště v závěrečných slovech, kdy se loučí se svými věrnými (srov. Mt 28,18-20; Mk 16,15-20; L 24,46-49; J 14,27; Sk 1,8), hovoří o potřebě a důležitosti celosvětové evangelizace: „Ale dříve [než se to všechno stane] musí být evangelium kázáno všem národům.“ (Mk 9,10) Tím jim velice zřetelně klade na srdce evangelizaci, jež bude jejich nejdůležitějším úkolem, dokud se nevrátí. Proto jakékoliv kalkulace a spekulace ohledně Kristova druhého příchodu jsou bezpředmětné v případě, že se evangelizace stane prioritou.

Co od nás jakožto své církve dnes Ježíš očekává? Co Bohu způsobuje největší radost? Naše pohodlí, pocit bezpečí, když se máme dobře, jsme šťastni a tleskáme, nebo když s ním spolupracujeme a podílíme se na největší záchranné akci všech dob? Duch svatý totiž pracuje s perspektivou věčnosti. Dovedeme si představit lidi, kteří evangelizují, svědčí a žijí pro Boha? Dovedeme si představit kostely, chrámy, modlitebny, náměstí, sportovní haly a stadiony plné lidí, kteří mají hlad po pravdě? Jsme otevřeni pro nové vanutí Ducha svatého, který vane, kam sám chce, cestami, které žádný člověk nemůže ovládat (viz J 3,8)? Evangelizace má být v tomto smyslu extrovertní a živá záležitost.

V hlavě se mi vybavuje ilustrace, kterou jsem jako kluk ve svém sboru mnohokrát slyšel. Jistý učitel v nedělní škole hovořil dětem o prvních učednících Pána Ježíše. Zmínil Ondřeje a Šimona, Jakuba a Jana, jak je Ježíš pozval, aby se stali rybáři lidí. V domnění, že si zapamatovali tento příběh, zeptal se dětí: „A kdo chytá lidi dnes?“ Jeden malý chlapec pohotově vykřikl: „Policajti!“ Učitel ho rychle upozornil, jaký je rozdíl mezi policajty a „rybáři lidí“. Policajti chytají lidi, kteří se dopustili špatných činů a přivedou je před soudce. Avšak křesťané, kteří svědčí lidem, je přivedou před Spasitele, aby jim odpustil hříchy.

Vždy potřebujeme pamatovat na Ježíšovo vítězství nad hříchem, smrtí, světem a satanem. Povstaňme tedy ze svých slabostí! V evangelizačním a misijním úsilí nepolevujme, vytrvejme až do konce! Vítězství spočívá v oběti Pána Ježíše a v moci Ducha svatého. 

Vladimír Rafaj

Chvála a uctívání

Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,21-24)

Jakým způsobem bychom měli Boha správně chválit a uctívat? Jak vypadá biblické uctívání? Jaký prostor by měly mít chvály v shromážděních? Jaké vlastnosti by měl mít člověk, který uctívá? Z čeho máme vycházet, když hovoříme o uctívání v Duchu a v pravdě? Nad těmito otázkami se zamýšlí každý opravdově smýšlející křesťan. Pro znovuzrozeného člověka, jenž Bibli plně věří, nepostačí odpověď typu: „Vždyť my to takto děláme už mnoho let. Vždyť tak to dělali naši otcové a praotcové, tak to budeme dělat i my.“ Ano, lidé potřebují tradice, jsou příjemné, vytvářejí určitý pocit jistoty a usnadňují život. Tradice, zvyky, rituály a obřady se mohou pro mnohé stát hodnotami, které poskytují ochranu a bezpečí, aniž by se člověk musel vážněji zamyslet nad jejich opodstatněním.  Byť tradice může být dobrá a nápomocná věc, nemusí být vždy správná. I sebelepší praxe se může pozvolna stát plytkou, prázdnou, ba dokonce mrtvou a nic nevypovídající ceremonií.

Uctívání je pro křesťana životním stylem, který má být na Boží slávu. Naše chápání uctívání by mělo vycházet ze života a učení Pána Ježíše. Evangelisté Matouš a Lukáš shodně zaznamenávají modlitbu Učitele, ve které je řečeno: V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo“ (Mt 11,25; L 10,21).

Zmíněný verš nám umožňuje jedinečným způsobem nahlédnout do Ježíšova vnitřního světa. Vidíme ho totiž přímo ve chvíli, kdy chválí a uctívá Otce. Tato skutečnost je pro nás praktickou pomocí zejména z toho důvodu, že zde vidíme, jak přistupoval ke svému Otci. Vidíme zde Pána Ježíše jako náš dokonalý vzor - vzor pro uctívání Boha. Vidíme v něm smysl svého života, smysl své existence. Uctívat Boha a radovat se z jeho přítomnosti je nejvyšším cílem veškerého Božího stvoření. A co víc, v Ježíši vidíme věčného Syna Božího, který uctívá Boha Otce. Právě pro tento moment je Ježíšova zkušenost tak nadčasová, tak vzácná. Je to pohled do věčného bytí trojjediného Boha, kdy Syn uctívá Boha Otce v Duchu svatém.

Opravdové uctívání znamená mít podíl na životě s Bohem, majíce tak přístup k Otci skrze oběť Syna v Duchu. Proto nám tento a podobné verše Písma pomáhají v otázce chval a uctívání. Pro ilustraci daného tématu podívejme se na jednotlivé části Ježíšovy modlitby.

Ježíš chválil a uctíval Boha v Duchu svatém a svobodě

„V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém …“ Správné uctívání není možné bez Ducha svatého, bez toho, aby nás Duch svatý podnítil a uschopnil zevnitř. Uctívání Boha není pouze vnější obřad nebo liturgie, ale je to pohyb zevnitř ven - něco, co děláme směrem k Bohu, abychom se k němu přiblížili, něco, co vychází ze srdce věřícího a ze společenství věřících. Proto nás Duch svatý vnitřně neustále ladí, očišťuje a osvobozuje. Chválíme Toho, kterého osobně poznáme (J 4,22). Derek Prince hovoří o tom, že „uctívání není forma duchovní zábavy - při uctívání se nezaměřujeme na sebe nebo na naše prožitky, ale na Boha“.

Ježíš ženě u studny řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (J 4,23). Jelikož Bůh je Duch, můžeme jej uctívat jen v Duchu a v pravdě. To je to, o čem apoštol Pavel hovoří věřícím: „Pravá obřízka jsme my, kteří sloužíme v Duchu Božím, chlubíme se v Kristu Ježíši a nespoléháme na sebe“ (Fp 3,3 ČSP).

Duch svatý tudíž nemůže být doplňkem, ale musí být nezbytnou součástí života těch, kteří se chtějí učit pravému uctívání a chválení Boha. My jsme schopni předstoupit před Boha, protože je to jeho milost, která nás našla a k němu přitáhla. Je to Bůh, jenž způsobil, že v den Letnic Duch svatý sestoupil na první učedníky v Jeruzalémě, kteří promluvili v nových jazycích a chválili Boha.

Dnes, pokud chceme prožít nové vylití Ducha svatého, musíme jít ve šlépějích samotného Krista i jeho následovníků. Hluboká proměna našich postojů a motivů ve vztahu k Bohu je žádoucí, jestliže ho toužíme svobodně uctívat.

Ježíš chválil a uctíval Boha s radostí a vděčností

Duch svatý k nám přichází, aby nás plnil radostí a vděčností. Plnost Ducha svatého v životě Božích dětí se nedá ničím zastavit. Je zajímavé, že mnozí pohlížejí na Ježíše jako na smutnou, skleslou a starostmi obtíženou osobu. Jistě, pravdou je, že Ježíš plakal, ale taktéž je pravdou i to, že se radoval. Ano, je neměnnou pravdou, že byl mužem bolesti a utrpení, který nesl tíhu hříchů celého lidstva (Iz 53), ale pokud by se Ježíš nikdy nezasmál, jak by se pak mohl radovat, těšit a jásat? Evangelista Lukáš zaznamenává situaci, kdy se Ježíš rozveselil v Duchu svatém (L 10,21 NBK).

Daleko spíše než vidět Ježíše smutného a stísněného, měli bychom ho vidět jako toho, který se raduje. Další verš ve svatém Písmu, jenž líčí Ježíše plného radosti, uvádí pisatel listu Židům 1,9 citací ze Žalmu 47,8:  „Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.“  Tento verš nám prozrazuje, že Ježíš byl nejšťastnější, nejradostnější a nejvděčnější člověk, který kdy chodil po této zemi.

Chvála a vděčnost patří do života člověka, který je veden Duchem svatým a chodí v jeho moci. Jen s pomocí Ducha svatého dokážeme naplnit starozákonní výzvu: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“ (Ž 100,4-5). Nové chvály a radost z Boží přízně přináší Ježíš skrze Ducha svatého (L 1,16-47; Sk 2,47; 13,52).

Kdykoliv chválíme nebo uctíváme Boha, je to rozpomínka na jeho panství v našem životě a ve stvořeném světě. Uctívání vytváří prostor pro Boží království. Jen když Bůh mění naše pokroucené perspektivy, názory a úvahy, jen tehdy opět začínáme vidět věci v náležitých souvislostech a tak, jako ony ve skutečnosti jsou. Potřebujeme si uvědomit, že uctívání Boha nespočívá pouze v zpívání písní, nebo v jejich poslouchání - byť jsou to důležité věci a jsou součástí křesťanských shromáždění, neboť vedou do Boží blízkosti a podporují citlivost či soustředěnost na osobu a dílo trojjediného Boha Otce, Syna a Ducha svatého.

Ježíš chválil a uctíval Boha s důvěrou

Ježíš v některých svých modlitbách a vyučováních používá aramejské slovo Abba pro oslovení svého Otce (viz např. Mk 14,36). Je to důvěrné slovo, které užívají děti při rozhovoru se svým otcem. Tím je naznačen Ježíšův velice důvěrný vztah k Otci. Starozákonní způsob uctívání hovoří o jistém postupu a řádu při uctívání - byl definován jednotlivými fázemi přístupu k Bohu. Ten, kdo přicházel uctívat, musel nejprve vystoupit na vrch Sijón, projít vnější branou a poté vnitřní branou, ale jen jednou v roce mohl velekněz vstoupit až do středu svatyně svatých, kde přebýval a zpřítomňoval se sám Bůh.

Jak je to však s novozákonní církví při uctívání? Církev přichází k Otci skrze Syna a v Duchu svatém, a jen tehdy je schopna jej uctívat přímo, důvěrně a na úrovni osobního společenství - nehledě na místo, tradici a čas - čili v Duchu a v pravdě. Jenom prostřednictvím takové zkušenosti církev nalezne vlastní bezpečí a identitu a bude připravena sloužit svému Stvořiteli věrně až dokonce.

Ježíš chválil a uctíval Boha s opravdovostí a upřímně

Zde bych se chtěl zmínit o jedné zvláštnosti v Ježíšově postoji. Ježíš jedním dechem dovedl hovořit o Bohu jako Otci a zároveň jako o Pánu nebe a země, čímž spojuje dohromady to, co je podstatou poznání Boha. Tato skutečnost je obzvláště patrná v jeho slovech: „Velebím [chválím] tě, Otče, Pane nebes i země …“ (Mt 11,25; L 10,21).

Uctívání kenaanských božstev provázelo Boží lid ve Starém zákoně takřka během celé jejich dlouhé historie. Tento tzv. náboženský synkretismus byl kombinací různých okultních praktik a obřadů, které zahrnovaly uctívání telat, stavění oltářů, uctívání Baala na návrších nebo „sakrální“ prostituci. Národ ztratil mravní základ a cit pro to, co je Bohu milé. Modlářství a nedodržování Hospodinovy smlouvy za dnů Izajáše bylo velice rozšířeným a populárním fenoménem. Izraelský lid za rytiny, sošky a podobizny svých bůžků utrácel hodně peněz. Vyráběl je často ze vzácných materiálů, jako bylo zlato, stříbro či drahé kamení. Prorok ostře odsuzuje modloslužbu Izraele v jakékoliv formě a s lítostí ve svém nitru vystupuje proti těmto zavedeným zvyklostem: „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte? Řemeslník odleje modlu a zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Chudák, který na takovou oběť nemá, vybere dřevo, které netrouchniví, a vyhledá zručného řemeslníka, aby mu zhotovil modlu, jež by se neviklala“ (Iz 40,18-20). Izraelci uctívali cizí bohy a klaněli se výtvorům, které udělaly jejich ruce. „Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá“ (Ž 115,4-8).

Velký Bůh, který absolutně přesahuje stvořený svět, se nikdy nemůže stát loutkou v rukách člověka, ani nemůže být vyobrazený v podobě lidských produktů. Pokud by člověk přece jen tvrdil: „Tak toto je Bůh, takto vypadá!“ - byla by to z jeho strany troufalost a naprosté bláznovství. Izajášova reakce na zbloudilost vlastního národa nenechává na sebe dlouho čekat - je vyjádřena následujícími slovy o několik veršů později: „Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze“ (Iz 40,28).

Bůh touží, abychom ho chválili a uctívali v Duchu a v pravdě. Pro člověka je dokonce nepřirozené, aby se raději klaněl stvoření nežli Stvořiteli (srov. Ř 1,18-32). Chvála, jež se Bohu líbí, má vycházet z upřímného srdce. Bůh není součástí světa, ale jeho Původcem, přesahuje smyslové skutečnosti, je mimo nás, ale zároveň je ten, kdo je v nás, kdo zachraňuje, uzdravuje a s velikou láskou a něhou nás k sobě přitahuje.

Proč tomu tak je? Proto, aby se nám uctívání Boha nestalo formální záležitostí (pouze tradicí), nebo abychom ho nechválili ze špatných motivů, jakými jsou strach, pýcha, okázalost, pokrytectví, předsudky apod. Tentýž Bůh, kterého nazýváme Otcem, je taktéž Pánem nebe a země a jako takového jej poznávejme na všech svých cestách (Př 3,6). On zjevuje svá tajemství těm nejmenším, těm, kteří jsou chudí v duchu, neboť jim patří království nebeské (Mt 5,3). Uctívejme Hospodina v dětinské víře tak, jak si to zaslouží a přeje.

Vladimír Rafaj

Užití slova „tělo“ v chápání apoštola Pavla

Záměrem tohoto článku je detailněji představit několik základních způsobů použití výrazu tělo v Pavlově teologii.

Když Pavel, respektive Nový zákon hovoří o těle, užívá především řecké slovo sarx. V této souvislosti však nemluví o mase, svalech a kostech na fyzickém těle. Slovo sarx se vztahuje na hříšnou přirozenost, která člověka odvádí od Boha. Patří sem veškeré skutky, aktivity, postoje, motivace či pocity. Je to souhrn všeho, co charakterizuje naši starou a hříšnou přirozenost. Jsou to různé tendence a snahy, které odvádějí a vzdalují od Boha.

Chceme-li vyjádřit novozákonní představu těla, musím předeslat, že Pavel a další autoři Nového zákona vidí tělo vždy v jeho stavu před Bohem.

Obtížnost výkladu je dána jednak komplexností Pavlova užití slova, jednak etickým či morálním užitím slova. Ryrie vysvětluje tento fakt tímto způsobem: „Ačkoli tělo někdy označuje tkáň těla (L 24,39) nebo celou materiální stránku člověka (1K 15,39; Žd 5,7), používá-li se ho v souvislosti s imateriální stránkou člověka, označuje jeho náchylnost ke hříchu a k protivení se Bohu (Ř 7,18; 1K 3,3; 2K 1,12; Ga 5,17; Ko 2,18; 2Pt 2,10; 1J 2,16). Tato náchylnost je společná věřícím i nevěřícím.“[1]

I přesto, že jak lidé, tak i zvířata mají tělo, Pavel činí mezi nimi rozdíl (viz 1K 15,39). V tomto případě je tělo (sarx) viděno jako fyzická podstata, ze které jsou lidé utvořeni. Tudíž sarx může znamenat přirozeného člověka v jeho pozemském původu (Ř 1,3; Ga 1,16). Tělo je v tomto ohledu člověkův kontakt s vnějším světem, což je chápáno jednak jako prostředek k udržování vztahů, jednak jako prostředek k zachování spojení s realitou. Elwell poukazuje na to, že slovo sarx může být taktéž použito, aby tlumočilo myšlenku fyzické substance, kterou člověk zdědí geneticky od svých rodičů a která ho sjednocuje s jedinci stejného druhu (Ř 4,1; 9,3).[2] Výraz sarx je taktéž použit k definování lidstva jako takového. Tato myšlenka se příliš neliší od těch výše uvedených, ale dívá se na tělo, jak Elwell pozoruje, z pohledu lidstva raději než na prostředek, ve kterém člověk přebývá.[3]

V epištole Koloským 2,23 Pavel vede jasnou dělicí čáru mezi slovy  sarx a sóma.[4] Apoštol používá slovo sóma, když říká, že mnoho koloských věřících různými způsoby trýznili a tvrdě káznili svá těla (neboli sóma). Pak ale dále v tomtéž verši píše, že takové úmyslné utrpení nemá žádný vliv na kontrolu hříšné přirozenosti těla (neboli sarx). Pavel říká, že „sebeponižování nebo tělesné umrtvování nic neznamenají pro ovládání vášní“.

V Bibli je člověk popsán jako živá bytost ve fyzickém těle, když ale tělo opustí přirozenou, tj. tělesnou formu existence, nabývá pouze duchovní (Fp 1,24). Když Pavel přirovnává naše tělo ke stanu, říká, že „bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama“ (2K 5,1). Podstata stvoření nebude zničena, jelikož to, co pomíjí je jeho „časná forma“, upřesňuje Ireneus.[5] Když se tedy někdo stal křesťanem, je „v Kristu nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové“ (2K 5,17; Zj 21,5; 2Pt 3,13; srov. Iz 66,22). Všimněme si, že v těchto textech není použito řecké slovo neos (to, co je nové v čase), ale kainos (to, co je nové způsobem bytí).

Neříká snad Pavel, když přirovnává naše tělo ke stanu, že až se náš pozemský dům rozpadne, dostaneme od Boha nový v nebesích? Sarx obecně stojí v protikladu vůči Bohu. V Pavlově teologii je tělo často opakem ducha (řec. pneuma), což platí pouze v souvislosti s křesťanskou myšlenkou o člověku (Ga 5,17). Guthrie píše: „Ve vztahu k přirozenému člověku sarx neoznačuje pouze tělesnost na rozdíl od holistického pojetí osobnosti člověka v jeho odcizeném stavu od Boha.“[6]

Užití slova sarx v Pavlových epištolách má dvojí aspekt ve vztahu k hříchu. Ve svém druhém dopisu Korintským 10,3 Pavel analogicky odvozuje zřetelný rozdíl mezi výrazy „chodit v těle“ a „bojovat podle těla“. Tělo je vždy sférou křesťanské aktivity, ale není už dominantní předlohou pro jeho skutky. Podobné užití těla nacházíme v epištole Římanům 8. Opět zde tělo není použito ve fyzické čili biologické formě. Spíše Brauch hovoří, že duchovní užití slova tělo umožňuje Pavlovi říct, že někdy v minulosti byl čas, kdy „jsme žili v těle“, s plným vědomím, že křesťané pokračují být fyzickými bytostmi.[7] Nejvíce důležitý rys ohledně užití tohoto slova je skutečnost, že tělesnost je dávána do kontrastu s duchem. Tělesná přirozenost je hříšná a bez pomoci Ducha svatého nemůže uspokojit Boha.  Pavel je opatrný říct, že křesťan není ovládan tělem. Nicméně věřící není v těle (tj. nežije ze své síly), ale v Duchu (tj. žije z moci Ducha), pokud v něm přebývá Duch Boží (Ř 8,9), protože on ukřižoval tělo s jeho vášněmi a sklony (Ga 5,24).

V epištole Římanům 7,5-25 je slovo tělo užito několikrát v souvislosti s vládou či nadvládou hříchu a smrti. Když Pavel v několika svých dopisech hovoří „o bytí v těle“, nemá na mysli naši tělesnou přirozenost jako takovou (tělesné vášně a touhy), ale způsob života, který člověk žije bez Boha a bez jeho autority. Věřícím do Efezu Pavel píše o vzkříšení z mrtvých ze žádostí a sklonů těla. Tato stať pak pokračuje v definování žádostí jako „žádostí těla a mysli“ (Ef 2,1-3). Na rozdíl od sarx je sóma (jak jsem uvedl, oba výrazy překládáme slovem tělo) schopno proměny. Tělo (neboli sóma) je totiž popsáno jako smrtelné - Bůh mu ale dává život skrze Ducha. Božím záměrem pro tělo (sóma) je být chrámem Ducha svatého (viz 1K 6,19).

Mezi tělem a Duchem probíhá neustálý boj. Základním dilematem je vztah mezi naším novým životem v Kristu - životem osvobozeným od hříchu - a naším aktuálním každodenním žitím, kde je ve skutečnosti hřích vždycky přítomný. Zatímco u křesťana trvá zápas mezi Duchem a tělem, Pavel zná cestu, která vede k vítězství. Pavel učí, že Boží dílo je dokončeno v Kristu a je-li přijímáno vírou, vede nás k obnovenému stavu nebo vztahu s Bohem. Ježíš se nejen narodil z Ducha, ale i žil v moci Ducha (viz Mt 1,18; 4,1-11; L 1,26-31; 4,1-14). Nikdy se nedopustil hříchu. Měl skutečné lidské tělo a pokušení vnímal podobně jako my, ale lišil se tím, že nikdy nezhřešil. Znovuzrozený člověk si může být naprosto jist vedením Duchem svatým. Apoštol Pavel mluví o tom, že „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Ř 8,14). Vést zde znamená „vést a řídit“, ale toto vedení neznamená, že nám budou zjevovány dosud neznámé Boží pokyny, ale spíše že naše vůle bude podřízena vůli Boží. Jelikož znakem této obnovy je křest, je proto možné vnímat křest ve vztahových pojmech (Ř 6). Křesťan je skrze křest ztotožněn se smrtí Krista v jeho vítězství nad trestem a mocí hříchu. Nový život, jak připomíná Pavel, se stává realitou a stejně tak i možností. Bonar v této souvislosti hovoří, že Bůh vnímá vnitřní konflikt věřícího člověka jako nevyhnutelný proces kázně, jako vývoj kontrastu mezi světlem a temnotou, jako ukázku způsobu, kterým je Bůh oslaven skrze slabosti svatých a skrze jejich zápas s mocí zla.[8]

Křesťan je osvobozen z pout těla („lidská přirozenost“ - ČEP), ačkoli tělo je proti Duchu, pokoušejíc se věřícímu zabránit ve svobodném jednání. „Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu, neboť stojí navzájem proti sobě, abyste nečinili to, co byste chtěli“ (Ga 5,17 ČSP). „Jde tu o naprostý protiklad, jelikož touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim“ (Ga 5,17 ČEP). Chodit Duchem není touha těla (sarx), protože křesťané již „… nejsou dlužníky tělu, aby museli žít podle těla“ (Ř 8,12); jsou ale oživeni skrze Ducha jako dědicové Boží, aby byli oslaveni spolu s Kristem.

To je ten pravý důvod pro to, abychom sloužili Pánu v novotě Ducha a s radostí.

 Vladimír Rafaj 

---

[1] Ryrie, Charles. C. Základy teologie. Třinec: Biblos, 1994, s. 227.

[2] Elwell, W. A. The Zondervan Pictorial Encyclopedia of the Bible. Vol. 2. Grand Rapids: Zondervan Publishing House, 1975, s. 548.

[3] Tamtéž, s. 549.                                                                                         

[4] Slovo sarx je v Novém zákoně použito víc než 100krát. Podobně je to i se slovem sóma.

[5] Ireneus z Lyonu. Adversus haereses. [Proti bludným naukám] V, 36, 1 (PG 7, 1221 B-C).

[6] Guthrie, Donald. New Testament Theology. Leicester: Inter-Varsity Press, 1981, s. 172.

[7] Brauch, Manfred T. Hard sayings of Paul. Illinois: Inter-Varsity Press, 1989, s. 45.

[8] Bonar, Horatius. God's Way of Holiness. Chicago: Moody Press, 1970, s. 93.

Ježíš Kristus - největší dar všech dob

Dnešní doba je plná napětí. Životní tempo je tak hektické, že vše krásné kolem nás jednoduše přehlížíme. Lidé Boha nahrazují penězi, bohatstvím a luxusem. Současnost je kromě jiného charakteristická i tím, že otevírá celou řadu aktuálních společenských témat, jež jsou zajímavá a podnětná, ale na která se obtížně hledá jednoznačná odpověď. Názorová pluralita je nepochybně výrazem zásadních posunů, jimiž si naše společnost v posledních letech prošla. To není výtka, jen pouhé konstatování. Skutečnosti, jakými jsou stres, deprese, strach ze stáří a smrti, osamělost, nemoci, bolest, psychická zranění či utrpení různého druhu více či méně zasahují každého člověka. Je to něco, čemu se nedá vyhnout, co nelze zastavit, před čím se nejde ukrýt.

Neblahý vliv prázdnoty v lidských srdcích se rutinním způsobem promítá do všedních, často i triviálních činností. Na člověka jsou kladeny mnohé požadavky, stále vyšší nároky, denně je prověřována odolnost jeho psychiky, čelí mnoha výzvám a mnoha závažným rozhodnutím. Všude potřebuje odvést maximální výkon, který je na hranici možného. Častokrát pořádně neví kudy kam. Starosti z něj vysávají energii, nedovolují mu nadechnout se, racionálně myslet. Jsou jako přívalové vlny, které se v pravidelných intervalech valí přes palubu života. Ano, žijeme ve světě plném neklidných lidí, obtížných situací, uspěchaného života, duchovní bídy, kdy zapomínáme na samotnou podstatu naší víry - Ježíše Krista.

Kdo jsme a co máme v Kristu
Přesto do této neutěšené situace zaznívá Boží slovo, jež nám chce být kotvou naděje uprostřed rozbouřeného moře. Co způsobil Ježíšův příchod na tuto zemi?  Co všechno jsme jeho smrtí a slavným vzkříšením získali? Podívejme se do Bible, jaké bohatství, povzbuzení, bezpečí, pomoc a opora se v ní ukrývá. Skrze Krista jsme získali pokoj a smíření s Bohem (Ř 5,1.10). Skrze Krista můžeme přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou (Ef 3,12; Žd 4,16). Skrze Krista máme podíl na věčném životě (J 3,16). Skrze Krista jsme se stali Božími dětmi (J 1,12). Skrze něj jsme přijali svědectví a dary Ducha svatého (Ř 8,16; 1K 12,4-11). Skrze Krista jsme poznali jediného pravého Boha (J 17,3). Skrze Krista jsme zachráněni z říše tmy, jsme přeneseni do Božího království (Ko 1,13). Skrze Krista je nám odpuštěno (Ko 1,14), jsme spaseni milostí skrze víru (Ef 2,8). Skrze víru v Krista jsme ztotožněni s ním v jeho smrti a v jeho vzkříšení (Ř 6). Skrze Krista jsme vstali do nového života (J 1,13; 3,1-8; Tt 3,5). Skrze Krista jsme se stali spravedlivými a svatými (1K 1,30). Skrze Krista jsme vítězové, proto nás od lásky Kristovy nikdo a nic neodloučí (Ř 8, 33-39). On nás zachránil, v něm jsme novým stvořením (2K 5,17). On nás vede, posiluje, vyrovnává stezky. Už více nežijeme v zlých a sobeckých žádostech hříšné povahy, nejsme už děti hněvu (Ef 2,3). Skrze Krista patříme Bohu, jelikož jsme se stali součástí jeho přirozenosti (1Pt 2,9; 2Pt 1,4).

Zde na zemi jsme Kristovými vyslanci, povoláni ke svědectví o tom, co v našem životě Ježíš koná, jak nám pomáhá překonávat starosti života, naší rodiny, našeho společenství, do kterého patříme. Lidé touží - někdy vskrytu, někdy otevřeně - po tom, co máme v Kristu, co nám Bůh dává, ale nevědí, jak to získat. Chtějí prožít něco zásadního, něco z toho, co nám každý den dává Zachránce světa. Ale nejen to! V této souvislosti se nabízejí slova apoštola Pavla, která nás vedou k úžasu nad Božími východisky:  „Jak by nám Ten, který neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, nedaroval s ním také všechny věci?“ (Ř 8,32 NBK). Ježíš byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Ř 4,25). On za nás podstoupil trest za hřích. Ať se snažíme sebevíc, nedokážeme plně docenit význam intenzity a hloubky Boží lásky vůči nám. Kristus je dar, který lidskými slovy nelze vystihnout (2K 9,15). V něm a skrze něj byly založeny věky (Žd 11,3). Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všechno stvořeno (Ř 11,36). Kristus je všechno, i my jsme skrze něj (1K 8,6). On předchází všechno, všechno v něm spočívá (Ko 1,17). Spolu s Kristem, skrze něj a v něm je nám vše darováno k zbožnému a počestnému životu (1Tm 2,2). Bez něj jsou i ty netřpytivější věci světa pouze ozdůbky, jež ve světle věčnosti chřadnou a pomíjí. 

Pohled zaměřený na Ježíše
Každý se potřebuje méně zabývat vlastními názory na sebe sama a více stát o to, jak nás vidí Bůh. Vyhneme se tak zbytečným přešlapům, nepříjemnostem a komplikacím. V Kristu je každý „novým člověkem … stvořený podle Boha v spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4,24). Pokud se na sebe budeme dívat tímto pohledem, ovlivní to způsob našeho chození s Bohem. Osobně jsem přesvědčen, že všechno, co v naší službě postrádá Boží život, je mrtvým skutkem. Smutným příkladem této anomálie je sbor v Sardách, který měl jméno, žil, ale ve skutečnosti byl mrtvý (Zj 3,1-2).

Klíč k pochopení nebeského povolání spočívá v upřeném a pozorném pohledu na Ježíše. Potřebujeme se učit vidět věci tak, jak je vidí Bůh sám. Neexistuje jiná alternativa, jiná možnost než pohled, který je zaměřen výlučně na Ježíše. „Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu“ (Žd 12,2 B21). Proto záleží na tom, jak žijeme. Záleží na nás, zdali se ztotožníme s vyznáním Božího služebníka: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času nejsou srovnatelná s tou slávou, která se má zjevit na nás“ (Ř 8,18 NBK). Je to o mnoho víc než nejnovější model auta, pěkný dům, skvělé zaměstnání, nejprestižnější škola. Je to něco o mnoho víc. Vážíme si to? Toužíme po tom?

Neusnout na vavřínech
Apoštol Pavel připomíná filipským věřícím, aby „s bázní a chvěním uváděli ve skutek své spasení“ (Fp 2,12). Aby každý den znovu a znovu činili nové rozhodnutí žít naplno pro Vykupitele. Každý den si připomínejme a ve svých srdcích a myslích náležitě aktualizujme význam pravosti evangelia, tj. Krista a jeho dílo. V Ježíšově vítězství tkví i naše vítězství. Přesto ale důležitou odpovědností věřícího člověka zůstává - hlídat si svou duchovní kondici. Z tohoto pohledu křesťan nesmí usnout na vavřínech, poněvadž vztah s Bohem vyžaduje neustálou péči. Pavel byl pevně rozhodnut (akt vůle), že nechce znát nic než Krista Ježíše, a to Krista ukřižovaného (1K 2,2). Apoštol Petr hovoří, že člověk může být natolik slepý nebo krátkozraký, že zapomene na někdejší odpuštění hříchů (2Pt 1,9). Ano, pokud se neoblékneme do duchovní zbroji, pokud nebudeme hořet, pokud lampy nebudou plné oleje, je zde reální hrozba, že zapomeneme, aniž bychom chtěli. Může se velice snadno stát, že zapomeneme na to, co pro nás Ježíš na Golgotě učinil. Avšak aby tomu tak nebylo, nesmíme se ani v nejmenším podobat těm, kterým Pavel píše, aby je varoval před kázáním jiného evangelia, příklonem k falešným naukám a před znevažováním duchovních principů (Ga 1,8; 3,1). Ať se lehkovážnost a polovičatost v otázkách víry nestanou živnou půdou pro ateismus.

Pohleďme opět na Ježíše a uvědomme si, že pohled na Božího beránka nás naplní existenční nadějí, která je pevnější než jakékoliv pozemské jistoty.

Modlitba

Pane, musíme vyznat, že jsou chvíle, kdy se z našeho života vytrácíš.

Dej nám proto sílu k věrnému následování.

Společně, ale i jednotlivě vyznáváme, že neexistuje lepšího 
a koncentrovanějšího pohledu než ten na Tebe, Pane a Spasiteli.

Pomoz nám otevírat denně své srdce, aby naše slova i přesvědčivé činy ukazovaly na Boží svatost.

 Vladimír Rafaj

Nehemjášova modlitba

„Když jsem slyšel ta slova, usedl jsem a plakal …“ (Nehemjáš 1,4)

Nehemjáš byl mužem víry, moudrosti, odvahy, rozhodnosti a vytrvalosti. Rovněž byl mužem modlitby a odhodlání, schopný motivovat pro práci i jiné. Byl příkladem zbožného charakteru a vůdcovství. V těžkých dobách lidé u něj hledali pomoc a vedení.

V tomto ohledu je pro nás skvělým vzorem křesťanského služebníka, který ještě předtím, než vůbec začne cokoliv dělat, posadí se (tj. uvědomí si problém) a celé dny pláče (tj. modlí se a postí). Neutěšená zpráva o soužení judského lidu ho rozrušila natolik, že se několik dní modlil a postil. Poté přišel ke králi s plánem nápravy.

Nehemjášova modlitba představuje jádro jeho přímluv (1,5-11) - skládá se ze tří důležitých částí:

V první části se Nehemjáš modlí v zastoupení svého lidu (vv. 5-7). To znamená, že se modlil jménem lidu a v jeho prospěch. Ztotožnil se s jeho utrpením. Vyznává hříchy a provinění svých předků. Prosí Boha smlouvy, aby se nad Izraelem slitoval. Dodržování smlouvy je zárukou Boží blízkosti a ochrany, její porušení přináší trest jak v životě národa, tak jednotlivce. Tento aspekt hlubokého náboženského vědomí je v modlitbě patrný. V jistém smyslu lze říci, že Nehemjáš je předobrazem Krista. Krista, který zástupně trpěl a který přišel, aby se přimlouval za svůj lid, ale i za hříšníky světa. "On nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. V jeho jménu bude naděje národů" (Mt 12,20-21). Ježíš chce v našich životech konat skutky Boží.

V druhé části, když se modlí, stojí na zaslíbeních Božího slova a odvolává se na jednu z Božích jedinečných vlastností - vševědoucnost. „Rozpomeň se prosím na slovo, které jsi přikázal svému služebníku Mojžíšovi ...“ (vv. 8-10). Tímto vyznáním jednoduše říká: „Hospodine, vždyť ty jsi jednou vyřkl slovo. Tvé slovo je pravda, které přece platí. Tvá věrnost, Bože, mě provází den co den, tvé milosrdenství je věčné. Ty jsi vše stvořil, tobě patří celá země. Všechny věci jsou pro tebe možné. Mnoho divů jsi už vykonal, můj Pane, ve tvých úmyslech s námi se ti nikdo nevyrovná. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v tebe, avšak zahanbeni budou činitelé nepravosti. Všichni králové země se ti jednou pokloní a vzdají ti chválu. Hospodine, za vše vděčím jen a jen tobě. Přidej mi prosím víru, znáš každý můj krok. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť každodenně skládám svou naději v tebe. Pospěš mi na pomoc. Spasení tvé očekávám, ó Bože. Chvála tobě, Vykupiteli a Králi můj.“

Poslední část modlitby (modlitbu chápeme jako rozhovor s Bohem) je do značné míry zaměřena na způsob hledání nejvhodnějšího řešení, jakým lze být za daných okolností co nejužitečnějším nástrojem v rukou Božích (v. 11). Tomuto cíli podřídil veškerou přípravu. V modlitbě prosí Boha o přízeň, vedení a úspěch při řešení vzniklé situace.

Nehemjáš byl v mnoha oblastech nadaným a schopným člověkem, přesto se snažil nic nepodcenit, ale spoléhal na svého Boha. Po celou dobu oddaně a věrně sloužil Pánu. Byl mužem činu a modlitby. Jeho intenzivní činnost vyvolala silnou opozici. Dílo se podařilo i navzdory posměchu a útlaku ze strany nepřátel. Nehemjášovi odpůrci ztroskotali ve všech snahách dílo zničit. Zdi Jeruzaléma byly postaveny a lid Boží byl zdárně a plně obnoven. Ani v cizí zemi neztratili národní identitu a sounáležitost - Bůh je zázračně zachovával. Ačkoli byly roky v zajetí plné nejrůznějších překážek a těžkostí, přinesly s sebou také mnoho pozitivního z hlediska budoucího vývoje (očištění od modlářství, posílení víry v Boha, návrat k Písmu, vznik zcela nového společenství Božího lidu, ryzí orientace na příchod slíbeného Mesiáše apod.). Živé svědectví o Bohu a velkých Božích činech bylo po mnoha letech v zajetí opět vydáno.

Bůh vykonal a chce vykonat pro svůj lid daleko víc, než si vůbec dokážeme představit, byť žijeme v období, jež často bývá označováno přívlastkem "postmoderní". Postavme se dnes do trhliny a svými modlitbami a praktickými skutky lásky, podobně jako Nehemjáš, zazděme mezeru, která celá desetiletí bujela pod nánosy skepse a sebelítosti, čímž jsme Boha omezovali v tom, co zaslíbil a co je schopen učinit. Bůh činí veliké věci - on to může snadno udělat znovu (Fp 1,6). Spolehněme se na Hospodina a držme se jeho cesty. Navraťme se do jeho vzácné přítomnosti. On nás povýší svým časem, abychom dědičně obdrželi zemi. Věříme mu?

Vladimír Rafaj